Cementárna Radotín - Lochkov

strana 1. ze 2

Cementárenský závod založila v místě bývalých vrchnostenských pilířů (v centru dnešního Radotína) v roce 1871 firma Pražské akciové továrny na hydraulický cement. Cementárna využívala velmi výhodné polohy na hlavní trati spojující Prahu s Plzní a vznikla v období velkého stavebního rozvoje. Ten měl ale krátké trvání. Propuknutí hospodářské krize v roce 1873 přivedlo společnost do potíží, zaznamenala vážné finanční ztráty a na čas musela dokonce zastavit výrobu. Z finančních nesnází cemetárnu zachránil největší akcionář Max Herget, který ji koupil za 44 % odhadní ceny.

Kapacita výroby cementárny se pohybovala kolem 500 vagónů ročně. Surovina byla nejprve získávána z lomu ve Slivenci, později i z Lochkova Aby bylo dodrženo správné chemické složení, bylo nutno jako korekci dovážet suroviny z lomů v Berouně, Loděnicích a Řeporyjích.

Počáteční vybavení cementárny bylo velmi prosté. Cement se mlel v mlýnech, které svou podobou připomínaly mlýny na obilí. Rozemletá surovina se dále lisovala v Dorstenových lisech a odnášela na nosítkách do kanálových sušáren a odtud do šachtových pecí. Dopravu vápence z lomů zajišťovaly v prvních letech smluvně koňské potahy místních rolníků, v roce 1873 byla z lomu zřízena úzkorozchodná dráha, vagóny tahali nadále ale koně – malá lokomotiva byla zakoupena až roku 1911.

Na přelomu 19. a 20. století byl závod ve dvou vlnách modernizován. Nejprve v roce 1897 byly přistavěny dvě modernější šachtové pece systému Schneider, v roce 1910 byly postaveny trubnaté mlýny a provedeny úpravy šachtových pecí. Za první světové války došlo k omezení výroby a především byly přerušeny veškeré investice, takže po skončení války bylo nutno přistoupit k zásadní rekonstrukci.

V roce 1920 spojením firem Bárta & Tichý a Max Herget za účasti několika dalších podnikatelů vznikly Spojené pražské továrny na staviva, akciová společnost. Společnost si ale stále zachovávala četné rysy rodinného podniku, který se do značné míry bránil závislosti na bankovním úvěru – měla základní kapitál ve výši 16 milionů korun s účastí České banky.

Jedním z prvních a hlavních úkolů Spojených pražských továren se stala rekonstrukce zastaralých provozů. S ohledem na trh cementu bylo rozhodnuto věnovat prvořadou péči cementárně v Radotíně, pro kterou byly objednány a později uvedeny do provozu otáčivé rošty pecí, kterými se zlevnila výroba a zvýšil její objem. Stroje k modernizaci cementárny byly objednány u německých firem, většina objednávky připadla firmě Gruber v Berlíně. Investice do lomů a vápenek byly prozatím omezeny.

Celková rekonstrukce podle odhadů vyžadovala 6 milionů korun a jen ona mohla zajistit další konkurenceschopnost závodu. Mělo k ní být přikročeno ihned, jakmile by firma získala úvěr ve výši 14 milionů korun. To se podařilo v polovině roku 1922, poté, co byl na základě jednání s Českou bankou zvýšen úvěr z dosavadních 8 na 15 milonů korun. Modernizace cementárny v Radotíně pokračovala koncem téhož roku koupí parního stroje o výkonu 310 k za 380 tisíc korun, potrubí a předehřívače, jednoho generátoru 315 kVA a dvou elektromotorů. Počítalo se i s rozšířením pobočného závodu v Berouně zřízením dvojité šachtové pece.

Klesající ceny zejména vápna a cementu vedly k omezení investic. Jejich program měl být dodržen pouze v cementárně Radotín, z ostatních závodů firmy instalovány již zakoupené stroje v Řeporyjích a postavena zde lanovka. V létě 1923 byla rekonstrukce v Radotíně ukončena. Závod byl však téměř po celý rok 1923 mimo provoz a na počátku roku 1924 byla v provozu jen jedna pec. což nemohlo uhradit vynaložené investice. Zapálení druhé pece se zdrželo opožděním dodávek ze Škodových závodů a z Chlumecké strojírny, díky čemuž závod pracoval s jednou pecí až do poloviny října 1924. tato situace se samozřejmě promítla i do finanční situace podniku.

