MUŽI POD PRAHOU

Teď už se nevídáme každý den. Nevíme, kde z nás je kde. Oni vědí, že já jsem někde navrchu, a já nevím o nich nic víc než to, že jsou někde hluboko pod námi - až dole.
S trpělivostí jen nejsilnějším lidem vlastní sestupují tam každý den, neustále, do všech koutů pražského podsvětí a vystupují utrmácení a zničení. -
"Dnes ráno, když jsem šel z práce, pomalu svítalo a po celém nebi bledly hvězdy," může vám vyprávět Barták téměř při každém náhodném setkání. "Nad Vltavou byla studená mlha a byl skoro mrazík. Já bydlím na Břevnově, jak jistě už víte, a domů chodívám zpravidla pěšky, i když mi ty moje vysoké boty překážejí v chůzi. No, co, je to namáhavé, ale jaképak copak. Pravda, že přes most jela dnes, jak jezdívá teď každý den, když chodívám domů, nahoru k nám první elektrika. Dneska však byla plná. - Ne, nesvezu se, rozhodl jsem, vždyť já bych jim tam smrděl a jakpak by k tomu ti lidé přišli!"
Neřekl by vám však, co mu dala ta cesta domů, nepoví, že mu trvalo tři hodiny, než mohl zaťukat na okno a probudit mámu: "Vstávej, ohřej mi vodu do necek, ale tiše, ať neprobudíš děti."
A neprozradí, že sotva se posadil na práh, usnul únavou... -----

-----------------------------

"Pročpak to jenom ten člověk psal, pročpak to staví lidem před oči," řekme Barták, až dočte při petrolce mé poznámky a příběhy. "Vždyť mnohé z toho není už ani pravda, jak se to stalo dávno. Pět let - co za tu dobu proběhlo kanálem vody! - Materna nebude dozorcem - protože ho vzal trhák. Stal se jím Louda - jeho kluk bude stavitel - a Pražák? - Ten vůbec nestárne! Ale ani vodu nemusíme už zahřívat, protože máme sprchy, i platy se trošku zvedly a máme pojištění!
Jenom kanály, stoky, bahno a krysy nám zůstaly, to se nezměnilo. Práce je tedy stejná, ta žije. Člověk pod ní padá, a jak - ale práce je věčná.-
Má pravdu, bylo to tak a všecko, co tady píše, se opravdu stalo. To všecko jsme tedy za tu chvíli, kdy u nás byl, spolu prožili. Jo. Co toho však ještě nenapsal! --
Ale proč to zapisoval vůbec, vždyť to patří všechno k věci, vždyť na tom nic není, protože takový je každý náš den! Musíme dolů, je nás tam potřeba, tak co, jaképak o tom řeči, jaképak povídání...!