Jiří Bambas

DĚJINY DOLOVÁNÍ POLYMETALICKÝCH RUD V BŘEZOVÝCH HORÁCH A BOHUTÍNĚ

Otvírka ložisek

O otvírce obou ložisek ve středověku a na začátku novověku máme poměrně málo údajů. Je známa pouze lokalizace části starých dolů a několik důležitých údajů, podle nichž můžeme rekonstruovat hloubky dolů ve středověku. Obdobně jako na jiných rudních ložiscích byly do konce 16.století i v březohorském revíru otvírány samostatně jednotlivé, poměrně malé úseky obou ložisek. Až do poloviny 18.století převládaly úklonné jámy s relativně strmým sklonem, svislé jámy byly ojedinělé.

Na březohorském ložisku bylo do konce středověku dosaženo hloubky nejméně 100 m. Bylo to dokázáno v roce 1835 při pracech na Kovářské jámě na Březových Horách v prostoru bývalého dolu Veselého rytířstva (u dnešního kostela sv.Vojtěcha). V hloubce asi 96 m byla zastižena stará výdřeva s letopočtem 1523, kdy podle nejstarší příbramské horní knihy tento důl zmáhal Šimon Tutz.

Koncem 16.století dosáhly březohorské doly maximální hloubky asi 250 m. Vyplývá to ze zprávy o příbramských dolech z roku 1590 o hloubce dolu Matky Boží - 100 láter, což je asi 214 m, a pak z Balbínova údaje z roku 1665 o hloubce téhož dolu, tehdy již opuštěného, 120 láter, tj. asi 257 m. V roce 1854 byly překopem na 8.patře na žíle Marie Pomocnice, tedy blízko Ševčínské jámy v hloubce asi 210 m pod povrchem zastiženy stařiny, které patrně ještě pokračovaly pod 8.patrem. Nemohly vzniknout později než v 16.století, v 17.století se na Březových Horách nepracovalo a práce z 18.století, které již známe, byly prováděny jinde. Úroveň 8.patra březohorských dolů má průměrnou nadmořskou výšku 300 m a v prostoru bývalého dolu Matky Boží, který ležel z. od dnešní Prokopské ulice, blízko domu čp.14, probíhá asi 250 m pod povrchem.

Otázka maximálních hloubek na bohutínském ložisku ve středověku a v 16.století nebyla v dosavadních publikacích podrobněji diskutována. Podle Kleszczynskeho byly v minulém století na několika horizontech dolu Štěpán na Klementské žíle, nejhlouběji na 7.patře, zjištěny stařiny. Je to zaznamenáno i v Účetné zprávě 1867 - 1869 a ve staré dobývkové mapě Klementské žíly. Stařiny na 7.patře byly 180 m pod povrchem, tedy s ohledem na vysoké přítoky do Klementské žíly, kterou kříží Litavka, poměrně hluboko.

Nejistá je doba, kdy bylo uvedené hloubky v Bohutíně dosaženo. Stařiny pocházejí nejméně ze 16.století, v 17. a 18.století se na bohutínském ložisku prakticky nepracovalo. Za celé 16.století však nacházíme poměrně málo zmínek o bohutínském dolování a také ve výčtu výtěžků stříbra za léta 1553 - 1574 bohutínské doly nejsou uvedeny. K propůjčce z roku 1535 na obnovení starého dolu Šmelcířů, který je považován za centrum starého bohutínského dolování, Kleszczynski poznamenává, že následující práce na tonto dole měly malou intenzitu. Je tedy pravděpodobné, že hloubky kolem 180 m, překonané až dolem Štěpán koncem 1.poloviny 19.století, bylo v bohutínských dolech dosaženo již ve středověku.

Rozdíl mezi středověkou hloubkou 180 m v Bohutíně a 100 m na Březových Horách není důkazem většího stáří bohutínského dolování. I při menší hloubce mohlo být starší nebo stejně staré staré dolování na Březových Horách, kde bylo mnohem více rudních žil i více stříbra než v Bohutíně. Kromě toho je vymezení maximální hloubky stařinami v Bohutíně celkem jednoznačné, jinde hlubší práce být nemohly, na Březových Horách mohla ve středověku existovat i hlubší díla, než byla zjištěna v Kovářské jámě.

V 17.století stagnovaly práce i na březohorských ložiscích, takže hloubky dolu se nezměnily. V sousedním železorudném revíru, kde se v 17.století začala rozvíjet těžba, se v této době pracovalo v poměrně malých hloubkách, méně než 100 m. Jedinou známou vyjímku představují práce v prostoru Svaté Hory, kde byly v roce 1876 na 1.patře Svatohorského dolu, tedy v hloubce 100 m, zastiženy stařiny.

Hloubka březohorských dolů 250 m, dosažená v 16.století, byla překročena až koncem 18.století. Patrně mezi rokem 1725 až 1729 se začalo s pohlubováním mělké úklonné šachtice, z níž se pak stala hlavní těžní jáma březohorského ložiska až do založení jámy Vojtěch, úklonná jáma Jan. Její ohlubeň byla pod svahem Březového vrchu, asi 120 m j. od dnešní jámy Anna. V roce založení jámy Vojtěch (1779) byla jáma Jan dohloubena na 8.patro, tj. do svislé hloubky 210 m a svým posledním horizontem, 10.patrem, dosáhla hloubky asi 240 m. Teprve jáma Vojtěch překonala koncem 18.století maximální hloubky ze 16.století, v roce 1795 dospěla do hloubky 256,7 m, v roce 1800 do hloubky 283,6 m.

Koncem 18.století dochází tedy v revíru ke zcela zásadní změně otvírky. Od roku 1779 až do poloviny 19.století, v několika případech ještě ve 2.polovině 19.století, byly zakládány nové, pokročilejší jámy o větším průřezu, které zcela nahradily stará, poměrně mělká díla. Postupně dosáhly značných hloubek, takže byla jimi umožněna otvírka hlubších částí obou ložisek a byly většinou používány až do ukončení činnosti v revíru.

V roce 1875 se jáma Vojtěch stala první jamou na světě s hloubkou 1000 m. V roce 1878 byla na bohutínském ložisku založena poslední hluboká jáma revíru, jáma Vysokopecká, přejmenovaná na jámu Rudolf, dnes 25.únor.

Jámy postupovaly do hloubky, koncem 19.století již existovalo v revíru 5 jam, hlubších než 1000 m, v době uzavření revíru celkem 6 takových jam. V roce 1956 byly na bohutínském ložisku založeny dvě nové důležité slepé jámy, jáma Eduard v prodloužení jámy 25.únor a Slepá řimbabská jáma v řimbabském poli. V roce 1966 dosáhla jáma Prokop jako první v republice hloubky 1597,6 m, která byla až později překonána dvěma jamami v sousedním příbramském uranovém revíru. V roce 1971 dosáhla slepá jáma 17 S v tomto revíru hloubky 1681 m, v roce 1975 dosáhla jáma š.č.16 hloubky 1838 m.

