PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Hlavní doly

Důl generála Štefánika (Bohutín II, Rudolfka)

Na podnět vrch. hor. správce Antonína Hozáka bylo roku 1877 započato s vyměřováním pro zaražení nového dolu ve středu bohatých couků blíže rozsedliny jílové, která je do dálky 7 km zřetelná i na povrchu.

Důl se zaměřil z části na kozičínském katastru, z části na vysokopeckém pozemku pí. Ježkové z Kozičína, která zlořečila tomuto počínání, než marně prorokovala, že ani kousek rudy se tam nenajde. Nato se připravovala slavnost “zaražení dolu”, při níž mělo býti obřadně “zamutováno”, t.j. podle starého zvyku zakopnuto krumpáčem do země. Ředitel bohutínské školy Peták vyzval školní mládež, aby se zůčastnila oslavy zaražení šachty “za hamrem”. Za krásné neděle vyšel průvod z bohutínského kostela. Za hudby si vykračovala mládež, hosté, úřednictvo v parádních hornických uniformách a řada krojovaných horníků. Po vykonané bohoslužbě za zdar podniku promluvil o významu dne vrchní horní správce Hozák a požádal dvorního radu rytíře Jeschkeho a místního faráře Krále, aby učinili první výkop, načež kopali ostatní hosté podle hodnosti. Slavnost trvala až do poledne. Nad místem byla postavena prozatímní prkenná bouda. Začátkem roku 1880 se již hloubilo. Důl se nazýval prozatímně Vysokopecký. Roku 1881 byly dokončeny svrchní stavby a důl byl slavnostně svěcen. Shromážděné hornictvo na dole arcivévody Štěpána za hudby vedlo hosty k novému dolu. Na nádvoří se shotovila tribuna, kde zasedli zástupci četných úřadů. Se schodů strojovny promluvil o vzniku hornictví na Příbramsku vedoucí úředník Ant. Hozák. Po tomto českém proslovu německy mluvil hormistr Oliva. Důl byl nazván “nejvyšším povolením kabinetní kanceláře J.V. ve Vídni dolem korunního prince Rudolfa”. Za slavnosti bylo vypáleno 22 ran z moždířů z lesíka “Hůrky” pod struskami. Po rybníce plula loď věnčená chvojí a květinami s bíločervenými a žlutočernými prapory, řízená uniformovanými horníky. Po oficielní slavnosti se konala lidová veselice na bohutínských drahách. Pořádaly se různé hry a zábavy při hudbě a tanci. Na př. se závodilo ve šplhání. Na vysokou, dvakráte nastavenou tyč s kyticí ve špičce nemohl nikdo vyšplhati. Náhle přiběhl hoch (Vyletal, dnes provisiant ve Vysoké Peci) a vyšplhal se nahoru, sňak kytici a zvolal “Zdař Bůh!”. Když s kyticí klouzal po tyči dolů, roztrhly se mu o souček kalhoty tak důkladně, že sklidil bouři smíchu. Důlní Fuchs (pozdější Vylatalův tchán) vybral mezi hosty do havířské čáky 52 zl. na odškodněnou pro hocha Vyletala, což na tehdejší doby byl peníz velmi značný. Když se světila Rudolfka, havíři, kteří neměli uniformy a zejména čáky, dlužili si je u švarcenberských horníků v Žežicích. -

Těžení obyčejnou ruční hašplí (rumpálem) bylo brzy obtížné, ano i nemožné. Těžilo se tedy parním vratidlem tunami (okovy). R. 1882 vozily se rudy určené k úpravě pod zemí ke Štěpánce. Roku 1879 se postavila lokomobila o 8 KS a zřídila se parní hašple. Pořízený těžní stroj o 120 KS pro těžení ve dvou klecích. Poslední dobou poskytla Rudolfka značné bohatství hornímu závodu a vydatně přispěla k tomu, že shodek zdejšího dolování nebyl ještě hrozivější.

