PO STOPÁCH SLÁVY A UTRPENÍ

HORNICTVA NA PŘÍBRAMSKU

Po starých zkazkách příbramského dolování

Procházíme-li krajem v okolí Příbramě a zvláště Březových Hor, pozorujeme místy nápadné hormady kamení, obvaly, propadlou půdu, haldy, někde i ústí štoly, vesměs to svědky dovného kutání - dolování. Časem mnohé obvaly zmizely, byly srovnány se zemí, kamene se upotřebilo, jiné zarostly lesem, některé šachtice byly zaházeny, stará díla se propadla a pod. V řadě článků budeme si vyprávěti o šachtách a šachticích, účastnících bývalé slávy i bídy hornické na Příbramsku, jejich zašlé minulosti a o různých zkazkách z hornického života. Pomineme nezaručené a nedoložené pověsti starých dob, které báchorkář Václav Hájek z Libočan tolika výmysly obdařil a budeme sledovat jen zprávy spolehlivé.

Podle důležitých listin z doby Jana Lucemburského, nalezených roku 1838 hrabětem Kašparem Šternberkem, dolovalo se v našem kraji již ve 13. století. O dolování v dřívějších dobách není zaručených zpráv. Jan Lucemburský (1310 - 1346) staraje se o doly, obnovil práva uhlířům. Nemuseli platiti dříví, až prodali uhlí, ale sami mohli dlužníky hned stíhati. Roku 1443 opět byly výsady uhlířům potvrzeny. Ti podléhali pouze nejvyššímu mincmistrovi v Kutné Hoře. Starší uhlířů se nazýval hanykéř. Vyvolenec byl představený uhlířů, kteří uhlí k huti dodávali.

Pravděpodobně mezi rokem 1336 - 1345 kutnohorský mincmistr Thormmlius Wolfinův propůjčuje zvláštní listinou doly u Příbramě ...”blíže městečka Příbrami biskupské, u mlýna Blahutova ležící, na Neufangu řečené ...” pražskému měšťanu Mikuláši a jmenuje ho současně hormistrem těchže dolů. Ještě jinou listinou z uvedené doby týž mincmistr propůjčuje doly u Příbramě jmenovanému měšťanu.

Osud příbramských dolů zajímá nejen horníky, nýbrž i nehorníky, rodáky Příbramska vůbec. Dějiny našeho hornictví jsou spletitou směsí přemnoha událostí. Některé šachtice je těžko dnes lokalisovati, určiti jejich místo, neb na starých opuštěných dolech často znovu se dolovalo pod novými jmény. O mnohých šachtách dnes ani nevíme, kde byly, ač některé z nich dosáhly na tehdejší doby značné hloubky, na př. Kovářská šachta uprostřed Březových Hor 95 m. První období dějin dolování zahrnuje dobu od nepaměti do roku 1580, kdy Příbram vzala doly do své správy, druhá do roku 1779 (založení Vojtěšské šachty), třetí do konce světové války a čtvrté od roku 1919 až podnes.

Je pravděpodobno, že ve staré době před husitskými válkami občanstvo příbramské dolováním bohatlo a město rostlo. Za Arnošta z Pardubic (1344 - 1369) byla zde vystavěna nemocnice, kostel a pěkný hrad příbramský. Roku 1406 pražský arcibiskup Zbyněk udělil městu mnohé výsady za to, že hojně přispívalo na stavbu hlavního pražského kostela. Současně směla užívati Příbram ve svém znaku obraz pražského chrámu s věžemi. V roce 1525 se připomíná, že Jindřich Pešík z komárova udělil 5. srpna dolům zvláštní výsady. V nich se praví: “Já, Jindřich Pešík z Komárova a na Příbrami, vyznávám za sebe, mé dědice a potomky tímto listem všem, ježto s es milostí Boží všemohoucího, zde při mém zámku města Příbrami, na témuž městu přináležejících, kolem ležících pozemkách a pahorkách nadějné doly vynalézati, které někdy válkami nebo vymřením opuštěny zůstaly, opět návštěvou cizích horníků s užitkem se vykazují a potvrzuji též časem utěšenější a lepší boží dar a lidí obživa z toho očekávání jest ...”

V jedenácti odstavcích povoluje Pešík různé výsady, na př.: “... všem nynějším i budoucím kverkům, od datum tohoto listu po sedum let, aby veškeré potřebné dříví k dolům, štolování, hutím, uhelnám a roštovnám z našich lesů a dřevišť odebírati směli ...” “Dáno v Příbrami, v úterý po nalezení Štěpána v roce patnáct set a pětmecítného.”

Jan z Vitence 5. prosince 1526 v německy psaném privilegiu svobody Pešíka z Komárova potvril a dodává: “Jestliže se vzmůže dolování na gruntech jeho, že by si horníci zřídili počestnou obec nebo knopšoft, Jan ochotně jim na svých pozemcích dostatek místa poskytne, aby si tu domky a příbytky vystavěli ze dříví v jeho lesích nakáceného ...” To je vlastní počátek Březových Hor. - Až do roku 1525 není přímých záznamů o vývinu dolování u nás, neboť listinný materiál se ztratil. Od roku 1527 jsou již stálé německé zprávy o dolech, z nichž vysvítá, že se u nás již dávno dolovalo.

