MUŽI POD PRAHOU

Při práci si však také povídají.
"Náš pan rada?" říkali. "To je lidový člověk. Ten i prostnýmu rozumí, ten je z nás. Ten pamatuje leckeré stoky, když se začínaly. Jó, tenkrát," - říkává, když sem mezi nás přijde - "tenkrát se, pánové zedníci, ještě na každou cihlu klepalo - a když nezvonila, musila ven! -
Říkalo se jim zvonivky, kanálky a byly to klenákové a rovnoběžnostěnné cihly malého formátu. Ale ty byly! Nejlepší plavená hlína se na ně brala a lisovaly se strojem." -
Jejich hovory nemívaly však začátku a nemívaly konce. Obraceli v nich také moc rychle stránky. Bylo to také snad tím, že střídali co chvíli svá místa.
"Pro jednou se snad nezblázníme, když sem nepřišel," přivezl kdosi nový námět na vozíku, který vypadá na horní části jako rakev a dole má dvě kola za sebou. "Dříve sem nechodil a bylo nám to fuk. A dnes! Jednou nepřijde a to je řečí!"
Tohle bylo o mně.
Hlasy se však střídaly přespříliš rychle a rozhovory měly spád.
"Kdyby měl každý z nás před soudnou stolicí povědít, co tady kdo řekl," povídal jednou Solnař, "nevěděl by to. Tady mluví jeden za všechny a všichni za jednoho. A proto budeme také najednou souzeni." -----
----------
Sedával jsem dost často v kanceláři a řadil jsem na rys čásrku za čárečkou, aby mohli chlapi, až dodělají práci, začít něco jiného na druhé straně.
"Vypadá to," říkal mi jednou Barták, když si přišel do kanceláře pro rozkazy, "jako když jsou za sebou na procházku žížaly" - a ukazoval na rys.
Při tom jsme si toho spolu vždycky nejvíc navyprávěli.
Tam mi povídal také Sojka, osmnáctiletý hoch, který se u naší práce jenom na pár dní otočil: Nemyslete, i já si sednu rád večer ke knize. Ono se řekne zedník, anebo: děláš v kanálech, tam na tom nezáleží - či zase někomu jinému: tvoje místo je u frézy - ale mně je ještě moc málo let, a tak se mi nechce, když přijdu domů, spravovat si na zítřek boty - já bych se chtěl ve své práci ještě vzdělávat a dotáhnout to na stavitele."-
A tak se stávala moje kancelář zpovědnicí. Čtyři stěny měla, u okem byl rýsovací stůl - několik fotografií z práce na stokách zdobilo stěny a v koutě na krbu hučel samovar.
Bylo tam tedy všechno. nic tam nepřekáželo, nic tam nepadalo nikomu na hlavu, bývali jsme tam spokojeni.
Snad proto také jsem chodíval domů jen zřídka kdy. Přespával jsem totiž dost často v kanceláři. Kabát mi býval dost dobrou pokrývkou a brašna s knihami dost měkkým polštářem.
Nikdo to na ne nevěděl, jen vrátný v budově, můj otec, má tehdejší bytná a snad už nikdo jiný. Stačilo mi tenkrát, Bohu dík za to, nikdy jsem nebyl spokojenější.
Nevím proto, proč na mne v té době všichni, kteří mě měli rádi - najednou zanevřeli.
"Co sis to vybral za práci?" ptal se mne otec, když nebral můj nepořádný život konce.
"A to se mne ptáš právě ty?"-
Mlčel.
Ukončil jsem proto tehdejší rozprávku sám:
"Dívám se na život, který jde okolo, očima počtáře, který odhaduje a zkoumá - očima technika, jemuž je dopřáno jít vždycky každé věci až na kloub. A všude a ve všem nalézám odpovědi na všechny otázky po životě...
Ale nemluvme o tom spolu," těšil jsem ho. "Anebo bys mě viděl snad raději v bílém límečku a za kreslícím stolem některé toárny?"
"Přál jsem si vždycky," říkával mi, "abys to měl aspoň o trochu lehčí, než jsem to míval já. Ale teď nevím."
"Děkuji ti. Děkuji ti právě za to." -----
----------
Dělal jsem tam dole víc než "jakési měření". Dá se tam hodně, opravdu hodně udělat.
