Pokyny pro obtížné řemenové převody

V předpisech pro vypočítávání řemenové šířky připomíná se, že při nepříznivých okolnostech pohonu nutno voliti širší řemeny. Je-li však větší šířka řemene pro malou šířku řemenice nemožná nebo nedostatečná, musí se často řemenice, v některých případech i hřídele za vhodnější vyměnit.

Často jest v jistých případech žádána rada od řemenáře, zpravidla děje se tak, když řemenové zařízení jest již provedeno a v činnost uvedeno a zjistí se, že nevyhovuje. Za důsledky nesprávně volených řemenic a převodů činí se zodpovědným výrobce řemene; vytýká se jemu, že dodal špatný neb nevhodný řemen a někdy se dokonce žádá od něho náhrada za vzešlou škodu.

K zamezení právě uvedeného nutno připomenouti, že nemůže-li řemen další zatížení snésti, nemá se dalším napínáním k tomu nutiti. Tím ubírá se řemenu pružnost, zvyšuje se tlak na ložiska, která se tím značně poškozují, ale co hlavní, zmenšují se vyhlídky na lepší výkonnost. V takovém případě je nejlépe zvětšiti průměr řemenice, čímž se docílí trojího úspěchu: 1. větší rychlosti v přímém poměru, 2. lepší přenosností následkem zvýšené rychlosti, 3. vyšší přenosnosti jako následek příznivějšího poměru síly řemenu k malé řemenici.

Železné řemenice zvětší a rozšíří se tím způsobem, že obloží se dřevěnými věnci, čímž docílí se toho, že ložiska se nezatíží a řemen má větší přilnavost, následkem čehož se pohonová síla co nejužitečněji přenáší. Činí-li zvětšení a rozšíření řemenic obtíže, doporučuje se tyto bandážovati neb použíti dřevěné.

Tentýž výsledek docílíme připevněním kožených bandáží na řemenice. Připevňování bandáží na řemenice, které jsou v chodu, doporučuje se prováděti v době, kdy se nepracuje, tedy po zastavení strojů, a není třeba je snímat s hřídele. Dříve než se bandáže na řemenici připevní, musí se tato řádně od veškeré mastnoty a pryskyřice očistiti, což děje se nejlépe tak, že se řemenice důkladně oškrabe a čistým terpentýnovým olejem omyje a osuší.

Nyní se řemenice i bandáže natřou tmelem, který sestává ze šelaku rozpuštěného v lihu, k němuž se přimísí roztok gumy !Elemi" v sirouhlíku, načež se příslušným k tomu strojkem bandáže na řemenici napnou.

Použitím bandáží docílí se až trojnásobně větší přilnavosti řemene k řemenici.

Chromové řemeny vykazují větší přilnavost a proto se doporučuje užívati jich při rychloběžných neb přetížených pohonech. Pro malý běh se nehodí. Domnění, že řemeny běhající po líci kůže déle vydrží, jest nesprávné, neboť v takovém případě kůže velmi trpí a je namáhána, zejména je-li běh pomalý. Tj. zcela přirozené a odůvodněné, neboť kůže jest sudovitě masovou stranou dovnitř rostlá, ponechá se při běhu na masové straně svoji přirozenou polohu.

Článkové řemeny přenáší o 20 - 25 % více síly nežli řemeny dvojité. Při silném zatížení a malém průměru řemenice, kdy dvojité řemeny se upotřebiti nemohou, konají tyto služby velmi osvědčené.

Jejich přílišná váha však nedovoluje upotřebiti jich při transmisi slabé. Je-li transmise dosti silná, může se také přenos pohonové síly do jisté míry zvýšiti tím, že nechají se dva neb více řemenů přes sebe běhati bez jakéhokoliv mezi sebou spojení. Provedenými zkouškami bylo zjištěno, že lze takto přenášeti až 80 HP, použije-li se čtyř přes sebe běhajících řemenů o šířce 150 mm při použití řemenic 1250 mm průměru a 9 m rychlosti za vteřinu. V naznačeném případě vykonával každý řemen uloženou jemu práci samostatně a při tom dosaženo bylo u každého vrchního řemene v jedné minutě přibližně 10 m větší rychlosti než u řemenů spodních, tak že nejhořejší řemen běžel rychleji o 27 m v minutě než řemen běžící přímo na řemenici. Při běhu vidlicovém se ovšem tento způsob nehodí.

