Severočeská hnědouhelná pánev

Jirkovská oblast

Nejvýznamnějším střediskem těžby uhlí na chomutovském okresu byla v průběhu historického vývoje tzv. jirkovská oblast, zahrnující katastrální území obcí Kundratice, Pohlody, Vrskmaň, Všestudy, Otvice, kde již v 19. století vyrostla řada velkých báňských podniků, zejména důl Grohmann (později maršál Koněv), Elektra, Běta a Anna. Jirkovská oblast, která patřila zčásti thun-hohensteinskému panství Červený Hrádek a zčásti lobkovickému panství Nově Sedlo nad Bílinou, zaujímala kromě těchto lokalit původně také obce Holešice, Ervěnice a Komořany se známými velkodoly Robert, Hedvika a Elly. Tato oblast připadla po novém správním uspořádání k okresu Most.

Přestože jirkovská oblast získala největší význam teprve na přelomu 19. a 20. století po založení báňských podniků Grohmann, Elektra, Běta a Anna, její hornické tradice sahají hluboko do historie. Podle prokázaných zpráv se dolování uhlí v tomto území rozvinulo již před koncem 18. století, a to nejdříve u Podhůří, t.j. někdejšího Šimperku, kde byl lobkovickou vrchností otevřen již v 70. letech první uhelný důl. Uhlí, které se zde těžilo, sloužilo tehdy jako palivo pro kamencárnu v Podhůří a snad i pro železárny ve Vysoké Peci. Ve stejné době vznikl u obce Pohlody další důl lobkovické vrchnosti, nazvaný Ondřej, kde se těžilo kolem 2 až 2,5 kt uhlí ročně. Kromě toho se zde dobývaly také kamenečné břidlice. Na konci 18. století byly založeny také první doly u Otvic.

Větší rozmach dolování v jirkovské oblasti nastal před polovinou 19. století. Hlavním střediskem těžby uhlí se tehdy stala hornická osada Buschempelz (dnes součást obce Všestudy), kde bylo ve 30. letech otevřeno 10 dolů.

Intenzivní báňská činnost se tehdy rozvinula také u Otvic a Strupčic. Vedle starého dolu Jiří, který přešel do vlastnictví B. Tobische, byly u Otvic ve 30. letech nově založeny ještě doly Alžběta a Karel. Na okraji Strupčic se těžilo v dolech Tekla a Ferdinand, propůjčených rovněř ve 30. letech, a dále na dolech císař František a Florián, které byly otevřeny ve 40. letech 19. století. Starší doly Josef Otto svobodného pána z Otilienfeldu a Josefína a Nanebevzetí Panny Marie u Čertova vrchu za Strupčicemi, které byly v majetku drobných těžařů, byly v té době již mimo provoz. Na sever od Jirkova byly tehdy v činnosti doly František Xaver u Červeného Hrádku a Karel se štolou Natálie u Podhůří. Na dolovém poli Karel byla později na okraji Vysoké Pece vybudována F. Tetznerem moderní těžná šachta se strojním pohonem.

Mnoho dolů, které byly ve 30. a 40. letech v provozu, během 50. let zaniklo. Například v osadě Buschenpelz, kde byly kromě původních deseti závodů otevřeny ještě další dva, Anna-Bernard a Michal, zůstalo v provozu jen pět dolů. U Otvic byl v 50. letech v provozu pouze důl Boží dar těžaře Stamma a Jan Nepomucký bratří Ziwischů.

V době hospodářské krize v roce 1873 většina dolů zanikla. V provozu zůstalo jen několik dolů u Otvic a Pesvic. Rozvoj těžby uhlí nastal až na konci 80. let 19. století, kdy se Chomutovsko stalo největším producentem uhlí.

Důl Grohmann

Nejvýznamnějším báňským podnikem jirkovské oblasti byl v minulosti důl Grohmann, založený roku 1892 bratry Theodorem, Arwedem a Martinem Grohmannovými. Důlní komplex byl původně nazván Elly, později Karel a nakonec jen Grohmann (po roce 1948 maršál Koněv). Hlavní těžná jáma Karel byla spojena vlečkou se železniční stanicí v Jezeří, kde bylo také ředitelství tohoto podniku.

Na dole Grohmann se dobývala zásekovým komorováním na zával zhruba 20 - 30 m mocná sloj uložená asi 110 m pod povrchem a obsahující uhlí o výhřevnosti až 4200 cal.

Při otvírce jižního dolového pole byla roku 1899 neočekávaně naražena stará vydobytá komora o rozměrech 10 x 30 x 3 m, čímž došlo k průvalu cca 800 m3 vody a bahna, který způsobil smrt tčí horníků.

Provoz na dole Grohmann dosáhl záhy značných rozměrů. Na začátku 20. století zde 390 horníků těžilo kolem 200 kt uhlí ročně, před 1. světovou válkou 500 horníků těžilo 300 kt uhlí ročně. Později se zde těžba udržovala do roku 1939 na úrovni 400 kt uhlí ročně. Pracovalo zde 750 až 800 horníků. Hospodářská krize se dolu prakticky nedotkla.

Důl Anna

Důl Anna, položený na katastrálním území obce Strupčice, nedosáhl takového významu jako důl Grohmann, ale přesto patřil k největším na Chomutovsku. V místě dolu Anna bylo na zašátku 19. století několik starých provozů (Bernard, Tekla, František, Požehnání Ježíšovo). Na tomto místě zůstalo do poloviny 19. století jen 5 dolů: Ferdinand a Florián E. Neuberta,. císař František L Rathgebera, Marie Terezie F. Webera a Leopoldina lobkovické vrchnosti, na kterých se dobývaly dvě sloje o mocnosti 80 - 200 cm a 210 - 350 cm v hloubkách 10 - 30 m pod povrchem. Produkce těchto dolů byla velmi nízká, na dole Marie Terezie se těžilo 520 t, císař František 500 tun a na dolech Ferdinand a Florián celkem 630 tun uhlí ročně. V době hospodářské krize v 70. letech 19. století byly tyto doly zastaveny.

Důl Anna byl založen v roce 1887 bratry Löwyovými, od kterých důl získalo těžařstvo bratří Böhlerů. V roce 1921 vlastnilo důl Anna těžařstvo Union a od roku 1935 československý stát.

Důl Anna byl budován v letech 1887 až 1888. Po období příprav se těžba stabilizovala na na ročním průměru nejdříve 10 kt a později 30 kt uhlí. Na této úrovni se udržela až do roku 1914 a během 1. světové války stoupla až na 50 kt tun. Po roce 1920 sice těžba poněkud klesla, ale po převodu tohoto dolu do vlastnictví těžařstva Union a jeho organizačním spojením s dolem Ondřej u Pohlodů se zvýšila na 200 kt tun. Po roce 1930 se těžba opět poněkud snížila a teprve zásluhou konjuktury na konci 30. let se dostala na dřívější úroveň. Na dole Anna pracovalo na konci 19. století jen mezi 20 až 40 dělníky, ale koncem 1. světové války jejich počet dosáhl 170 a později se pohyboval mezi 300 až 460 dělníky.

Důl Anna těžil kvalitní 2 - 2,5 m mocnou sloj, uloženou v hloubce kolem 40 m. Uhlí se dopravovalo na povrch 50 m hlubokou šachtou Anna, kam byla zaústěna vlečka. Těžná šachta Anna byla také spojena 1,5 km dlouhou lanovkou se šachtou Ondřej.

Podle statistických údajů se na dole Anna od roku 1887 do roku 1940 vytěžilo zhruba 3,5 mil. t uhlí.

Důl Ondřej

Důl Ondřej patřil mezi nejstarší doly v celé severočeské hnědouhelné pánvi. Byl založen na konci 18. století lobkovickou vrchností. V tomto dole vytěžené uhlí se používalo od roku 1790 jako palivo pro kamencovou továrnu Kryštof v Chomutově. Na začátku 19. století byl provoz přechodně zastaven a uveden do provozu byl opět v roce 1845. Celý báňský závod knížete Lobkovice, nazývaný Gross Andreas, byl v roce 1872 včetně 131 dolových měr rozložených podél železniční trati mezi stanicemi Holešovice - Vrskmaň postoupen Uhelnému průmyslovému spolku, který důl přebudoval na moderní provoz.

Na dole Ondřej se dobývaly komorováním dvě uhelné sloje: svrchní 90 - 120 cm mocná, a spodní 250 - 270 cm mocná. Po vyrubání okrajových částí sloje, které měly v hloubkách 20 až 30 m pod povrchem mírný jižní úklon, se těžba přesunula blíž ke středu pánve, kde byla vybudována 100 m hluboká těžní šachta napojená na vlečku. Na začátku 70. let 19. století bylo na dole Ondřej zaměstnáno 25 dělníků, kteří těžili 15 kt kvalitního uhlí ročně. Později produkce stoupla na 25 kt ročně.

