DĚJINY DOBÝVÁNÍ POLYMETALICKÝCH RUD VE ZLATÝCH HORÁCH

Dějiny dobývání ložiska

Vývoj těžby do 2.poloviny 20.století

Počátky těžby rud na Zlatohorsku sahá již do dávné minulosti. Je nepochybné, že lehce přístupná těžba zlata kolem Zlatých Hor byla známa dávno před 13.stoletím. Svědčí o tom početné sejpy v údolí Olešnice až po Mikulovice. První, ne zcela jasné zprávy, pocházejí z 20.let 13.století, kdy papežská stolice řešila spor mezi vratislavským biskupstvím a moravským knížetem Vladislavem Jindřichem (1222) o blíže nejmenované doly na zlato. Protože Zlaté Hory, založené někdy kolem roku 1224 patřily nepochybně v té době k moravskému knížectví, mohlo jít spíše o biskupské území v údolí Olešnice v okolí Mikulovic nebo o oblast kolem Jeseníku, tehdy Frývaldova. Z toho vyplývá, že rozsah kutacích prací se neomezoval jen na přímé okolí Zlatých Hor, ale že zasahoval i proti toku řeky Bělé. Svědčí o tom ustanovení v listině pro jesenického fojta z roku 1295, podle kterého se město zavazovalo k odvádění ročního poplatku půl marky dobrého zlata (asi 80 g) do biskupského důchodu.

Přesto se však hlavní zájem horníků upíral spíše ke Zlatým Horám, o nichž je první zmínka ve spojitosti s Bruntálem. Původní název Cukmantl (in montibus contra Cucmantel et Vrudental) není zcela jasný. Je však velmi pravděpodobný jeho německý původ, který dává tušit, že trvalé sídliště zde založili němečtí horníci. Byli přivoláni zřejmě proto, že ovládali techniku dobývání a ražení štol.

Nebyla to ale jen těžba drahých kovů, které lákaly horníky do této oblasti. V údolí řeky Bělé od Adolfovic až po Mikulovice byly zbudovány četné hamry, ve 14.století jich bylo asi 13, v nichž se zpracovávala železná ruda z blízkých nalezišť.

První zprávy o výrobě železa z celého Slezska se týkají právě Jesenicka, odkud se v letech 1383 - 1390 vozilo železo přes Gdaňsk až do Londýna. O zdejších hamrech se poprvé píše roku 1328, kdy jesenický fojt Ludherus dostal právo těžit a zpracovávat železnou rudu. Podobně i jesenický kastelán Petr z Ledlova toto povolení získal v roce 1374. Těžbu zlata a stříbra si však vyhradil biskup pro sebe.

Ve 14.století se na Jesenicku vytvořila dvě hornická centra. Jedno v okolí Jeseníku, druhé v okolí Zlatých Hor. V 15.století v obou oblastech začala těžba upadat, a to nejen pro bouřlivé sociální a politické důvody, ale hlavně z důvodů, které souvisely s těžbou. Dobývání zlatých rud tzv. měkkým dolováním téměř ustalo a normální styl dobývání se potýkal s problémy s důlní vodou. K jejich odčerpávání neměla tehdejší technika účinné prostředky.

Úpadek hamrů na Jesenicku byl způsoben vyčerpáním nevelkých zdrojů železné rudy. V roce 1420 zde byly provozovány pouze dva hamry.

Údobí stagnace pokračovalo do 60.let. Pro Zlaté Hory nastal obrat k lepšímu, když se vratislavský biskup Jošt z Rožmberka roku 1467 násilím zmocnil hradu Edelštejna i s okolím a jeho nástupce tento čin legalizoval dodatečnou koupí zlatohorského panství od dědiců Jiřího z Poděbrad za 240 hřiven stříbra a 1600 uherských zlatých. Od té doby tvořily Zlaté Hory s okolím biskupskou doménu spravovanou horním hejtmanstvím, podléhající biskupské komoře v Nise. Přechodem dolů do biskupského majetku vzrostl zájem o dolování především ve Vratislavi, kde se v roce 1477 sdružilo několik zájemců k těžbě ve staré štole. Několik desetiletí opuštěné horní dílo bylo ale zatopeno, že raději začali razit novou štolu.

Podnikatelé však v tomto období neuspěli. Teprve za biskupa Jana Thurzo, který pocházel z rodu slovenských důlních magnátů, dostalo dolování nové podněty. Biskup zaslal známému humanistovi Erasmu Rotterdamskému čtyři zlatá zrna nalezená ve Zlatých Horách. Pověst o tamních bohatých nalezištích podněcovala fantazii tehdejších kronikářů, kteří psali o nalezených kusech zlata. Tyto zprávy byly jako lákadlo pro nové podnikatele.

Roku 1510 udělil biskup městu nový Horní řád podle vzoru tehdy proslulých dolů v Reichensteinu (dnes Zloty Stok v Polsku), kde tenkrát augspurští magnáti Fuggerové docilovali nevídaných zisků ve štole Zlatý orel. Velkou iniciativu vyvíjel ve Zlatých Horách František Těšínský z Lovenberku, který zde postavil tavící pec. Nakonec přišel na mizinu a roku 1517 se vzdal všech důlních podílů.

Dolování bylo ztrátové, to nutilo biskupy, aby odpouštěli těžařům předepsané poplatky. Ani poté neměli podnikatelé na mzdy pro horníky a ti začalo roku 1522 stávkovat. Novou vzpruhu podnikání měl poskytnout Horní řád z roku 1524 o 104 článcích, vydaný biskupem Jakubem ze Salzy, který převzal mnohé zvyklosti Horního práva jáchymovského. Počátkem 16.století ožila báňská činnost ve všech oblastech Jesenicka. Hnací silou se stal rod Fuggerů, který zde obnovil těžbu zlata a stříbra. Kutalo se i na Zlatém Chlumu v Jeseníku a v městě byl ustaven horní úřad, proti jehož rozhodnutí se mohly sporné strany odvolat pouze k hornímu soudu v Jihlavě.

Naděje na zisky z dolování se však nevyplnily a Fuggerové se rozhodli z Jeseníku odejít. Jejich odchodem a odchodem dalších bohatých podnikatelů upadala těžba drahých kovů a dolování se omezilo jen na dobývání železné rudy. Zatímco hornická sláva v Jeseníku v 50.letech 16.století dohasínala a ani zvěsti o odkrytí nových zlatých žil úpadek nezastavily. Zlaté Hory v té době dosáhly vrcholu své slávy.

Hlavní zásluhu na tom měl biskup Baltazar z Promnitz. Hned po svém nastoupení roku 1541 vydal pro Zlaté Hory nový horní řád a rozhodující instancí v horních záležitostech určil biskupskou komoru. Jeho přičiněním se zlepšil technický provoz na dolech. Nové podnikatele přilákal ustanovením, které je osvobodilo od placení horních poplatků, dokud se jim nevrátí investovaný kapitál a přidal jim i volný odběr dřeva z biskupských lesů. Horní desátek snížil u drahých kovů ze sedminy výtěžku na dvanáctinu, u mědi, olova a cínu na patnáctinu.

Značné svobody poskytl i horníkům, které vyjmul z pravomocí světských a církevních soudů a podřídil je přímo biskupovi. Na rozdíl od ostatních se směli volně stěhovat, nakládat se svým majetkem, porážet dobytek, doma péci chleba, neplatit domovní daň a clo z dováženého zboží. Těmito, na svou dobu velkorysými opatřeními, podnítil biskup nebývalý báňský ruch, soustředěný na prostor mezi Zlatými Horami, Heřmanovicemi, Horním a Dolním Údolím. Toto území o rozloze asi 20 km2 bylo rozfáráno početnými štolami pod Příčným vrchem a Althackelsberkem, z nichž nejlepší pověst měla Modrá štola.

Od Glucholaz byla ražena dědičná štola Svatých Tří Králů, která měla odvádět vody z přilehlých štol a umožnit dobývání ve větších hloubkách. Na ražbu této 6 km dlouhé štoly bylo potřeba vynaložit 90 tisíc zlatých.

Těžba zlata byla tak slibná, že se biskup rozhodl užít práva razit mince, získaného roku 1515 Janem Thurzo a roku 1543 vydat první biskupské peníze. Na rozkvět Zlatých Hor se závistivě dívala královská slezská kancelář ve Vratislavi a vznesla pochybnosti o privilegiích biskupů dolovat a razit mince, ale biskup svá práva obhájil. Zlaté Hory se staly pojmem nejen v Čechách, ale i v Rakousku, Tyrolích a Sasku, odkud se sem hrnuli nejen horníci, ale i bohatí investoři.

Z pevného účtu dolů, pocházejícího z roku 1578 je patrno, že zde pracovalo 24 horníků, 48 dělníků, kteří obskuhovali čerpací zařízení a 30 mladých pomocníků. Práci řídili 3 důlní dozorci. Počet dělníků, zaměstnaných při odvodňování dolů svědčí o tom, jak obrovského úsilí bylo třeba vynaložit při řešení otázky spodních vod. Odvodňování se řešilo pomocí dědičných štol, často dlouhých i několik kilometrů, které byly raženy tak, aby jimi voda odtékala samospádem. Ze šachet byla voda čerpána pomocí vodotěžných strojů. V roce 1517 získal právo stavět vodotěžné stroje na biskupských dolech krakovský měšťan Kašpar Ber. Koncem století se pokusil odvodnit štolu Svatých Tří Králů vodotěžným strojem Sas Viktor Lindemann. Šlo o vodní kolo o průměru asi 6 m, ale Lindemann neodborným postupem štolu zatopil a ta se od roku 1598 stala nepřístupnou. V souvislosti se zatopením došlo k důlnímu neštěstí (blíže neurčenému), protože se v seznamu měšťanů Zlatých Hor v té době objevuje zápis o 19 hornických vdovách.

Smrtí biskupa Baltazara Promnitz ztratily Zlaté Hory štědrého mecenáše, což vedlo k postupnému úpadku těžby.

Roku 1603 provedl slezský královský purkmistr prohlídku dolů a konstatoval jejich neutěšený stav, zlou situaci mezi horníky a nezájem o důlní podnikání. Úpadek se částečně zbrzdil nálezem dvou valounú zlata, jednalo se ale pouze o unikáty, z nichž první, nalezený roce 1590, vážil 1385 g a druhý z roku 1591 dokonce 1780 g. Oba vzorky získal pro svou sbírku císař Rudolf II.

Hornický ruch se na krátkou dobu přestěhoval do blízkých Heřmanovic, kde se našla železná ruda a kde jako první výrobce železa, vlastník hamru od roku 1552, pracoval vratislavský měšťan Hans Karlin. Kolem hamru vznikla osada Forwitz (Vrbice), v jejíž blízkosti postavil Karlin nový hamr. Výroba železa se vyplácela a hamry se udržely až do začátku 17.století, kdy byly vytěženy zásoby železné rudy v blízkém okolí.