Hamerská šachta, lidově Hamrovka, ve Vysoké Peci, byla sice menšího významu ale pro bezprostřední blízkost u Dolu generála Štefánika je nutné se o ní zmíniti. U stavení Vyleťálků je posud znáti zbylou haldici kamení. Jméno dostala šachta podle hamrů, které tam bývaly umístěny. Od Štěpánského dolu se hnala k severu chodba a r. 1871 se hloubilo na 1. patře u Hamerské šachty. Tyto práce se konaly až k prorážce na 2. patro. V oné části se vyrubalo mnoho čisté rudy. I blejno stříbrné se často ukázalo. V roce 1882 se udržovala Hamerská šachta jen pro větrání. Po spojení Rudolfky s 1. patrem Štěpánky byla zmíněná šachtice opuštěna, dřevení vytrháno a jáma zasypána. Roku 1858 byla vyspravena Litavská šachtice, z níž se mělo dělat proti čelbě na Bambasově šachtě.

V četných šachtách a kutacích šachticích (mimo Březové Hory), ač některá byla dosti hluboká, nebylo dosaženo oné hloubky, v níž na Březových Horách objevilo se rudní bohatství. Jedna po druhé byla zastavena, aníž bylo docíleno nějakého výtěžku, a aníž byl dolový okres v hloubce, kromě Březových Hor a Bohutína, prozkoumán.

Bylo to v roce 1875, kdy Vojtěšský důl první byl vyhlouben do 1000 m, kterážto událost byla tehdy zvláště okázalým způsobem oslavena. V pozdějších letech dosáhly i další doly tisícimetrové hloubky, kterou překročily, takže se dnes jeví hloubky jednotlivých dolů takto: Anna 1450 m, Prokop 1270 m, Vojtěch 1260 m, Marie 1160, Ševčínský důl 1092 m.

K uvedeným dolům přidružil se r. 1935 důl Štefánik, v němž v měsíci květnu bylo dosaženo 1000 m hloubky (dnes již překročeno), 58 let těžké podzemní práce!

V hloubce 1000 m se zaráží od 1. září 1935 29. patro. Na dole Štefánik je nyní zaměstnáno 200 dělníků, 13 dozorců a strojníků. Závodním dolu jest technický rada Ing. Karel Oktábec, rodák našeho kraje, který s nevšední láskou a zájmem celese věnuje úkolu těchnického báňského úředníka a řekneme hned - s dobrým výsledkem. I když nedávno se zdálo, že důl chudne a kdy byly vyslovovány o další těžbě pesimistické náhledy, neztrácel Ing. Oktábec odvahy a energie, a dnes objevením slibné žíly galenitu je zřejmo, že Rudolfka si zabezpečuje život do dalších let. Jest vděčiti snahám jmenovaného úředníka, že se svolením min. veřejných prací hledal tušené bohatství a také je nalezl. Nelze popírati, že důl až po 24. patro je již vyrubán. Dnešní těžba se soustřeďuje na 25. a 26. patro. Na 27. patře byla sice také ruda, ale než v nejsevernějším poli blíže jílové rozsedliny, hornicky “klufta” nazvané.

Důl Štefánik je znám vydatným, olovnatým galenitem a antimonitem, jehož v dolních patrech nejen ubývá, ale i jakost se značně mění. Místo bohatých, kdysi i krásně krystalovaných antimonitů přicházejí v hloubce jen sledy antimonitu impregnovaný křemen. Galenit je však hodnotný a poskytuje zvláště mnoho olova.

