DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ A RUD V OBLASTI VÝCHODOČESKÉ UHELNÉ PÁNVE

Těžba uhlí

Období do roku 1945

První záznamy o těžbě uhlí jsou z konce 16. století. Opat Kašpar, představený křesoborského kláštera, povolil listinou z 15.8.1570 vyhledávání a dobývání uhlí na Žacléřsku Jakobu Rabemu z obce Oppau. Tehdy šlo zřejmě jen o pokusy získat co nejjednodušším způsobem surovinu z výchozů uhelných slojí. Začátkem 17. století upozorňuje opat Tobiáš, že na Žacléřsku je zanedbávána těžba železné rudy a většina pozornosti je věnována uhlí. Jde tedy o zápisy, které potvrzují nejstarší těžbu uhlí z celého českého křídla vnitrosudetské pánve. Je možné předpokládat, že hornická činnost zde začala již před vlastní těžbou uhlí, a to pokusy těžit železnou rudu. Zájem byl zřejmě o nabohacené slojové partie pelosideritů, které sice nebyly jakostní rudou, ale snadno se upravovaly. To, že se zde tento druh suroviny vyskytoval, dokládá ještě donedávna označování některých slojí v nadloží jako železné.

Rovněž dolování uhlí na Svatoňovicku je velmi starého data. Podobně jako na Žacléřsku jsou známy pokusy o těžbu z přelomu 16. a 17. století. Z trutnovské kroniky Šimona Hüttlera je známo, že v červnu 1590 se strhla v této oblasti bouře a přívaly vod byla u Markoušovic odkryta uhelná sloj. Uhlí bylo prověřeno kováři v Trutnově. Z archivních záznamů náchodského panství je zřejmé, že se uhlí těžilo na úbočích Jestřebích hor již okolo roku 1634. Po roce 1703 jsou doloženy báňské práce z okolí Markoušovic a Strážkovic, které se soustředily do výchozových partií uhelných slojí. Nejkvalitnější kusové uhlí bylo na příkaz vrchnosti dodáváno pro potřeby dvorního kováře v Náchodě. Po domácku provozovaná textilní výroba si však nekladla velké energetické požadavky, většinou se vystačilo se dřívím nebo dřevěným uhlím. Většímu podnikání neprospěla jak porážka selského povstání roku 1775, tak i zadlužnost náchodské vrchnosti (J.A.Desfourse).

Skutečná těžba na Svatoňovicku a Žacléřsku se rozvinula až před koncem 18. století. Byla legalizována těžba uhlí, které bylo vyjmuto z pozemkového vlastnictví vrchnosti a zařazeno mezi vyhrazené nerosty. Tím bylo umožněno báňské podnikání i drobné buržoazii. Na základě majetkoprávní a hospodářské diferenciace, ale i odlišných geologických podmínek, vzniká v této oblasti několik báňských středisek. Žacléřská vrchnost, zastupovaná v báňském podnikání Studijním fondem, byla sice na Žacléřsku značným producentem uhlí, ale pro nedostatek finančních prostředků neměla tak výsadní postavení jako vrchnost náchodská na Svatoňovicku. V počátcích jí konkurovali především J.Bohl, F. a V. Erbenové, K.Czerwenka a J.Ch.Büchner. Vliv na dobývání uhlí mělo i majetkoprávní rozdělení oblasti. Severní část Svatoňovicka (okolí Markoušovic) patřila k trutnovskému panství, které nemělo o báňské podnikání příliš zájem. Tak se otevřelo pole působnosti podnikavější náchodské vrchnosti (Piccolomini, P.Kuronský a K.Zaháňská), která vybudovala několik dolů, jejichž produkce stačila krýt nejen místní potřebu, ale zásobovala i vzdálenější textilky. Kromě náchodské vrchnosti podnikali na Svatoňovicku ještě A.Wichterey, F.Schwartschik a J.Čermák, ovšem bez potřebného kapitálu, takže byli odkázáni jen na příležitostný prodej uhlí v blízkém okolí.

