DĚJINY DOLOVÁNÍ ŽELEZNÝCH RUD NA KRUŠNÉ HOŘE U BEROUNA

Začátky dolování na Krušné Hoře

Historický vývoj využití železnorudného ložiska na Krušné Hoře zasahuje svými počátky pravděpodobně již do doby keltského osídlení našich zemí. Počáteční období jsou dokumentována pouze archeologickými nálezy, svědčícími o výrobě primitivních železných nástrojů v bezprostředním okolí Krušné Hory. Keltské hradiště u Stradonic lze považovat za důležité výrobní středisko pozdně laténských Čech. Bohatá kolekce nástrojů, pocházejících z tohoto hradiště dokumentuje vysokou úroveň této výroby. Doklady, dokumentující dobývání a zpracovávání železných rud v této době, byly sledovány i přímo na úbočích Krušné Hory.

Jak lze předpokládat, příchod Slovanů do středních Čech v 6.století znamenal pokračování v této činnosti, především ve výrobě železných nástrojů pro zemědělství. Nedostatek pramenů nám nedovoluje sledovat báňskou činnost na Krušné Hoře a v jejím okolí po celou dobu feudalismu do konce 18.století. Železné rudy a další obecné kovy totiž nebyly vyhrazeny králi, ale byly součástí pozemků a tedy náležely jejich majitelům.

Rozsah a význam těžby železné rudy na Krušné Hoře v období 14. až 18.století dokumentují pouze kusé zprávy, které se dochovaly o jednotlivých železárnách, v nichý byla krušnohorská ruda zpracovávána. Krušnohorské ložisko bylo jednou ze surovinových základen celé podbrdské železářské oblasti, která patřívala k nejvýznamnějším v celých Čechách. Dochovala se zpráva hejtmana císařských panství zbirožského, točnického a králodvorského Jana Kolence z Kolna z roku 1651 :”... ruda se po řadu let dobývá v okrsku u Hudlic a Otročiněvsi, zvaném štok...” Zpráva se týkala stížnosti Magdaleny Polyxeny, hraběnky z Ladronu, rozené z Valdštejna na českou komoru proto, že “... ona těžba rudy pro králodvorské panství je na újmu huti nižborské...”

V urbáři králodvorského panství z roku 1652 je zapsáno, že se “bere železná ruda z Krušné Hory (od Otročiněvsi) pro Karlovu huť na Litavce a pro Starou huť (u Berouna)”.

Historický vývoj těžby na Krušné Hoře je tedy nerozlučně spjat s podbrdskou železářskou oblastí, zvláště s osudy železáren v bezprostředním okolí, tj. ve Staré a Nové Huti, v Králově Dvoře, Strašicích, Františkově, Holoubkově a některých dalších místech.

Jedním z nejstarších železářských podniků této oblasti byla Stará Huť pod Hýskovem, jejíž existence je doložena již k roku 1386. Po řadě majitelů koupili huť v první polovině 16.století Ottové z Losu, kteří od roku 1529 měli výhradní právo k využití dolů na železnou rudu “v horách křivoklátských”. Ottové z Losu ve sporu s karlštejnským purkrabím na konci 16.století o tento majetek přišli a huť v roce 1592 připadla komoře. V roce 1651 byla připojena ke křivoklátskému panství a s ním se dostala roku 1685 do majetku Valdštejnů.

O huti v Králově Dvoře, zvané Karlova Huť, jsou první zprávy z roku 1464. Až do roku 1563 měli tuto huť v dědičném pachtu Karlové ze Svárova, po nichž dostala také jméno. Rovněž tato huť se dostala v roce 1571 do majetku podnikatelů Ottů z Losu, od nichž ji koupil roku 1586 Jan z Lobkovic. Stejně jako Stará Huť přešla i Karlova Huť v roce 1592 do majetku komory a stala se součástí komorních železáren zbirožských.

Nová Huť pod Zbirohem byla podle Vladislavova majestátu z roku 1512 založena Otty z Losu, kteří ji drželi po celé století. V polovině 17.století ji zdědila již zmíněná Magdalena Polyxena z Ladronu a od roku 1679 patřila k panství křivoklátskému.

Další huť s vysokou pecí v bezprostředním sousedství Krušné Hory byla kolem roku 1660 zřízena v Hudlicích. Její existence ale nepřetrvala ani jedno století, neboť k roku 1750 ji zprávy uvádějí jako opuštěnou.

Jedna z přímých zpráv o Krušné Hoře se zachovala v kupní smlouvě, kterou roku 1685 bylo Leopoldem I. odprodáno panství Křivoklát a Krušovice hraběti z Valdštejna. Tato smlouva obsahuje ustanovení, že :” ...z železných dolů, nedaleko obce Hudlice na hoře Krušná zvané, králodvorským železárnám dle prastaré zvyklosti ruda dodávána býti má a to proti dodávce ročních deseti vozů železa...”

Za držení křivoklátského panství se Valdštejnové snažili plně využít všeho přírodního bohatství, zdokonalili dosud velice primitivní železárny a v roce 1706 dokonce založili v Nižboru výrobu zbraní a munice.

Při odhadu majetku na křivoklátském panství v roce 1729 jsou rovněž uváděny doly na Krušné Hoře, jejichž charakteristika je ale nepříznivá:”... šachty nemohou se kopati přes 15 sáhů, protože je voda zatopuje, musí se vždy opustit, ač v nich je dostatek rudy, a začít nová...”

V roce 1731 přešlo křivoklátské panství do majetku Fürstenberků. Prvním majitelem byl kníže Karel Egon z Fürstenberku, nejvyšší purkrabí pražský. Pro Krušnou Horu to byl počátek velkého rozmachu těžby a zahájení dobývání hlubších poloh ložiska pod hranicí spodní vody. V roce 1772 byla na ložisku založena první dědičná štola (dnešní štola Josef v Novém Jáchymově).

Postupná koncentrace jednotlivých podbrdských železářských podniků v průběhu 18.století do dvou rozsáhlých celků - komorních železáren křivoklátských a fürstenberských železáren křivoklátských - předznamenala další vývoj v této oblasti s počínajícími náznaky průmyslové velkovýroby.

V souladu s hospodářskými a společenskými proměnami, vyjádřenými řadou opatření, vydanými za vlády Marie Terezie a Josefa II. v druhé polovině 18.století a vrcholících dekretem ze dne 1.11.1781 o zrušení nevolnictví a jako příklad nového snažení po rozvoji průmyslové výroby, je utvářen i vývoj exploatace rudného bohatství krušnohoského ložiska.

Základním mezníkem novodobých dějin dolování na Krušné Hoře byla propůjčka horního soudu v Příbrami ze dne 22.9.1794, udělená komornímu panství zbirožskému na náleznou jámu, 24 dolových děl a dědičnou štolu. 26.11.1800 si právně zajistili svůj podíl na krušnohorském ložisku i samotní majitelé panství - Fürstenberkové. Další propůjčky jak pro erár, tak i pro Fürstenberky potom rychle následovaly, dolové míry pokrývaly stále větší území na severních i jižních svazích Krušné Hory. Průzkumné, otvírkové a těžební práce nabývaly na rozsahu tak, jak to odpovídalo neustále rostoucím požadavkům hutních závodů obou podnikatelů. Fürstenberský hutní provoz se soustřeďoval ve východních částech ložiska, kdežto erární zaujímal spíše jeho střed. Hranice probíhala přibližně 300 m východně od osy později vyražené štoly Josef (dnes Zdenko). Západní uzávěr ložiska patřil opět Fürstenberkům.

Zbirožské komorní železárny byly rozsáhlým erárním komplexem velkého počtu dolů na železnou rudu a kamenné uhlí a řady hutních závodů. Celý komplex byl spravován horním úřadem ve Zbirohu a čtyřmi jemu podřízenými šichtovními úřady při hutních závodech v Karlově Huti, Františkově, Holoubkově a Strašicích. Podle výkazu z roku 1847 měli k dispozici 79 dolů, z toho 33 v provozu. Na tomto rozsáhlém důlním majetku se vytěžilo ročně, podle výkazů z let 1842 - 1846, v průměru 24 147 t železné rudy.

Doly na Krušné Hoře patřily k nejvýznamnějším z celého komplexu, jak to charakterizoval ve své zprávě ze dne 30.8.1842 horní rada příbramského horního úřadu Johann Grimm:” ...velká mocnost ložiska, čistota rudy a současně velký směrný a úklonný rozsah rudních poloh staví Krušnou Horu na první místo mezi všemi zbirožskými železorudnými doly...”

Tento báňský odborník pokračuje dále ve své zprávě stručnou geologickou charakteristikou ložiska překvapivě moderní koncepce:”... rudní bázi tohoto dolu tvoří 6 - 14 m mocné ložisko čočkovitého krevele - hlavní ložisko - v jehož nadloží v kolmé vzdálenosti 12 m je druhé ložisko o mocnosti 1 - 2 m. Podle posledních otvírkových prací lze předpokládat v nadloží ještě ložisko další...”

Na tomto výrazném nerostném bohatství, hornoprávně zajištěném dolovým polem o 36 malých a 6 velkých dolových mírách, pokrývajících větší část severního svahu Krušné Hory v rozsahu přes 300 tis. m2, byly erárem založeny doly, jejichž těžba představovala 75 % produkce železné rudy všech 79 zbirožských dolů.

Ložisko bylo postupně otevřeno dvěma dědičnými štolami Josef a František, čtyřmi jámami, Hlavní těžnou, Josef, Anna a Nová větrací, dvěma svážnými, Anna a Prokop a průzkumnými šachticemi František I a II.

Dědičná štola Josef (Zdenko) byla založena v roce 1794 a nafárala ve vzdálenosti kolem 500 m ve svislé hloubce 70 m blok dnešního krušnohorského ložiska v prostoru bývalé XXXVI svážné.

O 56,5 m hlouběji byla v roce 1830 založena na jižním břehu 1.novojáchymovského rybníka štola František, která měla přibližně ve vzdálenosti 1000 m dosáhnout ložiska. Práce na štole byly v roce 1852 zastaveny ve vzdálenosti čelby 416 m od ústí a štola nebyla doražena.

Centrálním dílem erárního dolování na Krušné Hoře byla Hlavní těžní jáma. Byla situována přibližně 150 m jihozápadně od tzv. Pyramidy na křižovatce lesních cest z Hudlic, Nového Jáchymova a Zbiroha. Prorážky se štolou Josef dosáhla v hloubce 72 m. Byla opatřena těžním strojem “Göppel” s dvojitým lanovým bubnem, poháněným koňmi.

Zvyšující se objemy těžeb a řešení obtížné dopravní situace, kdy největší část těžby byla soustředěna v oblasti dnešního krušnohorského ložiska v prostoru VIII svážné a rubanina musela být dopravována dolů na hlavní směrnou chodbu na úrovni štoly Josef a po ní k Hlavní těžní jámě, si vynutily hloubení dalších jam a šikmých děl. Byla to jáma Josef, situovaná asi 100 m severovýchodně od Hlavní těžné jámy, jáma Anna a uvedené svážné Anna a Prokop.

Nejzápadnější část erárního dolového pole v místě dnešního I.Anenského hloubení, asi 750 m od Hlavní těžné jámy, byla ověřována dvěma průzkumnými šachtami František I a II. O pracech na těchto jámách nejsou žádné podklady.

Jednotlivé části ložiska v celém směrném rozsahu erárního dolového pole - téměř 1,5 km dlouhém - byly bezpečně známy již v dřívějších obdobích a byly také v celé délce předmětem těžby. Dobývací práce byly vedeny z povrchu, šly do hloubek 20 - 30 m, na několika místech až 70 m. V menších hloubkách bylo ložisko vytěženo zcela, ve větších hloubkách zůstaly mohutné rudní pilíře, které byly hlavním předmětem těžby v prvním období erární těžby.