Řemeny skřížené se trou a obracejí, což se u otevřených řemenů neděje, nedoporučuje se proto přetěžovati a zvláště ne u pohonů rychlých, které běží více jak 10 m za vteřinu. U řemenů širokých je křížení vůbec nepřípustno.

Na křížené řemeny hodí se velmi dobře kůže chromová pro své dobré vlastnosti. Křížené řemeny nutno spojovati tak, aby místo spoje bylo stejně silné, jako ostatní část řemene, jinak se řemen v místě křížení následkem tření trhá.

Při stejnoměrném zatížení, kdy řemen obdobně větší a menší sílu přenáší, má se při výpočtech bráti za základ zatížení největší. Pro takové případy se co nejlépe doporučují řemeny chromové.

Vzdálenost hřídelů se má voliti pro řemeny úzké (do 100 mm) 5 m a pro širší 10 m. Vzdálenost 15 - 18 m jest nejvýše přípustná hranice, ale jen při stejnoměrném zatížení, jelikož při měnícím se zatížení nastane silné houpání a tlučení řemene. Nejmenší přípustná vzdálenost hřídelů při vodorovném běhu bez napínacího válce má se rovnati součtu průměrů obou řemenic s připočtením diference dvou metrů. U svislého běhu je potřebí 1 - 2 m větší vzdálenosti.

Je-li vzdálenost hřídelů taková, že se řemen nemůže prohýbati, musí býti co nejvíce napnut. Pro tento případ se nehodí řemeny chromové, poněvadž nesnesou takového napnutí. Táhne-li spodní část řemene, jest dle okolností článkový řetěz výhodný. Jsou-li řemenem spojené hřídele uloženy kolmo nad sebou, nechá se nutné přilnavosti řemene na spodní řemenici docíliti jen značným jeho napnutím. Ten samý případ nastává, je-li poměr přenosnosti větší než než 1:3, neboť potom by objímací oblouk menší řemenice byl příliš malý. Pro svislé pohony jsou tudíž slabé a lehké řemeny nejvýhodnější.

Uvedené nesnáze takových pohonů, které vyžadují silné napnutí řemenů, dají se snadno odstraniti použitím napínacího válce. napínací válec musí býti správně vyměřen a přimontován v bezprostřední blízkosti malé řemenice a tažné části řemene, který v průměru se musí rovnati 1,5 - 2krát malé řemenici, čímž při rychlosti do 30 m za vteřinu stane se působení velmi málo zjevné, zato ale zvýší se obejmutí a napnutí, které lépe pohonovou sílu přenáší.)

Vyskytují se sice předsudky proti napínacím válcům, ovšem jen proti špatným a nevhodně přimontovaným. Doporučuje se proto umísťování napínacích válců jen tehdy, je-li nadměrného napětí řemene v pohonu třeba. Největší výkonnost podporují napínací válce systém "Lenix", které zvláště ve Francii již delší dobu se užívají a v tisících provedení se znamenitě osvědčily.

Pohonové řemeny, při nichž používá se napínacích válců, nutno co nejpečlivěji lepiti a bez konce upraviti.

Má-li se dáti záruka za řemeny pro napínací válce, je třeba jisté opatrnosti, neboť jest dosud málo zkušeností o přípustném zatížení takých řemenů.

Přechod z velkého do pomalého běhu, t. j. z malé řemenice na velkou, je řemenu vždy škodlivý, neboť napnutý díl řemene při přechodu z rovného do oblého běhu musí vzíti křivku malé řemenice. Tento přenos bývá hlavně u elektromotorů, které nejvíce přenos do pomala podmiňují. Hnací řemenice pro takové přenosy musí býti úplně ploché, neboť při oblých, jaké se ještě často vyskytují, táhne řemen pouze svým středem, čímž velice trpí, neboť strany sotva se řemenice dotýkají.

Pro stupňové kotouče doporučují se řemeny úzké a silné, pokud možno dvojité, a jakosti té nejlepší. Takové řemeny vyžadují řemenice o větším průměru a ne příliš úzké, aby se řemen na hranách při doteku nejbližšího stupně nevysunul. Pro nahazování řemenů na takové řemenice jsou konstruovány zvláštní nahazovače, které umožňují i při velmi vysoko umístěných řemenicích řemen snadno se stupně na stupeň převésti.

