MUŽI POD PRAHOU

"Co říkáš Honzovi?"
"Kterému?"
"Copak to nevíš? - Přece: - Dlabovi."
"No, co? -"
"Dneska má funus."
"Já nic nevím!"
"Viděl jsem včera parte. Jako když mi dá ránu do hlavy - rozplizlo se mi před očima."
"Ale já nic nevím. A co to, co že tak najednou? Co se mu stalo?"
"Co by se mu stalo, vždyť víš. Lehl si přece už tenkrát, když jsme šli na ty katakomby."
"To je rána." -
Musil však jen mávl rukou: "I dej pokoj, vždyť on toho měl víc. Co bylo platný, že ho byl pořádný kus, však on se tomu vzpíral - zrovna tak jako každý jiný. Nikomu se tam nechce. Ale přišlo toho moc najednou. Tyfus, žaludeční vředy a rozedma plic. A k tomu se vždycky už přidá nějaký ten zápal. A Honza taky, dej mu Bůh nebe, hodně pil, no, vždyť nebylo divu - ale na Krasinu už nepojede."
Chvíli bylo ticho. Jen lžíce zvonila, vidlička a nůž.
"Ale on v tom lítá i Kučera."
"Kučera? Ten, co byl s tebou na stoce?"
"Ten."
"A co se mu stalo?"
"Co se mu stalo. S otevřeným světlem vlez°, trouba jeden, do stoky. Vzňaly se tam plyny, a to nepřeju nikomu vidět, jak na něm vzplanuly šaty. Hořely jak palír. Ten do kanálu s otevřenou lampou už nepoleze!"
"Já vám to řákala," žehrala Loudová, - "proč nemáte lampy podle předpisu, co se vás pan rada za to už nahuboval, ani vidět to nemůže."
"Podle předpisu!" - a Louda vložil do těch slov tolik pohrdání, kolik unesla.
"Není s tím takhle vidět pořádně ani na krok. Člověk s tím ani nepozná v těch parách, kam a do čeho leze. - Kampak s chráněným hornickým kahanem do kanálů! Vždyť by nás tam sežraly myši za živa! - A elektrická lampička? Taky s tím není nic vidět. Vlhne to a je to každou chvíli k nepotřebě." "Ale co, čert vem karbidky, běží teď o chlapa."
A zase zvonily lžíce.
Vzpomněli jsme také, že Tondovi Jakubců ze Žižkova spálily plyny celý obličej. Ten však nebyl z nás. Byl to elektrikář a není tomu ani tak dávno, co se mu to stalo.
Říkali, že do vstupu strkal nos, ale nebyla to pravda. - Nevoněl mu chleba jednou při svačině, když přijel na konečnou stanici své trati číslo 6. Cítil svítiplyn. A protože mu to nedalo, hledal, přišel až ke vstupu a sehnul se k poklopu právě ve chvíli, kdy nastal výbuch - takže mu plamen, který vyšlehl mříží, ošlehl celý obličej.
Plynárenští zjistili, že plyn uniká z prasklého potrubí že tam dole v kanále hoří. Ale to tam přijeli už i naši a uhasili to pískem.
Nevím ani, jakou zjistili příčinu této poruchy v plynovodní síti. Snad se to stalo vadou materiálu, anebo snad to byl následek uličního provozu. Nevím. Vždyť bylo také možné, že se o to zasloužily poslední kruté mrazy.
Ale což o to. Co bylo - bylo. Jakubec se z toho dodela pěkně dostal, Kučera je na tom však mnohem, mnohem hůř!
"Zastavil jsem se u něho na klinice," povídal Louda. "Měl zrůzněnou tvář: půl smích - půl pláč. Ale kdo ví, jak to s ním bude. Možná, že mu už rostou někde karafiáty na věnec.
Klinika! - To je už jako práh na hřbitov. Pravda, není tam sám a takového společnost druhých posiluje. Ale to víte, jak to tam vypadalo. Dobu to trvalo, než jsem se k němu dostal. A je to s ním nanic, řeknu vám. Byla tam zrovna Kučerka, jeho žena, a brečela, darmo povídat. - Já nevím, co tam ty ženské táhne. Jako hrobaříci se tam scházejí, div že se nepřilepí na mužské podvlékačky! -"
"Táto, co mluvíš..." řekla Loudová. Ale starý se nedal vyrušit.