Třicetiletá válka měla neblahý vliv na dolování a měšťané se věnovali jistějšímu a dobře placenému plátenictví. Doly měl v nájmu kníže z Břehu a jeho příbuzný, kníže z Anhaltu. Zpracovávali snadno dobyvatelné pyrity na vitriol. Tato činnost byla velmi výnosná, i když výrobní postup byl dost nákladný. Biskupská administrace sledovala finanční úspěch obou knížat a nakonec jim těžbu zakázala.

Zřejmě úspěšná těžba vitriolu přiměla radní města, aby se uprostřed války v roce 1638 sami přihlásili za nájemce dolů.

Zlaté Hory se přiřadily k mincovním městům, kde mezi důlními budovami stála i skromná mincovna. Nepořádky, které zde v důlním podnikání panovaly, přiměly biskupa Karla Ferdinanda k provedení důkladné revize báňských děl. Výsledek byl žalostný a pro nedostatek suroviny k ražbě mincí byla v roce 1656 mincovna zrušena a přestěhovala se do Nisy. Ani spojením Zlatých Hor s Jeseníkem, ani přivoláním báňských odborníků, z nichž mnozí své sliby nesplnili, se nepodařilo zabránit dalšímu úpadku dolování na Zlatohorsku.

V letech 1730 - 1740 se zde vytěžilo jen 10 kg zlata. Tato skutečnost byla důvodem, že Marie Terezie zbavila Zlaté Hory i Jeseník včetně přilehlých vesnic hornických práv a výhod, plynoucích z tohoto statutu.

Odlišně posuzoval tuto záležitost biskup Hilip Gothard Schaffgotsch, pokusil se úspěšně alespoň uchovat báňská práva a začal těžit na Příčném vrchu. S úspěchem z vytěžených pyritů vyráběl vitriol. Odmítl nabídku eráru ke společné těžbě z oprávněné obavy, že by musel nést větší podíl nákladů, ale svolil, že stát směl kutat v Modré štole. Dolování ve štole bylo brzy zastaveno pro silné přítoky vod. Biskup se též věnoval těžbě železných rud v širším okolí.

Pokus zlatohorských měšťanů, vedených kaplanem Floriánem Krönerem, rodákem z Horního Údolí, o vzkříšení staré hornické tradice a obnovu zdevastovaných štol počátkem 19.století byl administrativním zásahem znemožněn.

V širším okolí Zlatých Hor kvetlo železářství, za zmínku stojí úspěšná výroba pozinkovaných plechů firmou Tlach a Keil z Opavy, která vyráběla plechy v Ondřejovicích. Plechy se vyvážely do Atén, Paříže, Amsterodamu a do celého Rakouska-Uherska.

Na sklonku feudálního období došlo k poslednímu pokusu obnovit těžbu ve Zlatých Horách. Podnikl ji Jan Höniger z Heřmanovic, kterému jeho otec předal údaje o hornických pracech z konce 18.století. Zaměstnával 30 - 40 horníků a kutal na Příčném vrchu včetně Modré štoly. Ročně získal malé množství zlata o váze kolem 400 g.

V roce 1849 prodal kutací práva hraběti Oktaviánu z Lippe-weisenfelsu, který se ukázal jako velký podvodník, zfalšoval zprávy o výtěžku z dolů, předkládal odborníkům výborné vzorky rud z jiných nalezišť a připravil mnoho nákladníků o jejich peníze.

Ve 30.letech 20.století byl sice proveden průzkum okolí Příčného vrchu, ale politický vývoj podobným plánům nepřál. Nová éra v dějinách těžby zlatohorských rudních ložisek nastala až po 2.světové válce. Rozhodnutí těžit toto ložisko bylo ovlivněno politickou situací a nedostatkem kovů v tuzemsku. Nelze přehlédnout ani snahu o oživení tohoto pohraničního regionu.

V roce 1952 byl zahájen grandiózní geologický průzkum polymetalických ložisek. Po změně koncepce byla orientace průzkumu a následné těžby směřována na ložiska monometalická. Na výsledky průzkumu navázala těžební organizace Rudné doly, n.p., Jeseník výstavbou důlního a povrchového komplexu. Zároveň byla vypracována technologie zpracování polymetalických rud, která se měla realizovat v Hydrometalurgickém závodě Bruntál.

Vývoj závodu od 2.poloviny 20.století

Členění zlatohorských ložisek

Zlatohorská rudní oblast s monometalickými a polymetalickými Cu, Pb, Zn, S, Ag, Au ložisky se geograficky dělí na ložiska:

• Zlaté Hory - Hornické skály ZH-HS
• Zlaté Hory - Jih ZH-J
• Zlaté Hory - Kozlín ZH-K
• Zlaté Hory - Východ ZH-V
• Zlaté Hory - Západ ZH-Z
• Zlaté Hory - Heřmanovice ZH-H

Ložiska se liší různým poměrem a obsahem užitkových složek, ale charakteristické je i to, že variabilita v obsahu jednotlivých kovů se projevuje i uvnitř ložisek. Tím složitější je těžba a úprava těchto rud.

Vývoj závodu v období 1958 - 1965

Původní investiční záměr z roku 1957 byl zpracován pro těžbu a úpravu polymetalických rud ložiska ZH-V. Vycházel z koncepce vybudování hutě na zpracování koncentrátů barevných kovů. Tímto směrem byl také veden geologický průzkum, který zde probíhal již od roku 1952 se zaměřením na polymetalická ložiska ZH-V a ZH-Z. Zároveň byly odebírány vzorky rudy pro výzkum technologie zpracování. Probíhal vrtný i báňský geologický průzkum. Báňský průzkum byl provázen častým kontaktem se starými důlními díly, což působilo značné problémy. Na příklad v květnu 1959 na úseku štoly Mír při ražbě komína došlo k prorážce do stařin s následným průvalem vody, bahna a hlušiny. Podobné skutečnosti značně komplikovaly postup průzkumných ražeb.

V roce 1960, kdy již byla zahájena výstavba závodu, byl původní investiční záměr z důvodu nezajištění technologie zpracování polymetalických rud nereálný.

Proto byl vypracován dodatek investičního úkolu pro využití v té době ověřovaného monometalického ložiska Cu rud ZH-J. Průzkum polymetalických ložisek byl téměř zastaven a urychleně probíhal průzkum monometalických ložisek, což později negativně ovlivňovalo dopravu těžené rudy z dolu.

Původní úvaha řešila těžbu ložiska ZH-J lomovým způsobem. Po předložení výpočtu zásob GP Brno k 1.3.1963 byl vypracován nový dodatek, který řešil využívání ložiska hlubinnou těžbou. Záměr byl k 1.3.1963 schválen a následně realizován.

Zásadní změna koncepce těžby si vyžádala nejenom změny původních projektů a technologií, urychlení geologického průzkumu monometalických ložisek, ale i zajištění tras dopravy rudy ze vzdálených lokalit do úpravny závodu.

Období 1958 - 1965 bylo obdobím intenzivního geologického průzkumu. Ten byl nejprve soustředěn na polymetalických ložiscích ZH-V a ZH-Z, po rozhodnutí o těžbě monometalického ložiska ZH-J pak byl intenzivnější právě na něm. Po roce 1965 byl geologický průzkum polymetalických ložisek zastaven.

Souběžně s geologicko-průzkumnými pracemi probíhala výstavba dolu a povrchových objektů zcela nového provozu. Při výstavbě musela být promítnuta změna záměru - těžba monometalického ložiska ZH-J. Příslušné změny se netýkaly pouze části důlních objektů, ale především úpravny. Báňské průzkumné práce byly vedeny tak, aby následně mohly být využity k dopravě vytěžené rudy. Báňský i vrtný průzkum byl zahájen v úrovni 0.patra nejprve směrem k povrchu a do hloubky pokračoval s postupující otvírkou 1.a 2.patra.

Nepřesnosti při vyhodnocování geologicko-průzkumných prací značně komplikovaly přípravu jednotlivých těžebních bloků. Variabilita ložisek po směru a úklonu značně ztěžovala sledování zrudnění, a tím i projekci přípravných prací. Mimo geologickým průzkumem vyhodnocená ložiska byla zastižena i ložiska nová, která byla později doověřena a těžena. Ve vedení a vyhodnocování geologicko-průzkumných prací byly proto provedeny zásadní změny a byl zaveden systém tzv. těžebního průzkumu z již vyražených přípravných chodeb.

Investiční práce v dole byly zahájeny rekonstrukcí Pomocné jámy, která zůstala jedinou jámou pro zajištění dopravy hlušiny ze všech ražeb, prováděných na úseku ZH-V. Rekostrukce spočívala ve vyplenění staré výstuže a výstroje, betonáží jámy a novém vystrojení.

Z 1.mezipatra ve vzdálenosti asi 20 m od Pomocné jámy byl vyražen svislý komín, sloužící jako útěková cesta z dolu. Zároveň byla Pomocná jáma na úrovni 1.mezipatra propojena překopem s novou těžní jámou, kde byla zřízena strojovna pro odtěžování hlušiny z hloubení. V první fázi hloubení jámy bylo propojeno 1.mezipatro s povrchem a zahájena výstavba těžní věže, vyprazdňovací stanice skipu, drtírny 2.stupně, zásobníků rudy a hlavní ventilátorovny včetně větrního kanálu, zaústěného do jámy a dále montáž hlavního ventilátoru. Hloubení nad mezipatrem bylo od povrchové části odděleno bezpečnostním ochranným povalem. Odtěžování hlušiny z hloubení bylo v úrovni 3.patra po překopu na pomocnou jámu a odtud na povrch. Postup hloubení ovlivnily silné přítoky vody a časté poruchy čerpadel. Těžní jáma byla prvním dílem, které hloubkově otevíralo toto důlní pole a z části je odvodňovalo. Po dobu ražby se používala svorníková výstuž s pletivem. Realizovaly se zarážky pater, výlomy drtírny 1.stupně a plnící stanice skipu, která musela být nejprve vyčištěna od ztvrdlého betonu po havárii betonáže jámy.

Útěkovou cestou byl centrální zásobník CZ, který byl vyražen mezi 3.a 5.patrem. Výstroj byla železná s lezním oddělením, druhá část CZ měla sloužit pro dopravu rudy na důlní drtírnu 1.stupně.

Na 5.patře byly provedeny hrubé výlomy hlavní čerpací stanice, hlavní důlní trafostanice s následnou betonáží, ražba odkalovacích tříd, betonáž zásobníku rudy pod CZ nad drtírnou včetně montáže brzdícího zařízení pro plynulý tok rudy.

Na 3.patře pokračovala ražba Heřmanovického překopu včetně přístupové chodby k centrálnímu sýpu. Byl vyražen a postaven hlavní sklad střeliva pro obložení 8000 t trhavin a 30 000 ks rozbušek, byla vybudována remíza důlních lokomotiv a u shlaví CZ postavena výsypná stanice pro vyklápění housenkových přepravníků rudy, výlom náraží u jámy č.1, dokončena elektrifikace a montáž osvětlení patra.

