POPRVÉ NA ŠACHTĚ

Josef Stavinoha

Naše první, praktické seznámení s hornictvím

Dne 1. srpna 2004 nastal konečně ten dlouho očekávaný den kdy jsme měli poprvé v životě sfárat do podzemí. Jednalo se o třítýdenní praxi na dole Paskov, závod Staříč. Všechny události jsou zcela pravdivé a jakákoliv podobnost s jinými je náhodná.

PONDĚLÍ:

Ráno no vlastně ještě v noci, (3:40h) mi zazvonil budík, Jelikož jsem celou noc nemohl usnout, vstávání nebyl problém, něco jsem posnídal a už jsem utíkal na vozovnu kde už na mě čekal Kuba a vydali jsme se na ÚAN odkud jezdí jediný autobus na Staříč. Vyfasovali jsme vstupní karty a začalo školení, bohužel ne jednodenní ale čtyřdenní, takže tyhle čtyři dny přeskočím, jen se zmíním, že po absolvování tohoto školení jsme značně znervózněli.

PÁTEK:

Ráno se mě jeden velký cikán, co měl skříňku hned vedle mé zeptal: “si nový?” Já na to že jo, první den, mezi tím jsem vzal poprvé do ruky onuci a přemýšlel jsem jak se balí na nohu, cikán pokračoval s cigaretou v puse a svalama o kterých jsem si říkal že z posilovny asi nebudou, “Neboj první rok je nejhorší pak si už zvykneš, já jsem šel první den do horní kaple, kurva ti mi dali myslel jsem že to zabalím ale vyplatí se vydržet”. Já mu říkám že to mám jen na 3 týdny jako školní praxi, podíval se na mě a říká : “no a z jakého učnáku to máš?” Tak to jsem nevěděl jak odpovědět, říkám “no tam v Porubě nahoře ta báňská” a on “jako vysoká?” a ja: “no no ta,” a on jen “aha a co s tím budeš jako dělat horníka?” A chlap za ním se otočil a odpověděl za mě “no co asi? Jebat nás bude”. Ale to už jsem byl oblečený a spěchal jsem do lampovny. S Kubou jsme si řekli že nikomu neřeknem že studujem baňu, tušil jsem že by nám to neprospělo, pak šel kolem nějaký starý havíř a típek který nás měl na starosti ho zastavil a praví, “Pepo vem si nějaké kože. Třeba ty dva inženýry” podíval se na nás a řek “tak jo když nic jiného nemáš”, a šli jsme ke kleci. Nakonec jsme zjistili že Pepa je docela fajn, po cestě se nás vyptával jak to je s tou naší školou a tak, tvrdil, “tak nás budete jebat vy, kdyby jste to nebyli vy, tak by to byl beztak někdo jiny”. Přišli jsme jako poslední k rikši, byla úplně plná. Pepa nám jen řek: “někde si sedněte a vystupte až na konečné” a někde si sedl. My jsme chodili kolem rikši jak tygři kolem klece, v každém bloku ve vagonu můžou sedět až 4 chlapi, někde seděli jen dva, ale rozvaleni a nechtěli o nás ani slyšet. Řek jsem: “chlapi pusťte nás sednout” a vždy se ozvalo, jdi do prdele, ale nakonec jsme si někde sedli, protože lokomotivář už po nás řval že už chce jet. Jeli jsme hned za lokomotivou. Bylo to jediné místo, kde jsme se vlezli, hned jsme pochopili proč. Na místo jsme přijeli hodně přidušeni, ale byli jsme rádi, že to máme za sebou. Došli jsme na shromaždiště, kde jsme posedali, my úplně bokem a svačili a poslouchali jak se o nás chlapi baví, “Co to sú za kože? Inženýři kurva” a další “dej je mi, já je donutím vrátit pernamentky do fitnes centra”, na to předák “chlapi dnes ještě ne, dnes přijde hlavní inženýr větrání”, Tonda si je veme k pásům, neměl by je vidět v rubání.” To se nám ulevilo, asi nás to zachránilo. A celý zbytek dne jsme folovali u pásu.