Není tedy pravdou, jak se tradovalo, že těžba uhlí začala až v 18. století. V té době již dochází k rozvoji těžby, protože nebylo nožno uspokojit zvýšenou poptávku po topném dříví. Uhlí se začalo používat při výrobě cihel, vápna, ve sklárnách a kovárnách. V té době vznikají uhelné doly, jejichž provoz byl organizován podle rudných dolů.

roce 1820 bylo vytěženo na Žacléřsku 2200 t uhlí, z toho polovina připadla na vrchnostenské doly. V té době se na Svatoňovicku pohybovala roční těžba uhlí kolem 4500 t, z čehož asi 70 % připadalo na vrchnostenské doly. V odbytové krizi na konci 20. let 19. století dochází k útlumu těžby. Na Žacléřsku jsou hlavní doly v rukou Studijního fondu, F.Erbena a F.Bergra. Roční těžba na začátku 30. let klesla na necelých 1700 t. Na Svatoňovicku bylo při odbytové krizi v provozu jen 5 dolů, a to K.Zaháňské, A.Dintera a A.Tschiswitze, J.Schwartschika a G.Kommlera, F.Burkarta, W.Bergera. Celková těžba byla kolem 5500 t.

Koncem 30. let nastává další nárůst poptávky. Na Žacléřsku se zvyšuje počet propůjčených dolů, celkem je zde v provozu 8 závodů. Produkce uhlí se v roce 1840 zvýšila na 6600 t. Těsně před rokem 1840 bylo na Svatoňovicku 7 závodů. Jeden s 15 doly (Josef u Bohdašína, Dorota a Luisa u Rtyně, Albertina u Petrovic, August, Trojice, Eustach a Prokop u Svatoňovic, Antonín, F.Xaver, Petr a Ignác u Starého Sedloňova, Adam u Strážkovic, Benigna a Ignác u Odolova) byl náchodské vrchnosti, která vlastnila i doly u Markoušovic a Ždárek (Jan, Rafael, Antonín, Vilemína). Hrabě Kolowrat vlastnil doly Florián a F.Saleziánský u Odolova, D.Kodeta a A.Kozlík měli důl Josef u Bohdašína, Šimkové a později R.Manger důl Petr u Rtyně, A.Wichterey doly Barbora a Bedřich u Horního Kostelce. Roční produkce uhlí se pohybovala kolem 10 000 t, většina připadala na náchodskou

Kolem roku 1840 začínají významné změny v uhelném podnikání. V roce 1842 je prodáno náchodské panství Schaumburgům z Lippe a následuje jejich snaha o koncentraci báňského podnikání na Svatoňovicku vykoupením řady malodolů, podstatným rozšířením propůjček dolových měr. Přesto se jim nepodařilo vytvořit monopol. V té době totiž získala státní montánní správa několik kutisek u Svatoňovic (při průzkumu byla roku 1846 založena štola Ida). V roce 1843 převádí rytíř z Fedelsteinu největší žacléřský podnik na synovce barona Silbersteina. V pánvi sice nastává určitá koncentrace majetku, ale i napjaté vztahy, protože baron Silberstein, podnikající na Žacléřsku, zakoupil důl Josef u Bohdašína. Teprve nutnost společného postupu těžařů proti rostoucí konkurenci walbřišského uhlí a odprodeji dolu Josef Schaumburgům situaci v pánvi uklidnily.

Silberstein obnovuje na 24 mírách na Žacléřsku několik menších dolů a buduje poměrně dobře vybavený důl Eliška, který byl na Žacléřsku největším producentem uhlí. Mezi střední podnikatele patřil v té době R.Manger, který otevřel doly u Černé Vody a Radvanic. Roční těžba se kolem roku 1850 pohybovala kolem 15 000 t. Vyšší těžbě bránily špatné odbytové možnosti. Na dolech barona Silbersteina pracovalo v polovině 50. let minulého století asi 100 dělníků, kteří těžili 10 000 t uhlí ročně, u bratří Müllerů byla roční těžba 5500 t, u R.Mangera v Černé Vodě a F.Gaberleho byla roční těžba po 1500 t.

