Parní stroje, parní turbíny, parní kotle

Isolace parovodu

Veškeré součástky stroje i kotle, které se stýkají bezprostředně s párou, jsou kovové, a tudíž dobrými vodiči tepla. Unikáním tepla ochlazuje se však i pára, která se kondensuje ve vodu, čímž nejen dělné síly stroji ubývá, ale tvoří se ve stroji umělá překážka, jež klidnou jeho práci vážně ohrožuje. Množství kondensované páry závisí jednak na velikosti povrchu parovodu, na stupni tepla proudící páry a na teplotě okolního vzduchu při parovodu úplně obnaženém. Výpočty a zkouškami dokázalo se, že s ohledem na výše uvedené okolnosti obnáší ztráta za hodinu 2.5 až 5 kg páry průměrně u každého čtverečného metru povrchu parovodu. Z řečeného jest patrno, že ztráta tato činí u větších strojů s objemnějšími parovody slušnou částku, stoupající ročně do tisíců K. ztráta tato úplně zameziti se nedá, ale značně omezuje se kovového povrchu parního potrubí a válce s komorou různými špatnými vodiči tepla, které zabraňují jednak unikání tepla do ovzduší, jednak omezují vliv chladnější atmosféry parní dutiny. Nejlepší špatní vodičové tepla vynikají celkem malou váhou, z čehož ve veliké části případů dá se předem posouditi jakost isolační hmoty. Nejčastěji užívá se k isolování parovodů hlíny smísené s chlupy zvířecími nebo sekanou slámou, desek z rašeliny , plsti, korku nebo sádry, obalu vzduchového nebo dřevěných pilin, křemeliny a osinku nebo i hedvábí. Křemelina nanáší se v podobě těsta na roury, rovněž hlína se slámou nebo s chlupy, dřevěné piliny mísí se s mazem škrobovým v husté těsto, jež se nanáší ve vrstvách asi 6 mm tlustých do výše asi 25 mm, taktéž sádra s dřevěnými pilinami. Z ostatních hmot uvedených, vzduchový obal vyjímaje, tvoří se předem do zásoby desky nebo provazy, často s přísadou osinku, jimiž se za sucha parovod obkládá nebo obaluje. Mezery mezi obalem a trubicí nebo flančí vyplňují se obyčejně některou z výše jmenovaných, s vodou v husté těsto rozdělaných hmot. Rovněž při isolačních hmotách, které by trvalým a někdy dosti značným teplem trpěly, vkládá se vrstva nerostných isolačních látek přímo na kov. Povrch isolační vrstvy chrání se buď nátěrem olejovým nebo dehtovým, nebo obalem papírovým a často i plechovým. Vzduchová isolace provádí se pomocí několika dřevěných latí, které se kladou po délce trubic předem azbestovou lepenkou obalených a obvazují se předběžně motouzem. Kol latí vine se obyčejná lepenka, až povstane stejnoměrný obal, jehož konce se spojí buď slepením nebo se celek obváže motouzem. Místa pro šrouby u flančí se z obalu uvolňují vyřezáním nebo vydlabáním a pak se přikrývají zátkou plstěnou. V místech před vlivy povětrnosti chráněnými není třeba již nátěru, nachází-li se však isolace na místě nechráněném, opatřuje se sytým nátěrem dehtovým. Isolování toto, které jest dosti levné, hodí se jmenovitě pro roury většího průměru. Tloušťka isolační vrstvy kolísá dle jakosti hmoty isolační. Tak obnáší u hlíny asi 24 mm, u rašelinových desek asi 50 mm, u isolace hedvábné asi 28 mm. posléze jmenovaná isolační hmota snáší bez poškození teplo odpovídající asi 3 atmosférám, azbest čili osinek snese i nejvyšší teplotu. Náklad na isolování vyplatí se v krátké době ušetřením páry, k čemuž ještě nádavkem pojí se klidnější běh stroje a úspora při opatřování větších odvodňovacích nádob ve značnějším množství.