SYNEK ZE ZÁVALU

Roman BÍLEK

---------------------------------------------------------

“Tož dáme gáblík, ni?” řekl starší z horníků. “Pocem, lapni tu na řiť, však se z teho neposerem! Včil už se němusí rubať na stotřicet procent.” Zakřenil se a oba muži se posadili pod mohutnou vzpěru.

“Co furt mlčíš jak zaříznuty? Nejsem ti co vert?”

“Ale to ne, ale jsem tu jen týden a pořád jsem si nezvykl,” promluvil konečně mladší z obou mužů.

“Synku, zvykněš si za chvile. Ja si zvyk a včil sem tu jak doma. Enem až to tu zavřů, co já kurva budu robiť, to nevím. Kdysi ses nemusel bať takých cypovin, ale včil je ta nová doba. Obyčejný horník aby se bal o robotu! Kurva, a jací sme byli páni.” zasnil se při vzpomínkách na minulost.

“A pane Wozniak, jak dlouho tady vlasně pracujete?” zeptal se mladík.

“Pana Wozniaka si strč do řiti, já sem Franta, ja?! No, tu na tym dole, už robim od třiaosmdesátého a předtym eště dva roky na Fučíku,” odpověděl. “A čemu si ty, synku, vlez mezi nás do ďury?” zeptal se po chvíli.

“Vlastně kvůli penězům, čekáme s manželkou dítě a tady je to pořád slušně placená práce a navíc tady v regionu moc práce není,” odpověděl mladík po pravdě.

“Těch peněz tu je furt dost, ale čím dál větší guvno si za to kupíš. Víš kolik nás tu kdysi bylo? Tři piče! A včil?! Kurva, rubalo se na tři směny aj o víkendu a na svátky. Enem nás starých cipů si tu něchali, bo nás včil už do žádné jiné fachy něvemů. A nečum furt jak jedno zelo z pola a dej si.” Vytáhl z kapsy jednoho lahváče, otevřel ho zuby, mohutně si loknul a podal ho mladému.

“A jak si to pravil, že se ti muví?” zeptal se a otřel si ústa rukávem.

“Karel Homolka,” odpověděl mladík.

“Tož Karle, posluchej, z tej škváry tu, kupíš fakanovi plíny, to je jasné, ale kurva prý víc jak dva roky už se tu rubať něbudě, tak pravil štajger.” Na chvíli se odmlčel a pokračoval: “ A něrobil tvůj foter na dole v Karviné, na trojce?”

“Asi ne, můj otec dělá na dráze.” odpověděl Karel.

“Na dráze, tež dobrá facha. Znal sem jedneho Homolku, ten co rubal v Karviné, to ti byl fajny chlop. Chodili jsme po šichtě do knajpy smočiť pysk a on furt valil take klíny, že se všeci chlopi kulali pod stolem. Včil sem si na jeden vzpomňal, potkajú se dva a ten jeden praví: ,Ty, ta moja stará smrdí potem.‘ No a ten druhý mu muví: ,Z teho si nic něrob, ta moja smrdí aj před tym, aj po tem.‘” I po těch letech se tomu vtipu zasmál jako kdysi. Karel se smál taky.

“Nepůjdeme už na to?” zeptal se Karel.

“Kam spichaš synku?” opověděl mu Franta. “Robota něni jak stará, ta ti něufrnkně!” Významně se na Karla podíval a vytáhnul dalšího lahváče, tentokráte z jiné kapsy. “Glgni se!” vybídnul opět Karla.

“Ne, děkuji.” odmítnul Karel.

“Z kozí piče patron taška! Jak můžeš mezi gurniky a pivo ti něšmakuje! Co ty zje za gizda?” zeptal se Franta vyděšeně.

“Já jenom nejsem zvyklý.” řekl omluvně Karel.

