DĚJINY DOLOVÁNÍ ŽELEZNÝCH RUD VE VLASTĚJOVICÍCH

Důlní práce do roku 1945

Již v návrhu na odvodnění vlastějovických dolů z roku 1787 se potvrzuje, že nejstarší důlní práce na vlastějovickém ložisku se prováděly poblíže kapličky Maří Magdaleny. Později se přešlo od povrchových prací ke zkoumání ložiska šachticemi, ty ale byly koncem 18.století zavalené a zatopené. Příčinou opuštění byly právě důlní vody.

Návrh na odvodnění zdejších děl z roku 1787 nebyl návrhem prvním. Existoval již návrh starší, podle kterého se měla ve vzdálenosti 140 láter (266 m) severně od dobývek hloubit šachtice a z té se měla pod povrchové dobývky razit štola, která by je podsedla v hloubce 14 láter (27 m). Štola měla zároveň ověřit povahu ložiska, rozhodnout, zda jde o rudný peň nebo “žíly”. Pro silné přítoky důlních vod byl dán konečný návrh na ražbu štoly jen v hloubce asi 17 m, o délce 266 m.

Těsně před udělením prvních propůjček na vlastějovickém ložisku byl dne 2.6.1803 vypracován popis dosavadního vývoje zdejších důlních prací, zřejmě jako provozní podklad pro nového podnikatele. Starší práce zde byly popisovány na základě zpráv tehdy ještě žijících pamětníků provozu na ložisku. Ti uváděli, že se v 70.letech 18.století pracovalo na následujících ložiskách :

Magdalena : Pracovalo se na ní již velmi dávno, je již celkem vyrubaná. Nyní (1803) se zde občas provádí prohlídka stařin. V tomto prostoru vedle pertoltické cesty byla asi 20 m za kostelíkem svého času zaražena kutačka na podložní “žíle”.

Václav : Je vyrubáno stejně jako ložisko magdalenské.

Již tři roky se na něm nepracuje, provádí se zde občas prohlídka. Zde na úpatí Fiolníku na straně k řece Sázavě směrem jižním, by se měla zarazit kutačka na podložní “žíle”.

Josef : Je částečně vyrubané, ale směrem k jihu se na ní v přítomné době pracuje 6 jámami. Hlavní nálezná jáma míry Josef, na níž se pracuje již 6 let, se vyhloubila ve velmi tvrdé hornině pomocí střelného prachu do hloubky asi 20 m. Z ní se vyrazily překopy dlouhé asi 9 m. Jáma dala poměrně málo rudy, smíšené s tvrdou horninou. Teprve v poslední době se narazilo na zrudnění, postupující asi 7 m do nadloží a stejně daleko i do podloží. Dobývají se zde červené krevely.

Nová “žíla”: Směrem západním od hlavní nálezné jámy u kostelíka, vpravo do místního označení “U dubu” se otevřela kutačka na podložní “žíle” a střed důlní míry byl umístěn do prostoru bývalé zvoničky.

Holý vrch : Zde se pracuje na černých železných rudách již 3 roky. Otevřeny tu jsou 3 nálezné jámy na podložní “žíle”. V hlavní nálezné jámě, hluboké asi 23 m byly sice zjištěny chudé, silně prokřemenělé rudy, ale pevný křemen a hlušina je v hloubce o něco větší, než je nálezná jáma uzavřely a není naděje na jejich pokračování. Do sousední horniny se prorazil překop, který prošel vrstvou křemene. Jámy se prohloubily a dávají nyní bohatou černou rudu, zvláště jedna z nich.

Kounice : Zdejší ruda je velmi chudá a dolování se nevyplácí. Je možné jí užít jen jako přísady při tavbě jiných rud. Pracuje se málo.

Důlní práce 19.století i přes finanční možnosti podnikatelů a pozdější zřejmou snahu vybudovat ze zdejšího ložiska rudní základnu pro nedaleké hedvíkovské železárny, nepřekročily prakticky rozsah dobývek, známých již koncem 18.století. Z první poloviny se zachovala zpráva o potížích vlastějovických dolů a sousedních budčických pecí s odbytem železa. Doly dávaly málo rudy, cena vyrobeného železa klesala. Ani druhá polovina století nepřinesla lastějovickému dolování větší rozmach. Pracovalo se zde na 3 šachticích, které později dosáhly hloubek 50, 26 a 15 m, práce se obnovovaly na nejvyšším bodě Fiolníku, za kapličkou Maří Magdaleny, kde ještě kolem roku 1860 byla otevřená a sjízdná šachta.

