NOVÉ POVĚSTI AMERIKY

TO STANE SE VČERA...

Dany se zastavil a rozhlédl se. V dálce ze ním blikala světla vesnice schoulené v kopcích. Odtamtud se jako černá stuha mezi zasněženými poli táhla úzká silnička, po které přišel. Jedno z těch světel jsou okna hospody, kam zvečera dorazil ještě se dvěma kamarády.

Přijeli na běžkách přes zasněžené kopce a chystali se na sjezd dolů do údolí k vlaku. Pak se to zvrtlo. Vlastně ani nevěděl, jak hádka vznikla. Přišla polehoučku, nenápadně. Ráno si domluvili, kterým vlakem se budou vracet. Ale teď se najednou zjistilo, že v hospodě je příjemně, mají teplé párky a pozdě v noci jede přece z Lodenic další vlak... Nebyl tím vůbec nijak nadšený. Zítra musí do práce. Ale oni ne a oni jsou dva, takže většina je pro atd. atd...

Povolily mu nervy. Zdálo se mu, že tenhle svět ztratil veškerý řád a on je zmítán mezi událostmi jako flaška pod jezem. Nejprve ho vyhodili ze školy. Pak vojna a když se vrátil, našel v dopisní schránce svatební oznámení. Měl pocit, že se nemůže na nic spolehnout. Ani že se dostane včas domů, aby mohl zítra na šestou. Protože další áčko by znamenalo, že bude mít o další starost víc...

Zatřásl hlavou. V měsíčním světle pole jiskřilo jako zmrzlé moře. Cítil okolo sebe mrazivý klid. Seskočil ze silnice a rozvázal lyže. Z batohu vyndal hornickou přilbu, na kterou připevnil reflektor nivky. Pak si připnul lyže, rozsvítil světlo a vyrazil. Na stříbřité hladině za ním zůstávaly dvě brázdy sledující jeho cestu k lesu.

Les okolo Bubovického potoka naplnil Měsíc přízraky. Pohybovaly se a měnily, jak si Dany razil cestu mezi závějemi a padlými kmeny. Začínal si uvědomovat, že to byl šílený nápad, vydat se na osamělou pouť zimní nocí do Srbska. Měl raději počkat s ostatními na půlnoční vlak z Lodenic.

Taktak se vyhnul padlému kmenu, který málem přehlédl. Cesta zpátky však už nebyla možná. Ujížděl dál, poháněn tu a tam mohutným odrazem hůlek a unaveně sledoval cestu před sebou. Elektrické světlo svítilo na plný výkon.

V zasněženém korytě potoka, který byl většinou bez vody, zahlédl tmavý flek. V mysli mu vytanula vzpomínka na dívku, se kterou tuhle studánku kdysi objevil. Ale přes ni, jako bílý, ale tak neradostný baldachýn, se rozprostřela vzpomínka na svatební oznámení...

A pak se to stalo. Pravá noha se mu zachytla pod vyčnívající kořen a setrvačnost ho srazila k zemi. Laminát přilby zmírnil úder do hlavy, ale ten ho stejně spolu s příšernou bolestí v kotníku dokázal zbavit vědomí.

* * * * *

Když se probral, chvíli nevěděl, kde je. Pak si vzpomněl. Už věděl, co znamená ta bolest v noze. Otevřel oči. Okolní les pomalu jasněl v raním šeru. Zkusil vstát, ale zabránila mu v tom zapříčená noha. Skrčil se a rozepnul vázání. Tlak v noze rázem povolil. Sundal si i druhou lyži a opatrně se postavil.

Trochu ho udivilo, že okolo je méně sněhu, než se včera zdálo. Tu a tam byly ostrůvky zelené trávy a dole u potoka dokonce kvetly jakési kytky. Neměl ale čas o tom uvažovat, musel se nějak dostat dolů do civilizace. Zkusil našlápnout na bolavou nohu. Docela to šlo. Svázal lyže, vypnul nivku, která stále ještě svítila a strčil ji spolu s helmou do batohu. Pak, opíraje se o hůlky, se vydal na kulhavou cestu do Srbska.

Neušel ještě ani sto metrů, když zůstal stát jako přikovaný. Udiveně zíral na dřevěný mostek klenoucí se nějakých dvacet metrů nad potokem. Nevěřícně se přiblížil k jedné z podpěr a ohmatával hrubě tesané dřevo. Bylo skutečné, ještě vonělo pryskyřicí. Okolo mostu byly vykácené stromy a země přerytá. Nikde nikdo.