Na Svatoňovicku se kolem roku 1850 pohybovala roční těžba kolem 25 000 t. Nově budované doly Ida a Xaver byly již na dobré technické úrovni. Těžba mohla být vyšší, problémem zůstávaly špatné dopravní poměry. Ty měla zlepšit stavba železnice. Přesto se podařilo v polovině 60. let zvýšit roční těžbu na téměř trojnásobek (70 kt).

Ve srovnání se Žacléřskem a Svatoňovickem byla těžba uhlí na Radvanicku mnohem mladšího data. V počátcích produkce uhlí v roce 1840 byla těžba jen 300 t. Franz Lamprecht vlastnil v Radvanicích a Jivce 22 dolových měr. R.Manger zakládá na 13 dolových mírách ve Chvalči důl Celestýn. Koncem 40.let 19.století je ročné těžba klem 1300 t uhlí. Další dolové míry získala firma Klein-Lanna a Liebig v Radvanicích, Chvalči, Zlaté Olešnici, Bernarticích, Dolních Vernéřovicích, Bystrém a Zbečníku.

Na Svatoňovicku se těžba soustřeďuje na štoly Ida a Xaver a tři další šachty (tzv. strojní). Ty jsou postupně vybaveny parními stroji, především na čerpání důlních vod. Povrchové svážné jsou nahrazovány koňskými drahami. Na sklonku 50.let minulého století bylo zahájeno koksování uhlí. Důvodem byla malá produkce kusového uhlí, které bylo žádané, kdežto drobné uhlí nalézalo odbyt jen s obtížemi. Nesnášelo delší transport, ale i dlouhodobější skladování. Roční produkce koksu byla 1500 t. Rozvoj podnikání byl v polovině 60.let přerušen jednak odbytovou krizí, jednak následky prusko-rakouské války. Těžba se snížila na polovinu. Následuje ale další vzestup těžby, v roce 1868 se vytěžilo asi 80 kt uhlí a začátkem 70.let přesahovala roční těžba 90 kt. Uhlím ze zdejších dolů byly zásobovány především Hradec Králové, Trutnov a železniční úsek Česká Třebová - Praha.

Na rozdíl od Svatoňovicka, kde byla těžba soustředěna do rukou Schaumburgů, zůstávali baronu Silbersteinovi zdatní konkurenti. To ale na druhé straně vedlo k zavádění nových technologií a budování nových dolů. Na dolech barona Silbersteina stoupl počet dělníků do poloviny 60.let na 400 a produkce uhlí na 40 kt. Také bratři Müllerové hloubí vedle sebe moderní šachty Marie a Julie, vybavené parním pohonem. Nadále zůstává problémem doprava uhlí k odběratelům. Baron Silberstein zahájil roku 1859 stavbu koňky do Trutnova. Pripojení uhelných dolů k železnici z Poříčí u Trutnova do Královce a dále do Polska došlo až v roce 1878 a její zprovoznění v roce 1882.

V první polovině 70.let dosahovala roční těžba uhlí na Žacléřsku asi 130 kt, největší odbytiště představoval Trutnov a průmyslová města Podkrkonoší, dále úsek železnice do Liberce. Roste také potřeba pracovních sil. V rámci jejich stabilizace staví všichni velcí podnikatelé dělnické kolonie. Zavírá se řada drobných neproduktivních šachet a štol ve výchozových partiích uhelných slojí. Zvyšuje se počet parních strojů, na povrchu a podzemí se budují nové tratě. Rostoucí konkurence uhlí z Walbřichu vedla dokonce k vytvoření centrálního spolku Nordbömische Kohlenrevier, který představoval formu cenového a mzdového kartelu. V dolech se místo střelného prachu začíná používat dynamit, budují se třídírny a úpravny uhlí.

V polovině 70.let zasahuje uhelné podnikání opět odbytová krize. Ta postihla nejvíce Silbersteinův podnik, který byl před tím značně modernizován a rozšířen o sousední důl F.Gaberleho. Majetky upadly do konkurzu, střídají majitele (nejdříve F.Stroussberg, později Žacléřský spolek, v roce 1881 Frankfurtská hypotekární banka, o 5 let později firma Erlanger a synové z Frankfurtu). Roční produkce uhlí klesá na bývalých Silbersteinových dolech z 80 kt na 60 kt, u bratří Müllerů z 55 kt na 30 kt. Na Svatoňovicku se krize příliš neprojevila, na začátku 80.let překročila těžba 100 kt. Po neúspěších s koksováním uhlí hrabě Schaumburg zhodnocuje neprodejné prachové uhlí briketováním. V roce 1881 bylo vyrobeno z uhlí, uhelného mouru a dehtu téměř 13 kt briket.