Řemeny, které běhají ve vidlicích, mají býti užší a silnější, případně mohou býti i dvojité. Na široké jednoduché připevní se na obě strany po celé délce řemene úzký pás, kterým se hrana řemene jeví dvojitá. Chromové řemeny se pro tyto pohony také nedoporučují aneb jen v takovém případě, použije-li se zmíněného zdvojení hran "tříslovými pásy", ne tedy z kůže chromové.

Při strojích, při nichž se používá pevné a volné řemenice, mají býti tyto ploché, nikdy ne oblé (bombitované). Zvláštní pozornost zasluhuje umístění volné řemenice.

Pozorujeme běh řemene z vnější strany a zjistíme, je-li volná řemenice umístěna na straně pravé neb levé. Jak známo, nechá se řemen lehce přesunouti z volné řemenice na pevnou, ale činí obtíže, má-li se toto díti opačně. Z těchto důvodů je nutno, aby byla měkká hrana řemene na pevné řemenici položena k řemenici volné.

Je-li hrana hnané řemenice níže než hnané (u dynam časté) a je-li vrchní díl řemene volný, nastane často klepání na hnanou řemenici, zvláště při velmi rychlém běhu řemene. V tomto případě nejlépe opatřiti hnanou řemenici brázdami, kterými zachycovaný vzduch může unikati. Při velmi rychlém běhu řemene hromadí se mezi řemenem a řemenicí značné množství zachyceného a stlačeného vzduchu, který ztěžuje přilnavost mezi oběma a je příčinou smýkání se řemene se všemi nepříjemnými toho následky. K zamezení zde právě uvedeného se řemeny často dírkují, aby vzduch těmito dírkami mohl unikati.

Dirkování pohonových řemenů dostalo se k nám nejprve z Ameriky, kde se řemeny dírkují otvory oválovými, které bývají asi 7 mm dlouhé, 2,5 mm široké, později z Německa, kde dírkují řemeny otvory delšími než v Americe, obyčejně asi 25 mm dlouhými, 3 mm širokými. Některé firmy v Německu mají svůj vlastní zákonem chráněný systém dirkovací. U nás tento systém nedošel obliby a málo se používá. Má to vliv nesporný na pevnost řemene.

V poslední době množící se v průmyslových podnicích výbuchy, které jak často bylo zjištěno, byly přivoděny vývinem elektřiny řemenové. Známý specielní odborník prof. M. M. Richter v Karlsrube podrobil tyto úkazy velmi přísnému šetření a zjistil skutečnost, o níž má a musí míti průmysl zájem, poněvadž bylo v častých případech dokázáno, že řada plynových a prachových výbuchů povstala elektřinou řemenovou.

Známé jsou zápalné výbuchy benzínu v chemických továrnách i v pivovarech při strojním vysmolování sudů, ale zvláště v továrnách na výbušné látky. Tyto výbuchy vznikají z veliké části následkem zápalnosti vyvíjené elektřiny řemenové. Tyto často velmi nebezpečné případy přiměly odborníky, by hledali prostředky, učiniti řemenovou elektřinou neškodnou. Tak zejména se používalo kovového bronze, jímž se řemeny natíraly. Docílený úspěch nebyl však trvalý, neboť v několika dnech se elektřina opět vyvíjela, poněvadž bronz se zejména u rychloběžných řemenů velmi brzo odloupal.

Zkoušelo se měniti řemenové lepidlo, ale také bez značnějšího úspěchu. Po četných pokusech podařilo se konečně najíti bezpečný prostředek, a sice v impregnaci řemene.

Prof. Richter doporučuje impregnování řemenů dvakrát týdně roztokem glycerínu (50 % glycerínu a 50 % vody). Natírání může se díti v běhu pomocí houby. Sluší připomenouti, že glycerín, který stálým svým obsahem vody působí jako hydroskopická hmota, stává se dobrým vodičem elektřiny a proto se k odvádění řemenové elektřiny dobře hodí.

Poněvadž obyčejný řemenový tmel žádnou vlhkost nesnese, jest při takých řemenech dobře používati tmele vodovzdorného.

Největší obtíže při řemenových pohonech činí vlhké místnosti, které velmi škodlivě působí na lepené řemeny. Doporučuje se proto v takových případech lepiti nebo tmeliti řemeny výhradně jen tmelem vodovzdorným. Proti škodlivému působení vody na kůži chrání se řemeny zvláštním impregnováním, které záleží v tom, že se do kůže za tepla vpraví rozpuštěný vosk v nějaké mastnotě. Řemeny však musí býti před impregnováním úplně suché a dobře prohřáté, mastnota nesmí býti příliš horká (30 - 50^o).