Z toho důvodu se konaly od počátku pokusy zavést vhodné způsoby systematického dobývání, zvláště v dosud nedotčených částech ložiska. Těmito otázkami se ve 40.letech podrobně zabýval i dvorní rada příbramského horního úřadu Johann Grimm, který nejdříve (v roce 1842) navrhl příčné dobývání, velmi podobné pozdějšímu dobývání v lávkách se zakládáním vyrubaných příčných chodeb, ražených od nadloží k podloží. Postup porubů byl přirozeně od úrovně štoly směrem k vyšším patrům.

Při inspekční cestě roku 1846 však Grimm zjistil, že navržená metoda nemohla být zavedena pro naprostý nedostatek zakládkového materiálu, a proto vypracoval nový návrh: ...rudní polohy nad úrovní směrné štoly, určené k těžbě, budou rozděleny ze štoly zaraženými 12 m vzdálenými překopy o profilu 4 m2 až k nadloží ložiska. Z nich se bude dobývat dovrchně celá mocnost ložiska až do úklonné výšky 24 m. Vytěžená ruda půjde samospádem na štolu, kde bude za pomoci jednoduchého hražení plněna přímo do vozíků. V úklonné výšce 24 m nad úrovní štoly budou dovrchní dobývky spojeny v podloží ložiska dopravní etáží a z ní se bude postupovat stejným způsobem dále. Při postupu nad 1.etáží bude dělat množství vytěžené rudy určité potíže, to se však vyřeší tím, že každá třetí dovrchní dobývka bude mezi štolou a 1.etáží přibrána a vypravena na svážnou. Tou se pak bude dopravovat ruda vytěžená nejen v dobývce přímo nad svážnou, ale i z obou sousedních...”

Tento návrh doplnil pro její představu mapou, v níž zachytil aplikaci nové metody na bloku za III.poruchou v prostoru pozdější nové větrací šachtice (dnešní ložisko Barbora v prostoru XXIV.svážné).

O propracovanosti návrhu dobývací metody pro krušnohorské ložisko svědčí i zachovaný návrh, uveřejněný v roce 1845 pod názvem “Vorschlag zum Abbau des Eisensteinlagers bei Kruszna Hora von Johann Grimm, k.k.Bergrath”

Údaje o těžbě se zachovaly pouze z let 1842 - 1850. V této době zde pracovalo v dole v průměru 45 - 50 zaměstnanců, kteří těžili převážně z bloků mezi II. - IV. poruchou (dnešní ložiska krušnohorská).

Z doby erárního podnikání na Krušné Hoře se zachoval také zajímavý dokument o situaci a pracovních podmínkách krušnohorských horníků. Rozhodnutím VHÚ v Příbrami č.j. 4557 ze dne 24.12.1843 byly zavedeny ve všech zbirožských dolech dvanáctihodinové směny místo osmihodinových.

Vznikl spor, ve kterém horníci zdůvodňovali svou žádost o zkrácení pracovní doby na osmihodinovou nezdravým prostředím v dolech, nemožností přivydělat si prací mimo důl, možností docházet domů pouze jednou týdně, ale také obavami ze ztráty zaměstnání s ohledem na rostoucí zásoby vytěžené rudy na skládkách. Jednání mezi zástupci horníků a zbirožským horním úřadem se vlekly několik let a teprve v roce 1850 byly znovu zavedeny osmihodinové směny.

Historie podnikámí eráru na Krušné Hoře v rámci komorních zbirožských železáren se uzavírá v 60.letech minulého století, kdy celý rozsáhlý báňský komplex železorudných a kamenouhelných dolů a železáren spolu se zbirožským panstvím byl prodán podnikateli dr. Henry Bethel Strousbergovi za 9 400 000 zl. Ten rozmnožil původní zbirožský důlní majetek na trojnásobek, tj. 900 tis. m2, a to na severním a jižním křídle krušnohoského ložiska. Jeho podnikání jak v oblasti výroby železa, tak i stavby železnic, nebylo úspěšné, takže celý jeho majetek byl v roce 1877 prodán v konkursním řízení.

Fürstenberkové drželi křivoklátské panství, k němuž patřila i Krušná Hora, od roku 1731, kdy přešlo dědictvím na kněžnu Marii Annu z Fürstenberku, rozenou z Valdštejna. Po ní je získal jako rodinný majetek kníže Karel Egon, v letech 1771 - 1782 nejvyšší purkrabí Království českého. Po jeho smrti, v roce 1787, převzal panství představitel české větve rodu - zemský kníže Jáchym Egon.

Za jeho správy a za spolupráce vynikajících báňských odborníků Františka Nittingera, Františka Josefa Gerstnera, Františka Xavera Riepla, Karla Merleta, Antonína Mayera a Viléma Grosse byly položeny základy a postupně vybudovány na svou dobu mohutné fürstenberské železářské podniky. Jejich základ tvořilo nerostné bohatství Krušné Hory, lesní majetek a staré železárny ve Staré a Nové Huti. V pozdější době k nim přibyly další doly na železnou rudu, např. ve Svaté, Trubské, Nučicích, Příbrami a nové zdroje kamenného uhlí v Lánech, Lubné, Krušovicích, Novém Strašecí, na Chomli a jinde. V letech 1810 - 1819 byly dány do provozu železárny v nově založené obci Nový Jáchymov, v letech 1824 - 1826 zkujňovací hutě v Roztokách. V 50.letech byly zakoupeny hutě v Břasích a v roce 1860 železárny v Králově Dvoře spolu s celým panstvím.

Ložisko železné rudy na Krušné Hoře bylo nejvýznamnější ze všech fürstenberských ložisek Fe rud. Podle Antonína Mayera tvořila krušnohorská ruda 46 % vsázky do všech 9 fürstenberských vysokých pecí (41 % pocházelo z dolů v okolí Nučic) a je tedy zřejmé, že doly na Krušné Hoře představovaly nejpodstatnější zdroj celého fürstenberského železářského průmyslu.

Tuto surovinovou základnu měli Fürstenberkové zajištěnou dolovým polem o 28 malých a 25 velkých dolových mírách, pokrývajících východní části ložiska až k jeho uzávěru a západní uzávěr ložiska v prostoru dnešní Gabriely. Celkový rozsah dolového majetku se postupně rozšířil až na 378 819 m2, což je více než 65 % veškerého dolového majetku na Krušné Hoře.

Jednotlivé bloky ložiska ve východní části byly postupně otevřeny dvěmi dědičnými štolami a čtyřmi jámami na směrnou délku 1,5 km a do hloubky až 200 m.

Základním otvírkovým dílem byla dědičná štola Josef, která byla založena v roce 1772 na severním úbočí hory uprostřed dnešní obce Nový Jáchymov. Vojtěšské ložisko nafárala v hloubce asi 80 m pod povrchem ve vzdálenosti 550 m od ústí. V 50. a 60.letech našeho století byla využívána jako výdušné dílo pro hlavní sklad výbušnin.

Druhou dědičnou štolou je štola František, zaražená Antonínem Mayerem v roce 1829 o 60 m hlouběji v údolí potoka mezi Novým Jáchymovem a Otročiněvsí na tzv. Courku. Byla ražena jihozápadním směrem do východního uzávěru ložiska na úrovni dnešního 25.patra. Zastihla ložisko po 750 m (dnešní Františsko - Josefské ložisko) a byla dokončena až v roce 1860 již pod vedením Mayerova syna Otty. Dodnes slouží jako odvodňovací dílo.

Hlavní těžní jáma byla situována v oblasti tzv. Kučerovny na severním svahu západně od dnešního závodu a otvírala nejmocnější a také nejkvalitnější zásoby hlavního ložiska (dnešní ložisko Vojtěch). Byla vybavena pouze pro těžbu. Pro fárání mužstva byla vyhloubena zvláštní lezná jáma do hloubky 30 m. Náraziště jámy bylo založeno 70 m pod ohlubní a postupně byla otevřena 2 patra nad a 8 pater pod jeho úrovní, které byly vzájemné propojeny řadou hloubení.

Štola Josef byla spojena prorážkou s hloubením mezi 4. a 5.patrem a štola František by v tomto prostoru dosáhla úrovně 8.patra.

Směrný rozsah mezipater byl cca 245 m, což je plná směrná délka dnes známého Vojtěšského ložiska na úrovni 24.patra. Je zřejmé, že těžiště fürstenberských dobývacích prací bylo v tomto prostoru a ostatní otvírková díla z povrchu, hloubená do 15 - 30 m, sloužila zřejmě k průzkumným pracem a celkovou výši těžby výrazně neovlivnila.

Pro hlavní těžní jámu zkonstruoval v roce 1793 František Josef Gerstner, tehdy již profesor vyšší matematiky na pražské universitě, důmyslné těžní zařízení pro náklad 850 kg rudy v okovu. Hlavní částí zařízení byl spirálový buben ve tvaru dvou komolých kuželů, spojených mezi menšími základnami nízkým válcem. Žlábky v obou kuželových plochách sloužily k navíjení a odvíjení těžních řetězů. Na střední válcovou část se navíjely řetězy v případě těžby z různých hloubek. Vertikální hřídel žentourového bubnu byl opatřen čepy ze zvonoviny, které se otáčely v železných ložiscích. U tohoto stroje se používala i brzda, aby se dal stroj na každém místě jámy ihned zastavit. Těžní řetěz byl veden po válcích vodícího zařízení a přes dva lanové kotouče k jámě, kterou se vytahovaly a spouštěly dva těžní okovy. Jakmile vyjel okov na den, otevřely se padací dveře a po výstupu okovu se opět uzavřely. Okov se po zaklesnutí speciální páky do řetězu otevřel a vysypal rudu do dřevěného žlabu a dále do vozu. Vytažení jednoho naloženého okovu trvalo 6 minut 18 sekund. Připočítají-li se ještě 2 minuty na zastavení žentouru, odpočinek koní a vyprázdnění okovu, celková doba na jeden výtah byla asi 8 minut. V průměru se těžilo 58 výtahů za 8 hodin, a to beze změny po celých 29 let, po které byl stroj bez jediné nehody v neustálém provozu. Denně se těžilo pomocí dvou koní 50 t rudy.

Oblast Krušné Hory a pozdějšího Nového Jáchymova získala Gerstnerovou zásluhou vynikající prvenství, neboť kromě moderní koncepce těžního zařízení byla koncem roku 1817 postavena první úzkorozchodná závodní železnice. Kromě toho již v roce 1793 byla ve štole Josef zřízena a po řadu let používána dráha na dřevěných kolejnicích s důmyslně konstruovanými důlními vozíky.

V letech 1819 až 1827 se v provozu dolů objevovala řada nedostatků, např. pozdní ověřování a příprava zásob rudy k těžbě, což vedlo k paběrkování ve stařinách nad úrovní štoly. V roce 1827 byl proto povolán Antonín Mayer, který realizoval řadu opatření pro zvýšení rentability celého podniku. Rozšířil dolové pole na Krušné Hoře z 380 tis. m2 na 720 tis. m2, pokračoval s otvírkou ložiska do hloubky, nechal razit Novou dědičnou štolu František, rozšířil dolové pole (Ignác u Hudlic, Václav u Svaté a Karel v Trubské), dále koupil důl Filipa Jakuba pod Radčí, doly Všech Svatých, Karla Boromejského a Antonín v Příbrami a svěřil Františku Herdovi kutací práce v oblasti Nučic, které vedly po roce 1845 k objevení mohutných ložisek chamositu u Nučic a Krahulova.