Roku 1530 již zde byla jakási obydlí horníků, dřevěné chaty tu - onde postavené. Od roku 1555 se začali horníci pravidelně na Březových Horách (vrchu březovém) usazovati. Erární domek nad Anenskou šachtou “V lesíku” byl prý prvním řádným obydlím na Horách. Domek stojí v oblasti bývalé Janské šachty. Často byl opravován. Kdysi bývala v něm cáchovna, jindy sítovna a jistou dobu hospůdka. V sousedství jsou stařiny a propadliště.

Jan z Vitence rád bral výtěžek z hor, ale dopláceti na ně nehodlal, raději je popustil české koruně. Živořící kovkopová - Němci - hory opouštěli. Někteří se jinak živili v Příbrami. Německá lávka (přes potok proti dnešní pile p. Kubáta) a německý kostelík Jana Evangelisty (dnes zahradnický krám p. Voláka) zůstaly po nich památkou. ---V horním ředitelství byly roku 1899 náhodně nalezeny mezi různými spisy prastaré záznamy o zdejších dolech. Zápisy byly jednak z let 1527 - 1535, 1549 - 1675 a jiné od roku 1535 až 1574, 1690 - 1704. Vděčně budíž vzpomenuto úředníka horního ředitelství p. Františka Brummeisena, který ve sklepích budovy nalezl ještě jiné spisy, časově je upravil a doplnil, čímž povstal třídílný “Bergbuch” (horní kniha), uložený dnes v ministrstvu veřejných prací. Původní Bergbuch začíná roku 1527, “když byl Hanuš Sudtner hormistrem a Matyáš Böhm písařem horním”, je uložen v zemském archivu v Praze. Brummeisen podle starých listin v místodržitelském archívu se nalézajících a o Příbrami jadnajících, pořídil ve věrných opisech dva nové svazky Bergbuchu. Čtvrtý svazek obsahuje listiny z let 1706 - 1734, pátý svazek z let 1735 - 1750.

Bergbuch je nejstarší horní knihou, pojednávající o našich dolech. Má nápis: “Bergbuch über das Bergkwerch pr6ibram angefangen Trinitatis nach der geburt christi Tausent fünfhundert und Im Sybenundtwantzigistem Jare. Die tzeitt, Hanns Sudtner Bergmeyster, und Mathiasch Behm Bergscheyber”. První list této vzácné knihy je opatřen pečetí z roku 1530.

V roce 1527 měly doly značný výtěžek. Kutací práva byla propůjčena Němcům. V uznání rozkvětu hor daroval Ferdinand I. hornictvu zmíněnou pečeť jako důkaz zvláštní milosti. Je stříbrný, držadlo je opatřeno řetízkem a ozdobeno třemi tepanými pětilistými růžicemi. Na spodní straně je nápis: S° Der Knapschaft zum Przibram. Uprostřed je štít s kladívky. Tento drží dva horníci ozbrojení meči a perlíky. Dole je rok 1530. Pečeť je uložena v březohorské radnici. Jak a kdy se dostala z bývalého král. hor. úřadu, není známo. V Bergbuchu pod pečetí je počátkem 18. století připsáno: “Tato Pečeť Na Stržibrže Rita, a Stržibrnegma ržetiskama Gest. Od Welebnosti (Slavný Pamieti) Czisařské, Pana, Pana Ferdinanda I. Krale Cžeského, Etc, Etc: Společnost Knapssaftu Horního, Wrchu Bržezového, Nad Pržibramý, w Lethu Pannie 1530 “Gakž na ni Samo ukazuje”.

Ve staré horní knize bylo zapisováno jednak česky, jednak latinsky, ale většinou německy. Brummeisenovy přepisy podle starých původních listin jsou psány dnešním pravopisem. K zachování starobylého rázu jsou ponechány četné pravopisné chyby, sloh a mnohé původní významy.

Ve starém Bergbuchu se také zaznamenáváno propůjčování kutisk:

“VavřinciCabicarovi propůjčena funtgruba s horní nejbližší mírou, zvanou Stříbrný prut (Silberne Ruthe) na špitálském poli, actum na Zelený čtvrtek a ve středu po Jabilatě potvrzeno v roce 27”.

“Kašparu Blankovi propůjčena horní nejbližší a druhá míra po Husovi. Zmutováno v sobotu po Matějovi o 11. hodině dopol. v 30 roce a ve středu po Ondřeji v 30. potvrzeno”.

“Jano Ulsteterovi propůjčeno staré opuštěné dílo, funtgruba na couku v podloží na Kovářské štole pod Vojířovým mlýnem ležící. Zmutováno v den Mgri Jana Husi v 19. hodině. Anno v 30. roce”.

“Mikuláši Tellermanovi propůjčena funtgruba s horní nejbližší mírou na kveršláku v Hluboké štole na rudném couku, který právě překřížen byl”.

“Kverkům štajgrofského dolu propůjčena opuštěná erbštola, kterou Jiří Veipart pavoval, pod štajgrofským dolem ležící, kverkům Štajgrofského dolu k dobrému. Mutováno po Miser v 10 hod. 1534 roku a potvrzeno ve středu po Trinitatis v 34 roce.”