Jak stoupá výlom v dole, lze pozorovati z těchto čísel. V r. 1910 bylo vylámáno 3500 m3, v r. 1934 však 14500 m3. Těžba stříbra z dolu Štefánik v r. 1910 činila 2000 kg, v r. 1930 dokonce 9800 kg a v r. 1934 - 7500 kg. V r. 1910 se vytěžilo 5000 q olova, v r. 1930 - 20000 q a v r. 1934 - 15000 q. Štefánik poskytuje dnes skoro polovinu těžby olova z celého báň. závodu a téměř třetinu stříbra. Je to viděti z čísel: V r. 1934 dal důl Anna 11628 kg stříbra, Vojtěch 4708 kg, Štefánik 7557 kg, ze starých hald se vytěžilo 1594 kg, úhrnem 25490 kg. V témže roce dal důl Anna 11276 q olova, Vojtěch 4808 q, Štefánik 15493 q, ze starých hald se získalo 1645 q, úhrnem 32224 q olova.

Je tudíž správné, že poslední dobou se věnuje dolu značná péče. Báň. ředitelství postavilo v souhlase s min. veř. prací na šachtě novou moderní kotelnu s rošty na spalování méněcenných paliv. Nové rošty jsou první toho druhu u nás postavené. Úspora paliva činí asi dvě třetiny bývalé ceny při topení uhlím. Spálilo-li se dříve denně přibližně 80 - 100 q jakostního uhlí, spálí se dnes pouze asi polovina podřadných paliv, lupků, mourů a pod. Budíž vděčně kvitováno, že je to právě Štefánik, který tak značným procentem je zúčastněn na celkové těžbě závodu a proto skutečnost, že loni dosáhl důl 1000 m hloubky je tím význačnější, že na hlubších patrech dolu byly nalezeny v poslední době bohaté partie rudní žíly, které tím, že prodlouží život dolu na řadu let, mají hospodářský význam pro chudý bohutínský kraj. To je zvěst, která potěší každého rodáka a domovem cítícího.

Důl Štefánik je zaražen na Klementské žíle. V horních patrech vyskytla se řada odžilků, které však v hloubce pozbyly významu. Důl byl několikráte již téměř odsouzen k zastavení, poněvadž žilná výplň časem “vyhluchla”tak, že její dobyvatelný rozsah byl nepatrný a nemohla tudíž nahraditi nákladné přípravné práce, což při povaze žíly, která má značný obsah rudy jen v určitých partiích, je samozřejmé. Krise dolu nastala zpravidla, když dobyvatelná část rudné žíly blížila se již k vyčerpání a prováděné sledné práce neměly kladného výsledku. V r. 1930 měl důl Štefánik rudních zásob na 4 roky. V zájmu budoucnosti bylo nutno věnovati více péče průpravným a sledným pracím. Důl se vyhloubil na 27., 28. a 29. patro, razily se i překopy a sledné chodby. Ačkoli tyto neproduktivní práce byly prováděny v letech největší hospodářské tísně, kdy vlivem karastrofálního poklesu cen olova a stříbra shodky závodu ohrožovaly jeho další chod, přinesly přece žádoucího úspěchu, poněvadž připravily k dobývání nové rudní partie.

Dělnictvo dolu Štefánik bydlí většinou v Bohutíně, ve Vysoké Peci, v Horním a Dolním Lázu a ve Vranovicích. Bohutínský důl jest tedy živitelem celého bohutínského okolí.

V roce 1930 byla provedena na dole řada různých zlepšení: úprava dolu Bohutín I, lidově Štěpánka, který je dnes výdušnou jamou. Tam byl starý těžní stroj parní nahrazen elektrickým pro případ nutného nouzového výjezdu mužstva. Je příhodnější, neboť stroj je možno okamžitě uvésti do chodu a není potřebí vytápěti předem kotle. Provedla se elektrisace dolu. Starý vodosloupcový stroj se nahradil čerpadly poháněné elektr. proudem. Na dole Štefánik postavil se kompresor s elektrickým pohonem a tím jest v dole umožněno strojní vrtání a sbíjení skal. Kromě toho byly uvedeny též v činnost vrátky a pumpy na stlačený vzduch. Také se zřídila nová kotelna. Dnes je již v provozu také lanovka, jejíž činnost je zajištěna pro každou roční dobu a pro každé počasí. Dřívější odvážení rudnin povozy při zimních vánicích nebylo možné a bývalo znesnadněno špatnou silnicí. -

S velikým nákladem vybudovaná dnešní okresní silnice (na níž důl Štefánik dodal všechen štěrk), bude ušetřena, neboť těžké povozy rozrývaly silnici a měnily ji v bezedné bláto.