Na Radvanicku nebývaly těžební pokusy vždy úspěšné. Většina dolů měla charakter manufaktur, celková roční těžba byla kolem 2000 t. 50.léta 19.století byly až do 2.světové války jediné období těžby, protože surovina byla nevalné kvality.

80. a 90.léta minulého století jsou poznamenána stagnací v produkci uhlí. Příčinou byla mimo jiné silná konkurence z Kladenska, Ostravska a Slezska. Schaumburgovy podniky vykazují ztráty, klesá počet závodů, i když produkce uhlí se udržuje na přibližně stejné úrovni. Nakonec je Schaumburgův podnik, reprezentující hlavní těžařskou společnost na Svatoňovicku, prodán v roce 1896 Mirošovskému těžařstvu (od roku 1897 Mirošovsko-libušínsko-svatoňovická společnost ovládaná Schoellery, po prodeji dolů na Plzeňsku a Kladensku Svatoňovická báňská společnost SBS). Těžařstvo rekonstruuje podniky, takže těžba poklesla na 50 kt. Po úpadku těžby na Svatoňovicku se stává Žacléřsko na počátku 90.let minulého století největším producentem uhlí v českém křídle vnitrosudetské pánve s roční odbytovou těžbou kolem 125 kt. V roce 1896 prodává firma Erlanger bývalé Silbersteinovy doly Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS). Ten připojuje k tomuto závodu za dva roky i Müllerovy doly Julie a Marie.

ZBAS se stává až do roku 1945 největším producentem uhlí v českém křídle vnitrosudetské pánve. Těžba vzrostla v roce 1899 na 210 kt, v roce 1905 na 260 kt. I když na začátku 20.století roční těžba na Svatoňovicku opět přesahovala 100 kt, tempo rozvoje nebylo takové jako v minulosti. Revír zaostával za Žacléřskem a celá oblast potom i za Plzeňskem, Kladenskem a Ostravskem a dokonce i Rosicko-Oslavanskem. Teprve v roce 1908 zde produkce uhlí překročila 140 kt. Díky nasazení nových technologií (strojní vrtání, sbíjecí kladiva, nátřasné žlaby) se těžba do 1.světové války zvýšila na 200 kt.

Díky rostoucí poptávce po uhlí zakládá rodina Völkerů v roce 1885 na Radvanicku doly ve Chvalči (Anna) a Radvanicích (Baltazar). Za 10 let byly odstaveny mimo provoz. Poněkud úspěšnější byly podniky Fr.Pfeifferové v Radvanicích a u Vernéřovic a její společný důl u Bystrého s J.Rzehakem. Doly baronky Villa-Secca a J.Berndta v této oblasti nebyly vůbec uvedeny do provozu. Mimo provoz byly i doly G.H.Ruffera a A.Seiferta v Bečkově, Fr.Pfeifferové a J.Berndta v Chvalči. V té době bylo zaměstnáno těžbou v této oblasti kolem 120 dělníků. Stále šlo jen o mělká díla charakteru úpadních jam a štol do vzdálenosti několika málo set metrů a hloubky 30 - 40 m. Uhlí, těžené v celkové výši kolem 5000 t z dolů v okolí Radvanic a Chvalče, bylo spotřebováváno především na místě. Většímu rozvoji těžby nadále zabraňovaly špatné podmínky pro transport suroviny. Nebylo možno konkurovat dolům na Svatoňovicku, které byly napojeny na železniční trať Josefov-Malé Svatoňovice-Trutnov.