Všechny hlavní jámy březohorského revíru, některé jámy vedlejší a průzkumné z 2.poloviny 19.století měly obdélníkový, ve vyzděných částech soudečkový průřez, se šířkou 1,9 až 2,5 m a délkou 5 až 6 m a plochou průřezu od 10 do 14 m2. Určitou vyjímku v těchto rozměrech představuje Strachovská jáma (2 x 4,5 m) a část jámy 25.únor do hloubky 150 m (3,6 x 7,2 m). Podstatně odlišný průřez měla jáma Hůrka a pak obě nové slepé jámy.

Otvírku březohorského ložiska můžeme rozdělit na tři prakticky samostatné prostory. Hlavní část ložiska v kambriu byla otevřena 5 vzájemně propojenými jámami (Vojtěch, Marie, Ševčin, Anna, Prokop). Druhý, podstatně méně významný úsek představuje část ložiska v proterozoiku, otevřená jámami Strachovská (Jarošovka), Ferdinand a Lill pouze do hloubky 431,9 m. Hlubší části toho úseku jsou otevřeny od březohorských dolů z kambria na 25., 29., 30. a 35.patře. Doly Jarošovka a Ferdinand jsou vzájemně propojeny na 2. a 5.patře, s jámou Lill pouze na 5.patře. Třetí úsek představuje jáma Drkolnov, která otvírá jižní křídlo březohorského ložiska do hloubky 403,5 m. Hlubší části tohoto úseku jsou bez propojení na jámu Drkolnov otevřeny několika dlouhými slednými chodbami od březohorských dolů, hlavně od dolu Marie, a to v hloubce 600 až 1350 m. Všechny tři uvedené části jsou vzájemně propojeny pouze na 2.patře, na horizontu Dědičné štoly, s vyjímkou jámy Lill.

Otvírka ložiska Bohutín je rozdělena na 2 hlavní úseky. Jámy 25.únor a Štěpán otvírají hlavní strukturu ložiska, Klementskou žílu s odžilky a paralelními žilami. Hluboké horizonty této části ložiska otvírá slepá jáma Eduard, která na 33.patře navazuje na nejhlubší horizont jámy 25.únor. Řimbabské žíly jsou na 9.patro otevřeny jámou Řimbaba a od 21. do 26.patra Slepou řimbabskou jámou. Mezi 9. a 21. patrem existuje spojení pouze soustavou komínů.Řimbabský úsek je spojen s prostorem Klementské žíly na 2., 19. a 21.patře. Hlubší část tohoto úseku je pouze podfárána překopem od jámy 25.únor na 30.patře, bez propojení na 26.patro Slepé řimbabské jámy. Samostatnou otvírku měla Františkova žíla již dříve opuštěnou jámou František (na 3.patro), podfáraná od Klementské žíly na 21.patře. Prostor Hůrecké žíly byl průzkumně otevřen jámou Hůrka (do 2.patra) a podfárán překopem od Klementské žíly na 23.patře. Jáma Kozičín představuje rovněž samostatné, oddělené průzkumné dílo na sz. okraji bohutínského ložiska. Bohutínské doly jskou s vyjímkou Hůrecké a Kozičínské jámy vzájemně propojeny na 2.patře na Dědičné štole, která současně představuje jediné spojení s březohorskými doly.

Dědičná štola je dílem, odvádějícím samospádem vody čerpané z obou ložisek spolu s vodami zachycovanými nad štolou a na její úrovni i přepady vody ze zatopených děl pod úrovní štoly. Začíná j. od jámy Štěpán v Bohutíně a končí výtokem u Litavky poblíž Trhových Dušníků. S vyjímkou jam Hůrka, Kozičín a Lill spojuje všechny doly březohorského a bohutínského revíru a napojením na Drkolnovskou a Zdabořskou jámu odvodňuje i malý úsek příbramského železorudného revíru. Byla ražena v letech 1787 - 1859 a v letech 1878 - 1881 byla přeložena její část, vedoucí po Strachovské žíle.

Celková délka tohoto mimořádně zdařilého důlního díla, které vede částečně jako překop horninami, částečně sleduje některé rudní žíly, činí celkem 6 124 m. Délka ostatních chodeb na 2.patře , napojených na štolu, je 19 031 m, z toho na ložisku Březové Hory 13 548, takže celková délka celého systému Dědičné štoly na 2.patře všech napojených dolů je 27 975 m, z toho na úseku Březové Hory 19 672m. Štola má oválný průřez se silně protaženou svislou osou. Existují dva průřezy s rozdílnou svislou osou, jeden v rozměrech 1,1-1,4 x 2,6-2,9 m a druhý v rozměrech 1,1-1,5 x 3,3-3,8 m. Plocha průřezu se pohybuje od 3 do 5 m2.

Obě ložiska byla otevřena na mnoha patrech. Na Březových Horách byla patra původně zakládána v poměrně malých a nepravidelných odstupech od 16 do 30 m, vyjímečně větších. Doly Prokop a Anna mají do 15.patra podstatně menší vzdálenosti pater než doly Vojtěch, Marie a Ševčiny. Od hloubky asi 350 m se patra zakládala ve vzdálenosti kolem 20 vídeňských sáhů (37,9 m), později, od hloubek asi 750 m, na krátkou dobu ve vzdálenosti kolem 30 vídeňských sáhů (56,9 m). Počínaje 70.léty 19.století se od hloubek asi 950 m vzdálenost pater ustálila na 50 m. Na bohutínském ložisku byla vzdálenost pater kolem 20 vídeňských sáhů zavedena již od prvních horizontů a v hloubce kolem 550 m se přešlo na vzdálenost 50 m.

Situace na jednotlivých jamách je komplikována vynecháním některých pater. Přes uvedené okolnosti byla i při oddělené správě jednotlivých provozů jednotlivá patra zakládána ve výškách, umožňující přímé propojení jednotlivých dolů, a případy nutnosti spojení horizontů krátkou úpadnicí nebo vertikální prorážkou jsou zcela ojedinělé.

Otvírka včetně sledování jednotlivých žil se prováděla běžným způsobem, tj. překopy kolmo na směr žil od hlavních jam a přímým sledováním jednotlivých žil samostatnými slednými chodbami. Zásada zakládání hlavních překopů mezi sebou ve 3 svislých rovinách, vedených přes jámu Anna, pak přes dvojici Vojtěch - Prokop a na jihu přes jámu Marie (případně v další rovině přes jámu Ševčínskou), byla obecně dodržována a ještě doplněna i v současnosti, a to i v těch hloubkách, kam příslušná jáma již nezasahovala (např. Mariánské překopy na 34. až 39.patře). Od 2.poloviny 19.století byla na Březových Horách postupně realizována řada dlouhých průzkumných překopů i mimo hlavní žilný systém.