Jestliže čistý zisk činil v roce 1920 cca 180 tisíc korun, v následujícím roce se zvýšil na cca 540 tisíc. V roce 1922 poklesl ale jn na 36 tisíc a v roce se podnik dostal do ztráty více jak 5,5 milionů korun, i když se v červnu správní rada usnesla exportovat a prodávat cement i za nižší než výrobní ceny. Vedení firmy si od tohoto kroku slibovalo větší odbyt, zvýšení a tím i zlevnění výroby.

Firma Spojené pražské továrny na staviva se tak na počátku roku 1923 dostala do kritické situace. Pro rok 1923 až 1924 potřebovala zvýšení úvěru o dalších 5 milionů korun, a to za předpokladu, že se nezhorší odbyt jejich výrobků. O uvolnění tohoto obnosu byla požádána Česká banka. Ta byla ochotna poskytnout úvěr jen ve výši 2,5 milionů korun, s tím, že dalších 2,5 milionů korun poskytne velkoakcionáři jako dotování akcií. (V té době dlužila firmě Blecha 750 tisíc korun a Pražské betonářské společnosti 70 tisíc korun, naopak velkým dlužníkem byla firma Karla Bárty, která dlužila za dodávky pro stavbu sklárny v Rumunsku cca 175 tisíc korun.) Snahy získat úvěr u vinohradské záložny se nezdařily pro nepřijatelné podmínky, a tak bylo nutno přikročit k sanaci společnosti. O jejich podmínkách byla uzavřena dohoda s Rudolfem Weinmanem – akciový kapitál byl snížen ze 16 milionů korun na 8 milionů, akcionáři se zavázali do roku 1930 přenechat R. Weinmanovi za nominální cenu takové množství akcií, aby získal polovinu akcií proti placení hotově.

Společnost i nadále pronásledovaly nezdary. V roce 1924 byla požátem vyřazena z provozu vápenka v Berouně, v následujícím roce došlo k vážné poruše pece v cementárně Radotín, což znamenalo ztrátu ve výrobě cca 400 vagónů cementu.

Výsledky se zlepšily v následujících letech. V roce 1926 dosáhl čistý zisk půl milionů korun a poprvé od založení společnosti mohly být vyplaceny dividendy, a to ve výši 2,5 % (celkem 400 tisíc korun). Břemenem však nadále zůstávalo velké zadlužení a to ještě firmu čekaly další investice do modernizace továren, zejména potom, co vstoupila ve známost výstavba konkurenčního závodu v Králově Dvoře. De facto společnost ale na investice neměla prostředky.

Především hlavní závod společnosti měl jako celek zastaralé zařízení, což neumožňovalo provádět dílčí investice. Negativně působily četné poruchy na strojním zařízení, zejména na sdruženém mlýně a nemožnost mlít na stávajícím zařízení dostatečně jemně. Jakost cementu se snižovala a byl velmi těžce prodejný. Zisky dosažené ve druhé polovině 20. let musely být použity především na umořování obrovského dluhu a teprve poté k modernizaci cementárny. V polovině roku 1931 byla spuštěna rekonstruovaná pec, byla dokončena stavba a montáž trafostanice a uveden do provozu kladivový drtič a dopravník. Závod byl také zcela elektrifikován..

V roce 1930 byl sice navýšen akciový kapitál a změněn název společnosti na Prastav, Spojené pražské továrny na staviva, ale společnost se s nedostatkem kapitálu potýkala nadále. Navíc zmeškala období konjunktury a provedla modernizaci závodu až na samém prahu hospodářské krize. Přesto správní rada v roce 1932 s uspokojením konstatovala:”Můžeme říci, že jsme přišli s investicí v nejvyšší čas, protože zvýšení norem, jež se právě projednává, a jež znamená zvýšení pevnosti někde skoro o 100 % by bylo způsobilo, že cement před rekonstrukcí vyráběný by nebyl býval vyhovoval.”

Kritickým rokem se stal přelom let 1934 a 1935, kdy bylo až na několik zaměstnanců propuštěno celé osazenstvo závodu. Výstavba opevnění v pohraničí opět znamenala zvýšení poptávky po cementu a rozmach výroby.