Život tam letí rychleji než tady nahoře, rozhodnutí tam zrají ihned, jak se zrodila - lidé si nevidí, mám.li to říci po nich: často do huby - slovo dá slovo a červený kohout zapálí, ani se nenaděješ.
Mezi Karasem a Maternou to doutnalo už dávno. Ale věřil jsem, že oheň nevzplane. - Přišlo to však rychleji a prudčeji, než jsem předpokládal.
Stáli tam proti sobě prý se špičkami v rukou - uhnout se nedalo. Ve stokách musíš jít vpřed anebo couvat.
A pod nohama jim letěla voda, ochotná vzít toho, kdo první padne.
Spor byl jasný, co je víc: - Hřích, zabít ženu, která podváděla, anebo soustavné krádeže z hladu.
K rozdudku nedošlo, i když je rozsoudil kat.
Stál prý za nimi - ve tmě. Neviděli ho.
"Koukám," zařval do ticha, "kdo první uhodí. Čekám! - A toho," přeskočil mu prý hlas, "toho těmihle prsty uškrtím!" -
Rozešli se.
Od té doby byl tam dole klid - a ticho. Odpadly rozprávky. Každý, kdo přišel však dolů, cítil, že tam něco visí.
Zvonily lopaty, skřípaly škrabky, vozík tam duněl o stěny - lidského hlasu však neslyšet.
"Co je s vámi, Materno?" chtěl jsem to rozřešit v kanceláři.
"Copak by bylo."
"Proč se straníte ostatních?"
"Jen tak."
"Proč vy, obyčejní lidé, se nemáte rádi?"
Neodpovídal.
"Abyste si totiž nemyslel, já vím..."
"Co víte?"
"Vím toho tolik, co vědí teď i ostatní. Vím všechno."
"A jak to, můj Bože, že i vy?"
"Blázne! Nekřičte! Každý z nás najde tragiku, jen když ji hledá. A zase naopak. Proč by se nedalo říci totéž o štěstí? - Hledejte!"
"Vy tedy víte..."
"Vím všechno, ale nemáte proč se bát."
"Dal jsem jí všecko, co jsem měl.."
"Tak na to zapomeňte!"
"Vám se to řekne."
"Jako vám. Vy víte, kde tlačí bota mne?"
"Ne."
"Tak to vidíte."
"Já už nevěřím ničemu," povídal - "lidi, kdybyste věděl, co to je! Jak člověk jednou upadne, tak se mu to neodpustí. A zapřít? To ani nejde! Vědí, vědí všechno!"
Stál tu jako vinník, pokleslý v kolenou, nohavice měl vysoukané do půl lýtek a plakal. Tekly mu však při tom jen slzy, obličej se nezměnil. tak pláčí totiž muži.
"Copak jsem něco jiného než oni?" obhajoval sám sebe.
"Nejste!"
"Copak neumím dělat?"
"Jaképak námitky proti vám, děláte svou práci dobře!"
"Vždyť já po nich přece nic nechci! Jenom proto, aby se nekoukali na mne jako na vraha!"
"Materno - když vám řeknu já, že jste dobrý chlap, tak vám to, k sakru, snad stačí!"
Cítil jsem, jak se mi rozdivočelo srdce a jak se mi zúžil před ním dech. Tady jsem však byl nejsilnější, jak jsem kdy byl. Slovy jsem přemohl jeho i sebe.
"Vždyť já jsem rád, že tu mám právě vás," vydechl jsem, aby to neslyšel nikdo druhý. "A vidím vás raději než je! Ale teď mi už jděte!"
----------
Poslal jsem ho jinam, do Tróje, aby tam přidával na sběrači E. A čekal jsem, co tomu řeknou dole.
Oni však zarytě mlčeli. -
Nic naplat, byl jsem rozhodnut, zavést na to kdykoliv řeč. Vždyť takhle to nemohlo skončit! Materna byl v Tróji jako ve vyhnanství, Karas nevěděl, jak z toho ven, a kat škrtil lopatu, mlčel, nepromluvil a za celý den se neusmál.
----------
"Ruce máte špinavé vy i já, ale svědomí máme čistší než mnohý z těch nahoře," začal jsem jednou při jídle. "Jsme až na dně, a proto nejdál od Boha, ale on o nás ví, jen se nebojte, protože o těch nahoře ví také." -
"Jo," odpovídal mi na to jeden z nich. "Vy to umíte hezky povědít. Co říkáte, to všechno je pravda, jenže to má háček."