“Že tě jebnu do řepy! To je desítka! Z teho se něnavalíš ani kdybys chťal, chuju!” zvýšil Franta hlas. “Ále co, něpiješ – neubude!” A na jeden lok dopil. Slastně přivřel oči a nahlas si říhnul. “A kaj si chodil do školy?” zeptal se po chvíli.

“Já jsem vyučený elektromechanik, mám silnoproud, ale nemohl jsem nic pořádného sehnat, tak jsem tady.”

“V ďuře!” doplnil ho Franta. “Ja se učil zámečníkem, ale pak něchťalem na vojne, bo s těma cypama v mundúru je guvno co robiť, tak jim podepsalem revers na deset roků na šachtě a pak sem už zustal v ďuře!” vylíčil v krátkosti Franta svou kvalifikaci.

Najednou se ozvala strašná rána. Ze stropu štoly začaly padat drobné úlomky uhlí a začal se vířit uhelný prach.

“Kurva! Sype se!” vykřikl Franta a pohlédl na zkoprnělého Karla. “Zvedej se synku! Musíme valiť z tadyma do řiti!” Chytil Karla za rukáv a už utíkal směrem k ústí štoly. Vyběhli z úzké štoly do mnohem větší. V řadě proti nim stály vozíky pro vývoz uhlí na povrch. Na konci široké chodby viděli partu horníků, zamířili k nim. Vtom se ozvala další rána, mnohem větší a mnohem blíž. Karel se otočil a viděl, jak ve štole, ze které před několika sekundami vyběhli, padá stropní klenba a tuny uhlí a zeminy se valí dolů. Celý prostor zaplavila mračna uhelného prachu. Uběhli ještě snad dva metry a narazili do seřazených vozíků.

Karel cítil, jak ho Franta strhává k zemi a cpe mu do ruky respirátor.

Najednou nastalo absolutní ticho. Karel ležel na břiše s obličejem schovaným do dlaní. Nevěděl kolik času uplynulo a asi by se už nikdy nepohnul, kdyby ho Franta nezačal za límec zvedat.

“Vstávej synku! Včil už to asi něbechně.” řekl mu Franta celkem klidným hlasem. Karel se třepal jako osika a rozhlížel se kolem sebe. Prach pomalu usedal na zem, i když ho ještě dost vířilo vzduchem. Najednou se z prachové clony před nimi vynořilo asi šest mužů v hornických mundúrech.

“Tak co chlopi, jak to vypadá vzadku?” zeptal se jeden z nich. Karel stále jen nevěřícně zíral.

“Sesypalo se, stihli jsme to na poslední chvilu. Za nama to bechlo, div mě to něsrazilo guvno z galat! Tam by ani šťur něprolazl!” opověděl Franta.

“Kurva! To je v piči! V předu se sesulo tež! Sme tu zavaleni.” Konstatoval rozhořčeně jeden z příchozích. Všichni muži si postupně posedali na zem vedle vozíků na uhlí.

“A co důlní telefon?” promluvil konečně stále otřesený Karel.

“Myslíš, že sem jeblý! Skušalem! Je gluchy jak stara roba!” nasraně mu odpověděl jeden z horníků.

“Aspoň že svítí nouzák.” řekl další horník.

“Co budeme dělat?” zeptal se vyděšeně Karel.

“A co bys tak asi robil mlady? Buděme čekať jestli nas z teho vysekaju či ni!” rozhořčeně si ulevil další. Karlovi se zatmělo před očima. Nejraději by se rozběhl, ale sám věděl, že nemá kam.

“Na piču, robka vaří gulaš s knedlama a ja sem zavaleny v ďuře!” ulevil si jeden z horníků. Všichni se zasmáli, ale byl to smutný smích.

“Už jste byli někdy zavalení?” zeptal se po chvíli ticha Karel.

“Ze štyry razy.” odpověděl mu jeden a pokračoval: “Tu s Frantu naposled předloni, dvacet hodin, tma jak v řiti a vzduchu už moc němjali šme.”

Karel jen bezmocně zakoulel očima a opět se začal třást.