Výsledný stav důlních prací z tohoto období zachycuje názorně mapka tehdejšího majitele vlastějovického revíru, kutnohorského Dr.Mlčana, z roku 1902. Ta vedle situace 3 šachtic na Holém vrchu ukazuje i polohu staré šachty u kostelíka. Zachycuje také stav na začátku prací s ražením štol na severozápadním úbočí vrchu směrem k Sázavě. V severozápadním pokračování ložiska udává mapka polohu lomu Štůlky.

V doprovodném dopise k této mapce, adresovanému tehdejšímu profesoru horní akademie v Příbrami Dr.F.Rybovi, diskutuje majitel důlních měr názor jedné starší publikace z roku 1878, která udala směrnou délku zdejšího ložiska kolem 300 m. Zřejmě z důvodů možnosti nabídky celého prostoru firmě Petzold nebo snad i jiným finančně silným podnikatelům, snaží se Mlčan přesvědčit adresáta o celkové délce ložiska kolem 2000 m a poukazuje na příznivé chemické analýzy přiložených vzorků rudy.

Ve svém dopise doslovně uvádí: “... a s názorem zmíněné publikace o směrné délce 300 m nemohu souhlasit. Rozloha zrudnění je kryta neoznačenými mírami, z nichž jižnější jde přibližně směrem Z-V a severnější severovýchodně na Štůlky. Délka zrudnělého pruhu pravděpodobně souvisejícího se Štůlkami je celkem asi 2 km. lom na Štůlkách dodával rudu do budčické vysoké pece v letech 1869 - 1871. Podle přípisu posledního důlního správce z roku 1899 byl průměrný obsah dobývaných rud asi 50 - 52 % železa. Tento poměrně vysoký obsah je podmíněn i tím, že okolní hornina (granátický skarn) celkem konstantně obsahuje kolem 21 % železa.

Přikládám vzorky rudy ze šachtice 50 m hluboké a jejich dvojí analysy. Ony chudší, začervenalé rudy, pocházejí ze začaté štoly na cestě k myslivně v západním cípu horních měr. Štola byla asi 18 m dlouhá, ale teď je zavalená ...”

Pro analýzu provedenou v železárnách v Těšíně 13.8.1888 byly zřejmě vybrány vzorky kvalitní rudy. Jejich rozbor ukázal tyto výsledky :

Mlčan v tomto dopise uvedl pro srovnání ještě jedny analýzy vzorků rudy vlastějovického ložiska, provedené ředitelem Götzem z Nučic v roce 1899 :

Pokud šlo o současný stav důlních prací, byly již tehdy na ložisku ve Vlastějovicích vybrány velké čočky rudy a vytvořily se tak nezabezpečené prostory, zde nazývané “sály” nebo “síně”. Na 1.patře hlavní šachtice Rudolf byl vybrán směrem na západ tzv. “Sklípek”, na východ “Pertoltická kaple” a v hloubce 33 m na východ velká prostora tzv. “Velkého sálu”. V roce 1910 byly ze Sklípku provedeny průzkumné vrty na pokračování zrudnění, zřejmě již pro potřeby firmy Petzold. Vrtalo se v jednom případě až do vzdálenosti 54 m v různých směrech a pod různým úklonem.

Koncem 1.světové války byla hlavní šachta Rudolf prohloubena na 101 m a byla spojena se štolou raženou od Vlastějovic na délku 380 m. Na práce prováděné firmou Petzold ukazovala především tzv. “Petzoldka”, směrná chodba v úrovni starých dobývek Velkého sálu.

V tomto časovém období se zde práce s menší či větší intenzitou udržovaly až do konce roku 1923.

Plných 13 let nebyl o ložisko zájem, až teprve v roce 1936 upozornil Karel Klapka z Vlastějovic tehdejší ministerstvo veřejných prací na staré výskyty a ložisko magnetitu ve Vlastějovicích. Otázka znovuotevření vlastějovického ložiska se začala projednávat a jednání vyústilo v rozhodnutí, že zde začne roku 1939 pracovat Pražská železářská společnost.

Začátkem nových pokusů byla otvírka štoly na jižním svahu Fiolníku, prováděná od 3.10.1939. O měsíc později se začalo se zmáháním zavalené části překopu pod jamou Václav. i když PŽS oznámila tehdejšímu Revírnímu báňskému úřadu v Kutné Hoře, že provede v červnu 1940 nový průzkum ložiska především geofyzikálním měřením ve Vlastějovicích a zároveň na Malešově, a to především na území s výskyty amfibolů a granátovců, i když zmíněné politické poměry jistě kapitálově podporovaly každou akci na odkrývání nových ložisek železných rud, nebyly první výsledky s nakutanou rudou nijak povzbudivé.