"Hovoří jako v horečce."
"- Smáčklo mě to tam se dvou stran" - povídal. "A připadal jsem si v té chvíli jako v olověné komoře. Ale byl jsem tam sám. Já nevím, co to bylo, je to tam přece kamenné, ale najednou se zablesklo, bylo mi slabo, voda se zastavila a jako vítr přeletěly okolo mne stěny. Připadalo mi to, jako když jedu ve vlaku. Já viděl v té chvíli, na mou duši, jak se přede mnou otvírá tma, jak se úží a někde hodně daleko mizí, jak se ty stěny tisknou jedna na druhou, přopadalo mi, že jsem ve svěráku, no - a proto jsem řval, ale i proto, že mi při tom ujížděly také nohy, a vůbec, Loudo, nechoďte sem za mnou a dejte mi pokoj! - Copak na to musím pořád vzpomínat? -- Co mi to připomínáte, co mě nenecháte spát!?"-
"A pak jsem viděl také člověka, nesli ho zrovna tam někam za roh - bylo ho možná polovic. Kdyby to bylo zvíře, dal bych mu nejradši ránu z milosti. Ale co, byl to člověk...-
No, co na mne tak čumíte!? Možná, že by mi ještě poděkoval - copak se neumím vžít do toho, kdyby tak bylo někdy mně!?
A vůbec - co vám to budu povídat." -
"Má pravdu," souhlasil Strnad, "co by povídal. Ono to stačí, jaképak povídání. Zítra to čeká třeba mne a pozítří třeba Frantu. Vždyť mi si toho ještě užijem - tomuhle málokdo uteče, - ačkoliv: kdyby se mne tak někdo zeptal, co bych dal za to, abych tam nemusil - to byste koukali!"
Všichni však mlčeli. Jen Liška si myslil: No, co bys dal. Nic nemáš a ani nic mít nebudeš, tak moc nefoukej. - Ale neřekl to.
Plyn je kratičké slůvko, ale jde z něho strach. Je to záškodník, vrah a největší nepřítel. Je zbabělý - a všude se vetře - i do člověka.
A tam dole se rodí.
Kolika lidem zničil už zdraví, kolik otrávil dělníků, kolikrát vzplanul nebo explodoval - to my, kteří bydlíme nahoře, ani nevíme.
Plyn ruší dokonce základy našich domů, pracuje s krysou hlodá na těle živého člověka.
A povlovná smrt? To je zápas mezi životem a pomalým rozkladem. - Do číše přiléváš každý den kapku tak dlouho, až jednou přeleješ. Není vyhnutí, nic jiného se nemůže stát. -
Tak přišel o život Krása. Dělal, že by mu ani mezek nestačil. A jednoho dne - bylo to v pravé poledne a uprostřed práce - se zhroutil, svezl se po lopatě, a když ho vynesli jako žok hadrů na vzduch, na světlo, na ulici - byl na smrt bledý, na celém těle mu vyrazil pot, zkřivily mu je křeče, dusil se a tep nestál za řeč.
Umřel jim v náručí. Přikryli ho jen kombinézou a na obličej mu dali jeho čepici.
V protokolu byla kratičká poznámka: Smrt poruchou dechu, otrava stokovými plyny, apoplektická forma. - A dost.
"Má to alespoň za sebou," povídal Kosina. "Na nás to teprve čeká. Beztak ho už nic kloudného nemohlo potkat. Nohy mu prolezla reuma a na stará kolena by byl stál zrovna tak jako děreček Vitvar u Apolináře."
"Ale zato všechny chlapy své party děda Vitvar přežil."
"A to tedy přežil."
"Zrovna tak si na to vždycky troufal při práci. A také mu to nebylo nic platné. Teď možná někde brečí, že se tak rouhal."
"Co povídáš - že brečí? Copak ani to nevíš?"
"Co?"
"Vitvar je přece taky už ten tam." -
"Vidíš, a to já nevím."
"Ba, ten je už ten tam. Ale šel přece jen poslední. - Kdepak už byla jeho patra, když umřel on. Bárta byl nebožtík první, Struha hned po něm, Krýsl skočil někde u Vysočan pod vlak a ti ostatní skončili také kdovíjak. Samá otrava krve, samý tyfus, samá rozedma plic a sem tam nějaká sebevražda z něčeho nevyhojitelného. Jenom děrek se držel..."