Vlivem hospodářských potíží před koncem 19. století byl důl zastaven. Provoz byl obnoven na krátkou dobu v letech 1905 až 1907. Na začátku 30. let byl pronajat těžařstvu Union, kde převzal funkci pomocné a větrací jámy dolu Anna ve Strupčicích.

Za dobu provozu dolu se zde vytěžilo přibližně 700 kt uhlí.

Důl Běta

Důl byl založen v roce 1918 Hnědouhelným těžařstvem ve Vrskmani pod názvem Irena. později se stal majetkem Agrární banky a byl přejmenován na důl Betty (Běta).

V dole byla dobývána sloj o mocnosti 2 - 2,5 m v hloubce kolem 65 m. Vytěžené uhlá bylo dopravováno vlečkou do železniční stanice Vrskmaň.

Produkce dolu Běta byla velmi vysoká. Ve 20. letech se pohybovala kolem 50 až 80 kt ročně, ve 30. letech 90 až 100 kt uhlí ročně. Celková těžba v období 1919 až 1940 dosáhla 1,2 mil. t uhlí.

Důl Karel

Důl Karel byl založen na přelomu 50. a 60. let 19. století podnikatelem Herrem. Rozkládal se na západ od Vrskmaně. Po likvidaci firmy Herr byl tento důl, na němž se dobývala asi 1,5 až 1,8 m mocná sloj, uložená v hloubce 15 až 30 m, koupen společností Frauenlob a Mayer a přejmenován na důl Bedřich. V dole pracovalo 40 až 50 dělníků. Těžba byla ukončena v roce 1885. Za dobu provozu se vytěžilo asi 200 kt uhlí.

Důl Aurora

Důl byl založen na konci 70. let 19. století mezi obcemi Vrskmaň a Pohlody. Těžní 105 m hluboká šachta zastihla tři slojová souvrství. Nejkvalitnější byla 2,2 m mocná lávka v I. souvrství a 1,3 m mocná lávka v II. souvrství. Objem těžby byl zhruba 100 kt. Těžba byla ukončena v prvním desetiletí 20. století.

Důl Elektra

Důl byl budován v letech 1922 až 1923 Společností duchcovsko-podmokelské dráhy asi 500 m severně od obce Okořín. Důl byl otevřen 72 m hlubokou šachtou. Komorováním se dobývala 2 až 2,7 m mocná uhelná sloj.

Těžba byla poměrně nízká. Během 30. let vzrostla na 40 kt ročně, ale vlivem hospodářské krize klesla na 15 až 20 kt. Teprve v roce 1940 dosáhla znovu 35 kt ročně. V období 1923 až 1940 byla celková těžba přibližně 550 kt. Největší rozmach nastal až po spojení s dolem Běta. Nově vytvořený podnik měl své sídlo v Okoříně a nesl název Běta.

Doly na Buschenpelzu

Největším střediskem dřívější báňské činnsoti na Chomutocsku byla osada Buschenpelz, situovaná asi 1,5 km jihozápadně od Všestud, kde bylo již na začátku 19. století založeno 10 důlních závodů. Vedle vrchnostenských dolů Jiří a Gabriela, které byly majetkem hraběnky Buquoyové, a obecního dolu Michal, to byly nákladnické doly Antonín, Karel, Trojice, Pavel, Anna, Bernard, Josef, Václav a Matyáš.

V polovině 19. století zůstalo na této lokalitě pouze 5 dolů: Anna Bernard J. Jugla, Antonín Karel J. Hüblera, Trojice F. Tanzenbergera, Josef Václav K. Franka a Michal A. Gallina. Produkce těchto dolů dosahovala maximálně 3 kt uhlí ročně. Těžily se dvě sloje o mocnosti 1 a 3 m, mezi kterými byl 5 m mocný proplástek. Tyto sloje byly v maximální hloubce 30 m. Tyto doly zanikly během hospodářské krize v 70. letech 19. století.

Na místě starých dolů byl na přelomu 70. a 80. let 19. století založen důl W. Schuberta a J. Wolfa, v roce 1880 důl bratří Löwyů a v roce 1884 manželů Taudových. Tyto doly byly zastaveny na přelomu 80. a 90. let. Celkem vytěžily asi 120 kt uhlí.

Důl Jiří

Důl byl založen na konci 18. století hrabětem Buquoyem západně od obce Otvice. Důl byl majetkem buquoyských železáren až do 50. let 19. století. V roce 1870 byl důl Jiří obnoven firmou Mayer a po třech letech přešel do vlastnictví Severočeské hnědouhelné společnosti, později pojmenované Mostecko-duchcovsko- chomutovské společnosti, jejíž představenstvo tvořili F. Stamm a J. Herglotz. Později se společnost rozpadla a důl byl zastaven. Roku 1902 otevřela na důlních měrách dolu Jiří uhelný lom Schichtova společnost. Pro nízkou efektivnost těžby byl provoz zastaven v roce 1905. Celkem zde bylo vydobyto asi 100 kt uhlí.

Ostatní doly u Otvic a Kundratic

Západně od Otvic byl v roce 1850 založen F. Stammem důl Boží dar. Důl byl v provozu do 70. let 19. století. Uhlí se zde dobývalo částečně povrchově a částečně hlubinně. Objem těžby byl jen 30 kt.

Dále bylo kolem Otvic otevřeno několik malých dolů: Bernard, Požehnání Ježíšovo, Concordia, Jiří, Jan Nepomucký a další drobné doly. Na těchto dolech byla těžba jen 500 až 600 t uhlí ročně.

Na okraji jirkovské oblasti byly doly František a František Josef F. Setera, Čerstvé štěstí a Leopold A. Laubeho u Jirkova, Marie Pomocná K. Herra u Zaječic, Jan F. Peithnera u Kundratic a Ferdinand u Nového Sedla lobkovické vrchnosti. Všechny doly kromě dolu Ferdinand zanikly během krize v 70. letech 19. století.

Poslední hornické práce v oblasti Otvic prováděl továrník K. Pehr, který založil v roce 1918 na měrách starého dolu Bernard novou těžní jámu Terezie, která byla zastavena již v roce 1920.

Choumutovská oblast

Hnědouhelná oblast Chomutov, která po topografické stránce zahrnovala území starého chomutovského okresu, včetně jeho západního výběžku kolem Krbic a Kralup, měla poněkud menší hospodářský význam než jirkovská oblast. Protože uhelné sloje jsou u města Chomutova uloženy až v hloubce 80 až 100 m, hornická činnost začala nejdříve na jižním a jihovýchodním okraji této oblasti v prostoru obcí Údlice, Přečaply, Droužkovice, Březno a Naší. U samotného Chomutova a mezi Kralupy a Krbicemi se rozsáhlejší hornická činnost rozvinula až na konci 19. století, kdy se báňského podnikání ujaly kapitálově silné společnosti, např. Poldina huť, Lanna, Mannesmann a další. Hlavní hornický provoz se zde soustředil na dolech Julius (později Jan Žižka) a Max, položených na okraji Chomutova, dále na dolech Rafael u Krbic, Elsa (později Ludmila) u Kralup a na dolech Gabriela (později Boží požehnání) a Marie Pomocná mezi Údlicemi a Přečaply.

Historie dolování v chomutovské oblasti byla především určována potřebami města a jeho chemického a železářského průmyslu. Báňská činnost zde začala na konci 18. století otvírkou uhelného lomu u Údlic. Rozvoj hornictví nastal až v prvních desetiletích 19. století. V roce 1840 bylo v celé chomutovské oblasti jen 9 dolů: Karel, František Xaver a Terezie u obce Naší, Antonín, Ignác a Filip Jakub u Droužkovic, František a Jan u Března a Josef u Kralup.

Další rozvoj hornictví nastal v polovině 19. století. U Libouše a v prostoru výchozové linie svrchní a hlavní sloje mezi Údlicemi a Přečaply vznikla početná řada nových dolů. Uprostřed 50. let 19. století bylo v chomutovské oblasti otevřeno skoro 30 nákladnických dolů. U Naší pokračovaly v činnsoti staré doly František Xaver, Karel a Terezie, na nichž se těžilo celkem 500 t uhlí ročně, u Března vedle starého dolu Jan vznikl nový důl Antonín, který produkoval 750 t uhlí ročně. U Droužkovic zůstaly v provozu doly Filip Jakub a Antonín, které těžily 1 kt uhlí ročně. Nové uhelné doly byly založeny u Tušimic a Libouše. U Tušimic to byly doly Antonín Florián, Ferdinand a Karel Josef, které produkovaly od 150 do 500 t uhlí ročně. U Libouše to byly doly Ferdinand, Františka, František Josef, Jan a Karel Anna. Největší byly Karel Anna a Františka s těžbou každý 750 až 800 t uhlí ročně. U Přečapel byly otevřeny nové doly Bernard I., Bernard II., Jan, Karolina, Kateřina, Lorenz, Matěj Šebestián a Margareta s těžbou kolem 1500 t uhlí ročně.