PŽS upozornila v září 1940 Nučické báňské ředitelství na špatnou kvalitu vlastějovické rudy.

Podle tehdejších rozborů měla vlastějovická ruda toto složení:

V důsledku dalších požadavků válečného průmyslu se zde udržovaly otvírkové práce i přes poměrně špatné výsledky analýz. Pracovalo se tehdy především na hlavní šachtě Rudolf, zvané nyní šachtou č.XVI a zmáhala se hlavní štola v celé délce. Na jejím konci byl zjištěn starý sýp naplněný rudou ještě z prací před rokem 1923. Vedle sýpu se ve štole ověřoval starý komín, který ústil do vyrubaného “sálu”.

Práce na hlavní štole se jejím vyčištěním ukončily a přenesly na zmáhací práce na druhé štole z jihozápadního svahu Fiolníku, otevřené tehdy jen do délky 25 m. Pomýšlelo se tehdy také o otvírce třetí, zcela zavalené štoly, v pásmu granátovcového a amfibolitického výchozu.

Z prostor, vyrubaných v nejbližším okolí Rudolfky a s ní spojených, zůstával z minulého období prací největší Velký sál, asi 30 m dlouhý a široký a asi 25 m vysoký. Menší prostor Sklípku byl tehdy ve své spodní části zatopen, ale bylo možné sem ještě vstupovat leznou šachticí v blízkosti Rudolfky, úpadní chodbou a překopem. Průzkumné a dobývací práce se soustřeďovaly na odbočku a chodbice do hlavního sálu asi 16 m dlouhou, celou raženou v rudě. Vedle těchto jmenovaných prací zde zůstávaly z minulého období ještě tři krátké průzkumné štolky.

Prakticky teprve rok 1941 znamenal začátek velkého rozfárání ložiska. U kostelíka se otevřela tři stará důlní díla, ony tři šachtice, známé již z minulého století, ale hlavní rozfárání se provádělo v nejbližším okolí Petzoldky. Od chodby, vyražené z jejího konce severním směrem, odbočila západní směrná, která ve své celkové délce 36 m postupovala plných 14 m rudou. Na obě strany této chodbice, později vyvedené až na den, byly založeny překopy, procházející řástečně rudou, částečně skarnem, prostoupeným hojně vápencem.

Východně od Petzoldky se razila chodbice směrem pod Fiolník, která šla pod Sklípkem a která svou délkou 60 m nafárala zrudněné pruhy směru V - Z. Vyřizovací chodba západně od Petzoldky dosáhla také téměř 60 m délky.

Rok 1942 znamenal další konsolidaci prací. Těžba se zvýšila na průměrných 40 t rudy denně. Na Rudolfce vedle starého spodního náraziště na štole bylo zřízeno náraziště i na tzv. vodní štole, která postupovala jak na východ, tak po obejití těžní jámy i na západ do amfibolitických partií. Koncem roku se zde vydobylo asi 100 t čistého magnetitu z pilířů v místech, kde se na povrchu vytvožila velká pinka o rozměrech 18 x 4 x 8 m. Také pod Pertoltickým sálem postupoval předek kvalitní rudou. Ukazovalo se, že na ložisku po provedení průzkumu hlubších a plošně rozlehlejších partií bude možné s úspěchem rozvinout intenzivní těžbu.

Ale hned následující rok ukázal také na potíže, které bude nutné při rozvinuté těžbě překonávat. Na úrovni Petzoldky se začalo s vyřizováním čočky magnetitu dlouhé asi 27 m a mocné místy 6 až 12 m. Čočka sama byla ve svrchních partiích již dříve vydobyta a byly v ní ponechány ochranné pilíře. Na vydobytí celé této rudní polohy se pracovalo z chodbice dlouhé asi 140 m. Po odstranění pilířů se však celá prostora až k povrchu propadla a téměř současně se vedle této propadliny vytvořila další do hloubky asi 21 m, do tzv. Malého sálu. Již v těchto hloubkách se ukazovaly dvě velké překážky plynulého zvyšování těžby. Velmi obtížné bylo sledování zcela nepravidelně uložených čoček a hnízd rudy a nemenší překážkou v těchto hloubkách byly poměrně rozsáhlé stařiny nad úrovní Petzoldky. V závěrečné zprávě za rok 1942 se sice konstatovalo, že se na ložisku Vlastějovice od září 1939 vytěžilo celkem 109 101 q železnách rud, ale zpráva zároveň upozorňovala na to, že mělké partie ložiska nemohou zaručit budoucí požadované množství rud.

