OBĚŤ VELKÉMU PERMONOVI

Quido Maria Vyskočil

z knihy Zahradou vzpomínek vydané roku 1925

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Veliké ticho panovalo v hlubinách… tisíc a více metrů pod povrchem. Věkovité skály, pamatující prapočátek lidského rodu, trpělivě nesly obrovskou tíži na svých balvanovitých hřbetech. Uvykly již této námaze, ač stačilo, aby jen zatřásly mohutnými plecemi a odvážné lidské plémě, dobývající se k jejich stříbrnému srdci, navžy mohlo býti pohřbeno pod jejich úlomky. Ale dosud nikdy se nerozhodly potrestati ty, kdož plenili jejich ametystová jezírka, ničili stříbrné zahrady a vyssávali zářící jejich krev, neboť dosud i vladař podzemí, Veliký, nebo též Noční Permon, nedal rozkaz k odboji. Ba naopak! S trpělivostí, které nikdo z jeho poddaných nemohl rozuměti, ustupoval neustále hlouběji a hlouběji, jak se do lůna země prokopávali odvážní havíři, hloubíce šachtu a na všechny strany rozvětvujíce předlouhou síť jejich chodeb, komínů a štol.

Jen někdy, když se lidé stávali příliš dotěrnými, vyslal některého ze svých služebníčků, šotků, koboltů nebo permoníků, pidimužíků to v havířském kroji, s šišatou čapkou na hlavě, koží kolem pasu a s čarovným kahancem na palci levé ruky, aby zesměšnili všechnu tu bláhovou lidskou odvahu tím, že vystrašili osamělého kovkopa, pobořili mu dílo, nebo zavedli ho daleko od náraziště.

Byla to ovšem jenom výstraha pro budoucnost, ale postačila, že alespoň na nějaký čas drobní praobyvatelé štěrbin, jeskyní a skal žili nerušeni lakotným člověkem, žádajícím stále více od země, než mnoho-li mu dávala dobrovolně. Avšak potom starý boj mezi člověkem a přírodou počal s novou houževnatostí. Pekelné vynálezy, jak nazývali kobolti kutací stroje, opět bouřily podzemní národ, který se ničeho tak nebál jako modrého blesku elektrické jiskry, a stále úpěnlivěji prosil svého vladaře, aby potrestal zpupné lidstvo, olupující lůno země o jeho bohatství.

Ale Veliký Permon, který pamatoval vzrůst skal a jehož hustý stříbrný vous každý věk obohatil jen o jedno nové vlákénko, dosud odmítal splniti přání svého drobného národa.

“Nikdy jsem člověku neublížil, žiji s ním v přátelství od chvíle, kdy první z lidí sáhl do mých pokladnic,” řekl vážně.

“Mjí tedy lupiči naší říše zůstati nepotrestáni?” ozvaly se nespokojené hlasy.

“Toho netvrdím,” chlácholil je král.

“Jaký je tedy tvůj úmysl!”

“Vyčkat!”

“Vyčkávat! A čeho?”

“Až člověk sám sebe podrobí trestu a zkoušce!”

“Jak to myslíš? Sám sebe? Nechápeme!” znovu odporovali nespokojenci.

“Záhy mi porozumíte,” vysvětloval jim zkušený vládce. “Znám příliš dobře člověka a proto vím, čím bude větší jeho touha po stříbře a drahých kamenech, které skrývá klín těchto odvěkých skal, tím snáze se dopustí…”

“Čeho?” přerušil ho netrpělivý hlas.

“Neopatrnosti!”

“Neopatrnosti?”

“Ano!”

“A tato neopatrnost bude jeho trestem?” za mnohé vyzvídal vousatý kobolt.

“Trestem i zkouškou!”

“I zkouškou? Mluvíš v hádankách, přemocný vládce skal,” znovu zapochybovali nedůvěřivci.

“Pro člověka zkouškou a pro vás snad poučením,” dodával Veliký Permon.

Nyní však byl trpasličí národ teprve zmaten.

“Snad se nedáme poučovat od lupičů skal?”

“Ničí nás a měli bychom je poslouchati”

“Naposledy, abychom mu ještě sloužili. Nikdy! Nikdy!”