Do Bergbuchu se zapisovaly i prodeje nemovitostí a pod:

“Leta Páně 1690 dne 15. máje, stalo se dobrovolný porovnání mezi náma panem Hanus Henrychem-Lebichem a mezi panem Jakubem Palasem a paní neteří Palaskou a mezi Krištofem Kellerem u přítomnosti pana Bergmistra a pana Bergschwornera, oni toho času světkové býti v radním místě, že pan Hanus Henrychovi-Lebychovi postupujem místo pusté pod půl strychu, pole s kouskem zahrady a studnou k užívání. Čehož jest tomu tak a ne jináče, u přítomnosti pana Jiřího Holýho, pana Ježka, rychtáře Vrchu Březového, pánů starších, Jakub Bohrovský, starší obecní, toho času písař horní”.

Z různých příčin byli volání k nám němečtí horníci z Rudohoří, nejvíce z Jáchymova. Z jejich mluvy pocházejí četné zkomoleniny odborných názvů hornických.

Panovníci vždy hleděli, aby se v horách pracovalo, neboť stříbro bylo hledaným kovem, jehož stále potřebovali. To bylo pohnutkou, že Příbrami udělovali a potvrzovali různé výsady. 11. března 1534 král Ferdinand obnovuje a potvrzuje městu Příbrami stará privilegia: “--- protože se i na panství příbramského gruntu a půdě do dnes nadějné užitečné hory vynalézají, které čím dále, tím nadějnějšími státi se slibují a ukazují, a aby se obyvatelé téhož města úpravněji vydržovati mohli, a tak tím spíše na těchto horách zůstávali, čímž by i náš komorní poklad fedrován byl, ze zvláštní milosti jim jejich nadzmíněná městská privilegia ve všech punktech, klauzulech, artikulech, v obsahu, mínění, objemu potvrditi, obnoviti a sesíliti jsme schválili a mocí a hodností schvalujem, obnovujem a potvrzujem ...”

30. dubna král Ferdinand udělil Příbrami privilegia horních měst. V rozsáhlé listině se mimo jiné uvádí:

“—Předem povolujeme jim tu v Příbrami, aby svobodný příjezd a odjezd měli, aby zde na všech místech doly zarážeti a v nich pracovati směli, aby též svými hrdly, majetkem a statkem, jak při jiných horních místech zvykem jest, svobodný a nezkracovaný byli, však beze škody urozenému a statečnému našemu věrnému Janovi z Vitence, kterému jako zástavnímu pánu jistá práva a moc přináleží a přísluší. Kteří by se mimo naší zem zadlužili neb něčím jiným provinili, vraždu, zlodějství a jiné zlé činy vymiňujíc, a se na zmíněných horách v Příbrami usaditi chtěli, mají zde bezpečný a klejtovný býti a mohou volně pracovati, pavovati a živnost svou hledati a provozovati. --- Nemají zmíněný obyvatelé a kverkové z Příbrami od panství neb rytířstva, co by tu v městě bydlelo, v ničemž, ani ve vaření piva, obtěžovaný býti. --- Dále se povolují dva trhy týdně, dva výroční trhy, stavění hradeb, příkopů a věží proti nepřátelům, volné užívání “šlaků” (strusek), malá zrnka střbra pozůstalá při “pálení” dovoluje se věnovati k dobru obci a k vydržování bohoslužby, činí se opatření k narovnání sporů a posléze “horní kniha a co při horách sepisováno neb ústně projednáváno bude, tak jako doposud i nadále v německé řeči konati se má”.

30. října 1535 zasílá vrchní mincmistr české komoře stížnost horních úředníků příbramských o neplcení služného:

“Milí páni, zde vám zasílám také dopis perkmistra a přísežných z Příbrami, který jest mně právě došel, ve kterém se jistě upamatujete, jaká jest jejich stížnost, a považoval bych za dobré, kdyby Langhans z udamé sumy penéze vydal a že poručíte desátníku, aby takové peníze věrněji rozdělil a ne, aby jeden skoro všechno si ponechal a ostatní aby nic nedostali—Dáno v Horách Kutných 30. den octobris anno ec v 35. roce.”

Řada obvalů a šachtic potvrzuje, že se dolovalo u Příbramě, pod Třemošnou, u Lazce, Zdaboře, Narysova, Tisové, nad Podlesím, v Černých Jamách, u Dušník, Sádku, Drahlína, Německé Lhoty, Hluboše, na Květné, u Milína, Vrančic a j. Nejen, že nové šachtice byly zakládány, ale dolovací míry se udělovaly i na staré obvaly, haldy, opuštěné doly a pod. Dolování bývalo primitivné. V kancionálu příbramského musea je obraz takového dolování. Horníci hašplí (rumpálem) vytahují pytel rudy, upevněný na provaze ze šachtice.

Kverkové se střídali, noví těžaři nacházeli bohatou rudu i v haldách po předcházejících kvercích. Jinak bylo dolování velmi rozsáhlé. V roce 1527 - 1537 se vykazuje 115 kutacích měr, do roku 1550 dokonce 166 měr. Nadšení pro těžbu kovů brzy ochablo. Nejvyšší mincmistr hrabě Guttenstein píše v té příčině král. dvor. komoře:

“--- Těžaři potřebují pomoci. Chce-li král. komora stříbro sama zpeněžiti, musí sama dolům penězi vypomoci. Ne-li tedy ať Langhans z Klatov, kterému byl prodej stříbra v zástavu dán, zálohy 400 tolarů poskytne. Bylo by pro mincmistra bolestným pocitem, kdyby doly vzdor jeho námahám, musily býti opuštěny. Bez peněz se nemohou doly udržeti, to nechť sl. dvorní komora přísně uváží, že by doly Jeho Veličenstva žádného užitku nedávaly, kdyby se na ně žádného nákladu nečinilo, i musily by takto na dlouho zaniknouti”.