Zahájena byla otvírka 1.patra ražbou štoly a stavbou vstupního portálu. Štola byla zpočátku ražena ve zcela rozložených břidlicích, které následkem dešťů a tání byly silně zvodnělé. Docházelo k častým závalům a tím ke značnému zpoždění otvírky 1.patra. Proto bylo patro otevřeno i krátkou úpadnicí, z níž byla provedena prorážka do již vyraženého centrálního sýpu CS, který měl slouži t odtěžování rudy z 0. a 1.patra. Zároveň byl vyražen prostor výsypné stanice. Pro urychlení ražby štoly 1.patra byla vyhloubena 22 m hluboká šachtice, z níž byly raženy chodby směrem do pole i směrem na raženou štolu. Posledních 8 m štoly bylo raženo technologií zmrazování hornin. Pro technické potíže při výstavbě důlních dopravních cest včetně těžní jámy byla jako náhradní řešení vybudována drtící linka u ústí 1.patra. Z ní se vytěžená a podrcená ruda odvážela auty na závod a tam se sypala do jednoho zásobníku před flotační úpravnou. Tento složitý transport nezajišťoval plynulost provozu úpravny.

Dobývací práce na ložisku ZH-J byly zahájeny v listopadu 1965 v oblasti 0.patra. Ruda z dobývek se vyklápěla z důlních vozů pomocí čelních výklopníků, zabudovaných na rudních haldách štol č.2 a č.3 a pomocí skluzů byla sypána do nákladních aut a převážena na drtící linku.

Zkušební provoz flotační úpravny byl zahájen v druhé polovině roku 1965. Přes veškeré potíže s náběhem výroby si závod zajišťoval výzkum zpracování polymetalických rud vlastními silami i spoluprací s odbornými pracovišti.

Vývoj závodu v období 1966 - 1976

Toto období lze charakterizovat jako období konsolidace výroby, kdy bylo nutno odstraňovat havárie, skryté konstrukční, projekční a technologické závady, které se postupně projevovaly. Geologický průzkum pokračoval na monometalickém ložisku ZH-J pod 1.patrem a pokračoval směrem ke 2. a 3.patru. Průzkumnými pracemi, vedenými ke 3.patru, byly ověřeny geologické zásoby o kovnatosti 0,77 % Cu. Vyhledávací průzkum na ložisku ZH-K potvrdil pokračování ložiskové struktury ZH-J. Průzkum mezi 2. a 3.patrem včetně podloží byl ukončen výpočtem zásob (celkem 1355,2 kt o obsahu 0,70 % Cu, z toho 577 kt bylo vázáno pilířem silnice). Zahájen byl průzkum na ložisku ZH-HS.

Z důležitých báňských prací byla dokončena rekonstrukce Pomocné jámy a její prohloubení na konečnou hloubku 300,2 m s následnou ražbou překopu 6.patra pod těžní jámu a prorážkou šikmým komínem do ní. Tím bylo odstraněno ruční čištění propadu materiálu z těžby skipem ze dna této jámy, což umožnilo těžbu jámou ve třech směnách.

Na 6.patře byla vybudována hlavní důlní čerpací stanice, z níž byly důlní vody po vyražení nové odvodňovací štoly čerpány na její úroveň (3.patro). Ražba odvodňovací štoly byla v úseku rozložených a zvodnělých hornin provázena velkými obtížemi. Po několika závalech byla neúspěšně použita technologie hydraulického protlačování a technologie zmrazování hornin. Teprve zavedením chemické injektáže hornin byla štola proražena. Na ústí štoly byla vybudována usazovací jímka. Propojení 2.patra s úsekem ZH-HS bylo realizováno překopem a svislým komínem, který byl vybaven výtahem U-500 švédské firmy Alimak. Tím bylo zajištěno fárání mužstva na ZH-HS štolou 2.patra, umožněny geologicko- průzkumné práce na štole Josef (úvodní dílo úseku ZH-HS v nadmořské výšce 771 m n.m.), větrání a usnadněna rekonstrukce této štoly. Na úseku byl vyražen i dopravní okruh.

Na ložisku ZH-K byla zahájena ražba 5.patra, na 2.a 3.patře byly proraženy větrní překopy do Nové jámy.

Na 1.patře byl vyražen vozový oběh s výsypnou stanicí nad CS. Z vozového oběhu byly zpřístupněny všechny postupně dobývané bloky. Byla zde zřízena také zámečnická a elektrikářská dílna, vozovna lokomotiv a střední sklad výbušnin s povoleným obložením do 600 kg trhavin a 100 ks elektrických rozbušek. Na 1.patře bylo vytěženo celkem 14 dobývek.

Na 3.patře byl vyražen dopravní okruh. Přípravné práce k dobývání probíhaly postupně na 1., 2. a 3.patře. Zásoby 0.patra byly dotěženy, zbytkové pilíře převedeny do nadkomorových pilířů 1.patra a později vytěženy dobývkami 1.patra. Obdobně tomu bylo s pilíři 1.patra, které byly vytěženy 2.patrem. V roce 1969 , souběžně s těžbou 1.patra, byla zahájena těžba na 2.patře, které se v tomto období stalo hlavním těžebním patrem.

Pro zvýšení výkonu při těžbě z dobývek byly nasazeny přehazovací nakladače PML-5 (výroba SSSR). V roce 1971 byla zkušebně provedena ražba komína pomocí razící plošiny RP-3, jejíž používání přineslo podstatné zvýšení výkonu při ražbě a významné zvýšení bezpečnosti práce.

Po propojení 1. a 2.patra byla na 1.patro přemístěna hlavní ventilátorovna. 0.patro bylo uzavřeno. Z 0.patra bylo z 8 dobývek vytěženo celkem 142,0 kt rudy s obsahem 0,549 % Cu. Těžba z 0.patra byla ukončena v roce 1968.

Nejdůležitějším důlním dílem, jehož ražba byla zahájena v roce 1976, byla ražba velkoprofilové úpadnice, která sloužila jako hlavní otvírkové dílo na ložisko ZH-Z. Ražbu prováděl Báňsko-stavební závod RD Jeseník.

Na povrchu byla realizována přístavba úpravny pro rozšíření mlýnice a rekonstrukce úpravnických zařízení. Proběhla generální přestavba sekundární drtírny, kde byl navíc instalován čelisťový drtič, snižující velikost vstupního zrna do drtičů SYMONS, čímž byl zvýšen výkon celé drtírny.

V předstihu byla zahájena výstavba odkaliště č.3 a provedena rekonstrukce vodního hospodářství závodu. pokusně bylo zatravněno odkaliště č.1.

V roce 1967 v rámci technického rozvoje se započalo s výzkumem hydrometalurgického zpracování kolektivního koncentrátu z ložiska ZH-V a výzkumem technologie flotačního zpracování polymetalických rud na poloprovozní úpravně. Byl zahájen výzkum technologie získávání wolframu a kobaltu z odpadních slinutých karbidů. Výzkumně se řešila i možnost využití odpadních flotačních písků pro stavební účely.

Vývoj závodu v období 1977 - 1989

Toto období lze charakterizovat jako období největšího rozmachu těžby a geologicko-průzkumných prací.

Na monometalických ložiscích se geologicko-průzkumné práce soustředily do okrajových partií ložiska ZH-J a ZH-S, dále pak probíhal předběžný průzkum na ložisku ZH-K v úrovni 5.patra a podrobný průzkum nad štolou Josef ložiska ZH-HS.

Na polymetalických ložiscích proběhla 1.etapa podrobného výzkumu mezi 3. a 6.patrem ložiska ZH-V. Na ložisku ZH-Z probíhal podrobný průzkum nad 1.patrem (nad štolou Mír) a předběžný a vyhledávací průzkum 3.-5.patra. Vyhledávací a předběžné etapy průzkumu byly zajišťovány dodavatelsky, podrobné etapy průzkumu závodem Zlaté Hory..

Bylo provedeno rozfárání 5.patra ložiska ZH-V, byla rozšířena čerpací stanice 5.patra včetně žumpovních chodeb. Pro zajištění větrání byl vyražen komín z 5. na 3.patro na ložisku ZH-K. S ohledem na zjištění, že zrudnění ložiska ZH-K má nebilanční charakter, byly geologicko-průzkumné i otvírkové práce na tomto ložisku zastaveny.

Na 3.patře ZH-J byly dokončeny ražby překopů k Nové jámě a byla zřízena hlavní ventilátorovna na ohlubni Nové jámy. Na ložisku ZH-V pokrařovala ražba velkoprofilové úpadnice z povrchu na 3.patro pro zpřístupnění bezkolejovou mechanizací. Pro otvírku ZH-Z byly z úpadnice raženy na 3.patře velkoprpfilové překopy, na ložisku ZH-V pokračovala úpadnice až na 4.patro.

V rámci ověřování rudních struktur na ložisku ZH-HS byl na 3.patře vyražen dopravní okruh, navazující na hlavní důlní díla ložiska ZH-J. S 2. a 1.patrem byl tento okruh propojen větracím a sypným komínem. Celá oblast ložiska ZH-HS byla větrána přes hlavní ventilátorovnu, situovanou na povrchu Hornických skal v madmořské výšce 903 m.

Na ložisku ZH-V byly vyraženy podložní překopy na 3.patře a 2.mezipatře, především pak dopravní třída, spojující úseky ZH-V a ZH-Z.

Největší objem investičních báňských prací byl soustředěn na ložisko ZH-Z, především na propojení 3. a 1.patra. Byly vyraženy dopravní chodby a štola mír rekonstruována. Rovněž byla provedena rekonstrukce štoly 0.patra (Hackelberk) a vyražena ložisková úpadnice z 0. na 1.patro.

Pro těžbu polymetalických rud bylo zahájeno hloubení jámy č.3 a výstavba nového těžebního a úpravárenského závodu. V červnu 1990 byla jáma vyhloubena na konečnou hloubku 386,5 m a další práce byly zastaveny. Jáma byla na základě schváleného plánu zajištěna železobetonovou deskou pod ohlubní a po úroveň 3.patra zatopena.

Na ražby důlních děl, později i na dobývky, byly v tomto období nově nasazovány bezkolejové důlní mechanismy, především přepravníkové nakladače. Jednalo se o nakladače firmy JOY s objemem lžíce 1,5 m3, později pak o nakladače PN z Báňských staveb Prievidza s objemem lžíce až 2,2 m3. Nakladače byly v závěru období doplněny o důlní přepravník s objemem korby 6 m3 a o servisní vozidlo pro provádění údržby. Všechny uvedené mechanismy byly poháněny naftovými motory.

Počátkem 80.let byly nasazeny vrtné vozy VV-4 a vrtací sloupy VS-1 a VS-2 pro vrtání na ražbách chodeb. K ražení komínů se začalo používat výhradně razící plošiny RP-3, v závěru období pak RP-4. Na dobývkách se nadále k vrtání produkčních vrtů používaly osvědčené vrtací soupravy Simba Junior.

