Průval vod na dole Döllinger v Duchcově 10. 2. 1879

Počátkem 70. let 19. století byl Duchcov s jeho okolím střediskem uhelné těžby. Kvalitní sloj ležela právě v hloubce, která byla dostupná tehdejšími technickými i kapitálovými možnostmi těžařů. Když byla v roce 1871 prodloužena nová železnice z Teplic do Duchcova a vznikla tak nová dopravní a odbytová cesta s přístupem k vodní cestě na Labi, doly v okolí Duchcova se rychle množily. Založení nového dolu Döllinger vypadalo za těchto okolností velmi slibně. Důl se nacházel na severozápadním okraji obce Duchcov. Jeho dobývací prostor však byl situován v poměrně složitých geologických podmínkách. Z nejvýznačnějších geologických poruch byl postižen tzv. Döllingerskou poruchou a celou řadou drobnějších tektonických poruch a shozů, při nichž uhelná sloj náhle měnila svoji výšku. tak byl důl rozdělen do tří horizontů, které byly spojeny jen úzkými šachtičkami s žebříky. Z první, tzv. jílové rozsedliny prýštilo vždy hodně vody, a to tak teplé, že i nejlepší boty byly za jednu směnu rozmočené a vláčné jako hadr. Pod druhým přehozem byla voda ještě hojnější, takže každý mohl vědět, že se nalézá v blízkosti termálních teplických pramenů. Někdy koncem června 1878 se náhle ztratil velký pramen “Obří” vytékající z prohlubně u Lahoště, asi dva kilometry od Döllingeru směrem k Teplicím. Tyto jasné příznaky ale nikoho nevarovaly.

Dne 10. února 1897 pracovali při ražbě chodby v nejvrchnějším horizontu na odpolední směně horníci Hellebrand a Kovanda. Brzy po poledni udělali v čelbě chodby a po obou stranách ruční záseky, když se náhle utrhla uhelná stěna a ohromný proud vody vyrazil do chodby. Oba horníci jen stěží unikli. Varovali sice křikem ostatní horníky, ale ti, kteří se nacházeli v postranních chodbách, se utopili skoro všichni. Do spodních horizontů se voda řítila s nebývalou silou. Spojovacími chodbami pronikla i do vedlejších dolů Viktorín, Pokrok, Gisela a Nelson, které byly během pěti dnů zcela zatopeny. Na dole Döllinger se v okamžení zaplavily spodní horizonty, a to tak, že pro 20 horníků v nejníže položené části dolu již nebylo záchrany. Jako jedenadvacátý zahynul učeň, který se ve snaze pomoci ostatním při sestupu do dolu spadl z lezného oddělení a utonul v zatopené šachtě.. také na vedlejším dole Nelson I zahynuli dva horníci.

Na povrchu dolu zavládl zmatek, vždyť šlo o první větší důlní neštěstí v kraji. Neštěstí ale způsobilo také paniku mezi majiteli a zaměstnanci teplických termálních lázní. Během 60 hodin se úplně ztratil do té doby na povrch tryskající světoznámý pramen Pravřídlo. Pro teplické lázně , vyhledávané takovými celebritami jako byli Ludwig van Beethowen, Johan Wolfgang Göethe, císařovna Terezie a mnoho jiných, ztráta Pravřídla mohla při nastávající lázeňské sezóně způsobit nemalé obtíže. Protože souvislost mezi tímto jevem a důlním neštěstím byla zřejmá, svolal teplický purkmistr Uherr ihned důvěrnou schůzi zástupců města, okresu, lázní a báňského hejtmanství. komise vyslala ministerskému předsedovi do Vídně petici s prosbou o vyslání odborníků z oblasti geologie. Sám císař František Josef II. vyslal do Teplic odborníky – báňského radu Wolfa a profesora Suesse z Vídně. Ti dokázali souvislost mezi zmizením pramenů a průvalem vod. 25 dnů stoupala voda v postižených dolech a teprve pak se výkonným čerpadlům podařilo stoupající vodu zastavit. Voda stoupla celkem o 102 m a k udržení hladiny muselo být čerpáno 5 mil. m³ ročně.

Poslední poctu zahynulým bylo nutno odložit na neurčito. Leželi kdesi v bahně zatopených a zcela nepřístupných důlních chodeb ještě dlouho. Pohřeb se konal v neděli 29. 5. 1881 za obrovské účasti obyvatelstva. Rakve byly uloženy do společného hrobu. I když deska na pomníku hlásala jména všech 21 postižených, poslední tři oběti byly nelezeny až v polovině června a do hrobu uloženy v tajnosti v noci.

Pramen Pravřídlo byl opět zastižen vyhloubením čerpací jámy 80 m hluboké. Když v hloubce 13,5 m narazili na horký pramen, vypukl v Teplicích radostný poplach. Na domech se objevily prapory, zvonily zvony, městská rada uspořádala slavnost v divadle a konaly se oslavné bohoslužby. Definitivně byla otázka vzájemného ovlivňování vyřešena v roce 1895 po dalším průvalu, tentokrát na dole Viktorín v Háji; jednak utěsněním hrázemi a dále dohodou nesoucí název “Narovnání mezi majiteli lázní a dolů” s tím, že od té doby budou důlní podniky udržovat hladinu důlních vod v blízkosti teplických pramenů na kótě +192 m nad mořem. To pro bezchybný chod lázeňských provozů stačilo a s jistým omezením stačí dodnes.