Vylezl po stráni a tam ho čekalo další překvapení. Na každém konci mostu se černalo ústí štoly! Až dosud si myslel, že jde o nějaký filmařský trik, ale teď byl zmaten. Nedaleko zahlédl hromadu klád. Tam si schoval lyže a vydal se na obhlídku. Do práce to už stejně nestihne... Bolest v kotníku už téměř necítil.

Ze štoly vedly koleje, před mostem se rozdvojovaly. Na druhé straně spatřil několik výhybek a už se tam chtěl vypravit, když se ze štoly za jeho zády ozvalo dunění. Na poslední chvíli se stačil ukrýt za vyrovnanou hromadou prken. V portále se objevila dieselová důlní lokomotiva a s ohlušujícím rachotem supěla zářezem ve svahu před štolou a pak na mostě. Tam zastavila a ze soupravy důlních vozíků vyskákalo pět chlapů v montérkách s lopatami a vidlemi v rukou. Tři zmizeli ve štole naproti, ostatní zatím odpojili lokomotivu. Ta popojela dopředu, pak couvla a zůstala stát na mostě na druhé koleji vedle vozů. Tam ztichla. Muži rozpojili zbývající vozy, pak jeden odtlačili do štoly.

Dany se nevěřícně zvedl zpoza prken. Vytáhl z batohu světlo a odhodlaně vykročil ke štole, odkud vyjela lokomotiva. Musí zjistit, co to všechno znamená.

Už déle než hodinu bloudil podzemím a pomalu se vzpamatovával z údivu. Procházel štolami, které znal jen ze starých map, pryč byly závaly, jen řady dřevěných podpěr se táhly jako řecké kolonády. O štole, kterou sem přišel z údolí si doposud myslel, že existovala pouze v projektech. Zpočátku se mu zdálo, že se snad lomaři z ČEZu rozhodli uskutečnit dávný projekt štoly propojující drtiče u Velké Ameriky s ložisky vápence rozprostírajícími se za Bubovickým potokem na kopcích Doutnáč a Boubová. Mátly ho však dvojjazyčné výstražné tabulky. Takhle nějak to tu muselo vypadat koncem války. Jenže to zase Němci nemohli stihnout dokončit štolu na Boubovou, jejíž ražbu měli rozplánovanou do doku 1953...

Radiáckou štolou občas projel vlak důlních vozíků a od Šamoťáku bylo slyšet rachot vrtacích kladiv. Vydal se za hlukem. Seřadiště v odbočce k lomu bylo jasně osvětlené žárovkami. Zpoza rohu pozoroval skupinu mužů, kráčejících mu vstříc. Srdce se mu rozbušilo. Jasně rozeznával uniformy SS. Vpředu šli dva důstojníci a živě rozmlouvali s jedním civilistou, vzadu je pak sledovali po zuby ozbrojení pobočníci a jejich samopaly byly zatraceně skutečné.

Chtěl se dát na ústup, když za sebou v dálce uslyšel rachot lokomotivy. Zoufale se rozhlížel. Cesta zpět byla uzavřena a těm před sebou do náruče vběhnout nechtěl. Na poslední chvíli spatřil dřevěnou přepážku s dvířky, přehražující výklenek ve stěně štoly - důlní záchod. Dvakrát se nerozmýšlel, vběhl dovnitř a přirazil za sebou dveře právě v okamžiku, kdy se zpoza rohu vynořili Němci. Čekal se zatajeným dechem, až přejdou.

Nestalo se tak, zastavili se přímo před dřevěnou stěnou. Dany mohl slyšet každé slovo z jejich rozhovoru.

“...Říkám větší tvrdost na tu slovanskou pakáž. Jste mi osobně zodpovědný za dodržování kázně. Budoucnost Říše nesmí být ohrožena nějakými zatracenými odbojnými náladami. Rozuměl jste mi?”

“Ja, Herr obersturmbannführer, větší tvrdost a přísnost.”

“Správně, Herr Hagen. Pevně věřím, že nezklamete. Vůdce vám jistě projeví svůj vděk přiměřeným panstvím na Ukrajině. V opačném případě však... Abych nezapomněl, potkal jsem dnes ráno na hradě vašeho bratra Hanse. Je to nadějný mladý voják. Tak nashledanou pozítří. Heil...”