Přípravné práce k dobývání probíhaly na 3.patře ZH-J, 0.patře ZH-HS, na 2.mezipatře a na 3.patře ZH-V, největší objem byl však soustředěn na 1.patře ložiska ZH-Z.

Postupně byly dotěžovány bloky na 2. a 3.patře ložiska ZH-J a souběžně byla zahájena těžba na štole Josef (1981).

Zároveň byly vytěženy a zpracovány technologické vzorky polymetalických rud z ložisek ZH-V a ZH-Z pro zkoušky v Hydrometalurgickém závodě v Bruntále.

Po dotěžení ložiska ZH-J byla těžba přenesena na ložisko ZH-HS, a to nad úrovní 1.patra (štola Josef).

S postupným dotěžováním chudších bloků monometalických ložisek se těžba přesouvala polymetalické ložisko ZH-V (1988). Práce na pokusné dobývce PD 300 byly zahájeny již v roce 1986.

Na ložisku ZH-J byla dokončena otvírka 3.patra a vyražena úpadnice z 1. na 2.patro pro zpřístupnění okrajových bloků. Na ložisku ZH-HS bylo vyraženo pomocné nadpatro pro vrtné práce v rámci prodrobného průzkumu mezi 0. a 1.patrem. Na štole Josef bylo rozfárání přizpůsobeno změnám v odtěžování pomocí přepravníkových nakladačů a změnám těžebního prlzkumu. Byla také vyražena dovrchní chodba na povrch Hornických skal a větrací horizonty nad těženými bloky.

Na ložisku ZH-V byly přípravné práce rovněž přizpůsobeny nasazení bezkolejové mechanizace a modifikaci dobývací metody pro úklony kolem 45o (různá výšková úroveň těžní a komorové chodby, úklonné vrtací chodby). Těžba byla soustředěna na 2.mezipatro, v závěru byla přesunuta na 3.patro.

V závěru období byla nejvyšší intenzita přípravných a těžebních prací na ložisku ZH-Z, kde již byla zcela používána bezkolejová mechanizace.

Vývoj závodu po roce 1990

Přehodnocení přístupu státu k využívání ložisek rud vyústilo v přijetí útlumového programu pro rudné hornictví usnesením vlády ČSFR č.440 ze dne 21.6.1990 a následně po změně kompetencí ústředních orgánů usnesením vlády ČR č.356 ze dne 19.12.1990.

Útlumový program, zpracovaný státním podnikem RD Jeseník na začátku roku 1990, byl postaven na rychlém přesunu těžby z monometalických ložisek ZH-J a ZH-HS na polymetalická ložiska ZH-V a ZH-Z při postupném snižování objemů těžby tak, aby do konce roku 1993 byla tato těžba ukončena. Těžba na monometalických ložiscích byla ukončena k 30.6.1990, těžba polymetalické rudy z ložiska ZH-V byla ukončena k 30.6.1992.

Přechod na těžbu polymetalické rudy s obsahem zlata z ložiska ZH-Z si vyžádal doplnění technologického zařízení na úpravně a změnu technologie úpravy rudy.

Postupnému útlumu těžby musel být přizpůsoben i postup likvidačních prací na jednotlivých ložiscích a důlních úsecích tak, aby byly po celou potřebnou dobu zachovány všechny nezbytné funkce dolu. Proto byly plány likvidace zpracovávány a následně realizovány v etapách. I.etapa likvidace řešila likvidaci dolu a povrchu na monometalických ložiscích ZH-J, ZH-HS a ZH-K, II.etapa řešila likvidace na ložisku ZH-V, III.etapa řešila likvidaci ložiska ZH-Z.

Dobývací prostor

Dobývací prostor Zlaté Hory-Východ byl stanoven původně jen pro toto ložisko, se stoupajícími znalostmi ložiskových poměrů byly řešeny jeho změny. S rozhodnutím o těžbě monometalických ložisek se dobývací prostor rozšířil v roce 1966 o monometalické ložisko Zlaté Hory-Jih. Další rozšíření dobývacího prostoru je z roku 1973, kdy bylo organizaci RD Jeseník přiděleno k těžbě ložisko Zlaté Hory-Hornické skály. Plocha dobývacího prostoru Zlaté Hory-Východ byla 2,724 km2 a zahrnovala ložiska ZH-V, ZH-J a ZH-HS. Po ukončení likvidačních prací podle I.a II.etapy plánu likvidace byl dobývací prostor Zlaté Hory-Východ zmenšen na 0,137 km2 tak, aby pokrýval dosud nelikvidovanou oblast Pomocné a Těžní jámy a provoz úpravy důlních vod. Dobývací prostor byl změněn rozhodnutím OBÚ Brno č.j. 5519/96-465-08 ze dne 10.12.1996.

Pro ložisko Zlaté Hory-Západ byl dobývací prostor stanoven v roce 1985 o ploše 0,377 km2 a vertikálně byl omezen 3.těžebním patrem. Stanoven byl pro polymetalické rudy Au, Zn, Cu, Pb a Ag. Po ukončení důlních likvidačních prací byl tento dobývací prostor zrušen, a to rozhodnutím OBÚ Brno č.j. 08-426/98-465 ze dne 27.4.1998.

Otvírka ložiska

Ložisko Zlaté Hory-Jih

0.patro bylo otevřeno celkem 5 štolami, vyraženými v rámci geologicko-průzkumných prací v nadmořské výšce 734 m n.m. Využívány byly štoly 0100 (ražba zahájena 30.9.1962), 0102 (prosinec 1961) a 0104 (30.6.1963). Štoly 0108 a 0114 nebyly prakticky využívány. Kromě toho byl na povrch vyražen komín K-0305.

Všechny štoly byly vzájemně propojeny a prováděly se z nich přípravné práce k dobývání včetně výpustných systémů dobývek, dobývkově (blokové) komíny, ze kterých se zarážely etážové chodby, sloužící k odvrtu a odstřelu vějířů.

Na štole 0100 byl hlušinový odval, na štolách 0102 a 0104 odvaly rudní. K vyklápění vozů byly na odvalech umístěny čelní výklopníky. zpočátku se používaly ručně vyklápěné vozy JDV 0.64 s odklápěcím čelem.

Hlavní rozvod vzduchu po patře byl potrubím o průměru 150 mm. Z něj byla pracoviště zásobována vzduchem pomocí potrubí o průměru 50 - 80 mm. Stlačený vzduch byl odebírán z kompresorovny Geologického průzkumu Zlaté Hory, po vybudování kompresorovny na novém závodě pak z ní.

Provozní (výplachová) voda vyla zpočátku zajišťována z Nové jámy, později byla vybudovaná samostatná čerpací stanice ve štole 0100.

Podle plánu likvidace byly štoly uzavřeny plnými zdmi, komín byl uzavřen povalem a zasypán rubaninou. Všechna uvedená díla jsou uvnitř trvale zajištěné zálomové oblasti.

1.patro v nadmořské výšce 697 m n.m. bylo otevřeno štolou 1101, úpadnicemi 1400 a 1402 a šachticí K-1302. Kromě toho bylo 1.patro propojeno s 2.patrem větracím komínem, ústícím na povrchu. Podle plánu likvidace byla šachtice zasypána rubaninou, úpadnice byly uzavřeny plnými zdmi a zbylé úseky zasypány rubaninou. Štola 1101 byla uzavřena betonovou zátkou.

Ložisko Zlaté Hory-Hornické skály

V úrovni 1.patra, v nadmořské výšce 780 m n.m., bylo ložisko otevřeno štolou Josef, dále pak větracím komínem, ústícím na povrchu v nadmořské výšce 900 m n.m. a úpadnicí v nadmořské výšce 890 m n.m. Podle plánu likvidace byla štola uzavřena plnou zdí, úpadnice byla rovněž uzavřena plnou zdí a zbylý úsek k povrhu zasypán rubaninou. Větrací komín byl pod povrchem uzavřen betonovým povalem a zasypán rubaninou.

V úrovni 2.patra, v nadmořské výšce 623 m n.m., bylo ložisko otevřeno překopem 2102 z otvírkových děl ložiska ZH-J a propojeno s 1.patrem fáracím a sypným komínem.

V úrovni 3.patra, v nadmořské výšce 543 m n.m., bylo ložisko otevřeno překopem 3109 z otvírkových děl ložiska ZH-J a propojeno s vyššími patry fáracím, větracím a sypným komínem.

Ložisko Zlaté Hory-Kozlín

Ložisko bylo otevřeno Novou jámou v nadmořské výšce 756 m n.m., z níž jsou vyraženy překopy do otvírkových děl ložiska ZH-J na 1., 2. a 3.patře. Jáma byla uzavřena železobetonovým povalem na ohlubni.

Ložisko je také propojeno větracím komínem s překopem 5.patra, vyraženým z oblasti ložiska ZH-V.

Ložisko Zlaté Hory-Východ

Ložisko je otevřeno těmito důlními díly:

• Pomocná jáma, vyhloubená z povrchu (587,4 m n.m.) do hloubky 287,3 m n.m. z jámy je rozfáráno 3.-6.patro. Příčný profil jámy je po 3.patro obdélníkový (2,8 x 3,1 m), dále až po jámovou tůň kruhový (průměr 4 m). Výstuž je z litého betonu.
• Těžní jáma, vyhloubení z povrchu (620 m n.m.) do hloubky 331,1 m n.m. Z jámy je rozfáráno 2.mezipatro, 3.-5.patro. Jámová tůň je šikmým komínem propojena se 6.patrem. Profil jámy je obdélníkový (2,7 x 3,6 m), výstuž z litého betonu.
• Jáma č.3, geologicko-průzkumná jáma, vyhloubená z povrchu (586,5 m n.m.) do hloubky 200 m n.m. Na úrovni 3.patra je propojena překopem s ostatními zlatohorskými ložisky. Na úrovni 5. a 7.patra jsou vylomena pouze náraziště. Profil jámy je kruhový (průměr 6 m), výstuž je z litého betonu. Jáma je zajištěna železobetonovým povalem pod ohlubní.
• Úvodní úpadnice, vyražená z povrchu (572,6 m n.m.) na 3. a 4.patro. Sklon úpadnice je 10o, profil je 22 m2. Výstuž je v porušených úsecích ocelová se stříkaným betonem, v neporušených úsecích svorníková s ocelovým pletivem.
• Odvodňovací štola na úrovni 3.patra (527,0 m n.m.). po rekostrukci je v ní uloženo plastové potrubí o průměru 60 cm a zbytek profilu štoly je vyplněn chudým betonem. Odvádí vodu do úpravny důlních vod.
• Poštovní štola (615,0 m n.m.), která navazuje na staré a nové dobývky, kterými je přerušena. Její ústí je uvnitř trvale zajištěné zálomové oblasti ložiska.
• Komín K-4, vyražený z úrovně 2.mezipatra na povrch (623,0 m n.m.). Je uzavřen betonovou deskou pod povrchem, jeho ústí je uvnitř trvale zajištěné zálomové oblasti ložiska.
• Komín K-3201, ražený z úrovně 2.mezipatra na povrch v blízkosti úpravny rud (612,3 m n.m.). Komín byl zasypán rubaninou a na povrchu uzavřen betonovou deskou.