Údaje o fürtenberské těžbě na Krušné Hoře se zachovaly pouze ze dvou období, a to z let 1849 - 1852, kdy se těžilo průměrně ročně 7500 t rudy při 65 dúlních zaměstnancích a z let 1867 - 1869, kdy se těžilo 17 000 t rudy při průměrném počtu zaměstnanců 113 (73 havířů, 30 odbíhačů a 10 tesařů). Zvýšená těžba v těchto letech souvisí s otevřením povrchového dolu na pelosideritovou rudu v nadloží ložisek hematitu. Ještě v letech 1857 - 1858 se těžilo 9500 t pelosideritu a 4400 t hematitu. Tyto údaje svědčí o tom, že již v polovině minulého století byly známy a těženy výchozy kyšíckého rudního obzoru pelosideritové rudy.

Historie dlouholetého fürstenberského dolování na Krušné Hoře skončila současně se zastavením celého železářského podnikání v letech světové hospodářské krize 1873 - 1876. Fürstenberkové prodali celý důlní a hutní majetek vídeňské bance Wiener Bankgesellschaft.

Tak skončila v 80.letech minulého století historie erárního a fürstenberského podnikání na Krušné Hoře, rozmnoženého ještě v 60.letech Strousbergem. V souladu s tendencemi soustřeďování kapitálu, kdy v době krizí byli menší podnikatelé pohlcováni velkými bankami, získala akciová společnost Česká montánní společnost dřívější majetek zbirožský a strousberský od jeho pozdějšího neúspěšného držitele Hopfengertera a dřívější fürstenberský majetek od uvedené vídeňské banky.

Tyto finanční transakce nepřinesly nic nového do naplňujícího se osudu dolování na Krušné Hoře. To se již nevzpamatovalo z důsledků hospodářské krize i přírodních katastrof, které v 80.letech minulého století těžce postihly Křivoklátsko a Zbirožsko. Provoz byl neustále omezován a nakonec v roce 1889 úplně zastaven.

Období let 1909 - 1939

Po sloučení České montánní společnosti s Pražskou železářskou společností v roce 1909 byly obnoveny těžební práce na Krušné Hoře a od tohoto roku začíná novodobá historie závodu. PŽS vhodně začlenila závod do komplexu rudných a uhelných dolů, vápencových lomů a hutních podniků v Králově Dvoře a Kladně. Průzkumné, otvírkové a těžební práce byly postupně prováděny v ložisku po celé jeho 3 km dlouhé směrné délce, a to v severním i jižním (Protilehlém) křídle a do hloubky až 266 m (Vojtěšské ložisko, 44 patro). Závod, označený číslem VIII, byl PŽS spravován až do roku 1946.

V roce 1910 byly zahájeny báňské práce vyčištěním a úpravou Dědičné štoly František a položením kolejí na nové pražce po celé její délce. Zaměstnáni byli 4 dělníci pod dozorem Jana Cipry a práce trvaly 2 měsíce. Ještě v témže roce bylo dosaženo starých důlních děl ve Františském ložisku, vyraženy komíny v Malém a Velkém ložisku a zahájena těžba. Osádku v dole tvořilo 6 skupin lamačů a 6 odbíhačů, kteří odváželi rudu Dědičnou štolou na povrch, kde byla ručně tříděna a jalové proplástky byly vysekávány. Těžba štolou byla velmi obtížná a výkon na běhače nepřekročil 6 vozů za 10 hodin. Ruda byla dopravována povozy na stanici Nová Huť s určením do kladenských železáren.

V roce 1911 byla dopravena před ústí Dědičné štoly parní lokomobila k pohonu kompresoru K 40 a od tohoto roku se veškeré vrtné práce prováděly vrtacími kladivy na stlačený vzduch. Těžba dosáhla výše 2907 t rudy.

Zodpovědným závodním byl jmenován dne 1.11.1911 ing. Jiří Schistek a závodní kancelář byla umístěna v domě čp. 158 v Hudlicích.

Rok 1912 je pozoruhodný několika událostmi: začalo se pracovat na úpravě terénu v místech dnešního závodu a bylo započato se stavbou betonových zásobníků na rudu. Prakticky současně byl upravován profil bývalé štoly Barbora a Zdenko (původně dědičná štola Josef v erárním poli) a byla obnovena těžba Josefskou štolou z ložiska Vojtěch. Ruda byla ručně vyklepávána a po zvážení dopravována do železáren v Králově Dvoře. Osazenstvo této části dolu se vrátilo tedy po více jak 20 letech k zápisu před směnou do “cechu” před štolou, zápisna byla v pravé místnosti cechu. Počet zaměstnanců dolu se zvýšil ke konci roku 1912 na 299 a těžba dosáhla výše 18447 t.

V roce 1913 se na nádvoří pozdějšího závodu započalo s ražením hlavní jámy Vilém pod úklonem 13,5o , a to současně z povrchu a z úrovně Dědičné štoly. Byla zaražena i štola August do Josefského ložiska na úrovni 10.patra a štola Elsa do Protilehlého ložiska. V témže roce byly dokončeny měřické a vytyčovací práce pro stavbu visuté lanovky do Králova Dvora.

Práce na úklonné jámě pokračovaly velmi rychle, takže již v roce 1914 se přistoupilo k vyzdívání spodní části jámy betonovými tvárnicemi systému Neubauer. Od roku 1914 byl až na přerušení v roce 1916 ražen hlavní překop na 24.patře do ložisek Bezejmenného, Výstavního a Vojtěšského, práce byly ukončeny 20.11.1917 a na konci byla provedena ještě zarážka pokračování hlavního krušnohorského těžebního patra ve směru Barborského ložiska.

Po vypuknutí 1.světové války v roce 1914 byla k vojenské službě povolána většina dělníků. Správu závodu převzal ing. Oczko, závodní dolu VII ve Zdicích. V roce 1915 bylo na závodě zaměstnáno 234 dělníků, 1 naddůlní (p.Srba), 1 účetní, 1 mistr a 6 dozorců. 26.12.1915 bylo v noci na závod dopraveno 30 ruských zajatců a 4 madarští vojáci jako stráž, kteří byli ubytováni v ubikacích, zřízených v nových, ještě ne zcela dokončených, zásobnících na rudu. Zajatci byli přiváděni na začátku směny k jámě a na konci směny si je strážní přejímali u jámy zpět. Přesto došlo k několika útěkům, ale zajatci byli vždy přivedeni zpět na závod.

Výroba stlačeného vzduchu byla v roce 1915 přenesena na závod, k pohonu kompresorů byly v dřevěných boudách vedle betonových zásobníků instalovány 2 lokomobily (Wolf a Lanz), ale většina stlačeného vzduchu se spotřebovala na pohon čerpadel, umístěných u ústí Dědičné štoly, a na pohon těžních vrátků v I.jámě.

V roce 1915 byla založena I.svážná v Josefském ložisku, ale požadavek na maximální krytí válečného průmyslu zvýšenými dodávkami rudy vedl k urychlení prací na dalších svážných: II.svážná v podloží Vojtěšského ložiska, III.svážná ze 14.patra Josefského ložiska a IV.svážná z 24.patra mezi ložiskem Výstavní a Bezejmenné. V tomto roce byla zahájena doprava rudy dokončenou lanovkou do Králova Dvora.

V roce 1916 došlo ke změně číslování pater. Původně byla za 1.patro označena Dědičná štola a patra se počítala směrem k povrchu, takže nynější 17.patro bylo patrem 7. Od 7.12.1916 se na základě nařízení báňského ředitelství v Nučicích patra přečíslovala tak, jak je známe dnes, s tím, že za základní 1.patro byla stanovena úroveň Barborské štoly, takže štola August byla na úrovni 10.patra a Dědičná štola byla na úrovni 24. až 25.patra.

5.1.1917 byl na závod dodán vzduchový vrátek firmy Breitfeld a Daněk, určený pro těžbu v hlavní jámě, ale zároveň se urychleně pracovalo na stavbě strojovny pro definitivní těžní stroj, dodaný již v roce 1914 ze Škodových závodů v Plzni.

V rodinách horníků se začal projevovat nedostatek základních potravin, klesal výkon lidí a rozšířily se nemoci, takže v průměru až 10 % osazenstva nenastupovalo do práce. Do dolu byli proto spuštěni koně, obstarávající dopravu na 24.patře, aby se vypomohlo odbíhačům. Pro práce na třídění rud bylo přijato 5 žen.

Rok 1918 byl poznamenán zvýšenou stavební činností: 20.2.se začalo se stavbou kanceláří, které byly dokončeny 18.11. V březnu byla dokončena výstavba venkovního elektrického vedení z Králova Dvora, strojovna s rozvodnou a trafostanicí 5000 / 500 V a 27.4.1918 byl závod připojen na síť. Tímto dnem byl zastaven provoz obou parních lokomobil. Na konci února byli ze závodu odesláni ruští zajatci. Po dokončení stavby kanceláří se začalo s vyzdíváním I.jámy, která podcházela budovu kanceláří v poměrně malé hloubce. Byla dokončena stavba nejstarší jihozápadní haly třídírny. 1.10.1918 se na závod vrátil závodní, ing.Schistek, ing.Oczko přešel zpět do Zdic.

Tím skončilo první období obnovy těžby, mimořádně těžké z pohledu sociální politiky. Pracovní nářadí, výbušniny a svítivo (až do roku 1911 olej do “brabčíků”) si musel horník platit ze své mzdy. Teprve v květnu 1913 bylo zákonem uloženo podnikateli vydávat horníkům zdarma všechny pomůcky a materiál, potřebný k práci. Až do 1.1.1915 nebyli horníci vůbec pojištěni pro případ úrazu. Zákon o pojištěn v případě úrazu z roku 1888 se nevztahoval na horníky. pozůstalým se poskytoval v případě smrtelného zranění tzv. milodar, který ale nemohl stačit k obživě zbylé rodiny.

Aby byl zajištěn dostatek železné rudy pro hutě, byli horníci po roce 1914 postaveni pod vojenské zákony a na doly byli dosazeni vojenští komandanti, kteří trestali každý přestupek, každé vynechání směny vězením. Například v Nučicích bylo takové vězení ve sklepích bývalé zdravotní stanice na dole č.III, odkud odcházel horník na směnu a zase se sem po ní vrátil.

Velká drahota a nízké mzdy donutily dělnictvo k tomu, že na valné hromadě II.skupiny báňského společenstva na Kladně, konané v červnu 1918, bylo usneseno podat na všech dolech PŽS požadavky na zvýšení hornických mezd. Spor byl doveden do vítězného konce a mzda byla zvýšena o 15 % a byla vyplacena jednorázová podpora 100 K na pracujícího a 20 K na manželku a každé dítě. Tyto peníze se vyplácely až v listopadu 1918, tedy po skončení 1.světové války.

Na závodech se pracovalo až do konce války v jedenáctihodinových směnách, první směna od 6:30 do 17:30, druhá směna od 18:30 do 5:30.

Po válce bylo třeba obnovit průmysl, což vyžadovalo zvýšit objem těžby rudy. Poválečná konjuktura trvala 3 roky, v roce 1921 došlo k omezení těžby a propouštění horníků.

Od 15.5.1919 se na závodech začalo úřadovat v českém jazyce, do té doby byla veškerá korespondence v rámci PŽS vedena německy. V tomto roce byla také pronajata od správy fürstenberského panství stará kovárna v Novém Jáchymově (čp.68) a zahájeny práce na její adaptaci na byty.

10.2.1920 byl proražen barborský komín, spojující 24.patro se štolou Zdenko, čímž se podstatně zlepšily větrné podmínky v celém východním poli. 28.5.1920 byla na závod dopravena parní lokomotiva o rozchodu 600 mm, určená pro dopravu rudy od štoly Zdenko na nádvoří závodu. Ve dnech 29.-31.10.1920 byly odstraněny z I.jámy dosavadní těžní vrátky a byl dán do zkušebního provozu nový těžní stroj typu Karlík. Ke schválení stroje do provozu došlo 26.4.1921 revírním báňským úřadem v Praze a jako znalec byl přizván konstruktér stroje, ing.Karlík.