“Nestresuj! Tu nam troche svití a vzduch tu je tak na tři dni pro všecky.” Snažil se ho Franta uklidnit.

“A kolikrát už to někdo nepřežil?” snažil se ještě zeptal Karel.

“Drž už pysk!” zařval na něho jeden z horníků. “S takyma kydama di do řiti! Gyzde! Enem ubíráš vzduch a stejně guvno vyřešíš! Enem smůly to nosí!”

Karel ztichnul a snažil se na to nemyslet.

Na stole Báňské záchranné služby zazvonil telefon. S nohama na stole a s pohledem upřeným na televizi tam seděl Erik Kopecký, který měl ten den službu. Sledoval hokejový přenos mezi Českou republikou a Finskem na Karjala cupu. Naši zrovna hráli přesilovku a uzavřeli Finy v jejich obranné třetině pěkným zámkem. Telefon ho očividně vyrušil. Chvíli ho hypnotizoval, aby přestal zvonit, ale pak si uvědomil, že se nemůže soustředit na hokej a zvednul ho.

“Stanice Báňské záchranné služby.” zahuhlal znuděně do sluchátka. “Ano, jistě, rozumím. Pohotovostní jednotku uvědomím hned a zbytek okamžitě obvolám. Nebojte se, do hodiny budou všichni naši muži na místě! Ano, jistě, spolehněte se! Nashledanou.”

Zavěsil sluchátko a ihned začal vytáčet číslo mobilního telefonu velitele pohotovostní skupiny. Naši zrovna vsítili z přesilovky gól a ujali se vedení 1:0.

Pohotovostní skupina seděla v restauraci “U Tacla” a obědvala. Velitel tříčlenné pohotovostní skupiny Martin Kousal měl tuhle restauraci moc rád. Vařili tady tak, že byla vyhlášená široko daleko. Jezdili sem na oběd velmi často a s místním personálem si už delší dobu tykal. Od té doby, co se s ním žena rozešla, většinou obědval po hospodách, ale nikde mu nechutnalo jako tady.

Dnes seděl u stolu se svými spolupracovníky Standou Weissem a Liborem Skoupým, byla to nejlepší směna, jakou si mohl přát. Oba byli už zkušení záchranáři a zažili spolu už pár akcí. Martin děla zástupce velitele u “Báňské” již devátým rokem. Práce ho bavila tak, že se kvůli ní rozešel se svou ženou, která ho nikdy nepochopila.

Libor zrovna vyprávěl nějakou veselou příhodu, když mu v kapse zazvonil služební mobil, který nesměl být nikdy vypnutý. Volal dispečink. Přijal hovor a po dvaceti sekundách už svým kolegům naznačoval, že je čas se zvednout. Oba na něho stejně netrpělivě zírali už od chvíle, kdy mu mobil začal zvonit. Všichni se okamžitě zvedli a Martin Kousal zjišťoval podrobnosti o akci.

Při odchodu potkali číšníka, který jim zrovna nesl jídlo. Martin ukončil hovor a podíval se na číšníka, “Dneska to nestihneme Péťo, buď to dej chudým nebo to napiš na futro, asi se hned tak nevrátíme.” Dokončil větu a už otevíral vchodové dveře. Při posledních slovech se na něho jeho spolupracovníci významně podívali a oba nevědomky pokývali hlavami. Nasedli do auta a Martin jim už za jízdy vysvětlil situaci.

Igor Mauser byl velitelem Báňské záchranné služby. Před chvílí se vzbudil a ze záchodu mířil do koupelny vykonat ranní hygienu. V kuchyni uviděl svou manželku, jak myje nádobí, které zůstalo ve dřezu po včerejší společné večeři. Jak ji viděl stát předkloněnou nad kuchyňskou linkou dostal na ní chuť. Přistoupil k ní zezadu, jednou rukou ji objal kolem pasu, druhou jí začal hladit prsa a ústa přisál na její ušní boltec.