Během 1.světové války se sice výše těžby nemění, ale v rozvoji dolů nastává určitá stagnace. Nejsou vyhledávány další zásoby a nebyla otevírána nová důlní pole, neobnovuje se strojní zařízení. Na počátku roku 1918 kupuje radvanický důl od Palmeho S.Wolf s podílníky z blízkého okolí pod názvem Radvanické kamenouhelné těžařstvo se sídlem v Trutnove. Krátce po koupi dolu došlo k havárii parního kotle a rychlému zatopení dolu. Roku 1919 byla voda ze zatopeného dolu vyčerpána a důl byl elektrifikován. Těžba se zvýšila na víc jak trojnásobek (16 kt), byla postavena výkonná sazečková úpravna, uvedeny do provozu kompresory a modernizována lanovka k železniční trati. Současně byl instalován na úpadní jámě nový těžní stroj. V roce 1920 bylo vytěženo přibližně 40 kt uhlí. Následuje instalace parního turbogenerátoru o výkonu 800 kW. Důl Celestýn v Chvalči, který přešel do vlastnictví Mautherových textilních závodů, těžil v té době 10 kt uhlí ročně.

Ihned po vzniku ČSR došlo ke stabilizaci ZBAS i SBS. Těžařstvo Prokop otevřelo důl Prokop v Chvalči, který roku 1920 vytěžil 7000 t uhlí. Ročně těží ZBAS přes 200 kt uhlí. Celková rozloha 112 jednoduchých a 61 dvojitých měr s 59 přebytky této společnosti byla téměř 6 km2. ZBAS v té době patřily i míry ve Ždárkách, které byly částečně pronajaty těžařstvu Vilemína (roční těžba 10 kt). Na Svatoňovicku se v té době pohybovala roční těžba kolem 130 kt uhlí a bylo produkováno 10 kt koksu. Doly SBS byly rozloženy na 131 jednoduchých a 157 dvojitých mírách s 28 přebytky o celkové rozloze 214 ha. Po změně kurzu čs. koruny nastává v roce 1922 určitá stagnace v produkci, chybějí zahraniční odběratelé. Následují rychle se střídající období vzestupu a stagnace. Práce na dole Prokop v Chvalči byly zastaveny. V roce 1922 byl uzavřen i důl Vilemína v Žďárkách. Výkyvy v odbytu uhlí urychlily i ukončení těžby na dole Celestýn. Po jeho uzavření byl důl odkoupen Radvanickým těžařstvem a pčipojen k dolu Kateřina. Od roku 1926 do roku 1930 je registrován trvalý vzestup těžby. Období hospodářské krize bylo ve srovnání s jinými revíry v ČSR překonáno jen menším poklesem těžby, protože hlavní odbyt nesměřoval do těžkého průmyslu, ale do průmyslu lehkého, zvláště potravinářského. Mezi nejvýznamnějšé domácí odběratele patřily cukrovary a železnice. Od konce 20.let se stala významným odběratelem nově postavená elektrárna v Poříčí u Trutnova (70 kt). Ta pomáhala překonat období celosvětové hospodářské krize, protože odebírala méně hodnotné uhlí. V druhé polovině 30.let nastává konjuktura těžby, vyvolaná potřebami zbrojního průmyslu. Doly SBS produkovaly v roce 1937 227 kt a doly ZBAS 271 kt, těžba na Radvanicku byla 70 kt uhlí.

Po odtržení Sudet od ČSR je ZBAS řízen přímo z Německa. Nad akciovým kapitálem ZBAS, představující z větší části židovský majetek, byla nejprve zavedena komisařská správa a v roce 1941 je majetek arizován. Dostává se do sféry vlivu SUBAGu (Sudetenländische Bergbau A.G.) a tím i samotnému koncernu Reichswerke Herrmann Göring. V roce 1942 byl Radvanickým těžařstvem prodán ZBASu pro nedostatek potřebného kapitálu i důl Kateřina v radvanickém revíru. Těžba na Žacléřsku zpočátku stagnuje, v letech 1940 - 1941 byla menší než 200 kt, protože horníci byli povoláváni do vojenské služby. V roce 1944 představovali polovinu osazenstva dolů váleční zajatci a vězni. Těžba stoupla v roce 1943 na 255 kt a v roce 1944 překročila 300 kt. V letech 1943 - 44 se na dole Kateřina těžilo ročně kolem 95 kt. Svatoňovický revír byl po Mnichovu rozdělen na dvě části. Základní závod u štoly Ida zůstal na území ČSR, ale dobývací prostory s Tmavým, Chlíveckým a Slepým dolem připadly k Říši. K opětovnému spojení svatoňovického komplexu dochází až za Protektorátu v roce 1939. Doly SBS jsou podřízeny RBÚ Kutná Hora. Dochází k významnému zhoršení situace vlivem rychlého postupu těžby do větších hloubek a tím i nárůstu nákladů. Úvahy o zastavení těžby vyřešil částečně prodej elektrárny u štoly Ida a všeobecná poptávka po energetických zdrojích před koncem 2.světové války. V tomto období jsou i pokusy těžit uhelné sloje u Bečkova.