Tak a podobně zněly hlasy odbojníků. Ale ten, který jim dosud shovívavě naslouchal, mávl pohněvaně žezlem. Okamžitě všichni ztichli.

“Mluvíte a počínáte si, jako byste byli opojeni vínem. Je to nedůstojné bohů skal,” pokáral je.

“Vysvětli nám tedy, co znamenají tvá slova! Odhal smysl tajemných svých výkladů!” naléhali na něho.

“Řekl jsem, že neopatrnost člověka bude pro něho trestem i zkouškou a pro vás poučením. Je tomu tak?”

“Tak právě!”

“Nuže, abyste mi rozuměli. Tuším, že jeden z těch, proti kterým horlíte jako proti nepřátelům, přivede sám Neštěstí k dílům svých soudruhů. Hrozná zkouška, jaké není pamětníků, očekává záhy horní lid. Neobstojí-li v ní, bude to znamenat, že třeba člověka zničit. Projde-li však jejím ohněm mravně zdokonalen, poučí nás to dokonale, že i člověk je hoden, aby se s námi dělil o bohatství země, jehož jsme odvěkými strážci.”

Tak řekl Veliký Permon a na okamžik zavládlo hluboké ticho v soumračných rozvalinách skal. Ale potom současně z četných hrdel koboltů vylétl výkřik, prozrazující to, co ještě zmítalo lodičkami úvah na vlnách jejich odbojných myslí.

“A kdy přijde Neštěstí k člověku?”

“Až je sám zavolá.”

“A kdy to bude?”

“Dříve, než si představujete!” vážně ujišťoval vladař své pobouřené poddané.

A mluvil pravdu, neboť za krátký čas, v posledních májových dnech smutného jara, právě o polednách, rozlehlo se ztichlým horním městem poplašné:

“V šachtách hoří!”

Ti, kdož první zaslechli tuto překvapující novinu, dívali se udiveně jeden na druhého.

“V šachtách hoří? Jak je to možné? Co by v nich mohlo vzplanout?”

“Skály přece nechytnou!”

“A ruda také ne!”

“Leda že by snad roubení… ?”

“Nebo materiál. Ale ten by snadno udusili, vždyť všude je dostatek vody a snadné spojení po celém revíru,” uvažovali pochybovačně.

A nevěřili. Avšak netrvalo dlouho a zpráva se potvrdila. NA jednom z největších dolů březohorských – Mariánském – a tehdy nejhlubším dole světa, skutečně hořelo. Při ranní směně neopatrný havíř odhodil v nárazišti 29. Patra doutnající knot svého kahanu do sklípku, plného odpadků a dřevěných zásob. Po delší době se vzňaly zápalné látky, a ježto nikdo nezpozoroval hrozícího nebezpečí včas, od hořících odpadků zanítilo se záhy dřevení šachty a tu pak již bylo těžko pomýšleti na marný zápas s Neštěstí, které zatím zcela ovládlo podzemí se svého hořícího trůnu.

Děsivá zpráva se rychle šířila po obou důlních městech, Příbrami i Březových Horách, a ihned se všech stran se sbíhaly zástupy k ohrožené šachtě, neboť v plamenném pekle zůstalo více než půl tisíce kovkopů.

“Mám tam bratra!”

“Já manžela!”

“My tatínka!”

Taková byla hesla, před jejichž zoufalým zněním rozestupovaly se řady četníků, udržující pořádek nejen před hořícím dolem mariánským, nýbrž i před šachtami Vojtěšskou a Prokopskou, jimiž snáze bylo možno proniknouti k hořícím obzorům.

Opravdu také, hned v prvých hodinách neblahého dne se podařilo několika desítkám havířů vysvoboditi se z plamenného zajetí. A tak aspoň některým se splnily naděje, s nimiž sem spěchali. Ale ne nadlouho se těšili z objetí a polibků zachráněných, uniklých nevypověditelným hrůzám, neboť v této zlé zkoušce a v zamlžených, smuých dolech, které naplnila, vskutku podivuhodným způsobem se projevila prostá, ale tím ryzejší povaha kovkopova. Nikdo nemyslil na sebe, nýbrž na ohrožené.