Proto se rozšířil průzkum ložiska do hloubky tím, že se vedle třech štol v provozu, které ústily v hlavní šachtě, tj. Petzoldky, vodní štoly a hlavní štoly od Vlastějovic, začala ze západního svahu Fiolníku směrem východním, tj. pod starou kapli, razit další štola, nazvaná Magdalena. Tato pokusná štola dosáhla délky 105 m, zjistila rudu v 61. m délky, ale naražená čočka po dalších 3 m vyhluchla.

Lože naražené vodní štolou, bylo rozděleno na 3 dobývací horizonty po 9 m a s jeho vyřizováním se začalo ražením úpadnice z vodní štoly pod ložisko. Vodní štola byla komínem propojena na Petzoldku a z tohoto spojovacího komínu byly směrem na západ vyraženy tři sledné, svrchní a střední 51 m dlouhé a spodní 42 m dlouhá. Čelby těchto sledných se dostaly do poruchové zóny a další práce se na nich neprováděly.

V květnu roku 1944 byla štola Magdalena již 113 m dlouhá a vedle čočky, naražené v 61 m délky, na které byla vyražena 22 m dlouhá sledná, zjistila další, ale jen slabé zrudnění v 102 m délky. Koncem roku, kdy se na lokalitě denně těžilo již kolem 70 t rudy, se většina prací koncentrovala na dobývky v prostoru vodní štoly. Rudolfka, ze které nyní vycházela tři patra kolem 50 m dlouhá, jak na západ, tak i na východ, sloužila nyní již jen těžbě, protože mužstvo fáralo nově vyzmáhanou šachtou Anna, na níž se začalo pracovat v roce 1943. Ta měla vedle strojního také sypné oddělení, kudy se sypala ruda vytěžená na Magdaleně.

Konec roku 1944 ukázal nutnost dalšího průzkumu ložiska do hloubky. Ložisko pod úrovní vodní štoly prakticky zůstávalo neprozkoumané a na vodní štole se již rubaly pilíře. Od svrchního patra odděloval štolu strop jen 4 m mocný a hrozily další závaly. Systematicky se netěžilo, ruda se získávala jen z míst lehce přístupných. Na Magdaleně, která mezi tím dosáhla délky 125 m se postup zastavil, poněvadž čelba narazila na nadložní vrstvy. Za celý rok 1944 se na ložisku získalo 9 676 t rudy.

Na začátku roku 1945 měl vlastějovický důl celkem tři přístupy. První štolou Marie, hlavní od Vlastějovic, dlouhou téměř 400 m a profilu 2 x 1,8 m, která sloužila především dopravě rudy. Na štolu byla napojena šachta Rudolf o profilu 2,2 x 1,5 m, jízdná do hloubky 35,3 m a odtud do hloubky 101 m jako sypná a lezná.

Druhým přístupem byla stará šachta Anna o profilu 2 x 1,8 m, rozdělená na oddělení strojní (1 x 0,8 m) a sypné (1 x 1 m), hluboká 32 m.

Třetím vchodem byl starý komín, přeměněný v lezení 17 m hluboké.

Mužstvo fáralo šachtou Anna po žebřících na Petzoldku, z ní po žebřících na první obzor a dále. Vydobytá ruda se dopravila k Rudolfce, tou na hlavní štolu a lanovkou na povrch.

Práce na jednotlivých obzorech po roce 1945

Konec 2.světové války znamenal podstatný obrat v nárocích na těžbu zdejší rudy. Dobývací práce se začaly řídit plánem, na ložisku se věnovaly hospodářsky zdůvodněné investice jak těžbě, tak i průzkumu. Vlastějovický magnetit se stával vyhledávanou surovinou v národním hospodářství. Plánované požadavky a výhled příštích dobývek byl vyjádřen v návrzích správy dolu ze 4.7.1945:

První obzor

V roce 1945 byl první obzor od Rudolfky směrem na západ dlouhý asi 61 m a na východ 34 m. Šel v hloubce asi 34 m a nad ním byly ještě stařiny a chodba tzv. Petzoldova patra v hloubce 26 m. Vedle obou patrových křídel zde byla ještě vyřizovací chodba 115 m dlouhá, která prošla čočkou magnetitu, mocnou asi 8 m. Na západní čelbě tohoto patra se dobývaly ponechané staré pilíře, ale koncem roku 1945 se zde již pracovalo zpětným pilířováním na zával. Tak se zde pracovalo ještě v dubnu 1946, ale to se již za postupujícím porubem provalovalo nadloží až na den. Koncem roku 1946 se touto metodou pokročilo až na 12 m od sypného komína a od tohoto místa na délku 25 m byla ověřena kvalitní ruda. V této části probíhal okraj ložiska asi jen 10 m od Rudolfky, ale poněvadž se zjistilo, že ochranný pilíř u Rudolfky tvoří pevné amfibolity, povolilo se vyrubání rudy pod podmínkou ponechání 6 m mocného ochranného pílíře jámy.

V březnu 1947 bylo již toto lože vydobyto a přibíraly se stěny chodby. Na hořejším mezipatře se přibíraly stropy tzv. Velkého sálu, ale mezitím práce na vlastním prvním patře v červnu 1947 skončily. Zůstal tu nevyrubaný 15 m široký pilíř u jámy Rudolf a práce se přesunuly na další, hlubší tři patra, která tehdy již také následkem závalů byla otevřena na den.

Až teprve v roce 1949, po zrušení těžné jámy Rudolf, se znovu začalo pracovat v prostorách 1.patra a nad ním, ale jen se rabovalo brzdící zařízení nad Petzoldkou v úrovní Velkého sálu, rabovala se výstroj jámy z pevných povalů a odtěžovaly se šachetní pilíře. Práce byly skončeny v roce 1951.

Druhý obzor

Začátkem roku 1945 bylo západní křídlo tohoto patra, které bylo v hloubce 41 m, dlouhé 48 m, východní 28 m. Vyřizovací chodba od hlavní úpadní zde byla dlouhá 100 m, prošla ložem rudy a poté se na ní začalo s rubáním pilířů. Západním křídlem patra se vyřizoval pilíř č.II a vyřizovací práce se prováděly i ve východním křídle. Kocem roku se zde vyrazil nový spojovací překop od jámy Rudolf. Na západním křídle se pracovalo jednak na přibírce stropů, jednak zpětným pilířováním, a to na loži mocném 8 m.

V dubnu 1946, kdy 2.patro předbíhalo délkou o 60 m 1.patro, pracovalo se na západním křídle na rudní poloze, mocné zde 16 až 20 m. V této době se na konci směrné chodby provalily stařiny z prvního patra a částečně zasypaly chodbu a narubané zásoby. Zprávy z pracoviště udávaly, že závaly vznikají rubáním 1 m mocné vrstvy rudy ve stropě patra. Mocnost ložiska ve vzdálenosti 60 m od sypného komína byla asi 10 až 12 m, ale při zpětném pilířování se koncem roku provalily stropy až na den a prostory patra se zavalily. Začátkem roku 1947 se dobývací práce rychle blížily k jámě Rudolf a koncem října zde práce končily, u hlavní šachty se nechal 15 m mocný ochranný pilíř. Rabování šachetního pílíře proběhlo v letech 1949 až 1951.

Třetí obzor

Patro bylo založeno v hloubce 49 m a koncem roku 1944 mělo jen jedno křídlo, prakticky průzkumnou chodbu směrem na západ, dlouhou 56 m. V roce 1945 se zde ale již pracovalo na dvou předcích a vyřizovací práce se vedly i ve východním směru a koncem roku zde vyřizovací chodba dosáhla okraje ložiska. Čelba se dostala horní částí do pegmatitů, spodní do amfibolitů. Rudní čočka, postupující z 1.patra, byla ověřena v mocnosti 6 m a ruda byla velice kvalitní, prostoupená žilkami vápence. Patro tehdy předbíhalo 2.obzor o 40 m. I zde se koncem roku 1946 po vyrubání pílířů provalily stropy až na den. Dobývky se před tím prováděly asi 100 m od sypného komína. V jižním boku chodby se razil překop k zachycení posunuté části lože, později ověřené v mocnosti 6 m. v polovině roku 1947 se od jámy postoupilo na vzdálenost 75 m, ověřilo se zde pokračování rudní polohy z druhého patra, ale krátce na to se zával na patře otevřel až na den.

V březnu roku 1948 se zde po odstřelu stropu opět provalily stařiny prvního patra a zasypaly část narubané zásoby. Ta se později odtěžila sýpem na 4.patro. Po provalení stropů fáralo mužstvo lezným oddělením podél sýpu na Petzoldku a odtud nouzovýn východem na den.