Přehled těžby uhlí do roku 1945

Období po roce 1945

Po obnově státní nezávislosti ČSR v roce 1945 nastal na Žacléřsku pokles těžby pod 200 kt za rok. Také na Svatoňovicku v prvním poválečném roce nastává výrazný pokles těžby na 168 kt. Po znárodnění byly dnem 1.1.1946 všechny doly ve vnitrosudestské pánvi sdruženy do podniku Východočeské uhelné doly (VUD) s členěním na závody - na Žacléřsku - Důl Jan Šverma , na Radvanicku - Důl Kateřina, později Stachanov a na Svatoňovicku Důl Zdeněk Nejedlý. Jejich struktura a působnost byla podobná jako u předchozích majitelů v předválečném období.

Až do roku 1948 následovala na Svatoňovicku stagnace. V roce 1949 vzrostla těžba na 214 kt a v roce 1950 na 267 kt. V roce 1949 byl znovu otevřen v Markoušovicích důl Pětiletka - U buku na dolových polích štoly Xaver. Potom se těžba udržovalana 285 kt s poklesem na 170 kt v roce 1954. V následujících letech do roku 1964 produkce uhlí stoupala, v roce 1964 přesahovala 360 kt. V roce 1963 je těžba v dole Pětiletka ukončena pro nerentabilnost.

Na Žacléřsku byl do roku 1954 jen pozvolný vzrůst těžby (přes 200 kt ročně). Součástí dolu Jan Šverma byl v 2.polovině 50.let i důl Novátor v Bečkově, kde po ukončení těžby uranu pokračovala až do roku 1959 těžba uhlí.

Na Žacléřsku na přelomu 50. a 60 let bylo pro špatný technický stav jámy Marie, lokalizované spolu s jámou Julií v centru ložiska, přistoupeno k hloubení jámy Jan. Během 60.let byly postupně uzavřeny nevyhovující jámy Eliška a Marie. V roce 1966 těžba uhlí stagnuje, potom poklesla a až do roku 1974 se pohybovala kolem 270 kt ročně.

Také na Svatoňovicku nastal v roce 1965 výrazný pokles těžby, téměř o 50 kt (celkem 316 kt). S postupem do větších hloubek (až 700 m pod úrověň štoly Ida) bylo odtěžení rubaniny ke štole Ida stále častěji realizováno systémem podpatrových úpadnic. Nepříznivě se projevovala i těžba do pole v křídlech ložiska (vzdálenost až 5 km). zhoršené dopravní poměry v podzemí se promítly do výrobních nákladů. Doprava byla často i několikastupňová, bylo v ní zaměstnáno 30 % osazenstva dolu. Začalo se uvažovat o rekonstrukci dolu, protože se začaly zhoršovat i klimatické poměry v dole. Byly asanovány větrné cesty, aby ve stařinách nedocházelo k záparům.