Průřezy překopů a sledných byly oválné s protaženou vertikální osou. V mělkých patrech měly plochu kolem 2 - 3 m2, na středních až hlubších horizontech 3 - 4 m2, u prací realizovaných v současnosti, hlavně na hlubokých patrech, 4,5 - 6,5 m2.

Jednotlivá patra byla propojena úklonnými díly sledujícími žílu, komíny, raženými dovrchně nebo úpadně, jimiž byly v dobyvatelných částech žil vymezeny bloky o délce 80 - 100 m. Průřez těchto děl byl obdélníkový, 2,5 x 1 - 4 x 2,5 m s delší osou ve směru žíly.

Dobývací metody

O starých metodách až do začátku 19.století nemáme podrobnější informace a můžeme o nich soudit podle stařin a starých map. Zřejmě byly, až na malé vyjímky, používány ve starém rudném hornictví na málo mocných strmých žilách všeobecně zavedené metody nepravidelného výstupkování a sestupkového dobývání bez zakládky. Pouze u výstupkování byly hlušiny vybrané z rubaniny ponechány v dobývce jako částečná zakládka. O příčném dobývání, které mohlo být naprosto ojediněle používáno v krátkých úsecích mimořádně zvýšené mocnosti žil, nemáme žádné doklady.

Podrobnější informace o dobývacích metodách máme až z doby průmyslové exploatace revíru, zejména z 2.poloviny 19.století. V zásadě byly používány dvě dobývací metody, a to výstupková a sestupková.

Sestupková metoda byla používána velmi omezeně a soudě podle starších dobývkových map hlavně k vydobytí krátkých zrudnělých úseků nezasahujících hluboko pod slednou chodbu.

Výstupková metoda měla v zásadě 3 varianty, u všech se pracovalo na blocích, dlouhých 80 - 100 m, oddělených komíny.

Především to bylo výstupkování z povalů, kdy havíři při současném výlomu několika výstupků nad sebou (každý o výšce 2,5 m) stáli na vodorovných dřevěných povalech. Na povaly vyla rubanina vylamována nebo odstřelována a pak vypouštěna nebo odklízena. Porub obvykle postupoval ze dvou stran. vybrané hlušiny se odklízely na spodek vyrubaného prostoru, který se původně více nezasazoval. Až v 2.polovině 19.století se začalo dobývat se zakládkou, částečně byly zakládány i starší vyrubané prostory.

Obdobná byla metoda výstupkování z rubaniny, kdy havíři při práci stáli na nastřílené rubanině. Ta se vypouštěla až po vyrubání asi 6 výstupků. Pak se vyrubaný prostor zasadil a postup se opakoval. V zakládce se ponechávaly výpustné prostory, sýpy, oddělené od zakládky suchými zdmi a vystrojené lezením.

Při třetí variantě, dobývání 1 výstupkem, která se na přelomu století uplatňovala méně než ostatní metody, se obvykle z krátkého komína na obě strany razil pouze jeden výstup po celé délce bloku. Lamač stál na rubanině, která se v určitém postupu od předku současně odklízela. Po odrubání a odklizu alespoň jednoho úseku mezi dvěma sýpy (přibližně 25 m) nebo celého výstupku po celé délce bloku byl prostor vyrubaný při minulé operaci založen tak, že pod stropem porubu zůstala opět volná výška 2,5 m. K zakládce se využily hlušiny vybrané při odklizu, doplněné cizí zakládkou, dovezenou z nejbližšího komína. Pak se celý postup opakoval. Sýpy ze suchých zdí měly lezné a těžné oddělení. Tato metoda později převládala a byla označována jako typycké březohorské výstupkování. Při rubání se používalo buď výlomu plného profilu (větší mocnosti, nesoudržné žíly) s výběrem hlušin při odklizu, nebo dvou způsobů selektivního dobývání. Při prvním se prostřelovala pouze hlušina, která se použila jako zakládka na místě. Žíla se ponechávala na boku dobývky a po založení spodního výstupku se odlamovala nebo odstřelovala dodatečně. Druhý, méně vhodný postup, byl opačný. Napřed se na velmi malou šířku prostřílela žilná výplň s nejbližším okolím a po odklizu se odstřílela hlušina z boků do zakládky.

Uvedené varianty výstupkové metody se používaly ještě v 1.čtvrtině 20.století. Patrně v průběhu 2.poloviny 20.let se přešlo plně na březohorské výstupkování. V roce 1931 je již uváděna pouze tato metoda.

Březohorské výstupkování bylo používáno i v současnosti, obvykle se šikmo protaženým výstupem. V 50.letech se při ní začaly používat různé metody mechanizovaného odklizu, gumové pasy, nátřasné žlaby aj. V 60.letech se ustálil odkliz škrabákem.

Počínaje rokem 1952 byla v revíru paralelně zaváděna dobývací metoda na skládku, která v průběhu 60. a 70.let převažovala nad výstupkováním. Porub byl obdobný jako při výstupkování, výpustný systém byl obvykle buď dřevěný nebo z tvárnic, případně i z vlnitého plechu, se vzdáleností výpustí 5 - 8 m. V průběhu 60.let se částečně začalo používat i paralelních chodeb v hlušině s výpustmi ve formě krátkých překopů a s odklizem lopatovými nakladači.

Výška mezi dvěma patry se obvykle dělila na dvě části. V zájmu snížení rizika otřesů se v některých částech Vojtěšské hlavní žíly dobývala na skládku nejprve vrchní část a po dorubání teprve část spodní. Pro tento záměr se někdy prostor mezi dvěma patry dělil na tři horizontální pruhy. Toto řešení bylo pro velkou pracnost opuštěno.

Rozpojování hornin a ložiskové výplně, technika ražby důlních děl

Doly na březohorském revíru prošly známým historickým vývojem techniky rozpojování od práce nosákem, želízkem a mlátkem s použitím sázení ohně, až po trhací práci.

Datum zavedení trhacích prací v březohorském revíru neznáme. Bylo to mezi roky 1627 až 1693. V únoru 1627 byla podle Kořana poprvé na území našeho státu a v celé Evropě použita trhací práce v Banské Štiavnici. Jako trhaviny se používal černý prach. Z roku 1693 uvádí Diviš na základě údajů v jednom z Brummeisenových svazků, že na Březových Horách byla zjištěna nová žíla, kterou lze snadno sledovat, jelikož zde stačí práce želízkem, nanejvýš nosákem. Z toho lze soudit, že na konci 17.století byla již v revíru trhací práce známa. Hornické práce byly v tomto století zančně omezené a byly prováděny hlavně v příbramském železorudném revíru, v malých hloubkách a tedy i v málo pevných horninách. V 18.století byla již trhací práce v březohorském revíru běžně používána.