---------
Děrek...
Můj žebrák. ---
Nejprve stával na Karlově náměstí. V kolenou trochu prolomený, ruce v rukávech, na hlavě chundelatou čepici, zarudlé tváře, u nosánku malinkou, malilinkou kapičku a na břiše na provázku v bílé škatuli Betlem. Vystříhal si jej kdesi z papíru, slepil figurky a zlatou hvězdu připevnil vysoko na drátek. To se ví, i tři krále tam měl, osla, Panenku Marii a Jezulátko. Děti se po něm otáčely. Za drobný peníz jim pověděl o svém Betlemu několik slov.
A potom, později, sedával u Apolináře.
Býval tam v létě, v zimě, býval tam pořád. Nevím, kdy přicházel, a nevím, kdy odcházel. Nikdy jsem si ho valně nevšímal. Až jednou - když tam nebyl. Toho dne mi zůstal dvacetihaléř, který jsem mu dával každého rána jako počinek - v peněžence. Druhého dne jsem v ní měl už čtyřicet haléřů, které patřily jemu, a pátého dne korunu.
Začal jsem uvažovat: copak se dědovi asi stalo? - Ale strážník na rohu nad mou otázkou pokrčil rameny: "Nevím," povídal - a bylo mu divné, že se tak ptám.-
Tak vidíš, říkal jsem sám sobě: nic o něm nevíš. Znáš ho už (no, kolikpak) - znáš ho už možná pět let. A nevíš ani, kde bydlí, zůstal-li na světě sám, snebo má-li někoho. Nic nevíš. A stačilo ti přece zeptat se: "Dědo, a teď mi povězte, co a jak. Známe se přece už dost." - On by se rozpovídal. Ale marnost nad marnost. Nenapadlo mě to. Chodil jsem okolo něj každý den jako duch a po celých pět let jenom s jedinou utkvělou myšlenkou: že je to můj žebrák, že délal kdysi tutéž práci, kterou dělám těď já, a že to stačí. Spojovalo nás vlastně jen to, že jsem pokračoval právě tak jako každý, kdo dělal v kanálech tam, kde přestal, a že jsme den ze dne stejně stárli. Nic víc.
Teprve po dlouhých dnech se objevil děda znovu. To už dosáhly peníze v mé peněžence, které jsem chtěl dát jemu - šesti korun. -
Zas seděl na schodech kostela jakoby nic, jen tvář měl propadlejší, vlasy bělejší, čelo vrásčitější a díval se na svět trochu bolestněji než dřív.
Posadil jsem se k němu na schody. - "Dědo, kdepak jste tak dlouho byl?" začal jsem s výslechem.
"V nemocnici," povídal a hlas se mu zachvěl stářím.
"A copak se vám tak najednou stalo?"
"Noha," řekl - a ukázal, že s ní může jen ztěží hnout. "Mám to památku ještě tam zdola, z kanálů," povídal. "Najednou se mi v lýtku otevřela a bylo to. Růže."
Mezi řečí vysoukal pomalu nohavici a jako na důkaz mi ukázal bílý sádrový obvaz, v němž byla nemocná noha spoutána.
"Tak to vidíte. Najednou přijde nemoc a zkruší člověka k zemi, viďte? Ale ještě na něco jsem se vás chtěl zeptat: jakpak býváte dlouho tady před kostelem? Myslím: jak dlouho do večera?"
"Až do zvonění," odpovídá. "Jo, do zvonění."
"Tak na shledanou, dědo, to víte: povinnost. Někdy později si to dopovíme."
Ale on mi na to neřekl docela nic. Zakýval jenom hlavou. -
Po tomto rozhovoru jsem dědu hlídal. byl jsem se podívat v poledne, je-li dosud na svém místě. A byl tam ještě. A byl tam ještě ve čtyři.
Byl jsem trpělivý.
Ve tři čtvrti na pět se však děda podíval po slunci a pomalu zkoušel, jak se mu ohýbá v koleně noha. A když se ozval v pět hodin na sanktusové věžičce zvonek, vysypal ze svého žebráckého klobouku drobné, strčil je nemotorně, ale důkladně chvějivou rukou do kapsy, klobouk si posadil na hlavu, sebral hůl a namáhavě se zvedl.