Koncem 60.let, kdy se celostátně projevuje určitá krize v těžbě , při snahách orientovat se na dovoz ekologicky vhodnějších kapalných a plynných paliv, se objevují i úvahy o likvidaci těžby v dole. Bylo proto upuštěno od podpatrového dobývání svatoňovických slojí na JV ložiska v prostoru Tmavého a Slepého dolu, nastává útlum investic na minimum. Nadále je uhlí těženo kombinací ručního rozpojování a stěnové mechanizace, a to na SZ ložiska ve žďáreckých slojích, které byly dostupné krátkou úpadnicovou otvírkou. Většímu využití mechanizované těžby bránily často velmi komplikované geologické poměry ve slojích podél hronovsko-poříčské poruchy. V letech 1967 - 1971 se těžba pohybovala kolem 210 kt, při značných výkyvech. Krátkodobě sice došlo ke zlepšení situace v těžbě, avšak nebylo možné v dohledné době doprozkoumat a připravit více zásob k plynulé těžbě.

Těžba z dolu Kateřina až do roku 1957 není známa, v té době byl důl pod správou Jáchymovských dolů, které zde těžily uranové rudy. Od 1.4.1957 převzaly důl opět VUD n.p. a těžba začala stoupat. Systematicky se dobývaly všechny uhelné sloje. Do roku 1970 těžba uhlí postupně rostla až na 250 kt ročně. Tento trend následoval až do roku 1978, kdy bylo dosaženo roční odbytové těžby 321 kt. V následujících letech těžba stagnuje.

Od roku 1981 se roční těžba uhlí na Žacléřsku zvyšovala až na úroveň 250 kt. Tento stav trvá až do konce 80.let. V roce 1990 a v následujících dvou letech s přechodem na tržní hospodářství, se těžba uhlí pohybovala v rozmezí 180 - 190 kt, avšak za cenu zvýšených nákladů na 1 t produkované suroviny. Důl se dostává v roce 1992 do útlumového programu s tím, že těžba bude ukončena k 31.12.1992, namísto předpokládaného ukončení těžby v roce 1996. těžba byla skutečně v roce 1992 ukončena a objekty v současné době využívá firma Gemec s.r.o., která realizuje ukládání popílkových směsí do opuštěných důlních děl.

Ve snaze zlepšit dopravní a klimatické poměry, eliminovat podpatrové dobývání a tím i vylepšit nepříznivé ekonomické poměry je na Svatoňovicku od roku 1975 hloubena nová jáma Odolov. Byla dokončena roku 1979 vyhloubením na kótu -250 m n.m. Vyražením hlavních otvírkových překopů na III., IV. a V. patře byl získán předstih pro průzkumné a přípravné práce před těžbou a možnost otevřít několik porubů současně. dále byla zdvojena dopravní cesta pro rubaninu k úpravně (propojení štoly Ida s komplexem jam Odolov a Slepý důl), vybudována nová úpravna u základního závodu v Malých Svatoňovicích a nová vlečka na nádraží. Soubor staveb byl ukončen v polovině 80.let. Do roku 1981 se těžba udržovala na úrovni 160 kt za rok, v rozmezí let 1982 - 1985 však poklesla na 125 kt. Dle projektu rekonstrukce dolu ale existovaly všechny předpoklady dosáhnout v roce 1991 plánované těžby 500 kt za rok, a to i při snížení nákladů na 1 t uhlí. Při báňských průzkumných pracech se ukázalo, že geologické poměry jsou podstatně složitější, než předpokládal výpočet zásob z roku 1974. Byl zpracován nový výpočet zásob. Do konce roku 1989 trvala nadále nepříznivá ekonomická a těžební situace a v roce 1990 byl důl Zdeněk Nejedlý uzavřen.

Po roce 1980 dochází na Radvanicku k výraznému poklesu těžby, a to pod 250 kt za rok. Důvodem byla špatná přístupnost 4.sloje, která byla základní těžební bází ložiska. v dalších deseti letech se roční těžba uhlí ustálila na hladině přibližně 260 kt. V blízkosti nádraží Radvanice je hloubena nová těžní jáma Stachanov až na kótu -700 m n.m. Jáma, původně projektovaná jako klecová, byla situována do centra zásob. Tímto otvírkovým dílem byla eliminována zbytečná doprava suroviny ze střední části ložiska hlavní úpadní jámou Kateřina I na povrch a odtud lanovkou na železnici. Je projektována i doprava suroviny přímo do poříčské elektrárny. I přes tyto pozitivní skutečnosti a nárůst těžby na 380 kt ročně je v rámci útlumu v roce 1994 důl zlikvidován.