"Dobrá, souhlasím. Ale řekněte mi jaký?"
"Kdybych vám to uměl povědít tak, jak bych chtěl! Ale podívejte se už na to dvojí mezi námi: vy jste přece jen pán a já jsem dělník. Ale abyste mi rozuměl hned na začátku: Já neříkám, že se na vás snad dřu. Vy tu jste přece se mnou a já vaši práci znám, ale vím docela jistě, že ti nahoře (jak jste říkal, že taky o nich Pámbu ví) nemusí se tak dřít, nemusí dávat své zdraví, protože nemusí dávat nic! Sedí si v teple, mají zdravé rodiny, mají dokonce koupelny a z plných van pouštějí na nás sem dolů vodu - jako by tu nebylo co dělat. Já vím, že se koupá každý z nich každý den (říkala to máma, ví to z posluhy) - ale tady člověk, který by se potřeboval umýt, na mou duši, nemá kde. Ale ono toho je víc, to nejsou jenom tyhle drobnosti. A ještě to mě mrzí, ale za to se na mne nezlobte: -- že vy, hoši, kteří jste měli chudé táty, jste najednou proti nám. Řekněte mi proč? Copak jste tak rychle zapomněli?" -
Bylo na mně, abych odpovídal. Všechno jednou ranou! Ať se toho už jednou zbavíme:
"Začnu trochu zdaleka, ale nebude to dlouhé. Ostatně: patří to všechno sem, tak co. -
Je tomu pár let. Byl jsem v jednom spolku, kde měli podivuhodnou věc. Říkali té věci kartotéka.
Je to zaprášená, zapomenutá věc v posledním oddělení dole ve skříni. Je to taková skvrna na úzkostlivém pořádku, jaký panuje v jejím okolí. Ale jaké má jádro!
Stačí přemoci odpor, sfouknout s ní prach a z vybledlých lístků vyčarovat svět.
V záhlaví každého lístku katrotéky je jméno, rok narození a rodiště podporovaného. Uprostřed je bydliště a zaměstnání jeho otce. Pod tím jsou záznamy, které tam připsaly generace střídajících se členů kanceláře. Zjištění o podporovaném se totiž zapisovalo hned, jakmilo došlo. Údaje se doplňují dodnes. Je to takový živý veletok o chudých studentech, které čas proměnil v pány s pevným postavením.
A vás třeba napadne: Vytáhněte jeden z lístků naší kartotéky. Docela namátkou.-A přečteme jméno. Náhoda nám přála. Zná je každý, kdo sleduje denní tisk a veřejný život. Byl podporován již roku 1895 - jeho otec byl kočím u panského dvora. Lesklá bída. V předposlední řádce se ujistíme, kam až to podporovaný dotáhl. Stal se doktorem práv a ministerským radou.
Jiný lístek: Otec byl zedníkem. Jeho syn, inženýr, je dnes šéfkonstruktérem letecké továrny. jistě je jako odborník velmi slušně placen. V roce 1913 dostával jen dvě zlatky měsíčně podpory.
A teď pár slov o těch příjmech: Hlavní položkou jsou dary bývalých podporovaných, kteří dosáhli pevného postavení. Vracejí peníz, který jim kdysi pomáhal z největší bídy, často i s úroky.
A tak jsou ty lístky kartotéky, které přetrvávají generace, němými svědky ušlechtilosti člověka. - Což je možno smazat či zapomenout všeho, zapomenout na všechno odříkání a na probdělé noci rodičů? - "Jen jednomu muži muž pomáhá, aby ho předčil: vlastnímu synovi. Jen jedné ženě žena dovolí, aby jí zastínila: své dceři," napsal Jindřich Hořejší.