To byla cesta!
Na každém kroku byla bolestná. Při každém kroku se pohnula jeho levá noha zároveň s holí kupředu, tělo se převážilo a za ním , za tělem, za holí a za levou rukou se sunula bolestně pravá. A znova a znova.
Jen zkuste jít pěšky, přátelé, za žebrákem a do jeho bytosti si vmyslete sebe! -
Došel jsem za ním až do Vysočan. Trvalo nám to věčnost.
Teprve nad Balabinkou mě napadlo, že chodí můj žebrák spát do veřejné noclehárny.
Mám, nemám? - rozvažoval jsem na každém kroku. Ale - co, ustrojen jsem na to byl, půjdu se tam s ním vyspat.
V Novovysočanské ulici jsem ho předešel. Vrata do dvora byla dokořán.
V přízemní místnosti, která by snesla při trošce shovívavosti název "dvorana", bylo už živo. Jeden tam stál vedle druhého. Mohlo jich tam být tak dvě stě. Byli tam mladí somráci vedle zarostlých starců, dělníci, povaleči, sběrači odpadků, falešní hráči karet, bývalí podvodníci a zloději - tváře, s nimiž jsem se už někdy potkal, ale i typy hodné malířů a pravá žeň pro filmaře.
Opřel jsem se co nejnedbaleji o zeď a čekal jsem také. U dveří stáli dva strážníci. Pode mnou seděl chlapík v rozbitém kabátě s krátkými rukávy a bez knoflíků. koukala mu z něho podšívka a modrá košile. Spal.
A nad ním, na druhé straně, stál muž s dlouhým nosem, "děda posleda přišel." -
Vstoupil můj žebrák. Nikoho si však nevšímal a nikoho nepozdravil. Opřel se o stěnu a čekal také.
Abych se přiznal, měl jsem už dávno chuť vyspat se tady, mezi žebráky.
Rozumějte mi: "chuť" -
Když jsem studoval na technice, tak jsem o tom totiž docela rozumě uvažoval. Bydlil jsem tenkrát za 150 K měsíčně a těch šedesát, o které bych měl noclehy ve svobodárně lacinější, jsem chtěl věnovat na stravu. Ale potom jsem obrátil všechno na ruby. Když jsem přece jen zůstal na tak zvaném "soukromí", chodil jsem mezi žebráky alespoň jíst. A chodil jsem mezi ně docela pravidelně.
Nikoho z tehdejších štamgastů v hospodě U lišky nikdy nenapadlo, že nejsem snad ten, za koho mě měli.
Chodíval jsem tam v rozbitém kabátě a dával jsem si tam s nimi k obědu, k večeři, ale i ke snídani šest kousků knedlíků se zelím za dvě koruny. Ostatní mívali totéž. Ještě dnes vzpomínám na jejich mastnotou pokapané a vyleštěné klopy.
Po tom, co užitečného na tomto světě dělám, se mnoho řečí nenandělalo. Snad k nim mluvily hodně mé ruce, které na nic těžkého nevypadaly.
"Máš dlouhé prsty," povídal mi jednou jeden z nich - ale snad to nemyslil ani tak zle, jak jsem si to já v první chvíli vykládal. Sahal jsem při tom totiž hodně hluboko do jeho slánky - tak snad to řekl jen proto. Vím však docela jistě, že mezi rukama ostatních nemohly budit moje v první čas žádnou důvěru. - Pes se bojí psa a zloděj zloděje.
Moje předpoklady se časem naplnily:
"Čímpak seš?" zeptali se mne jednou jenom tak mezi řečí. "Ruce máš jako panna."
"Gotický řezbář" - řekl jsem bez rozmýšlení. Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo.
"Nono," změřili si mne dlouhým pohledem, "tak jen aby ses nepřeřek."
Vytáhl jsem proto, aniž jsem promluvil, z kapsy nůž a v důvěře, že jsem nezapomněl dosud nic z ručních prací na nižší střední škole, vyryl jsem do stolu jakousi klenbu s několika kudrlinkami. To jim stačilo.
"Koukni se tánhle do stolu, co kudlou dovede," říkali, když byla později někdy řeč o mně. "Punkt punktum - je to gotický řezbář."
Kde by je bylo tenkrát napadlo, že chodím na techniku.
