Cementárna Praha - Podolí

Na předměstí Prahy vznikla jedna z prvních cementáren v českých zemích. V roce 1868 byla ustavena rodinná firma Ferdinand Bárta a Comp. O dva roky později začala stavět cementárnu v Podolí, jež byla uvedena do provozu následujícího roku. Vybavena byla periodickými šachtovými pecemi a parním strojem o výkonu 30ks. V následujícím roce uzavřela dlouhodobý nájem na využití branických vápencových lomů a tím si zajistila dostatek suroviny pro další výrobu. Rok na to byla akcionována a přešla do majetku České akciové společnosti k  užitkování staviva (založena roku 1871), jež byla krátce nato přejmenována na Českou akciovou společnost k vyrábění a zužitkování staviva. Společnost utrpěla v krizovém roce 1873 obrovské finanční ztráty a od likvidace ji zachránila jen skutečnost, že byla majetkem kapitálově silné firmy, která měla široký podnikatelský program. Akciový kapitál činil v této době 800 000 zl. První roky její existence výrazně ovlivnil požár v roce 1879, který těžce poškodil zařízení továrny a na půl desetiletí zbrzdil její vývoj.Svůj díl na některých nezdarech měla jistě i málo zvládnutá technologie výroby, mnohdy se ještě experimentovalo a kvalita cementu značně kolísala.

Výroba, poté, co se do čela podniku dostal přední odborník Wilhelm Michaelis, se v polovině 80. let 19. století stabilizovala a od té doby neustále stoupala. Svou roli jistě sehrály i pravidelně prováděné analýzy chemického složení suroviny. Rozvoj firmy se odrazil i v dalším nakupování pozemků – na začátku 90. let byly zakoupeny další lomy v Podolí, o rok později i v Braníku.

Hlavním sortimentem se stalo hydraulické vápno a cement. Vápno se vyrábělo v kruhových pecích, z nichž dvě byly v provozu v Braníku a jedna v Podolí. Cement se vyráběl v šachtových pecích, které byly po více než deseti letech provozu – v roce 1884 – rekonstruovány a modernizovány, což vedlo k dalšímu zvýšení produkce.

V roce 1893 byla jedna z pecí přeměněna v periodickou pec soustavy Hauenschild, jež byla vysoká 7 m, o průměru v dolní části 2,5 a na vrcholu pece 1,8 m. Komín dosahoval do výše 16 m. Surovina se mlela na mlýnských kamenech o průměru 1,5 m, semletá surovina se ukládala v máčidlech, nechala se tři dny odležet a poté se z ní na lisu vyráběly cihly, které se sušily v sušárně z 15 % asi na 2 % vlhkosti. Na jednu vrstvu cihel, kterých při rozměrech 29 x 14 x 8 bylo možno do pece umístit celkem cca 9 tisíc, se kladla vždy jedna vrstva koksu – čím výš, tím byla vrstva koksu tenčí. Do pece se tak vešlo okolo 25 vrstev. Jeden den se pec pálila, následující den vychládala a třetí den se “podrazila”. Během chladnutí spečený materiál rozpraskal a dalším ochlazováním vodou a vysekáváním krumpáčem se rozbil na menší kousky.

Výhodná poloha v bezprostřední blízkosti tehdejší Prahy, která tehdy s příměstskými obcemi (Vinohrady, Žižkovem, Smíchovem, Nuslemi, Vršovicemi) prožívala období výrazné stavební činnosti i nutnost odstranit následky velké povodně v roce 1891 – cementu z podolské cementárny bylo použito i na opravu poškozeného Karlova mostu – vedly tak k dalšímu rozšiřování produkce a zvyšování akciového kapitálu v roce 1894 na 500 tisíc zlatých.

Vydání nové emise akcií umožnilo výraznou modernizaci zařízení firmy. Kapitálu bylo použito v cementárně k rekonstrukci mlýnů, pecí a parních kotlů a zahájena stavba nové strojovny, neboť parní kotle byly již zastaralé, opotřebované a ve zvýšené míře poruchové. To vedlo k přerušování výroby a velkým finančním ztrátám, neboť bylo nutno zastavit výrobu a odříci již dojednané zakázky. Tyto investice a potřeba vybudovat tovární vlečku ze závodu v Podolí do Braníka si vynutily další zvyšování akciového kapitálu, a to na 1milion 250 tisíc zlatých. Současně byl změněn i název firmy. I když byla postavena nová šachtová pec na výrobu vápna, pořád hlavním sortimentem zůstával cement. Proto společnost změnila své stanovy i název – od roku 1899 se jmenovala Podolská cementárna se sídlem v Praze.

