DĚJINY DOLOVÁNÍ CÍNU U ROLAVY

Na katastrálním území obce Rolavy bylo dolováno a cínovec jednak v samotné vsi a jejím nejbližším okolí, jednak severovýchodně od ní u silnice do Jelení na Kranisberku. Mimo to menší zbytky po někdejších hornických pracech se vyskytují na jihovýchodním svahu Postelberku a u Jestřábího jezera.

O dolování v obci uvádí J. Jokély toto : “V Rolavě se cínovec dobýval od roku 1556 - 1560 nepřetržitě až do začátku 19. století. Tehdejší důlní práce musely být dost rozsáhlé, protože pásma obvalů a hald se vyskytují na ploše větší než 800 čtverečních sáhů (2877 m čtverečních). Je tam známo přes 60 cínovcových žil. Směřují podle h 3 - 4 a upadají 70 - 85 ° k severozápadu. Místy jsou přeťaty 1 - 3 stopy (0.3 - 0.9 m) mocnými křemennými žílami, které probíhají podle h 6 - 7 a upadají k severu. Nejvýznamnější z tamních greisenových pásem je Vraník, které je až 4 víd. sáhy (7.6 m) mocné. Ve stejnojmenné štole tohoto cechu byly dosud přefárány čtyři žíly, z nichž tři byly 3 stopy (0.9 m) mocné a jedna 5 stop (1.6 m) .Roku 1811 se začala razit ve směru h 5 pod tato greisenová pásma dědičná štola sv. Antonína. Je 776 víd. sáhů (1471.67 m) dlouhá a pracovalo se v ní s přestávkami ještě roku 1857.”

Dokonalejší představu o rozsahu tamnějších hornických prací si učiníme z důlní mapy, zhotovené 24.9. 1832. Na této mapě jsou v území mezi silnicí do Chaloupek a kótou 913 v katastrální trati Alten Räumen vyznačena všechna tehdy známá greisenová pásma a cechy. Ve směru od jihu k severu to jsou cech Kashel, obvaly Lorencovy a Matzen, hammersdörfský cech, štolové couky, Černý vraník, Komáří cech a přední cechy Vraník. Kromě toho v jindřichovických “Protocollech” je roku 1792 - 1794 zmínka také o cechu Dobrá naděje či Wasserschacht u rolavské silnice.

Nejdůležitější je štola Vraník, protože přefárala většinu zmíněných greisenových žil. Vyúsťuje v nadmořské výšce 893.38 m. Nyní je její ústí zcela zavalené a téměř neznatelné. Podle zmíněné mapy je tato štola asi 573 víd. sáhů (1086 m) dlouhá a probíhá přibližně podle silnice do Jelení až skoro ke kótě 929. Měla dvě odbočky, a to štolu č. 1 rozraženou pod Komáří couk a hammersdörfskou štolu, která jí napojovala na vodotěžnou jámu. Není však jisté, zdali tyto odbočky byly ve stejné úrovni se štolou Vraník.

Druhým významným dílem byla dědičná štola sv. Antonína. Vyúsťuje u říčky Rolavy. Její portál je částečně zavalen a vytéká z něj voda. Podle Jokélyho byla 776 m (1471 m) dlouhá. S povrchem komunikovala třemi větracími šachtami, a to Davidovou, Tomášovou a Ševcovskou. Asi 931 sáhů (742 m) od Antonínovy štoly vyúsťovala stará dědičná štola 430 sáhů (815 m) dlouhá, má generelní směr h 10 - 11 a podfárala greisenová pásma v hloubce 25 sáhů (47 m). Ve vzdálenosti 121 sáhů (229 m) od ústí z ní odbočuje k severozápadu překop k šachtě sv. Alžběty. Tato šachta zasahovala ještě 9 láter pod úroveň této štoly, tj. přibližně 34 láter (68 m) hluboká. Za překopem k Alžbětině cechu bylo v této štole přefáráno a většinou po její obzor vydobyto přes 32 greisenových žil, které po sobě následují v tomto pořadí : žíla Dobré jitro, Volská, neznámého jména, Vlčí žíly, další žíly neznámého jména, Malý jánský couk, jedenáct vydobytých žil, po nichž jsou na povrchu propadliny, žíla sv. Batroloměje, pravé žilné pásmo bartolomějské, Hraběcí důlní pole, žíla Jiskra, Kutná, Wolfertova, Jednota, Medvědí, tři jánské žíly, Kozí žíla, Dvou bratrů, Pilířová, Kozlí, Svárlivá, Novoroční a tři žíly Hodovníkovy.

Štola Kashel je asi 250 m dlouhá a směřuje podle h 2. Tato štola vyúsťuje u říčky Rolavy asi 55 m východně od Antonínovy štoly. podle důlní mapy z ní odbočovala krátká chodba směrem k Lorencovým obvalům. Její ústí je dosud zachované a je u něho malá halda. také 25 m na východ od štoly Kashel je patrná propadlina.

Štola, která vedla pod tzv Matzenpinge, měla svoje ústí též u Rolavy. Po něm dnes už není ani stopa.

Štola Mücke byla asi 370 m dlouhá a vlastně představuje překop ze štoly Vraník pod Komáří greisenové pásmo. To probíhá na jihovýchodním svahu Hüttensbrandu podle vozové cesty. Směřuje podle h 3 a je v terénu vyznačeno řadou propadlin.

Štola Erbfluss vyúsťuje severně od obce asi 420 m na jihozápad od kóty 913 při potoku Rolavě. Tato štola je asi 330 víd. sáhů (626 m) dlouhá a směřovala podle h 6 - 7 pod stejnojmenné greisenové pásmo, dnes patrné jako řada propadlin.

Druhý větší cínovcový okrsek je položen severovýchodně od Rolavy na Kranisberku. Valnou většinou je situován na pozemcích obce Rolavy a jen při ústí tamní dědičné štoly zasahuje na sousední katastrální území obce Jelení. Dolovalo se tam již v první polovině 16. století v cechách Darované štěstí čili Kohlgrube, Fickertově, Hannawaldově, sv. Konráda a Čtyř bratří čili sv. Zachariáše. Podle Pilze na Kranisberku bývaly ještě cechy Tří králů, sv. Martina a Kolo štěstěny. Šachtice předtím zmíněných cechů byly v hloubce asi 30 m spojeny štolou sv. Konráda, kterou byly odvodňovány. Roku 1726 se tato štola zavalila. Cvitry se v ní dobývaly jen dovrchně, protože pod její úrovní byly již vytěženy. Z toho důvodu těžaři všech kranisberských cechů se v následujícím roce rozhodli založit hlubší štolu sv. Jiří. Tato štola byla roku 1941 nově vyzmáhána a vystrojena. Štola ústí u kóty 870 nad potokem Černá voda a směřuje k zjz. skoro rovnoběžně se silnicí z Jelení do Rolavy. Je až k cechu Boží požehnání, tj k nynější šachtě II, asi 823 m dlouhá. Ve vzdálenosti 62 m od ústí byla proražena do chodby zvané Stollbus, po které jde až ke stejnojmenné šachtě číslo III. Cech Boží požehnání podfárala Jiřího štola již roku 1740. V následujících letech byly cvitry nad touto štolou intensivně rabovány, při čemž se strhávaly i ochranné celíky nad jejím stropem. V důsledku toho se v roce 1771 a 1772 Jiřího štola na několika místech zavalila. Protože v dalších dvou letech většina těžařů podlehla morové epidemii a mimo to značně stouply ceny životních potřeb a výrobků, byly všechny kranisberské cechy opuštěny.

Roku 1819 Bohumil Weiss z Rudného znovu nechal vyzmáhat Jiřího štolu k druhému světlíku a otevřel Hannawaldův cech. Ale již roku 1825 kutání zanechal. Za Kleistra v letech 1836 - 1840 byla Jiřího štola znovu zpřístupněna postupně až ke třetímu světlíku. Avšak 4 sáhy (7.6 m) za ním nebylo možné Jiřího štolu dále zmáhat pro závaly. Proto tam z ní musela být ražena obchozí chodba na jih až ke hlavní chodbě kohlgrubského cechu, která většinou prošla pevnou žulou.

Podle mapy kohlgrubského cechu byly tamní dobývky roku 1853 celkem 45 víd. sáhů (85 m) dlouhé. Cvitr byl 2,25 sáhu (4.27 m) mocný a jeho 60 vozů po 30 krychlových stopách (56.84 m krychlových) průměrně dalo 4 centy (224 kg) čistého cínu, který se vyrovnal anglickému cínu.