Řemeny běžící přes malé řemenice v místnostech, kde stříká neb kape studená voda, nutno před nassátím vody chrániti. K tomu účelu se dobře hodí "Degras" (při teplotě 30^o C); při velkých řemenicích a teplé čisté vodě "lůj" (teplota 40 ^o C); stearín (55^o C) a vosk (60^o C) nejvhodněji. Je-li voda alkalická, nutno ode všech mastnot, které způsobují mýdlovatění upustiti a doporučuje se použití parafínu /teplota 55^o C). Velmi dobrý prostředek proti alkáliím a kyselinám jest tak zvaný "Weltol", který se zvláště dobře osvědčil.

Jsou-li řemenice umístěny tak, že plochy stejného páru se promítají, kdežto hřídele se protínají, nastává pohon polokřížový. Určitou polohu řemenic nelze přesně stanoviti, poněvadž je závislá od mnoha činitelů, jako zejména rychlosti, tažení, šíře, délky váhy a pružnosti řemene, dále poměru řemenic, vzdáleností hřídelů, vodorovný neb kolmý běh atd. Poloha takových řemenic bývá často nesprávně volena, jak z obrázku 1. jest patrno. Obrázek 1. platí jen pro pomalý pohyb, kde řemen musí theoreticky nabíhati středem kotouče; odbíhati může šikmo.

Doporučuje se pozorovati řemenici a vůli řemene v běhu, proto nemá býti opomenuto ponechati potřebné místo ku pozorování. Řemen se časem sešinuje na venek, točí se kolem napnuté při rovném běhu krátké hrany (nemůže se točiti kolem své podélné osy) jest tudíž tlačen řemenicí o vlastní šířku na venek a snaží se následkem polokřížového pohonu podmíněného tvarem srpu, bráti se tímto směrem dále, zejména je-li ochablý; příčina je tu tatáž, která přivádí řemeny k vrcholu kulaté řemenice. Odstředivou silou vrhán jest řemen při značné rychlosti ještě více na venek (při strojích odstředivých), při běhu vodorovném působí též vlastní váha, by řemen byl odvrácen dolů.

Poháněná řemenice musí býti velmi široká a to u vodorovných běhů nejméně dvojité šíře řemene, poněvadž řemen dle toho jak je napnut a jaká se koná práce, posunuje se po řemenici sem i tam. To je ovšem pohyb přirozený, který jeví se u otevřeného vodorovného řemenu větším neb měnším prohýbáním.

Řemenice ku pohonu polokřížovém musí býti válcovitá, ne tedy oblá, jelikož řemen opouští řemenici po straně, nesmí tedy býti po straně žádná překážka, jinak řemen hladce neodtahuje, nýbrž švihá, odpor by byl přemáhán trhavě, jakmile by se stal menším než po straně působící tažnost řemene. Vzdálenost osy měla by činiti nejnémě čtyřikrát tolik, jako průměr řemenice a dvacetkrát tolik jako šířka řemene.

Levý neb pravý pohon možno rozeznati dle uhýbání se řemene, v pravo pravý, v levo levý, hledíme-li po běhu řemene. Převod z pevné řemenice na volnou, je-li toho nutně potřeba, děje se pomocí řídícího válečku na volném dílu řemene; stačí jen malé posunutí, aby se řemen sem i tam převedl bez doteku hran.

Polokřížové řemeny musí býti silně napnuty a mají míti i určitou rychlost. Při 10 m rychlosti za vteřinu a průměru řemenice ne pod 550 mm na 1 cm šíře řemene, předpokládá -li se ovšem vzdálenost hřídelů čtyřikrát větší než průměr řemenic a dvacetkráte větší než šíře řemene a možno polokřížový řemen zatížiti až 10 kg.

Poněvadž se skřížené řemeny na vnější straně obyčejně více vytahují, má tato strana poměrně delší oběh než vnitřní, proto musí celou svoji tažnost na tuto stranu přenésti a sice v tom poměru, mnoho-li dovoluje pevnost řemene.

Další vytažení na vnější straně děje se na újmu pevnosti řemene, proto se tento na oné straně často při krátkém již upotřebení na jednom i více místech trhá.