Ve dnech 11.-17.12.1921 vstoupilo osazenstvo závodu do stávky na podporu dělnických požadavků na zvýšení mzdy, na úpravu pracovních a pojišťovacích podmínek a hlavně na znárodnění dolů.

Odbyt rudy v dalších 3 letech značně poklesl, takže došlo k postupnému propouštění dělníků. 30.5.1921 byla těžba z dolu zcela zastavena, důlní díla se ale stále udržovala. Jako náhradní výroba a zaměstnání pro 30 dělníků byla zahájena těžba křemenců z lomu nad závodem a jejich drcení na zabudovaném drtiči na nádvoří dolu. Křemence byly použity pro přestavbu silnice u Loděnic (v prostoru dolu Chrustenice). Denní výroba drceného kameniva byla 4 železniční vagony. V roce 1921 nastoupil na místo závodního ing. Vladimír Soukup, který zde byl až do roku 1941.

Od roku 1923 došlo k nebývalému rozmachu těžby až do nejvyššího objemu v roce 1928 ve výši 205 kt rudy. Požadavky huti v Kladně a Králově Dvoře se natolik zvýšily, že bylo nutno ještě v roce 1923 přikročit k nakládání rudy ze zásob, protože důl nebyl po více než dvouletém přerušení těžby ihned připraven ke zvládnutí takových úkolů. V roce 1925 se začalo i s tříděním a přebíráním hematitu z odvalových hald. Od roku 1926 zaměstnával při této práci více než 100 lidí stavitel Spousta. Denní těžba se pohybovala ve výši 700 vozů z dolu a 550 vozů z hald. V roce 1924 byla zahájena výstavba druhé haly úpravny.

12.4.1925 byla dodána na důl benzínová lokomotiva Krupp, která obstarávala dopravu ze štoly Zdenko na závod. V době od 6.3. do 1.10.1925 byla postavena zděná budova dílen a v prosinci byla uvedena do provozu lanovka na odval. V roce 1927 byly zahájeny otvírkové práce v Protilehlém ložisku a v západním uzávěru: v březnu bylo započato s Hudlickým hloubením, v červnu bylo komisionární řízení k povolení zřídit úzkorozchodnou dráhu na jižním svahu Krušné Hory až do prostoru jámy Gabriela, s jejímž hloubením se začalo v červenci. Ihned v lednu 1928 se založilo hloubení jámy č.XII a byla dokončena lanovka z prostoru závodu k Hudlickému hloubení. Do května pokročilo hloubení úklonné jámy č.XII do 96 m a v červnu bylo zahájeno hloubení jámy č.XIV. Stav zaměstnanců dosáhl postupně počtu 616 dělníků závodních a 228 dělníků stavitelů Spousty a Šebíka a bylo dosaženo průměrné denní těžby 1019 vozů z dolu a 80 vozů z hald (1 vůz = 10 t). V září 1928 zahájila firma Breifeld a Daněk montáž nové třídírny v nové hale, sestávající z výklopníku, drcení a třídění rudy a ručního přebírání rudy na ocelových článkových přebíracích pasech. Zařízení bylo uvedeno do provozu 28.8.1931.

Od roku 1929 požadavky na vysoké dodávky rud klesaly, a proto se snižovaly počty dělníků provádějící přebírání rud z hald, 14.12.1929 pracovali na závodě již pouze zaměstnanci PŽS. V dole bylo možno přikročit k provádění nutných otvírkových prací, takže byla zahájena ražba nové objížďky v podloží ze štoly Zdenko k Anenskému poli, bylo raženo I. a II. hloubení na Vojtěšském ložisku, překopy na 32.patře a další díla. Na závod byl přijat v červnu 1929 ing. Karel Zachystal, čímž se zvýšil počet báňských inženýrů na 5. Koncem roku bylo na závodě 33 dozorců a 678 dělníků.

Blížící se hospodářská krize 30.let se nevyhnula ani Krušné Hoře, Naopak, stagnace ve výrobě oceli měla za následek snížení těžby v roce 1930 na polovinu objemu z předchozího roku a její úplné zastavení v roce 1932. V průběhu roku 1931 byl převeden do Kladna a Nučic větší počet předních dělníků, ale současně došlo i k propouštění, takže stav osazenstva klesl ke konci roku na 193 dělníků, 17 dozorců, 2 úředníky a 2 inženýry. Propouštění pokračovalo i po celý rok 1932. V roce 1933 se již pouze udržoval nejnutnější rozsah důlních chodeb a na těchto pracech bylo zaměstnáno 5 dřevičských part. Ze stavu 62 dělníků pracovala vždy polovina 14 dní v měsíci a druhou část měsíce byla na neplacené dovolené.

Od roku 1936 nastalo oživení v hutích PŽS v důsledku vysokých požadavků zbrojního průmyslu, a proto byli zpět převáděni dělníci z Kladna a ostatních nučických dolů a přibíráni noví pracovníci, protože se v dole obnovily těžební práce v plném rozsahu. Během 3 let byla překročena rekordní těžba z roku 1928.

V roce 1935 byl dostavěn Hornický dům a do roku 1940 ještě obytné domy u silnice pod závodem, z nichž některé sloužily zpočátku jako ubytovny.

Období let 1939 - 1949

15.3.1939 vstoupila na území našeho již okleštěného státu německá vojska. Pro 550 zaměstnanců Krušné Hory to bylo velmi smutné zahájení ranní směny. Za husté sněhové vánice se shromáždila celá ranní směna v cáchovně, za jejimiž okny již oznamovaly červené plakáty v česko-německém znění zahájení okupace a varování, aby se nikdo nepokoušel klást německému vojsku odpor při jeho postupu do vnitrozemí. To měla být první výstraha. Bohužel, ne poslední.

Pokud se týká písemných zpráv o životě na závodě a v rodinách horníků v době okupace, musíme konstatovat, že se jich zachovalo jen nepatrně. Zachovaly se pouze zprávy o provozu závodu.

V roce 1939 se započalo s průzkumnými pracemi v okolí Krušné Hory: v dubnu se začalo vrtat na Petrovce u Kublova, v srpnu byla založena štola pod obcí Hudlice a v prosinci se zahájilo vrtání u Berouna a u Zahořan.

Již v dubnu vzrostl počet osazenstva o dělníky, kteří byli nuceni opustit pohraniční oblasti Československa, byli mezi nimi i 2 báňští inženýři, ing.Jelínek a ing.Jůza, kteří pracovali v závodě po celou dobu války.

Na 24.patře byl ražen pod Josefským ložiskem tzv. vodní překop, vyúsťující do Dědičné štoly 700 m od jejího portálu. V tomto překopu byla později (1942) umístěna lanovka, obsluhující 2 svážné, a to XXX. ve Velkém a XXVII v Malém Josefském ložisku.

Od listopadu 1940 bylo nařízeno vyřizovat veškerou korespondenci s báňským ředitelstvím v Nučicích a s ostatními úředními místy pouze v německém jazyce. Rovněž všechny tiskopisy byly od té doby pouze německy.

V roce 1941 se začalo pracovat na prodloužení II.jámy na 40.patro. Byla provedena předrážka jámy ze 40.patra do jámové tůně. Na povrchu pod závodem se začalo s výstavbou 2 obytných domů po 8 bytech pro horníky (čp. 135 a 136) a 1 úřednického domu se 4 byty (čp.132). Stavbu prováděli stavitelé Souček a Šebík ze Zdic.

V listopadu 1941 byl přeložen z Krušné Hory do Zdic dlouholetý závodní báňský inspektor ing.Vladimír Soukup a na jeho místo přišel ze Zdic ing.Antonín Maul.

V roce 1942 byl na 40.patře Vojtěšského ložiska ražen překop směrem k Protilehlému ložisku a později vrty zjišťována poloha tohoto ložiska pod tímto patrem. Ražba překopu byla ukončena na tzv. Pražském zlomu, aniž by bylo zastiženo ložisko. To bylo zjštěno teprve ve vrtech.

S ohledem na potřebu vydobytí ložiska V.svážné ve Františském bloku bylo třeba nahradit okresní silnici z Hudlic v prostoru nad správní budovou. Bylo proto využito stávající cesty z Otročiněvsi do Nového Jáchymova, cesta byla rozšířena a upravena a do konce roku 1942 byl 1.úsek z Otročiněvsi k Hornickému domu předán do provozu. Práce na 2.úseku do Nového Jáchymova byly zahájeny, ale pro nedostatek pracovních sil byly dokončeny až po válce. V dubnu 1942 se postavily zděné pilíře pro nový automatický oběh vozů na peróně a v červnu začala montáž nové třídírny.

3.10.1942 došlo k pozoruhodné události: do speciálního hornického školení nastoupili první 3 učni. Do roku 1943 se zvýšil počet učňů na 17 a výuku vedli naddůlní Lucák a důlní Unger.

V roce 1943 byla postavena odbočka z lanovky a založena skládka hrudkovenských strusek na jižním úpatí Krušné Hory. V září byly dokončeny úpravy vozíkového oběhu na povrchu, včetně řetězovky, a úprava vyjímání pod I.jámou tak, aby se usnadnil posun plných a odsun prázdných vozíků.

Od počátku roku 1944 docházelo k nepravidelnostem v těžbě, řada dělníků byla převedena do železáren v Králově Dvoře, do Kladna a do nučických dolů, ale byli zase předáváni zpět, takže stav osazenstva velmi kolísal. To se přirozeně projevilo i na poklesu těžby.

V poslední den okupace, 4.5.1945, byla v blízkosti závodu napadena část Vlasovovy armády, přesouvající se směrem k Berounu, hloubkovými letci. Byla zničena 4 nákladní auta s municí, na samotném závodě ke škodám nedošlo. Druhý den po této události došla na závod telefonická zpráva z železáren v Králově Dvoře, že v Berouně již byly na budovách vyvěšeny československé vlajky na znamení konce německé okupace. Na závodě byly sestaveny hlídkové čety, jimž veleli důlní měřič Eduard Herold a účetní Jan Nademlejnský. Toto opatření bylo nutné, neboť se počítalo s tím, že jednotlivci a skupiny prchající německé armády mohou ohrožovat občany a ničit zařízení závodů. Dále bylo nutné hlídat závodní noclehárny, do nichž se v květnových dnech nastěhovalo 170 německých civilistů - uprchlíků z Pruska. Tito “národní hosté” zde byli umístěni na základě příkazu okresního úřadu v Berouně. Jejich pobyt zde skončil 11.5., kdy byli v doprovodu místních hlídek odsunuti do Králova Dvora do sběrného tábora.

Až do poloviny května se na závodě nepracovalo, prováděly se jen nejnutnější udržovací práce. Teprve 14.5. nastoupilo 26 dřevičů prohlédnout stav důlních chodeb a provést nutnou údržbu. Ještě v průběhu května byly zahájeny těžební práce. V té době se také začali vracet zaměstnanci, kteří v 2.polovině roku 1944 byli převedeni na práce na Kladno, ale také na zákopové práce na severní Moravě.

Normální pracovní život se pomalu vracel i na Krušnou Horu. V červenci 1945 se započalo s dodávkami kusové a drobné rudy pro třinecké železárny a denní těžba stoupla na 250 - 300 vozů. Dne 24.10.1945 byl podepsán dekret o znárodnění dolů a těžkého průmyslu ČSR.

Od října 1945 se jednalo o zavedení autobusové linky z Kublova na závod a dále do Berouna. Jednání bylo ukončeno povolením dopravy osob na uvedené lince, z počátku nákladním automobilem získaným z akce UNNRA a od 28.8.1945 autobusem. Tím se značně zlepšila doprava zaměstnanců z tohoto směru a linka umožnila později i zvýšit jejich počet, zvláště když přibyla další autobusová linka z Bránova a Karlovy Vsi.