Kromě těchto malých nákladnických dolů byly hraběnkou Buquoyovou založeny dva doly: Gabriela u Údlic a Milosrdenství Boží u Horní Vsi. Pro nerentabilitu byly v roce 1872 doly prodány, důl Milosrdenství Boží firmě Refeen a Katz a důl Gabriela cukrovarnické společnosti v Údlicích.

V 70. letech 19. století byly u Chomutova zakládány nové rozsáhlé doly. Roku 1780 byl založen důl Max Severozápadočeskou uhelnou společností a důl Augusta (později Karel) baronem Riese-Stallburgem.

Důl Julius

Důl Julius patřil k největším báňským provozům na Chomutovsku. Nacházel se západně od Míchanic u silnice z Ůdlic do Chomutova.

Na zdejším komplexu dolových měr byl v 60. letech 19. století založen baronem Riese-Stallburgem důl Augusta. Důl byl vybaven parním strojem o výkonu 16 k a produkoval až 10 kt uhlí ročně. Za hospodáčské krize v roce 1874 přešel do vlastnictví podnikatele Spätera a byl pojmenován důl Karel. Na konci 70. let těžba na dole stoupla až na 30 kt a byla zde v roce 1881 založena briketárna.

Hlavní rozvoj dolu nastal až po roce 1895, kdy byl získán Mannesmannovými závody. Po požáru staré šachty Karel zde byla v letech 1904 až 1906 otevřena nová 105 m hluboká těžní jáma Julius, která byla spojena se železnicí vlečkou a s železárnami 500 m dlouhou lanovkou. Na dole se dobývaly dvě sloje: svrchní 1,5 až 1,8 m mocná dobývaná pilířováním a spodní 7 m mocná sloj dobývaná komorováním na zával.

Produkce dolu Julius, na němž začátkem 20. století pracovalo kolem 110 horníků, se pohybovala mezi 80 až 100 kt. po začlenění mannesmannových závodů do zbrojního koncernu těžba stoupala a v roce 1916 dosáhla maxima 200 kt. Po ukončení 1. světové války těžba klesla na 150 kt a za hospodářské krize ve 30. letech klesla na 100 kt. Později těžba opět stopla na 200 kt. Do roku 1940 se na komplexu dolu Julius vytěžilo přibližně 8 mil. t uhlí.

Důl Hugo

Důl byl založen na konci 60. let 19. století baronem Riese-Stallburgem mezi Míchanicemi a Otvicemi. Důl byl situován asi 1 km severovýchodně od dolu Augusta. Uhelná produkce byla 5 až 7 kt uhlí ročně. Závod byl spojen se železnicí vlečkou. Za hospodářské krize v 70. letech 19. století byl důl opuštěn. Celkem se na dole Hugo vytěžilo asi 60 kt uhlí.

Důl Max

Důl Max byl založen na přelomu 60. a 70. let 19. století Českou uhelnou společností. 100 m hluboká těžní šachta otevírala dvě sloje: svrchní 1,5 až 3 m mocnou a spodní 5 až 6 m mocnou. v dole byly později těženy také jalové proplástky s obsahem síry. Na začátku 70. let 19. století byl důl na krátkou dobu největším na Chomutovsku. Po dokončení nové šachty Rudolf stoupla průměrná těžba na 40 až 50 kt uhlí ročně.

V roce 1877 přešel důl Max do vlastnictví firmy Lanna. Společností byla u doly vybudována kamencová huť pro zpracování síry, která se ve větším množství v dole vyskytovala. Pod tlakem konkurence byl důl roku 1887 zastaven. Na dole Max se celkem vydobylo přibližně 800 kt uhlí. Rořní rpodukce kamenečných surovin se pohybovala kolem 5 až 6 kt.

Důl Milosrdenství

Na jihozápadním okraji Nové Vsi byl na konci 50. let 19. století založen hraběnkou Buquoyovou poměrně velký důl, nazývaný někdy Gabriela, ale jeho původní jméno bylo Milosrdenství. Na tomto dole, vybaveném malým parním strojem, se dobývala v hloubce 20 m svrchní 6 m mocná sloj, která byla silně tektonicky porušena. Produkce dosahovala maximálně 10 kt ročně.

V roce 1872 byl důl prodán společnosti Refeen a Katz, kterou později přezal Uhelný průmyslový spolek. V roce 1873 došlo k požáru na šachtě, která se částečně zabořila. Proto byly založeny dvě nové jámy Trojka a Čtyřka, které byly hluboké 50 a 60 m a vybaveny parními stroji o výkomech 25 a 60 k.

Na sklonku 70. let 19. století byla z důvodů hospodářské krize těžba ukončena. Celková produkce dosáhla 120 kt uhlí.

Důl Boží požehnání

V 50. letech 19. století otevřela hraběnka Buquoyová na skupině propůjčených měr v katastru Údlic důl Gabriela. Hlavními otvírkovými díly byly 60 m hluboká šachta Gabriela a 70 m hluboká šachta Jiří.

Na začátku 70. let byl důl prodán Duchcovské cukrovarnické společnosti. Na dole bylo zaměstnáno 20 až 30 horníků, kteří těžili ročně asi 5 kt uhlí.

Původním centrem zdejšího provozu byla šachta Gabriela. Po vydobytí jejího pole se těžba přesunula na novou 60 m hlubokou šachtu Viktor, která byla se závodem spojena 800 m dlouhou vlečkou. Během 1. světové války provoz dolu částečně stagnoval. K rozmachu došlo od roku 1920. Novým majitelem tohoto dolu, přejmenovaného na Boží požehnání, se stalo Hnědouhelné těžařstvo v Chomutově. Na dole se těžily dvě sloje o mocnosti 1,4 až 1,8 m. Uhelná těžba vzrostla na 20 kt ročně, později se ustálila na 12 kt. Provoz dolu byl zastaven na konci roku 1932. Celkem zde bylo vytěženo asi 1,5 mil. t uhlí.

Důl Karel Robert

Důl Karel Robert byl založen na začátku 60. let 19. století E. Martinem na okraji Údlic. Důl se později stal majetkem firmy Winkler a Hässler. Na dole, který byl otevřen jednou těžnou a vodotěžnou šachtou a třemi větracími šachtami, hlubokými kolem 30 m, se dobývala 2 m mocná sloj, která byla rozdělena několika jílovými proplástky a obsahovala uhlí průměrné kvality se sklony k samovzněcování. V dole pracovalo 20 dělníků, kteří ročně vytěžili až 10 kt uhlí. V letech 1865 a 1868 došlo k malým explozím třaskavých plynů, kvůli kterým byla těžba v roce 1873 zastavena.

Důl Marie Pomocná

Na místě pozdějšího dolu Marie Pomocná založil v 50. letech 19. století J. Berndt důl Margareta. Později se důl stal majetkem firmy Union a v 70. letech přešel do vlastnictví Duchcovské cukrovarnické společnosti. Na tomto dole, pojmenovaném již Marie Pomocná byl tehdy poměrně slabý provoz. Pracovalo zde pouze 5 až 10 horníků, kteří dobývali dvě uhelné sloje o mocnostech 1,4 až 1,7 m a 3 m v hloubkách 30 až 40 m pod povrchem. Uhelná produkce dosahovala 2 až 3 kt ročně.

V roce 1918 získal důl R. Herold z Chomutova, který otevřel ve vzdálenosti 1,5 km východně od Přečapel novou těžnou jámu, která byla s údlickým cukrovarem spojena lanovkou. Těžba stoupla v roce 1920 na 7 kt a později až na 12 kt uhlí ročně. Dolem byl vydobyt zejména výchoz hlavní sloje od Přečapel až k Údlicům ma vzdálenost 3 km.

Do roku 1940 bylo celkově vytěženo asi 600 kt uhlí.

Důl Matěj Šebestián

Důl byl založen na dolových polích budoucího dolu Marie Pomocná V. Mladým. Na dole pracovali 2 až 4 horníci, kteří těžili ze svrchní sloje 500 až 2000 t uhlí ročně. Později se důl stal majetkem A. Hönla a M. Kohnové. Důl byl provozován s přestávkami až do roku 1919, kdy byl připojem k dolu Marie Pomocná. Do té doby se na dole Matěj Šebestián vytěžilo celkem 80 kt uhlí.