Dobývací metoda

Při těžbě, zahájené na 0.patře ložiska ZH-J v roce 1965, byla použita dobývací metoda na skládku. Už první zkušenosti s touto metodou prokázaly její veké nevýhody.

Byly to především tyto:

• lamači se museli zdržovat pod celou volnou plochou stropu dobývky
• větší horizontální mocnost než 7 m nezajišťovala vlivem drobné tektoniky stabilitu pracovních výstupků na skládce
• zajištění rovnoměrného odtěžování skládky v podmínkách ložiska bylo téměř nemožné
• ve skládce se vytvořily vzpěrné klenby a vylomená rubanina se slehávala
• vypouštění skládky po ukončení dobývání bylo nedostatečné
• nízký porubový výkon těžebního bloku v průběhu výlomu skládky
• nemožnost paralelního provádění hlavních pracovních operací v průběhu dobývání
• nemožnost použít výkonných vrtných souprav a efektivních způsobů trhacích prací.

Tato dobývací metoda nezajišťovala v podmínkách ložiska bezpečnostní a technicko-ekonomická hlediska provozu a bylo proto od ní upuštěno. Již při dobývání nad úrovní 0.patra se přešlo na dobývací metodu otevřená komora, a to pro celý rozsah mocnosti ložisek (od 3 do 30 m).

Odtěžování rudy z výpustného systému komor se provádělo škrabáky, které byly postupně nahrazeny přehazovacími nakladači NL-12-V a PML-5. Tato změna si vyžádala i změnu v konstrukci výpustných systémů jednotlivých dobývek. Klasický systém výpustných komínků, rozšiřovaných do nálevek, byl nahrazen výpustným systémem s plochým dnem. Dobývací metoda otevřená komora byla schválena OBÚ v Brně pod č.j. 5474-512/1969-HI dne 28.12.1969.

Hlavní zásady dobývací metody otevřená komora

Ložisková poloha se po směru rozdělila mezikomorovými, bariérovými a hlavními bariérovými pilíři na jednotlivé těžební bloky komory. Šířka těchto pilířů se stanovila výpočtem a pohybovala se v rozmezí 9 - 22 m. Po úklonu byly těžební bloky odděleny nadkomorovým pilířem. Jeho výška se pohybovala v rozmezí 9 - 18 m a jeho dimenzování bylo rovněž stanoveno výpočtem. Směrná délka vlastní otevřené komory dosahovala až 75 m, úklonná délka až 80 m. V koncových pilířích se razily blokové komíny a z nich komorové etážové chodby. Vzdálenost jednotlivých etážových chodeb se pohybovala od 14 do 25 m. V místě odseku komory byl vyražen odsekový komín, který sloužil jako volná plocha pro vlastní odsek. V úrovni těžebního patra se provedl jednostranný nebo oboustranný výpustný systém. Ve všech etapách těžby z bloku se používal shodný systém vrtacích prací - soustava svislých dovrchních vějířů. Vrtání těchto vějířů bylo prováděno vrtacími soupravami Simba Junior švédské firmy Atlas Copco, osazenými spolehlivými vrtacími kladivy BBC 120 F. Nasazení těchto souprav předcházelo zkušební nasazení kolejové vrtací soupravy INGERSOLL RAND z USA. Počáteční pracné a problematické nabíjení dlouhých vrtů na dobývkách bylo nahrazeno pneumatickými nabíjecími soupravami BUNZA 1 C při zajištění dodávek trhavin odpovídajícího průměru. Trhací práce s použitím elektrického roznětu byly prováděny s ohledem na větrání vždy na konci směny.

Výkon na používané vrtací soupravě Simba Junior se pohyboval v rozmezí 24 - 48 m/hl./sm. Trhací práce při výlomu vlastní komory se prováděly jako trhací práce velkého rozsahu. Rozpojování nadměrných kusů ve výpustném systému dobývky prováděla osádka odtěžování. Dosahované výkony při odtěžování z dobývky činily 48 - 182 t/hl./sm. Pro dodatečnou likvidaci pilířů byly zpracovány samostatné projekty.

Porubový výkon včetně likvidace komorových pilířů se pohyboval v rozmezí 12,8 - 38,1 t/hl./sm.

Ražení důlních děl

Ražení chodeb

Na ražbách horizontálních děl byla používána běžně dostupná mechanizace - přehazovací nakladače NL-12-V, vrtací kladiva řady VK s pneumatickými podpěrami, vzduchové a elektrické škrabákové vrátky a pro vrtání výlomů vrtací kladiva PT 29. Od roku 1975 se na části ložisek ZH-J a ZH-HS používaly pro odtěžování rubaniny z ražeb i přepravníkové nakladače a pro vrtání kolejové vrtací vozy VV-4 a vrtací sloupy VS-2. Ražby na polymetalických ložiscích ZH-V a ZH-Z byly již prováděny s použitím přepravníkových nakladačů k odtěžování. Profily přípravných důlních děl musely odpovídat používané mechanizaci jak při vlastní ražbě, tak při provozu v těchto důlních dílech v etapě dobývání. Převažoval profil 12,25 m2, který byl nutný pro produkční vrtací soupravy.

Ražení komínů

Klasický způsob ražby vertikálních děl patřil mezi nejobtížnější a nejrizikovější báňské práce. Na tyto ražby byli vybíráni zkušení horníci - lamači. Později, při zvětšení objemu těchto ražeb, byly ustaveny specializované osádky razičů - komínáři.

Dle potřeby a účelu byly raženy komíny o různých profilech, s různou výstuží a výstrojí. U RD Jeseník byly převážně raženy komíny K-3 o profilu 3 x 1,5 m se sypným, lezním a strojním oddělením. Jejich délky se pohybovaly od 30 do 70 m, vyjímečně i více (například komín se 3. na 1.patro, centrální sýp, měřil 150 m.

Jednotlivé operace ražby:

• zaražení komína
• stavba komínové stolice a počáteční výdřevy všech oddělení (sypného, lezného a strojního)
• vybudování střeleckého povalu Na tyto operace navazovaly následující cyklické práce:
• postavení vrtacího povalu
• odvrt čelby komína
• nabíjení a zapojení okruhu pro elektrický odpal
• rozebrání a uložení vrtacího povalu
• odtěžení části rubaniny ze sypného oddělení a zajištění vstupního otvoru pod střeleckým povalem do sypného oddělení
• trhací práce
• větrání
• případné odtěžení rubaniny tak, aby byl umožněn vstup do komína přes sypné oddělení
• shrabání nastřelené rubaniny po odpalu do sýpu ze střeleckého povalu a obtrhání čelby komína.

Tento klasický způsob ražby komínů byl prakticky odstraněn (s vyjímkou krátkých komínů) nasazením razících plošin Alimak a RP-3 a RP-4, které odstranily všechny nevýhody tohoto způsobu ražby, zjednodušily prováděné operace, zvýšily bezpečnost práce a téměř zdvojnásobily výkon ražby.

Dale byly některé komíny budovány systémem vrtání na plný profil (většinou dlouhé větrací komíny).

Trhací práce

Trhací práce velkého rozsahu

Tyto trhací práce se používaly k rozpojování rudy při dobývání, tj. k odpalu navrtaných produkčních vějířů a sestřelování pilířů. Trhací práce velkého rozsahu řídil a realizoval technický vedoucí odstřelů s osádkou na základě povolení OBÚ. Pro trhací práce byl pro každou dobývku a pro každou likvidaci pilíře zpracováván samostatný projekt a samostatně byl také OBÚ schvalován. Množství najednou odpalovaných trhavin nesmělo běžně překročit 4000 kg, na jeden časový stupeň moho být odpáleno maximálně 500 kg trhavin, velikost jedné nálože nesměla být větší než 70 kg trhaviny. Při likvidaci pilířů však bylo používáno větších množství trhavin (např. při odstřelu mezikomorového pilíře mezi bloky 105 a 106 bylo najednou odpáleno 10 185 kg trhavin a 550 ks rozbušek).

Nabíjení trhavin se provádělo pneumaticky soupravou BUNZA 1C, a to od roku 1966.

Používané prostředky při odstřelech v komorách

Používaly se tyto prostředky:

• Danubit 1 s náložkami 23 mm / 75 g
• Danubit 1 s náložkami 23 mm / 160 g
• Perunit 28 s náložkami 25 mm / 150 g
• Perunit 28 s náložkami 22 mm / 120 g
• rozbušky DeM/Al/U stupně 0 - 18, střední odolnosti
• roznětnice RKC 1, Cl 100 VA
• ohmetr Mx 10
• rychlospojky Mb se silikonovou vazelínou

Průměrná spotřeba trhavin na 1 t rudy se pohybovala v rozmezí 0,55 - 0,59 kg a 0,07 - 0,09 ks rozbušek, a to včetně sekundární trhací práce.

Při trhacích pracích velkého rozsahu došlo k zásadní změně v závěru roku 1988, kdy byla odzkoušena a následně zavedena trhavina na bázi dusičnanu amonného. Hlavním důvodem bylo kromě bezpečnostních a hygienických hledisek ekonomika těžby při značném vzestupu cen plastických trhavin. Zkoušky s touto trhavinou probíhaly ve spolupráci s odborníky VEB HFAF Freiberg, kteří celou akci metodicky vedli a zajišťovali ji materiálně. Pro zkoušky bylo použito trhaviny označené jako Dekamon 1P-280. Tato trhavina se připravovala přímo v provoze (míchána v míchačce na beton podle dodané receptury). Hotová směs se plnila do polyetylénových pytlů a v nich se dopravovala na místo nabíjení. Používané nabíjecí zařízení bylo dovezeno z NDR, a to jednak v provedení pro dlouhé dovrchní vrty SLG 100-247 s užitečnou náplní 80 kg, jednak pro krátké maloprůměrové vrty SLG 40-W-II-278 s poloviční užitečnou náplní.

K provádění odpalů se používaly milisekundové rozbušky, vrtná schémata nebyla měněna ani na dobývkách ani při ražení. K nabíjení byly používány švédské antistatické hadice, později tuzemské antistatické hadice, vyvinuté v kooperaci RD Jeseník a Plastika Nitra. Nevýhodou této technologie byla její nepoužitelnost ve zvodnělých vrtech.

Trhací práce malého rozsahu

Trhací práce malého rozsahu byly prováděny při ražení horizontálních, vertikálních, úpadních a dovrchních děl, při provádění výlomů, přibírek či jiných prací, jejichž provedení si vyžádala provozní potřeba dolu. Trhací práce malého rozsahu na přípravných pracích prováděli lamači s kvalifikací střelmistra podle technologického postupu, který byl zpracován pro každé pracoviště. Nejpoužívanější trhavinou byl Perunit 20 s náložkami 28 mm / 200 g a Danubit s náložkami 28 mm / 200 g. Z rozněcovadel se používaly hlavně rozbušky DeP.