V roce 1551 se doluje na 44 místech zvláště v okolí starých šachet březohorských. Většina šachtic a štol zůstala bez významu. Z té doby se připomíná dolování na Zlaté Hvězdě (na Březových Horách), na Kaverčickém dole (nad Lazcem), u sv. Prokopa (nová žíla pod sv. Jiřím na Březových Horách), na Uhelně (záapdní svah Březových Hor), na nové žíle nad bývalou puchýrnou nad Lazcem, na staré jámě pod sv. Michalem, na dole Třešni (v Březových Horách), na Ševcovském dole ve Zdaboři (odtud jméno “Ševčiny”, “Ševčínská žíla”), na Dědičné u Dolejší Obory v Příbrami (dnes vyústění štoly Karla Boromejského pod tratí), Nanebevzetí Páně, na nové žíle za sv. Michalem, na Křížové žíle (těžařstvo sv. Kateřiny), na dole Petra a Pavla na Březových Horách mezi dolem Dědovým a sv. Jiří na žíle, kterou odkryl Jakub Zimmermann, na Dědově dole, na dole žíly Mučednické (jižní cíp Březových Hor), na žíle sv. Erazíma v Březových Horách, na sv. Janě, na dole Veselého rytířstva, na dole sv. Eliáše, na nové žíle mezi sv. Jiřím a Prokopem, na Květné, na Husově dole, na starých opuštěných kotlinách v Bohutíně, pod Tisovou, na Tisové v dole sv. Ducha, na sv. Michalu, na prvotném dole blíže kapličky sv. Prokopa na Březových horách, v nové šachtici na Květné, u sv. Anny za Mučednickou žílou, na nové žíle za příbramským hradem, u sv. Vavřince na Březových Horách, na Stříbrném lvu, na Německé štole, na 2. a 3. míře k sv. Vavřinci, na štole Tříkrálové za hradem v Příbrami, na Jednorožci, v dole Šmelcířů, na Stříbrné číši a v dole Šalamounově.

Právo dolovati bylo tehdy propůjčeno 17 těžařským společnostem. Roku 1544 otevřel Wolfedorfer znovu šachtu sv. panny (v místech dnešní budovy “Šichtamtu” v Březových Horách), a objevil bohaté rudy na žilách Matkobožské, Vojtěšské hlavní a protiklonné. Na těchto žilách se pracuje dosud, ovšem ve větších hlubinách.

Tehdejší místodržitel, arcikníže Ferdinand, zastavil v těch dobách pro nepořádky tavení stříbra v Příbrami a do Kutné Hory je přeložil. Podle druhé horní knihy se dolovalo okolo roku 1553 v 99 šachticích a štolách. Správu šachtic obstarávalo 37 šichtmistrů. Ti měli týdně 4 groše až 1 ˝ zaltého, podle velikosti dolu. Často jeden šichtmistr řídil více šachtic. Vrchní dozor měl král. hormistr, jemuž dán horní písař k ruce. Hormistr prováděl také propůjčky důlních měr. Šichtmistři se často střídali. Od roku 1552 do 1574 se vystřídalo u nás 48 šichtmistrů.

Až do poloviny 17. st. používali šichtmistři v horních záznamech místo názvu měsíce zvláštního pojmenování týdnů. V tomto století na mnoha dolech se opět zamutovalo, ale některé doly byly zase brzy opuštěny. Pracovalo se sice na dole Lezců, na Jarošovce, u Narysova, pod Tisovou, na Černé žíle, u sv. Barbory nedaleko Suchomelova mlýna při potoce k Bohutínu, na Kovárně (uprostřed Březových Hor), u sv. Albrechta blíže Dušník a j. Doly většinou neměly zvláštní důležitosti, a proto práce na nich netrvala dlouho. I bohatý důl sv. Panny byl opuštěn. Až 1. května 1563 novému těžířstvu byl propůjčen, ale pro důlní vody a dluhy těžařů v roce 1572 jakož i ostatní šachty březohorské ležel ladem.

Kolem roku 1540 se počalo dolovati také u Milína na Vrančické hoře a v dole U štěstí, U sv. Vavřince, U proměnění Páně, U sv. Purkharta, U sv. Anny a U daru Božího. Od roku 1770 zde opět bylo v žule kutáno. Vrančické doly patřily Urbanovi Nottrovi z Glouchova, měšťanu Starého města pražského. později vlatnil důl U štěstí hrabě Oettingen. Žíly byly v žule. Obsahovaly tetraedrit, jehož stopy donedávna se na haldách nalézaly. Dobývalo se zde stříbra a mědi.