Kohlgrubský cech se udržel v provozu jen asi do roku 1870, kdy také ostatní krušnohorská ložiska cínovce musila být opuštěna proto, že dovezený cín byl o mnoho lacinější než tuzemský.

Poté doly na Kranisberku zůstaly opuštěné téměř půl století. Teprve na podzim 1906 tam znovu začal kutat Karel Häusler s finanční pomocí jednoho anglického konsorcia. Nejdříve byla postupně vyzmáhána štola sv. Jiří až ke třetímu světlíku. Přitom bylo odkryto několik slabých greisenových žilek, které obsahovaly 0.8 - 1.1 % cínu. Na podkladě těchto nálezů a otvírek Häusler obdržel 17.9. 1909 od báňského hejtmanství v Praze propůjční listy na dvě důlní pole nazvaná Spojené důlní míry Boží požehnání I-IV a V-VIII. Každé z nich mělo plošnou rozlohu 849.626 x 212.404 m. Roku 1908 Häusler s pomocí vídeňské banky Franz Kapun and Co. založil akciovou společnost, jejíž sídlo mělo být ve Vídni a provozní ředitelství v Teplicích-Šanově. Pokračovalo se ve zmáhání dědičné štoly, protože v ní greisenový pruh sílil. Ve vzdálenosti 100 m od ústí byl jen 20 cm mocný, ale ve 200 metrech již 2 m. Proto byla založena nová těžní šachta, která pak byla vyhloubena na úroveň štoly. V jejím okolí bylo toto greisenové pásmo prý 4-6 m široké a netknuté, neboť starci je vydobyli zhruba jen k této šachtě. Bylo v něm otevřeno nové dobývací pole. Za tím účelem byly ze šachty na západ rozraženy dvě vyřizovací chodby, a to v hloubce 36 m (1. patro) a v 52 m (2. patro), tj v úrovni dědičné štoly. Tyto směrné chodby byly rozehnány na délku 160 m, po případě 260 m, a z nich byla šířka greisenového pásma prozkoumána v pěti překopech a v hloubení do 14 m pod úroveň štoly. Těmito pracemi se zjistilo, že greisenové pásmo, které starci v Jiřího štole prosledovali až na délku 800 m, pokračuje při nezměněné kovnatosti dále k západu. V překopech na 2. patře je až 25 m široké, při čemž jeho greisenové proužky jsou až 10 m mocné. Obsah cínu činil asi 0.5 - 2.5 %.

Häusler však nebyl finančně tak silný, aby sám mohl tyto důlní práce podnikat. Z toho důvodu byl nucen vytvořit společnost zvanou Nordböhmische Zinnbergbau G.m.b.H., ve které hlavním společníken a financovatelem byl dvorní rada Jiří Reiter z Hinterbrühlu u Vídně. Tato společnost zahájila provoz cechu Boží požehnání roku 1917. dala si vypracovat projekty pro úpravnu rudnin jednak od firmy Grusonwerk v Magdeburgu, jednak od strojírenského závodu Humbold v Kalku u Kolína n.R. Těžařstvo se rozhodlo zadat objednávku na strojní zařízení úpravny o denném výkonu 250 t firmě Grusonwerk. Současně se začalo se stavbou k tomu potřebné budovy na louce proti druhému štolovému světlíku. Mimo to na šachtě byl instalován elektrický těžní stroj a k výrobě elektrické energie byl pořízen Dieselův motor. Ale brzy vznikly mezi Häuslerem a Reiterem neshody, které nakonec způsobily, že Reiter odmítl proplácet veškeré účty a platby. V důsledku toho byla stavba úpravny zastavena a také byla zrušena objednávka strojů u firmy Krupp. Reiter totiž pomýšlel na to, že celý tento důlní podnik převezme sám. Ale nepodařilo se mu to. Häusler provoz dolu nezastavil a po jisté době získal nového zájemce - bankovní dům Laupenmühlen v Berlíně. Ale vypukla 1. světová válka a Häusler musel narukovat na vojnu. Při Reiterově exekuční žalobě na Häuslera o zaplacení 399 825.83 K bylo po provedeném řízení o nejvyšší nabídce rozhodnuto a schváleno, aby Häuslerova vlastnická práva na dolové pole Boží požehnání I - XVI v Jelení, Chaloupkách a Rolavě byla v chebské horní knize převedena na těžařstvo Dreieiningkeits-Zinnzeche se sídlem ve Vídni. Ale toto těžařstvo provoz dolu zastavilo a stroje nechalo převézt na nově získaný závod v Horním Slavkově.