"Ten obrýlený kluk:" slyšel jsem jednou na místě, kde se lidé navzájem nezdraví - "to je nějaký mladý ležák. Dost možná, že chodí na nádraží a nosí tam zavazadla." -----
----------
Když jsem stál mezi nimi ve dvoraně novovysočanské noclehárny, poznal jsem i některét tváře od "Lišky".
"Tobě se nějak poštěstilo," myslili si možná někteří, když mě spatřili. "K Lišce už nechodíš. - Anebo, možná - dost možná" - uvažovali snad - "tě teprve dneska pustili. A to nejspíš ---"
V sedm hodin se vrata noclehárny otevřela. Všichni se pohnuli.
"Tak jen pomalu!" křičel do hluku strážník.
"Připravit doklady a peníze!"
V davu se ozval šum. Kohosi u dveří zachvátil kašel.
Postavil jsem se do řady. Přede mnou stál chlapík Dlouhý nos a před ním nějaký Pepík. A před Pepíkem Modrá košile. Byl jsem v řadě asi tak padesátý. Ostatní šli za mnou. Děda posleda čekal, až přestane nával. Možná, že se bál, aby mu nekopl někdo do nohy. - Stál u zdi.
Podél zábradlí jsme došli krok za krokem až ke stěně s dvěma okénky. Jeden po druhém do nich strkal hlavu.
"Tři koruny za nocleh," - slyšel jsem zevnitř hlasy úředníků - "a tady maj° číslo."
A už strkala hlavu do okénka Modrá košile.
"Včera jsem tu spal," povídala.
Úředník hledal několik vteřin jeho kartičku. Pochopil jsem: ti, kdož tu včera spali, jsou zapsáni zvlášť a ti ostatní také zvlášť. Úředník tam tedy zpracovává dvě kartotéky. Nevěděl jsem však, jak je to s nováčky, kteří přicházejí do noclehárny po prvé.
Za Modrou košilí šel Pepík. - "Josef Myška," hlásil své jméno a dodal:" Včera jsem tady nespal, byl jsem u sestry."
Úředník vytáhl jeho kartičku z přihrádky druhé. Vypadal při tom, jako když tahá papoušek planetu. -
"Máte tu psaní," povídal a podal Myškovi korespondenční lístek, který byl připevněn spínátkem ke kartičce. -
Tak vida, i poštu sem dostávají.
Pepík si vzal své číslo a do okénka se položil Dlouhý nos: "Já jsem tu včera byl a celý minulý týden," hlásil úředníkovi. -
"Jan Kočí," poznal ho úředník.
"Nic tady nemám?" zeptal se Dlouhý nos.
"Nic," a dostal jen číslo. - Vyměnil je vlastně za nějaké papíry, které mu položil úředník ve schránce. Měli jich tam na zdi asi na tři sta.-
Konečně došlo i na mne.
"Spal jste tu včera?"
"Ne."
"A kdy naposled?"
"Jsem tu po prvé."
"Tak jděte k druhému okénku, ať vám tam napíší kartičku. - Další."-
Ten, který šel za mnou, strkal už přes moje záda místo peněz poukázku na nocleh, kterou mu vydala, jak prozrazovalo razítko, sociální úřadovna pražské obce. - Bude tu spát dnes zadarmo. -
U druhého okénka na mne už čekali. "Jméno?"
Už ani nevím, jaké jsem řekl. Úředník si je však zapsal na lístek, který byl rozdělen na malá políčka s čísly. Přeškrtl na něm datum.
"Čím jste?" zeptal se mne.
"Gotický řezbář."
"A doklady?" -
Zarazil jsem se. "Musím je odevzdat?"
"Ovšem"
Dal jsem mu je. Děj se co děj.
"Tady. Jsou tam nějaké papíry, řidičský průkaz a moje občanská legitimace."
"To stačí."-
Když jsem odcházel, stál už děda posleda u prvního okénka. Šel skoro poslední v řadě, ale šel za mnou. -
V ruce jsem měl číslo, které se shodovalo s číslem schránky, do které ukládal úředník doklady.