Sekundární trhací práce

Tyto trhací práce sloužily k rozpojování nadměrně velkých kusů rudy v dobývkách, v těžebních výpustech, na roštech sypných komínů a podobně. Sekundární rozpojování nadměrně velkých kusů ve výpustném systému dobývek prováděla osádka, pracující na odtěžování pomocí příložné trhaviny Danubit - Geofex 2 nebo Permonex V-19 v souladu s technologickým postupem. Na roštech sypných komínů prováděl trhací práce určený střelmistr. I pro tyto práce byl zpracován tecbnologický postup.

Ostatní trhací práce

Tyto trhací práce byly prováděny při uvolňování zaklenbované rubaniny v komínech, při plenění výstuže nebo při likvidaci nepotřebných objektů v dole nebo jiných pracích, které přímo nesouvisely s ražbou přípravných důlních děl nebo s těžbou. Z pohledu bezpečnosti práce bylo každé umisťování nálože pod klenbu spojeno s rizikem vstupu pracovníka do místa možného pádu samovolně uvolněné rudy.

V 60.letech se pro uvolňování kleneb v nepřístupných místech používaly pancéřovky P 27 se střelou tvořenou nábojem s náplní 2,5 kg Permonexu V-19. Střela se k výbuchu přiváděla nárazovým zapalovačem a roznětkou. Poměrně vysoké procento selhávek, způsobené nedostatečnou funkcí nárazového zapalovače při šikmém dopadu střely, vedlo z bezpečnostních důvodů k zákazu používání této technologie.

Využívalo se tedy otřasných účinků trhací práce tak, že se běžná trhavina připevňovala na tyče, zasunula pod klenbu a odpálila. Často se tato operace musela i několikrát opakovat, někdy byla i zcela neúspěšná.

Po vzájemných konzultacích s Výzkumným ústavem průmyslové chemie v Pardubicích byly vyzkoušeny střely naší výroby Perforátor, které byly podobné jako důlní střely finské výroby firmy OY SICA AB. Finské střely plně splňovaly naše požadavky, ale k plošnému nasazení v dolech bránila devizová nedostupnost.

Trhavinové nálože pro důlní střely Perforátor obsahovaly litou směs tritolu s hexogenem v poměru 50/50. Obal tvořil ocelový plech o tloušťce 1 mm válcového tvaru s čelní dutinou, vyloženou ocelovou vložkou. Ta měla tvar tlustostěnného kužele. Osa válce trhaviny byla shodná s osou kužele vložky. Průměr čela válce trhaviny vždy přesahoval průměr základny kužele vložky, přičemž obě základny při bočním pohledu ležely v jedné rovině. Roznět střely byl elektrický pomocí rozbušky č.8. Detonací střely se zformovala ocelová vložka a vytvořila se rychle letící střela s vysokou kinetickou energií, která destrukčně působila na okolí. Ve vzdálenosti 50 m od místa výbuchu se již účinky rázové tlakové vlny neprojevovaly, šířila se pouze silná zvuková vlna. Nálož se odpalovala z jednoduchého stojanu, na kterém bylo možné nastavit směr střely. Zaměření na cíl bylo přes zaměřovací drážku, upevněnou na obalu. Drážka sloužila zároveň jako rukojeť k přenášení střely. Nálože střel mohly mít různé rozměry a jím odpovídající hmotnost.

Účinky důlních střel odpovídaly původně očekávaným záměrům. Manipulace s touto střelou v porovnání s dříve používanou technologií byla rychlejší a podstatně se zvýšila bezpečnost práce. Nevýhodou byla silně záporná kyslíková bilance, což kladlo zvýšené nároky na větrání. Použití těchto střel se stalo vhodným doplňkem trhací techniky tam, kde trhací práce běžnými trhavinami neměla požadované účinky nebo byla z hlediska bezpečnosti práce obtížná a těžce proveditelná.

Při ražbě velkoprofilových děl byla zkoušena trhavina Obrysit s cílem dodržení pokud možno přesného hrubého výlomu díla. Touto trhavinou se nabíjely pouze konturační vrty. Funkčnost Obrysitu byla zkouškami plně ověřena. Nevýhodou bylo vlhnutí trhaviny s její následnou nefunkčností a krátká skladovací doba (4 měsíce). Příčinou bylo zřejmě jedno z plnidel trhaviny - drobné kuličky polystyrenu, které absorbovaly vodu.

Důlní doprava

Horizontální doprava

Sběrná horizontální doprava byla na všech těžených ložiscích kolejová. Na 1.a 2.patře ložiska ZH-J byla ruda z vozů vyklápěna do centrálního sýpu (CS), opatřeného na 3.patře násypnou stanicí pro plnění housenicového kloubového dopravníku Becker - Prünte. Jim byla ruda pomocí lokomotivy BND 30 přepravována do oblasti těžní jámy a vyklápěna do centrálního zásobníku (CZ). Tento způsob dopravy se ukázal jako nevhodný, především pro malou kapacitu a pro silné zanášení dopravních cest padajícím materiálem z přepravníku. Proto byl systém dopravy přepracován na přepravu materiálu ve vozech s obsahem 0,64 m2, později 1,25 m2.

Systém centrálních sýpů, ústících na 3.patro, byl zachován ve všech těžených ložiscích. Centrální sýpy byly na 3.patře osazeny pneumatickými žlabovými dopravníky, jimiž byly plněny důlní vozy a v ucelených vlakových soupravách dopravovány k CZ v prostoru Těžní jámy. Při dopravě rudy z ložiska ZH-Z byly kromě lokomotiv BND 30 používány i lokomotivy DH 30 a DH 70. Výklopníky nad CS byly standardně vybaveny automatickým vibračním vyklepáváním vozů od nalepené horniny. Pod výklopníky byly zabudovány rošty pro zamezení pádu velkých kusů do sýpu.

CZ byl vyústěn v důlní drtírně, v níž se ruda v prvním stupni drtila na velikost zrna 130 - 180 mm a poté plnila do skipové nádoby těžního zařízení.

Vertikální doprava

Vertikální doprava byla zajišťována na Těžní a Pomocné jámě. Těžní jáma byla vybavena těžním strojem ČKD 2 K 2505, osazeným ve strojovně v hlavě železobetonové těžní věže. Systém těžení byl Koeppe se dvěma těžními lany průměru 26,5 mm a jedním plochým vyrovnávacím lanem. Těžení bylo jednočinné (skipoklec s protizávažím). Těžní zařízení bylo uvedeno do provozu v roce 1965. Užitečná náplň skipu byla 5 t. Z výsypné stanice na povrchu byla ruda přes malý vyrovnávací zásobník elektrovibračním podavačem dopravována do drtírny druhého stupně, situované nad zásobníky úpravny. Propad ze skipového těžení byl nejprve těžen ručně z jámové tůně, po prohloubení Pomocné jámy a proražení šikmého komína do dna Těžní jámy bylo odtěžování zajištěno mechanizovaně na 6.patře.

Pomocná jáma byla vybavena těžním strojem ČKD 2 B 2009 s pevným a volným bubnem. Těžení bylo jednočinné (jednoetážová klec s protizávažím), užitečné zatížení bylo 2230 kg. Ocelová těžní věž měla výšku 11 m. Řádná jízda na laně a těžba byly povoleny 25.9.1971. Na nárazištích byly vozy naráženy pneumatickými narážedly, na ohlubni byly vytahovány pomocí vrátku VVS 103 B s nekonečným lanem. Vozíkový oběh byl vybaven řetězovkou.

Na ložisku ZH-HS byl ve fáracím komínu, spojujícím 0., 1. a 2.patro, instalován výtah U 500 Alimak, který sloužil pro fárání mužstva a dopravu drobného materiálu.

Větrání dolu

Po celou dobu činnosti dolu bylo větrání umělé, sací. Postupně vznikly 4 samostatné větrní oblasti, každá s hlavním ventilátorem. Byly to oblasti ZH-V, ZH-J, ZH-HS a ZH-Z.

V oblasti ZH-V byl hlavní ventilátor umístěn u Těžní jámy na úrovni -14 m. Jáma byla výdušná, vtažnými díly byla Pomocná jáma a Úvodní úpadnice.

V oblasti ZH-J byl hlavní ventilátor zabudován na Nové jámě, které byla výdušná. Vtažnými díly byla Těžní jáma, Úvodní úpadnice a štola 2.patra ZH-J.

Oblast ZH-HS měla hlavní ventilátor umístěn nad větracím komínem na Hornických skalách. Vtažným dílem byla štola 1.patra ZH-HS (štola Josef)

Oblast ZH-Z s hlavním ventilátorem měla výdušná díla štolu 0.patra (Hackelberk) a štolu 1.patra (Mír), vtažným dílem byla Úvodní úpadnice.

Bezkolejová mechanizace

Komplex pro ražení důlních děl sestával z vrtacího vozu a přepravníkového nakladače. Při dopravě rubaniny na větší vzdálenosti byl komplex doplněn o důlní přepravník, pro údržbu strojů a pro vyztužování důlních děl sloužil servisní vůz s pracovní plošinou.

Dobývací komplex tvořila mobilní souprava pro odvrt produkčních vrtů na mezipatrových chodbách, přepravníkový nakladač pro odtěžování rudy z výpustných systémů dobývek a mobilní impaktor pro rozbíjení velkých kusů rudy jak ve výpustných systémech, tak na roštech sypných komínů.

Ke strojům pro pomocné práce patří vozidla pro dopravu lidí, materiálu, trhavin, pohonných hmot, dále pak vozidla s plošinou pro vrtání vývrtů pro svorníkovou výstuž ve velkých výškách a pro vrtání pomocných vrtů k výstroji chodeb, ke stavění výztuže, mechanizace pro úpravu vozovek, včetně možnosti kladení panelů, nabíjecí vozy a další doplňky, které si vyžádala komplexnost nasazení této mechanizace.

Zpočátku bylo používání bezkolejové mechanizace orientováno na typ nakladače TLF 4 firmy JOY. Stroje byly plně hydraulické a závod ZH měl k dispozici 2 kusy. Jeden z nich byl přestavěn na razící vůz se dvěma vrtacími jednotkami VJ 1, vybavenými vrtnými kladivy Corona ES 300.

Pro první nasazení strojů byl vypracován projekt zkušební dobývky, která byla situována mezi 2. a 3.patrem ložiska ZH-J (bloky 301 a 307). Projekt řešil základní sjezdovou komunikaci s úklonem 20 %, rozfárání dobývky včetně sypného komína, vozovnu pro odstavení strojů s příslušenstvím a dílnu. Dále byly projekčně řešeny všechny technické náležitosti, spojené s ražbou a následnou těžbou. Bylo řešeno i vrtné schéma pro bezzálomové vrtání. Oba stroje byly dopraveny na 2.patro ve druhé polovině roku 1977.

