Z dějin zlata

Čtenáře naše může poněkud zajímati vylíčení dějin tohoto drahého kovu; popisuje to v časopise "Die Werkzeugmaschine" vrchní inženýr O. Bechstein. Dle příslušného článku jest toto krátké pojednání volněji zpracováno.

Zlato bylo v mnohých krajinách jedním z prvních kovů, které člověk ku svému prospěchu využitkoval a ovšem jest také zlasto nejrozšířenějším kovem vedle železa a v době dnešní i hliníku. Vyskýtá se namnoze ve stavu ryzím; zrnka zlata vrostlá jsou do hornin (j. křemene). I u nás v Čechách, jak známo, rýžovalo se zlato na "Otavě křivé, zlatonosné"; jsou známy z dějin slavné doby dolů jílovských, pověstný "Šlojíř". Do dnes ještě jsou díla hornická jílovského okolí zajímava a interesenty navštěvována. Ovšem tam dolovalo se způsobem primitivním. Dále sluší se uvésti zlatodol v Roudném na Táborsku, moderně vypravený strojním zařízením a jiné ještě doly se u nás vyskytovaly.

Zlato nacházelo se poměrně lehce a upoutávalo na se svým leskem, ježto na vzduchu se neokysličuje a zůstává stále metallický jeho povrch čistý.

Používáno bylo zlata od jakživa na šperky, v menší míře též na držadla zbraní, jídelní náčiní a na mince.

Dnešní význam zlata je ohromný a netřeba se o něm zvláště šířiti. Francis Marré praví: "Dějiny zlata jsou něčím mocným, kdyžby se mohly vypsati, jsou spřízněny s osudem člověčenstva, jsou dějinami jeho běd a strastí, jeho slávy, nejhlubšího pokoření, rekovných činů a lásky k bližnímu - zkrátka jeho kultury i barbarství."

S rezervou dlužno bráti první zprávy a bajky, jak v ráji vyvřely čtyři řeky, z nichž jedna protékala zemí Chavila, v níž bylo zlato, pak fantastické údaje o bohatství zlata krále Salomo a královny ze Sáby a jiné z té doby pocházející údaje o množství zlata. Zajímavé je místo, že "Abraham byl bohat na dobytek, stříbro a zlato" (I. Moses 13, 2). Ukazuje to, že již tehdy zlato bylo měnou a ceninou vedle chovného dobytka.

O nejstarším způsobu získání zlata rýžováním z písku řek a vypíráním jsou zprávy sporé, ba možno říci velmi sporé. Zlaté rouno které táhli dobýti Argonauti do země Kolchis, nasvědčuje nám, jak pomocí srsti ovčí zachycovalo se zlato z propíraného písku. V Egyptě bylo zlato známo dříve, než stříbro a v Nubii kiž 2000 let př. Kr. se zlato dobývalo. Jsou zprávy též z doby asi 1000 let př. Kr., že zlato se v Egyptě dolovalo; ve hrobech v Thébách jsou vyobrazení plavení a tavení zlata z let 1500 př. Kr. pocházející. Diodor popisuje z časů Ramsesa II (asi 1350 let př. Kr.) báječné množství zlata a čísla o bohatství tehdejším na zlato, jskož i o vydatnosti egyptských dolů. Záhy používali Egypťané zlata jako platidla. Vážily se čtverečky a kousky zlata. Též okrouhlé mince jakési již měli. Když později Egypťané seznali též stříbro, nevěděli ještě ani vlastně, že jest to zcela jiný kov a nazývali je "bílé zlato".

V zemích kol Eufratu a Tigridu, tedy v Mezopotamii, jak popisuje Herodot (též i Kresias), bylo v době as 3000 let př. Kr. mnoho zlata u Babylóňanů a Assyrů - lze-li těmto zprávám bezpečně věřiti. Původ tohoto nahromadění nelze zjistiti, zdá se z Afriky, z Tibetu a Indie, kdež byly řeky zlatonosné. Dokonce prý z Uralu se do země Babylónské zlato dostalo; též do Malé Asie. Na Kavkazu a v Malé Asii samotné se rýžovalo též nedlouho potom již; ve Frygii a Lydii nejenom, že se rýžovalo, nýbrž byly tam i zlatodoly. Též v Arabii bylo něco zlata, v Habeši; jižně od Černého moře klade bible "zlatou zemi Ophir", ale novější bádání ukazuje spíše na zemi Maschona, mezi řekami Zambezi a Limpopo, jakožto na naleziště onoho biblického zlata. Též přichází zde v úvahu Macedonie, Thrakie a Thesalie; oproti tomu však dlužno vytknouti, že Řekové ještě za časů války Trojské (1280 až 1270 př. Kr.) zlata takřka neznali.

