Státní naftové doly ve Gbelech na Slovensku

Otevření těchto naftových dolů je dílem náhody. Chalupník Medlen ze Gbel, který pozoroval na svém poli vycházející plyn, postavil si v oněch místech dřevěnou chatu, ve které používal plynu k vytápění kamen. Jednoho dne nastal výbuch plynu, při kterém chata shořela. Vyšetřující komise zjistila, že zde byly jímány zemní plymy a oznámila to uherským úřadům. Po provedení hlubinných vrteb r. 1913 narazilo se v hloubce 164 až 167 m na ložisko těžkého oleje. Roku 1914 bylo na olejonosném území zaměstnáno již 140 osob a do převratu v říjnu 1918 bylo provedeno 69 vrteb. Roku 1919 bylo zaměstnáno 291 osob, roku 1923 vzrostl počet zaměstnaných na 707, protože za nové státní správy bylo otevřeno těžné pole na jižní straně, kde podle maďarských posudků nebyly čekány žádné výsledky. O geologickém výzkumu nezanechali uherští geologové v závodě žádných map ani popisů ložisek nebo podélných řezů; byla proto od roku 1918 prováděna professorem české techniky v Brně Dr. J. J. Jahnem a později docentem Dr. Eduardem Schnablem revise všech vrtných profilů, načež byly sestrojeny podélné řezy a roku 1920 bylo přistoupeno k otvírání jižního území gbelského. V normálním průřezu gbelském tvoří vlastní nadloží olejového ložiska šedé jíly a slíny o mocnosti průměrně 150 m. Svrchní ložisko olejové prostírá se v délce asi 1200 m, šířce 100 m a v hloubce od 136 do 180 m. Hlavní zásoba oleje je v II. ložisku, jehož nadloží tvoří pestré a modrošedé slíny. Olejonosný písek je v hloubce od 213 do 258 m a v mocnosti od 1 do 8 m. Akční radius jednotlivých studní je 30 až 80 m. Po navrtání olejonosného ložiska nastává unikání oleje s plyny, načež po ustálení tlakových poměrů vstupuje studna do periodického čerpání, které se musí účelně střídati s doboupřítoku. Úkoly státního podnikání v tomto olejonosném území jsou veliké; problémy těchto zemních pokladů, jež mohou vytvořiti nové bohatství čsl. státu, nelze řešiti v krátké době několika ojedinělými vrtbami. Ačkoliv rozsah plynového pole není znám, možno přece jen souditi, že návrtem plynových studní č. 124 a 133 vstoupilo řešení tohoto problému do nového stadia. U sondy č. 133 nastala v hloubce 325 m plynová erupce, trvající 6 hodin, při které rychlost plynu byla odhadována na 50 m za vteřinu; vyhozený písek dosáhl výše 30 m nad špičku věže. Podle rozboru vod ze sondy 29^o C a obsahují ještě větší obsah jódu nežli známé prameny v Hallu. Kdyby další rozbory vod potvrdily stálé množství jódu, bylo by nutno uvažovati o technickém využití této cenné vody, která budí značnou pozornost odborníků - lékařů.