U Příbramě se kutalo na Čertově pahorku při Dušnické silnici, na vrchu za židovským hřbitovem na Ptačím zpěvu a Zlaté hvězdě, v Baštinách na Medvědu, u příb. zámku na sv. Klementu, u Březnické silnice Na sv. Michalu. Roku 1552 se kutá u Tisové, kde byly doly sv. Duch a Horst. Již v těchto letech se připomíná, že tam bývala stará díla. V téže době je u Zdaboře Ševcovský důl a ze staré doby důl Tomáš a Kllerova šachta. Ve Třebsku důl Boží dar v roce 1569 poskytuje dobrého stříbra. Stará šachtice u Rtišovic se připomíná již v roce 1580. U Vejfuku bylo více děl. V Narysově bylo roku 1552 štolou ve starých obvalech znovu kutáno. V roce 1538 se pracovalo pod Třemošnou u Lazce na dole sv. Kateřiny a dole Kověrčickém. Nedaleko byly puchýrny a ve starých dílech se znovu kutalo roku 1553 na sv. Mikuláši. Od roku 1553 - 1574 se dolovalo jen na některých dolech se zdarem. podle statistik starých horních knih se vytěžilo za těch 22 roků (vyjma doly bohutínské) 10 660 hřiven 12 lotů stříbra (3000 kg). Na to se ustalo v Březových Horách těžiti vůbec. Jednak horníci a úředníci byli špatně placeni, kverkové neplatili příplatků, jednak nesvornost těžařů a nízké ceny stříbra přivodily úpadek dolů. Hornímu písaři Jeremiášovi Görnerovi bylo dovoleno, aby těžil z opuštěných hald vypíráním za určitý desátek.

Úpadek dolování těžce nesla vláda. O tom svědčí četné listiny. Již 3. března 1552 píše arcivévoda Ferdinand otci, králi Ferdinandovi, o poskytnutí různých výsad Příbrami. 30. srpna 1553 opětně arcivévoda prosí otce, aby horám poskytl další výhody. I řada jiných opatření byla učiněna. Do Příbramě se dodávalo potřebné olovo, jež bylo nutné při tavení stříbra. Aby chránil doly před úpadkem, žádá nejvyšší mincmistr českou komoru v Praze o peněžitou podporu. Píše 1. března 1553: “--- včerejšího dne ode všech kvarkův hor příbramských a zvláště Matky Boží téměř všecka ruda vyřezala se, skála znamenitě tvrdá přistoupila a tak silné vody jsou, o čemž poněkud vědomost mám, že jest to tak. I v pravdě VMti, nebude-li nějakého opatření, a těm horám nebude-li nějaká milost se strany stříbra placení udělená, a ten důl přijde-li k spuštění, obávati se, aby potom všecky jiný dolové nepadly a též k upuštění nepřišly, kdež by za mnoho let a snad za naše paměti, k vyzdvižení ty hory zase nemohly přijíti. I jest již veliký čas, aby jim pomoženo bylo, a na to se nesluší nic ohlídati, budou-li se drážeji stříbra do mince (t.j. mincovny) král. Mti bráti.—a tak lidé, když jim bude na stříbře přidáno s větší chtí budou na hory vynakládati, je pavovati a v tom vždy nadělení božího očekávati. Pak-li hory pustne lehnou, tu jest jim již konec, a tak žádného užitk, ani božího nadělení neočekávati—“.

9. května nařizuje arcikníže Ferdinand úředníkům mince v Kutné Hoře, aby za stříbro z Příbramě dodané platili 10 Fl. rejn. za hřivnu: “--- Slovutní věrní, naší milí. Věděti vám dáváme, že jest JM královstvá pán a otec náš nejmilejší, pro některé příčiny k tomu do vuole JMti, milostivě povoliti ráčil, aby kverkuom příbramským, stříbra, které na týchž horách nadělají a až posavad jim hřivna po devíti zlatých placena byla, nyní po desíti zlatých rejnských čtyřmecitma groších bílejch zlatý počítajíc ---“.

Jak se havířům vedlo, vysvítá ze zprávy, že roku 1557 zvláštní komise prohlížela hory a nalezla pokladny zadluženy. Horníkům nebyla po 25 týdnů mzda vyplacena. Dva úředníci byli sesazeni, zatčen Hanuš Seifert s dvěma přísežnými a hormistrem byl ustanoven Hanuš Merk. Kverkové špatně platili povinné podíly, a proto vydává císař 20. července 1560 nařízení, aby kverkové své cupusy včas a řádně platili.

27. února 1570 císař Maxmilián II. potvrzuje stará privilegia městu Příbrami: “--- Oznamujem tímto listem všem, že jsou náš opatrný purkmistr, konšelé i na místě vaší obce, města Příbramě hor našich stříbrných věrní milí ve vší poníženosti vznesli některé své stížnosti a příčiny, pro kteréžto ty hory k puštění a k úpadku přicházeti měly, nás pokorně prosíc, abychom je v tom milostivě chránili a všecky svobody, obdarování, vejsady, chvalitebné dobré zvyklosti a práva, kteréž od slavných pamětí císaře Ferdinanda, Pána a otce našeho nejmilostivějšího a krále Vladislava, děda Našeho milého, jakožto králův Českých, předků našich i také někdy Zbyňka arcibiskupa pražského, jakožto na onen čas pána a držitele těhož města, sobě pučené, dané a potvrzené mají, milostivě schváliti, obnoviti a jim jich potvrditi ráčili. I jsouce My k jejich ponížené prosbě Milosti Naší císařské nakloněni, protož dobrým rozmyslem, našim jistým vědomím, s radou našich věrných milých a mocí královskou v Čechách. Jmenované majestáty, obdarování, vejsady, jakž v sobě ukazují a zavírají, i také všecka práva, kteráž na sobě propůjčená a potvrzená mají, pokudž jsou toho předešle až posavad v užívání byli, jsme schválili, obnovili a potvrdili a tím listem ve všem jejich znění, položení, punktech, klausulích, tak jako by tento Náš list císařský slovo od slova vepsány byly vědomě schvalujem, obnovujem a mocně potvrzujem ----“.