"To je také číslo vaší postele," poučoval mě. -
Zavěsil jsem si je, jak je tam zvykem, na zápěstí - a šel jsem za ostatními. Úzkou chodbou jsem vstoupil do převlékárny. Tam byly lavice podél zdi, ale byly i uprostřed pod svislými stěnami ze dřeva. Visela na nich ramínka. Pod nimi stáli naháči nebo lidé napolo odstrojeni. Černí, špianví, ale i lidé s pokožkou nemocně bílou a zprázděnou někdy jizvami, lidé s tělesnými vadami i bez nich. Byli tu i někteří s bohatým tetováním na těle. Jeden z nich měl na prsou draka a na zádech mořskou pannu.
Odstrojil jsem se. Šaty, zavěšené na ramínku, jsem zanesl k okénku, kde je ode mne převzal šatnář. Podíval se mi na číslo a vůbec nepromluvil.
Šaty prý dělají člověka. - Přestal jsem jím tedy v té chvíli být. Stal jsem se číslem. Pro zajímavost: číslem 97.
Přede mnou odevzdal šaty Dlouhý nos. Toho jediného jsem mezi naháči poznal. Měl opálený obličej a černý krk. Ostatní se mi ztratili. Nepoznal jsem v tom davu ani Pepíka, ba ani Modrou košili. Jenom děrečka Vitvara jsem viděl. Svlékal se. Měl dlouhé, bílé vousy a na noze bílý sádrový obvaz s nějakám datem, zapsaným fialovou tužkou. Neviděl mne, anebo nepoznal. Nevím. - Šel jsem však okolo něho, těsně za Dlouhým nosem.
"Kampak?" vykřikl na muže, který odnášel své šaty někam jinam než my - postranní chodbou zpátky.
"Na isolaci," odpovídal mu naháč. Já jsem spal totiž včera u sestry a mám nějaké drobné."
Dlouhý nos se tomu smál. -
V noclehárně mají zvláštní oddíl, o němž jsem až do té chvíle nevěděl. Chodí do něho jen lidé zahmyzení, rádi a docela dobrovolně, jak jsem viděl, každý ve vlastním zájmu využívá toho dobrodiní. - A "drobnými", o nichž hovořil naháč, myslil jistě drobná zvířátka, která nejsou ostýchavá.
Do isolace však chodili i naši hoši z kanálů. Proč ne, když za to měli každého rána čisté, vydesinfikované prádlo? Jaképak předsudky? Na nic lepšího dosud nikdo nepřišel - a kdo z těch, kteří měli svůj krb, si mohl den co den vyšlehat tělo vodou? ---
I já jsem dostal kus mýdla o nic větší než kostka cukru. I já jsem šel pod společné sprchy. Několik lidí se tam už mylo. Jeden si čistil zuby. -
Voda byla víc studená než teplá, ale prudká tak, že bolela. Tělo švihala tisíci proutky, ale bylo to příjemné.
Čistí, vymydlení, utření a učesaní jsme se vraceli v řadě za sebou zpátky. Zřízenec nám podával jednomu po druhém bílý plášť a kožené trepky. - Všechny rozdíly mezi námi rázem zmizely. Lišili jsme se už jenom tvářemi.
V jídelně byly stoly ve třech řadách. Každý si mohl sednout, kam chtěl. A každý si hleděl svého. Šel jsem si k okénku pro jídlo. - Mlčky a jako stroj mi nalil kuchař polévku a podal krajíc chleba. -
Poděkoval jsem. Byla dobrá, bramborová. -
Vedle mne seděl truhlář, který brousí po domech pily, nějací trhovci, příležitostní dělníci, vedle nich propadlá žebrácká hruď, dva nosiči zavazadel, nezaměstnaný číšník, jeden kamelot jako zástupce tisku a jeden bankovní úředník.
Někteří měli chléb svůj - okoralé a tvrdé skývy. Namáčeli si je však do polévky a změklé jedli. Ostatní si chodili pro krajíc k okénku.
"Já tady jsem už po desáté," povídal mi z ničeho nic bankovní úředník. "Člověk tu pozná na vlastní kůži, co je to nižší životní míra."
A hned vedle něho žmoulala chléb bezzubá dáseň a připíjela k němu polévku. Po řeči bankovního úředníka se však čelist na chvilku zastavila, oči se podívaly tupě, upřeně a nezúčastněně: nerozuměly tomu.
"Čímpak jste?" - ptám se ho - ale odpověděl mi za něho jeho soused: "To máte marný, on je hluchoněmý. A co by dělal? Žebrá."