Jeho ženě Valerii to nebylo vůbec nepříjemné. Začala vrtět zadkem, který se tisknul k manželovu rozkroku. Cítila, jak její muž začíná být vzrušený. Po ránu je nejlepší, pomyslela si. Igor si jednou rukou stáhnul slipy, které mu sjely až ke kotníkům a odkopl je někam po zemi. Vyhrnul své ženě noční košili a vniknul do ní zezadu. Začala vzrušeně vzdychat. Natlačil jí úplně na linku a obě ruce držel na jejím poprsí. Pomalu začal zrychlovat svou aktivitu a přerušovaně dýchal. Cítil, že za chvíli už to na něho musí přijít.

Z ložnice se ozvalo vyzvánění jeho mobilního telefonu. Valerie zavzdychala jako pokaždé, když dosáhla orgasmu a on do ní vypustil milióny spermií ze svého přirození.

Telefon stále zvonil a intenzita vyzvánění se zvyšovala. Podle melodie poznal, že mu volají z “Báňské”, tenhle profil byl jediný, který ho mohl vyrušit kdykoli a kdekoli. Opustil svou ženu u dřezu a šel zvednout hovor. Hned se vrátil s telefonem u ucha, prošel s ním přes kuchyň a zamířil do koupelny. Ani ne do pěti minut opouštěl byt, už oblečený a s zamyšleným výrazem ve tváři. Ještě ve dveřích se otočil a zavolal na manželku: “Nevím kdy se vrátím, tohle vypadá na velkou akci!” A zabouchl za sebou dveře. Valerie ještě zaslechla jak utíká se schodů. Jednu velkou akci už máš za sebou, pomyslela si.

Karel ležel, hlavou opřený o důlní vozík. Bylo absolutní ticho. Co bylo ovšem mnohem horší, byl fakt, že už pěkně dlouho byla i absolutní tma. Ta tma, o které všichni horníci vyprávějí. Tma, ve které si nevidíte ani na špičku nosu. Karel vůbec nevěděl, jak dlouho už tady jsou. Čekali skoro celý den a pak jim zhaslo světlo. Kolik času uběhlo od té chvíle, si netroufal ani odhadnout.

Nikdo nemluvil, jen občas slyšel něčí kašel. Karla chytaly záchvaty hysterie, přepadala ho panická hrůza, nekonečný strach. Naposledy někdo z nich promluvil, asi minutu po té, co zhaslo světlo.

“To je jak v tym vtipě: Ide guvno s pytlem do sklepa a guvno pravi: ,Tu je tma jak v pytlu’ no i ten pytel mu muvi: ,Ja, tež vidze guvno‘.” Karlovi ten vtip v danou chvíli nepřipadal vůbec směšný, ale ostatní horníci se smáli. Karel jim záviděl jejich odvahu. V jednu chvíli ho posedla taková hysterie, že začal ze všech sil křičet. Od horníka, který ležel vedle něho, dostal tvrdou ránu pěstí. Přestal řvát, schoulil se do klubíčka a tiše vzlykal.

Uběhla další dlouhá doba v neproniknutelné tmě. Karel si uvědomil, že se mu mnohem hůř dýchá. Chtěl se posadit, ale plíce ho tak bolely, že raději zůstal ležet. Najednou si uvědomil, že už strašně dlouho neslyšel žádné zakašlání. Napjatě poslouchal. Neslyšel nic, co by připomínalo nějakou známku života.

Uvědomil si, že neslyší ani vlastní dech. Pomalu posunul ruku a dlaní se dotknul své hrudi. Jeho srdce bilo velice tiše a pomalu. Asi už bije z posledního, pomyslel si Karel. Sunul ruku po zemi, až narazil na tělo horníka vedle sebe. Bylo nepřirozeně chladné. Umírám, pomyslel si Karel. Jsem poslední na živu. Zbývá mi už jen pár chvil. Přes zavřené oči se mu draly slzy a tiše stékaly po tváři. Už nic necítil.