V tehdejších mělkých šachticích byly převážně rudy stříbrnaté a měďnaté (stříbrorudek a tetraedrit). Při tavení se nedostávalo potřebného olova, které na př. v roce 1567 bylo k nám dovezeno až z Magdeburgu.

6. května 1570 nařídil Maxmilián, aby horníci mohli se zásobiti obilím v jiných krajích: “--- ouřad horní i všecka obec havířská na horách stříbrných při témž městě, kterak pro nedolování na též hory obilí, velký nedůstatek v chlebě trpí a pro tu příčinu nemálo havířů z týchž hor se jinam odebralo. I poněvadž se obávati jest, aby ty hory, ve kterých nám i vší zemi jakožto jednom klenotu zemském nemálo záleží, kdyby pro hlad všichni havíři a dělníci od nich pryč ušli ---“.

6. srpna 1568 zakázal císař Maxmilián II. pobyt židům v horních městech, aby horníky “neodírali a nepodporovali krádeže stříbra”. Ferdinand II. při obnovování příbramských výsad nařídil, že jinověrcům nesmí se popřáti ve městě ani noclehu (Zákaz pobytu židů v horních městech z 6. srpna 1568 obnovil Rudolf 14. prosince 1568: “--- který žid by se do měsíce nevystěhoval, bude zažalován a majetek jeho konfiskován”.)

Havíři svítili lojem, Aby byl loje dostatek a nebyl příliš zdražován, zakázal Maxmilián roku 1570 vývoz loje z Čech: “--- kdožbykoli postižen byl, an lůj z země ven vozí, aneb mydlářům prodává, takovému ten netoliko lůj, ale i koně i vozy s tím se vším co se při tom loji najde, pobráno býti má a ten bez milosti trestán ---“.

V příštích letech dolování ochablo téměř úplně. I císař, který byl majitelem nejbohatšího couku Matkobožského, kutání se vzdal. Aby opětně práce v dolech oživla, vydal císař Rudolf II. 20. listopadu 1579 majestát, jímž se stala Příbram svobodným báňským městem, což bylo příčinou (pro výsady báňských měst) opětného dolování.

Po Rudolfových výsadách opatřila Příbram německé havíře (Luterány) a zarazila důl Obecné Štěstí k dobývání couku Matkobožského. Znařné výsady Rudolfovy měly účinek na vydatnější dolování. Král převzal panství příbramské, dal 900 zl. a obec 1000 zl. na zařízení stroje v dole Matky Boží ke zmáhání vod. Obec zamutovala na pěti dolech i ve štole (u dnešního Podlesí) pod západní svah Březových Hor, t. zv. hluboké štole dědičné, roku 1557 otevřené Michaelem Prüxlem (štola je dnes zasypána haldami). I huť byla znovu vystavěna. Noví těžaři se chopili práce na různých opuštěných dolech. Výsady způsobily příliv lidu a zbohatnutí obce, která zakupuje Bohutín se dvěma mlýny a pět jiných vesnic. Dřívější neodborné tavení zanechávalo ve struskách dosti kovů. Královským listem z roku 1586 byly postoupeny haldy příbramským těžařům s podmínkou, aby část výtěžku věnovali na zvelebení hor. -

V hornických záležitostech rozhodoval králem jmenovaný perkmistr s přísežnými. Kromě hornických chat přibylo později několik budov k těžení nutných, horní věž a roku 1571 známá zvonice, jejíž zvonek byl roku 1580 nahrazen větším (dnes v březohorské radnici).

Za obléhání Prahy Švédy byly hory opět opuštěny, takže v roce 1665 bylo ze 23 chalup pouze 10 obydleno.

Příčinou častých obtíží při dolování byl nedostatek technických pomůcek, pro který se nemohlo vniknouti do hloubek. Často býval i nedostatek dříví. Proto učinil mincmistr návrh, aby Německá Lhota a Obecnice, které měly značné lesy, byly zpět ze zástavy vykoupeny a horám přiděleny. V horách se živožilo v 17. a ještě v první polovici 18. století. Ještě roku 1612 se neužívalo střelného prachu, jen želízek a mlátků. Tyto nástroje jsou odznakem hornického povolání.

V roce 1583 se málo dolovalo, neboť v kraji zuřil mor. V příbramské osadě zemřeko ze 2024 na 600 lidí.

V roce 1596 radí vrchní mincmistr hrabě Bedřich Šlik, aby císař poslal do Příbramě hledače pokladů s divotvornými protky hledati nových rudních ložisek.

