DĚJINY DOLOVÁNÍ ZLATÝCH A POLYMETALICKÝCH RUD VE ZLATÝCH HORÁCH

Zlaté Hory se pod svým původním názvem Zuckmantel, počeštěně Cukmantl, připomínají v papežském dopisu českému králi Václavu I. ze dne 27.4.1224 a mnohými historiky bývá toto datum považováno za dobu založení obce. Název Zlaté Hory byl přijat teprve po ukončení 2.světové války. V roce 1263 se Zuckmantel uvádí ještě jako hornické sídliště a od roku 1306 je již nazýván horním městem. Kdy byl městu udělen znak, není známo.

Rudné bohatství Jeseníků bylo známo již v dávných dobách. Počátky rýžování zlata v této oblasti sahají až do doby bronzové. Rozsáhlejší rýžovnické sejpy dodnes najdeme nejen v okolí Zlatých Hor, ale také podél břehů Moravice, Zlaté, Černé a Bílé Opavy a Černého potoka. Nejstarší rýžoviště na řece Opavě se táhnou na vzdálenost zhruba 30 km mezi Vrbnem a Krnovem, kde byly zjištěny koncentrace zlatinek až 2 g zlata na 1 m3 náplavů na rýžovištích mezi Andělskou Horou a Krnovem.

Další archeologické nálezy, i když nepřímo, dokazují, že o jesenické rudy, zejména zlato, měli zájem také Keltové, kteří v laténu postavili oppidum na Starém Hradisku u Prostějova, kde zlato mincovali.

Další velmi zajímavou a také archeologicky ověřenou zlatorudnou oblastí Jeseníků je Suchá Rudná, stará hornická obec, která bývala střediskem někdejších rýžovnických prací.

Směrem do středu obce se táhnou dvě terénní propadliny, způsobené starými hornickými pracemi na žilách Měkká a Podmáslí. Na těchto žilách a především na jejich výchozech bylo zahájeno povrchové dobývání již v době bronzové a postupovalo do hloubky kolem 30 až 40 m.

Nejednalo se o rudní žíly v pravém slova smyslu, ale o dobývání černých, silně pyritizovaných břidlic, poměrně silně obohacených zlatem, které vznikly jako sedimenty v hlubších partiích moří.

Je pravděpodobné, že i v době slovanského osidlování Českých zemí a zvlášť pak v období rozkvětu Velkomoravské říše, se v této horské oblasti rýžovalo zlato.

V písemných pramenech se uvádí velké množství zlata, které vlastnila polská knížata v letech 950 až 1050, za panování Měška I., Boleslava Chrabrého a Břetislava I. S velkou pravděpodobností lze předpokládat jesenický původ tohoto zlata.

Četné spory mezi českými a polskými vladaři o Zlatohorsko v 11. a 12.století velmi ublížily hornickému podnikání v této oblasti. Územní spory vyvrcholily v roce 1222, kdy moravský markrabě Vladislav Jindřich, bratr českého krále Otakara I., přičlenil Zlatohorsko k Českému království. Přesto, že vratislavský biskup Laurentius žádal papeže Honoria III. o zásah proti českému králi a navrácení tohoto území, zústalo Zlatohorsko pod správou Českého království až do 15.století.

Nejstarší zmínka o hornictví na Zlatohorsku pochází z roku 1263, a to v listině pro fojta v Glucholazech, avšak konkrétní písemné zprávy o zlatohorských dolech jsou zaznamenány až v letech 1318 až 1343. Jedná se o žádost zlatohorských těžařů k jihlavskému hornímu soudu o radu při řešení hornoprávních sporů. V žádosti jsou uvedeny názvy dolů Goldschmied, Kámen, Svobodný Kámen a Starý Kámen.

Střediskem nejstaršího hlubinného dobývání byla Příčná hora. Již ve 14.století byly doly hluboké přes 60 m a byly odvodňovány dědičnými štolami. Jedním z význačných hornických děl na západním svahu Příčné hory je stará dědičná Hackelberská štola, která byla zaražena kolem roku 1377. Je to ručně ražená křivolaká štola, která dosahuje délky přes 800 m.