Pak na Kranisberku získala kutací oprávnění firma Schmieger and Co., přádelna vlny ve Svatavě u Sokolova, která důl Boží požehnání jen udržovala v přístupném stavu. Když však tato firma následkem pochybných spekulací s vlnou se ocitla v konkurzu, zajistil si důlní oprávnění báňský ředitel Emil Keil z Plzně, jenž je postoupil společnosti Dreikönigszinnzeche v Přebuzi. Později tato společnost ještě přikoupila důlní pole v Jelení. Roku 1940 však celý svůj majetek v Jelení a Rolavě prodala těžařstvu Zinnbergbau Sudetenland G.m.b.H. se sídlem v Altenbergu, které asi 1 km na západ od dřívější šachty Boží požehnání vybudovalo nový moderní závod. Výstavba tohoto dolu stála 11 750 000 RM, které investovalo bankovní konsorcium vedené Úvěrním ústavem sudetských Němců v Liberci. Úvěr byl zaručen německým státem. Důlní provoz tam byl zahájen 27.2. 1940. Financovalo jej říšské ministerstvo hospodářství poskytováním tzv. ztrátových příplatků.

Společnost nejprve vypracovala projekt na řádné otevření, prozkoumání a dobývání ložiska. Bylo plánováno je směrně vyřídit alespoň 1200 m na východ a západ a do hloubky minimálně 150 m. Závod měl být vybudován pro denní těžbu a úpravu asi 150 t rudnin. Stará šachta Boží požehnání nebo po případě její hloubení číslo IV mělo být po vyčerpání vody zařízeno pro těžbu a jízdu mužstva a z ní měl být zpřístupněn obzor dědičné ětoly. Avšak od zmáhání šachty IV bylo nutno upustit pro zálomy boků a proto poblíž ní byla zaražena nová šachta číslo II o kruhovém profilu. Současně bylo rozhodnuto hloubit asi 1 km na západ odtud druhou novou jámu číslo 1 o světlosti 5.4 x 2.4 m. Hloubení bylo svěřeno odborné firmě Gesellschaft f. Bergbauunternehmungen G.m.b.H. z Essenu. Tak vznikly u tohoto závodu dvě nové jámy. Šachta I je bez žumpu 150 m hluboká a šachta II 180 m. Šachta I byla vybudována jako ústředí závodu přes to, že je od známého rudného pole vzdálená 1 km. byly u ní vystavěny veškeré budovy nutné ke správě, udržování a zásobování závodu, jakož i ústřední úpravna, dělnická kolonie a tábor pro válečné zajatce. Šachetní budova s věží byla řešena jako součást velké budovy úpravny. Železobetonovou stavbu této úpravny provedla firma Pittel a Brauseweter a její strojní zařízení dodala firma Krupp-Grusonwerk v Magdeburgu-Buckau. Provoz byl v ní zahájen 4.2. 1943. Avšak teprve začátkem roku 1945 byla dosažena výtěžnost cínovce na 77 %, tj. přibližně stejná jako v Přebuzi. Zpúsob úpravy byl v podstatě gravitační. Za úpravnou byla postavena ještě budova pro zahušťovač kalů a skladiště uhlí. Naproti tomu na šachtě II, která je situována uprostřed asi 700 m dlouhého rudonosného pole byla jen skromná šachetní budova se strojovnou a trafostanicí.