I v dalším postupu dobývek v roce 1948 pokračoval zával za pilířovým dobýváním z hořejších obzorů, případně až z povrchu. Začátkem roku 1949 se zde pomalu s prací končilo. Průměrná mocnost ložiska byla asi 10 m a k vyrubání zbýval poměrně slabý pilíř, vzdálený od šikmého komína z 2.patra jen asi 20 m. Nový zával po odstřelu v srpnu roku 1949 znamenal konec prací.

Pozdější rabování šachty Rudolf postihlo 3.patro v menší míře, než 1.a 2. patro. V roce 1952 se zde však začalo s ražením překopu do partií pod Velkým sálem a zjištěná ruda se do ledna 1953 vydobyla.

Čtvrtý obzor

Důležité patro dolu někdy udávané jako vodní obzor bylo založeno v hloubce 55 m a po dlouhou dobu se na něm soustřeďovaly dobývky z vyšších poloh. Ruda sem přicházela sýpem a mimo to i přímo na patře byla již v srpnu 1943 zjištěna rudní čočka mocná kolem 45 m. Tehdy představovalo patro nejhlubší dobývky a ke zlepšení větrání se vyrazil komín na Petzoldku.

V roce 1945 se prováděly vyřizovací práce západním směrem, koncem roku se vyrazil komín na třetí patro. V dubnu 1946 dosáhla čelba 4.patra západního okraje ložiska a předběhla 3.patro o 20 m. Mocnost ložiska, na kterém se zde pracovalo zpětným pilířováním se strháváním stropů, činila zhruba 25 m. Na celé této mocnosti byly hnány prorážky k jihu a k severu. jižní narazila ve vzdálenosti 9 m na amfibolity, severní ve vzdálenosti 14 m na pegmatity. Zůstalo otázkou, zda oněch 25 m byla skutečná mocnost, či zda se ložisko prudce natočilo k severu a prorážky tak prošly v jeho podélné ode. Narubané zásoby se dopravovaly k Rudolfce a odtud se spouštěly na štolu.

Koncem roku 1946 se na kontaktu pegmatitu a rudy začala razit úpadní pod úhlem 25o a z ní se později v každých 6 metrech vytvořil nový horizont. Spodek této úpadní se držel 1,2 m mocné pegmatitové žíly, vlastní úpadní šla v rudě. Úklon pegmatitové žíly se během postupu zvětšil na 35o a tomuto sklonu se přizpůsobila i úpadní.

Ještě v roce 1947, kdy byla úpadní již 35 m dlouhá, postupovala plně v rudě. Předpokládalo se její ražení až na obzor štoly Marie, postupující o 45 m hlouběji než obzor vodní štoly. Měla tedy dosáhlout předpokládané délky kolem 80 m, ale měla také sehrát důležitou úlohu při zjednodušení dopravy narubané zásoby. Poněvadž zatím šla ruda z nově otvíraných horizontů pod 4.patrem nahoru na Rudolfku a odtud teprve dolů na štolu Marie do Vlastějovic, navrhoval se překop ze štoly na patu právě ražené úpadní, který by byl asi 95 m dlouhý a kterým by se vedla všechna téžba tak, aby se vyřadila Rudolfka z provozu.

Koncem roku 1947 se zpětné dobývání, již bez stařin, na 4.patře prorazilo až k povrchu a v květnu příštího roku zde byla těžba dočasně zastavena, poněvadž vzdálenost pilířů současně dobývaných na 3. a 4. patře, byla nebezpečně malá. V této době se také prorazil navrhovaný překop ze štoly Marie na patu úpadní z vodní štoly. Byl dlouhý 94 m a zároveň s ním bylo dokončeno hloubení úpadní, které dosáhlo délky 72 m. Hloubení se upravovalo pro spouštění rudy ze všech obzorů na spojovací překop a odtud k lanovce ve štole Marie.

Práce na 4. patře pokračovaly ještě v roce 1949, kdy se zpětné pilířování již blížilo k sýpu. V září roku 1949 se i na tomto patře prorazil zával až na den a v omezeném pokračování prací se vyřizovala rudní poloha o mocnosti 12 m. O rok později se zde pilířovalo bez závalu, ale situace stále byla nejistá.

V listopadu roku 1950 se po odstřelu rudy opět částečně zavalila patrová chodba nadložím a k odtěžení tohoto závalu bylo nutné vyrazit ochozovou chodbu. Patro zůstávalo otevřené na den i v příštím roce, kdy se dobývky již značně přiblížily ochrannému pilíři svážné, ale ten sám byl koncem roku 1952 vyrubán.