Dne 8.5.1946 bylo na závod přiděleno 7 německých zajatců, kteří dosud pracovali v uhelném dole Lísek. V roce 1947 k nim přibylo ještě 11 německých horníků z Jáchymova. 6.7. byl na závodě odhalen pomník horníkům, kteří zahynuli v době okupace. Od listopadu byly zahájeny adaptační práce na dělnických noclehárnách, které byly přestavěny na Hornický dům. Ten byl slavnostně otevřen 20.4.1947 a již od 24.4. bylo dáno do provozu kino.

V červenci 1948 byla uspořádána tradiční hornická prokopská pouť na pamět hornických slavností z minulého století, konaných každoročně “na Pažourku”, u dolu č.XII. Pouť se konala na prostranství před cechem u Josefské štoly v Novém Jáchymově a pokračovala taneční zábavou v Hornickém domě.

20.8.1948 byl vytěžen poslední vůz plánu dvouletky. Na slavnostním shromáždění osazenstva promluvil předseda závodní rady Stanislav Zikmund, podnikový ředitel ing. Rozsypal z Nučic a vedoucí závodu ing. Zachystal. Do konce roku dal závod národnímu hospodářství navíc 64 533 t rudy.

Dne 18.12.1948 obdržel závod Krušná Hora vyznamenání jako vítěz 7.kola národní soutěže, a to putovní prapor úderníků práce III.stupně. Vyznamenání bylo předáno zástupcům organizací a vedení závodu v Průmyslovém paláci v Praze ministerským předsedou Antonínem Zápotockým.

Z dalších událostí těchto 2 let je třeba připomenout alespoň ty hlavní.

• 19.6.1947 byl na závod dopraven první vzduchový nakladač typu Eimco z akce UNNRA, v červenci byl předán další stroj téhož typu a v září nakladač Sullivan. Všechny nakladače byly nasazeny na nakládání rudy z hald na povrchu.
• 9.6.1947 nastoupilo prvních 6 horníků rekreační dovolenou ROH ve Starých Splavech u Máchova jezera.
• V červenci 1947 byl uzavřen důl č.XII pro nedostatek horníků a těžba již nebyla obnovena.
• 18.2.1948 byli němečtí zajatci odsunuti do sběrného tábora v Praze Motole.
• V dubnu byl přivezen z Mořiny hrablový nakladač Joy, který se velmi osvědčil při nakládání drobné rudy ze zásoby. Pracoval až do konce 50.let.

Dekretem ministra průmyslu čj. 168.853/49-V-IV ze dne 24.7.1949 byl podle § 23, odst.1 dekretu prezidenta republiky č.100 Sb. z 24.10.1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků zřízen ke dni 1.1.1950 národní podnik Železorudné doly Nučice.

Vývoj po roce 1950

Rok 1950 znamenal v historii závodu začátek jednoho z nejvýznamnějších období rozvoje. 1.lednem skončilo prakticky období organizačního uspořádání báňské činnosti z doby bývalé Pražské železářské společnosti: z národního podniku Středočeské uhelné a železorudné doly Kladno (SUŽD) se vyčlenil nový národní podnik Železorudné doly se sídlem v Nučicích. Jednotlivým závodům bylo ponecháno číslování z dob PŽS, takže Krušná Hora byla nadále dolem č.VIII. 1.lednem 1950 byl dočasně k závodu přičleněn jako provoz i důl č.VII Hrouda ve Zdicích na těžbu chamositu se samostatným důlním úsekem v Černíně (pelosiderity).

Po úspěšném splnění úkolů dvouletky 1947-48 pokračovalo postupné zvyšování těžby z dolu za současné intenzivní těžby rudných odvalů, nahromaděných v období do roku 1940 jako odpad při ručním třídění rudy. V roce 1950 bylo takto zpracováno a po roztřídění připraveno k expedici do Králodvorských železáren více než 60 kt rudy. Při těžbě rudných odvalů byly poprvé ve větším rozsahu použity nakladače Eimco 12B, dodané v akci UNNRA. Zároveň byl dán do provozu rotační kompresor Thompson (25 m3/min) a hrablový nakladač Joy.

Technické vybavení závodu, a to jak na povrchu, tak i pod zemí, odpovídalo stále ještě stavu z doby PŽS s tím rozdílem, že těžba byla omezena prakticky pouze na bloky od východního uzávěru po štolu Zdenko, která nesloužila těžbě, ale pouze jako útěková cesta a výdušné dílo k hlavnímu ventilátoru u jejího ústí.

Povrchové objekty poskytovaly obraz více než skromný. Stará správní budova z 20.let, částečně poškozená vlivem zaboření August štoly, zahrnovala pouze 4 kanceláře, kdežto dozorci a směnmistr měli své “kanceláře” v šatnách. Na začátku roku 1950 se celé vedení dolu kromě středních techniků skládalo z 1 odpovědného závodního, 1 báňského inženýra, 2 účetních, 1 administrativní síly a 1 důlního měřiče.

Zámečnické dílny a kovárna zabezpečovaly pod vedením 2 mistrů údržbu strojního zařízení, z nich největší objem prací vyžadovala třídírna rudy, vybavená převážně stroji z období 2.světové války (2 drtiče, korečkový výtah, třídič Seltner a ocelové přebírací pásy). Tzv. malá kovárna byla vybavena pěchovacím strojem Flottmann pro výrobu plných čtyřhranných vrtných tyčí a později novým bucharem Ajax pro kování nástavců na šestihranné tyče při postupné výměně vrtacích kladiv EDK 60 a EI 60 za kladiva řady VK s vodním výplachem.

Slabým místem provozu se ihned po nasazení prvních nakladačů ukázala kompresorovna, a to i po doplnění 2 strojů (Flottmann, Thompson) sovětským kompresorem Borec (25 m3/min) v roce 1952, získaným z Chvaletic. Tento stav trval prakticky až do výstavby nové kompresorové stanice a zvýšení kapacity o 3 x 253/min novými kompresory 3 DSK 350 v letech 1955 - 1956 a značně podvazoval možnosti rychlejšího zavádění strojů na pracoviště pod zemí, zvláště po znovuotevření Anenského pole na 6.patře západně od štoly Zdenko v letech 1952 - 1953.

Sociální zázemí závodu bylo na dnes nepředstavitelně nízké úrovni: přibližně 300 zaměstnanců závodu, z toho téměř 2/3 pracujících v ranní směně, mělo k dispozici šatny (společně čisté i nečisté) v bývalých stájích a 6 - 8 sprch na umytí. Teplou vodu dodávala lokomobila vytápěná důlním dřívím, která byla po většinu doby v havarijním stavu. Šatny žen byly v ještě horším stavu. Větší část zaměstnanců, bydlících v dosahu závodu, odcházela domů v pracovním oděvu.

Pro povrchovou dopravu měl závod k dispozici 1 nákladní auto Praga RN z předválečné doby, 1 pár koní a 1 osobní auto Tatra 57 A. Důlní dřevo dovážely na závod lesní závody vlastními potahy, ale dopravu ostatního materiálu, včetně výbušnin, si zajišťoval závod uvedenými dopravními prostředky.

Zcela nevyhovující bylo zásobování závodu pitnou a užitkovou vodou z čerpací stanice Na Courku a nebyla vybudována ani čistící stanice splaškových vod. Pro zaměstnance měl závod k dispozici pouze byty v domech pod závodem u silnice z Otročiněvsi do Nového Jáchymova v počtu 27 b.j., 3 byty v “štajgrhausu” v Novém Jáchymově, 1 byt u štoly Zdenko, 4 byty ve Fürstenberském zámku Krušná Hora, 1 byt u Dědičné štoly František a několik bytů v domech zrušených železáren v Novém Jáchymově.

Situace v dole byla vcelku konsolidovaná, pracovali zde pouze kmenoví zaměstnanci. Těžilo se pouze po Vojtěšském překopu na 24.patře k I.vlečné jámě akumulátorovými lokomotivami Siemens z roku 1930 (vyjímkou byla těžba lanovkou z XXVI.svážné ve Františsko-Josefském ložisku na 32.patře k II.jámě) a poslední činnou svážnou byla XXIX v Barborském ložisku - dále nebylo 24.patro zpřístupněno, i když bylo vyraženo po XL.svážnou.

Nakládání rudy a hlušin jak v dobývkách, tak i na chodbách a překopech bylo pouze ruční: používaly se lopaty nebo vidle, což byla určitá zvláštnost na všech nučických dolech. Ručně, tj. bez pneumatických podpěr, bylo prováděno i veškeré vrtání - a to bez výplachu. Pozoruhodné bylo používání 4 - 6 m dlouhých čtyřhranných kovaných vrtacích tyčí při vrtacích pracech v komorách. Osvětlení dolu, kromě náraziště I.jámy a hlavy II.jámy, neexistovalo, havíři a technici používali zásadně acetylenové lampy. Výstuž důlních děl i větších profilů, např. svážných, se prováděla většinou pouze dřevem.

Závod si zabezpečoval většinu náhradních dílů ve vlastních dílnách nebo sesterských závodech bývalé PŽS a také dokázal vyrobit i strojní zařízení, např. podzemní lanovky, nová těžní zařízení do svážných apod. vlastními silami.

Od roku 1951 byla veškerá těžba zabezpečována pouze z dolu. Bylo třeba zajistit podmínky jak v rozšíření dolového pole tak i v počtu zaměstnanců. V roce 1950 se zahájily intenzivnější práce na otvírce 32.patra a od roku 1952 se přistoupilo k postupné otvírce celého západního pole na 6.patře štolou Zdenko až za II.Anenské hloubení. Současně se vytvořily podmínky k obnovení dopravy po 24.patře až po rekonstruovanou XL.svážnou a později k otevření Protilehlého ložiska na 11.patře nově založenou štolou Božena.

Složitější se ukázalo doplňování stavu novými pracovníky: již v roce 1950 nastoupili na závod první “brigádníci” z řad úředníků a soukromých řemeslníků a byli ubytováni pod Hornickým domem, kde byla zřízena i první závodní kuchyně. Příliv nových pracovníků se výrazně zvýšil po roce 1952, kdy na závod byli v organizovaném náboru posíláni většinou mladí zemědělci z Kolínska. V roce 1953 a 1956 přišlo na závod 120 učňů 3.ročníku z hornických učilišť v Příbrami, Rudňanech, Rožňavě, Sirku a Banské Štiavnici. Jejich zařazení do pracovních kolektivů v dole, zabezpečování odpovídajícího ubytování, stravování a dopravy (provizorně v Nižboru, definitivně v Berouně) bylo nesnadným úkolem, ale pro stabilizaci kádrů to byl značný přínos. Přes řadu opatření v sociální oblasti a vysokou rozestavěnost nových bytů, trpěl závod vysokou fluktuací, která se pohybovala sž do 50 %. Přispěly k tomu i problémy s plněním plánu a tím i menší výdělky.

Stabilizace osazenstva byla řešena dvojí cestou: zabezpečovalo se rozšíření autobusových spojů na jednotlivé směry, zahájila se výstavba bytových jednotek na sídlišti v Berouně a v rámci investiční výstavby i pohotovostního sídliště domků v Novém Jáchymově. Dále byla zajištěna stálá lékařská služba v novém zdravotním středisku. Pro pracovníky z volného náboru byly v letech 1950 - 1952 postaveny v prostoru nad Hornickým domem 4 dřevěné ubytovny s kuchyní a jídelnou. Je jen přirozené, že dosavadní obtíže, dané zcela nedostatečným sociálním vybavením závodu, se přílivem nových zaměstnanců dále zhoršovaly.

