PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Třebsko

Kolik nadějí se připíná ke znovudolování v tomto chudém kraji - části zchudlého Příbramska! Kolik prorockých zpráv, pověstí a často přibájených, zveličovaných a osobně zahrocených bájí kolovalo o “bohatých” žilách třebských! Skutečnost však promluvila řečí příliš studeně střízlivou, zdrcující (-- autor v roce 1936 nevěděl nic o budoucích uranocých dolech—pozn. V.K.).

Historie dolování v Třebsku nebyla nikdy růžová. o tom máme zprávy již ve Slavnostním spise z r. 1875, v knize ing. J. Diviše “Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami” a v pracích prof. Hofmanna, který psal o třebských nerostech r. 1895. Podle Bergbuchu se dolovalo ve Třebsku již v dávných dobách. V 16. století byla tam jáma Gabe Gottes Fundgrube, která v roce 1569 odevzdala 5 hřiven a 5 lotů stříbra. po starém dolování zbyly jen zatopené stařiny, krátká štola rubaná bez střelného prachu a kamene zbavené odvaly. Asi v r. 1885 nalezl místní farář na odvalech něco leštěnce a to bylo pohnutkou, že se opětně zkoumalo toto místo kutacími pokusy. V roce 1887 založena vedle staré šachty, nová, která byla vyhloubena ve dvou letech do 60 m. Z ní byly hnány překopy. Voda zatékající tam ze stařin a patrně z celého terénu byla značnou překážkou dolování. Východní překop byl 270 m dlouhý. Zkřížil sice 8 couků, ale některé byly jalové. V roce 1892 se zkoumal západní terém překopem 100 m dlouhým a přišlo se na 2 couky. Rudné couky byly sice slibné, ale rudná nestálost a závalkovitost nevěstila rentování těžby. I četné nerosty se ukázaly: alemontit, arsen, siderit, pyrargyrit, kalcit, sfalerit, argentit, nasturan, nikelin, smaltin a j., ale vše jen velice řídce, nahodile. Severně od Třebska byly hloubeny dvě kutací šachtice, aby V. couk byl blíže probádán. Myslilo se, že couky třebské jsou pokračováním couků březohorských. Celkem bylo hnáno 400 m překopů a couky se sledovaly 546 m. Úhrnem se vydalo v této periodě přes 230 tisíc korun. Dnešní dobou se opět učinily pokusy, aby se modernějším způsobem a hloubením zjistil pravý stav třebských couků. Na výzkum olověných a stříbrných rud byly provedeny geofyzikální práce mezi Březovými Horami a Třebskem. Krajina u Třebska svými indikacemi geofyzikálními vybízela k tomu, aby tam bylo znovu na rudy kutáno. Na stařinách byla vyhloubena šachta do 162 m. Práce si vyžádaly za oběť dva lidské životy (Stanislav Sobotka z Příbramě a Frant. Pečený z Modřovic) a půldruhého milionu K nákladu. Zaměstnávalo se na 25 lidí. Největší potíže činily vody. Seznalo se, že se leštěnec objevuje jen sporadicky, závalkovitě, někdy slibně, ale brzy couk vyhluchl, jindy měl jenom pecky a pod.

Nutno zdůrazniti, že se ze strany závodu činilo vše možné, přednosta závodu vládní rada Ing. E. Bartoš a neúnavný odborník tech. rada Ing. K. Blahna snažili se, aby se to slibované bohatství našlo, leč marně. Byl nalezen sice všude leštěnec, ale většinou vtroušený, nezpůsobilý k dobývání pro nepatrnou cenu stříbra a olova. Třebsko by potřebovalo leštěncovou žílu alespoň 6 cm mocnou, hodnotnou. Třebské couky nelze nazývati rudnými, spíše lze mluviti o rudě jako minerálu.

Nový třebský důl, po němž zůstala dnes jen hromada kamení, zobrazil akad. malíř K. Hojden ve svých hornických písních obrazem “Zas do díry musíte”.

Poněvadž naděje na úspěšné dolování byly stále menší, očekávalo se, že práce v dolech brzy ustane. Naděje dělníků na práci, na rozkvět chudé obce byly zmařeny. Do Třebska přijela komise, aby na místě vše shlédla a učinila ministerstvu veřejných prací návrhy. Byli pžítomni: univ. prof. Slavík za stolici mineralogickou, univ. prof. Kettner za stolici geologickou. Ministerstvo vyslalo svého zástupce. Za báňský podnik se dostavil vl. rada Bartoš a rada Blahna. o nálezech se sepsal protokol, podle něhož ministerstvo důl zavřelo.

Kromě zmíněné třebské šachty dolovali staří havíři na Hrádku (směrem k Vojně), v šachtici 50 m hluboké, v níž rubali šikmo po žíle. Také kutali vpravo při silnici k Narysovu ve hloubce asi 20 m. Nejvíce stařin bylo ovšem pod třebským rybníkem.