Ostatní doly na JV okraji chomutovské oblasti

Důl Magdaléna u Hošnic

Na jihovýchodním okraji chomutovské oblasti, v katastru obcí Lažany, Škrle, Bílence, Hošnice a Sušany, ležících ve výběžku hlavní hnědouhelné pánve, byl v minulosti veden zcela bezvýznamný provoz. V polovině 19. století zde byly otevřeny pouze tři doly - Magdaléna J. Willfahrta u Hošnic, Urban W. Starcka u Lažan a Antonín Alžběta K. Woworské u Sušan, na nichž se tehdy ročně těžilo v průměru 100 až 150 t uhlí. Zatímco doly Urban a Antonín Alžběta zanikly během 60. a 70. let 19. století, důl Magdaléna pokračoval v provozu ještě v 80. letech 19. století, kdy se stal majetkem rodiny Richterovy. po delším přerušení byl provoz na konci 19. století obnoven, ale na začátku 20. století byl opět mimo provoz. Pozdějším majitelem vceškerého dolového majetku na tomto území se stala Mostecká uhelná společnost, která zde těžbu nezahájila.

Důl Sirius

Důl byl založen 0,5 km severně od Března v roce 1920 firmou Langer z Ústí nad Labem a Severočeským uhelným těžařstvem. Na dole bylo zaměstnáno 10 až 30 horníků, kteří dobývali 2,5 m mocnou sloj v hloubce 20 až 40 m pod povrchem. Důl nebyl otevřen šachtou ale 450 m dlouhou úpadní štolou, ve které byla v roce 1921 vybudována lanovka k třídírně.

Vlivem zhoršující se kvality uhlí došlo ke stagnaci těžby. Proto firma Langer prodala důl v roce 1925 československému státu za 2,2 mil. Kč. Státní montánní správa plánovala průzkum sousedních kutisek, získaných od firmy Lanna. Při otevření dolových měr Jan západně od štoly Sirius byla objevena až 20 m mocná vrstva kuřavky. Provoz na dole Sirius byl zastaven v roce 1932. Celkem se vytěžilo až 120 kt uhlí.

Důl Jan Křtitel

Důl Jan Křtitel byl otevřen J. Silberem ve 30. letech 19. století na čtyřech dolových měrách, které později připadly k dolu Sirius. V provozu se udržel až do roku 1902. Za dobu jeho trvání bylo vytěženo asi 40 kt uhlí.

Důl Barbora

Důl Barbora byl otevřen v roce 1863 J. Stollem u obce Droužkovice. Na konci 60. let 19. století byl důl opuštěn. Po roce 1890 byl sice D. Hammerem obnoven, ale již v roce 1901 likvidován a jeho míry byly připojeny k dolu Sirius. Celkem bylo na dole Barbora vytěženo asi 30 kt uhlí.

Ostatní nákladnické doly u Droužkovic a Spořic

U Droužkovic to byly doly Antonín A. Rippausse, Ignác J. Oswalda a Filip (později František Josef) A. Reichmanna. U Spořic byl založen pouze důl Pomoc Boží A. Gellerta. Provoz všech dolů byl ukončen za hospodářské krize v 70. letech 19. století. Celkem se na těchto malých dolech vytěžilo asi 80 kt uhlí.

Důl Josef (Saturn)

Důl se rozkládal na komplexu dolových měr Nothburga mezi obcemi Naší a Račice. Toto dolové pole bylo propůjčeno v roce 1865, důl byl otevřen až začátkem 70. let 19. století těžařstvem Nothburga a Josefa. Důl byl otevřen 60 m hlubokou šachtou a ročně se dobývalo 6 až 8 kt uhlí.

Na konci 70. let 19. století byl provoz na dole zastaven a k novému otevření došlo v roce 1898, kdy přešel podnik do vlastnictví továrníků A. a T. Grohmannů z Dřínova. Těžba byla zastavena v roce 1908 po vydobytí zbývajících pilířů pro značný pokles uhelné sloje v jižní části dolového pole.

Poslední obnova dolování u Naší byla zahájena v roce 1919, kdy důl koupily Fantovy závody v Pardubicích. Po opravě těžné a větrací šachty byla zahájena intenzivní těžba. v roce 1921 bylo na dole zaměstnáno 180 horníků a těžilo se 30 kt uhlí.

Na začátku roku 1922 se důl dostal do vlastnictví společnosti Brittanie a byl přejmenován na Saturn. V roce 1923 byl ale provoz definitivně zastaven. Celkem se zde vytěžilo 400 kt uhlí.

Důl Terézie

Důl byl založen roku 1828 U. Melzerem. V 50. letech 19. století přešel důl do vlastnictví Viererblovy a později Zuberovy rodiny. Hlavní práce probíhaly ve středu dvojité míry Terézie, kde byla ze dvou šachet o hloubce 20 a 25 m dobývána svrchní, místy tektonicky porušená sloj o průměrné mocnosti 2,5 m.

Těžba byla zastavena v roce 1902 a celkem bylo vytěženo asi 40 kt uhlí.

Důl Jan Evangelista

Důl byl otevřen na přelomu 50. a 60. let 19. století J. Bärtlem. V 70. letech přešel do vlastnictví C. E. Rotha a byl provozován až do začátku 20 století. V dole se dobývala svrchní 1 až 2 m mocná sloj v hloubce maximálně 20 m. Celková produkce dosáhla 50 kt uhlí.

Důl Humboldt

Důl byl založen na konci 70. let 19. století těžařstvem Nothburga. po jeho likvidaci získal důl A. Nagy z Vídně, který zahájil rozsáhlou těžbu. Koncem 80. let přešel důl do vlastnictví A. Nasta z Vídně. Ten zahájil dobývání pyritových proplástků, z nichž se v huti u Račic vyráběl kamenec. Později důl přešel do vlastnictví manželů Strakových z Chomutova a v roce 1898 byl definitivně zastaven.

Hlavní těžná šachta Humboldt, která byla hluboká 60 m a situována v lokální prohlubni pánve, byla spojena lanovkou se železniční stanicí v Tušimicích. Mimo ní byly na dolovém poli otevřeny ještě tři větrací šachty o hloubkách od 30 do 50 m. Dobývána byla střední 6 m mocná sloj o mírném severovýchodním úklonu. Celkem bylo vytěženo zhruba 300 kt uhlí.

Důl Ludvík

Důl byl založen na skupině měr České severozápadní uhelné společnosti mezi Branami a Spořicemi v 70. letech 19. století. Hlavním otvírkovým dílem byla 120 m hluboká strojní šachta Ludvík, situovaná 1,5 km severovýchodně od Bran. Tato šachta zastihla ve značné hloubce tři uhelné sloje: první 2,8 m mocná v 86 m, druhá 7,4 m mocná v 95 m a třetí 6,6 m mocná ve 112 m. Průměrná roční produkce dosahovala 10 kt uhlí.

Důl Anna

Důl Anna byl založen ve stejné době jako důl Ludvík Českou severozápadní uhelnou polečností. Důl byl v provozu pouze krátce. Těžilo se zde ročně 10 kt uhlí, celková produkce dosáhla 100 kt.

Důl Pankrác

Důl byl založen na konci 70. let londýnským podnikatelem J. R. Eatonem. Otevřen byl dvěma šachtami 20 a 30 m hlubokými. Dobývána byla mocná, ale nekvalitní sloj. Proto byl důl Pankrác po vyrubání necelých 20 kt uhlí opuštěn.

Důl Rafael (Václav) a Elsa (Ludmila)

Důl Rafael byl otevřen na komplexu 68 měr asi 1 km severovýchodně od Krbic v roce 1900 konsorciem zastoupeným W. Poechem z Drážďan. Hlavní rozmach těžby nastal v roce 1917, kdy důl přešel do vlastnictví Poldiny huti.

Těžná, 120 m hluboká, šachta byla spojena s nádražím v Krbicích vlečkou. Na tomto dole, který zaměstnával nejprve 50, později až 200 horníků, se dobývala komorováním případně patrovým pilířováním v hloubce až 115 m sloj o mocnosti 6 až 10 m. Při pokusu o rubání bazální sloje Martin ve východním revíru došlo v roce 1926 k silnému průvalu vod a další těžba byla v tomto prostoru zastavena. Celkový objem těžby dosáhl do roku 1940 2,5 mil. t uhlí.

Poldině huti patřil od roku 1920 také důl Elsa, otevřený na konci 19. století Hnědouhelným těžařstvem. Důl zaměstnával zpočátku 20 horníků, ale po převzetí Poldinou hutí se stav osazenstva zvýšil na 180 horníků.

Hlavní těžná šachta byla hluboká 112 m a byla spojena železniční vlečkou s nádražím v Kralupech. komorováním byla dobývána 6 až 12 m mocná kvalitní sloj. Do roku 1940 se zde vytěžilo 1,5 mil. t uhlí.

Milžansko - prunéřovská oblast

Milžansko-prunéřovská oblast se rozkládá na západním výběžku severočeské hnědouhelné pánve. Nejdůležitějšími báňskými středisky této oblasti byly Prunéřov a Milžany, dále Přezetice, Tušimice a Libouš, které zároveň vyznačují západní výchozovou linii pánve. Uhelná pánev je zde uložena v hloubce 60 až 70 m, ale její kvalita je podstatně nižší než na Mostecku. Směrem na jih je pánev proplástky rozdělena na tři samostatná slojová souvrství. Těžba se většinou soustřeďovala na nadložní 150 až 300 cm mocnou sloj, která obsahovala uhlí o výhřevnosti nejvýše 3 až 4 kcal.

