TISÍC METRŮ

Vladislav Konvička

1997

Tahle povídka vznikla jedné vlahé letní noci, kdy jsem se autem vracel z Příbrami do Prahy a na Strakonické se z protisměru proti mě vyřítil kamion. Doma jsem si otevřel lahev vína a vytvořil toto.

V jedné známé březohorské hospůdce v jarní podvečer roku 1995 . . . . .

-"Pane šéf, ještě šest piv, ať nám dobře ladí kytary !"

-"No vy jste se dneska pěkně rozjeli, to už máte každej aspoň pět kousků. Tak už zase něco zahrajte nebo nebude pivo."

-"No dobrá, tak co třeba tuhle ...

...železná těžební věž, dřevěnej trám, na špičkách smrků modrý nebe nad hlavou, tam dole v šachtách kamarády mám, v uhelným prachu tam dole pod travou..."

Po dalších dvou pivech . . . . .

-"Ty tvrdíš, že se dostaneš dolů přes Vojtěcha? Vždyť jsou na jámě panely a ta stará štola je dávno zasypaná."

-"Ten zával v tý štole ňákej borec prohrabal. Kudy se podle tebe leze do podzemí?"

-"Já jsem tam lezl vždycky Prokopskou štolou od Anny k prokopský šachtě a potom po lezňákách na dědičný patro. A dneska tudy polezu zase, tahle cesta je jistá. Ten tvůj prohrabanej zával si prolejzej sám." -"Dobře, tak schválně, kdo se dolů dostane dřív. Já polezu Vojtěchem a ty Prokopem. Máš to dál, tak ti dám náskok deset minut. Pane vrchní, dva rumy, my si na hodinku odskočíme."

-"Souhlasím, hop tam s rumoníkem. Sejdeme se za půl hodiny na nárazišti Ševčína. Kdo prohraje, platí tomu druhému útratu. Ostatní tady zůstávají. Ještě si odskočím na úlevu a za deset minut vyraž za mnou, ty Vojtěchu."

K Prokopský štole jsem doběhl za pár minut. Poslední dobou se mluví o jejím zpřístupnění pro veřejnost. To by byl průšvih, vždyť to byla nejjistější cesta do hlubin Březových Hor. Pak by se asi musela skutečně hledat cesta přes Vojtěcha. V baráku bývalých šaten vytahuji z báglu fáračky, želvu a nifku.

"Zatraceně, ta hovnosvitka je zase vybitá, starej dobrej karbid zase zachrání situaci."

Zapaluji hornickou karbidku a zalejzám do díry. Rychle proběhnout kolem východu u Anenského dolu a už stojím na nárazišti Prokopky. Kde jsou ty časy, co tu jezdily klece a v chodbách rachotily stroje. Slejzám po žebřících, některé příčky jsou už prasklé, spíš to chtělo lano, je to o hubu, ale snad vydrží. Už jsem skoro dole, když se nade mnou ozve rachot, údery kovu na kov a divné skřípání, které se přibližuje. Tisknu se ke stěně, proč jsem se nechal vyhecovat, ostatní sedí v hospodě a já budu možná za pár vteřin mrtev. Proboha, já nechci umřít. Rachot už je těsně nade mnou. Vtom se kolem povalu, kde stojím, s duněním mihne cosi svítícího a s hukotem to zmizí pode mnou. Asi se mi to jenom zdálo, kde by se tu vzala těžní klec, vždyť strojovna na povrchu je prázdná a šachta je pod druhým patrem zatopená. Po sedmi pivech se do dolu lézt nemá. Ale co mi sfouklo karbidku? Snažím se ji znovu zapálit, ale krabička sirek mi padá z rozklepaných rukou do šachty. Ještě zapalovač, ale ten ne a ne chytnout. Najednou zahlédnu pod sebou světlo. Na dědičné patro mi zbývá jenom jeden žebřík. Rychle ho po tmě slézám. Světlo ve štole se blíží.

"Pavle, jsi to ty? Já ti tu útratu Na vršíčku rád zaplatím. Vyhrál jsi to. Prosím tě, zapal mi lampu." Postava se přibližuje. To není Pavel, vždyť příchozí má na sobě parádní kytli.