Další slova zanikla v rachotu projíždějící soupravy vozíků. Civilista se vrátil na seřadiště, ale důstojníci zůstali na místě a pokračovali v rozhovoru.

“Schopný člověk, ten Hagen. Měl jste dobrou ruku, když jste ho vybral za správce,” mínil jeden.

“Ano. Osvědčil se již v těžkých měsících roku 1945, kdy jen zázračné zbraně našeho Vůdce odvrátily hrozící porážku. Ale,” ztišil hlas. “Slyšel jsem, že bolševické tanky jsou znovu ve východním Prusku.”

“A Američané v Plzni...”

“Na Boubovou dnes nepůjdeme, ještě musíme na severní překop a vyřídit tu záležitost s Landovými pozemky. A večer odjíždím za ženou.”

“Já jsem raději poslal rodinu do Buenos Aires. Podívejte, už se vrací souprava.”

Strojvůdce přibrzdil, Němci naskákali do vozu pro mužstvo a za chvíli všichni zmizeli za ohybem chodby.

Dany ještě chvíli zůstal v úkrytu, než se odvážil na další průzkum. Zastínil světlo lampy rukou a vydal se na opatrnou pouť. Na zemi, kde předtím stáli Němci, se cosi kovově zalesklo. Sehnul se a našel minci. Na líci byla jakási číslice a na rubu orlice s hákovým křížem. Schoval nález do kapsy a plížil se dál až stanul v místech, kde štola ústila do lomu. Skryl se mezi mohutnými trámy výdřevy a pozoroval, jak správce přechází před několika dělníky a cosi na ně křičí.

Náhle se zezhora ozvalo zahvízdání a výkřik: “Američané! V Srbsku jsou Američané!”

V lomu nastalo ticho, přerušované jen slabým syčením vzduchu unikajícího z tlakového potrubí. Němec ztrnule pozoroval, jak se k němu hrozivě blíží skupina lomařů.

“Chlapi, na něj! Ať nám neuteče,” ozval se výkřik. Správce však neváhal, otočil se, skočil do štoly a začal utíkat o život. Chlapi za ním, v rukách lopaty a palice. Brzy zahli z osvětleného seřadiště to temné štoly. Těžce klopýtali za uprchlíkem, který si svítil elektrickou lampičkou.

Náhle tmu prořízlo světlo Danyho nivky. Chlapi se udiveně ohlédli, ale ne na dlouho. Nenadálá pomoc jim přišla vhod, vždyť nenáviděný tyran málem unikl. Znovu se rozpoutala divoká honička. Na první křižovatce pronásledovaný zaváhal. Zepředu, překopem od Vápenky se ozvala střelba ze samopalu. Doleva vedla odbočka, ústící posléze na povrch v malém lůmku. Jak tam běžel, spatřil před sebou záblesk světla. V panickém strachu odbočil znovu doleva. Na kolejích tu stála řada prázdných vozíků. Vykopl zarážku a vší silou se opřel do posledního vozu. Ten se rozjel, nejprve pomalu, ale jak se dostal na svah, nabíral stále větší rychlost. Správce naskočil.

Ve štole za potokem střelmistr právě zapálil doutnák a spěchal pryč.

Skupina pronásledovatelů se zatím marně rozhlížela na poslední křižovatce. Teprve dunění z chodby na Boubovou jim prozradilo správný směr. Za několik okamžiků letěly chodbou další tři vozy. Konečně spatřili v dálce pronásledovaný huntík. Zdálo se, že ho dohánějí, ale jiskra denního světla, značící konec štoly, se blížila mnohem rychleji.

Jasné světlo Němce oslepilo. Neviděl proto varovná znamení skupiny mužů, skrytých nedaleko protějšího portálu. Ale i kdyby, stejně by nezastavil těžký rozjetý vozík. A tak, když se konečně objevili pronásledovatelé, mizel právě ve štole na druhém konci můstku.

Vzduchem otřásl mohutný výbuch. Tlaková vlna vyrazila ze štoly a smetla přijíždějící vozíky z kolejí. Ještě několik vteřin se skála otřásala rachotem padajících balvanů pohřbívajících Richarda Hagena, nelidského správce lomů na Americe.

Dany zůstal ležet nedaleko břehu potoka, kam ho odhodil výbuch.

* * * * *

Našli ho až za dva dny, promrzlého, v očích děs. V potlučené dlani svíral padesátifenikovou minci s orlicí, nesoucí hákový kříž.

Mince měla rok ražby 1953...