PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Žežice

Ještě v roce 1379 patřily Žežice, Láz (Lazec) a jiná místa Příbrami. Až teprve roku 1390 se Žežice oddělily od Příbramě, byly tam ve 14. st. 4 domky, 1721 již 20 a r. 1848 se uvádí 28 domků. Roku 1810 bylo dovoleno důlnímu Františku Haškovi postaviti domek “v hatích železných v Žežicích”. V letech 1527 - 33 se připomíná dolování u Bohutína, ve Třebsku a u Žežic. později se uvádí, že se do Rožmitálu vozila ruda “kamenská” (od Kamenné, z Vojny u Žežic, Vranovic a pod.). Od Žežic k Lazsku byla řada šorfů na železo. Na staré mapě Žežic u katastr. čísla 277 “U hlinovek” je připsáno “hornictví”. Podobně č. 126 je označeno jako důl. Z r. 1817 je zápis, že u Žežic pracovalo 34 havířů, kteří dobyli 6770 koleček železné rudy, u Vranovic 26 mužů 2887 koleček. (Železné doly u Vranovic byly: Marie Pomocnice s 1 důlní mírou, Požehnání Boží s 2 d.m., Josef, Alois, Předhorský po 2 d.m., Na skalách s 10 d.m., U pěti buků, Bezděkovský, Vranovský po 2 d.m. a Sedlický se 6 důlními mírami) Doly u Vranovic, jakož i železné doly Vojna byly vymazány v letech 1851 - 79 z horních knih. - Dle pamětní knihy Žežic hornictví příbramské kolem roku 1620 odpočívalo, neboť nebylo peněz, aby se mohlo v pracích pokračovati. Vrchnosti se však naskytl nový zdroj příjmů, když po roce 1620 začíná se těžiti “hruda” železná. Zprvu se dolovalo v nehlubokých štolách na Svaté Hoře, později v Hatích, nad Brodem a u Žežic. Koncem 17. st. obec příbramská sama zpracovává dobytou rudu ve vysoké peci zřízené pod kolenáčovským rybníkem (dnešní Pecovský). Později byly postaveny dva hamry v Podlesí. poddaní museli káceti dříví pro nové závody, páliti uhlí v milířích, dovážeti do pece a do hamrů potřebný materiál a hotové zboží rozváželi do vzdálených míst. Po roce 1757 (po sedmileté válce) pokleslo příbramské železářství úplně. Město nemohlo konkurovati cenami ani jakostí železa s okolními závody, pronajalo tedy pec i hamry soukromníkům. Ti zase nemohli platiti vysoké nájemné, protože lesy příbramské, značně prořídlé, nestačily pro dva závody, jakými byly vedle železáren ještě stříbrné doly. Válka sedmiletá vyhnala ceny dříví na sousedních panstvích do takové výše, že nájemce huti Wieszer raději vyskou pec vyhasil. Zpráva o vypuknutí války byla příčinou, že se hamtšnídská chasa rozprchla. Později obec zrušila pec i hamr a prodala budovy na mlýn. Ale ruda železná se těžila dále jak u Brodu a Lešetic, tak i Žežic, jednak pro šichtamt obecnický, jednak pro rožmitálský. Ten těžil skoro výhradně u Žežic, dobyl tam od roku 1777 - 78 na 1859 koleček “hrudy” železné. Příbramská vrchnost platila z dolů jen královský desátek a odškodné z pozemků, ostatní, zejména mzdu za dobývání rudy a její odvážení platil šichtamt sám. Později se smlouva pozměnila, když rožmitálská huť nechtěla více platiti za tvrdou rudu žežickou nežli 2 ˝ kr. za kolečko. Většinou se těžilo na štole ve skalách (blíže známé žežické jeskyně), kde dosud zasutá šachtice na západním svahu skal to naznačuje. Šichtamt doloval na těchto místech dlouho, až do r. 1877, kdy byly tam práce zastaveny. Pokusy horní správy příbramské, dolovati na Švarcenberské štole, jejíž odvaly jsou dosud patrné, zcela selhaly, takže se tam veškeré práce zastavily v roce 1881. Jedinou památkou na zaniklé dolování žežické dlouho zůstala prastará dřevěná cechovna. Bývala vedle myslivny u Broučků, pozdější to hájovny Holého.

Od roku 1776 se vydatně dobývala železná ruda u Žežic, zvláště na Florentinské štole, a od roku 1804 také u Zavržic a v lese u Vojny. O doly u Žežic byla uzavřena smlouva mezi horním úřadem v Příbrami a železárnou v Rožmitále. Podle ní se přenechaly hornímu úřadu dva doly (Žežický a Florentinský) v úplné vlastnictví a horní úřad přenechal železárně dolování železné rudy na dvou šachtách (t. zv. Švarcenberských). Florentinská štola byla majetkem rožmitálského arcibiskupského panství. Byla spojena se štolou Václavskou. Spojovala též místní šachtice: Marii, Ondřeje, Aloise a Švarcenberskou kratšími překopy. Když stát převzal Švarcenberský důl, počal jej roku 1862 hloubiti. V osmi letech byl důl vyhlouben na 159 m. Švarcenberský couk měl vápence, ocelek a jen sledy a malé závalky galenitu. Roku 1875 kromě dřevičských prací se překlenula nejvíce se bořící část Florentinské štoly (mezi dolem Ondřejem a Švarcenberským) na suché zdivo. Poněvadž správa rožmitálských železáren práci na Florentinské štole opustila roku 1877, bylo zastaveno udržování štoly, které přináleželo podle smlouvy hornímu závodu. Nato se zavřela šachta Marie i Ondřej. (Florentinská štola vyúsťuje k severu nad domkem p. Ježka) - Při počátečním hloubení Švarcenberské šachty vytahovali rubaniny dva páry koní u žentouru hašplí. Později byl nahrazen parním strojem. 20. října 1870 se zřítil při velkém vichru čtyřhranný komín Švarcenberského dolu a tím značně porouchal nejen budovu, nýbrž i stroj. Vichřicí byla způsobena škoda 3670 zl. Poněvadž se nepracovalo, zůstalo vše nespraveno, později byla budova rozbourána. Na svršky šachty se konala dražba mezi příbramskými a žežickými občany. Žežičtí uhájili vše pro sebe. Dosud mnohá zeď v Žežicích je pozůstatkem staré Švancerberské šachty. Vyzděná tato šachta byla nahoře zakryta traversami. Po roce 1881 byly veškeré práce u Žežic zastaveny. Florentinská štola se zazdila, menší šachty (Ondřej, Marie, Alois) se zasypaly. Posledním dozorcem při žežickém dolování byl bývalý knížecí arcibiskupský naddůlní Eduard Beran, pozdější městský pokladník Březových Hor.