Po nešťastné bitvě bělohorské obnovil Ferdinand II. příbramská privilegia, ale horám válkou opuštěných nepomohl. Roku 1624 zamutovala obec na “Štrekenberce” (Stráchňské vrchy od Ferdinandky k Huti), ale s malým úspěchem. Míhadly zmáhala vody při pumpařské šachtě na Jarošovce. V těchto místech držela obec žíly jarošovské a Zaječí důl. -

Roku 1669 se opět dolovalo, neboť se připomíná, že při dolování se zabil havíř Kryštof Kampel. Horám se vedlo bídně, o čemž se přesvědčil císař Leopold, který 1680 navštívil Svatou Horu. Příbramským bylo uloženo přivařiti měsíčně půl sudu piva pro Horské, kteří pivo prodali patrně ve prospěch vydržování písaře Knopšoftu.

Perkmistr míval značný vliv, ač od roku 1592 se připomíná na Horách první rychtář.

V roce 1691 se pracovalo na hluboké štole Matky Boží na j. konci Příbramě (v dnešní Březnické ulici).

Roku 1703 byla zřízena hospoda u huti, proti čemuž se březničtí jesuité ohražovali. Perkmistr Büttner jim napsal, že: “je to starým zvykem v horních místech hospody zřizovati a že není možno hutníkům půl míle pro truňk do města běhati, a vodu při namáhavé práci přec píti nemohou”. Ostatně jesuité sami to pivo vařili.

Roku 1708 byly obnoveny práce na Novoroční štole, od těto doby nazvané Zikmundovou a na Starém dole Novoročním. (Nad nádražím na vršku byla šachta Josefská, lidově Josefínka zvaná, od ní západně pod Anenským dolem byl důl Novoroční. Dnes je haldami z Anenského dolu zasypán). Proti Novoročnímu dolu se hnala štola od dolejšího městského rybníka. později byla nazvána štolou Karla Boromejského. Podle Fišerovy mapy obvodu příbramských hor z roku 1726 je zřejmo, že havíři pracovali na Karlově štole, “podvedli” Novoroční žílu, podkopavše napříč žílu Anenskou. Štolou se dostali k Jánské žíle, odtamtud ze tří stupňovitých šachtic (později zvaných Petrské) na 30 láter (asi 120 m) k jihu. Důl Jánský (ve vrchách proti Anenské šachtě) byl ležatý a na 200 m daleko od Karlovy štoly. Na zmíněné mapě je znáti stavbu prokopské kaple, v místech bývalé zvonice.

Horníkům se časem udělovaly různé výhody. Na př. roku 1711 se dožadovali březohorští kovkopové “speluňku” na cenách příbramského piva. Byli odmítnuti. Mincmistr Clary však moudře rozhodl, že dá havířům voziti pivo dušnické. Tento zákrok pomohl, že rada horníkům pivo slevila.

Podobně vrchní správce Mrkos radil, aby živnostníci horníkům na výrobcích zlevnili a zdůvodnili to tím, že horník má těžkou a namáhavou práci a že silnější stravy a dobrého piva potřebuje.

Na opravu prokopské kaple přivařili příbramští nějakou várku piva. Podobně, když se počalo znovu dolovati na Novoroční šachtě, byla učiněna zvláštní dávka z uvařeného piva (t. zv. tác) pro pavování hor. Hory byly stále málo zalidněny. Dle soupisu z roku 1714 bylo na Horách 16 chalup, z nich jen 14 obydleno. V listině z roku 1743 se naříká na špatné poměry při zdejším dolování. Úředníci prý krutě nakládají s horníky, takže jich většina hory opustila. Úředníci prý hory nenavštěvují a v tavírně se dějí zpronevěry. Proto byl dosazen nový správce, Mikuláš Ehemant, a povoláni sem horníci z Kutné hory. V roce 1744 přestalo se pracovati na dole Nejsvětější Trojice. 1748 byly hory podřízeny ředitelství dvorního kollegia pro mincovnictví a hornictví a rok poté byl zaveden místo občanského roku rok vojenský (počínal 1. listopadem). Technika zpracovávání rud byla ještě v plenkách, o čemž svědčí zpráva, že Fabricz, který přivezl ze Šťávnice dva šlichýře, ze 100 centů starých hald dostal 3 zl. 50 kr. čistého výtěžku. 1756 byla stavěna na svahu od dnešní Vojtěšské šachty k podlesí šachta Teresie. 1751 pražská mincovna poslala hornímu úřadu do Příbramě 1000 zl., aby se zadržená mzda horníkům vyplatila a opatřil se lůj, který řezníci jen na dluh dodávati nechtěli. Peněz se nedostalo, zůstal dluh 250 zl. za prach a mzdu za devět neděl. Při tak bídném vyplácení mzdy není divu, že se v dolech jen živořilo. Hornictvo trpělo častými úrazy a nemocemi, proto 1757 bylo navrženo, aby lékař, který k poraněným a nemocným horníkům docházel, a jim léky předpisoval, bral 20 zl. ročního platu (polovinu dávali těžaři, druhou hornická pokladna). Od roku 1754 se u nás zavedla konvenční měna, čímž platil rejnský 60 kr. a toler 90 kr. Drobné mince byly sedmáky, patnáctikrejcary a dvacetníky. - Pravidelné sčítání lidu počalo se až po roce 1753. Války a nemoci vylidňovaly město. Rozmachem dolování rostla i Příbram a zvyšoval se zároveň počet obyvatel.