Za dob klasického starověku byly velmi zlatonosnou zemí Španěly, možno říci nejvydatnější, ze které sbírali poklady své Keltové, Féničané, Kartagiňané a Římané. Na řekách Duero a Tajo vznikly za dob římských významné rýžovny zlata, které právě tak, jako doly v Pyrenejích pracovaly dohromady s tavírnami zlata; jako zbytky tehdejšího dolování nacházejí se tam doposud haldy (odvaly). Do konce panství Maurů bylo tam dolování v rozkvětu a teprve po objevení Ameriky, když zlato odtamtud počalo se houfně do Španěl dovážeti, sláva dolů španělských zanikla. Před dobytím Španěl však Řím nebyl bohat na zlato, neboť ještě v r. 388 př. Kr. neměl dosti zlata zaplatiti výkupné Bremovi.

V Itálii dávala řeka Pád a proudy alpské zlata (rýžovaného), avšak později bohatství Říma pocházelo nikoli odtud, nýbrž z přední Asie a dobytých zemí kolem Středozemního moře.

Jižní Francie byla též za dob panování Římanů bohatá na říční zlato, též země Alpské, Sibíňsko a Dlamacie, dobývaly zlata. Z krajiny porýnské dováželo se též zlato do Říma a rýžovalo se tam hlavně mezi Basilejí a Mohučem, jinak však nepřinesli sobě Římané od Germánů zlata, neboť bylo Germánům zakázáno, jak líčí Tacius. Zpráva ta jest však nesprávnou; víme dnes, že Germáni dobývali též slušné množství zlata, byť ne takové, jako např. ve Španělích. Příkladně v Elsasku, v Hessenu, na Saale, na Innu a Dunaji i jinde zlato bylo rýžováno. Dolovalo se pak hlavně ve Slezsku, které tehdy patřilo celé Němcům, v Duryňsku a ve Waldecku.

Dále se praví ve zmíněném článku v časopisu "Die Werkzeugmaschine", že v Čechách byly rýžovny koncem 7. století po Kr. a že od 10. do 15. století byly Čechy nejbohatší zemí na zlato v Evropě - to souhlasí též s údaji zesnulého dvorního rady Hrabáka v dějinách hornictví a hutnictví v Čechách. Dále hned za tím se však píše, že dnes Čechy zlata vůbec nemají a nedolují, což ovšem není pravda.

Dobývání zlata v zemích rakouských (alpských) zaniklo asi v 5. století po Kr., ale za 300 let na to znovu oživlo a dosáhlo značného rozkvětu ve století 15. a 16., kdež však vypuzením protestantských horníků opět bylo zničeno. Dnes v alpských zemích jest dolování zlata v měřítku velmi nepatrném.

Přes to dodávalo Rakousko - Uhersko mnoho zlata a bylo nejbohatší říší na zlato kromě Ruska. Již od časů římských dolovalo se totiž v Sibí'nsku (Sedmihradech) a v Uhrách, kde podnes je žeň zlatová vydatná.

Velmi významnou výrobu čistého zlata má Rusko, kdež již ve starověku dolovalo se na Altai a Uralu. Tam vyskýtá se též platina, která zlatu "drahotou" staví se po bok. Teprve v polovici století 18. započalo se zlato dolovati v Jekatěrinburku a r. 1774 opět na Uralu, tedy v době ne příliš dávné. Roku 1704 započalo se na Sibiři a nejpozději na Altai - teprve roku 1829. V Japonsku dle zpráv dobývalo se zlata v polovici 8. stol. po Kr.; odtamtud přivezli zlato Portugalci a později Holanďané.

Afrika byla dle všeho nejstarší zemí zlata, avšak sláva její zanikla brzo, hlavně po objevení Ameriky. Podobně stalo se jiným nalezištím zlata. V r. 1884 přišlo se v Africe zase na zlato u větším množství, dolováním tamním však, třeba že bylo velmi výnosné, zasadila ránu válka Transvaalská.