PONDĚLÍ

V pondělí jsme sfárali podobně jako v pátek, akorát cikán se semnou už nebavil. Když jsme dojeli na shromaždiště, dostal nás zámečník z horní kaple, hned jsem si vzpomněl na cikánova slova o jeho prvním dnu na šachtě, dostali jsme strach jelikož jsme ani netušili co to ta kaple je. !!!!!!!! Po cestě na pracoviště nám zámečník ukázal starého havíře, co šel před náma a říkal, “on zažil takovou průtrž že přes noc zešedivěl”, začal jsem uvažovat o tom jestli jsem zvolil ten správný obor. Když jsme došli, svlékli jsme se do trenek a rozhlíželi jsme se kolem sebe. Byl tam hrozný bordel, nějaké lutny, jelikož to nebylo dostatečně větrané, všude po zemi se válely hajcmany a stojky, byl tam slušný rachot a to ještě nejel pluh a dopravníky. Dostali jsme za úkol to tam uklidit, všechny stojky a hajcmany nachystat pro dopraváře pod kolejnici ZD 80. Od porubu byla závěsná dráška docela daleko, kvůli lutnám, které tam zavázely.Navlékli jsme si rukavice a zámečník řek: “noste to klidně ve dvou.” Nechtěli jsme se shodit, tak jsem jen zakýval hlavou, že je to v pohodě, jenže to jsem ještě netušil, že nejlehčí hajcman má 113kg. Kuba mi pomoh hodit si ho na rameno, v ten moment jsem ho zapích do počvy, od té doby jsme je tahali po zemi každý za jeden konec. Když sem tam prošel nějaký havíř s hajcmanem na rameni, tak jsme se styděli, ale je to kurevsky těžké, ani ty stojky 75kg jsme daleko na rameni neunesli. Po chvilce smykání po zemi začal vrčet hřeblový dopravník a pluh, už jsme si vůbec nerozumněli a už jsme ani neviděli, nasadil jsem si respirátor. Kuba zařval že ty 3 týdny ho nezabijou a strčil respirátor do kapsy. Za chvilku jsme byli úplně mokří a sedření jak koně. Až jsme všechno nanosili, tak jsme si na chvíli sedli a najednou rána jak z děla. Podíval jsem se na Kubu a říkám: “Co to bylo? Průtrž?” V ruce držím sebezáchranný přístroj, tehdy jsme měli fakt strach. V ten moment přišel havíř a říká: “rychle si nasaďte respirátory ať to svinstvo nedýcháte.” Kuba než ho našel v kapse, byly povýbuchové zplodiny dávno za náma, pochopili jsme že se v porubu se střílelo, chlapi nám to jen zapomněli říct. Říkal jsem si že, už mám toho dnes dost a že by to už mohlo stačit, jenže jsem se mýlil. To nejhorší teprve přišlo a byli to dopraváři. Přijeli pro hromady materiálu, které jsme jim připravili. Po chvíli nám říká zámečník: “dopravářům nepomáhejte, jsou to kurvy” a odešel. Za moment přišel dopravář, že jim nefunguje signalizace k vrátku, že jim pomůžeme dělat světelnou signalizaci. “Je to jasné povol, táhni a stop” povídá jeden z dopravářů a lampou nám ukazuje příslušné signály. Celá akce vypadala náramně jednoduše: prostě chvilku postojíme na svážné a pak si najdeme nějaké místo, kde by jsme se mohli zašít. Avšak pár detailů bránilo našemu úspěchu. Kuba si ten den nechal brýle ve skřínce a zapomněl dopravářům říct, že na vzdálenost větší než 20 metrů vidí lampu jako hodně rozmazanou mihotající se hvězdičku, bez ohledu na to, který ze signálů zrovna ukazují. To byla první, ne nevelká překážka našeho zdaru. Další se ukázala být v tom, že jsme byli jen čtyři: jeden dopravář co by obsluha vrátku, druhý nakládal drážku a my dva, kteří jsme se měli rozestavět po 250 metrové svážné, která se přibližně ve dvou třetinách lomila. Zapomenuté brýle by zřejmě nepomohly. Poslední zádrhel byl v tom, že dopravář obsluhující vrátek byl naprostý flegmatik a zmatkař. Kuba stál na svážné a na jednu stranu viděl mihotající se hvězdičku a na druhou stranu nic. Když popošel situace se obrátila: tam co neviděl nic byla hvězdička a tam kde jsem měl stát já byla tma. Ono když nakládáte na drážku musí signály letět jako na drátkách, protože nakládající využívá vrátek k tomu, aby nemusel zvedat těžká břemena sám. Pokud se se signálem opozdíte nebo pošlete špatný většinou všechny už zavěšené věci spadnou a může se začít znova. Celou situaci by mohl ozřejmit následující dialog, nebo spíše řev: “ukazuj pořádně!” řval na mě dopravář, kterému zrovna popadaly všechny hajcmany, a já to tlumočil Kubovi, “Tak ukazuj pořádně ty jeden debile!” (to už Kuba slyšel dopraváře i bez mojeho tlumočení). Pak se ze tmy ozvlalo: “Já tomu kreténovi rozbiju hubu až zmodrá!”. To už jsme se začali trošku bát. Konečně se Kubovi podařilo najít místo, kde viděl s hlavou úplně přitisklou na počvu mě i obsluhu vrátku. Mezi tím jsme se ale dohodli, že signály lampou se moc neosvědčili a začali jsme na sebe řvát. Vždycky když jsme zařvali “povol” nebo “táhni” k dopraváři obsluhujícímu vrátek ozvalo se: “Však ono se to neposere” a dlouho se nic nedělo. Neměl ale pravdu, hajcmany opět všechny popadaly na počvu a ozval se hrozný řev. Pak se to posralo ještě několikrát. To už se svážnou nesl řev hrůzostřašnější než z Hitchkokova hororu. Dopravář nakládající drážku to nevydržel a s hroznýma nadávkama se blížil směrem ke mě, myslel jsem že mi jde rozbít hubu, ale jen kolem mě prošel. Je to jasné, jde rozbít hubu Kubovi. Zakryl si obličej a čekal až přijde. Naštěstí nadávky nepatřili nám , ale havíři za vrátkem, který pokaždé signály zmrvil, a tak kolem mě jen prošel a od vrátku ho vyhodil. Nakonec se nám podařilo hajcmany naložit a ztratit se dopravářům z očí.