Ale ono by se našlo jistě hodně krásných příkladů, kdyby byl čas na zkoumání takové nepřeberné kartotéky. Řeknu vám proto jen jeden ze zajímavých. Ale pozor, ten příklad je z vás! A mohl bych ukázat, komu se přihodil:
Podporovaný studoval práva. Byl to úplný sirotek. Na studiích ho vydržoval bratr, který pracoval tady dole mezi vámi jako nádeník. Těsně před ukončením studií podporovaný zemřel na srdeřní mrtvici. Když došla zpráva o jeho tragickém konci do spolku, byl jeho lístek přeložen z kartotéky živých na "hřbitov". Říká se tak v archívu sociálního odboru kartotéce zemřelých. Tím se však případ neskončil. Za nějaký čas došel dopis od bratra podporovaného kolegy s přesným vyúčtováním, kolik si zemřelý vyzvedl až do své smrti na podporách, a s poznámkou, že za svého bratra peníze vrací, aby pomáhaly dál všem potřebným.-To byl bohatýrský čin dělníka, který neměl nikdy ustláno na růžích. Částka byla zvýšena, zaokrouhlena a vrácena zpátky, když se spolek prostřednictvím magistrátu dověděl, že onen vzácný člověk ztratil své přechodné zaměstnání.
Ale bylo to ode mne bláhové, chtít za kratičkou chvilku a jenom několika slovy stmelit a upozornit na všechnu vděčnost, která vyrostla z dělnických dlaní..."
"A kdo to byl z nás, ten, co platil po tom svém bratrovi?"
"Chcete toho na mně, Bartáku, moc - ale myslím si - proč to má odejít se mnou - půjdu totiž zanedlouho od této práce a také od vás pryč, tak proč to mám tajit. - Řekl jsem, že mohu na něho ukázat, ale nemohu. On není totiž tady. - Tím spíše vám to řeknu. Je to ten, na kterého se díváte pořád skrz prsty a kterého jste od sebe v nějaké hádce vyštvali. Materna to je."
"Materna?"
"Mé slovo."
Všichni mlčeli. Tím jsem chtěl skončit.
"A vy jako chcete jít od téhle práce pryč?" zdržel mě Barták.
"Ano. Půjdu asi na vrchní stavbu, do Tróje. Maternu tam už mám, dám si tam dohromady nějakou pěknou patru. A kdyby to nešlo, tak třeba nerad, ale z práce na kanalisaci bych odešel vůbec. Vrátil bych se zpátky na tunely, vždyť jsem tady dole se svou prací vlastně už hotov. Nebo budu dělat triangulaci - dva nebo tři figuranky bych si vzal odtud a bylo by o takové, jaké bychom si to tam zavedli. To se ví, musili by to být chlapi, protože hádavé báby nemám rád. -"
Nikdo ani nemukl, každý si hleděl svého krajíce. A když zavíral jeden po druhém nůž - řekl jsem jenom tak mimochodem: "Zítra už se vrátí Materna sem mezi vás zpátky, tak se už, chlapi, nějak domluvte. Vzpomeňte si vždycky, že máte před sebou zase jen člověka. Ať zabil, dobrá, ať dělá v kanále, ale copak bylo anebo z něho bude někdy něco méně nebo něco víc než zase jen člověk? On to prožil, sám si nese dost těžký kříž a ví tedy, co to je. Závidět mu nic nemusíte. Vy jste to neprožili. Vy o tom mluvit nemůžete! ---
Víte, když se octne člověk na dně, tak se mu najednou rozsvítí. A vůbec při tom neví: jak to? Jak jen to všechno bylo? Copak jsem něčeho takového schopen. Copak jsem to zvíře - (na které bych teď naplil, kdyby to udělal jiný) - opravdu já?
A dá se na novou cestu. Proč mu házet pod nohy klacky, proč mu připomínat, že někdy klopýtl?
Hoď po něm kamenem, kdo máš odvahu, hoď. Ale vzpomeň si, že zítra anebo možná ještě dnes na tebe budu moci hodit možná zase já. -
Víš? - Ne, nemůžeš vědět. Nic nevíš, nic! A jestli něco říkáš, tak lžeš sám sobě. Tak.-
Ale to je už všechno, co jsem vám chtěl o tomhle povědět. Přeberte si to tady. Já toho mám už dost. Zas jednou se jdu vyspat domů. Dobrou noc přeju."
"Dobrou..."
Materna se vrátil.
A v sobotu, při výplatě, jsem si ho zavolal k sobě.
"Chcete, Materno, jít zpátky na sběrač E, nebo chcete být dole?"
"Kdybyste dovolil," povídal, "tak raději dole."
"A co KAras?"
"To by už bylo. Já se mu už ani nedivím, že mi to tenkrát řekl. Ale to už je pryč. - Kdyby to tedy šlo, tak, prosím vás pěkně, - abych byl dole."
