TECHNIKA ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH DOLŮ V PRŮBĚHU DĚJIN

 

Vývoj dolování v českých zemích do přelomu 18. a 19. století

V průběhu 18. století dochází pod vlivem zvýšeného státního zájmu o přírodní zdroje k obnově a rozšíření důlní činnosti i v českých zemích. Základním předpokladem bylo zvýšit odbornou kvalifikaci báňských úředníků. K tomuto účelu byla již r. 1716 založena v Jáchymově první hornická škola a r. 1762 byla přechodně zřízena i katedra hornictví

při pražské universitě. Přednostní zájem měl rakouský erár především na drahých kovech. A tak se od 40. let 18. století převážné ve státní režii obnovují důlní práce především v Jílovém, Kutné Hoře, v Jáchymově, Kašperských Horách, Rudolfově. ve Stříbře, ale i v H. Slavkově aj. Ne všechny náklady na tyto práce byly však rentabilní, neboť ložiska byla v minulých dobách již do značných hloubek vydobyta. Značné erární dotace a investice na průzkum a obnovu starých důlních děl přinesly výsledky zejména v Příbrami, kde založením dolu Vojtěch r. 1779 byla zahájena slavná éra zdejšího hlubinného dolovaní.

Podstatný úbytek lesů spotřebovaných pro báňskou, hutní a sklářskou výrobu i pro otopné účely přiměl r. 1716 české zemské stavy k výzvě k vyhledávání a k těžbě uhelných ložisek jako náhradního paliva. Teprve však od 40. let 18. století začaly práce na hnědouhelných slojích pod Krušnými horami na Teplicku, Postoloprtsko a později i na Sokolovsku, od poloviny 18. století na malopřílepské a kladensko-rakovnické. V 60. letech se začalo dobývat uhlí ze slojí slánských a kounovsko-hředelských a ve stejně době i na Plzeňsku a Rosicku a koncem 70. let se začalo dolovat i na Ostravsku. Na sklonku 18. století byla již v českých zemích otevřena většina uhelných pánví.

Důlní praxe 18. století se však proti předchozímu údobí ještě málo změnila. Na rudných dolech kromě žilných dobývacích způsobů - tedy metody sestupkové, výstupkové, šíření a příčné - se na sedimentárních ložiskách železných rud objevilo i jakési primitivní stěnování. Založila se totiž šachta, kolem níž se vybrala ruda natolik, jak to dovolila pevnost hornin. Poté se vedle ní vyhloubila nová a další, takže postupně vznikla hustá síť šachet. Měly zpravidla profil jen 2X1,5 m a pracovalo se v nich běžným nářadím a ručními vrátky. Na barrandienských ložiskách se od 18. století uplatnilo i chodbicování, vhodné pro ložiska o malém úklonu. Při dobývání se od konce 18. století již běžně užíval střelný prach. Strojní vybavení českých revírů zůstalo převážně

tradiční. V těžení na den se stále udržely žentoury, k čerpání se užívala převážné pístová čerpadla s mihadlovými převody a velké vrátky na pohon vratným vodním kolem. Ohňové stroje se v rudných dolech v českých zemích neuplatnily a z ostatních novot slovenské techniky bylo r. 1805 v revíru H. Slavkov aplikováno jen Hellovo vodosloupcové čerpadlo. Ani při dobývání uhelných slojí nedošlo v 18. a na počátku 19. století z technického hlediska k žádné zásadní změně. Ve většině uhelných pánví se těžba omezila jen na rabování na výchozích slojích nebo na chodbicování z hlubších šachtic rovnoběžnými chodbami zhruba 2 m širokými, s ponecháním stejně mocných pilířů Při rubání se užívalo jen běžné nářadí jako špičáky a lopaty. Tyto jednoduché dobývací způsoby, které zanechávaly více než polovinu uhlí v zemi, se udržely téměř až do 30. let 19. století.

Výtěžky a odbyt uhlí nebyly dlouhou dobu pozoruhodné, neboť většímu užití bránily tradiční komunikační spoje i dopravní prostředky. Až ve 30. letech se jeho použití začalo podstatně zvyšovat. Souviselo to se zakládáním cukrovarů a lihovarů, většinou v oblastech bez lesních porostů, se zaváděním pudlovacího pochodu v hutní výrobě a zejména v přímé úměře k rozvoji železniční a silniční dopravy. V té době se již podstatně změnil i ekonomický názor na nerostné bohatství. Po vyčerpání ložisek drahých kovů se totiž výrobní zájem soustředil převážně na železné rudy a uhlí, jejichž těžba bude během 19. století dominovat.