Důsledky hospodářské krize z počátku 20. let znamenaly zostření konkurenčního boje. Aby si společnost nadále zajistila konkurenceschopnost, byla v roce 1902 provedena rekonstrukce některých zařízení v závodě, a především byly dány do provozu tři nové šachtové pece typu Schneider.

Stejně jako u všech vápenek a cementáren znamenala první světová válka výrazné snížení výroby. V prvních týdnech po vypuknutí války musela být výroba jak vápna tak cementu pro znančý nedostatek kvalifikovaných pracovníků a především pro přerušení dodávek uhlí zcela zastavena a bylo jimožno, v omezené míře, zahájit až v listopadu téhož roku. Omezžený odbyt postihl především výrobu vápna – ve větším objemu byla zahájena až v roce 1916 a opět se zastavila v posledním roce války – v roce 1918 – kdy vrcholil hospodářský rozvrat a v Praze a jejím okolí zcela ustala stavební činnost. Oživení, které bylo spjato s nutností rekonstruovat zastaralé provozy a obnovená stavební činnost umožnily Podolské cementárně po ukončení války opět navýšit akciový kapitál.

V polovině 20. let částečně zanikla charakteristiká silueta Podolské cementárny. při rekonstrukci celého závodu byla zbourána kruhová vápenka, dále všech osm šachtových pecí a také tři pece typu Liban. K výrazným investičním akcím náleželo vybudování otáčivých roštů ke kontinuálnímu vyprázdňování cementářských šachtových pecí, nového skladiště na vyrobený slínek a lanové dráhy spojující závod s podolskými lomy. Vrcholící konjunktura umožnila další investice – byl instalován otáčivý rošt i ke druhé šachtové peci a velký sdružený mlýn na cement.

Výsledky společnosti na začátku 30. let nepříznivě ovlivnila hospodářská krize i následky požáru, který v závodě vypukl na počátku roku 1929 a zničil část budov a strojního zařízení.

Třicátá léta pomalu znamenaly konec cementárny. Rozrlstající se bytová výstavba v bezprostředním okolí továrny, zvyšující se nároky na čistotu životního prostředí a především nemožnost výraznějším způsobem rozšířit závod, který ležel stísněn na jedné straně lomem, který v té době byl do značné míry vytěžen, na druhé straně veřejnými komunikacemi a tokem Vltavy, vedly k postupnému omezování výroby. Také se měnily majetkové poměry společnosti. Majoritu akcií získala v roce 1937 Králodvorská cementárna a ve srovnání s mnohem modernějším závodem v Králově Dvoře i v Čížkovicích, kam směřoval hlavní tok financí, se podolská cementárna jevila jako neperspektivní. KDC zvažovala vybudovat v okolí Prahy nový závod. Největším problémem bylo sehnat vyhovující pozemek. Pro nový závod bylo objednáno strojní zařízení ve výši 29 milionů korun a do konce roku 1939 bylo na zálohách zaplaceno více než 9 milionů. Výpadek výroby podolské cementárny nemohl koncern KDC ohrozit – odbyt očekávaný v roce 1940 mohl být bez problémů kryt výrobou v Králově Dvoře. Provoz v Podolí byl posléze na podzim roku 1941 zastaven a po zimní přestávce již nebyl obnoven. Strojní zařízení bylo zakonzervováno, část odprodána a část v dalších letech použita v jiných závodech. Provoz nebyl obnoven ani po znárodnění v roce 1945.

Dnes v místě podolské cementárny stojí plavecký stadion.

cementárna Podolí
vápenka Braník
plán cementárny plán vlečky z nádraží Braník k cementárně
na místě cementárny je plavecký stadion
a na místě vápenky je dnes park a kostelík
budova z doby provozu cementárny
trasa vlečky od cementárny k nádraží Braník
za dálniční Jižní spojkou jsou již koleje zachovány

Podklady a použité materiály