Pátý obzor

V polovině roku 1947 bylo o 6 m pod 4.patrem založeno 5.patro, vycházející opět z hlavní úpadní. Protože prvních 20 m tohoto patra šlo hlušinou, vyvstala otázka, zda horizont nebyl špatně založen, zda chodby zbytečně neprocházejí nadložím. Rudné lože samo údajně upadalo k západu, chodby tedy měly být raženy na východ.

Inspektorát Nučice v dopise ze 14.6.1947 hájil správnost zarážky a uváděl, že 5. a 6. patro bylo raženo na základě výsledků vrtu z vodní chodby asi 75 m vzdáleného od hlavní jámy. Vrt prošel skarnem a navrtal v hloubce 24,5 m podložní ruly. Při zdejších nepravidelných čočkách a smouhách pegmatitu ve skarnech nelze dost dobře mluvit o podloží a nadloží jako u ložiska, uloženého pravidelně deskovitě. K založení patra vedly zkušenosti z vyšších pater, kde byl ověřen úpad lože spíše k severu, a kde se ještě ukazovalo, že po příčných poruchách se lože posunovalo ještě dále k severu. Založení hlubších pater směrem na sever tedy zkrátilo vzdálenost mezi hloubením a rudou.

Dopis dále uvedl, že dobývací metoda pro vydobytí ložiska pod vodní chodbou byla navržena analogicky podle dobývek vyšších pater. Rozhodující fakt je, do jaké hloubky ložisko postoupí, v této době se předpokládalo pokračování ložiska alespoň dalších 40 m po úklonu. Zůstávala ještě další možnost, že se totiž práce dostanou hlouběji, protože ložisko upadá jak k severu, tak k západu, takže bude možné se v jeho sledování dostat až na nejhlubší bod rulové synklinály, v níž jsou rudonosné skarny uloženy. Tento předpoklad se skutečně v průběhu dalších prací splnil.

Koncem roku 1947 narazil 5.horizont ve svých 25 m zrudnění a v dalším postupu čelba asi 50 m za hloubením ze 4.horizontu zjistila poruchu. Překop severního směru, ražený asi 40 m od zmíněného hloubení, prošel rudní čočkou asi 9 m mocnou.

V polovině roku 1948 se zde vyřizovalo slednými chodbami a překopy ložisko nepravidelnho průběhu do vzdálenosti asi 80 m od svážné. Jeho průměrná mocnost zde byla zhruba 18 m, ruda byla velmi dobrá.

O rok později dosáhlo patro délky 150 m od svážné, čelba narazila příčnou poruchu a začátkem března roku 1949 se zde začíná zpětně pilířovat po předchozím rozšíření chodby před poruchou na plnou nocnost ložiska, tj. asi 8 m. Koncem roku 1949 postoupily práce na vzdálenost 80 m k úpadnici při vyřizování rudního lože asi 6 m mocného, v roce 1950 se pracovalo již ve vzdálenosti 60 m od úpadnice a v roce 1951 se otevřel i tento horizont po vyrubání stropů závalem na den.

Šestý obzor

Téměř současně s 5.patrem bylo o 6 m hlouběji vyraženo ze svážné 6.patro. V říjnu 1947 narazila severní směrná, ražená asi 12 m od hloubení z 5.patra rudní lože, ale směrná ražená na západ šla v rule. V polovině roku 1948 narazily čelby směrné asi 80 m od svážné na rudu, ale její mocnost byla podstatně menší, než na 5.patře. Porucha, na které ložisko končí na všech obzorech, byla na tomto patře zastižena ve vzdálenosti asi 140 m od svážné. Ložisko pokračovalo na pravé straně od čelby a zde bylo také vysledováno. Z tohoto prostoru se začalo zpětně pilířovat. Lože vpravo od čelby se ukázalo asi 10 m mocné a vydobylo se. V postupu zpět ke svážné asi 100 m od ní, bylo zrudnění asi jen 4 m mocné. Práce se zde v srpnu 1952 dočasně zastavily, když zde zbývalo dorubat ještě pilíř asi 30 m dlouhý. Koncem předešlého roku se i zde nad pracovištěm otevřela prostora na den, ale práce zde pokračovaly ještě v polovině roku 1955, kdy byly vyšší patra vydobyty. Práce se ale brzy zastavily, krátce po vyražení ochozové chodby pod svážnou, kde měla být zastižena ruda.