Nejstarší hornické práce začaly mezi Milžany a Prunéřovem již před koncem 18. století. Na tomto území, zejména poblíž rybníka u Milžan, bylo již v roce 1780 v provozu několik malých obecních dolů. Samovznícením uhlí v těchto dolech vypukl v roce 1780 velký podzemní požár, který byl uhašen až po 30 letech zavedením Prunéřovského potoka do dolů.

Roku 1791 byl na výchozu sloje východně od Prunéřova založen hraběnkou Firmianovou první vrchnostenský důl v této oblasti, a o něco později u Milžan důl pána z Otilienfeldu.

Na rozdíl od ostatních oblastí, kde první uhelné závody z přelomu 18. a 19. století byly po krátkém provozu opuštěny, udržely se zdejší doly v činnosti podstatně delší dobu. podle statistického přehledu z roku 1840 existovalo u Milžan několik většinou dříve založených dolů: Anna, Antonín, Josef Karolina František, Karel a Leopold. Největší práce byly vedeny na Vierecklově dole Josef Karolina František, položeném na tzv. Písku. Dále zde byl v provozu Anna Leopold ve vlastnictví Firmianů a nákladnický důl Michal Prokop u Tušimic.

Extenzivní rozvoj dolování v milžansko-prunéřovské oblasti dosáhl vrcholu na začátku 2. poloviny 19. století, kdy zde bylo otevřeno 18 důlních závodů. Nejdůležitějším centrem tehdejšího provozu bylo okolí Milžan s doly Anna Antonín Karolina F. Seiferta, Jednota a Antonín, Antonín, Archanděl Gabriel a Leopold E. Jahna a Václav K. Dietricha. Na těchto šesti dolech bylo zaměstnáno 54 dělníků a 30 rodinných přáslušníků a těžilo se 5 až 6 kt uhlí ročně. U Prunéřova byly kromě hraběcího podniku Anna Leopold jen tři nákladnické, ale dost významné doly: Trojice J. Frasse, Klemens F. Wenzla a Leopold W. Willmitzera. Jejich osazenstvo tvořilo 15 horníků a 40 rodinných příslušníků, kteří těžili 2 kt uhlí ročně.

Na jihu oblasti se hornictví rozvíjelo kolem Libouše, kde kromě vrchnostenského dolu Karel bylo v provozu 5 nákladnických dolů: Ferdinand Tscnochera, Františka W. Ultsche, František Josef J. Martia, Jan K. Jahna a Karel Anna E. Johna. Celková těžba z těchto dolů dosahovala jen 500 až 1000 t uhlí ročně. U Tušimic byly v provozu 3 doly: Antonín Florián K. Jahna, Ferdinand F. Gassauera a Karel Josef E. Jahna, na kterých pracovalo 12 horníků a 10 rodinných příslušníků. Roční produkce byla kolem 300 t uhlí.

Na některých dolech této oblasti, položených severně od Milžan, například Antonín Josef, se již v této době dobývalo uhlí v hloubkách 40 až 50 m, většina dolů ale byla otevřena přímo na výchozu sloje, takže jejich hloubka dosahovala maximálně 10 m.

Během hospodářské krize v roce 1873 většina dolů zanikla, některým se ale podařilo změnit technické a hospodářské podmínky a upevnit své postavení. Nejvýrazněji se to projevilo na dolech Anna Karolina u Milžan, který se stal majetkem společnosti Saxonia, dále na dole Bruno u Prunéřova Německého úvěrového spolku, Josef Oswald u Tušimic hraběte Thuna a konečně na dolech Karel Leo a Alžběta u Libouše a Anna u Milžan hraběte Wolkensteina.

V 90. letech 19. století došlo ke stagnaci těžby uhlí vlivem rozmachu hornictví v jirkovské oblasti. Rozvoj dolování nastal až v období 1. světové války, kdy došlo k podstatnému rozšíření těžby na dole Merkur a v roce 1917 byly otevřeny moderní povrchové lomy Meissner a Ella.

Důl Meissner

Důl Meissner byl otevřen teprve v roce 1917 na důlních měrách Alma a Vilém na jižním okraji Prunéřova. V úředních přehledech byl důl uváděn jako Meissnerschacht, ve skutečnosti se jednalo o povrchový lom, ve kterém se dobývaly dvě lávky 3 až 8 m mocné uhelné sloje do hloubky 10 až 15 m. Uhlí se odtud dopravovalo asi 300 m dlouhou vlečkou k železniční stanici Prunéřov. Na dole bylo v roce 1920 zaměstnáno téměř 100 horníků a těžba dosahovala přes 50 kt uhlí ročně, později klesl počet zaměstnanců na 30 a těžba se stabilizovala na 20 kt uhlí ročně. Do roku 1940 bylo vydobyto 800 kt uhlí. Po roce 1945 byl důl přejmenován na důl Šatra a později Libuše.

Důl Anna

Důl Anna byl založen v roce 1806 majitelkou prunéřovského panství hraběnkou Annou Firmianovou. Později přešel do vlastnictví dalšího majitele tohoto panství hraběte Wolkensteina, který důl udržel v provozu až do 30. let 19. století. Osazenstvo tvořilo 15 až 20 horníků, ktěří dobývali zčásti povrchově, zčásti hlubinně 5 až 9 m mocnou sloj do hloubky 10 až 20 m pod povrchem. Těžba dosahovala 3 až 4 kt uhlí ročně.

Na konci 19. století byl celý podnik koupen továrníky Spillerem a Spitzerem a tím se stal majetkem cukrovarnické společnosti, která zahájila intenzivní těžbu. V roce 1906 byla do cukrovaru vybudována úzkokolejná vlečka. Těžba probíhala pouze povrchově. Za 1. republiky byla těžba několikrát zastavena. po dosažení severního okraje měr Alma v roce 1940 postupoval další porub do prostoru východně od Prunéřova. Celkový objem produkce dolu Anna do roku 1940 dosáhl zhruba 1 mil. t uhlí.

Důl Merkur

Důl Merkur patřil k nejvýznamnějším báňským podnikům milžansko-prunéřovské oblasti. Byl otevřen na míře Josef VII asi 1 km severovýchodně od Milžan.

Původně byl na místě dolu Merkur založen v první polovině 19. století Viereckelův důl zvaný Josef Karolina František, později jen Josef. Později byl tento důl opuštěn. V 70. letech 19. století došlo k jeho obnově firmou Pöschl a Pohnert. Opět byl zastaven v roce 1882. V roce 1904 zde byl otevřen moderní důl Bernard. Na tomto dole, který po vytvoření stejnojmenného těžařstva v roce 1912 nesl název Merkur, bylo zprvu zaměstnáno 40 až 50 horníků, v roce 1920 již 170 horníků. Těžila se 8,5 m mocná sloj, uložená v hloubce mezi 70 a 80 m. Uhlí se dopravovalo 500 m dlouhou lanovkou k překladišti na trati Prunéřov - Březno. Průměrná produkce se pohybovala kolem 30 kt uhlí ročně. Ve 30. letech 20. století byl provoz zastaven. později byl koupen M. Setunským z Prahy. Celkem se na dolovém poli Merkur vytěžilo od 30. let 19. století do roku 1940 kolem 900 kt uhlí.

Důl Anna Karolina (Ella)

Na místě, kde byl na konci 1. světové války otevřen uhelný lom Ella, existovalo již před koncem 1. poloviny 19. století několik malých dolů, zejména Anna, Karolina a František, na kterých tehdejší majitelé, manželé Seifertovi, těžili ročně 500 až 700 t uhlí. V roce 1872 koupila tyto doly za 85 000 zlatých společnost Saxonia, která zahájila intenzivní práce na míře Karolina II, na které zčásti povrchově dobývala 3,5 až 4,5 m mocnou sloj. Na tomto dole, zvaném Anna Karolina, pracovalo až 60 horníků a těžilo se 15 kt uhlí ročně. Za hospodářské krize klesl počet zaměstnanců na 10 až 15 horníků.Po požáru 35 m hluboké těžné šachty na míře Karolina byl důl v roce 1908 zastaven. Provoz byl později koupen nově vzniklou společností Saxon-Bohemia. Pozdějším majitelem se stal šichtmistr Hochstein, po něm B. Wolf z Altenbergu a v roce 1915 podnikatel J. Meissner, který ho ihned prodal pod názvem Anna Arnošt za 30 000 rakouských korun těžařstvu Union. Od těžařstva Union koupila důl Báňská společnost v Praze, která na místě starých hlubinných dobývek založila rozsáhlý povrchový lom, pojmenovaný Ella. Na dole se skrývkou dobývala až 10 m mocná sloj, jejíž mocnost směrem k výchozu klesala na 5 až 6 m. Lom byl se železnicí propojen lanovkou. V roce 1923 byl podnik zastaven. Od 1. poloviny 19. století do roku 1923 se vytěžilo kolem 1 mil. t uhlí.

