Parní stroje, parní turbíny, parní kotle

Kotle trubkové ležaté

U kotlů trubkových jsou plamence nahrazeny větším množstvím malých trubek, které rovněž jako ony prostupují kotel po délce, jen topení v nich jest vždy předkotelní. Trubkami či žárovkami procházejí žhavé plyny z topeniště, čímž vydatně se zvětšuje výhřevná plocha a vývin páry, proto se této soustavy užívá v takových případech, kde se jedná o rychlé vyvinování páry ve větším množství, ku př. u lokomotiv. Jako plamence, tak i žárovky nacházejí se v kotli pod vodou. Žárovky jsou z kujného železa o různém průměru, který se řídí velikostí tahu v komíně. Průměr kolísá od 40 do 90 mm a součet průřezů všech žárovek obnáší při dobrém tahu 0.18, při tahu prostředním pouze 0.13 plochy roštové. Dobrého tahu dociluje se žárovkami o větším průměru, naproti tomu žárovky slabší jsou průteplivější, lehčí a levnější. Průměr žárovek závisí taktéž na délce kotle a průměr v této příčině obvyklý jest 1:40 až 1:68. Počet jich bývá kolísavý, od 40 počínaje a řídí se soustavou, účelem a velikostí parního kotle. Uspořádání jejich děje se buď v jediné nebo ve dvou skupinách, mezi nimiž se ponechává volné, asi 260 mm široké, od temene kotle ke dnu sahající místo, určené ke snadnějšímu čištění. Vzdálenost jednotlivých žárovek mezi sebou řídí se dle velikosti jejich a průměru vnějšího a všeobecně béře se od středu ku středu 1:3 až 1:5 jmenovitého průměru. V tomto případě povstává mezi jednotlivými žárovkami mezera asi 30 mm, za příčinou snadnějšího čištění brává se i více. Žárovky se v otvorech dna pouze zaválejí. K tomu cíli se konce žárovek sesilují kroužky tvrdou pájkou spájenými, utáčejí se pak na soustruhu v mírný konus o stejném směru. Ve dnech vyvrtané a touže konicitou opatřené otvory se jemně vybrušují a zapuštěné do nich konce žárovek se pouze rozvalují. Methoda tato jest osvědčená a osazování žárovek děje se rychle a rovněž případná výměna nepůsobí obtíží. Dle jiné methody zavalují se konce žárovek pouze do válcových otvorů, nebo se otvory opatřují mírně konickým obvodem a mezi něj a konec žárovky zapouští se železná vložka. Konce žárovek se pak rozvalují nebo roznýtují. Topení u kotlů trubkových ležatých bývá vnější nebo vnitřní. Plyny a plamen táhnou se pod kotlem do zadní části, odtud žárovkami ku předu a dvěma postranními tahy do sopouchu. V čele jest zazděný kotel opatřen mimo dvířka pecní a popelníku i dvířky, jež uzavírají přístup k žárovkám. Dvířka tato otvírají při čištění žárovek, jež se děje dosti často. Spád kotle ležatého do zadu obnáší 20 mm na každý metr délky. Zazdívání kotle trubkového ležatého se řídí dle velikosti. Menší kotle opatřují se dvěma tahy, z nichž první jde pod kotlem do zadu a vrací se žárovkami do komína. U kotlů větších děle se rozdělení jednotlivých tahů buď způsobem v předposledním odstavci popsaným, nebo vede se tah pod kotlem do zadu, žárovkami do předu a přes temeno kotle do sopouchu. V tomto případě poslední tah stýká se přímo s parním prostorem, jehož páru částečně vysušuje a přehřívá. Tento případ znázorněn jest na řezu kotle trubkového v obr. 139.

Příslušné obrazy těchto kotlů připojeny ku stati o lokomobilách podrobněji jednající.