Výbuch plynů na dole Pokrok II v Oseku 24. ledna 1893

- vzpomínka zachráněného A. Šefla -

Důl Pokrok II byl tehdy nový a právě zřizoval v jednom revíru lanovku, která vedla od II. úpadní chodby až na tak zvanou “šestku”. Na dole se smělo kouřit i přes to, že se v něm vyskytovaly třaskavé plyny. Místa, kde se již kouřit nesmělo, byla označena dřevěnými kříži zavěšenými u stropu. Málokdo z havířů jich však dbal, dělníci právě jako dozorci. Bezpečnostní svítilny byly olejové a uzavřené tak, že si je každý bez obtíží otevřel.

Šli jsme s mými ujci hned po sfárání do díla. Já jsem odbíhal s vozy na svážné a oni měli své nářadí o několik desítek metrů dále. Odložil jsem si na svém stanovišti pouze bandasku s kávou a chléb a vbrzku jsem své ujce dohonil zvědav, jak bude uvedena v pohyb nová lanovka. Došli jsme tak společně ještě asi 100 kroků před prudký záhyb chodby vedoucí na “šestku”, když jeden z ujců se náhle zastavil a vykřikl zděšeně “třaskavé plyny” a bleskurychle se při tom otočil. Ulekán pozdvihl jsem oči a v posledním okamžiku zahlédl moře modrých plamenů před námi ze záhybu se vyřítivších. mozek již neměl času pracovat, i rychlá myšlenka radící k otočení se zády k ohnivé záplavě byla už zdlouhavá. Strašlivá ohlušující rána rozlehla se důlními galeriemi, do uší zalehl praskot uhle a dříví a kácení se důlních vozíků. Proud vzduchu sražený nazpět mě uchvátil a strhl kamsi do černých temnot, až mě vrhl na bok chodby, kde jsem zůstal ležet obličej zarytý do uhlu. S hasnoucím vědomím sáhl jsem jednou rukou do vody tekoucí podél boku chodby a smočil palčivost v obličeji. Ještě jednou se ruka o to pokusila, ale zůstala už napůl cesty. “Tak to je smrt”, řekla mi ještě poslední myšlenka a bylo po všem.

Výbuch se udál o 6:30 ranní a asi ve 12 hodin jsem se probudil. Chvíli jsem zcela apaticky těkal očima sem a tam a pak jsem si uvědomil zuřivé štěkání dvou vodních čerpadel ve strojovně. Zvolna jsem otočil hlavou vlevo a vpravo a na obou stranách jsem zahlédl dlouhé řady právě tak nehybně ležících lidí, jako já sám. Všichni měli obličeje černé jako uhel, ale nehýbali se. “Co se asi stalo?” Vytrvale mne pronásledovala jedna myšlenka. “Vždyť už jsem před nedávnem umřel!”, a rodila se myšlenka nová. Mé pohyby ale spatřil strojník od čerpadel a ulekaně vykřikl: “Pane doktore, jeden z těch mrtvých se hýbá!” A tak z řady 19 mrtvých jeden ubyl. popadli mě, nalili do mne spoustu mléka a vynesli na povrch. Tam mě obvázali a dopravili do nemocnice v Horním Litvínově.

Z devatenácti lidí já jediný jsem vyvázl se zdravou kůží. Sice dosti pošramocen, leč bez vážné pohromy. Životem ještě vyvázl, ale strašně poškozen, jeden z mých ujců, jenž po výkřiku bleskurychle otočil se k plamenům zády. Všichni ostatní byli zabiti, upáleni, udušeni a jeden utopen. později mi vyprávěl důlní Blín, že za svůj život mám co děkovat okolnosti, že na mě spadla vrstva uhlí ze stropu, takže plamen přes mne letivší nemohl mi vážně ublížit. Tehdejší správce dolu Jung a dělník Červenka byli první, kteří se do pole smrti odvážili.

Oficiální závěr šetření uvádí jako příčinu exploze nedovolené otevření bezpečnostní lampy.