Parní stroje, parní turbíny, parní kotle

Vytápění parních kotlů

Výhodná úprava topení má nemenší důležitost pro vývin páry než parní kotel. Dříve zhusta zaujímalo topeniště stanovisko dosti podřízené a mnohé kotlárny spokojily se pouze jen zběžným náčrtkem, podle něhož místní řemeslníci příslušnou stavbu prováděli. V novější a tím více v naší době, za příčinou stále stoupající ceny paliva, věnuje se úpravě peci a roštů pozornost tím větší, jelikož se nejen z ekonomické, ale i ze zdravotní stránky poukazuje na obtížný kouř, kterým uniká veliká část neupotřebeného a tudíž bezúčelně ztraceného drahého paliva. Úprava topení řídí se dle druhu paliva a dokonalost jednotlivých konstrukcí při přiměřené obsluze dosáhla dnes netušené výše. Pokud se paliva týče, máme topení s palivem pevným a tekutým. Jako pevného paliva může dnes býti užito každé hořlavé hmoty, pokud plyny spalováním vzniklé nejsou stěnám kotle nebezpečné, tedy nejen uhlí kusového a koksu, ale i slámy, rašeliny, dříví a veškerých jeho odpadků, uhelného prachu, ano v ojedinělých případech i smetí z ulic velkoměsta nahromaděného. Z tekutých sluší uvésti topení petrolejem, které však má význam všeobecnější v krajinách petrolej poskytujících. Topení může se díti palivem buď přímo spalovaným, kde hořlavina přichází v přímý a dostatečný styk se vzduchem na místě vytápěném, nebo nepřímo, kdy palivo se proměňuje na místě od topeniště odděleném, tak zvaném generatoru, nedostatečným přístupem vzduchu v plyny, které se později dodatečným stykem se vzduchem účelně spalují. V každém případě jedná se při topení o vznik hořlavých plynů, které se za účinku kyslíku ve vzduchu obsaženém spalují. Nemá-li vzduch k ohni dostatečného přístupu, nastane nedokonalé spalování, při němž se vylučuje veliké množství uhlíku, které v podobě kouře uniká komínem. Značné množství kouře trvale z komína vystupující svědčí vždy o spalování nedokonalém. I při topení dokonalém může se přiloženým palivem vyvinouti v prvních okamžicích něco kouře, než se palivo přizpůsobí žáru v peci panujícímu. Má-li topení vyhovovati všem podmínkám, musí ohniště, tahy a komín vedeny býti v takovém vzájemném poměru, aby si v činnosti nepřekážely. K úplnému využitkování paliva jest třeba, aby vzduch v přiměřeném množství stýkal se s ohněm, čehož se dociluje vedením vzduchu pod oheň. Požadavek tento má za následek, že je nutno rozděliti ohniště zvláštní stěnou na prostor, na němž palivo se spaluje a na prostor, pod předešlým se nacházející, kterým se ohni dostává vzduchu. Z požadavku toho sleduje, že stěna, která oba prostory od sebe dělí, musí jednak sloužiti palivu za oporu, jednak nesmí brániti vzduchu u volném přístupu k ohni. Zmíněná stěna nazývá se roštem a prostupování vzduchu jím k palivu provádí se přiměřeně udobenými otvory. Jako topení, tak i úpravě roštů a otvorů v nich nevěnovalo se dříve pozornosti tou měrou, jaké po právu zasluhovaly. Každé palivo vyžaduje jistých zvláštností, pokud se celkové úpravy a uložení roštu týče. Jinak vypadá rošt na uhlí kostkové, jinak topí-li se dřívím, pilinami nebo slamou. Při volbě roštu vzhledem ke druhu paliva padá na váhu i celková plocha roštem zaujatá, z níž na přívod vzduchu má vliv pouze ona část, kterou tvoří všechny otvory, tedy část úplně volná. Vzhledem k různým druhům paliva musí býti brán zřetel i ku vzdálenosti roštu od plochy vytčené. Některé palivo hoří mocným plamenem, jiné při velmi skrovném nebo i zcela žádném plamenu tvoří pouhé žároviště. Umístění ohniště vzhledem ku kotli podléhá změnám, jakých jednotlivé konstrukce vyžadují. U mnohých soustav topí se před kotlem, žhavé plyny procházejí pak tahy, nebo zvláštními trubkami a vyhřívají vodu v kotli. Jiného uspořádání vyžaduje topení spodní či pod kotlem a opět jiného ukládá rošt s topením do zvláštní trubice ohňové, do vnitra kotle, ve kterém případě nabýváme topení vnitřního. Praktickým měřítkem pro posouzení různých druhů topení jest útvar a uložení roštu a po případě též i třídění dle jakosti paliva.