Tato vada odstraňovala se nejprvekulatým výkrojem délek z kůže, ale způsob tento se neosvědčil, protože nehledě k velkému procentu odpadu, který takovým výkrojem nastává, nezískává se tímto způsobem žádaných úspěchů. Na sklonku let osmdesátých min. století přišel ing. Gehrkens v Hamburku na myšlénku zhotoviti polokřížové řemeny z takových dílů kůže, které se jednostranně táhnou a při rovném tahu kroutí.

Výkroj kůže z délek jest velmi nesnadný a řídí se dle vzdálenosti osy, průměru řemenice, šířky řemene a požadování přenosnosti síly a lze se mu naučiti jen dlouhým cvikem a delší zkušeností z prakse. K takovému výkroji užívá se oněch částí kůže, které se nehodí k výkroji rovnému. Pro tento výkroj, správně nalezený pás ukazuje obrázek 2.

Aby se při napínání řemene hranice tažnosti kůže nepřekročila a tím se zabránilo jeho trhání, na krátké straně sesílí se řemen položením délek na tuto stranu dle obrázku 3.

Při tomto způsobu jednostranně a bez přesahování na vnitřní straně zdvojeného řemene nastalo tak zvané "kornoutové" kroucení se řemene, a tu přišlo se na myšlénku prováděti takové řemeny schodovitě dle obr. 4., 5., 6., 7.

Poněvadž schodovité spojení obou řemenových délek přenáší při polokřížovém pohonu největší napnutí řemenové hrany právě v bodu tvoření se srpovitého tvaru při opouštění řemenice, zabrání se tímto zdvojením postranního trhání řemenových hran a ulehčí se také tvoření potřebných kornoutů při opouštění řemenice, čímž zdvojená plocha jest dvakráte větší než při jednoduchých řemenech, neboť oba schody tohoto řemene řemenici snadno zachytí.

Z tohoto důvodu povstane větší napnutí při koloběhu na řemenici i při jejím opouštění, protože zde je poloměr řemenice o sílu spodní části řemene větší.

Velmi široké polokřížové řemeny nenechají se vždy účelně ze dvou pásů zhotoviti, lépe je tyto dle okolností průměru a vzdálenosti zhotoviti z více pasů, zvláště je-li řemen silně zatížen.

U úhlového pohonu, při kterém řemen přes čtyři kotouče běží a dva v jedné rovině, ale v úhlu k sobě běžící hřídele spojuje, účinkuje jako dvakráte skřížený řemen, t. j. vnější strany musí konati střídavě delší cestu než prostřední osa. Vhodným sesílením této osy se tažnost řemene omezí tak, že tažení vnějších stran zůstane v mezích tažnosti celého řemene. Takto uprostřed sesílený řemen pracuje lehce, stejnoměrně ve všech svých částech.

Tyto řemeny musí býti zhotoveny jen z hřbetových částí kruponu a zdvojené obnáší obnáší něco přes polovinu šíře řemene, obr. 8. Pro spodní část tohoto řemene doporučuje se s úspěchem kůže chromová. Řemenice i vedoucí kotouče musí býti ploché, ne tedy oválové a musí míti průměr hnané neb hnací řemenice. Při průměru 200 mm, tedy poloměru 100 mm, má se napnutá část řemenu při tloušťce 5 mm na vnější straně o 5 % vytáhnouti, čehož se ovšem vždy nedocílí, zejména při různosti síly řemene. Často se stává, že se používají vedoucí kotouče jen o málo širší, nežli řemen a to velmi často ještě s obrubou.

Při větší délce těchto úhlových řemenů nastává nebezpečí, že volná část se prohne a přesune se na obrubu řemenice, což jest řemenu velmi škodlivé. Proto mají býti vedoucí kotouče hodně široké, třeba dvojité šíře řemene a bez obruby, by řemen mohl pohodlně sem i tam se posunovati dle toho jak je zatížen.

Spojení řemenů je velmi důležité. Nejlépe je tzv. nekonečné, buď tmelením, neb šitím, při vázání řemínky musí býti přeložení dobře seříznuto, neboť při hrubém spojení se řemen jistě brzy přetrhne, nehledě k nestejnému chodu a výkonnosti.