Najednou přes zavřená víčka uviděl slabé naoranžovělé světlo. Záchrana! Vykřikl Karel v duchu a otevřel oči.

Kolem něho stálo několik malých postav s kahany, které už se nepoužívaly minimálně sto let. Nad Karlem se skláněla žena. Vypadala velice zničená, ale přesto byla velice pohledná.

“Kdo jsi?” zašeptal Karel. Prohlížel si ženu, možná dívku. V jedné ruce držela miniaturní věž se třemi okny a ve druhé ruce měla knihu.

“Jsem Barbora, ale horníci mě označují přívlastkem svatá.” odpověděla, aniž by se její rty pohnuly.

“Svatá Barbora – patronka horníků” vydechl Karel. Díval se na své zjevení a mlčel. Pohlédl na malé postavy s kahany. Všichni byli vousatí a tváře měli špinavé od uhlí. Znovu pohlédl na svatou Barboru a zeptal se: “To už jsem mrtvý? Přišli jste si pro mne?”

“Ve své knize mám napsáno,” opět bez pohnutí rtů řekla Barbora a otevřela knihu “že dnes zemřou další horníci, ale tvé jméno mezi nimi není”. Pohlédla Karlovi do tváře a on v jejích očích uviděl všechnu bolest věků. “Není ti souzeno, aby tvá duše věčně bloudila s permoníky štolami zapomnění!”

“Nejsem tedy mrtvý?” Zeptal se Karel pochybovačně.

“A co oni,” pohlédl na těla ostatních horníků, na které dopadalo světlo z kahanů permoníků a pokračoval “jsi patronka horníků, nemáš je chránit?”

Svatá Barbora se na něho dlouze dívala, než řekla: “Chráním horníky dokud jsou živí, ale jejich osud neurčuji! Jejich jména v mé knize jsou!”

Světla začalo pomalu ubývat a siluety přítomných začaly blednout. “Tvé jméno v knize není, ty neumřeš hornickou smrtí!” Slyšel ještě Karel hlas. Když hlas dozněl, vše se opět pomořilo do absolutní tmy. Karel zase zavřel oči.

Zpráva z deníku Blesk:

Ostravsko: Jak jsme již tento týden informovali, došlo na dole Eduard Urx k dalšímu případu úniku metanu. Podzemní exploze způsobily důlní otřesy, v jejichž důsledku došlo k zasypaní několika horníků. Celkem bylo zasypáno 16 pracovníků šachty, ve dvou oddělených skupinách. Záchranné práce na dole trvaly skoro čtyři dny. Po dvaaosmdesáti hodinách úmorné dřiny se záchranářům podařilo vyprostit 14 mrtvých a dva živé muže, z nichž jeden zemřel při převozu do místní Fakultní nemocnice. Druhý z horníků leží v kritickém stavu na JIP a o jeho život se stále bojuje. Během záchranných prací došlo k dalšímu výbuchu, v jehož důsledku přišli o život i dva členové Báňské záchranné služby M.K. (39) z Ostravy-Poruby a S.W. (28) z Petřkovic. Vedení dolu Eduard Urx jedná o úplném uzavření tohoto pracoviště.

(FRK)

Ve Fakultní nemocnici hodiny zrovna ukazovaly jedenáct hodin dopoledne. Šéf Jednotky intenzivní péče, primář Aleš Horký, seděl ve své kanceláři za stolem, když se ozvalo zaklepání a vstoupil lékař Jiří Šípek, který měl toho dne dopoledne službu.

Oba muži se pozdravili. “Pane kolego, jak jsem vás již informoval, dnešní vizity jsem se nemohl zúčastnit z důvodu návštěvy pana primátora,” zahájil rozhovor primář “zajímají mne tedy výsledky vizity a stav pacientů.”

“Pane primáři, stav všech pacientů je dobrý, i ten muž, kterého sem přivezli včera večer po té autonehodě má stabilizované funkce.” referoval lékař svému nadřízenému.