Vstup amerického zlata do obchodu znamená bod obratu nejen v dějinách zlata, nýbrž i všeobecných; přišly doby pravého hazardního a překotného dobývání, které musily vésti k úpadku, k velikému kolísání cen zlata a k nemilým zápletkám obchodním, ano i politickým.

Již v roce 1533 zabrali Španělé dolování v Peru; v 17. století započalo se v Brasílii. Brasilská ložiska byla nejvydatnější během 18. století pro celý svět. Však přece táhne se jako červená nit dějinami zlata, že všecka tato ložiska měla slávu přechodnou a ztratila brzo svůj význam jak kulturní, tak obchodní. Zlato totiž nalezne se na mnoha místech; rozhoduje však mohutnost ložisek a povaha hornin zlatem prorostlých; neboť ne z každé horniny dobude se zlata způsobem výhodným a bez velikých obětí jak manuelních, tak finančních. Stará hornická díla se opustila, že tam zlata nebylo - ovšem pro tehdejší způsob výroby; najdou se jiná, vydatnější. Však i tento pramen po čase stane se méně vydatným, zaschne, bychom řekli - a horníci vrací se zase ku starým dílům za celá století, aby novým, racionelním způsobem, vytěžili z nich ještě to, co se vytěžiti dá. A možno říci, že mnohdy pracuje se v nich zase s netušeným úspěchem!

Tak ztratila svůj význam ložiska asijská a severoafrická objevením španělských, tato překonána byla zase Amerikou střední; ale i středoamerická ztratila svůj význam objevením ložisek v Brasílii a hvězda jejich slávy, beztak ponenáhlu pohasínající, zhasla docela při objevu Australských nalezišť. U nás v Čechách též ohromný význam mělo Jílové, však sláva jeho též zanikla a přišla naleziště jiná, jako Roudný a p.

V roce 1848 našli Švýcar Sutter na řece Sacramento a Marschal na řece America a Feather první zlato kalifornské - ačkoliv 50 roků před tím známo bylo zlato v sev. Karolině ; rok na to přišlo se na ložiska zlata v Nevadě. Byla to pravá horečka zlatová, asi tak, jako u nás za Rudolfa II., když stále potřeboval peněz a mermomocí chtěl zlato vyrobiti z kovů, neb látek levných, k čemuž nabral si celý kádr alchymistů. V Americe započalo se v létech 50tých též houževnatě zlato těžiti a do Evropy dovážeti, zakže za 25 let dobylo se více zlata, než za desateronásobnou dobu před tím.

R. 1839 objeveno bylo zlato v již. Novém Walesu a současně ve Viktorii; pak následovala 1852 jižní Austrálie, Polynesie a Tasmanie, r. 1857 Nový Zéland a 1858 Quensland. Na špici zůstala se svou výrobou zlata Viktoria, kde panovala zrovna taková horečka zlatová, jako v Kalifornii a skutečně také brzo byla Amerika Austrálií překonána. vydatnost dolů však poklesla zase jak v Americe, tak i v Austrálii; dobývání zlata bylo obtížnější čím dále, tím více a i menší výtěžek. Na to zvítězil Transwaal. Ku konci století 19. zdálo se sice, že americká ložiska v Yukonu v Kanadě (1895) překonají Transwaal, však nebylo tomu tak. Jihoafrická ložiska jsou tak mocna, že budou krýti dlouhý čas ještě spotřebu zlata na zemi. Afrika stojí tudíž zase v popředí na konci dějin dosavadních dobývání zlata. Tedy dospěla zase na onu metu vydatnosti, jako měla již ve starověku.

Přes to však, že mohou se další dějiny dobývání zlata točiti kol Afriky, neb eventuelně najdou se ještě jiná ložiska na zemi - naskýtá se otázka: budou příští dějiny zlata také tak krvavými, mnohých obětí lidských si vyžadujícími, jako byly až posud? Otroci egyptských dolů a i španělských, rozkvět a zánik bohatství zlata přední Asie, dobytí Ameriky, americká a po ní australská horečka zlatová a válka transwaalská, jsou smutné kapitoly běsnění lidského a shonu po drahém kovu; prorokují kletbu tomuto žlutému kovu a mamonu člověčenstva všech věků a dob vůbec.

(dle časopisu "Die Werkzeugmaschine" roku 1922)