"A co si myslíte o naší spolupráci?"
Seděl na židli, mezi nohama si točil čepicí a nevěděl, co říct.
"Říkal jsem vám, že umíte dělat a že jsem tu rád, že vás tu mám."
Usmál se, ale mlčel.
"Neusmívejte se tomu. Nemyslete si, že byly marné zásluhy vaše, Loudovy, Kosinovy a vůbec zásluhy vás všech. Co bzch si byl bez vás počal? Jsem rád, že jsem se s vámi všemi setkal a že jste mi tolik pomohli..."
"Nojo, ale přece jen vy..."
"Počkejte Materno: Aby se něco podařilo, je třeba spolupracovat. Jeden bez druhého není nic, jeden s druhým je všechno.
Sebelepší mechanik není ničím bez schopného inženýra a nejschopnější inženýr s výpočty nejskvělejšími - bez dobrého dělníka nedojde nikdy k pozoruhodnému výsledku. Co je platné propočítat stroj na nejvyšší možnou výkonnost, když dělník nezabrousí dobře ventily - čím jsou nejlépe zabroušené ventily na nepropočítaném stroji.
Ale co vám budu povídat o strojích! Vy přece víte, jak úmorná je přesná nivelace, kde se počítá na zlomky milimetrů, když nezachází figurant s latí dost jemně.
Anebo práce s betonem: Inženýr propočítal sloup a vyčíslil jeho nosnost. Jakému strašnému nebezpečí vystavuje dělník, aniž si to uvědomí, své kamarády, sebe, celou tu armádu lidí, která jeho práci důvěřuje - když pod rukou prodává, krade cement a do míchaného betonu přidává písek?
A ještě takový nedbalý dělník závidí odborníkům jejich zasloužené platy. Je přece nutno, aby si uvědomil, že odborníkem se může stát každý, kdo se rozhodl, že jednu věc či úzký nějaký obor prostuduje, že se něčemu mimořádně dobře naučí a že bude to dělat naprosto poctivě.
Ale rozhodnout se, to ještě zdaleka nestačí. naučit se něčemu dobře znamená dřít, neustále dřít. Tady platí pro každého, kdo to myslí sám se svou prací a se svým posláním vážně, slova básníkova: "Kdo chce žít v dobré paměti potomstva, musí dlouho meškat ve své komůrce, pracovat v potu tváře, snášeti hlad, žízeň a bdít!" ---
Ale ovšem, potom musí také podnikat, vynalézat a chápat se dravě všech příležitostí!" -
Materna mlčel. Hrál si s čepicí, díval se do země, ale otvíral se před ním nový svět.
"Nadešla doba," pokračoval jsem, "která bude hodnotit jen poctivě vykonanou práci. A je jasné, že se proti tomuto požadavku nezvedne ani jediný hlas.
Nebude záležet, bude-li někdo z nás stát u svěráku, nad knihou, u frézy, na lokomotivě anebo dole v kanálech - ale hodně bude záležet na tom, jak se tam uplatní.
Podívejte se na krysaře - nemá soupeře - a vy ho nemáte, Materno, také. Chtěl bych mít vaší sílu, vaše svaly, vaše zdraví, vaše tělo, vaši vůli a také - ne, nerouhám se - také váš hřích, který vás vede vzhůru.
