STÁTNÍ DOLY NA STŘÍBRO A OLOVO V PŘÍBRAMI

Odbor důlního měřictví a výsledky různých vědeckých pozorování

Odbor měřický zaměřil v roce 1922 celkem 1,805 km tahů theodolitových a 1,248 km tahů kompasových, provedl veškeré ostatní práce měřické i se zakreslením výsledků v důlní karty a měl v evidenci důlní majetek.

Hornoprávní majetek byl následující:

Stav výhradních kutišť 1055, a to:

Stav důlních měr byl:

v politickém okresu příbramském 103 míry

Pozemkový majetek byl tento:

Z pozemků těch bylo dělnictvu pronajato 69 ha, 06 a, 22 m², za úhrnné nájemné 4249 K 56 h.

Knihovna závodu čítala 8465 svazků a 629 atlantů, archiv karet pak 497 map a 716 různých karet.

Odbor měřický prováděl po řadu let pozorování deklinace na Schablassově deklinatoriu, výsledky byly pravidelně každého roku uveřejňovány.

Tak byla ku př. průměrná roční deklinace

Týž odbor koná stále pravidelná pozorování o stavu barometru, teploty, vlhkosti a množství srážek.

V létech 1909 a 1910 byl soustavně chemicky zkoušen vzduch v jámě. Množství kyslíku kolísalo mezi 20,2 a 20,7 objem. procenty. Bylo tudíž jen nepatrně menší než u vzduchu čistého (20,9 %). Množství kyseliny uhličité kolísalo mezi 0,1 - 0,4 %, kdežto v čerstvém vzduchu jest obsaženo pouze 0,1 % tohoto plynu, který teprve při množství 0,5 - 0,7 vzbuzuje nepříjemné pocity.

Vlhkost vzduchu v jámě jest však místy velice značná. okolnost ta vyvolává brzkou zemdlenost pracujících. V 1 m³ vzduchu konstatován stupeň vlhkosti od 44,3 do 94,5 % a nalezeno 18,38 až 28,74 gramů páry.

Množství prachu nebylo značné, zjištěny pouhé sledy, až nejvýše 1,67 gramů v 1 m³ vzduchu.

Tlak vzduchu byl na spodních patrech průměrně o 90 mm vyšší než na dni.

Tato pozorování byla konána na obsazených pracovištích a to pouze na těch, kde pracující pociťovali následkem špatnějšího vzduchu jisté obtíže. Míst těch bylo na 30 - 33 patře celkem 15.

Teplota skal byla v Příbrami již několikráte měřena, po prvé za přednosty závodu Aloise Maiera (1826 - 1837). Geothermický stupeň teploty byl určen dosti různě. Tak v roce 1874 65,9 m, v roce 1882 59 m a v roce 1883 66,4 m. Dělo se tak ovšem v místech, kde bylo již po delší dobu pracováno, takže hornina byla již více méně ochlazena. V roce 1909 měřena teplota skal opětně a tentokráte na místech, která byla teprve před nedávnem otevřena a nemohla tudíž ještě značněji vychladnouti. Byly voleny nejhlubší obzory, kde se dosud podobná měření neprováděla. Teplota určována Kapellerovými, 1,4 m dlouhými teploměry, zvlášť pro měření teploty skal sestrojenými. Teploměry zapuštěny do šikmě vrtaných 1,1 m hlubokých děr, v nichž byly zatěsněny. Výsledky měření ukázaly:

Z toho následuje pro hloubku mezi 27. a 35. patrem = 317, 5 m přírůstek teploty o 5,71 st. C a podle něho se vypočítá geothermický stupeň tepelný 55,6 m.

Zajímavé jest, že na 30. obzoru vojtěšské šachty, na místě před průvanem úplně chráněném, měřena v roce 1883 teplota 24,5 st. C, která pak v roce 1887 klesla na 24,3 st. C, takže za 4 léta nastalo ochlazení skal o 0,2 st. C.

Nejnověji budou měření ta ve větším rozsahu prováděna vlád. radou ing. Fr. Škorpilem.

Jělikož se na Lillce vyskytoval nasturan, byly lillské důlní vody zkoušeny též na radioaktivitu. Zjištěno v roce 1912, že mají pouze 16 Machových jednotek.

Roku 1914 prováděna byla prof. Dr. J. Koehlerem a Dr. P. Wilskim zajímavá a svého druhu první a jediná měření za účelem přímého přenášení povrchové orientace do jámy pomocí dvou v ševčinském dole zavěšených drátěných olovnic (závaží), 1100 m dlouhých.

Roku 1883 konal tehdejší major Robert v. Sterneck na vojtěšském dole v hloubce 1000 m pokusy o zjištění tíže uvnitř země. Pokusy ty prováděny na základě pozorování času jednoho výkyvu kyvadla na povrchu a v různých hloubkách.

Sterneck zjistil na základě rovnice třetího stupně, že tíže jest funkcí vzdálenosti od středu země. Dále stanovil z výsledků svých pokusů též hustotu země, a to průměrnou i hustotu v různých hloubkách. Průměrná hustota byla zjištěna hodnotou 5,77. Tíže od povrchu až do hloubky 1400 km stále přibývá, ale pak až do středu země postupně ubývá až dosáhne ve středu samém hodnoty = 0.

V zimě r. 1902 postaveny byly vídeňskou akademií věd na 32. obzoru vojtěšského dolu v hloubce 1115 a současně též na povrchu, v přímé blízkosti tohoto dolu dva astatické kyvadlové seismografy soustavy Wiechertovy,aby se zjistila souvislost mezi šířením otřesů na povrchu a v nitru země, po případě, aby byla zjištěna rychlost, jakou se vlny vzbuzené otřesem, šíří. Oba seismografy zhotovil profesor Dr. Benndorf a uvedl je v činnost v únoru 1903. Seismografy ty byly v červnu r. 1905 převezeny do Vídně a do Štýrského Hradce. Resultáty příbramských pozorování mají býti uvedeny meteorologickým ústavem ve Vídni.

Průběžnou zprávu podal ve jménu Benndorfově vídeňské akademii věd prof. Exner, v níž uvádí, že spodní aparát vykazuje sice značně menší pulsace, jinak však souhlasí záznamy obou přístrojů i v nejmenších detailech, což lze považovati za první důkaz toho, že se při otřesech pohybují úplně souhlasně velké masy země.