"Glück auf, nejsem Pavel, jsem Michal Kolčava, hajr z Matkobožského konku, ty jsi ten vod huntu, co mi tě dal štajgr Kadlec?"

Zírám jak trefenej fajslem do hlavy, Někdo si tu ze mě dělá nemístnou srandu. Vtom za mými zády s vrznutím zastaví klec. Já jsem se snad zbláznil, tohle přece není opuštěný a zatopený revír. Tady se snad těží, ale vždyť ty doly mají být OPUŠTĚNY. PROBOHA NEEEEE. Z klece vystupují dva lidé také v parádních uniformích. Jsou mi nějak povědomí. Vedle mě stojící horník se s nimi dává do řeči.

-"Glück auf štajgr, tenhle je ten bývalý huntštosar, co povýšil na hajra?"

-"Glück auf, přesně tak. Vezmeš si ho na svůj štros. Já jedu šálou na dvacátý čtvrtý, tady markšajdr Bufka jde voměřit kveršlák na Drkolnov. Zítra se sejdeme na parádě, zatím Glück."

Celý vyděšený se ptám horníka vedle sebe, o jakou parádu se jedná.

-"Zítra je velká paráda u příležitosti dvaceti let od dosažení tisíce metrů na šachtě Vojtěch."

-"A prosím Vás, co je dneska za den?"

-"Co by, sedmého května léta páně osmnáct set devadesát pět. Pojď, ukážu ti štros, na kterém budeme vrtat Flottmankou. Za chvíli pro nás přijede šála. Mašinář Kačírek je přesný. A jak ti vlastně říkají, ty hajre?"

-"Já, já jsem Vladislav Konvička," koktám a snažím se logicky přijít na to co se se mnou vlastně děje.Vstupujeme do klece a odjíždíme někam dolů. Vždyť tohle má být zatopeno. Zastavujeme na dvacátém osmém. náraziště je plné huntů, zrovna přijíždí překopem lokomotiva s další soupravou plných vozů. Všude je plno lidí.

-"Netvař se tak vyděšeně, jseš hajr mašinkář, to tady v Horách něco znamená. Na parádě budeš muset dát ňákej ten třapec piva Na vršíčku k lepšímu, aby havířskej národ byl veselejší."

Překopem jsme zatím došli až k nějakému komínu.

-"Tak polez na štros, dneska už s huntem běhat nebudeš. Tady máme dobrou pormašinku. Pustím ti presovanej luft na celej kohout, tak ti půjde vrtání šůsu dobře od ruky. Ve vrtání se budeme vekslovat. Jestli chceš, vezmi si ode mě bago."

Z Krumlova si vzpomínám na to, jak se vrtačka vlastně drží. Tam ale byly VK 24 na pneumatických podpěrách. Tahle se musí držet v rukách. Opírám se vrtákem o skálu a mačkám spoušť. Kupodivu se mi daří. Už jsem se smířil, že jsem se zbláznil, počkám, co se bude dít dál. Na druhou stranu zažít těžbu v Březových Horách na vlastní kůži není k zahození. Vrtání nám docela šlo od ruky.

-"Teď budeme střílet. Připrav v trokách šulky, Já připravím dynamit."

Z kousků jílu zkouším uplácat něco jako ucpávky. Takhle lepkavý jíl jsem viděl v Portálové jeskyni pod Tetínem.

-"Tak ládunk máme hotovej, uvidíme jak odejde, jdi se schovat."

Odcházím směrem ke komínu, když se za mnou ozve rána . . . .

. . . . ty rány jsou hrozně blízko, snažím se zalehnout a krýt si hlavu. Vtom slyším nad sebou hlasy:

-"Ty nic nevydržíš, sedm piv a usneš tady na záchodě na zemi, pojď si dát kafe, to tě postaví na nohy. Za chvíli si půjdeme lehnout, ať se pořádně vychrápeme na tu zítřejší oslavu Vojtěcha." . . . . . . . . . .