Bezkolejové stroje byly postupně nasazovány na ložiscích ZH-HS, ZH-V a ZH-Z. Používaly se přepravníkové nakladače řady PN (1500, 1700, 2200), které vyráběly Banské stavby Prievidza. Jejich využití bylo nízké. V období 1981 - 1988 měl závod celkem 11 těchto strojů. Nízké využití bylo způsobeno především značnou poruchovostí strojů, nedostatkem náhradních dílů, ale i komplikovaností přesunu strojů mezi jednotlivými pracovišti. V přepočtu na odpracovanou motohodinu nakladače ale dosahovaly příznivého výkonu 44 - 47 t.

Konstrukce přepravníkových nakladačů řady PN byla odvozena z TLF 4. Jsou to samohybné stroje na kloubovém podvozku s naftovým hnacím agregátem Zetor 8601. Stroj se skládá ze skříně pohonu, která je tvořena svařovaným ocelovým rámem s místem pro řidiče (boční sezení), s palivovou nádrží, s čističem výfukových plynů, s pohonným agregátem, s rozvodovkou a náhonem hydromotorů a dále ze skříně nadstavby, která je nosnou částí ovládacích válců a ramen lžíce. Obě části jsou spojeny kloubem, který umožňuje vzájemné natáčení obou částí v podélném i příčném směru. Lžíce je umístěna v čele vozidla s možností čelního nabírání a vysypávání.

Nakladač měl 2 rychlosti pro jízdu vpřed i vzad, byl vybaven platinovým katalyzátorem výfukových plynů a promývačkou, kde se výfukové plyny zbavily sazí. Pohon nakladače byl hydrostatický. Kola byla poháněna hydromotory naší výroby HMB 630/2, které byly pro značnou nespolehlivost nahrazeny hydromotory Poclain 2400. Spotřeba nafty se pohybovala v rozmezí 15 - 17 l/Mth.

Výkon jednoho stroje při těžbě z dobývky se pohyboval v rozmezí 250 - 300 t/hl./sm. u PN 2200. Někdy byly používány na dobývce i dva stroje.

Výkony negativně ovlivňovala sekundární trhací práce, i když velké kusy rudy se odvážely nakladačem do prázdných výpustí a rozpojovaly se na konci směny. Později byl jeden nakladač upraven a osazen impaktorem firmy Nordstahl, jimž se velké kusy rozbíjely a značně se omezily sekundární trhací práce. Zkoušení impaktorů naší výroby se neosvědčilo.

Těžební výkon na dobývkách také ovlivňoval stav vozovek, při jejichž úpravě se používaly silniční panely. Velkou spotřebu pneumatik se podařilo snížit kooperací s Třineckými železárnami - Řetězárnou v České Vsi, která vyvinula pro tyto účely celoplášťové řetězy na požadovaný průměr pneumatik.

Elektrické přepravníkové nakladače měly být používány hlavně na ražbách důlních děl s obtížným větráním. Banské stavby Prievidza vyvinuly elektrický přepravníkový nakladač PNE 1700 s bočním a čelním vyprazdňováním lžíce. Tím bylo umožněno vysypávat obsah lžíce i do důlních vozů, což řešilo problematiku propojení bezkolejových ražeb s kolejovou dopravou. Závod ZH disponoval dvěma elektrickými nakladači. První byl nasazen do provozu v únoru 1988. Přesun stroje na pracoviště byl spojen s velkými obtížemi, neboť nebyl k dispozici dieselagregát PNA 44, pomocí něhož měly být elektrické stroje přepravovány.

V průběhu zkušebního provozu bylo na stroji provedeno několik zásadních úprav, hlavně navíjecího bubnu a naváděcího zařízení kabelu.

Protože výkon přepravníkových nakladačů s rostoucí vzdáleností dopravy prudce klesal, byl bezkolejový dobývací komplex doplňován přepravníky různých konstrukcé a velikostí. U malokapacitních strojů se materiál sypal zvednutím korby, u velkých strojů se většinou užíval hrablový dopravník.

Banské stavby Prievidza vyrobily prototyp důlního přepravníku PV 6, který byl zkoušen na ložisku ZH-HS od poloviny roku 1986.

Při ražbách, prováděných Báňsko-stavebním závodem, se používaly přepravníkové nakladače FADROMA typu LK 1.

Vrtací technika

Vrtání na ražbách horizontálních děl se provádělo vrtacími kladivy řady VK s pneumatickou podpěrou, vyráběné firmou Permon Křivoklát.

Na kolejových ražbách se používal vrtací vůz VV-4 se čtyřmi lafetami, které byly osazeny vrtacími kladivy VKS-45. Na bezkolejových ražbách byla používána jeho kolová modifikace. Výrobcem byly Uranové doly Příbram. Oba typy vrtacího vozu byly provozně velmi spolehlivé, manipulace s nimi byla velmi snadná. Vrtací vůz VV-4 vyžadoval pouze minimální odstavný prostor. Na bezkolejových ražbách dobývkových horizontů se úspěšně používaly vrtací sloupy VS-1B a VS-2.

Při ražbách komínů pomocí razících plošin RP-3 a RP-4 se odvrt čelby prováděl ručními vrtacími kladivy PT-29 a PT-36 sovětské výroby. Nastřelená rubanina se pod komínem odtěžovala nakladači NL-12-V, PML 5 nebo PPN 1. V případě možnosti se odtěžovalo přepravníkovým nakladačem.

Plně hydraulizovaný jednolafetový vrtací vůz PNV-1H s licenčně vyráběným hydraulickým kladivem HVK-125, zkoušeným na velkoprofilových ražbách Báňsko-stavebním závodem, se neosvědčil pro velkou poruchovost agregátů samotného vrtacího vozu i vrtacího kladiva. Výrobcem vrtacího vozu byly Banské stavby Prievidza, výrobcem vrtacího kladiva byl Permon Křivkolát.

Na závodě byla též zkoušena vrtací souprava s kladivem VKS-100 VM s kombinovaným pneumaticko-hydraulickým pohonem. Hlavními nedostatky byly velké rozměry soupravy a dvojí pohon.

Produkční vrtání se provádělo na horizontech jednotlivých dobývek osvědčenými pneumatickými soupravami švédské výroby Atlas Copco typu Simba Junior s vrtacími saňovými kladivy BBC-120 BF o hmotnosti 60 kg a spotřebě vzduchu 12 m3/min. Používaly se vrtné tyče o průměru 32 mm v délkách 1220 mm nebo 1830 mm.

Původně byly používány křížové vrtací korunky Sandvik Coromant švédské výroby, které byly vysoce kvalitní, později naše křížové korunky v rozměrové řadě 50, 55, 60 mm, které byly méně kvalitní. Byly zkoušeny i roubíkové korunky. Vrtné tyče oboustanně opatřené závity se vzájemně spojovaly ocelovými spojníky o délce 160 mm a vnějším průměru 43 mm. Výplach vrtné drtě byl centrální. Obsluha měla ovládací pult v dostatečné vzdálenosti, aby nebyla ohrožována opadem horniny při zavrtávání a výplachovou vodou. Soupravu obsluhoval jeden pracovník, který měl spojení s dispečerem závodu. Jednotlivé vějíře byly vyznačeny na bocích chodby a obsluha měla vrtné schéma vějíře včetně délek a úklonů jednotlivých vrtů.

Vrtná kladiva švédské výroby BBC-120 F měla nahradit kladiva naší výroby VKS-90 VMR. Provedené porovnávací zkoušky ukázaly, že kladivo VKS-90 VMR má nižší rychlost vrtání a není schopno navrtat 30 m dlouhý vrt s požadovaným průměrem vlivem nadměrného opotřebení vrtacích korunek. Proto byla nadále používána kladiva Atlas Copco BBC-120 F.

K odvrtu produkčních vějířů byla vyvinuta plně hydraulizovaná souprava SPS-1 H, osazená hydraulickým kladivem HVKS-125. Potíže s touto soupravou nastaly již při dopravě do dolu, protože nebyl k dispozici naftový napájecí agregát PNA 44 a dále bylo nutno odstraňovat časté závady na elektroinstalaci.

Pro odvrt velkoprofilových chodeb na úseku Báňsko-stavebního závodu byly používány vrtací vozy VV-2 a PNV 2 a zkoušen byl i plně hydraulizovaný jednolafetový vrtací vůz PNV 1 H, který ale nedosahoval potřebného výkonu.

Úprava rudy

Báňský závod RD Zlaté Hory byl vybudován pro těžbu a zpracování Cu rud o kapacitě 260 kt rudy za rok. Později byla kapacita zvýšena na 280 kt rudy za rok.

V roce 1965 byla zahájena těžba Cu rudy a výroba monometalického Cu koncentrátu, který byl zhutňován v Kovohutích Krompachy. Pro tuto výrobu byla soustředěna těžba na monometalickém ložisku ZH-J a ZH-HS.

Při úvodních pracích geologického průzkumu v roce 1952 byla zvažována i těžba polymetalických rud, která však pro neexistující technologie a hutě pro zpracování kolektivního koncentrátu nebyla realizována. V polovině 80.let byla zkušebně ověřována výroba kolektivního koncentrátu z ložisek ZH-V a ZH-Z za účelem budoucího zpracování v nově budovaném hydrometalurgickém závodě v Bruntále.

Drcení

Primární drtírna byla umístěna v dole v bezprostřední blízkosti těžní jámy pod 5.patrem. Byla osazena ostroúhlým kuželovým drtičem 1055, výrobce Přerovské strojírny, kam vstupovala rubanina o kusovosti 500 mm z centrálního zásobníku a byla drcena na velikost 130 mm. Později byl tento kuželový drtič nahrazen čelisťovým drtičem DCJ 1000 x 1000 typ 1036 s výstupem 150 - 180 mm. Takto drcená ruda padala do 20 m3 zásobníku nad plnící stanicí skipu. Odtud byla napuštěna do odměrné nádoby a k jeho nasypání do skipu. Dále byla rubanina dopravována Těžní jámou na povrch.

Vytěžená ruda byla ze skipu vypouštěna ve vyprazdňovací stanici skipu, která byla umístěna nad úrovní sekundární drtírny v těžní věži, do malého zásobníku, ze kterého byla napouštěna na elektromagnetický vibrační rošt, rozteč roštnic 60 mm. Přepad roštu 60 - 130 mm byl drcen v čelisťovém drtiči V 8-2 N, propad roštu pod 60 mm byl tříděn a zároveň odvodňován na třídiči MOGENSEN, odkud frakce nad 40 mm byla drcena spolu s výstupem čelisťového drtiče V 8-2 N na kuželovém drtiči Symons 1044 na na zrnitost pod 40 mm. Frakce 4 - 40 mm byla odváděna z třídiče MOGENSEN spolu s výstupem ze Symonsu do dvou velkoobjemových zásobníků (každý pro 1400 t, se 4 výpustěmi) jako vsádka do tyčových a kulových mlýnů. Nejjemnější materiál 0 - 4 mm odcházel z třídiče MOGENSEN s vodou potrubím jako přídavná voda do mlýnů.