A čelist stála - oči se dívaly a nerozumněly.
----------
Z jídelny jsem prošel umývárnou, v níž jsou po celé délce obou stěn kameninové žlaby, z kterých zapíjejí žízniví svou večeři vodou.
Prošel jsem studenou chodbou a z ní po schodech vzhůru do prvního poschodí, kde jsou žebrácké ložnice. -
V sedmé bylo mé lůžko.
Našel jsem je poměrně snadno, i když tam nebylo rozsvíceno. Bylo až vzadu na pravé straně a skoro v koutě u okna.
V každé řadě jich bylo po sedmi, celkem 14 postelí ve světnici. Z nich byly už čtyři obsazeny. -
Odhodil jsem pokrývku. byla pod ní holá drátěnka. - Pod polštářem jsem však našel prostěradlo. Ustlal jsem si.
Ticho. -
Za chvíli někdo přišel, ustlal, lehl si jako já, pak dlouho nic a najednou přišli další tři. Úderem osmé hodiny byla však ložnice plná.
U okna, skoro v nohách mé postele kdosi klečel, a nikoho nedbaje, modlil se polohlasně Otčenáš.
Ticho se měnilo v nehlučnou rozprávku, kterou rušily jenom kroky městské stráže venku na chodbě. Ložnice jsou totiž bez dveří a z chodby je do nich neširoký vchod. -
Mluvilo se tam o práci, o mládí, o kamarádech, o vojně, o podsvětí.
Rozprávku vystřídal dialog a potom zbyl už jenom monolog, který se po chvíli zeptal: "Seno?" - poslouchající mu odpovídali sborem: "Sláma!"
Monolog tedy pokračoval. - Skončil někdy k jedenácté, kdy na otázku: "Maso?" - mu odpověděl jenom jedinec: "Kosti!"
To bylo znamením, že má už přestat. -
Někdy k půlnoci jsem však ucítil někoho nad sebou.
Probudil jsem se. - Byl to muž ve stejnokroji s obuškem v ruce a s pistolí za pasem. Městská stráž.
"Pojďte na chvíli ven," povídal. -
Vstal jsem. Vyšli jsme na chodbu.
Na jejím konci stáli dva muži. -
"Jsem správce noclehárny," představil se mi jeden z nich.
"A já jsem návštěva."
"Našli jsme ve vašich dokladech jméno i zaměstnání jiné, nežli jste udal našemu úředníkovi. A našli jsme také průkazku rozhlasového reportéra."
"Toho času, věřte mi, pánové, jsem víc technik než reportér. Nebudete mi proto snad zazlívat mou dnešní návštěvu. Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, kam chodí lidé, kteří dělají na kanalisaci - v noci spát. A nejlépe je - jistě mi rozumíte, když zkusí člověk takovou věc na vlastní kůži. Byl bych se přiznal, věřte mi, ale slyšeli by to ti druzí a potom vy - vy byste byli jistě samá ochota..."
A než začali s otázkami, překvapil jsem je sám:
"Kolik je tu dnes lidí, prosím vás?"
"Dnes 280."
"To je hodně, a kolik jste jim to museli navařit polévky?"
"Asi tak 150 litrů a k tomu ještě rozkrájet 40 bochníků chleba. Ale v zimě toho bývá ještě víc. To máme všechno plné, všech 46 ložnic v obou patrech, všech 600 lůžek."
"A proč jste mě vlastně probudili?" -
Podívali se na sebe: "Jen tak. Chtěli jsme se vás zeptat, proč tu jste, a nemáte-li nějaké zvláštní přání."
"Mám!" - to je voda na můj mlýn. Proto sem se hned chopil příležitosti. "Chtěl byl se podívat dolů mezi ty na isolaci." -
Zavedli mě tam.
Ve dvou řadách po straně a nad sebou jsem viděl dvacet postelí, černých a železných, a na nich v pokrývkách spící lidi.
"Takové komory máme dvě," povídal mi správce. "A obsazujeme je střídavě. Zítra se bude spát v druhé a tuhle přes den a noc odhmyzíme."
"Jak to děláte, to odhmyzení?"
"Pustíme tam plyn."
"A kde mají ti lidé přes noc šaty?"
"Pojďte se na ně podívat."-
Vyšli jsme na dvorek. Vysoko na nebi svítily hvězdy a na obzoru se rýsovala koule libeňské plynárny. Vlevo v pozadí jsem tušil Hradčany.