Důl Otto (Bruno)

Důl Otto ležel asi 2 km východně od Prunéřova na pravé straně železniční trati do Kralup. Byl založen na konci 50. let 19. století W. Willmitzerem, který jej prodal v roce 1876 Německému úvěrovému spolku v Lipsku. Pozdějším majitelem tohoto podniku, ke kterému kromě skupiny měr Bruno, Karel boromejský a Anežka položených u Prunéřova patřila dolová pole také u Přečapel, Kyjic a Spořic, se v roce 1906 stalo Lomské uhelné těžařstvo v Teplicích. Na dole Otto pracovalo nejdříve 5 až 10, později až 40 horníků, kteří dobývali hlavní ,5 m mocnou uhelnou sloj v hloubce 50 m. Roční těžba dosahovala až 15 kt uhlí. Provoz dolu byl zastaven v roce 1907. Celkem se od roku 1860 do roku 1907 vytěžilo 650 kt uhlí.

Důl Leopold

Důl Leopold, který ležel jižně od železniční trati mezi Milžany a Prunéřoven, byl propůjčen ve 40. letech 19. století S. Bittersmannovi. Po krátkém provozu byl důl opuštěn. Provoz byl obnoven těžařstvem Leopold teprve začátkem 19. století. Dobývala se 7 až 9 m mocná sloj v hloubce 12 až 15 m. V roce 1921 byl důl elektrifikován, ale hned v roce 1922 byl provoz definitivně zastaven. Celkem se zde vytěžilo kolem 70 kt uhlí.

Důl Václav

Důl Václav byl otevřen na konci 60. let 19. století podnilatelem W. Willmitzerem. Na tomto dole, který byl později spojen s komplexem měr Františka, pracovalo přibližně 5 až 15 horníků. Dobývaly e zde dvě dloje o mocnostech 90 cm a 4,5 m v hloubce až 20 m. Důl byl zastaven v roce 1912. Celkem se zde vytěžilo kolem 100 kt středně kvalitního uhlí.

Důl Berta

Důl Berta byl otevřen nedaleko Prunéřova v roce 1917 podnikatelem M. Bermannem, ale jeho provoz trval pouze do roku 1919. Vytěžilo se asi 30 kt uhlí.

Důl Bernard

Důl Bernard byl založen v roce 1904 B. Wolfem u Milžan. Provoz byl ale v roce 1911 zastaven. Vytěžilo se asi 30 kt uhlí.

Důl Robert

Důl byl otevřen v 60. letech 19. století A. Köttigem, ale po krátkém provozu byl odstaven. Obnoven byl až na začátku 20. století E. Müllerovou. Provoz trval jen do roku 1910. Vytěžilo se asi 20 kt uhlí.

Důl Prokop

Povrchový lom Prokop byl otevřen po ukončení 1. světové války F. Křížkem. Odklizem se dobývala 6 m mocná sloj, uložená pod 3 až 7 m vrstvou dobré cihlářské hlíny. Provoz dolu byl ukončen v roce 1928. Vytěžilo se asi 60 kt uhlí.

Důl Ring

Důl byl otevřen v roce 1919 a podle svého majitele se jmenoval Ring. Důl těžil částečně povrchově a částečně hlubinně z hloubky 18 až 20 m. Uhlí se dopravovalo do železniční stanice Kralupy pomocí lanovky. Provoz byl zastaven v roce 1920, Celkem bylo vytěženo asi 20 kt uhlí.

Důl Josef Oswald

Důl byl založen koncem 60. let 19. století hrabětem Thunem. Důl byl otevřen 70 m hlubokou šachtou, která zastihla 3 sloje proměnlivého úklonu. Dobývací práce se soustředily na střední, hlavní sloj. V době největšího rozmachu v 70. a 80. letech 19. století zde pracovalo až 50 horníků a ročně se těžilo 15 až 17 kt uhlí. Provoz dolu byl zastaven v roce 1888. Celkem se vytěžilo asi 400 kt uhlí a několik ticíc tun pyritických proplástků na výrobu kamence.

Důl Jan

Důl byl otevřen v roce 1919 A. J Hollubem u Tušimic. Na západním okraji dolového pole byl zjištěn pokles sloje. Pro nedostatek odvodňovacích zařízení se zde těžila pouze vrchní 2,8 m mocná lávka, spodní lávka byla pod úrovní spodních vod. Dobývalo se komorováním na plochách 5 x 5 m. Provoz dolu byl zastaven v roce 1927. Celkem se vytěžilo asi 150 kt středně kvalitního uhlí.

Důl Karel

Důl byl založen v roce 1807 hraběnkou Firmianovou 500 m severně od obce Libouš pod názvem Karel Leo. Později přešel do vlastnictví hraběte Wolkensteina. Provoz dolu trval nepřetržitě až do roku 1908.

40 m hlubokou těžnou šachtou byly odkryty 3 sloje: svrchní 1,4 m mocná v hloubce 15 m, střední 2,8 m mocná v hloubce 27 m a spodní 3 m mocná v hloubce 30 m. Zaměstnáno zde bylo 5 až 10 horníků a celkem bylo vytěženo kolem 100 kt uhlí.

Důl Alžběta

Důl byl založen hrabětem Wolkensteinem v 50. letech 19. století severně od Libouše. O tomto dole se nezachovaly žádné provozní údaje.

Důl Anna

Důl původně nazvaný Karel Anna byl založen v 50. letech 19. století A. Bittersmannem. později byl opuštěn a k jeho obnově došlo až v roce 1897 A. Seifertem z Karlových Varů. Na dole dobývalo 6 až 10 horníků dvě sloje o mocnostech průměrně 2 m. provoz dolu byl ukončen v roce 1910. Celkem se vytěžilo asi 50 kt uhlí.

Pětipeská oblast

Za nejstarší centrum uhelného hornictví na Pětipesku lze považovat okolí Stranné, kde se těžilo uhlí již v roce 1786, a jednak prostor mezi obcemi Mory a Široké Třebčice, kde doly uvádí J. T A. Peithner v roce 1780. Na přelomu 18. a 19. století se dobývání uhlí rozvinulo také u Veliké Vsi a v širším okolí Pětipsů, u Vidolic, Hořenic a Poláků, dále u Vilémova, Dolan, Blova a jinde.

Značný rozmach nastal v polovině 19. století, kdy celkový počet provozovaných dolů dosáhl 40. Nejvíce dolů bylo u Pětipsů a v jejich těsném okolí. Na samotném katastru Pětipsů bylo 11 dolů: Karel a Vojtěch A. Stöckla, Vojtěch a Ondřej J. Stamma, Anna J. Wehnla, František J. Bayera, Jan J. Eberta, Josef dědiců po L. Stammovi, Štefan J. Breychy, Terézie A. Lásky a Tomáš K. Wernera. U Dolan byly 2 doly: Jan Nepomucký a Karolina J. Ernesta. U Blova byl důl František Josef J. Wehnla, u Libědic důl Jan Nepomucký J. Strohwassera, u Miřetic důl Josef, u Vinařů důl František Josef J. Wehnla, u Běšic důl Václav, u Vidolic 2 doly Jan J. Langhanse a Kazimír J. Stamma, u Vilémova 2 doly Karel a Mikuláš K. Friedmanna, u Holetic důl František Josef F. Mahnera, u Chrášťan důl Evžen hraběte Černína, u Zlovědic a Širokých Třebčic doly Hugo, Leopoldina a Siegfried knížete Salma, vrchnostenské doly Amálie, Ignác a Rudolf rytíře Schreitera a důl Josef J. Matusche, u Mašťova důl František E. Schwaba, u Čejkovic důl Karel Josef B. Ultsche, u Čermníků 4 doly: František J. Wastla, Bedřich Jan Josef F. Büchnera, Karel G. Otta a Terezie A. Albla, u Soběsuk důl Anna a Karel K. L. Stiebera.

Největší z těchto provozů byly doly hraběte Černína u Brodu a Chrášťan. Na těchto dolech pracovalo tehdy 45 horníků a 114 rodinných příslušníků. Těžilo se pouze 800 až 1500 t uhlí ročně.

V době hospodářské krize v roce 1873 byla většina dolů zastavena nebo úplně opuštěna. Nový rozvoj hornictví nastal na přelomu 70. a 80. let 19. století. Nejvýznamnější postavení v této oblasti zaujaly doly Karel a Mikuláš u Vilémova podnikatele Willmitzera, důl Svatopluk společnosti Union a důl Ondřej bratří Stammů u Pětipsů, a konečně důl Františka J. Merkela u Radonic. Ostatní doly se částečně udržovaly podle místní poptávky po uhlí.