Nitroglicerinové trhaviny byly v revíru používány od 70.let minulého století. Prvně byl dynamit použit v roce 1870, tedy poměrně brzy od jeho vynálezu. V 70.letech byl podíl nitroglicerinových trhavin na celkové spotřebě trhavin velmi malý. V 90.letech jeho spotřeba ale dosahuje 99 % veškeré spotřeby trhavin.

Amonoledkové trhaviny se v revíru uplatnily poměrně velmi málo. První použití dynamonu se uvádí až v roce 1918. Zdá se však, že malé pokusy probíhaly již dřívě. Za zmínku stojí i používání tekutého kyslíku k trhací práci po několik měsíců v roce 1917 při nedostatku běžných trhavin.

Prachová náplň se rozněcovala kanálkem v ucpávce nálože, do něhož se vkládalo dlouhé žitné stéblo, naplněné prachem. Na začátek stébla se omotal papír potřený olejem, který se zapaloval. Tento způsob roznětu se udržel až do 19.století. Kdy bylo poprvé použito běžné zápalnice nevíme, zřejmě to bylo ihned po jejím zavedení roku 1831 na jiných dolech. Po zavedení dynamitu byly zápalnice používány ve spojení s rozbuškou. Elektrického odpalování bylo v revíru prvně použito v roce 1874, nejprve na exponovaných místech, například při hloubení jam. Odpalování zápalnicemi, které stále převládalo, bylo používáno až do naší doby, kdy bylo zrušeno.

Vrty pro trhací práci se prováděly výlučně ručně až do začátku 70.let 19.století. V roce 1873 bylo prvně použito strojní vrtání na dole Lill, které se dále rozšiřovalo po revíru. První vrtací stroje byly různých konstrukcí, včetně konstrukcí místních, a vedle stlačeného vzduchuse používal i hydraulický pohon. Vrtačky byly poměrně těžké a používaly se hlavně při hloubení jam a postupně i při ražbě překopů ve velmi tvrdých horninách. Paralelně se zkoušely i ruční vrtací stroje. V roce 1909 byla zavedena lehká pneumatická vrtací kladiva typu Flottmann.

Ruční vrtání, které dlouho převažovalo nad strojním vrtáním, se v určitém podílu udrželo až do 20.let 20.století, kdy se vrtalo ručně ještě v Bohutíně. V letech 1917 a 1918 bylo dokonce strojní vrtání vzhledem k nedostatku uhlí pro pohon parních kompresorů několikrát silně omezeno a zastaveno.

Vrtání bylo v celém revíru prováděno na sucho, a to ještě v době používání výplachu v jiných revírech. Důvodem byly oprávněné obavy z praskavek nebo z náhlého opadávání zvlhčované horniny, zejména v dobývkách, ze slepování rubaniny v sýpech a z velkého zvhčování teplého důlního vzduchu při značných hloubkách dolů. Ochrana havířů před prachem byla řešena respirátory.

Počátkem 50.let bylo v revíru zavedeno při ražbě všech chodeb, při výlomu velkoprostorových děl a hloubení jam vrtání s vodním výplachem, od roku 1955 se začíná na dobývkách zavádět vrtání s odsáváním prachu.

Až do konce 60.let minulého století byla technika ražby otvírkových a sledných děl i dobývek prakticky stále stejná. Čelba se ručně odvrtávala a odpalovala na několikrát a s malými záběry. Určitým urychlením dovrchního postupu v komínech bylo zavedení tzv. tyrolského, klátícího ručního vrtání, švengování. Topůrko mlátku nebylo u tohoto způsobu vrtání rovné, nýbrž na konci zahnuté jako hůl. Lamač je držel podhmatem a do vrtáku tloukl houpavými pohyby ze zapažení obloukem vzhůru.

Zavedení strojního vrtání na hlavních otvírkových dílech v 70.letech minulého století a použití brisantních trhavin představuje značné zintenzivnění postupu a ulehčené práce na těchto dílech. Pro zrychlení ražby některých hlavních jam byla v revíru začátkem 80.let minulého století zavedena metoda současného hloubení jámy normálmím způsobem a dovrchní ražby komína o velkém průřezu protičelbou, vrtanou ručně nebo strojně. Tato metoda, náročná i pro důlní měřiče, byla velice úspěšná. V roce 1880 byla tímto způsobem hloubena Ševčínská šachta ze 17.ptra dolů a z 23.patra ražena protičelba komínem, s použitím tyrolského vrtání. Tento postup byl několikrát opakován při dalším hloubení Ševčínské šachty a použit i na jiných jámách, např. Prokop a v Bohutíně na jámě Rudolf (25.únor).

Těžké vrtací stroje z posledních desetiletí minulého a ze začátku našeho století byly usazovány na rozpěrách a saních s ručním mechanickým posunem. Obdobný způsob uložení byl později někdy používán i pro uložení běžných vrtacích kladiv. Koncem 20.let našeho století se v revíru objevují první pneumatické podpěry. Jejich zavedení ale ještě nebylo zcela obecné, neboť ještě ve 40.letech se vrtací kladiva držela v ruce se zavrtáváním “z ramene”, tj. s položením kladiva na rameno druhého člena osádky na předku. Teprve koncem 40. a začátkem 50.let se postupně začalo používat přímých a kloubových pneumatických podpěr.

Současné nasazení většího počtu kladiv na předku umožnilo začátkem 50.let jejich připevnění na rozpěrné sloupy. Vrtné vozy VV4, zavedené u závodu v polovině 70.let, již ražení chodeb v revíru podstatně neovlivnily.

V 50.letech dochází v revíru k podstatným změnám v mechanizaci a organizaci práce při ražbě chodeb a jiných důlních děl. Vedle obecného nasazení nakladačů se zejména uplatnilo organizování jednotlivých operací v pracovních cyklech.

Výztuž a výstroj důlních děl

Ve vývoji výztuže a výstroje důlních děl se březohorský revír podstatně nelišil od jiných rudních revírů. Vzhledem ke značné pevnosti a stabilitě hornin se důlní tlak projevoval poměrně málo a proto značná část překopů a jam nepotřebovala výztuž. Při svírání chodeb ve vyrubaných částech žil, v jámách v místě křížení mocnějších žil a poruch, nebo v úsecích důlních děl, postihovaných otřesy, bylo řešení vhodné výztuže obtížné.