Koncem 14.století nastal útlum hornických prací v okolí Zlatých Hor. Stalo se tak v době poměrně rychlého střídání dědiců vévodství Opolského. V roce 1440 bylo Zlatohorsko dáno vévodou Václavem do zástavy vévodovi Bolkovi z Opole. v roce 1460 postoupil Bolkův nástupce, kníže Mikuláš, Zlatohorsko Jiřímu z Poděbrad, proti kterému vznikal na česko-polském pomezí značný odpor. V čele tohoto hnutí stál vratislavský biskup Jošt z Rožmberka, který v roce 1467 Zlaté Hory dobyl a Zlatohorsko zůstalo od té doby majetkem vratislavského biskupství až do sekularizace církevního majetku v roce 1810.

Také na svazích Zlatého Chlumu nad Jeseníkem bylo již před rokem 1200 hlubinně dobýváno zlato. Ložisko bylo těženo ve směrné délce asi 400 m, i když je jeho délka podstatně větší. Stará důlní díla jsou ještě dnes v terénu patrná. Kovnatost zlatonosných žil se pohybovala od 2,7 do 15 g na tunu žíloviny.

Koncem 15.století znovu oživla stará rýžoviště zlata v okolí Zlatých Hor, a to jak ve starých rýžovnických terénech v povodí řeky Opavy, tak zejména pod severními svahy Příčné hory, kde bylo poměrně rozsáhlé údolí zaplněno až 100 m mocnou vrstvou glaciofluviálních sedimentů, ve kterých bylo zlato uloženo v poměrně značných koncentracích až v nejspodnějších vrstvách. Staří havíři těžili toto sekundárně uložené zlato převážně mělkými jámami. Tomuto způsobu těžby se říkalo “měkké dolování” a tento výraz se poprvé objevil v záznamech o těžbě v roce 1528 a byl používán až do roku 1606. Toto dolování bylo soustředěno převážně v oblasti mezi Zlatými Horami a Glucholazy. Značné přítoky důlních vod znesnadňovaly hornické práce a proto vratislavský biskup Baltazar z Promice vydal dne 8.2.1550 příkaz k ražení dědičné štoly pro odvodnění “měkkých dolů”. Ražení této štoly bylo zahájeno u Glucholazů již 5.3. téhož roku. V roce 1598 byla štola dokončena v prostoru dnešního nádraží ve Zlatých Horách a měřila skoro 6 km. Z této štoly pak byly raženy další chodby a dobývky. Nejznámějšími doly, využívajícími štolu Tří králů byly Sorkelsberg a Měkký cech. Současně s příkazem k ražení uvedené štoly Tří králů, byl vydán horní řád pro “měkké doly” a byl pro ně zřízen samostatný horní úřad. Všechna tato biskupská opatření nasvědčují tomu, že “měkké dolování” přinášelo dobré výnosy.

Důkazem rozvoje hornictví na Zlatohorsku počátkem 16.století bylo udělení biskupského práva z roku 1515 pro ražení zlatých mincí. Stalo se tak zásluhou vratislavského biskupa Jana Thurza, který pocházel z rodu významných báňských podnikatelů v Banské Bystrici a dalších rudných revírech nynějšího Slovenska. V roce 1510 vydal tento biskup horní řád pro zlatohorské doly. Nový horní řád pro všechny doly ve Slezsku byl vydán roku 1526 markrabím Jiřím z Hohenzolernu společně s knížetem Janem Opolským, s úmyslem povzbudit hornickou činnost především v jesenické oblasti.

V roce 1530 byla vyzmáhána stará dědičná štola na Altenberku, na západním svahu Příčné hory. Ražení této štoly je uvedeno v záznamech z roku 1318 a ražení nové štoly bylo zahájeno v roce 1477.

V druhé polovině 16.století se začala dobývat ložiska měděných rud v jihovýchodní a jihozápadní oblasti Příčné hory. Nálezy těchto rud znovu oživily hornické podnikání, které se plynule rozvíjelo až do roku 1620. Další úpadek dolování byl způsoben třicetiletou válkou a epidemií moru na Zlatohorsku. Také rozvoj železorudného hornictví v Jeseníkách a jejich blízkém okolí způsobil odchod mnoha havířů ze zlatohorské oblasti.

