PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Svatohorská šachta

Aby se zajistilo dolování k docílení trvalého, kdysi tak značného výtěžku stříbra a olova pro budoucnost, otevírala se nová ložiska. Z této příčiny byla zaražena 3. máje 1871 na jižním svahu svatohorského vrchu v Haťském couku Svatohorská šachta a postavena nad ní kavna. Tehdy platil mylný názor, že stříbrná ruda se nalézá pod “železným kloboukem”. Haťský couk již tehdy byl považován za pokračování couku Květenského, na němž pracováno od roku 1867 a jehož rozsáhlost byla známa již na 2500 sáhů délky. Dolování u Svaté Hory se uvádí již v r. 1527. “Roku 1533 byla propůjčena Martinu Beerovi funtgruba s dvěma nejbližšími mírami a jednou erbštolou na couku, který tato vyšurfovala”. Bývalo tam kutiště Svatá Marie, které r. 1530 i s Dědičnou štolou bylo opět propůjčeno. Jiná šachtice se zarazila roku 1675. Mezi rokem 1675 - 1680 hloubila se malá šachtice za Svatou Horou na výchoze železné žíly. Poněvadž vody dílu valně překážely, stavěla se zvláštní štola, která ale pro velké obtíže se neukončila.

V červnu 1691 podává hormistr Bittner zprávu, že štola “Tiefe Mutter Gottes Stollen”, která má býti prodloužena až pod železný couk na povrchu konstatovaný, mohla by býti výhodně nalezena štolou jinou, jejíž umístění též udává. Novou tou štolou by byly nalezeny i jiné couky v neznámém dosud terénu a mimo to dala dala by se tak podchytit i šachtice, dosud na 18 sáhů prohloubená. V červenci téhož roku hlásí Bittner nález nového mohutného couku za Svatou Horou, který pokládal za železný klobouk a přisuzoval mu velikou důležitost, jelikož v Příbrami platil názor, že v hloubce 18 - 20 sáhů se železný couk promění v olovnato - stříbrný.

Roku 1702 uvádí Bittner, že štola jest již 124 sáhů dlouhá a hnaná byla ve skále pevné jako ocel, a ostatně železná žílovina že byla také již s úspěchem na stříbro zkoušena. Pozdějších zpráv se však nezachovalo. Když pak po založení květenské šachty a po tamním nálezu bohatého závalku stříbrných rud na 2. obzoru vzbuzeny byly naděje, že celý 4740 m dlouhý terém mezi Květnou a Hatěmi slibuje veliké bohatství, bylo usneseno důlkadně prozkoumati terén v okolí Svaté Hory, ležící mezi Květnou a Hatěmi. To bylo příčinou založení svatohorského dolu (1871).

V “Dějinách Svaté Hory” se píše: “Roku 1743 počal městský pachtýř Karel Wieser dobývati nedaleko Mariánské studny železnou rudu. Když šachta dosáhla určité hloubky, počala se do ní táhnouti voda z Mariánské studně a byla bez vody.” Jesuité u magistrátu protestovali. “26. září 1743 byli na obědě v jesuitské rezidenci: inspektor veškerých dolů Laur, komisaři pražští dlící v Příbrami při obnovení městské rady, krajský hejtman, děkan příbramský, ředitel dolů a městský primas. Po obědě většina pánů si vyšla na prohlídku dolů, které zavinily ztrátu vody v Mariánské studni. Při této vycházce prohlásil inspektor Laur, že se mu nezdá, že by doly byly příčinou ztráty vody a i kdyby tu ztrátu zavinily, obec není povinna škodu tu napravovati, jelikož má od pradávna právo hledati na svých gruntech železnou rudu”. Zatím dali Jesuité oslicí nositi potřebnou vodu. později vedli vodu rourami z blízkého rybníka Jordánku do studny.

Roku 1830 opět učinila správa knížecího mannsfeldského panství dobříšského pokus o dolování na železnou rudu (hnědel) blíže Mariánské studny. Na obecním pozemku mezi polem Pokorného a Komendy byla založena nová šachta ve vzdálenosti 420 stop (asi 70 m) od Mariánské studny.

Na stížnost krajský báňský soud v Příbrami 14. listopadu 1830 dolování zakázal. Spor trval několik let až bylo dolování zastaveno.

Hornické práce tehdy řídil Kašpar Eisenberg, šichtmistr ve Staré Huti u Dobříše. V roce 1837 ucházel se o dolování šichtmistr obecnický. Ujednáno, že podnikatelem a majitelem dolů (byly dva) má býti probošt, a dobříšské panství že za určitých podmínek dolování od něho si pronajme. Obecnický šichtmistr a dobříšský justiciár 8. února 1838 jménem dobříšské vrchnosti sdělil, že jsou ochotni pacht přijmouti. Jednalo se o důl na západním svahu Svaté Hory proti Příbrami a o důl na jižním svahu směrem k mlýnu Pílce. Smlouvy však uzavřeny nebyly. O dolování na zmíněných dolech není dnes písemných zpráv.

7. července 1691 ve zvláštním podání označuje Bittner nález mohutného železného couku na Svaté Hoře. V té době polovička našich dolů byla příbramského magistrátu, druhá patřila státu. Podle Bittnerova hlášení byl překop na úpatí Sv. Hory 124 sáhů dlouhý, byl ražen v ocelově tvrdé hornině a k dosažení železného, na stříbro zkoušeného couku měl býti ještě o 40 sáhů prodloužen. V radničním protokole v roce 1757 je zápis: “Usneseno zasypati železnou šachtu svatohorskou”. V roce 1790 dobříšské panství dobývalo ve svatohorské štole železné rudy. Nová šachta, na jejímž hloubení pracovalo 15 havířů, byla hloubena v mírně tvrdých břidličných vrstvách. Brzy pod drnem byly odhaleny couky hnědele, vápence a ocelku. V 7. a 8. sáhu se přišlo opět na nové couky. Hnědel a ocelek byly spoře promíšeny jemně vtroušeným stříbronosným leštěncem. Podobně v 16. a 36. sáhu se objevily couky. Ve hloubce 200 mse přišlo na stařiny, kde již dříve bylo kutáno. Důlní práce se soustředily na 3. patře, kde v roce 1881 bylo dosaženo hloubky 301 m. Odtud se hnaly chodby na východ a západ. V roce 1885 na 2. a 3. patře činily vých. i záp. překopy 398 m délky. Překřížilo se 11 žil. Ukázal se však jen ocelek, krevel, vápenec a řetízkovitě vtroušený leštěnec. Květenská žíla byla zkoušena 144 m daleko, měla v šestimetrovém plnění jenom místy sledy galenitu. Zvláštní pozornost byla věnována západnímu překopu směrem k Prokopskému dolu na Březových Horách. Byl úmysl prozkoumati pole mezi Březovými Horami a Svatohorskou šachtou. Proto se mělo ze 13. obzoru Prokopského dolu hnáti proti Svatohorské šachtě. Ačkoliv bylo rubáno z obou stran 843 m a překříženy některé (ovšem nedobyvatelné) žíly, bylo od původního záměru upuštěno a pro beznadějnost dolování byla Svatohorská šachta výnosem ze dne 7. listopadu 1892 zastavena.