Prokop a synové - Továrna mlýnských strojů
Pardubice
V druhé polovině 19. století zaznamenalo velký rozvoj strojírenské odvětví, tomuto oboru se v Pardubicích věnovalo hned několik podniků, jedním z nejvýznamnějších byla továrna Josefa Prokopa synové. Její zakladatel Josef Prokop se po příchodu do Pardubic v roce 1860 zpočátku věnoval své původní profesi, hodinářství, ale brzy jeho pozornost směřovala k výrobě razítek, po nichž byla stále větší poptávka, nikoliv však odpovídající nabídka. V malé dílně svého švagra v domku čp. 50, dnes je tento prostor zastavěn budovou Východočeského divadla, zahájil skromný provoz živnosti na výrobu razítek a vinět. Sám se však potýkal s nedostatkem potřebných nástrojů pro svou výrobu, a tak záhy k výrobě přibyla i malá slévárna. Slibně se rozvíjející podnik si brzy vyžádal větší prostor, a proto byla výrobna přesunuta na Palackého třídu, kde manželé Prokopovi zakoupili pozemky po pravé straně silnice vedoucí na Přelouč a v letech 1869–1870 zde vystavěli slévárnu železa a strojů. Josef Prokop orientaci výroby v této době zaměřil na zemědělství, neboť technický rozvoj se nevyhnul ani tomuto odvětví a zvyšovala se poptávka po nejrůznějších zemědělských strojích. Sám Josef Prokop st. byl i autorem jednoho ze secích strojů, který si nechal patentovat a jenž byl v praxi používán až do počátku 20. století. Zdárný rozkvět firmy však v únoru 1880 náhle ohrozila zakladatelova smrt, továrna přišla o svého šéfa, šest dětí ztratilo otce. Bylo jen na rozhodnutí manželky Františky, zda se ujme vedení podniku sama, či jej prodá. Odhodlání pokračovat v započatém díle zahájilo novou významnou etapu v utváření podniku. V čele firmy setrvala plných dvacet pět let. Za tuto dobu se výroba více specializovala na mlynářský obor, rozšířila se nabídka výrobků o válcové stolice, vodní turbiny a mlýnské kameny a kolem roku 1890 již firma kompletně zařizovala celé mlýny. V polovině devadesátých let 19. století firma ještě rozšířila své uplatnění v elektrotechnickém odvětví, když získala živnostenské oprávnění v tomto oboru, a mohla se tak podílet na elektrifikaci některých českých měst, například v Košířích u Prahy. Strojní zařízení vyráběné v pardubické továrně postupně pronikalo i na zahraniční trh a jeho úspěch zde potvrzovala řada ocenění, která získaly na světových výstavách v posledních desetiletích 19. století, například v Terstu, Paříži či Vídni. V roce 1898 firma Josefa Prokopa vdova a synové byla označena jako první závod v říši v oboru konstrukce a zařízení velkomlýnů. V této době již nebyla majitelka na vedení podniku sama, od roku 1894 k sobě přizvala své syny Josefa a Jaroslava. Zejména Josef během dalších deseti let získával zkušenosti na zahraničních stážích, mimo jiné i v USA, které uplatnil zejména po oficiálním převzetí podniku v prosinci 1904. Tento rok lze považovat za další významný mezník ve vývoji firmy, která se stala během krátké doby moderní továrnou srovnatelnou v evropském měřítku. Roku 1910 byla Prokopova továrna největším podnikem ve svém oboru v rámci střední Evropy. Díky vysokým investicím do přestavby, modernizace i racionalizace výroby došlo ke zvýšení jejího výkonu na sedminásobek, její jmění ještě před první světovou válkou dosáhlo několikamilionové hodnoty a v roce 1915 čistý zisk přesáhl hranici milionu korun. Během válečných let byla firma nucena se přeorientovat na zbrojní výrobu, avšak ihned po skončení války se vrací plně ke své původní činnosti a jako jeden z nejlépe zařízených podniků nově vzniklého Československa navázala na své předválečné úspěchy. Na nějaký čas byla výroba ochromena v důsledku velkého požáru, který propukl v továrním objektu v únoru 1919 a zničil i mnohá výrobní zařízení, a tak až do roku 1923 bylo nutné chod továrny zajišťovat v provizorních budovách. I přes toto nesnadné období prosperita firmy neustále stoupala, v průběhu dvacátých let 20. století zřizovala svá zastupitelství v mnoha zemích Evropy, v několika městech v ČSR měla své pobočné závody a její stroje byly prodávány i za oceánem. Počátkem třicátých let měla přes čtyři sta zaměstnanců v dělnických profesích a více jak šedesát osob v administrativním aparátu. Relativně bez úhony prošla firma lety hospodářské krize, tehdy se Ing. Josef Prokop snažil, ačkoli výroba byla v těchto letech snížena, aby nikoho ze svých zaměstnanců nemusel propustit. Na konci roku 1933 však továrna svého velmi moderně smýšlejícího šéfa ztratila, otcovu tradici se snažily udržet jeho děti Josef a Marie, které společně firmu převzaly, ale události dalších let jim k tomu mnoho prostoru neposkytly. Druhá světová válka si znovu vyžádala přeorientování na zbrojní výrobu, letecké nálety v srpnu 1944 zasáhly i „Prokopku“, a tak majitelé od května 1945 museli investovat do nákladnějších oprav. Vzhledem k tomu, že se jednalo o strategicky významný podnik s počtem zaměstnanců přesahujícím hranici čtyři sta, byla továrna Josefa Prokopa synové na základě Benešových dekretů znárodněna. Dohled nad vedením podniku převzala národní správa a od roku 1946 se v Palackého ulici vyráběly tradiční válcové stolice a vodní turbíny již pod hlavičkou Továrna mlýnských strojů, dříve Prokop, národní podnik. Od roku 1949 rodinné jméno z názvu firmy zmizelo, z Československa odešli i jeho nositelé. Výroba byla z tradičních prostor v průběhu sedmdesátých let 20. století postupně přesunuta do Černé za Bory. Značka Prokop se do továrního komplexu ve středu města na čas znovu vrátila po roce 1990, její působení na Palackého třídě však nemělo příliš dlouhého trvání.
V současné době (jaro 2011) probíhá demolice areálu a pod hlavičkou developerské firmy CPI Retail zde má vzniknout multifunkční areál , kde vznikne 30 000 m2 ploch pro administrativu, 40 000 m2 rezidenčních ploch, hotel standardu Clarion**** s konferenčními prostory a další komerční plochy.
Fotogalerie z července 2010
administrativní budova s osobní vrátnicí výrobní haly nákladní vrátnice rozvodna kompresorovna autopark sklad PHM skládka materiálu s bývalým jeřábem ruiny Použité podklady:
