Výbuch metanu a následně uhelného prachu na dole Honkeiko v Číně 26. 4. 1942

- převzato z webu Speleo Klubu Kladno -

Honza Hrbatík

Shrnutí

26. dubna 1942 se stala v uhelném dole Honkeiko v Číně v provincii Manchuria největší důlní katastrofa při těžbě uhlí všech dob. Zahynulo zde 1527 horníků, většinou Číňanů a Korejců.

Popis dolu

Po okupaci provincie Manchuria Japonskem v roce 1931 zde byla založena Manchurijská uhelná společnost, která měla prozkoumat zdejší bohatá uhelná ložiska. V roce 1938 byla tato společnost převzata pod zprávu Společnosti pro průmyslový rozvoj Manchurie, která podstatně zvýšila zdejší těžbu. V roce 1942 to činilo již 5,5 milionu tun uhlí. Aby byl zajištěn potřebný personál, byli povoláni úředníci z Japonska, kteří zde působili ve čtyřletých obdobích. Většina ostatních zaměstnanců, kteří pracovali v podzemí, byli Číňané a Korejci. Společnosti pro průmyslový rozvoj Manchurie vlastnila mnoho dolů a mezi patřil i důl Honkeiko ležící na uhelném poli Penhsiku. Před Japonci tu už těžila Čína přes 60 let. Zdejší uhlí mělo výborné koksovací vlastnosti, což se hodilo Japoncům při jejich zvýšené válečné poptávce po oceli. Pod japonskou správou rostla produkce dolu, v roce 1942 se zde těžilo 900 000 tun uhlí a pracovalo 4400 horníků.

Důl byl otevřen úklonou jámou, která protínala vápencovou formaci ležící pod uhelným ložiskem. Průměrný sklon jámy byl 200, s přibývající hloubkou se zvyšoval. Celkem se zde těžily čtyři ložiska, z kterých se materiál vyvážel štolami křižující svážnou jámu. Souběžně s ložiskem vedla další chodba, která spojovala ložisko Ryutan s první svážnou a mezi těmito oblastmi se nacházel velký geologický zlom.

Uhlí bylo těženo metodou stěnování podél ložiska se zakládáním již vytěžených oblastí. Vytěžené uhlí bylo dopravováno pásovými dopravníky na hlavní chodby, odtud pak bylo dopraveno nekonečným lanem na spodek svážné chodby a pak dále pásovým dopravníkem napovrch.

Ventilaci dolu zajišťovaly čtyři povrchové ventilátory podpořené dalšími menšími přímo v dole. Protože se v dole nevyskytovaly ve větší míře důlní plyny, nepoužívalo se ani poprašování kamenným prachem.

V době, kdy se stala v dole katastrofa, nebyly v podzemí prováděné žádné inspekce, protože se tvrdilo, že důl neplynuje a uhelný prach není výbušný, protože obsahoval jen 18 prchavých látek a 70 procent pevného uhlíku. Ale výpovědi horníků po explozi ukázali, že se zde už několik menších výbuchů v minulosti již přihodilo. Vedoucí dolu a jeho pořízení prokázali v době katastrofy naprostou neznalost těchto faktů. Bylo to způsobené tím, jak se každé čtyři roky měnilo vedoucí osazenstvo dolu a navzájem si nepředávali klíčové informace, aby nemohli mít lepší výsledky než jejich předchůdci.

Katastrofa

Ráno 26. dubna 1942 se prohnal provincií tajfun, který způsobil opakované výpadky proudu do dolu kvůli špatně nainstalovaným vedením vysokého napětí. Ředitel dolu proto nařídil vypnout dodávky z vysokého vedení a začít s opravou. Vypnutím proudu se zastavily čtyři velké ventilátory na povrchu a v dole o tom nikdo nevěděl. Když byly po hodině skončeny opravy vedení a zapnuly proud do dolu, ozvala se z úpadnice Ryutan obrovská exploze. Horník, který stál venku před portálem, byl výbuchem odhozen a usmrcen, budova, která stále před vchodem byla rozmetána tlakovou vlnou. Vedoucí zaměstnanci dolu se rychle shromáždili před vchodem a když viděli, jak se ven valí kouř, nařídili, aby se zastavily větráky, protože by mohly proudy vzduchu v podzemí napomoci šíření ohně. Na dole bylo k dispozici 20 dýchacích přístrojů, ale jen deset mužů mělo minimální předepsanou praxi 10 s přístrojem. Zformovali 2 záchranné skupiny po pěti mužích. Jedna skupina se vydala dovnitř úpadnicí Ryutan a druhá první úpadnicí. Ale obě skupiny se téměř ihned vrátili, protože jim několik přístrojů selhalo. Krátce po explozi se podařilo jednomu horníkovi dostat se z dolu oblastí první úpadnice, ale velitel záchranných operací se ho ani nezeptal, co se dole stalo a jak to tam vypadá. Bylo zřejmé, že v této části mohlo být naživu ještě několik set lidí, protože když přežil jeden člověk, mohly zde být podmínky pro přežití dalších. Po několika hodinové prodlevě byly spuštěny ventilátory a začaly záchranné operace. Vynášení mrtvých těl trvalo deset dní, dalších dvacet dní trvalo, než byla obnovena těžba. Ohledáním těl bylo zjištěno, že většina obětí se otrávilo oxidem uhelnatým, jen malé množství jich zemřelo na následky otřesů půdy nebo upálení. Většina obětí se našla na hlavních chodbách směřujících ke svážným na povrch a kdyby byly ventilátory v provozu, bývali by přežili.

Další průzkumy dolu odhalily místo, kde zřejmě vznikl výbuch. Bylo to místo v porubu na ložisku číslo 2, které bylo poblíž první svážné. Uprostřed vydobyté komory byl strop nejvyšší a po dobu, co neběžely ventilátory, se zde nashromáždil metan. Jak bylo v japonských dolech zvykem, elektrické motory pohánějící dopravníky byly v chodbě uložené poměrně vysoko a ovládané magnetickými přepínači. Po explozi bylo zjištěno, že přepínač byl odstraněný a visící kabely byly zkratované. Zřejmě asi před výbuchem dělníci zjistili, že přepínač nejde a začali ho opravovat. Když byl vypnutý proud, tak se vodiče dotýkaly navzájem. Po zapnutí proudu se zkratovaly a jiskra zapálila nahromaděný metan. Plameny výbuchu měli sice jen 15 metrů, ale dostaly se do výstupkové chodbice a dále se šířily těžním překopem, kde zapálily uhelný prach. Překop byl celý vyzděn kamením do obloukové klenby a pokryt betonem. Evidentně zde bylo stále dost jemného prachu na podlaze a žebrech klenby a tak se postupně požár a výbuchy šířily dál až k úpadnici Ryutan. Celkově si výbuch vyžádal 1527 obětí. Zraněno bylo 268 lidí, 22 jich zemřelo na následky zranění.