Ze šachty I byl prozkoumán okolní terén hlavně v hloubce 60 m (2. patro), a to na jihozápad a západ od ní až do vzdálenosti 1.5 km. Přes rozsáhlost a nákladnost nebyly tyto kutací práce úspěšné, neboť jimi byly odkryty jen slabé proužky greisenu, které nebyly dobyvatelné. Proto v opačném směru od této šachty, tj na vjv. byla urychleně ražena spojovací chodba k šachtě II. Tím bylo na 2. patře dosaženo spojení obou šachet a byla umožněna těžba rudnin, dobývaných na šachtě II. Ze šachty I bylo v letech 1939 - 1945 provedeno více než 4800 m překopů a sledných chodeb bez zvláštního výsledku. Rozdělání na tak velké vzdálenosti v malé hloubce způsobilo zvětšení přítoku vody, který byl až 2200 l/min. Těmito pracemi také mebylo dostatečně přefáráno pásmo stařin Přední Erbfluss. Proto toto greisenové pásmo a ostatní staré práce v Rolavě měly být na sklonku války otevřeny z další nové šachty. K ražbě však již nedošlo.

Ze šachty II je otevřeno vlastní ložisko, a to do hloubky 180 m. Je representováno třemi hlavními greisenovými pásmy, která byla označována jako žíly A, B, C. Tato greisenová pásma probíhají v hruboznné žule podle hory 4 a velmi příkře upadají k severu. Byla ze šachty II prosledována do značných vzdáleností v pěti patrech (obzory 36, 60, 90, 120, 180 m). Na nejhlubším patře 180 m bylo vyřízeno jen pásmo B. Pro časté vyklíňování jednoho greisenového proužku při současném nasazení jiného bylo nutno každých 50 až 100 m razit překopy, které měly objasnit problémy zrudnění. Na patře 60 m bylo vylomeno asi 1400 m směrných chodeb a 700 m překopů, na patře 90 m 1300 m vyřizovacích chodeb a 700 m překopů, na patře 120 m 1100 m směrných chodeb a 70 m překopů, na patře 180 200 m sledných chodeb a 70 n překopů. Tedy bylo celkem v revíru šachty II provedeno asi 4000 m vyřizovacích prací a něco přes 2400 m překopů kromě hloubení. Těmito pracemi se zjistilo, že greisenová pásma mají proměnlivou mosnost od 0.2 - 2 m a jen vyjímečně na obzoru 36 m je pásmo A široké 3 m.

K dobývání bohatších pásem bylo přikročeno roku 1944. Tyto partie byly 25 - 100 m dlouhé a průměrně obsahovaly 0.5 % cínu, tj 3-5 kg v 1 t rudy. Nejvíce je vydobyto pásmo A mezi obzory 36 a 60 m. na hlubších patrech bylo rubáno poměrně málo. Podle výkazu z konce roku 1944 činila tehdejší zásoba zjištěné rudy asi 90 000 t s obsahem cca 34 t cínu a zásoba pravděpodobných rud asi 98 000 t s obsahem 48 t cínu. Podle tohoto odhadu je asi v 1 m krychlovém greisenu, tj asi ve 3 tunách, 15 kg cínu. Dobývání se provádělo ve výstupcích, přičemž rudniny byly hned na dobývce přebírány. Tím jalovina potřebná k zakládání vyrubaných prostor nebyla zbytečně převážena a zpracovávána v úpravně, takže nebyl snižován obsah cínu. Počet osazenstva činil 550 - 600 lidí, z čehož bylo až 66 % válečných zajatců (Rusů, Francouzů, Řeků).

Výsledky dolování však nebyly zdaleka úměrné nadějím do tohoto závodu vkládaných. Roku 1942 se vytěžilo jen asi 8000 t rudnin, které vůbec nebyly zpracovány na koncentráty, a roku 1943 asi 24 OOO t, z nichž bylo vytaveno zhruba 29 t cínu. Příznivějšího výsledku se dosáhlo roku 1944, neboť bylo zpracováno 35 000 t rudnin, obsahujících v koncentrátech 64.8 t kovu. Posléze v 1. čtvrtletí 1945 se měsíčně zpracovalo jen 1700 t, ale obsah cínu činil přes 4 t. Ve srovnání s přebuzskými greiseny mají tyto nevýhodu, že cínovec je v nich jemně vtroušen a že obsahuje více železa. Neobsahuje však tolik arsenu jako greiseny přebuzské.

Po ukončení německé okupace v květnu 1945 převzal správu tohoto důlního závodu n.p. Rudné a tuhové doly v Příbrami. V roce 1946 se v obou dolech prováděly demontážní práce.

Dnes v místě šachty I stojí železobetonový skelet budov úpravny se zbytky strojního zařízení, obě šachty jsou uzavřeny betonovýmo poklopy.