“Dobrá, a co ten mladý horník, který je u náš už čtrnáct dnů? Ten …” primář si očividně nemohl vzpomenout na pacientovo jméno. Asi mu návštěva radnice dala zabrat, pomyslel si mladý lékař.

“Homolka. Karel Homolka, ročník 1983,” vytáhl doktor spis a zahleděl se do něj. “Pacient je z našeho pohledu v pořádku. Z nejhoršího je venku a kromě zlomené ruky a hojících se pohmožděnin je v pořádku, ale…”

Primář zvedl obočí a zahleděl se na svého kolegu. Bylo na něm vidět, že je velice unavený, ale případ ho zajímá. Osud pacientů jeho oddělení mu nebyl lhostejný. Pohledem vyzval kolegu ať pokračuje.

“Pane primáři, myslím si, že už to není případ pro naše oddělení. Pacient je z našeho pohledu zdráv, ale zřejmě během toho zasypání utrpěl velice těžký šok. Sestry říkaly, že každou noc blouzní, několikrát si dokonce vytrhl kapačky. Ovšem s námi nemluví. Absolutně přestal komunikovat s okolím. Podle mého názoru bychom měli tento případ předat psychiatrii.”

Primář si ho dlouho prohlížel. Vypůjčil si pacientův spis a zkoumal ho. Po dlouhé době konečně promluvil.

“Pane kolego, považuji Vás za nejlepšího lékaře našeho oddělení a dám na Váš názor. Pacient je z našeho podhledu v podstatě zdráv, kdy tedy navrhujete jeho převezení na psychiatrickém oddělení?”

“Po pondělní vizitě, pane primáři, víkend ještě může strávit u nás.”

“Dobrá, zavolám doktoru Šuplíkovi, vedoucímu psychiatrického oddělení. Mimochodem je to můj spolužák ze studií. Seznámím ho s případem a v pondělí pacienta necháme převézt. Teď mě, prosím, omluvte, jsem strašně unavený, jedu domů. Volejte mi pouze v naléhavém případě. Nashledanou.” Primář ukončil rozhovor.

Službukonající lékař Jiří Šípek se rozloučil a opustil místnost. Primář dopil kávu, která mu už úplně vystydla - vždyť od doby co mu jí hlavní sestra přinesla uběhla pěkná chvíle. Ráno skončil s noční směnou a pak musel na radnici, aby prodiskutovali rozpočet celé nemocnice i jednotlivých oddělení. Oblékl si sako a vydal se domů. Cestou dal své asistentce potřebné instrukce a před sebou viděl jen svou blízkou budoucnost – sprchu a postel.

Karel ležel na nemocniční posteli. Nevěděl jak dlouho tu leží a ani ho to nezajímalo. Věděl jen, že je ráno, a že ho včera převezli z JIP na psychiatrické oddělení. Bylo mu to jedno. Vzhledem ke svým zraněním byl umístěn na pokoji sám. Nemohl se ještě moc hýbat a doktoři říkali, že potřebuje klid. Civěl do bílého nemocničního stropu. Když byl vzhůru bylo mu lépe. Jakmile usnul měl noční můry. Zjevovala se mu Svatá Barbora a permoníci. Karel moc nevěděl o světě, ani o sobě. Od závalu si nic, kromě příhody se zjevením, nepamatoval.

Otevřely se dveře a do nemocničního pokoje vstoupil muž v bílém plášti. Karel ho neznal, včera, když ho sem převezli, viděl pouze sestřičky.

“Dobrý den pane Homolka,” oslovil ho příchozí lékař “jsem váš ošetřující lékař, doktor Šuplík. Jak se dnes máte?”