"Musíme komoru nejdříve vyvětrat," povídali a ukazovali na velká železná vrata, na nichž se černala umrlčí hlava.-"Je tam kyanovodík." -
Čekali jsme. "Šaty ovšem neuvidíte, protože jsou v komoře sousední a ta dnes pracuje."
Asi po pěti minutách komoru otevřeli. -
Ve světle lampičky jsem viděl stěny. Nebyly bílé ani hnědé, tak něco uprostřed. - Hned u vchodu však mě zarazil plyn. Ucítil jsem vůni hořkých mandlí.
"Dovnitř nechoďte, je to nebezpečné," povídali.
Bylo mi zima. Po celém těle mi naskočila husí kůže a studila mě chodidla. Chodbou to protahovalo.
"A kde spí děreček Vitvar?"
"Na devítce. On tam má už svou postel. Dostává totiž každý den od našeho úředníka tam dole stejné číslo."
Šli jsme se tam za ním podívat. -
Ležel na znaku, vousy měl pod pokryvkou, ústa pootevřená, ruce sepjaté. Snad usnul při modlitbě.
Zpod přikrývky mu vyčuhovalo chodidlo nemocné nohy. Na prstech měl napjatou modrou svědivou kůži. - Omrzlina. Jedna ze stop po práci v kanálech.
Chtěl jsem jít znovu na lůžko, ale zdržovali mě. Nanosili sem lidé hmyz, štěnice a vši. A mnozí jsou prý také ošklivě nemocní. prostěžadla však častěji než třikrát za měsíc vyměňovat prý nemohou.-
Proto chtějí tedy stálí nocléháři každou noc svá lůžka!
Ale vždyť je to pochopitelné. Vždycky se najde mezi pšenicí koukol - a tady mezi "všelijakými" zase naopak lidé, kteří si našli v Praze přechodné zaměstnání, tesaři, zedníci a jiní a jiní. Kde by se lacino vyspali? A kdo by desinfikoval šaty těm, kteří pracují v prostředích od jiných zavržených? Tady se musí mýt i nečistí, protože se tu musí mýt všichni. A ráno si přivstanou, šaty mají už připravené, běží-li do práce, a v noci se vracejí zpátky.
Leccos jsem schvaloval, ale měl jsem i námitky. Já jsem tvrdil, pan správce tvrdil - já jsem řekl a na oplatu řekl zase pan správce. Ale rozloučili jsme se v dobrém. - Dobrá je noclehárna. Dalo by se o ní hovořit až do rána. Studila mě však chodidla, protože jsem vyběhl bosý. Zapomněl jsem si pod svou postelí kožené opánky..-
Zmizel jsem v sedmé ložnici vpravo. Všichni už spali.
Slyšel jsem střídavé sípění a někomu to pískalo v nose.
Dlouhý nos po mé levici se otočil. Nespal. -
"Co ti chtěli?" zeptal se pološeptem.
"To víš - co..." neodpovídal jsem.
Bylo ticho.
Za chvíli se však přehnul přes pelest a pošeptal mi? "Kdybys potřeboval snad odtud odejít, tak bych ti moh° říc° kudy."
A zas ticho.
"Snad to nebude ani potřeba," řekl jsem po chvíli.
"Jak myslíš," povídal a stáhl se zpátky. "Jen abys ráno nelitoval!"
Po těch slovech se obrátil ke zdi a hodně brzy usnul.

----------
Ráno o páté nás probudili zvonkem. Seběhli jsme, umyli jsme se, snědli jsme každý svůj půllitrový hrnec kávy s krajícem čerstvého chleba, oblékli jsme se a vyšli jsme ven, každý svou cestou. - Kamelot na ulici, bankovní úředník šel hledat práci, nosiči zavazadel běželi na nádraží a můj žebrák šel pomalu k Apolináři.
----------
S děrečkem Vitvarů jsme se potkávali po této noci ještě několik let. - Až jednou, v létě, na své obvyklé místo nepřišel.
Ptal jsem se po něm správce noclehárny. Říkal, že prý stařeček usnul s 3. na 4. července 1938. Umřel prý skoro sedmdesátiletý. Ranní zvonek ho neprobudil.
Umřel poslední z celé své party.