Roku 1757 byla spravena Josefská šachta (roku 1766 byla 75 m hluboká), neboť na čtyři sáhy shora hrozila stržením. Pro nedostatek peněz dařilo se horám špatně (drobní těžaři měli 57 kuksů, ale dluhovaliú, a k tomu ještě nařídil vechní mincmistrovský úřad, aby mzdy byly zmenšeny. Huntmistr dostával za kování a správu huntů týdně 7,5 kr., kovkop při celodenní práci si vydělal měsíčně 4 zl., děkan za hornickou mši dostával 30 kr.

Řezníci žádali roku 1758 o zvýšení cen za dodávaný lůj.

V roce 1775 se pracuje n Jánské, Václavské a Prokopské žíle. Vodu zdvíhal jednoduchý stroj, požízený ze dřevěných součástí. Ruda se vyvážela z 5. patra na Dědičnou štolu žentoury v mezerách rozestavěnými. Z Dědičné štoly se pak rudy vytahovaly koňským žentourem. -

Roku 1774 se vykazuje při závodu 42 574 zl. ztrát a v roce 1775 již 46 790 zl. Soukromí těžaři zůstávají dlužní, mzdy se bídně platily. Posudek o Horách z té doby říká: “—aby se pracovalo než na štrosích, které by se vyplácely a aby snad z ohledu na lidskost neživilo se více lidí než třeba, poněvadž viděti je, že v těchto horách jen chudé rudy přicházejí a výtěžek naděje není”. Cechovna se vyprázdnila a přenechala se učiteli s podminkou, aby řádně zvonil na horní zvon.

Koncem roku 1775 byli zde jen dva úředníci a 70 horníků. Pracovalo se nejhlouběji na 7. patře (asi 170 m). Vody důlní se zvedaly dřevěnými pumpami a těžení rudy se dělo ručně hašplí od patra k patru.

V dolech bylo nezdrávo, kouře od pálení znečišťovaly vzduch, větrání bylo primitivní. Roku 1784 byl zaslán hornímu úřadu císařský patent, jímž se nařizovalo, aby horníkům byl prodáván tabák levněji. Horní úřad pak podal vrch. minc. úřadu tuto zprávu: “Šňupání tabáku nelze považovati u horníků za luksus, nýbrž za nutnost pro odporný zápach v horách, kouření však nelze dovoliti”.

Opětný vzrůst dolů byl příčinou, že k roku 1830 byla Příbram střediskem všeho českého hornictví, jakousi hornickou metropolí.

Mzdy horníků bývaly špatné. v roce 1840 činil průměrný výdělek kovkopa za práci úkolem jen 11 kr. Při tehdejší drahotě potravin nemohli horníci býti živí, proto jim byly povolovány drahotní přídavky. Poměry se jen zvolna zlepšovaly. Na den narozenin císaře františka Josefa I (18. srpna 1853) byly svěceny památné hornické odznaky, stříbrný mlátek a želízko.

V dolech se ukazovalo značné bohatství. Tak na př. v roce 1855 “na sběhu pramene Václavského s Františkovým v dole Anenském dobylo se na malé prostoře 850 minc. liber, t.j. 1300 hřiven čistého stříbra”.

Poněvadž rud do hloubky přibývalo, pracovalo se roku 1878 již na 14 dolech. V témže roce měl hor. závod 180 dolových měr po 45 116 m2. Na dolech ovšem stále strašily německé nápisy, až teprve do roku 1882 byla na dolech jména německá i česká.

Velikou pohromu utrpěly zdejší doly a tím i hornictvo klesnutím ceny stříbra. Roku 1896 přestal c.k. minc. úřad ve Vídni přijímati stříbro v tarifní ceně 180 K za 1 kg. nákupy stříbra se řídily pak dle nižší trhové ceny. V prvních osmi letech prodeje stříbra podle trhových cen ztratil náš závod 27 milionů předválečných korun. V roce 1902 kleslo stříbro na 75 K za 1 kg. Roku 1903 byla ztráta závodu 3 708 000 K.

Jak se vedlo starým havířům seznáme, když si uvědomíme, že po padesáti letech těžké celodenní práce měl havíř podle stanov bývalé bratrské pokladny nárok jíti na odpočinek. Dostával t. zv. provisi, na níž si téměř po celý život platil. V roce 1889 vypravili horníci a dozorci do Vídně deputaci k říšské radě. Petice, kterou s sebou nesli, měla 3171 podpisů příslušníků závodu. Deputace se domáhala přiznání provise po 40 letech práce. V deputaci byl za hornictvo Karel kubec, za dozorce František Brummeisen. V žádosti se uvádí, že “z 1000 horníků sotva jeden se dočká toho, aby po 50leté práci v dolech celé provise požíval. Při tom dření málokterý dosáhne 70. rok svého žití ...” Deputace jednala s ministrem orby a poslanci: Jahnem, Stejskalem a Dr. Riegrem.

Bratrská pokladna byla starým ústavem hornickým. Její důchody záležely z “bratrského peníze”, který se horníkům z platu (5,5 %) srážel. Stejnou část do pokladny odváděl závod. Z pokladny se vyplácely provise, jednak výpomoc při onemocnění. Správu pokladny vedla správní rada (bývalý bratrský výbor). Měla 8 členů z úřednictva a 8 členů “bratrských starších” z hornictva a dozorců.

Od roku 1892 je bratrská pokladna přeměněna ve dvě odvětví: nemocenskou a zaopatřovací pokladnu.