* . *

Je-li nutno měniti otáčky hřídelů, zřídí se řemenice stupňovité. Ještě větší změnu rychlosti možno dosíci použitím kuželových bubnů. Tyto pozůstávají ze dvou tupých kuželů, jejichž osy jsou rovnoběžně postaveny tak, že průměry těchto, největší s nejmenším řemenem se navzájem spojují. Řemen musí býti nekonečně spojený a posunutím jeho na stranu pomocí vidlic, mění se rychlost obou hřídelů.

Kuželový pohon, jmenovitě otevřený, potřebuje jistou rychlost řemene, jehož pravidelnost se řídí dle úkosu kužele. Skřížený pohon jest lepší, zvláště u rychlosti pod 10 m za vteřinu.

Kuželové řemenice nemají příliš rychle běžeti, ale také ne zvláště pomalu, neboť při velmi pomalém běhu řemen s řemenice kuželové padá. Stoupání čili úkos kužele má býti co nejmenší a nemá přesahovati 10 %, aby se padání zabránilo. Příslušný úkos kužele dle naznačených procent se zjistí z padesátinásobného rozdílu obou průměrů kuželů, děleno jeho délkou. Příklad: délka kužele 1200 mm, průměr 300 + 540 mm, stoupání jest 540 - 200 = 240 x 50 =12000 / 1200 =10 %).

Vzdálenost hřídelů nemá býti menší než obnáší čtyřnásobný průměr kužele a dvacetinásobná šíře řemene, platí to zejména pro skřížené kuželové pohony.

Protože každý silně napnutý řemen se snaží dosáhnout nejvyššího bodu, musí proto nabíhací konce obou kuželů býti bedené. Jako vedení odporučuje se u skřížených kuželových pohonů stojatý kotouč v kříži, který i při otevřeném pohonu může býti s dobrým výsledkem upotřeben. U skřížených pohonů při malé rychlosti nutno provésti skřížení tak, by řemen byl tlačen ku silnějšímu konci hřídele. Tímto se zamezí spadávání řemene, ovšem ale nastane potom větší tření v místech křížení.

Při objednávkách kuželových skřížených řemenů musí se vždy udati směr běhu, zejména otáčí-li se ze zmenšené strany kužele na pravo neb na levo, aneb protilehle. Také je dobře udati potřebné zatížení, nejlépe ovšem všechny ostatní potřebné podrobnosti o pohonu, neboť dle toho možno řemeny nejlépe zhotoviti tak, aby svému účelu co nejlépe vyhovovaly.

Pro otevřené kuželové pohony jest nejlepší řemen uprostřed sesílený, který se vrhá souvisle proti kuželu a hlavně prostředkem táhne. Při skříženém pohonu se stoupání kužele vyrovná jednou, dvěma nebo více "délkami". Sesilování řemene musí odpovídati zmenšenému průměru kužele a zmenšené tažnosti kůže a sice tak, že pružnost jednoduché hrany se nepřekročí a tím se hrana nemůže trhati. Počet sesilovacích délek řídí se dle šíře řemene a stoupání kužele. Při úzkých řemenech stačí jedna délka, při širších a příkrém kuželu je jich potřeba více, jak dle obr. í. - 12. jest zřejmo.

Kromě těchto zde popsaných řemenů vyskytují se také řemeny zvané "elipsovité". tyto řemeny mají týž účel, o němž v předcházejícím bylo pojednáno, jsou ale mnohem dražší a při pomalém běhu pro svoji neohebnost málo užitečné.

Poněvadž při obyčejných kuželových pohonech není možno měnitelnou rychlost 1 : 4 překročiti; docílí se zvýšené rychlosti použitím "napínací Předlohy". Jak již dříve připomenuto nesmí stoupání kužele přesahovati 10 %, má-li řemen bezvadně táhnouti, ale tato rychlost v mnohých případech nestačí. Při použití napínací předlohy jsou dva páry kuželů tak umístěny, že úkosy každého v protilehlém směru (jak vedle sebe tak i nad sebou) prohýbají; oba bez konce skřížené řemeny, které pomocí kuželových řemenic přenáší sílu rozdílné rychlosti, se pomocí vidlice současně posunují.

Uspořádáním dvou kuželů a posunováním řemene docílí se značně změna rychlosti. U obyčejných kuželových pohonů jest tato změna 1 : 4, kdežto u "napínací předlohy" možno dosíci rychlosti až 1 : 16. Nejlepší pro tyto pohony jsou speciálně sestrojené gurty.