Karel se na muže podíval a opět upřel zrak ke stropu. Doktora Šuplíka to vůbec nevyvedlo z konceptu a pokračoval: “Studoval jsem váš spis, pane Homolka. Myslím si, že trpíte silným posttraumatickým šokem, způsobeným vaší příhodou v dole. Navíc odmítáte komunikovat s okolím. Navrhuji u vás provést hypnózu. Souhlasíte?” Dokončil větu a podíval se na Karla, který stále nepřítomně zíral do stropu. Zřejmě považoval Karlovo mlčení za souhlas. Vytáhl z kapsy nějaké závažíčko, upevněné na tenké tkaničce a začal jím houpat nad Karlovou hlavou. Karel slyšel jak ho doktor vyzval, aby se uvolnil a sledoval závaží. Bylo mu to jedno, stejně to závaží vsunul do jeho úhlu pohledu. Poslouchal hlas doktora Šuplíka a ani nevěděl jak, ocitl se v hypnóze. Jenom pochopil, že se najednou něco změnilo.

Doktor Šuplík uvedl Karla do hypnotického stavu vyslechl si vše, co se stalo v dole mezi horníky při explozi i Karlovu stěží uvěřitelnou příhodu se Svatou Barborou. Karel hovořil útržkovitě a místy se zajíkal.

“Máte strach ze tmy?” zeptal se doktor.

“Ano….asi ano.” vydechl Karel. Strach ze tmy a traumata vůbec pocházejí většinou z dětství, pomyslel si doktor Šuplík a rozhodl se ověřit svou teorii.

“Vraťte se do dětství. Do doby kdy váš strach započal. Co se tenkrát stalo?”

“Měl jsem strach… byl jsem tam zavřený… byla mi zima, měl jsem strach… pláču.” Karel začal tiše plakat a schoval si tvář do dlaní.

“Kde jsi zavřený?” zeptal se doktor.

“Ve vagóně… je tady hrozná tma.” Doktor pohlédl na Karla, něco ho napadlo. Otevřel Karlův spis a pohlédl do něj. Otec zaměstnán u Českých drah.

“Kdo tě zavřel do vagónu? Tvůj otec?” Zeptal se. “Táta mě zavřel… Zlobil jsem … Zavřel mě dokud nebudu hodný… mám strach… je tu tma… strašná tma… už ho nebudu zlobit…”

Psychiatr Karla sledoval. Ano, jeho předpoklad se potvrdil. Karlův otec, pracující na dráze, ho zřejmě jako malého zavíral do prázdného vagónu.

“…už tě nebudu zlobit… nikdy…”

Najednou Karel vytřeštil oči a vyskočil z postele. “Zabiju tě! Ty kurvo!” Skočil na doktora Šuplíka, který seděl na židli vedle postele. Chytil ho pod krkem a začal ho škrtit. Vší silou mu mačkal krk. Doktor Šuplík nestihl ani vykřiknout. Cítil, jak ztrácí dech. Snažil se Karlovy ruce odtrhnout, ale měl mnohem méně síly než jeho pacient.

“Kurvo, zasraná kurvo! Už nikdy mě nezavřeš do tmy!” Řval smyslů zbavený Karel. Viděl jak otcova tvář pod silou jeho rukou modrá.

Dveře nemocničního pokoje otevřela zdravotní sestra vyrušená nenadálým Karlovým křikem. Strnula ve dveřích a s hrůzou hleděla, jak se bezvládné tělo doktora Šuplíka sesunulo na podlahu. Otevřela ústa a chtěla vykřiknout. Ovšem její hrdlo nevydalo ani hlásku. Hleděla do šílených očí Karla Homolky. Omdlela.

Karel uviděl Svatou Barboru, jak bezvládně leží uprostřed otevřených dveří místnosti. Došel pomalu k ní a řekl: “Měla jsi pravdu, neumřu jako horník.” Chvíli se na ni díval a pak jí vší silou dupnul na hlavu. Viděl, jak z hlavy Svaté Barbory vytéká krev a tvoří rychle se rozšiřující kaluž. Vyrazil z místnosti ven na nemocniční chodbu. .............

 

Jak uvedla mluvčí policie ČR ..... psychicky narušený muž, který na svém útěku zabil několik lidí byl při pokusu o zatčení zastřelen.