MUŽI POD PRAHOU

"Kluci, kluci, kat má dovolenou, kupte zítra někdo noviny, ať víme, kdo to byl," říkali dole.
Mluvili o vlku a vlk byl za humny.
Přišel ke vstupu, měl na sobě kožíšek a ruce v kapsách. - Rozkročil se a hleděl do tmy. Nic neviděl. Slyšel jen šum vody, lopaty, nárazy vozíku a rozplizlé hlasy, kterým nerozuměl.
"Haló, kluci, je tam dole někde Materna?"
"Haló, Materno, pojď nahoru!"
Zdola se ozvaly hlasy, které volaly: "Jo" - "Materno" - "Co je?" - ale práce se nezastavila.
Kat čekal, až prolomila tmu vstupu jakási záda.
"To jsi ty?" ptal se zezdola obličej jako lívanec.
"Tak jenom polez," byl kat netrpělivý. -
Prostředkem vstupu stoupala čepice, za ní záda a střídavě ruce.
"Máš?" ptal se Materna.
"Proč ne - " a kat mu strkal do ruky cosu kanárkově žlutého, dírkovaného na obvodu, čím prosvítal černý tisk. Vstupenku.
"Ať to nevidí kluci," kladl mu na srdce, "oni tomu nerozumějí.-A tuhle," pokračoval, než otevřel Materna ústa "podívej se , to dělám doma."
Vytáhl hlavičku Korduly nožem řezanou z jednoho kusu dřeva, neforemnou a hranatou, se zkamenělým úsměvem a velkou tak jako sevřená pěst. -
"To je na půlmetrové loutky," povídal a rozhodil dlaně půl metru od sebe. "S některými budeme hrát už zítra, tak jen přijď - ale klukům, jak jsem říkal, ani muk! - A přihlásit se můžeš hned po představení. Já jsem o tobě mluvil už včera na schůzi. Tak uvidíme, co pro tě bude - jestli kulisy, vodit nítě nebo hrát - ale neboj se nic, práce, jak uvidíš, je v sále mezi dětmi, i v zákulisí s loutkami sž nad hlavu. A dětí k nám chodí čím dál víc. - Já hraji zítra Škrholu, ale jak říkám: přijď - a klukům tam dole -" (uakzovák ruky, v níž držel Kordulu, dal na ústa) - "klukům tam dole," zašeptal, "ani muk!"
Maternovi létaly oči za pěstí, v které svíral kat loutkovou hlavu. Několikrát mu po ní vyskočila ruka, ale vždycky se vrátila zpátky.
"Tu hlavu," povídal - ale zarazil se.
"No, co?" kat na to.
"Kam jdeš?" opáčil Materna.
"Na tom ti asi záleží!"
A Materna hned věděl: jde. Proto nezaváhal: "Tu hlavu bys moh° nechat snad tady."
"Tak nevím proč?"
"Přece ji nevezmeš s sebou!"-
"Tak na tohle ty myslíš! No dobrá ---" přimhouřil oči: "A vidíš, to jsem nevěděl, že ty, můj kamarád, nejsi o nic lepší, než-" a ukázal dolů.
Otočil se na podpatku. A tou rukou, v jejíž dlani měl hlavu loutky, pozdravil tak, že zvedl ukazovák ke štítku čepice. Na Maternu se ani neotočil.
Šel, ruce měl v kapsách a hlavu schýlenou. Kordula ho pálila v dlani.
Má ji vzít s sebou?
Ne. -
Koupil si cigarety a trafikantce vnutil v kapesníku sbalenou hlavu loutky: "Nechte mi to tady," povídal, "až půjdi zpátky, tak si to vezmu."
"Jen aby," řekla pochybovačně. "Já tady dneska dlouho nebudu." -
"Je za pět minut dvanáct," a palcem pravé ruky pohladil sklíčko kapesních hodinek.
"Tak ve tři budeme hotovi," povídal, "a pak se tady stavím."
Vyslechl jsem dost často i jejich dlouhé a vášnivé rozepře. Bývala to zhusta nemilosrdná kritika doby a událostí, i když se mezi ní zaleskla tu a tam nějaká chvála.
Neviděli mne. Když si svítí lidé tam dole na práci karbidkou, vidí jen obrysy nejbližších věcí - a za nimi je už neproniknutelná tma. V pracovní přestávce zasvítí navíc jen cigareta. Tušíval jsem v té tmě, kde míval kuřák kolena - tam, co svítí rudý bod cigarety, ujišťoval jsem sám sebe - bod, který stoupá pravidelně v čtvrtkruhu k obličeji. A tam nahoře má hlavu. - Retka se v té tmě chvílemi rozzáří, osvítí obličej a sletí zas dolů, jako když padá hvězda.
Kouřit je v kanálech zakázáno, ale jaképak zákazy. Když nechytne plyn od kahanu, tak retkou se nazapálí.