V letech 1952 až 1953 se proto přistoupilo k urychlenému řešení hlavních problémů formou investiční výstavby. Současně byly zahájeny práce na zpřesnění zásob rudy rozsáhlým geologickým průzkumem pod zemí a na povrchu, prováděným silami závodu a dodavatelskými organizacemi.

V roce 1952 se započalo v Rudném projektu Praha s projektovými pracemi na rekonstrukci povrchových objektů a jejich dostavbu, a na modernizaci dopravy v dole. Úvodní projekt na tuto výstavbu s rozpočtovými náklady cca 55 mil. Kčs byl schválen ministerstvem hutí a rudných dolů protokolem MHD čj. 402/90914 dne 23.6.1953. V projektu se sice konstatovalo, že stávající objekt třídírny (i rekonstruované) leží v ohroženém pásmu, a že by se měla povrchová část závodu budovat na jiném, vhodnějším místě, ale od této koncepce bylo upuštěno, a to ze dvou hlavních důvodů:

• 1. rekonstrukce závodu a tím i zvýšení těžby se oddálily
• 2. ověřené geologické zásoby nedávaly výhled na dostatečnou životnost (A + B + C1 - 3868 kt, C2 - 5626 kt).

Během prací na technickém projektu, které převzal závod Rudný projekt Brno, byl předložen ke schválení nový výpočet zásob, jenž vykázal vzrůst v zásobách B + C1- 10 770 787 t a C2- 5 149 905 t. Na základě tohoto podstatného rozšíření zásob byla vypracována RP Brno “Studie k výstavbě Krušné Hory” z 29.1.1954, ve které se obnovila diskuse výstavby nového závodu místo rekonstrukce dosavadního s tím, že rekonstrukce neodstraní hlavní provozní závady dolu, a to:

• a) těžení 2 a později 3 úklonnými jámami
• b) excentrické umístění závodu vůči zásobám
• c) citelnou ztrátu pracovního času prodlužujícími se cestami na pracoviště.

Konečné rozhodnutí znělo ovšem na pokračování v pracích podle původního projektu s tím, že v roce 1957 bude uloženo RP Brno vypracovat studii na umístění hlavní svislé těžní jámy v těžišti rudných zásob. Přesto předložilo vedení závodu jak v prosinci 1954, tak v září 1955 nové návrhy, zabývající se situováním svislé jámy, protože zachování dosavadního systému těžby úklonnými jámami by do budoucna přinášelo zvětšující se problémy a hlavně značné omezení kapacity těžby.

V roce 1954 byly zahájeny investiční práce na povrchu závodu a o rok později v podzemí. Je třeba říci, že tato výstavba odstranila především hlavní nedostatky, které vyplývaly z letitého zanedbávání potřeb závodu ze strany PŽS. Byla postavena sociální a správní budova moderní koncepce se 700 místy v čisté a špinavé šatně, 120 místy v šatně žen, 120 místy v šatně učňů, se samostatnými šatnami pro technický personál a návštěvy a s celým sociálním a správním zázemím. Byly rozšířeny dílny a sklady, kompresorovna včetně nového strojního osazení a příslušných rozvodů na povrchu a v dole. Dále byla vybudována transformovna, rozvodna a nové vedení 22 kV z rozvodny v Berouně s přenosovými možnostmi až 7 MW. Z bývalých šaten byly upraveny garáže a autodílna, byla postavena nová truhlárna a pila včetně skládky dřeva a vybavena 3.hala úpravny novými drtiči Symons, a to včetně odprašovacího zařízení pro celý objekt drtírny a třídírny. Závod byl oplocen a zpevnily se vnitrozávodní komunikace a celé nádvoří. Mimo areál byla postavena jídelna s prodejnou potravin. V roce 1956 byl vybudován vodovod pro závod a Nový Jáchymov a čistící stanice pro závod a pohotovstní sídliště. V Novém Jáchymově se přikročilo k dostavbě sídliště zděných dvojdomků (čp.124 - 128).

Značných změn doznal i důl: byla zřízena trolejová doprava na celém 24.patře, důl byl kompletně elektrifikován a osvětlen, vybudoval se centrální dispečink se systémem dálkového ovládání. V prostoru štoly Zdenko byl zabudován nový výkonný ventilátor s dálkovým ovládáním. Hlavní těžní patra byla v úzkých profilech rekonstruována a provedl se nový rozvod stlačeného vzduchu. Jedním z největších objektů v podzemí byl sklad výbušnin na 24.patře na 10 000 kg amono-

ledkových trhavin a 30 000 ks rozbušek, větrně spojený komínem s Josefskou štolou a doplněný výdejnou a příručním skladem. V roce 1954 byla zahájena stavba nového pomocného skladu výbušnin západně od I.Anenského hloubení. Sklad byl prakticky dokončen včetně definitivní betonové výstuže kobek, ale dokončovací práce byly předčasně v roce 1965 zastaveny. Modernizace doznal i lokomotivní a vozový park a mimo rámec rozpočtu byla zajištěna doprava mužstva ve speciálních vozech, vyrobených v letech 1964 a 1965 v n.p. Pohronské strojárne v Hliníku nad Hronom, a to jak na 6., tak i na 24.patře. V roce 1958 byly nasazeny do provozu na 24.patře trolejové lokomotivy polské výroby typu LD-1 (2 x 16 kW, rok výroby 1953), které nahradily do té doby sloužící akumulátorové lokomotivy Siemens z roku 1930 a Metallist z let 1951 a 1952. Park diesellokomotiv byl v letech 1952 až 1953 doplněn o 5 ks lokomotiv BND 30. V letech 1955 - 1958 byl postupně vyměněn celý vozový park za vozy typu RDV o obsahu 635 l.

Postupující mechanizace namáhavých prací při nakládání rubaniny na chodbách a porubech si vyžádala trvalé doplňování stavu důlních nakládacích mechanismů, především nakladačů. Po dobrých zkušenostech s nakladači Eimco B 12 z počátku 50.let byl stav lopatových nakladačů typu NL-12-V a Vn postupně doplněn až na 46 ks na začátku 60.let. Současně se zvýšil i počet škrabákových vrátků typu LA-10, ŠV-30 a ŠV-20 na 12 ks, ty se osvědčily hlavně při těžbě nadložního Malého ložiska.

Jak již bylo uvedeno, byl v rámci investiční výstavby uveden do provozu v roce 1960 hlavní důlní ventilátor o průměru 1400 mm a výkonu 32,5 m3/s. Nově byla vybavena i čerpací stanice ve II.vlečné jámě ponornými čerpadly s automatikou kontrolovatelnou z dispečinku.

Mezi investiční práce z této doby je možné zahrnout i hloubení svislé jámy v Protilehlém ložisku bloku 18, tj. v ložisku bývalého Hudlického hloubení a dolu č.XII. Práce prováděl dodavatelský podnik Výstavba kladenských dolů, závod Plzeň, v letech 1962 - 1964. Svislá jáma byla vyhloubena na úroveň 5.patra a z ní byl vyražen překop do ložiska a započaty ražby sledných chodeb. Po vyražení asi 100 m chodeb byly práce v roce 1964 zastaveny v souladu s rozhodnutím MHD o zastavení hornických prací v ložiscích s nízkou kovnatostí.

Dále byla na konci 50.let vyražena ve vzdálenosti 860 m od závodu z úzkokolejné trati do štoly Zdenko štola Vojtěch na úrovni 6.patra o celkové délce 255 m s odbočkou k západním částem bloku 3 a 4 mezi povrchem a 6.patrem. Štola byla vybudována pro těžbu zbytkových podložních částí Velkého ložiska nad úrovní 6.patra a pro zajištění větrání při pokračování v této těžbě i pod 6.patrem.

Z dvojkolejného náraží pod I.jámou na 24.patře byl vyražen jižním směrem do Protilehlého ložiska překop 470 m dlouhý, zpřístupňující zásoby bloků 16 V a M mezi 24.patrem a povrchem. Práce prováděla VKD Kladno.

Po roce 1960 se přikročilo i k významné změně systému vertikální dopravy z těžebních mezipater na hlavní důlní dopravní patro. V prostoru XL.svážné a západně od I.Anenského hloubení byly vybudovány 2 centrální sýpy opatřené ocelovou výstuží o průměru 1,40 m, elektrickými stolovými podavači, čelními výklopníky a dostatečně dimenzovaným prostorem pro plné a prázdné vozy. Tímto opatřením se několikanásobně zvýšila kapacita dopravy rudy proti dosud převážně používanými svážnými, které navíc potřebovaly trvalou údržbu. Sýp při pravidelném přísunu vozů byl schopen přepravit více než 300 t rudy za směnu z úrovně 15. na 24.patro.

Problematikou výstavby nového závodu a otvírky dolu novou svislou jámou se zabývaly v souvislosti s požadavkem na zvýšení těžby i další zpracovávané dokumenty. Nejkomplexnější z nich byl “Investiční úkol na výstavbu svislé jámy a úpravny dolu Krušná Hora” z roku 1959, jehož autory byli pracovníci vedení závodu.

Investiční úkol řešil tyto požadavky:

• vybudovat svislou jámu s těžním zařízením pro roční kapacitu 600 kt rudy + 15 % hlušin ve dvousměnném provozu
• vybudovat drtící, třídící a úpravárenský objekt včetně haldového hospodářství pro zpracování 600 kt krevelové a pelosideritové rudy za rok ve 2 samostatných linkách
• vybudovat provozní a sociální objekty závodu včetně komunikací a nové visuté lanové dráhy.

Umístění závodu bylo řešeno ve 2.alternativách, přičemž alternatila 1 předpokládala vybudování jámy a celého závodu v těžišti zásob, tj. jihozápadně od ústí štoly Zdenko, alternativa 2 v prostoru západně od nového dřeviště. Alternativa 1 byla volena z čistě báňského hlediska při optimalizaci dopravních poměrů pod zemí, řešení podle alternativy 2 sledovalo především využití stávajících sociálních a provozních objektů dolu, kromě úpravny rudy.

Investiční záměr vycházel ze stavu zásob k 1.4.1956, schváleného usnesením Komise pro klasifikaci zásob ze dne 11.12.1956 a z výpočtu zásob kyšického rudního obzoru z roku 1957.

Dále byl vzat v úvahu stav prací na technologii úpravy obou typů rudy, jak jí zhodnotil Výzkumný ústav národního podniku Železorudné doly a hrudkovny Ejpovice v říjnu 1958. Výše těžby byla určena z požadavků na zásobování hrudkoven v Králově Dvoře, Ejpovicích a Mníšku pod Brdy a v té době i z požadavků na dodávky kusové rudy pro Spojené ocelárny, národní podnik, Kladno.

Pokud se týkalo návrhu úpravárenského zařízení, bylo poukázáno na skutečnost, že bude třeba ještě pokračovat v technologickém výzkumu, zaměřeném na:

• tříditelnost hematitu v drobných frakcích
• úpravu kusové rudy určené pro vysoké pece
• zvýšení kvality drobné rudy pro hrudkovny
• obohacení pelosideritů na kvalitu vysokopecní rudy

Pro zvýšení životnosti a perspektivy těžby předpokládal IÚ v budoucnu připojení ložiska Veliz u Kublova, případně ložisek Dlouhá skála a Petrovka.

Vzhledem k tomu, že při případném požadavku na zvýšení výroby nad 600 kt/rok by již kapacitně nestačila visutá lanovka Krušná Hora - Králův Dvůr zajistit dopravu celého množství rudy, připravil RP Praha v návaznosti na uvedený investiční úkol další návrh řešení ve formě investiční studie. V ní se zvažovala reálnost neobvyklé varianty vybudování nového závodu v úrovni Berounky v blízkosti obce Žloukovice a jeho spojení s ložiskem štolou dlouhou 7 km. Studie počítala, že kromě objektů úpravy rudy bude muset být v tomto prostoru zřízeno i haldové hospodářství, odkaliště a vlečka s nakládací stanicí na odbočce z trati Beroun - Líšná.