Na konci 1. světové války při stoupající poptávce po uhlí v oblasti byl v provozu jen důl Svatopluk (Stammwerk). Byl obnoven důl Františka a založeny nové doly: Juliána, Evžen, Hilda, Vojtěch a další, které ale po opadnutí konjuktury byly zastaveny. Hospodářskou depresi 20. let 20. století přečkaly pouze soly Stamm u Vilémova, Františka a Juliána u Radonic. V roce 1933 byly zastaveny doly Stamm a Juliána. Jako jediný zůstal v provozu důl Františka do 80. let 20. století.

Důl Františka

Důl Františka byl otevřen na konci 50. let 19. století J. Wehnlem. V roce 1872 se stal jeho majitelem J. Merker a po něm v roce 1886 T. Nitterová. Na začátku 20. století přešel do rukou dědiců J. Fiedlera, po roce 1920 jej získal R. Hantsche a nakonec přešel do vlastnictví společnosti Gustav se sídlem v Chodově.

Stav osazenstva se pohyboval původně kolem 6 horníků, dále 20 až 30 a později až 50 horníků. Uhelná produkce byla na počátku těžby 800 t ročně, v 70. letech vzrostva na 7 kt a v 80. letech 19. století na 10 kt ročně. Na této úrovni se těžba udržela až do roku 1906, kdy byl důl zastaven. Po obnovení těžby dosáhla roční produkce až 20 kt.

Dolem Františka, spojeným vlečkou se železniční stanicí ve Vilémově, byla otevřena západní část pětipeské pánve s pravidelně vyvinutými uhelnými slojemi. Nejdůležitější byla 8 m mocná hlavní sloj, uložená v hloubce 55 až 70 m, která byla proplástky rozdělena na tři 1,8 až 2,7 m mocné lávky. Sloj se dobývala komorováním na zával o výšce komor 6 m, spodní 2 m mocná lávka zůstala nevyužita.

Celkem se do roku 1940 vytěžilo 900 kt středně kvalitního uhlí.

Důl Juliána

Důl byl otevřen v roce 1923 E. Knahlem asi 600 m jihovýchodně od Radonic. V dole byly etážovým komorováním na zával dobývány dvě sloje, oddělené od sebě 30 cm mocným proplástkem. Obě sloje, nadložní o mocnosti 2 m a podložní o mocnosti 6 m, byly silně znečištěny jílem. Na jižním okraji dolového pole byly tyto sloje uloženy v hloubce 12 až 15 m, vlivem tektoniky byly ale dále pokleslé a na severní straně dolového pole byly v hloubce 50 m. Na dole se celkem vytěžilo 100 kt uhlí.

Důl Karel

Důl byl založen v roce 1934 K. Aschermannem. Vlastní uhelná těžba začala až v roce 1939. Dobývaly se dvě sloje v hloubce 20 až 40 m. Do roku 1940 se vytěžilo komorováním o rozměrech komor 10 x 10 až 15 x 15 m 80 kt uhlí.

Důl Anna Terézie

Důl byl otevřen na konci 1. světové války K. Hantschem. Dobývala se 5 až 8 m mocná sloj v hloubce 30 až 35 m. Provoz dolu trval pouze krátkou dobu, vytěžilo se jen několik tisíc tun uhlí.

Důl Stamm (Svatopluk)

Na místě dolu Svatopluk 1 km východně od Vilémova dříve existovaly dva doly Ferdinand a Karel, otevřené již v polovině 19. století A. Stöcklem. Tyto doly, které dobývaly ročně jen asi 300 t uhlí, v 70. letech 19. století zanikly. Na konci 19. století zde těžařstvo Union založilo důl Ferdinand Karel Vojtěch, v roce 1907 přejmenovaný na Svatopluk a v roce 1921, kdy se stal vlastnictvím F. Stamma, byl přejmenován na Stammwerk.

Těžná šachta dolu byla otevřena v těsné blízkosti stanice Vilémov. Směrným pilířováním se dobývala 6 až 8 m mocná sloj v hloubce 50 až 60 m. Výška porubů byla 5 až ý m a výtěžnost 50 %. v hloubce kolem 40 m se vyskytovala 2 až 3 m mocná vrstva kuřavky. Osazenstvo dolu tvořilo 20 až 35 horníků.

Provoz dolu byl ukončen v roce 1934. Celkem se zde vytěžilo asi 600 kt uhlí.

Důl Evžen

Důl byl založen v roce 1918 Vilémovským hnědouhelným těžařstvem se sídlem ve Stuttgartu. Etážováním se zde dobývaly dvě svrchní sloje pětipeské pánve o mocnosti 3,5 až 5 m v hloubce 50 až 60 m. Na dole pracovalo 6 až 14 horníků. Provoz byl zastaven v dubnu 1921. Celkem se zde vytěžilo 10 kt uhlí.

Doly Karel, Mikuláš a Josef

Tyto doly byly po celou dobu provozu majetkem Willmitzerovy rodiny a tvořily jeden podnik na komplexu důlních měr o rozloze 2,5 mil. m2 mezi Vilémovem a Radonicemi.

Těžba byla zahájena v 50. letech 19. století v prostoru dolu Josef jižně od Radonic. Koncem 80. let se provoz přesunul na východ do prostoru dolu Karel. V tomto dobývacím prostoru probíhaly intenzivní práce do roku 1901 a potom v letech 1908 až 1911. Na konci 80. let se také rozvinula těžba v prostoru dolu Mikuláš na jižním okraji Vilémova.

Na dolech bylo zaměstnáno 10 až 15, maximálně 20 horníků. Průměrná roční těžba se pohybovala kolem 5 až 7 kt.

Dobývaná uhelná sloj byla sice mocná až 5 m, ale dobývala se jen její nejkvalitnější 1 m mocná lávka v hloubce 10 až 35 m. Dobývalo se pilířováním na zával. plošná rozloha dobývek všech dolů dosáhla 280 000 m2. Do likvidace dolu v roce 1913 se zde vytěžilo300 kt uhlí.

Báňský podnik hraběte Černína

Podnik byl vybudován v roce 1862 vykoupením a propojením dolů Vojtěch, Karel a Ferdinand a doplněním důlními měrami mezi Vilémovem a Pětipsy. Hlavní vodotěžná šachta byla vybavena parním strojem o výkonu 8 k. V roce 1862 byla roční těžba na úrovni 1500 t, v roce 1868 stoupla na 20 kt uhlí. dobývala se 5,5 m mocná sloj v hloubce 20 až 35 m. Provoz dolů byl zastaven v roce 1869 a provoz byl převeden na těžařstvo Union. Celkem bylo vytěženo asi 150 kt uhlí.

Důl Jan

Důl byl otevřen v roce 1808 S. Sieglem, v roce 1838 byl převzat držitelem vintířovského panství knížetem Windischgrätzem. Důl byl vybaven parním těžním strojem. V roce 1848 byl po požáru provoz dolu dočasně přerušen. posledním majitelem dolu se stal L. Langhans, který důl definitivně zastavil v 60. letech 19. století. Celkem se zde vytěžilo asi 50 kt uhlí.

Důl Ondřej

Důl byl oteřven v 50. letech J. Stammem a s vyjímkou krátkodobého přerušení v 70. letech byl nepřetržitě v provozu až do začátku 20. století. Celkem se zde vydobylo do likvidace v roce 1904 asi 100 kt uhlí.

Důl Kazimír

Důl byl založen v 1. polovině 19. století J. Stammem. Zastaven byl v roce 1873. Celkem se zde vytěžilo asi 30 kt uhlí.

Důl Sidonia

Důl byl založen v roce 1918. Ležel uprostřed pětipeské pánve a těžní šachta měla dosahovat hloubky 110 m. Pro velký přítok vody byla ale ražba šachty zastavena a důl nebyl nikdy zprovozněn.

Doly Jan, Josef a Vojtěch

Důl Jan Nepomucký (později Jan) ležel na sever od bývalé osady Brusy u Libědic. Založen byl začátkem 40. let 19. století J. Strohwasserem. V 50. letech 19. století byl provoz na dole zastaven, obnoven byl na konci 70. let a definitivně opuštěn v roce 1900.

Na západ od osady Brusy ležel důl Josef, založený v 50. letech 19. století J. Tolzauerem. Na dole pracovali 2 až 3 horníci. Provoz byl zastaven po roce 1890.

Vedle dolu Josef byl položen důl Vojtěch, založený na konci 40. let 19. století. Provoz byl brzy ukončen. V roce 1917 provoz obnovilo těžařstvo Mändl a Kohn. Byla vyražena 35 m hluboká šachta, která byla spojena se silnicí Kadaň - Žatec lanovkou. komorováním se dobývala 1,2 až 1,5 m mocná sloj nekvalitního uhlí. Provoz byl zastaven v roce 1922.

