Charakteristika hornoslezské pánve

Hornoslezská pánev zaujímá plochu asi 7000 km2, z čehož je na našem území asi 1600 km2.

Západní hranice karbonu probíhá od Nového Jičína, směrem na Hošťálkovice a dále k česko-polské hranici. Na jihu ložisko dosahuje až k Frenštátu pod Radhoštěm. Jihozápadní hranice vede přes Žukovský hřbet opět do Polska.

Celá oblast je rozdělena na na čtyři dílčí pánve: ostravskou, petřvaldskou, karvinskou a frenštátskou. Ostravskou dílčí pánev odděluje od petřvaldské michálkovická porucha. Petřvaldskou dílčí pánev od karvinské odděluje orlovská porucha. Tyto pánve jsou na jihu odděleny od Frenštátské pánve příčným prahem v podloží ve směru Kopřivnice - Třinec.

Z provozního hlediska se pánev dělí na ostravsko-karvinský revír, příborsko-těšínský revír a podbeskydskou pánev.

V ostravsko-karvinském revíru byly ke konci těžby vymezeny dobývací prostory dolů Hlubina, Ostrava, Jan Šverma, Vítězný únor, Rudý říjen, Julius Fučík, Dukla, Antonín Zápotocký, Doubrava, Československá armáda, 1. máj, Darkov, Prezident Gottwald, 9. květen a Čskoslovenské mládeže. Průzkumem byly ověřeny zásoby v důlních polích Fryštát, Nové pole Československé armády, Dětmarovice, Zábřeh, Petrovice, Šilheřovice a Věřňovice.

V příborsko-těšínském revíru jsou dobývací prostory dolů Staříč a Paskov a dále oblasti s ověřenými zásobami Václavovice, Příbor, Kopřivnice - Tichá, Fryčovice, Žukov.

V podbeskydském evíru jsou ověřeny zásoby v polích Frenštát, Mořkov, Čeladná, Krásná a Malenovice.

Celková plocha, na které byla v 80. letech 20. století prováděna těžba zaujímala něco přes 300 km2, dalších přibližně 400 km2 bylo považováno za bilanční.

Podloží pánve je tvořeno krystalinikem, na které transgredovala bazální klastika devonu s dolomity a vápenci. Svrchní část devonu a spodní část namuru A je v kulmském vývoji. Kulm je ve vývoji jílovců, prachovců s polohami jemnozrnných pískovců. Směrem k produktivnímu karbonu přibývá písečné složky.

Produktivní karbon se v české části pánve nachází pod různě mocným pokryvem a na povrch vychází ojediněle v Petřkovicích, v Ostravě, Petřvaldu, Orlové a Karviné.V ostravském a karvinském souvrství dosahuje mocnost karbonu kolem 4080 m, z čehož 2880 m připadá na ostravské souvrství a 1200 m na karvinské. Mocnost ostravského souvrství je směrem k východu a jihu redukována. Souvrství jsou budována jílovci, prachovci, pískovci, slepenci a uhelnými slojemi.. pískovce a slepence jsou převážně v bazální části karvinského souvrství (sedlové vrstvy).

Podíl uhelných slojí na stavbě uhlonosného souvrství je v příborsko-těšínském revíru proti ostravsko-karvinskému nižší.

Pokryvný útvar tvoří třetihorní a kvarterní sedimenty, které transgredují přes zvrásněný a denudovaný karbon, a dále horniny beskydského flyše, jež byly při karpatském vrásnění přesunuty z jihu.

Směrem k jihu od ostravsko-karvinského hřbetu se karbonská souvrství, místy silně erodovaná, noří stále hlouběji pod beskydské příkrovy.

Z hledisla geologikého vývoje lze v stravsko-karvinském revíru pozorovat zvláštní vývoj v tzv. pestrých vrstvách. Pestré vrstvy jsou horniny zbarvené převážně červeně až hnědočerveně, jindy jsou nazelenalé a nažloutlé či nafialovělé. Jejich výskyt je vázán převážně na pásmo sedlových vrstev, méně jsou i ve vrstvách sušských a doubravských. V oblastech, kde se pestré vrstvy vyskytují, uhelné sloje buď úplně chybějí, nebo jsou zachovány s výrazně menší mocností a s uhelnou hmotou, která nese znaky působení vnějších vlivů (oxidace a karbonizace). Místy tato hmota nabývá mourovitého charakteru a označuje se jako "mrtvé uhlí". Veškeré hornické práce v těchto vrstvách ob nášejí zvýšené nebezpečí závalů a jiných geotechnických obtíží.

Reliéf karbonu je značně členitý. Nejvýznamnějšími karbonskými výmoly jsou dětmarovický v severní části a bludovický v jihovýchodní části ostravsko-karvinského revíru. Oba výmoly jsou ve východní části revíru spojeny a u česko-polských hranic dosahuje tento spojený výmol hloubky kolem 1300 m. Nejvýznamnějšími karbonskými elevacemi jsou ostravsko-karvinský a příborsko-těšínský hřbet.

Na strukturně geologické stavbě hornoslezské pánve sew podílejí dva význačné tektonické směry, a to hlavní, podélný, ve směruSSV - JJZ a příčný ve směru zhruba Z - V.

Významné vrásové struktury mají rovněž směr SSV - JJZ a patří mezi ně západní sedla - sedlo dolu Vítěný únor a Ignátovo sedlo, dále pak směrem k východu michálkovická a orlovská porucha. V karvinské dílčí pánvi se vyskytuje několik nevýrazných plochých sedel (sušské sedlo).

Mezi nejvýznamnější zlomové tektonické poruchy, které dosahují až několika set metrů výškového rozdílu, patří např. rychvaldský zlom ( s výškou skoku asi 450 m), doubravský zlom (přes 500 m), dále pak poruchy Olše, stonavská, albrechtická a další.

Charakter tektoniky v západní části je mediotypní, ve východní části pak germanotypní. Převládající směr tektoniky, tj. u michálkovické a orlovské poruchy a dalších podélných zlomů, je SSV - JJZ a S - J. Příčná tektonika je ve směru Z - V a SZ - JV. V paskovské oblasti má michálkovická porucha charakter přesmyku.

Z hydrogeologického hlediska je hlavním nebezpečím pro hornickou činnost tzv. detrit. Je to zvodnělá a proplyněná svahová suť s pískem, uložená na karbonském reliéfu a překrytá pokryvný m útvarem. Zaujímá plochu asi 270 km2 v mocnosti od 50 m do maxima 284 m u paskovského hřbetu. Statický tlak v detritové poloze dosahuje 2,5 až 10 MPa.

Průměrná mocnost 168 uhelných slojí v ostravském souvrství je 0,73 m. Místy se objevují mocnosti větší než 2 m, vyjímečná je sloj Prokop se slojí mocnou místy až 12 m. V karvinském souvrství má 87 slojí průměrnou mocnost 1,76 m.