Jedním z hlavních důvodů stagnace hornictví na Příčné hoře v druhé polovině 17.století byly značné přítoky důlních vod, které nestačily odvádět tehdejší dědičné štoly, na jejichž obzorech byly rudné zásoby již vesměs vydobyty. Uvedené přítoky důlních vod ztěžovaly postup hornických prací směrem do hloubky. Ražení dalších a hlouběji založených dědičných štol byla záležitost velmi nákladná a hlavně dlouhodobá, při tehdejším ručním ražení želízkem a mlátkem. Proto se důlní podnikatelé snažili odvodňovat doly pomocí čerpadel. Pro uskutečnění tohoto záměru však chyběla potřebná energie pro pohon těchto čerpadel, protože Příčná hora a její blízké okolí neposkytovaly potřebné vodní toky pro pohon vodních kol. Byl tedy vypracován projekt výstavby míhadlového přenosu sil od takzvané Kunstšachty na jihozápadním úbočí Příčné hory až na vzdálenost více než 1 km dlouhou k náhonu, kterým byla přiváděna voda z Černé Opavy, u kterého mělo být postaveno vodní kolo o průměru 26 m. Pomocí míhadel, jejichž systém překonával výškové rozdíly dvou údolí a dvou horských hřbetů, byla přenášena síla ještě další soustavou míhadel, postavených ve štole, až k Schimandlově šachtě, hluboké zhruba 200 m. Touto slepou jámou pokračovala další míhadla na vzdálenost asi 80 m až k vodní jímce, odkud byla voda čerpána na úroveň dědičné štoly. Toto vynikající technické dílo z poloviny 17.století nebylo však schopno odvodnit většinu dolů v této části Příčné hory.

Na mapě Moravy Jana Amose Komenského z roku 1627 jsou zakreslena horní města i drobnější obce v Jeseníkách, ve kterých se dobývaly různé rudy. To svědčí o významu rudného bohatství v této oblasti. Pro povznesení hornictví v Jeseníkách bylo dekretem biskupa Karla Ferdinanda ze 4.5.1653 schváleno společné horní podnikání měst Jeseníků a Zlatých Hor. Také pozdější nové potvrzení dřívějších privilegií, udělených Zlatým Horám, počínaje Bolkovým z roku 1455 až po Ferdinandovo z roku 1653, stvrzené biskupem Bedřichem, sledovalo povzbuzení těžařů k obnovení dolování. Rozpory při placení příspěvků na doly mezi Jeseníkem a Zlatými Horami se vyhrotily do té míry, že v roce 1689 bylo společné horní podnikání obou měst ukončeno. Postupný úpadek zlatohorského dolování pokračoval, takže hrozilo nebezpečí ztráty výhod, vyplývajících z predikátu “horní město”. Těžkou ránu hornictví zasadily požáry města v letech 1699 a 1702 a následující prusko-rakouská válka. Po jejím ukončení následovalo dělení Slezska, které vyvolalo další pokles těžby rud. To byl také důvod, proč byly dvorským reskriptem s platností od roku 1753 odebrány výhody horních měst Jeseníku a Zlatým Horám. Ukázalo se, že příplatky na doly z městských pokladen byly menším finančním zatížením než předepsané daně, od kterých byla horní města osvobozena.

V roce 1755 převzal zlatohorské doly do vlastní režie vratislavský biskup Gothard von Schafgotsch, který těžbu pro neúspěch ukončil v roce 1787 a předal doly do správy státu. Ten pak doly uzavřel. Přes snahu o obnovení dolování v polovině 19.století se tento záměr pro nedostatek finančních prostředků nepodařil a definitivní konec hornické činnosti se uvádí k roku 1883.

Novodobá historie zlatohorského rudného revíru byla zahájena geologickým vrtným průzkumem v roce 1952. Postupně se ověřovala rudná ložiska v prostoru Modré štoly, Hackelberské štoly a bylo objeveno nové ložisko, Zlaté Hory - jih, které nebylo postiženo starou hornickou činností jenom proto, že v této oblasti nevycházely rudní žíly na povrch. Další průzkum byl zaměřen na oblast zvanou Hornické skály, kde byly ověřeny měděné rudy. Průzkum pak pokračoval hloubením jam a zaražením překopů. Výstavba nového dolu byla ukončena v roce 1966 a bylo zahájeno dobývání polymetalických žil s obsahem Cu-Zn-Pb-Au-Ag rud.

17.12.1993 byl ve Zlatých Horách vytěžen poslední vůz rudy a byla zahájena likvidace dolů.