Celkem se na těchto dolech vytěžilo necelých 100 kt uhlí.

Důl Bruno

Mezi Vilémovem a Pětipsy podél potoka Liboce byla na konci 60. let 19. století J. Stammovi propůjčena skupina měr Bruno. Na těchto měrách byla otevřena šachta Bruno, která původně sloužila pouze k průzkumu svrchní uhelné lávky a která později nahárala hlavní 6 m mocnou sloj. Z této sloje byla těžena 1,2 až 1,8 m mocná lávka kvalitního uhlí. Provoz byl zastaven na konci 70. let 19. století. Celkem se zde vytěžilo asi 40 kt uhlí.

Důl Josef

Důl byl založen začátkem 50. let 19. století A. Stöcklem na okraji obce Miřetice. Důl byl otevřen těžní šachtou a 600 m dlouhou štolou. Těžilo se částečně povrchově a částečně hlubinně. Provoz byl zastaven v roce 1887. Vydobyto bylo přes 100 kt uhlí.

Důl Anna Eleonora

Povrchový lom byl otevřen v roce 1918 Radonickou uhelnou společností se sídlem v Teplicích. Provoz byl zastaven v roce 1922, kdy se vytěžilo pouze několik tisíc tun méně kvalitního uhlí.

Důl Prokop

Povrchový lom Prokop byl otevřen na jih od vsi Blov. Na tomto území původně existoval důl František Josef J. Wehnla, ve kterém se dobývala pouze svrchní 1 m mocná lávka. V 70. letech 19. století byl důl František Josef opuštěn.

V roce 1919 byl Škodovými závody v Plzni založen povrchový lom Prokop. 7 m mocná uhelná sloj byla překryta 8 až 15 m mocnou skrývkou. Předpokládaný objem těžby dosažen nebyl a v době odbytových potíží v roce 1923 byla těžba značně omezena. Pro nízkou kvalitu uhlí byla těžba zastavena v roce 1927. V roce 1928 bylo strojní zařízení demontováno a odvezeno na důl Hrabák u Čepirohů. Celkem se v lomu Prokop vytěžilo asi 500 kt uhlí.

Důl Alois

Důl byl založen v roce 1804 knížetem Windischgrätzem, který jej v roce 1817 prodal J. Oswaldovi. V 50. letech 19. století se důl stal majetkem bratří Stammů a W. Willmitzera a později pouze Willmitzerovy rodiny.

Dobývací práce na dole Alois byly vedeny v blízkosti výchozu, ale byly komplikovány značným úklonem 2 m mocné svrchní sloje. Pro značné problémy s vodou byla v letech 1859 až 1860 ražena 450 m dlouhá štola. Dobývalo se zprvu v hloubce 20 až 30 m, později až 50 m chodbicováním. Na dole bylo v 80. a 90. letech 19. století zaměstnáno 8 až 15 horníků a ročně se vytěžilo až 5 kt uhlí. Celkem zde bylo vytěženo asi 200 kt uhlí.

Důl Antonín

Důl ležel na západ od obce Hořenice. V letech 1873 až 1880 se těžila 4,5 m mocná sloj v hloubce 10 až 20 m. Celkem se zde vytěžilo asi 20 kt uhlí.

Důl Hilda

Důl Hilda byl založen v roce 1817 H. Mautherem a J. Řehákem 500 m západně od Dolan. Důl byl otevřen úklonnou těžní jámou vybavenou elektrickým vrátkem a dvěma větracími šachtami. Ve dvou etážích se dobývala jednak 3 m mocná svrchní sloj a jednak 3,5 m mocná spodní sloj s 20 cm proplástkem. Celkem bylo vydobyto asi 20 kt uhlí.

Důl Trojjedinost

Důl byl otevřen v 60. letech 19. století K. Justrou u Lomazic. V roce 1900 se dostal do vlastnictví Böhmova těžařstva. Na dole vybaveném parním těžním strojem se ve dvou 3 m mocných slojích dobývalo asi 2 kt uhlí ročně. V roce 1910 byl provoz zastaven, vytěžilo se jen 50 kt uhlí.

Důl Vilemína

Důl byl založen na konci 19. století A. Riedlem u Lomazic. provoz byl ukončen v roce 1905. Bylo zde vytěženo asi 20 kt uhlí.

Důl Dobrá naděje

Důl byl založen v roce 1918 na východním okraji Běšic. Těžba byla zahájena po vyražení úpadní štoly v roce 1920. Pro odbytové problémy byla těžba po krátké době zastavena. Vytěžilo se zde pouze 15 kt uhlí.

Důl Anna a Karel

Důl byl založen ve 30. letech 19. století majitelem lomazického panství K. L. Stieberem na východním okraji Soběsuk. Dobývala se 1,2 m mocná sloj v hloubce 30 až 40 m.

Po přerušení těžby byl provoz opět obnoven v 80. letech 19. století B. Justrovou, ale na začátku 90. let byl definitivně zastaven. Vytěžilo se zde asi 60 kt uhlí.

Důl Magdaléna

Důl byl založen v roce 1918 H. Schwarzem východně od Soběsuk. K dolu byly přičleněny i důlní míry bývalého dolu Anna a Karel. Dobývaly se zde tři sloje o mocnostech 1,3 / 1,2 / 10 m otevřené dvěma 30 m hlubokými šachtami. V roce 1918 zde bylo zaměstnáno 30 horníků, v roce 1920 150 horníků. po počátečním rozmachu byl pro odbytové potíže provoz dolu v roce 1922 zastaven. Celkem bylo vytěženo asi 70 kt uhlí.

Důl František a Terézie

Důl František byl otevřen v roce 1806 a důl Terézie v roce 1817 v prostoru mezi Vičicemi a Březnem na tzv. Kopečku. Doly se udržely v provozu do 60. let 19. století. Celková těžba dosáhla 30 kt méně kvalitního uhlí.

Důl Oskar

Důl byl založen na přelomu 70. a 80. let 19. století T. Kohlmannem v prostoru tzv. Kopečku. Provoz byl zastaven v roce 1922, celková produkce dosáhla 25 kt uhlí.

Důl Karel

Důl byl založen v roce 1918 K. Koškou na skupině měr severně od Vičic. Na těchto měrách bylo zjištěno celkem 5 slojí o mocnosti 1,7 až 3,3 m v hloubkách 40 až 120 m. Dobývala se jen svrchní 1,7 m mocná sloj v hloubce 45 m. Na dole vybaveném parním těžním strojem o výkonu 20 k bylo ve dvou směnách zaměstnáno 50 horníků a denně se vytěžilo 50 t uhlí. provoz dolu byl pro dobytové potíže zastaven v roce 1921. Celkem bylo vydobyto asi 50 kt uhlí.

Důl Kutschera (Oktavián)

Důl byl založen v roce 1920 K. Koškou u Holetic. Důl byl otevřen 60 m hlubokou těžní a 35 m hlubokou větrnou šachtou. Provoz byl ukončen v době hospodářské deprese v roce 1923. Bylo zde vytěženo jen několik tisíc nekvalitního uhlí.

Důl Barbora

Důl byl otevřen začátkem 60. let 19. století knížetem Salmem na komplexu 168 měr východně od Chotěbudic, mezi Novými Třebčicemi a Velikou Vsí. V roce 1871 dosáhla produkce 20 kt uhlí ročně. V 70. letech 19. století byl důl zastaven a v roce 1880 prodán za 400 000 zlatých Městské spořitelně v Litoměřicích. Provoz byl opět zastaven v roce 1885 a důl převeden do majetku rakouské Intervenční banky. Po dalších převodech nakonec přešel v roce 1926 do vlastnictví československého státu.

Celkem bylo na dole Barbora vytěženo asi 150 kt uhlí.

Důl Michal

Důl byl založen v polovině 19. století L. Stammem jižně od Veliké Vsi. Provoz byl brzy přerušen. V 80. letech převzalo důl těžařstvo Michaeli, které ho uvedlo do intenzivnějšího provozu. Na dole pracovalo 5 až 9 horníků. Důl byl opuštěn v roce 1901. Vytěžilo se zde asi 80 kt uhlí.

Důl rytíře Schreitera

Důl byl založen v roce 1811 rytířem Schreiterem na skupině měr Amalie na kraji Veliké Vsi. Důl byl někdy nazýván Ignác. Těžba byla zastavena v roce 1880. Celkem bylo vytěženo asi 50 kt uhlí.

Důl Ambrož

Důl byl otevřen v 60. letech F. Friedmannem na jižním okraji Veliké Vsi. Po krátkém provozu byl zastaven. Před koncem 19. století byl důl znovu obnoven a udržován v provozu do roku 1904. Zaměstnáno zde bylo 4 až 6 horníků. Celkem zde bylo vydobyto asi 20 kt uhlí.