Výbuch na dole Barbora v Karviné 18. prosince 1951
Úterý 18. 12. 1951 se do historie báňského záchranářství v Ostarvsko-karvinském revíru zapsalo černým písmem. V ten den přišlo v dole Barbora v Karviné o život třináct háňských záchranářů při likvidaci rozsáhlého požáru.
Před výbuchem
Již v neděli 16. 12. byly v odpolední směně zjištěny první příznaky samovznícení (zápach po benzolu) ve větrním proudu. Ihned bylo rozhodnuto uzavřít celé postižené důlní pole mezi 7. a 6. patrem dvojicí zděných hrází. Kritickým místem uzavíraného úseku byl šibík č. 1, jehož nevětraná kupole byla v blízkosti místa, kde byl v pondělí ráno zjištěn otevřený oheň.
Právě zde, na dělící chodbě mezi šibíkem a blížícím se požárem, byla původně stavěna předsunutá klínová špalíková hráz H1, zatímco níže a dále proti větrům byla na překopu 7. patra zděna uzavírací hráz H1 užšího okruhu s žofínským poklopem.
Požár na dělící se neúprosně blížil, a když se objevily probleskující plaménky pod stropem, bylo toto místo v odpolední směně zarabováno a opuštěno. Záchranáři vyjíždějící v kleci po odpolední směně pocítili ve 23:15 h tlakový náraz prvního výbuchu v požářišti.
Po prvním výbuchu
V pondělní noční směně bylo zjištěno, že šibík je nefáratelný a rozestavěná zděná hráz a uzavírací poklop byly poškozeny.
Práce na opravě a stavbě hráze na vtažné straně byly pak brzy ukončeny a v úterý v ranní směně zde již byl žofínský poklop připraven k uzavření. Práce na výdušné straně však pokračovaly pomalu. V nepříznivých podmínkách s nízkou viditelností a v teplotě 45 oC se čety musely střídat v krátkých časových intervalech.
Základna pro tyto zasahující čety byla v čerstvém větrním proudu na hlavní třídě 29. sloje v úrovni 6. patra. Byl to větrní proud z jiné oblasti samostatného větrního oddělení, ale tato třída byla diagonálně propojena i se 7. patrem.
Tragický čtvrtý výbuch
Ke konci odpolední směny se na základně pro stavbu H2 ve 20:30 h střídaly čtyři záchranářské čety. Dvě z nich již nastupovaly s nasazenými dýchacími přístroji na pracoviště. Dvě čety si po návratu z pracoviště složily své dýchací přístroje po boku chodby a připravovaly se k výměně pohlcovačů a kyslíkových lahví. Technik bez přístroje v pohotovosti na zádech právě telefonoval, když ve 20:45 h došlo k silnému výbuchu, který vyrazil zplodiny daleko proti směru větrů přes dosud neuzavřenou H1.
Vzdušná rázová vlna výbuchu rozvířila uhelný prach v diagonále k 6. patru a následný plamen vyvolal slabší výbuch tohoto prachu inertizovaného rozprášeným vápencovým prachem. Tento výbuch sice nebyl silný, ale byl provázen vývinem vysoké koncentrace oxidu uhelnatého.
Záchranáři na 6. patře pak vesměs zahynuli nechráněni otravou oxidem uhelnatým a jen dva byli poraněni mechanicky (příčinami smrti byly fraktura lebky a krční páteře). Dalších pět záchranářů s nasazenými přístroji v zásahu bylo poraněno lehce a vlastními silami unikli z ohrožené oblasti.
Jedenáct pracovníků při stavbě hráze širšího okruhu na vtažné straně bylo slabou tlakovou vlnou rovněž zasaženo, ale také oni unikli vlastními silami do bezpečí.
Záchranáři, kteří při přípravě širšího okruhu pracovali ještě dále na 5. patře a také u obsluhy jámy, pocítili pouze slabý náraz.
Po výbuchu nedošlo naštěstí k dalšímu požáru v zasažené oblasti. Ihned po explozi sfárali do dolu záložní záchranářské čety k záchraně postižených a k vynesení obětí. Ty se podařilo vyprostit a vyvézt z dolu v 1:50 h.
Po výbuchu
Po nehodě a vynesení obětí byl celý úsek včetně spojů k sousednímu dolu uzavírán v připraveném širším okruhu. Během prací registrovali záchranáři až do konečného uzavření požářiště, tj. do neděle 23. 12. 4:00h , ještě osm výbuchů.
Při záchranářských pracích v době od 16. do 29. 12. 1951 byly nasazeny celkem 73 čety z celého revíru. To byla v té době zhruba třetina všech vycvičených báňských záchranářů ostravsko-karvinského revíru. Záchranáři při této akci odpracovali v nasazených dýchacích přístrojích 5397 hodin.
Otvírka požářiště byla ukončena 17. ledna 1952 a uzavřené poruby byly uvedeny do provozu po čtrnáctidenní přípravě 2. února.