Dřevo zůstávalo dlouho jako hlavní materiál pro výztuž. Až do současnosti bylo používáno k provizorní výztuži, k definitivné výztuži jam a částečně i chodeb a jiných důlních děl.

Kámen zděný na maltu byl používán až do prvních desetiletí 20.století k výztuži jam a chodeb. Kámen zděný na sucho byl používán k výztuži chodeb, obvykle ve formě velkých desek, rozepřených ve stropě o boky důlního díla nebo položených na kolejnice, zabudované napříč. Specialitou revíru byly klenuté suché zdi sýpů, ponechávaných v zakládce vyrubaných prostor. Byly používány až do ukončení těžebních prací.

Cihelné zdivo z běžných nebo struskových cihel bylo používáno v minulém století a v prvních dvou desetiletích tohoto století k výztuži jam, nárazišť a jiných velkoprostorových děl, částečně i chodeb (klenuté stropy).

Ve 20.letech tohoto století se k výztuži nepevných částí jam začíná používat betonových tvárnic větších rozměrů. Později byly tvárnice nahrazeny betonem. Na přelomu 20. a 30.let se začínají k výztuži sledných chodeb v dobývaných úsecích používat ploché betonové tvárnice s obdélníkovým nebo klínovým průřezem. Byly kladeny na plocho po obvodů boků chodby v neúplném oválném profilu nebo pouze do jeho poloviny. Později byly za účelem poddajnosti výztuže prokládány kusy dřevěných fošen. Litý beton byl používán od 60.let minulého století na podzemné hráze, nádrže apod.

Železo bylo používáno především k vyztužování nárazišť, pro výpusti sýpů a jako instalační materiál. V 50.letech se k výztuži části chodeb začalo používat zapažované TH výstuže. Na rozdíl od ostravského typu byly pro rudné doly dodávány oblouky skládající neúplný oválný profil. Později se ve výztuži objevuje vlnitý plech, a to nejprve jako desky k zapažování, pak i jednotlivé obloukové segmenty. V 60.letech se začíná používat svorníkové výztuže, většinou v kombinaci s pletivem, případně i torkretováním.

Odkliz rubaniny

Až do začátku 50.let našeho století byla s vyjímkou vypouštění zásob při dobývací metodě “výstupkování ze zásoby” rubanina odklízena ručně. Pro revír bylo typické používání hrabla a neciček (krac a troky).

Pneumatické lopatové nakladače byly zaváděny při ražbě důlních chodeb začátkem 50.let našeho století. Na dobývkách se prováděl odkliz nejprve nátřasnými žlaby a pasy, později pomocí škrabáků. V 60.letech se při hloubení jam začíná používat nakladače BČ-1.

Horizontální doprava

Horizontální doprava rubaniny na chodbách byla po celou historii revíru až do konce 40.let našeho století zajišťována především ručně.

V roce 1875 byli na březohorských dolech v dopravě na hlavních chodbách zavedeni koně. Na rozmezí 70. a 80.let minulého století byly zkušebně zavedeny benzolové, později tlakovzdušné lokomotivy, začátkem 20.století akumulátorové. V roce 1911 byla na 32.patře dolu Vojtěch zavedena benzínová lokomotiva, odstavená již v roce 1915.

K definitivnímu odstranění ruční dopravy dochází až v 50.letech 20.století, kdy jsou zavedeny elektrické akumulátorové lokomotivy, částečně i vlastní konstrukce. Byly používány i pro dopravu pracovníků.

Z významnějších opatření v horizontální dopravě na povrchu je třeba se zmínit o vybudování vlečky z nádraží na huť (1884), zavedení benzínové lokomotivy k dopravě rudnin z březohorských dolů na úpravnu (1911), výstavbě vlečky z nádraží na důl Vojtěch (1919) a posléze o vybudování lanovky z bohutínského dolu Štefánik (dnešní 25.únor) na březohorskou úpravnu (1935). Provoz lanovky byl zastaven koncem roku 1970 po požáru pohonné stanice na Březových Horách.

Vertikální doprava

Vertikální doprava v březohorských a bohutínských jámách nejprve prošla běžným historickým vývojem. Ještě v 1.polovině, částečně i v 2.polovině 19.století byla zajišťována vodními koly a koňskými žentoury. Poslední koňský žentour byl používán k těžbě na dole Řimbaba do roku 1876, poslední vodní kolo pro těžbu na dole Drkolnov do roku 1891. Zajímavé bylo používání vodních turbín pro přímý pohon těžního nebo úpravárenského zařízení. První taková turbína pro těžbu byla vybudována v letech 1859 až 1860 na dole Štěpán.

V polovině 19.století nastává s nástupem páry do těžních zařízení značný pokrok vertikální dopravy, umocňovaný rychlým postupem do hloubky. V roce 1846 byl vybudován první parní těžní stroj v revíru na dole Marie. další parní těžní stroj byl dán do provozu roku 1858 na dole Anna a v roce 1859 na dole Vojtěch, kde se odpadní pára využívala k vytápění budov. Na dole Štěpán byl dán parní těžní stroj do provozu roku 1868, na dole Prokop roku 1869, na Ševčínském dole roku 1880 a na Lillce roku 1882. Některé z uvedených parních těžních strojů byly vybudovány jako rezerva vodních těžních strojů v případech nedostatku vody, např. na dole Anna, Štěpán a jinde.

Do tří posledních desetiletí minulého století spadá také zavedení malých těžních vrátků, poháněných stlačeným vzduchem. První byl použit na 14. patře dolu Lill v roce 1875.

Všeobecná elektrifikace závodu ve 20.letech našeho století se u těžních strojů neuplatnila. Bylo to ovlivněno zejména velkou nákladností výstavby těžního zařízení pro velké hloubky i provozními důvody. Pro nepravidelnou těžbu z mnoha horizontů byly operativnější parní stroje, které vyhovovaly i velkému zatížení. Jen lano tehdy vážilo na dole Anna 5 - 6 t. Značnou roli také sehrály obavy z případných výpadků elektrického proudu v tak hlubokých dolech.

První elektrický těžní stroj byl dán do provozu až v roce 1932 na dole Štěpán. Byl to starší, malý těžní stroj, spíše těžní vrátek, z dolu Prokop, který byl v dílních závodu opatřen elektrickým pohonem. V roce 1949 bylo dáno do provozu nové výkonné těžní zařízení systému Koepe na jámě Štefánik a v roce 1956 nový elektrický bubnový těžní stroj systému Ward-Leonard na dole Prokop.

Dva historické parní stroje pražské továrny Breitfeld - Daněk, a to těžní stroj na dole Vojtěch z roku 1885 a na dole Anna z roku 1914, zůstaly v provozu až do ukončení těžební činnosti v revíru. Od roku 1975 byly oba stroje poháněny stlačeným vzduchem.