Čiňte se, Materno, jste dobrý, poctivý chlap, umíte dělat - snažte se proto-až se sem jednou vrátím, ať jste nejméně dozorcem. A zůstaňte dole, vám světlo neslouží, zamilujte si to tam. Vám to tam neublíží - vám to tam prospěje. A zamyslete se někdy, až tam budete sám, jak to tam všechno do sebe pěkně zapadá a jak to bezvacně hraje. To je veliká zásluha, Materno, rozumět tomu tam dole a umět si s tím hrát! --
A mějte radost z té práce i ze života," prosil jsem ho. "Někdy si udělejte také z docela obyčejného všedního dne svátek: Rozhlédněte se okolo sebe a podívejte se, co všechno může člověk dobré vůle stvořit, a užasnete nad odvážnou konstrukcí staveb, nad smělými klenbami, nad strojem či nad hotovou mapou. Poznáte, jak zvláštním tvorem je člověk, bytost z masa a kostí, které vdechl Bůh krásnou duši. A teprve v tomto svém úžasu pochopíte, že to všechno, co je okolo nás, je vlastně společným dílem nás všech, dílem, které vyrostlo z opravdové a plodné spolupráce armády pilných dělnických rukou a inženýrských mozků, že to všechno zasáhlo, stále zasahuje a v budoucnu zasáhne hluboko do života těch, kteří tvořili, i do života budoucích - a tak zajistí hotové dílo všem poctivým dělníkům rukou i ducha nesmrtelnost. Každé hotové, poctivé dílo zajišťuje nesmrtelnost svému tvůrci! -
V práci však spojuje lidi nerozlučně vedle prospěchu materiálního také bratrství rukou a srdcí. Mezi horníky a důlními inženýry a také u vás se projevuje viditelně a častěji než jinde - rozhodně však ještě častěji, než se o tom dovídá veřejnost. Jsou to ty posvěcené chvíle, kdy inženýr ani na okamžik neváhá, kdy neváhají mezi sebou ani dělníci. Jsou to ty chvíle, kdy je kamarád v nebezpečí.
Bratrství rukou a srdcí posvěcuje však každou práci, protože jenom ve vzájemné upřímné účasti se může štěstí obou, dělníka a inženýra, zrodit v plánu, růst ve společném poctivém přičinění a vrcholit v hotovém, veřejně prospěšném díle.
Dělník a inženýr, podají-li si ruce, mohou dokázat zázraky. Jeden bez druhého nesvede nic! Na dělnících a inženýrech leží velký kus odpovědnosti za naší budoucnost. V jejím jménu se pouštějí proto každý den do práce.-
Ale teď už, Materno, jděte a řekněte jim to tam. Vyřiďte, že na ně budu vzpomínat, že mi bylo mezi nimi dobře, že jsem je měl všechny rád a že jim radím, aby netrhali patru.
Mně ať to za zlé nemají. Ostatně: vždyť já budu ve svých vzpomínkách s nimi. Nikdy nezapomenu, jaký byl Barták dobrý chlap, Strnad také, i Karas - Pražák, Liška, Novák, Louda i Kosina. Vždyť vy je znáte.
Budu ode dneška jedním z milionů těch, kteří jsou nad vámi, ale to přátelství, které jsme uzavřeli tam dole mlčky a v práci - to ať je věčné!
A ještě něco:
O své práci mluvte jen dobře. Vždyť se stává dost často a ještě častěji se stane, že dnes, ale možná, že zítra nebo pozítří za vámi někdo přijde a zeptá se: co děláš? ---
Nezapomeňte nikdy, že blaze dělníkům rukou i ducha, jejichž práce má dobré jméno!
To platí však o každém z nás: Pracuješ v kanálech, jsi třeba zámečník, inženýr nebo metař, jsi pomocnice v domácnosti, jsi noční hlídač na pile anebo osobní sluha - jsi stárek ze mlýna nebo umývač mrtvol. Na tom tedy už skoro nezáleží, čím jsi - ale co odpovíš?
Co řekneš za všecky, kteří jsou za tebou, za všechny muže z kanálů, za všecky hlídače, sluhy a stárky ze mlýna? - Nemysli, že na tobě budou chtít zázraky, to ne. Naopak. Budou chtít na tobě jen čistou, lidskou, ale jasnou pravdu. Přijde k tobě třeba novinář nebo spisovatel. Mávneš rukou a uděláš nad prací, která tě živí - kříž? Co by řekli tví kamarádi, s nimiž pracuješ? Co by řekli, kdyby se objevil onen kříž nad vaší prací v nocinách, v knize nebo rozhlase?
Každý z nás může mluvit o své práci. Každý z nás jinak, ale každý stejně dobře. -----
----------
Vy se tomu, příteli, usmíváte. Ale to nevadí. Váš případ se vám zdá možná docela jiný. Myslíte, že není černější práce nad vaši.
Souhlasím.
A vůbec: co je to práce?
---
No? -
Dítě, které vyrostlo z vás, ať jsi muž nebo žena, tvůj druh, tvá družka, tvůj stín, tvá záchrana..."
"...a tvé požehnání." -
"Tak je to jedině dobře, Materno. -
Ale teď už, prosím vás, jděte. A stiskněte všem, které potkáte kdy v práci tam dole, ze srdce upřímně ruku."