Nová technika a technologie po roce 1950

Od roku 1950 se hledaly cesty, jak mechanizovat nejtěžší hornické práce, zejména vrtání a nakládání. Jestliže se u vrtání dospělo poměrně rychle k všeobecnému používání vzduchových teleskopických podpěr pro všechny typy kladiv, prorážela si mechanizace pro nakládání cestu jen velmi pomalu. I když byly již před rokem 1950 na závodě k dispozici nakladače Eimco a hrablový nakladač Joy, byly to nakonec škrabákové vrátky, které prorazily cestu mechanizovanému nakládání na porubech. Nakladače se ihned od jejich nasazení uplatnily při ražení dlouhých děl.

Po ještě ne zcela průkazné výhodnosti použití prvního škrabákového vrátku s podkovovitou lžící maďarské výroby ve Velkém ložisku XXX.svážné v I.revíru v roce 1953 - 1954, byly škrabákové vrátky ŠV-30 a LA-10 postupně nasazeny k těžbě Malých ložisek Barborských a Tříšiňáckých bloků a zde se velmi osvědčily. Na technicko-ekonomické konferenci nučického revíru, která se konala v roce 1957, bylo možné již konstatovat, že za použití škrabákových vrátků bylo vyřešeno odtěžení rubaniny z ložisek o malé mocnosti. To ale neplatilo o zkušenostech při jejich použití ve velkých mocnostech.

Změně dobývací metody ve velkých mocnostech byla věnována mimořádná pozornost vzhledem k tomu, že tzv.nučická metoda, dosud převážně používaná, vyžadovala velký objem přípravných prací a byla uzpůsobena čistě pro ruční nakládání. Pro pomalý postup vyžadovala dále nákladnou údržbu chodeb a svážných a výkony byly značně omezovány často dlouhou ruční dopravou na mezipatrech (na XXX.svážné byly některé mezipatrové chodby více než 200 m dlouhé).

V letech 1952 - 1953 byla zkoušena na 19.patře XXX.svážné metoda příčného pilířování na zával s postupem od nadloží k podloží podle návrhu sovětského experta ing. Iljina. Princip metody záležel v tom, že se ložisko rozdělilo řadou současně ražených překopů od podloží k nadloží na příčné pruhy a kolem těchto překopů se s odstupem asi 5 m rozstřelovaly stropy a boční pilíře směrem od nadloží k podloží. Při tomto postupu vznikla postupně pod nadložím velká otevřená komora a po určitém odstupu od nadloží bylo nakonec znemožněno pro značné nebezpečí pádu horniny vytěžení nastřílené zásoby. V praxi došlo většinou k předčasnému zavalení nevytěžené rudy stařinami z vrchního mezipatra.

V roce 1955 byla vyzkoušena metoda dobývání mezipatrovým zavalováním směrnými chodbami, a to ve východní části 19.patra Barborského ložiska XVIII.svážné. Ložisko zde mělo pravou mocnost 9 - 12 m při úklonu kolem 34o. Pro předpokládané zvýšení těžby z bloku byla převedena těžba ze svážné do nového, v podloží raženého komína s příslušným oběhem vozů na hlavním 24.patře. Postup dobývání byl ve směrných pruzích o šířce cca 5 m, přičemž jako první byl vydobyt pruh u podloží. Pro odtěžování nastřílené rudy byl použit škrabákový vrátek ŠV-30, zpětná kladka byla umístěna na ocelovám výložníku.

Zatímco výkon při ražení chodeb pomocí škrabáku byl vyšší o 30 % oproti ražbě s ručním nakládáním, zvýšil se porubový výkon v průměru pouze o 9 % proti původní tzv.nučické metodě. A to bylo málo s ohledem na více práce při přípravě odtěžovacích komínů v podloží, dopravu a montáž strojního zařízení a zabezpečení elektrických rozvodů. Porub byl zastaven v únoru 1956.

Již před tím, v roce 1954 po otevření 6.patra štoly Zdenko, byl učiněn zdařilý pokus s dobýváním ložiska o malé mocnosti do 2,5 m metodou směrného stěnování na zával v Anenském ložisku tzv. III.partie a ložiska XXV.svážné s mechanickým odtěžováním rudy pomocí nátřasných žlabů typu ZPE 20. S ohledem na geologické poměry, hlavně úklon a jakost rudy a nadloží, byla úklonná délka zvolena 15 m, což se ukázalo jako optimální pro řízení závalu poměrně nesoudržných stropů. Směrná délka porubu byla 80 m jako maximální délka pro použitou žlabovou soupravu.

Na tomto pracovišti bylo poprvé v historii závodu použita řada nových zařízení a postupů. Vzhledem k malé tvrdosti rudy se vrtalo rotačně buď vzduchovými vrtačkami RV 72 nebo elektrickými vrtačkami E 428 s korunkami s tvrdokovem K 36. Dále se zkoušela různá schémata vývrtů a jejich délka a sklon. V průběhu prací zkoušel na porubu prof. dr. ing. Černík z Příbrami své dva prototypy zařízení pro milisekundový odpal náloží (milisekundové rozbušky nebyly dosud k dispozici). Pokus nebyl úspěšný, došlo dokonce k zavalení porubu u stěny.

Vlastní postup rubání stěny, stavění stojkořadí a jejich postupné plenění a řízený zával vyrubaného prostoru byly časově laděny tak, že během těžby obou bloků nedošlo k žádné mimořádné události. Po vyhodnocení devítiměsíčního průběhu prací bylo možné konstatovat:

• zvýšení porubového výkonu o 17,8 % proti průměru dolu
• snížení koeficientu příprav a tím i úspora směn dřevičů a doloviny o 15 - 18 %, při soudržném nadloží až o 70 %
• snížení nákladů o 1,97 Kčs
• zvýšení výrubnosti až na 96 %

Metoda byla velice úspěšná, ale použitelná pouze v některých blocích o malé mocnosti.

Nakonec se po řadě zkoušek našla i vhodná metoda pro dobývání velkých mocností. V roce 1958 byla navržena dobývací metoda, mezipatrové zavalování, která využila jako nakládacího stroje nakladače NL-12-V. Pracovní postup vycházel z předností původní ruční nučické metody. Proti této metodě se nový návrh odlišoval nejen využitím nakladače, ale i systémem přípravy bloku k těžbě. Šlo prakticky o rozdělení nepravé mocnosti na příčné pruhy o šířce 4 m a jejich dobývání od podloží k nadloží za současného zavalování volných prostor stařinami z hořejšího, již vydobytého mezipatra.

Při hodnocení přínosů dobývacího postupu bylo možno uvést tyto přednosti:

• jednoduchost systému otvírky a přípravy mezipatra k těžbě
• zvýšení porubového výkonu o 25 - 30 % proti nučické metodě
• snížení těžebních nákladů o 12 - 15 %
• snížení dřevičských směn o 70 - 80 %
• snížení spotřeby dřeva o 50 %
• podstatné zlepšení tlakových poměrů na mezipatře

K tomu je možné přičíst i možnost dalšího zlepšení jednotlivých dílčích operací, např. vrtání s použitím ohebných vrtáků, využití bezkolejových zásobníkových nakladačů, doprava rudy na těžní patro sypným komínem místo svážnou apod.

V roce 1962 bylo poprvé provedeno komplexní zhodnocení změn, ke kterým došlo v průběhu předcházejících 10 let na závodě, a to v porovnání s průměrným rokem (1959), který bylo možné charakterizovat takto:

• 1. nízká úroveň mechanizace nakládání - kolem 35 %
• 2. značné roztříštění těžebních míst a tím neúměrný rozsah důlní dopravy
• 3. vysoký poměr údržby k produktivním směnám
• 4. nevýkonná dobývací metoda
• Rozbor pracnosti v hodinách na 100 t těžby vykazoval v roce 1959 tyto hodnoty:
• vlastní rubání 74,21
• přípravy 27,57
• důlní údržba 82,52
• důlní doprava 60,86
• celková pracnost 435,22

V uvedeném tříletém období byly postupně řešeny tyto problémy:

• a) úplná změna dobývací metody, přizpůsobená dostupné mechanizaci
• b) kompletní výměna vrtacího nářadí
• c) přechod na elektrický roznět
• d) podstatné zásahy do větrného systému
• e) vybudování centrálních sýpů s mechanizací při plnění vozů a přísunu a odsunu vozů
• f) maximální omezení ruční dopravy na mezipatrech
• g) zavedení výkonné trolejové a naftové trakce na hlavních patrech
• h) zavedení komplexních norem, tzn. provádění všech lamačských prací včetně výstuže

Přesto, že soubor uvedených opatření nebyl ještě zcela splněn, bylo možné v roce 1962 vyhodnotit změny v ukazatelích takto:

• vzrůst porubového výkonu 6,4 %
• vzrůst důlního výkonu 16,2 %
• vzrůst celozávodního výkonu 12,5 %

Pracnost v hodinách na 100 t těžby:

• vlastní rubání 67,29 - 9,3 %
• přípravy 22,55 - 7,3 %
• důlní údržba 49,08 - 40,5 %
• důlní doprava 52,47 - 13,8 %
• celková pracnost 334,03 - 23,2 %
• prúměr mechanizace nakládání trvale + 90,6 %

Při porovnání let 1952 s rokem 1965 docházíme k tomuto růstu výkonů:

• porubový výkon + 59,00 %
• důlní výkon + 58,35 %
• celozávodní výkon + 49,55 %

V roce 1959 používal závod těchto vrtacích prostředků:

• vítkovická kladiva EI 60 a EDK 60
• křivoklátská kladiva VK 21 - 2C, VK 17, VK 28, VKO 21
• sbíječky SG 3753 - 7,5 kg
• pneumatické podpěry PT-60-RM, PT-60-M, S-100
• vrtací zařízení s odsáváním Holman Dryductor
• rotační vrtačky RV 72, E 428

Vedení závodu se snažilo s maximálním urychlením přejít v celém dole při vrtání na vodní výplach, který zajišťoval bezpečné dodržení hygienické normy, zatímco při vrtání kladivem EDK 60 na sucho byla tato norma překročena již při odvrtání 1 až 2 vývrtů.

Zvláštní pozornost zasluhují zkoušky se soupravou Dryductor anglické firmy Holman. Na Krušné Hoře byly provedeny v roce 1960, závod získal první soupravu na brněnském veletrhu v září 1959. Souprava sestávala z těžkého pneumatického kladiva Holman a sedimentačního kotle s ejektorem pro usazování vrtné drti. Podle měření se pohybovala prašnost na předku po odvrtání celého profilu v rudě mezi 4,6 až 9,8 mg/m3. Problémy byly pouze s ucpáváním otvoru ve vrtné tyči nebo v gumových hadicích, a to již při vlhkosti nad 2,5 % H2O v hornině nebo nad 3,5 % H2O ve vrtné moučce. Po přidání druhého ejektoru byly tyto nedostatky odstraněny a zařízení se používalo až do spotřebování speciálních vrtných tyčí a korunek.

V 50. a na začátku 60.let se používalo těchto trhavin:

• želatinový donarit - Perunit 20
• Dynamon nahrazený Permonexem 19 (v 60.letech nahrazen Astralitem)
• Infernit 40 jako příložná nálož.