První použití klecí pro těžbu bylo zavedeno na dole Marie roku 1853, na dole Anna roku 1858 a na dole Prokop roku 1859.

Mimořádný rozvoj doznala v březohorském revíru při těžbě drátěná lana. První drátěné lano bylo použito již v roce 1836 na dole Anna, od roku 1842 byla drátěná lana používána všeobecně. V roce 1842 byla na dole Anna zahájena vlastní provizorní výroba těchto lan, v roce 1856 zde byl vybudován objekt továrny na výrobu drátěných lan. Výroba lan se postupně zdokonalovala, od lan ze železných drátů se přešlo na lana z drátů z běžné oceli, později plávkové oceli. Značná hloubka dnešních dolů si vyžádala výrobu odlehčených, kónicky zúžených lan. V letech 1930 až 1933 byla výroba lan postupně přemístěna do nového objektu proti dnešnímu zdravotnímu středisku. V roce 1964 byla březohorská továrna na drátěná lana zrušena.

Za pozornost stojí svislá doprava osob. Na dole Marie byl v roce 1849 uveden do provozu stoupací stroj, první na území tehdejšího Rakouska. Tento způsob dopravy se postupně rozšířil na ostatní doly. Poslední stoupací stroj byl zrušen roku 1916 na dole Marie. V letech 1894 - 1896 se uvádí na dolech Anna a Prokop zavedení dvouetážových klecí v zájmu umožnění dopravy lidí souběžně se stoupacím strojem.

Odvodňování dolů

Vodní přítoky na březohorském ložisku jsou relativně nízké, což usnadňovalo čerpání. Složitější situace byla na bohutínském ložisku, kde se do poměrně malého prostoru koncentrovaly přítoky z Litavky a z její údolní nivy. Negativním faktorem z hlediska čerpání vod byl v revíru poměrně malý směrný rozsah zrudnění při povrchu a naopak zlepšování mineralizace s hloubkou, takže již v 16.století se dobývalo v hloubkách pod 100 m, s maximem 230 - 250 m. Proto i odvodňovací štoly, jichž byla v minulosti celá řada, usnadňovaly odvodňování dolů jen částečně. Rozdíl mezi průměrnou nadmořskou výškou výchozů žil na obou ložiscích a nadmořskou výškou tehdejších štol byl pouze 40 - 50 m. Odvodňování zde ale nikdy nebylo takovým problémem jako v Kutné Hoře.

V 18.století fungovaly na březohorském ložisku dvě významnější odvodňovací štoly v přibližné nadmořské výšce 490 až 510 m, přibližně na úrovni dnešního 1.patra březohorských dolů. Byla to štola Karla Boromejského, založená patrně v roce 1708, s ústím nad rybníkem Dolejší Obora v Příbrami a stará štola Josef-Marie s ústím na z. úbočí Březových Hor. Tyto štoly sloužily svému účelu až do začátku používání nové Dědičné štoly, původně štoly Josefa II.

Stará čerpací technika v revíru prošla vývojem, charakteristickým pro staré rudné hornictví. Pohon čerpacích zařízení byl zajišťován lidskou, zvířecí, hlavně ale vodní silou. Hlavními pohonnými jednotkami byla vodní kola, která se v revíru běžně používala ještě začátkem 60.let 19.století. Pak byla postupně zrušena, ještě v 50. letech našeho století však bylo v provozu na dole Drkolnov, které čerpalo pitnou vodu pro městský vodovod (dodnes zachované).

Pohon čerpacího zařízení větrem je znám na dole Wolfgang a Drkolnov.

Vodosloupcové stroje byly pro čerpání vod v revíru používány od začátku 60. let minulého století, první z nich byl uveden do provozu na dole Štěpán roku 1860. V roce 1896 fungovaly ještě 3 tyto stroje, a to na dole Vojtěch, Řimbaba a Štěpán. Vodosloupcový stroj na dole Štěpán byl v provozu do roku 1929.

První použití páry k čerpání vody je známo z roku 1849, z dolu Marie, kde se pohyb čerpadel zajišťoval převodem od parou poháněného lezného stroje. Pouze pro čerpání vod byly instalovány první parní stroje roku 1863 na dolech Vojtěch a Lill. Zajímavý byl přímý pohon hlavního čerpadla parním strojem, instalovaným na 12.patře dolu Vojtěch. Toto zařízení fungovalo do elektrifikace dolu v roce 1926.

Čerpadel, poháněných stlačeným vzduchem, se začalo používat v posledních desetiletích minulého století. Elektricky poháněná čerpadla byla na obou ložiscích vybudována v době elektrifikace provozu, v roce 1926 na Březových Horách, v roce 1929 v Bohutíně.

Systém čerpání závisel na velikosti přítoků a na dostupné čerpací technice, byl ale také ovlivňován modelem otvírky obou ložisek. Se zavedením dokonalejších čerpadel a s použitím páry a stlačeného vzduchu k jejich pohonu se na březohorkém ložisku ustálil systém několika hlavních čerpacích horizontů a postupného zvedání vody z jednoho hlavního horizontu na další, ža postupně do Dědičné štoly. Na bohutínském ložisku byl tento systém zaveden až po elektrifikaci čerpání.

Březohorské ložisko bylo odvodňováno ve třech samostatných úsecích.

Část, otevřená hlavními březohorskými jámami, byla do elektrifikace revíru odvodňována jámou Vojtěch hlavním čerpadlem s parním pohonem na 12.patře do Dědičné štoly. Na 12.patro byla voda zvedána kaskádou čerpadel na pohon stlačeným vzduchem na 32., 27. a 22.patre dolu Vojtěch. Při elektrifikaci závodu byl ve 20.letech 20.století vybudován nový systém hlavních čerpacích stanic s elektrickými čerpadly u jámy Prokop (33., 28., 22. a 17.patro) a s pomocnou čerpací stanicí u jámy Anna na 5.patře. Tento systém byl po prohloubení jámy Prokop v naší době doplněn čerpací stanicí na 40.patře tohoto dolu a sloužil až do ukončení těžební činnosti na Březových Horách. Celkový přítok do této části ložiska pod úroveň Dědičné štoly se pohyboval kolem 600 l/min.

Druhá část březohorského ložiska, otevřená dolem Drkolnov, byla odvodňována samostatně, vodním kolem, až do ukončení prací na tomto dole (1896). Celkový přítok do této části ložiska pod úrovní Dědičné štoly se pohyboval kolem 200 l/min.