ÚTERÝ

Ráno jsme sfárali s nějakým novým školitelem, šel o pár metrů před náma a když jsme uviděli volné místo v rikše, hned jsme tam sedli. “Asi jsme sfarali první klecí, tak je tu volno,” řekl Kuba. “Máš pravdu a zhasni, trošku ještě pospíme” Zatím většina havířů kolem nás prošla. Mysleli jsme si, že hledají místo vpředu. Až když jsme se rozjeli, zjistili jsme, že sedíme úplně v prvním vagonu. A tak nám začalo být trochu divné, proč dneska tolik havířů šlo pěšky (ne snad že by se pěšky nikdy nechodilo, ale když už tak z roboty, aby se stihla první klec na vrch a dvě rychlé piva před odjezdem autobusu). “Kuba se ozval je to na chuje, zdá se mi že dneska jedeme nějakou jinou cestou” “Říkám je divné aby tam vedlo více cest”. Čím déle jsme jeli tím nám bylo víc jasné, že jedem špatně. Když rikša konečně zastavila, místo obvyklých 40 havířů vystoupilo jen osm a ti rychle šli za svoji prací. Já se snažil zachránit situaci a volal na ně: “Hej chlapi nevíte, kde je náš školitel?” Havíři nezměněnou rychlostí pokračovali v chůzi, jen jsme stačili zaslechnout: “Najděte si ho sami vy zmrdi” a ještě cosi o prdeli a kokotech. Až druhý den jsme se dozvěděli, že rikši na ranní směnu jedou dvě a my jsme nastoupili do té špatné, byli jsme zhruba 6 km od místa kde jsme měli dělat. Chvíli jsme běhali a hledali někoho kdo by nám poradil nebo se o nás postaral, až předák zavolal na dispečink a tam mu řekli ať si nás nechá. Po zbytek dne jsme už jen rozbíjeli kameny fajslem a čistili čelbu. Předák a zbytek osádky se celý den smáli ”kurva inženýři a netrefí ani do roboty.” Na konci k nám dal ještě jednoho nového, který s nimi už nějakou dobu dělal, ale ještě mu nedovolili jezdit na pásu. Běžte všichni na překop “ne že sednete na pás” kdyby vás někdo viděl, tak řekněte že jste dva inženýři a vedete havíře. Za hlasitého smíchu poskákali na pás a odjeli.

Po vyfárání nás čekal vedoucí úseku zaškolení a mlátil se do čela, jak jste se kurva mohli ztratit? Po chvíli vyjel Pepa a toho seřval nejvíc “taký starý havíř, 30 let jsi tu a ty ztratíš kože”

Od té doby jsme už Pepu nedostali, taky se neztratili a nic moc nezkazili.