V roce 1945 byl Prastav dán pod národní správu a v roce 1946 vznikl národní podnik České cementárny a vápenice ses sídlem v Praze.

od 1. ledna 1950 došlo k vytvoření samostatného národního podniku Pragocement. Základním podnikem se stala cementárna v Radotíně a k ní byly přičleněny další závody: závod Řeporyje s vápenkou v Holyni, vápenka Skoupý u Sedlčan, Rakovice u Písku a vápenky Srbsko, Zdice a Loděnice. V základním závodě Radotín byla soustředěna výroba cementu, ostatní pobočné závody byly vápenické, kde kromě vápna tvořily sortiment vápenec kusový průmyslový, průmyslové štěrky, mleté vápence, umělé omítky, stavební štěrky a teracové drtě. V závodě Radotín se začalo v roce 1962 s výrobou hydraulického pojiva.

Stav technologického zařízení radotínské cementárny už v 60. letech nestačil řádnému a bezpečnému provozu. Generální oprava by byla neekonomická a vyžádala by si částku cca 10 milionů korun. Při pouhém prodloužení životnosti závodu do roku 1965 by náklady činily více než 7 milionů korun. Závod byl sice v letech 1947 – 1949 částečně rekonstruován, demolovány staré komíny a postavena nová balící linka, v roce 1951 třetí šachtová pec, cementový mlýn a přistavěna surovinová sila, ale balící stroj a celá expedice závodu na počátku 60. let nevyhovovala požadavkům doby. Zařízení bylo konstruováno na nakládku železničních vagónů staršího typu, které ale byly z vozového parku ČSD postupně vyřazovány. Nové typy, tzv. velkoprostorové vagóny, nebylo možno plnit. Dále u cementových sil praskla štítová zeď až do základů a vykazovala poměrně velké vychýlení. Oprava byla odhadována na několik týdnů, což vzhledem k napjatosti plánu bylo nereálné.

Po zvážení všech okolností bylo rozhodnuto zahájit stavbu nové cementárny v Lochkově. Roční kapacita byla naplánovaná asi na 640 tisíc tun cementu a 452 tisíc tun slínku. Cement měl být vyráběn suchým způsobem s cyklonovými výměníky tepla. O umístění cementárny rozhodla ložiska velmi kvalitní suroviny, která stačila na cca 40 let provozu a spolu s ložisky v okolí byla životnost odhadována na dalších 100 až 150 let. S výstavbou bylo započato na podzim v roce 1958 výstavbou železniční vlečky, přípravou lomového hospodářství. Výstavba vlastního závodu začala v únoru 1959. Po takřka 3 letech byl závod uveden do provozu. S jeho výstavbou probíhala i výstavba sídliště pro zaměstnance.

V průběhu stavby se objevovaly mnohé nedostatky v koordinaci dodávek jednotlivých výrobků a surovin, zpočátku především v dodávkách betonářsté oceli. Trval také nedostatek pracovních sil, především odborných pracovníků. V důsledku toho byl termín několikrát posunut až k datu 1. července 1961. Od samého počátku zkušebního provozu byly patrné různé nedodělky a bylo zřejmé, že celá řada prací se bude muset provádět již za provozu cementárny.

Problémy se zkušebním provozem dokumentuje v roce 1961 i množství vyrobeného slínku – cca 25 tisíc tun – a cementu – cca 39 tisíc tun, zatímco původní plán předpokládal výrobu cementu ve výši 186 tisíc tun. Stálým, problémem se staly závady při zpracování a zejména při chlazení slínku. Rotační pece byly využity pouze na 18 %, tím docházelo k narušování vyzdívek, surovinové mlýny jely na 15 % a cementové mlýny na méně než 10 %. Hospodaření podniku skončilo ztrátou 3,5 milionu korun.

Uvedení cementárny Lochkov do provozu znamenalo i změny ve vnitropodnikové struktuře. Od 1. ledna 1961 byl zřízen závod Lochkov, ke kterému byly přiděleny i lomy, dosud obhospodařované závodem Radotín. Současně byl změněn i název celého podniku na Radotínské cementárny a vápenice, n. p.