Třetí část březohorského ložiska, v proterozoiku, byla odvodňována doly Ferdinand a Jarošovka do Dědičné štoly a dolem Lill do Černojamské štoly (pod tratí). Po ukončení veškeré důlní činnosti na tomto úseku v roce 1902 byla důlní díla kolem jámy Lill oddělena od děl kolem obou zbývajících jam vodní hrází na překopu mezi Lillkou a Jarošovkou na 5.patře. Tato hráz byla obnovena v roce 1965 po ukončení průzkumné činnosti GPUD. Úsek je zatopen, vody z dolu Jarošovka a Ferdinand přepadají do dědičné štoly, z dolu Lill do Černojamské štoly a odtud potrubím do Příbramského potoka. Celkový přítok do této části činil asi 500 l/min, z toho do části u dolu Lill asi 200 l/min.

Hlavní část bohutínského ložiska v prostoru Klementské žíly byla až do elektrifikace dolu odvodňována čerpací stanicí na 17.patře, poháněnou mechanicky z povrchu vodosloupcovým strojem. Z hlubších horizontů dolu Rudolf byla voda na 17.patro zvedána čerpadly na stlačený vzduch. Jáma Štěpán dosahovala v té době pouze na 17.patro. Při elektrifikaci byly vybudovány elektrické čerpací stanice na 17. a 5.patře jámy Štěpán, které byly v provozu od roku 1929. Na 17.patro byla voda zvedána i z hlubších pater dolu Štefánik. V naší době byly po prohloubení jámy Štěpán vybudovány další čerpací stanice na 22. a 26.patře této jámy. Po odstavení jámy Štěpán v důsledku havárie v roce 1971 byl tento odvodňovací systém zrušen a náhradní čerpací stanice byly vybudovány na 22., 17. a 9.patře jámy Rudolf (25.únor). Po ukončení těžební činnosti na bohutínském ložisku byla zrušena čerpací stanice na 22.patře. Celkový přítok do ložiska byl asi 900 l/min.

Část bohutínského ložiska, otevřená jámou Řimbaba, byla po obnovení provozu na tomto dole ve 40. letech našeho století odvodňována čerpadly na 9.patře do Dědičné štoly. Spodní část tohoto úseku byla odvodňována na 21.patro dolu Rudolf. Celkový přítok byl asi 170 l/min.

Větrání dolů

Větrání březohorských a bohutínských dolů bylo až do 50. let 20.století přirozené. Na Březových Horách byly vtažnými důlními díly jámy Prokop a Ševčínská, v některých údobích i jáma Marie, v Bohutíně jáma 25.únor (Rudolf, Bohutín II). Výdušné byly na Březových Horách jámy Anna, Vojtěch a většinou i Marie, v Bohutíně jáma Štěpán a později také Řimbaba.

Příčinou toho, že přirozené větrání fungovalo a že také nedocházelo k zimnímu a letnímu obracení směru větrů, byly poměrně vysoké teploty v dolech. Celková účinnost větrání byla dost nízká a v letních vedrech docházelo ke zpomalování proudění větrů. K posílení větrání v takových případech byly v roce 1883 na jámě Marie a v roce 1893 na jámě Prokop uvedeny do provozu dva Pelzerovy ventilátory, poháněné parními stroji. V letech 1894 - 1896 byly v provozu v průměru asi 850 hodin ročně. Později bylo jejich používání omezenější, ale jako výpomocná zařízení existovaly ještě v roce 1924.

Nedokonalé bylo oddělení jednotlivých dolů a samostatné uzavřené větrní okruhy neexistovaly. O tom svědčí rychlé rozšíření kouřů při katastrofálním požáru jámy Marie v roce 1892.

Separátní větrání jednotlivých předků se zřejmě uplatňovalo pomalu a s omezeným technickým vybavením. Roku 1924 ještě sloužilo lutnové větrání s ručními ventilátory. K větrání částečně pomáhal stlačený vzduch pro pohon strojů.

Ve 20.letech dochází k zastavení provozu na Ševčínské jámě (1926) a na jámě Marie (1927). Bylo to vyvoláno dotěžením zásob v okolí obou jam. Kromě toho bylo udržování provozu na všech 5 hlubokých dolech při tehdejších nízkých cenách ekonomicky těžko únosné. Toto patření se ale později projevilo negativně na větrání dolů, opomíjením údržby obou jam došlo ke zchátrání výdřevy a k závalům.

Pozitivní vliv mělo vyhloubení slepé větrací vtažné jámy z 35. na 37.patro v blézkosti dolů Prokop (1930 - 1932). Jáma Prokop tehdy dosahovala pouze na 35.patro. Tím se na krátkou dobu vyrovnal rozdíl mezi hloubkou hlavní vtažné a výdušné jámy.

Ve 40.letech byla na Řimbabské sz.žíle realizována řada vertikálních propojení hloubeními a komíny mezi 9.patrem dolu Řimbaba a 21.patrem otevřeným od dolu Rudolf. Po propojení roku 1949 se Řimbaba stala druhou výdušnou jámou bohutínského revíru.

Po 2.světové válce byl celkový stav větrání v revíru neutěšený. Přes značné hloubky dolů bylo větrání stále jen přirozené, doly nebyly navzájem izolované, vedení větrů bylo nedokonalé, vzduch měl vysokou vlhkost a vlivem závalů v jámách Marie a Ševčín bylo větrání oslabeno. Existoval značný rozdíl hloubek hlavní vtažné a výdušné jámy.

Uvedené nedostatky byly postupně odstraněny. V 50.letech byly rekonstruovány jámy Marie a Ševčínská a provedena obnova výdřevy jámy Prokop. Prohloubeny byly jámy Štěpán a Prokop, provedena větrná a požární izolace jednotlivých jam, vybudováno umělé větrání a zřízeny samostatné větrní okruhy. V úpadnicích u vtažných jam Prokop (1959), Ševčínská (1963) a v komíně u vtažné jámy Rudolf (1965) byly zabudovány elektrické foukací ventilátory. K posílení umělého větrání v Bohutíně byly zabudované pomocné sací ventilátory na výdušných jamách, na 17.patře u jámy Štěpán a na 7.patře u jámy Řimbaba. Na čelbách se důsledně používalo separátního lutnového větrání s ventilátory poháněnými stlačeným vzduchem a elektromotory.

Energie

Do 40.let minulého století byla v revíru používána pro pohon strojů přírodní energie (vodní a ojediněle i větrná), energie lidská a koňské žentoury. Při tom značně převažovala energie vodní, jejíž zdroje byly zajišťovány soustavou vodních nádrží a kanálů.

Až do konce 50.let byla důsledně používána vodní kola, od roku 1860 nastupují vodosloupcové stroje. K přímému pohonu těžních nebo úpravárenských strojů byly ojediněle používány vodní turbíny. Vodní stroje byly obvykle umisťovány těsně pod povrchem a k pohonu byl používán, někdy i v několika stupních, spád mezi povrchovým přívodem vody a odvodňovací štolou.