Mletí

Mletí rudy bylo rozděleno na dvě samostatné mlecí linky. Před vstupem do tyčových mlýnů byla ruda hmotnostně sledována vážením z pásu. Každá z obou mlecích linek byla osazena tyčovým mlýnem TM 20/30, kam vstupovala ruda o zrnitosti pod 40 mm. Tento 1.mlecí stupeň představoval hrubé mletí na zrnitost pod 4 mm. Hustota při mletí byla vyjádřena hmotnostním poměrem K:P = 0,4:1. Rychlost otáčení tyčového mlýna byla 20 ot./min. Výtok z tyčového mlýna byl čerpán čerpadlem MAPE 100 do dvou paralelně řazených třídících hydrocyklónů o průměru 500 mm, které odtříďovaly hrubší materiál do dvou paralelně řazených kulových mlýnů GM 20/30, odkud vycházel rmut o zrnitosti 40 - 50 % pod 0,075 mm a hustotě 900 - 1300 g/l. Tento rmut byl v uzavřeném cyklu tříděn na výše uvedených hydrocyklonech, odkud vystupoval sliv o zrnitosti 60 - 70 % pod 0,075 mm a o hustotě 500 g/l přímo jako vstupní rmut do základní flotace. Mlýnice dosahovala výkon až 26 t rudy na 1 linku za hodinu. Pro zvýšení výkonu byl používán 5.kulový mlýn GM 20/30, který pracoval zcela samostatně s výkonem 6 t/hod., a který zvyšoval maximální výkon celé mlýnice na 58 t/hod.. V rámci intenzifikace úpravny byla kulová náplň 5.mlýna nahrazena náplní tyčovou a výmel byl dále zpracováván v kulových mlýnech obou linek.

V letech 1965 - 1966 bylo zkoušeno pryžové vyložení mlýnů švédské výroby TRELLEBORG, které zásadním způsobem snížilo hlučnost při zachování výkonu mletí. Přestože se obložení osvědčilo, nebylo pro devizoví pořizovací náklady v dalších letech nakupováno.

Flotace

Základní flotace byla tvořena 22 celami typu Mechanobr 2,8 m3, přičemž 1.cela byla využívána jako agitační nádrž, kam byly dávkovány agitační přísady:

• KEX (kaliumetylxantogenát) 60 - 80 g/t v 5 % roztoku
• pěnič AROMA olej (syntetický pine-oil) 20 - 30 g/t
• vápenné mléko 2,8 - 3,0 kg CaO/t - pH 11

Koncentrát základní flotace byl veden na řadu přečistných flotací, tvořených celami Mechanobr 1,3 m3, přičemž koncentrát prvních osmi cel základní flotace byl veden přímo do 1.pročistky, zatímco základní koncentrát z 9. až 22.cely byl veden do 1.přečistky přes přečerpávací jímku. Přečišťování koncentrátů jednotlivých přečistek probíhalo obvyklým způsobem, tj. pěna přečistky byla vedena do 1.cely přečistky následující (do pěny 2.přečistky bylo ještě přidáváno vápenné mléko) a z 3.přečistky vycházel koncentrát CuFeS2 o obsahu 20 až 23 % Cu při výnosu přibližně 2,7 % hmotnosti a výtěžnosti Cu do koncentrátu nad 90 % Cu ze vsádky o kovnatosti 0,55 - 0,65 % Cu. V případě nižší kvality Cu koncentrátu v důsledku vyšší přítomnosti pyritu FeS2 byla zařazována do provozu ještě 4.přečistka o 4 celách Mechanobr 1,3 m3, odpad 4.přečistky byl pak vrácen do 1.přečistky.

Odpad základní flotace byl kontrolován kontrolní flotací, složenou z 8 cel Mechanobr 2,8 m3, na kterou byly dávkovány flotační přísady KEX jako sběrač v množství 20 - 30 g/t a olej AROMA jako pěnič, v množství 5 - 10 g/t.

Koncentrát z kontrolní flotace odtékal přes čerpací jímku do základní flotace. Odpady 1.přečistky byly odváděny přes čerpací jímku do základní flotace, vyjímečně při nízké kvalitě koncentrátu zde byly zaváděny také odpady 4.přečistky se snahou nabohacení vstupního rmutu. Jinak tekly odpady 4.přečistky do vstupu 1.přečistky.

Finální koncentrát CuFeS2 z poslední přečistky byl shromažďován v zahušťovači č.1 s přepadem do rezervního zahušťovače č.2, ze kterého odtékal sliv do zahušťovače č.3. Z něj již odtékala vyčeřená voda. Proces odvodňování CuFeS2 koncentrátu probíhal ve dvou vakuových filtrech typu 20 KT 30, odvodněný koncentrát byl po zvážení vysypán na deponii a připraven na expedici do Kovohutí Krompachy.

V roce 1988 byl v jedné kampani vyroben kolektivní koncentrát s řízeným obsahem pyritu podle technologie ÚVR Mníšek pod Brdy z lokality ZH-V. Vyrobený koncentrát nesplňoval požadavky Hydrometalurgického závodu v Bruntále v obsahu kovů pro zpracování. Obsah Cu byl nad 3,5 % a Zn pod 28 %. V roce 1989 byla použita technologie přímé selektivní flotace na stávajícím zařízení. Ta v principu spočívala v prvé fázi ve flotaci chalkopyritu a aktivovaného pyritu při předchozí depresi sfaleritu a v druhé fázi po agitaci rmutu s CuSO4 byl flotován sfalerit. Tímto flotačním postupem došlo k výraznému zvýšení obsahu Zn až na 34 %, ale při nízké výtěžnosti 48 %.

V roce 1991 bylo již zpracováno 38 040 t polymetalické rudy z ložiska ZH-V s lepší kovnatostí, stoupl obsah Zn v koncentrátu na 36 % při výtěžnosti 85,23 %. Dále byla rozšířena flotace a přečištění CuFeS2 meziproduktu na nové flotační lince. Takto vyrobený koncentrát měl obsah Zn a Pb nad 40 % a byl již prodejný.

Poslední ruda z polymetalického ložiska ZH-V byla zpracována v roce 1992.

V roce 1990 bylo započato se zpracováním rudy z ložiska ZH-Z. Bylo zpracováno 81 050 t rudy s obsahy 1,202 % Zn a 0,615 g Au/t. V tomto roce se začala používat pulzační sazečka Denver selective jig v mlecím cyklu k získávání volného zlata. Technologie úpravy byla závodem vyvíjena za provozu. Gravitační koncentrát Au ze sazečky obsahoval 168,7 g Au/t při výtěžnosti 12,31 %. Flotační Zn koncentrát obsahoval 40,73 % Zn a 13,64 g Au/t při výtěžnosti Au 53,47 %. Výtěžnost Zn byla 81,22 %.

V roce 1991 bylo zpracováno již 206,18 kt rudy s obsahem 1,15 % Zn a 2,118 g Au/t.

Flotací vyrobený koncentrát obsahoval 42,04 % Zn a 11,98 g Au/t. Gravitační koncentrát zlata ze sazečky měl 587,6 g Au/t při výtěžnosti 35 %. Dále byl vyráběn flotační koncentrát mědi s obsahem 71,08 g Au/t při výtěžnosti Au 24,78 %, který byl prodejný jako Au koncentrát. Další zlato bylo vázáno na Zn koncentrát s obsahem 12 - 18 g Au/t při výtěžnosti 20,22 %.

Protože v druhém pololetí došlo ke snížení obsahu zlata ve flotačním koncentrátu pod 50 g Au/t, byl tento koncentrát po instalaci multigravitačního separátoru MOZLEY v roce 1992 přepracován na jemný gravitační koncentrát zlata a koncentrát zinku s obsahem zlata 10 - 14 g Au/t. Tímto přepracováním Zn koncentrátu s obsahem 47,6 g Au/t byl vyroben gravitační koncentrát s obsahem 187,6 g Au/t při výtěžnosti 69,4 %.

V roce 1992 se zpracovalo 210,385 kt rudy s obsahem 1,2 % Zn a 2,15 g Au/t vytěžené rudy.

V průběhu zpracovávání Zn-Au rudy byl také ověřován odstředivý separátor Knelson na přepracování Zn koncentrátu a na kontrolu flotačních odpadů. Tento separátor ale nedosáhl lepších výsledků než separátor MOZLEY.

Při provozu separátoru Knelson na odpadech byla při vyhovující kvalitě koncentrátu nízká výtěžnost a naopak lepší výtěžnosti se dosahovalo při velmi nízké kvalitě koncentrátu.

Ve druhé polovině 80.let se připravoval záměr využít část odpadních písků k zakládání vydobytých komor na ložisku ZH-J, ale i na dalších ložiscích. K tomu bylo vybudováno poloprovozní zařízení na flotační úpravně, v němž se vhodná část odpadních písků separovala a hydraulicky dopravovala do připravené vytěžené komory nad 2.patrem ZH-J. Zkušební provoz ukázal, že bez spolehlivého a kvalitního podávacího čerpadla je tato technologie nepoužitelná. Jelikož vhodné čerpadlo nebylo k dispozici, byl celý výzkum ukončen.

Závěr

Podle aktualizovaného postupu útlumu byla těžba na monometalických ložiscích ZH-J a ZH-HS ukončena k 30.6.1990, těžba na polymetalickém ložisku ZH-V byla ukončena k 30.6.1992 a na polymetalickém ložisku ZH-Z k 31.12.1993.

Symbolický poslední vůz rudy z dolu byl vytěžen Těžní jámou dne 17.12.1993.

Likvidace dolu spočívala v demontáži a vyvezení technologického zařízení, které by mohlo způsobit při jeho ponechání v dole ekologické problémy, a v uzavření hlavních důlních děl, a tím zamezení vstupu do podzemí. Z důlních děl byly až do konce června 1998 stále udržovány Pomocná jáma a 5.patro ZH-V z důvodu čerpání pitné vody pro sodovkárnu, která byla zřízena v objektech, původně určených pro nový závod. V důsledku ukončení stáčení vody firmou Zlatohorský pramen byl na začátku července 1998 ukončen provoz důlních čerpacích stanic, technologické zařízení vyvezeno z dolu a důl až po 3.patro zatopen.

Na povrchu spočívala likvidace v zajištění trvale ohrožených zálomových oblastí, v terénních úpravách a rekultivaci hald, v demontáži technologického zařízení a v rekultivaci odkaliště.

K 31.12.1993 byl závod Zlaté Hory v rámci změny organizace podniku jako samostatná vnitropodniková jednotka zrušen.

Tabulka 1. Přehled těžby a výroby závodu Zlaté Hory

(Cu, Pb, Zn v kt, Au v kg)

Tabulka 2. Dosažené technicko-ekonomické parametry dobývací metody otevřená komora

Tabulka 3. Ponechané zásoby na ložisku Zlaté Hory