Vypsati podrobně dějiny a postup dolování v okolí Bohutína nelze pro nedostatek přesných záznamů. V Bohutíně samém a v jeho blízkosti zjistili již staří horníci několik žil, na nichž pak pracovali. Největší význam měla Klementská žíla provázená blíže povrchu několika svými odžilky a menšími žílami, které postupem dobývání do hloubky ztratily kovnatost a pro dobývání pozbyly významu. Na této žíle se od pradávna pracovalo a dobývá se až dosud. Prochází drobou a křemenitým dioritem a obsahuje kromě stříbronosného leštěnce olověného ještě blejno zinkové a antimonit. Pěkný antimonit byl hlavně v části žíly procházející dioritem v mělčích patrech. Do hloubky antimonitu ubývalo a nyní čistý antimonit se vyskytuje jen po skrovnu. Kromě toho je v žilné výplni ještě vápenec, ocelek, křemen, různé kyzy, ale v menších množstvích, takže na hodnotu žíly nemají výzmanu. Čistá leštěncová ruda obsahuje ve 100 kg váhy 230 - 360 g stříbra a 60 - 70 kg olova. Mocnost rudné výplně se stále mění a též její rudný obsah. Průměrná mocnost žíly je asi 1 až 1,5 m, ale závalkovitě dosahuje až 5 m mocnosti. Tato vlastnost žíly, že nahromadění rudy vyskytuje se jen v určitých pásmech a závalcích, bývala příčinou, že častěji bylo uvažováno o zastavení jejího dobývání, když se přišlo postupem do hloubky na její úplně chudé nebo i úplně hluché partie.

Kromě žíly Klementské pracovalo se u Bohutína též na jiných žilách. Jest zde několik žil, na kterých se ode dávna pracovalo. V nynější době však práce na nich již je zastavena, poněvadž důlkadným prozkoumáním, velkých nákladů si vyžádavších, byla zjištěna nepatrná kovnatost. Nejlepší nadějě skýtala s počátku skupina žil Řimbabských ve Vysoké Peci. V roce 1843 byla tu hloubena šachta Řimbaba, která až do roku 1900 dosáhla hloubky 270 m a měla i vlastní úpravnu. Ač prozkoumány byly tu čtyři žíly, nemělo dolování příznivého výsledku. pouze jedna žíla obsahovala závalkovitě leštěnec a to ještě blízko pod povrchem. Do hloubky leštěnce ubývalo, až žíla dobyvatelnosti vůbec pozbyla.Proto byla zde práce v roce 1900 zastavena. V blízkosti nynějšího dolu Štefánik, na Havírně, byla dříve šachta František, zde zvaná Františka. Ta založena byla na žíle obsahující železné rudy, jimž bylo řídce vtroušeno nepatrné množství blejna a leštěnce. Šachta byla založena v roce 1843 a pracovalo se v ní až do roku 1862. Byla hluboká 164 m, ale hodnotná ruda zjištěna nebyla. U Kozičína se pracovalo koncem 18. století na Josefské žíle, která obsahovala železné rudy. Po předchozím kutání, které mělo dosti dobrý výsledek, založena byla v roce 1870 šachta zvaná Kozičínská. Ale i ta, ař dosáhla hloubky 200 m a vyžádala si velkého nákladu pro zmáhání přítoku vody, nepřinesla kladného výsledku, poněvadž na žilách nebylo stříbrných ani lověných rud. Práce na této šachtě byla zastavena v roce 1888.

Mimo tyto uvedené důlní práce jsou ještě zbytky po starých, dávno opuštěných dolech blíže Tisové, kde byla kdysi dobývána železná ruda.