Nástup parních strojů začíná od 2.poloviny 40.let minulého století instalací prvního parního těžního stroje na jámě Marie v roce 1946 a prvního stoupacího stroje na parní pohon tamtéž v roce 1949. V 2.polovině 50.let se těžní parní stroje budují i na ostatních dolech a začátkem 60.let se parní stroje uplatňují i při čerpání vody.

Koncem 60.let minulého století bylo na dolech v provozu již 15 parních strojů, 2 vodní kola, 1 vodní turbína a 2 vodosloupcové stroje. Parní energie se na celkovém výkonu pohonných jednotek podílela z 87 % (480 kW), vodní energie pouze ze 13 % (70 kW). Během dalších desetiletí 19.století energetická potřeba v revíru rychle stoupala. V 90.letech bylo na dolech již 27 parních strojů s celkovým výkonem 1990 kW, 3 vodosloupcové stroje s celkovým výkonem 60 kW a 1 vodní kolo s výkonem 12 kW.

V souvislosti se zaváděním strojního vrtání se v dolech začíná uplatňovat stlačený vzduch, používaný i pro pohon těžních vrátků a čerpadel. První parní kompresor byl vybudován na dole Lill v roce 1873, v roce 1875 byly na dolech v provozu již 3 parní kompresory s celkovým výkonem 21 kW, v roce 1896 8 parních kompresorů a v roce 1922 celkem 10 parních kompresorů. V letech 1894 - 1896 byla na Březových Horách a v Bohutíně zkoušena akumulace vzduchu v podzemních prostorách. Komory měly obsah 150 - 200 m3 a byly pro ně používány upravené staré chodby. Tyto pokusy neměly větší úspěch.

V 80.letech minulého století se v revíru začíná zavádět elektrické osvětlení, první v huti v roce 1885, v roce 1886 v části vojtěšské úpravny a v letech 1893 - 1896 byla dokončena instalace elektrického osvětlení na celém březohorském revíru. Brzy na to bylo elektrické osvětlení zavedeno i na bohutínských dolech. Elektrický proud byl až do 20.let našeho století vyráběn téměř výlučně parními dynamy. V roce 1917 byla na dole Bohutín I (Štěpán) pro výrobu elektrické energie instalována Francislova turbína.

K příručnímu osvětlení v dolech byly v 19.století používány kahance plněné lojem, později řepkovým olejem. V roce 1916 bylo zavedeno osvětlení acetylenové, používané až do konce těžby. V 60.letech našeho století, nejprve v Bohutíně (1964), byla zavedena elektrická svítidla.

Úplná elektrifikace závodu byla provedena v letech 1923 - 1928. S vyjímkou těžních zařízení byly elektrifikovány všechny pohonné stroje včetně důlních čerpadel. V dolech zůstává pohon stlačeným vzduchem u vrtacích kladiv, malých čerpadel, těžních vrátků a lutnových ventilátorů. Těžní stroje byly elektrifikovány později a pouze částečně.

Elektrický proud o napětí 22 kV byl přiáděn do transformačních stanic na huti, na dole Anna a v Bohutíně. V zájmu zamezení prostojů při výpadku elektrického proudu a zlevnění proudu byla na dole Anna v letech 1929 - 1930 vybudována vlastní elektrárna se dvěma parními turbogenerátory po 800 kW. Byla v provozu až do roku 1960.

Tabulka 1. Šachty v revíru Březové Hory

Tabulka 2. Šachty v revíru Bohutín

Tabulka 3. Pomocné a větrací šachty v revíru Březové Hory

Tabulka 4. Pomocné a větrací šachty v revíru Bohutín

Tabulka 5. Celkový rozsah patrových horizontálních děl

Tabulka 6. Průzkumné šachty

Tabulka 7. Štoly v revíru Březové Hory

Tabulka 8. Štoly v revíru Bohutín

Tabulka 9. Přehled rudních žil v revíru Březové Hory

• Aloisova
• Anenská
• Antonínova
• Barbora
• Černojamská dolní (žíla č.6)
• Černojamská horní
• Eusebská
• Eusebská nadložní
• Eusebská podložní (ležatá)
• Františka Karla
• Františkova s odžilky
• Františkova podložní (ležatá) s odžilky
• Jakubská
• Jánská s odžilky (Jánská hlavní)
• Jánská nadložní (visutá)
• Josefská
• Karolínská
• Kateřinská
• Křížová
• Křížové rozsedliny
• Kyzová
• Kyzová porucha
• Lázecká, Strachovská (v kambriu též 2.nepojmenovaná)
• Mariánská
• Mariánská podložní (ležatá)
• Marie Pomocnice
• Matkobožská s odžilky
• Matkobožská podložní
• Matkobožský nadložní (visutý) odžilek
• Michalova
• Michal plochý
• Nadložní (Visutá, Vojtěšská visutá)
• Nepojmenovaná
• Nepojmenovaná 1.
• Nepojmenovaná 2. (Lazecká, Strachovská)
• Nepojmenovaná 3.
• Novoprokopská
• 1.podložní (1.ležatá)
• 2.podložní (2.ležatá)
• Podložní odžilek Vojtěšské hlavní žíly (Ležatý odžilek)
• Prokopská
• Protiklonná
• Severozápadní
• Sz. odžilek Vojtěšské hlavní žíly (domnělé pokračování
• Eusebské žíly)
• Strachovská
• Ševčínská s odžilky
• Ševčínská nadložní
• Ševčínská podložní
• Štolová
• Václavská
• Václavská protínající
• Vojtěšská hlavní s odžilky
• Vojtěšská podložní (ležatá)
• Vojtěšský podložní (ležatý) odžilek
• Vražednická (Mordýřská, Mučednická)
• Wolfgangova
• Zaječí, Lobkovicova
• Západně upadající podložní (ležatá)
• Zikmundova
• Žíly 1 - 5, 7 - 12
• Žíla č.6

Tabulka 10. Přehled rudních žil v revíru Bohutín

• Antimonitová
• Františkova
• Františkova domnělá
• Hůrecká
• Klementská s odžilky
• Klementská 1.podložní (ležatá)
• Klementská 2.podložní (ležatá)
• Koutkova
• Kozičínská s odžilky
• Kyzová porucha
• Ludmilina
• Nadložní žíly 1 - 17 (v prostoru Klementské žíly)
• Nová (v prostoru Klementské žíly)
• Nová (v prostoru řimbabských žil)
• Řimbabská hlavní
• Řimbabská podložní (ležatá)
• Řimbabská severozápadní
• Tisovská