Vzpomínka

23.12.2015 nastal den, kdy jsme se rozloučili s naším přítelem. Opustil nás nečekaně, v plné síle a bez rozloučení….
Snad tomu osud tak chtěl, že odešel při práci, kterou měl rád, o které rád hovořil a která se v jeho schopnostech přelila i do jeho soukromého života. Nikdy si na ní nestěžoval, ač byla náročná a mnohdy díky jeho obětavosti mu ten soukromý čas brala. Snad by se dalo říci, že to byla i posedlost, prát se s technikou, prát se s podzemím, provrtávat hory – tak jako starci dávno v minulosti, kterou tak rád dokumentoval. Mávl by nad tím rukou, ale ač mlád, vytvořil v tomto směru dílo, které bych se nebál nazvat encyklopedickým. Vždyť on sám byl encyklopedií průmyslové architektury, starých dolů, cukrovarů, cihelen… Se svou skromností a chutí pomoci předával dál ostatním to, co nalezl a zaznamenal. Měl rád nostalgii starých časů, kdy ještě nebyla umělá hmota a práce měla krásu a trvanlivost.
A také rád života užíval. Byl mistrem vtipu, dokázal si hrát se slovy. Vždy mě znovu a znovu překvapil, jak bleskurychle uměl změnit význam slov ve věci právě pronesené. Nikdo se tomu nevyhnul. Byl to muž, který po těžké dřině rád zvedl žejdlík a tam kde byl, hovor a veselí nevázlo. A byl také motorem, hnací silou, srdcem všeho, do čeho se pouštěl. A jsem si jist, že kdyby dění této chvíle mohl ovlivnit, byli bychom třeba na koncertě Davida Gilmoura nebo v nejzapadlejší hospodě ve staré Ostravě, než zde.
Tak jsme se před mnoha lety seznámili, tak jsem jej znal a budu si ho pamatovat dál. Možná teď někde kroutí hlavou nad tím, co tu říkám, ale nemohu jinak.
Znal jsem jej jako muže, který měl své dětské sny, které díky své píli a vytrvalosti přetvářel v realitu. Sny, které valná většina lidí zapomene. I bláznivé nápady, které byly součástí jeho nezměrné fantazie. A také jako skromného člověka, který neváhal nabídnout pomoc, aniž by cokoliv po té pro sebe požadoval. Znal jsem jej jako kamaráda, který miloval život a veselí, jako kamaráda, který měl své životní trable. Znal jsem jej jako přítele…A postrádám jej…
Příteli, je pro mne velkou ctí, že jsem tě mohl poznat a kus života s Tebou projít…
Zdař Bůh!
Tomáš Kačírek

Je paradox osudu, že to co poslední dal na své stránky byla stavba, která mu byla osudná. Neměl jí rád, nerad tam jezdil, ale bral to jako výzvu, kterou musí zvládnout pokořit.
Teď si ho představuji jako Dvoukvítka, který se dostal do domu kde žil Smrť. Vidím, jak mu přestavil jeho černý dům do stylu industriálu, kde místo secesní věžičky nechal udělat těžní věž nebo alespoň komín a pěkná velká industriální okna. Jak tam s ní sedí, mastí mariáš u teřišního stolečku a čeká na nás, aby od nás vybral zápisné – kávový rum.
V ten tragický den, kdy mi vedení jeho firmy přišlo tu tragédii oznámit dojel za mnou i jeho dlouholetý kolega a řekl mi : Tak šťastného jako tu dobu co žil s tebou jsem ho nikdy neviděl a to s ním pracuji 15 let. Ve chvíli kdy zemřel tak zemřel šťastný a tak jsi mu dala nejvíc co jsi mu mohla dát.
Ač jsem ateista a bezvěrec děkuji Bohu, že mi umožnil kus životní cesty jít s ním a po jeho boku.
S láskou v srdci navždy, Jitka

Tyto stránky byly jeho celoživotní dílo a nesmí zaniknout a nesmí být nijak zneužity ke komerčním a jinak osobně prospěšným účelům. Jejich fungování bude zajištěno díky finanční podpoře Společnosti Barbora.
Do své správy jsem převzala jako obsáhlý archiv. V případě potřeby mohu dokumenty a fotografie poskytnout s tím, že nesmí být komerčně šířeny a musí být jako zdroj uveden archiv Vladislava Konvičky. Email – subterra@centrum.cz bude nadále pro tyto potřeby funkční.

Čest jeho památce Jitka