Velký Permon dobře předvídal. Prosté srdce havířské se ocitlo před velikou zkouškou a obstálo v ní skvěle. V oněch hrozných dnech na konci května a na začátku června roku 1892, kdy ze zasmušilých nebes vytrvale crčel drobný déšť na zástupy, klečící dnem i nocí na stráních u šachet a kdy do zmatených úderů důlních signálů zněl nepřetržitě umíráček, každý byl hrdinou, každý byl rekem.

S ústy podvázanými octnatým obalem odvážní jednotlivci, z nichž mnozí sotva byli unikli z hořícího podzemí, spouštěli se do hlubin, aby se pokusili vyvézti odtud polomrtvé soudruhy. A kdykoli se zrezivělá klec vyhoupla nad železná dvířka, od úst k ústům letělo jméno zachráněného havíře, aby se posléze až tam kdesi mezi zástupem vyvolalo radostnou ozvěnu:

“Toť on, můj choť!”

“Náš tatínek!”

“Můj bratr!”

“Nejvěrnější přítel!”

Potom, po několika dnech, vyváželi jen mrtvoly děsně znetvořené, aby je za smutných večerů pochovali v dlouhých šachtách na městských hřbitovech.

A nebyli to jen oběti s oltáře Velkého Permona, nýbrž i četní ze zachránců, již nasadili své životy, aby spasili své přátele. Teprve mnohem později pronikly podrobnější zprávy také o posledních chvílích těch, které pohltily ohnivé a dusné propasti stříbrných bání. Z útržků v jejich zápisnících snadno se poznalo, že všechny myšlenky umírajících patřily jejich rodinám, ženám a dětem, nejednou pak i drobným závazkům, jimiž byli svým přátelům povinováni.

“Má drahá ženo! Nezapomeň splatiti dva zlaté příteli Pokornému, je nemocen a těžce by je postrádal. Tebe a děti líbá naposledy Váš tatínek.”

Tak zněl jeden z mnohých podobných odkazů a mohutná síla mravního citu nevyprchala z něj ani tehdy, když se po dnech velikého utrpení a velikých zkoušek do příbramských dolů vracely opět práce a bezpečnost, a kdy i devětadvacátý obzor Mariánského důlu, na němž vznikl požár, sevřel mocným dojetím srdce jen tomu, kdo byl svědkem nebo účastníkem této ohromné katastrofy, která tehdy zachvěla celým, lidské bolesti ještě přístupným světem.

Trvalo ovšem velmi dlouho, než čas alespoň poněkud zahojil bolest těch, jejichž nitra byla rozjizvena odchodem nejdražších, kterým osud poručil položiti životy na oltář Velikého Permona, a jejichž pozůstatky v bratrské shodě odpočívaly pod kovovými pomníky na městských hřbitovech.

Ale když se Neštěstí nadobro odstěhovalo ze stříbrných bání, hluboko pod lidskými díly shromáždil se opět národ koboltů a šotků kolem trůnu svého osvíceného vladaře.

“Nyní jste viděli, jaký je člověk ve své pravé tvářnosti, neboť stáli jste mu blízko v hodinách největších zkoušek, kdy naši prátelé Oheň, Plyn a Voda ničili všechno možné, aby tato zkouška nebyla lehká. Nuže, je na vás, abyste se rozhodli, máme-li pokračovati v boji proti člověku, ke kterému jste mne dříve nutili.”

Tak řekl Velký Permon a hluboké ticho zavládlo po jeho slovech.

Ale potom jako obrovský šum se ozvalo z tisícerých úst:

“Mír člověku a přátelství s ním!”

“Ano! Mír člověku a přátelství s ním,” opakoval vladař skal, “neboť i člověk je jen člověkem, jde-li o jeho srdce, a klín země chová dosti bohatství, aby nás jím všechny obdařil…” A nebylo jediného z oněch vousatých, tak snadno odboje i podrobení schopných bůžků rudných žil, krystalů drahokamů a stříbrných květů, který by s jeho slovy nesouhlasil…