Nová cementárna nebyla ani v roce 1962 uvedena do trvalého provozu. Řada tuzemských zařízení nebyla schopna bezporuchového provozu, např. roštové chladiče slínku a elevátory dodané Přerovskými strojírnami n. p. Přerov. Použité tuzemské zařízení nebylo dostatečnou nahrážkou za zahraniční a mělo menší životnost. Proto vládní usnesení určilo nový termín uvedení do plného provozu –30. 6. 1963. Uvedení cementárny do trvalého provozu bylo potvrzeno k 31. 12. 1963. nadále se hlavní problémy projevovaly ve fungování roštových chladičů, které byly nejporuchovějším zařízením.

Poslední den v roce 1963 byla definitivně zastavena výroba ve staré cementárně v Radotíně, v následujícím roce byla prováděna demontáž strojního zařízení a v roce 1965 bylo započato s její demolicí. Demolice byla, až na dvě administraticní budovy a dva menší objekty, ukončena v roce 1966.

Plnění plánovaných uakzatelů se v nové cementárně postupně lepšilo. V měsíci květnu roku 1965 však došlo k havárii na chladiči slínku a tím vznikla ztráta ja ve výrobě slínku, tak i cementu.

Jasně se prokázalo, že roštové chladiče dodané PS Přerov nejsou schopny řádně vychladit takový objem slínku, ktertý by odpovídal kapacitním možnostem rotačních pecí. Proto začalo jednání s firmou CPAG Hamburk o výměně chladičů, náýkup v tuzemsku nebyl možný pro atypičnost objednávek a především pro jejich kusovost.

Do zlepšení technologie výroby v Lochkově byly v následujícím roce investovány celkem 4 miliony korun. Plán výroby byl splněn, poprvé byla překročena plánovaná výroba cementu o 12 tisíc tun na 622 tisíc tun, splněn byl i plán exportu. Významnou investicí byla výměna roštových chladičů slínku v roce 1967 a ostatních poruchových a nevyhovujících zařízení. U přídělu suroviny do výměníků rotačních pecí bylo dosavadní strojní zařízení nahrazeno novými váhovými podavači s  výkonem 60 tun za hodinu, typu Schenk. Náklad na tyto investice dosáhl částky 15 683 tisíc korun. Současně byly prováděny generální opravy v celém závodě. Vzhledem k investičním akcím a modernizaci byl snížen roční plán výroby, který se podařilo bez problémů splnit.

Rok 1968 byl nejúspěšnějším rokem od roku 1961 jak ve výrobě, tak i v plnění čistého zisku. Poprvé od zahájení výroby byly překročeny projektem garantované roční výkony. Čistý zisk činil více než 24 miliony korun. Příznivé podmínky po stránce výrobní však byly komplikovány situací v lomovém hospodářství, neboť ložiska vápenců měla velmi proměnlivý obsah CaCO₃. Problémy se vyskytly u kladivových drtičů, kde byla velká poruchovost v důsledku nevyhovujícího materiálu vlastních kladiv, což se projevilo negativně zejména u drcení tvrdších druhů vápenců. V listopadu 1968 byla zastavena pro nedostatek korekčních vápenců s vyšším obsahem CaCO₃ těžba v západní partii lomu Kosoř.

Následující dvě desetiletí prokázala správnost koncepce cementárny – suchý způsob s výměníky tepla, vzniklý kombinací zahraniční a domácí techniky. Výsledky závodu byly v rámci oboru trvale nadprůměrné, i když na zásadní modernizaci musel čekat více než 30 let.

V roce 1980 vznikl v rámci nového členění koncernový podnik Cementárny a vápenky Praha, jehož součástí byly cementárna Radotín, cementárna a vápenka Čížkovice a vápenka Loděnice.

V roce 1990 končí centrální řízení podniku, vzniká samostatný státní podnik Pragocement, jehož součástí je závod Radotín a vápenka Loděnice. Ve stejném roce byla zahájena spolupráce s akciovou společností Heidelberger Zement. O rok později vzniká akciová společnost Pragocement.

Dnem 1. 7. 1995 vznikla fúzí akciových společností Pragocement a.s., Cement Bohemia Praha a Králodvorská cementárna a.s. nová akciová společnost Cement Bohemia Praha a.s. a cementárna v Radotíně se stala jedním z jejích závodů.

1.5. 1998 vznikla akciová společnost Českomoravský cement, a to sloučením dvou předních výrobců stavebních hmot v České republice – akciových společností: Cement Bohemia Praha a Cementárny a vápenky Mokrá.