Na Svatoňovicku a v oblasti Žďárek bylo za celou dobu podnikání vytěženo téměř 22,3 mil. t uhlí, na Žacléřsku téměř 27 mil. t uhlí a na Radvanicku téměř 13 mil. t uhlí. Celková těžba v revíru byla přibližně 62 mil. t uhlí.

---

Těžba mědi

Ložisko Jivka bylo otevřeno v roce 1853 maršovským Dr.Wernerem a otvírkové práce probíhaly po mnoho let až do roku 1895 s častým přerušováním v letech 1866 - 1868. Důl byl v letech 1895 - 1914 opuštěn. V době 1.světové války obnovil těžbu teplický podnikatel Mauther. Vv této době byla vyzmáhána úvodní štola Bohumír, v roce 1919 i dědiční štola Jana. Pro nerentabilnost byl důl v roce 1926 znovu uzavřen. Nepříznivě vyzněl i vrtný průzkum v letech 1939 a 1940. Nové těžební práce obnovil teprve v říjnu 1949 n.p. VUD, po němž pokračovaly v těžbě RTD Příbram a ZRD Dubí u Teplic. V té době zde prováděly ověřovací práce i Jáchymovské doly. V roce 1954 vznikl samostatný podnik Východočeské rudné doly Horní Vernéřovice, které roku 1958 převzaly RD Jeseník. těžba byla definitivně ukončena v roce 1965.

Na lokalitě Strážkovice bylo Cu zrudnění zjištěno zřejmě již při ražbě štoly Ida v polovině 19.století. Vzhledem ke kvalitě a možnostem zpracovat surovinu nebyla zrudnění věnována pozornost. V letech 1943 - 1945 byla poloha mědinosných pískovců rozfárána ze štoly Ida Němci na vzdálenost 30 m. Další vzorkovací práce byly realizovány začátkem 50.let. Koncem 50.let následoval báňský a povrchový průzkum několik decimetrů mocné polohy s negativním výsledkem.

Lokalitu Suchovršice - Bohuslavice n.Ú., označovanou jako Karbanka a známou již před několika stoletími výskytem měděných a manganových rud, stříbra a zlata, ověřovali v minulém století italští dělníci při stavbě železnice z Náchoda do Trutnova. Na počátku 50.let 20. století se o těžbu pokoušely VUD n.p. Naposled byla lokalita zkoumána vrty koncem 50.let bez uspokojivého výsledku.

---

Těžba radioaktivních surovin

Intenzivní průzkum a těžba radioaktivních surovin proběhly po ukončení 2.světové války zhruba do roku 1947 do roku 1961, kdy začalo být suroviny dostatek a její cena na světovém trhu klesla. V celém JZ křídle vnitrosudetské pánve bylo realizováno kolem 600 vrtů (počet vrtů na uhlí nepřekročil 10). K báňskému průzkumu a k těžbě byla využívána činná uhelná díla, dále byla přefárávána opuštěná důlní díla na uhlí a konečně vznikla řada nových děl.

Začátek průzkumu a těžby byl koncem 40.let soustředěn na lokalitu Bečkov, kde bylo provedeno více jak 170 vrtů. Původně šlo v podstatě o ložiskový výskyt. Po vytěžení ložiskově zajímavých partií byl objekt předán VUD k dotěžení zásob černého uhlí. Ty však s těžbou roku 1959 skončily.

Celý objekt závodu Kateřina v Radvanicích, přejmenovaný na Stachanov, byl po zjištění radioaktivních surovin na přelomu 40. a 50. let od roku 1952 do roku 1957 pod správou Jáchymovských dolů.

Průzkum a příležitostná těžba probíhaly i na Dole Zdeněk Nejedlý, kde byly úseky Kolektiv, Tmavý důl, Slepý důl a Stříbrný důl. Pozornost byla věnována i nedaleké lokalitě Markoušovice na Dole Pětiletka (U buku - Xaver).

Ke konci tohoto období byla věnována pozornost radioaktovnímu zrudnění i v okolí Lampertic, které bylo prozkoumáno vrty z povrchu.