Ukončení těžby a likvidace dolu

Usnesením vlády č. 175/b z 12.4.1965 o zastavení neefektivních provozů v hornictví bylo rozhodnuto o tom, že těžba a výroba na dole Krušná Hora z důvodu dalšího neefektivního zpracování vytěžené rudy má být k 1.1.1968 zastavena. Vedení závodu bylo uloženo zpracovat alternativní návrh na likvidaci závodu:

• a) suchou konzervací
• b) úplnou likvidací dolu

Plán na suchou konzervaci byl předložen podnikovému ředitelství v Ejpovicích a generálnímu ředitelství Rudných dolů a magnezitových závodů v Praze 31.3.1966. Sloužil jako podklad pro rozhodnutí komise řešící problematiku neefektivních provozů. Ta rozhodla takto:

• 1. do 31.8.1966 vypracovat demografickou studii o převedení uvolněných pracovníků mimo obor RDMZ
• 2. do 31.8.1966 vypracovat návrh na využití základních fondů, bylo doporučeno předat povrchové objekty n.p. TOS Nářadí Roztoky
• 3. do 31.10.1966 vypracovat plán likvidace v souladu s horním zákonem a souvisejícími předpisy
• 4. do 30.6.1967 ověřit možnost a ekonomickou účelnost úpravy Fe rud těžených na závodě Krušná Hora. Na základě výsledků předložit ve III.čtvrtletí roku 1967 závěrečnou upřesněnou likvidační variantu.

Varianta suché konzervace nebyla tím prakticky přijata. Důvodem likvidace dolu bylo neefektivní zpracování vytěžené rudy v hrudkovnách v Králově Dvoře, Mníšku a Ejpovicích, kam byla ruda dodávána. V souladu s plánem likvidace byla těžba omezována tak, aby úplně skončila v roce 1967. Současně s tím měla být likvidována i zásoba drobné rudy z dřívějších let, uložená mezi zásobníky rudy a okresní silnicí Otročiněves - Nový Jáchymov.

V roce 1967 byl předložen vedením závodu “Likvidační plán dolu Krušná Hora”, obsahující kromě stručných údajů o historii dobývání a charakteristiky ložiska, jeho otvírky a způsobu dobývání i podrobné kapitoly o geologických zásobách rudy, o strojním zařízení v dole a na povrchu a návrhy na rozsah likvidačních prací. Plán zahrnoval požadovanou demografickou studii, harmonogram likvidačních prací a jejich rozpočet, projekt rekultivace povrchu, seznam objektů a zařízení vhodných pro uvažovanou náhradní výrobu, případně k odprodeji.

Plán byl schválen generálním ředitelstvím Rudných dolů a magnezitových závodů a OBÚ Kladno pod č.j. 3120/68 ze dne 5.9.1968. Rozpočtový náklad na likvidaci činil 25,163 mil. Kčs.

K termínu zahájení likvidace pracovalo na závodě 451 pracovníků. Z nich bylo 108 postupně uvolněno mimo podnik a v rámci podniku převedeno 85 pracovníků.

V průběhu likvidačních prací byla provedena demontáž základních těžebních a dopravních strojů, větracích a čerpacích zařízení, vybavení měníren, nabíjecích a usměrňovacích zařízení, rozvodů stlačeného vzduchu a vody, silno a slaboproudých rozvodů, vybavení důlních skladů, důlních zámečnických a elektrikářských dílen, kolejí a části výstuže v důlních dílech. Veškerý materiál byl dopraven na povrch, roztříděn a předán následným uživatelům, případně Kovošrotu. Všechny přístupy do dolu byly zazděny, kromě I.vlečné jámy, která byla uzavřena mřížovými vraty a Dědičné štoly František, která slouží spolu s vodní chodbou k odtoku důlních vod. V podzemí byla zachována důlní díla pro trvalé odvodnění ložiska, a to: Dědičná štola František, vodní překop na 24.patře, I.vlečná jáma mezi povrchem a 24.patrem a náraží pod I.vlečnou jámou na 24.patře.

V uvedených důlních dílech byla ponechána výstuž po celé délce. Zachovaná důlní díla jsou od ostatních důlních děl a prostor oddělena zděnými přepážkami a přepadovými rourami pro odtok důlní vody ze zazděných prostor. Západní část dolu je odvodňována po 17.patře do III.Anenského hloubení na 24.patro. Důlní vody této části se spojují s přítoky z I.Anenského hloubení, XL.svážné a dalších bloků ve středu ložiska a odtékají spolu s vodami z východní části dolu vodním překopem a Dědičnou štolou František do Habrového potoka. Přítok do dolu je v dnešní době asi 800 l/min.

Likvidace byla zahájena 1.9.1967 a mimo rekultivační práce byla dokončena 4.4.1973.

který byl po vydobytí likvidován. Zároveň s ním přešel pod správu závodu i provoz Vlastějovice. Na závod Krušná Hora přešla i povinnost likvidovat případné škody vzniklé v důsledku bývalé hornické činnosti v nučickém revíru. Pracovníci dolu Chrustenice a Nučice přešli částečně na Mořinu, dále na Kladno, část do Příbrami a část mimo resort. Asi 15 pracovníků bylo převedeno na důl Staré Ransko. Stavební skupina Krušná Hora prováděla výstavbu kamenolomu Vlastějovice, který byl uveden do částečného provozu v roce 1969. V témže roce byl jako provoz začleněn do závodu i železorudný důl v Měděnci, potýkající se s nedostatkem pracovníků.

Hrudkovny

železa z drobných rud, smíšených s drobným koksovým mourem v rotační peci při teplotách 800 - 900oC, za pomoci protisměrného topení ve výstupní části pece podle vynálezu dr.J.H.Johannesa. Tento závod sloužil jako pokusný a pracoval až do roku 1943. Měl 1 rotační pec o průměru 3,6 m a délce 50 m.

V témže roce byla postavena stejná pec v Horním Slezsku u Sklazavy na zpracování Fe - Ni rud. Třetí hrudkovna byla postavena v letech 1941 až 1944 v Salzgitteru-Wattenstadtu a měla 3 pece o průměru 4,2 m a délce 70 m. 16 pecí postavila firma Krupp v Japonsku, Severní Koreji a Mandžusku. V roce 1945 bylo v provozu celkem 40 hrudkovacích pecí.

V letech 1943 - 1944 byla postavena první hrudkovací pec (3,6 x 60 m) v Králově Dvoře. Důvodem pro tuto investici byla blízkost naleziště chudých kyselých rud, které v surovém stavu neměly předpoklady pro hospodárnou přepravu a tím i využití. Krušná Hora byla částečně vyjímkou, protože jako součást PŽS byla její kusová ruda využívaná až do začátku 50.let jako přímá vysokopecní vsázka. Předpoklady pro výstavbu hrudkovací pece v Králově Dvoře byly tyto: nučické chamosity o poměrně vysokém obsahu Fe (po vypražení více než 45 %) se blížily k vyčerpání. Jediné otevřené ložisko s velikými zásobami měla Krušná Hora, spojená s železárnami v Králově Dvoře visutou samospádovou lanovkou, jejíž prázdná větev mohla být, po vybudování odbočky na skládku strusky, využita k přepravě tohoto odpadu. Předpokládalo se rovněž, že těžba na Krušné Hoře bude rozšířena na 600 kt rudy ročně, z toho 400 kt ročně mělo být rudy kusové, pražené, o obsahu 36 % Fe, a 200 kt ročně drobné rudy 30 - 32 % Fe. Současně měla být obnovena těžba v malém rozsahu na ložisku v Mníšku pod Brdy a v Ejpovicích o celkovém objemu 50 - 100 kt ročně v každém dole. Předpoklad tedy zněl (při pominutí ztrát):

• 400 kt rudy o obsahu 36 % Fe ..144 kt Fe v praženém stavu
• 300 kt rudy o obsahu 31 % Fe ..93 kt Fe v hrudkách

To dávalo úhrnnou bohatost kovonosné vsázky 48,1 %, což byl na onu dobu uspokojivý výsledek pro chod vysokých pecí. Pražená ruda z Krušné Hory měla nízký obsah síry, a tak mohla její struska pojmout veškerou síru z hrudek.

Skutečnost byla ale jiná. Rozpočtové náklady na výstavbu první pece byly více než trojnásobně překročeny a zařízení vykazovalo značnou poruchovost. V roce 1945 byla pec uvedena do uspokojivého chodu, a proto bylo v roce 1948 rozhodnuto o výstavbě dalších 15 pecí, z toho 2 v Králově Dvoře. Pece se stavěly o rozměrech 3,6 x 60 m, ačkoliv byly známy lepší zkušenosti s pecemi o průměru 4,2 - 4,6 m a délce 90 m.

Po roce 1950 se zhoršila situace v palivu, protože při rychlém rozvoji výroby surového železa se projevil nedostatek koksu. Náhrada se našla v roce 1952 v hnědouhelném polokoksu, což ale značně zvýšilo úlet a tím i vnější prašnost a obsah síry v hrudkách.

Při dalším vzrůstu výroby ocele, pro které byly zajištěny přísuny vhodnějších rud, se hrudkovny zúčastnily stále menším podílem na celkové výrobě, zejména pro vysokou ekonomickou ztrátovost. Výroba surového železa z dovážených rud byla na 1 tunu nižší o 150 - 250 Kčs než z hrudek, což představovalo roční ztrátu u 16 pecí cca 200 mil. Kčs. Proto bylo v roce 1964 rozhodnuto o zastavení provozu hrudkoven a o jejich zrušení.

V Králově Dvoře byly pro chronický nedostatek pracovních sil v závodě, a tudíž pro možnost okamžitého zaměstnání osazenstva, zastaveny hrudkovny ihned v roce 1964, v Mníšku pod Brdy a v Ejpovicích teprve po zajištění náhradní výroby v roce 1966 a 1967. Tím skončila éra hrudkoven v Čechách, jež trvala necelých 25 let.

 

Tabulka 1. Produkce rozšířených fürstenberských podniků v roce 1862 ( v tunách)

Tabulka 2. Roční bilance fürstenberských závodů v roce 1873 (ve zlatých)

Tabulka 3. Výkaz celkových geologických zásob (v kt)

Tabulka 4. Stav zásob k 1.4.1956 (v kt)

Tabulka 5. Spotřeba trhavin při ražbě chodeb (v kg, rozbušky v ks)

Tabulka 6. Spotřeba trhavin na dobývkách

Tabulka 7. Hematit (v %)

Tabulka 8. Pelosiderit (v %)

Tabulka 9. Složení osazenstva na fürstenberských podnicích v roce 1841

• horníků 120
• uhlířů 188
• úpravníků 25
• vysokopecních dělníků 32
• slévačů 115
• dozorců 14
• hamerníků 119
• kovářů prutového železa 19
• ostatních dělníků 53

Tabulka 10. Roční platy technických pracovníků ve 30.letech 19.století

• horní a hutní ředitel 1200 zl.
• šichtmistr (v huti) 800 zl.
• horní a hutní pokladník 600 zl.
• hormistr 600 zl.
• vedoucí účetní 388 zl.
• důlní měřič 300 zl.
• v naturáliích měl například šichtmistr 1.třídy roční nárok na :

• 20 sudů piva v hodnotě 160 zl.
• ryby v hodnotě 17 zl.
• 30 sáhů dřeva v hodnotě 52 zl.
• 2 koně
• 100 měřic ovsa
• 72 českých centýřů sena
• 6 fůr slámy
• píci pro dvě krávy

Tabulka 11. Pokuty za přestupky podle pracovního řádu komárovských hutí z roku 1828

• za neuposlechnutí nadřízeného 0,3 - 3 zl.
• pozdní docházka do práce o 10 min 0,15 - 0,45 kr.
• vynechání směny bez dovolení 0,15 - 3 zl.
• opilství v práci 1 - 5 zl.
• kouření osob pod 20 let 0,05 - 0,3 zl.

Tabulka 12. Průměrný hodinový výdělek dělníků (v Kčs)

Tabulka 13. Krušná Hoha v období let 1919 - 1939

Tabulka 14. Krušná Hora v období let 1939 - 1950

Tabulka 15. Krušná Hora v období let 1951 - 1967 (v kt)