Sedmý obzor

Ve 3.čtvrtletí 1947 bylo zaraženo 7.patro a jeho směrná chodba byla ihned zalomena do rudného lože. V něm prošla na délku 7 m a narazila skarny méně zrudnělé. Zdálo se, že rudní lože, které bylo zachyceno teprve ke konci sledných, probíhá nalevo od svážné a že jeho mocnost s postupující hloubkou ubývá. Čelba sledné v délce asi 100 m od svážné prošla ložiskem mocným asi 8 m a za ním narazila na poruchu, kterou ložisko končí. Protože směrná tohoto patra procházela rulou, bylo její ražení v březnu roku 1949 zastaveno. Ruda byla na tomto patře zastižena jen v části chodby vedené na jih od svážné, kde se vyskytly hraniční pegmatity.

Práce se obnovily až v listopadu 1950 a v roce 1951 se zde pracovalo na třech pilířích při rubání rudní polohy, mocné asi 5 - 6 m.

V polovině roku 1954 se dobývaný pilíř již přiblížil svážné a zbytky pilíře se rubaly ještě v první polovině roku 1956.

Osmý obzor

Roku 1947 bylo vyraženo 8.patro. Byly zde založeny sledné na pravé a levé straně svážné. Na pravé straně bylo brzy zjištěno vyklínění ložiska, na levé straně bylo sice ověřeno zrudnění ve větším prostoru, ale přece jen poloha slabší, než na 7.patře. Podle postupu zrudnění se očekávalo vyklínění ložiska do hloubky.

Západním směrem se razil předek č.8 v rule, ve vzdálenosti asi 6 m od svážné, na východ se razila ochozová chodba. Ve vzdálenosti asi 40 m od svážné byla ražena sledná chodba, která ale postupovala stále v rule a ložiska nedosáhla. Posun ložiska byl zde patrně způsoben příčnou poruchou.

Rudní lože zde bylo zastiženo teprve koncem roku 1949 a to ve vrtech pod 8.patrem. Později zde byla na ověření vrtných výsledků ražena sledná v rule a ta ve směru na západ sice narazila zrudnění, ale již v listopadu roku 1951 se zastavila v poruše. Na krátkou vzdálenost, asi na 10 m, pokračovala i v ní, ale další rudu nezastihla. Před koncem této sledné se ložisko poruchou posunulo do levého boku chodby a zde se sledovalo překopy.

V polovině roku 1952 zbýval k rubání pilíř o délce asi 65 m a v září roku 1952 zde byly zjištěny dvě antimonitové žíly, jdoucí napříč ložem magnetovce. Hlavní práce zde ustaly v září v roce 1953, ale na pilířích se zde pracovalo ještě v roce 1956. To už se na patře, otevřeném na povrch, dobývaly jen zbytky ze závalu.

Devátý obzor

Ražení tohoto patra začalo již v březnu roku 1951 směrem na západ od svážné. Patrová chodba prošla skarnem prostoupeným magnetovcem a v postupu zjistila malou žilku antimonitu. V listopadu 1951 již procházel předek chodby poruchou, lože bylo posunuto do levého boku a do tohoto směru také stočena směrná chodba. Na patře byly vyraženy sledné, ale již v polovině roku 1952 se zde práce zastavily a nevyrubané prostory tohoto patra byly ponechány jako ochrana proti závalu z horních pater. Asi 40 m od svážné byl ze směrné vyražen překop a ten v délce 10 m zastihl zrudnění. Jeho mocnost se ověřila další chodbou, souběžnou se směrnou. Byly zde zjištěny další tři malé žilky antimonitu, ale ty brzy vyklínily.

S vyrubáním rudy se zde počítalo již koncem roku 1954, ale ještě začátkem roku 1956 se zde vyrazil komín nad 9.patro a otevřel se nový porub.

Desátý obzor

V polovině roku 1952 se začalo s ražením překopu z konce štoly Marie od Vlastějovic směrem k ložisku, kde mělo být založeno tehdy nejhlubší 10.patro. Rudní polohu zastihl tento překop až v lednu 1953, ve svých 68 m délky. Rudní čočka byla proražena několika překopy, ale práce se zde přechodně v srpnu roku 1953 zastavily a začala se razit úpadní pod 10.patro. Práce na hloubení zastihly již v polovině roku 1954 v krátké vzdálenosti pokračování lože do hloubky a k jeho ověření v hlubších polohách se ze štolového horizontu vylámalo úklonné hloubení do hloubky 12 m pod úhlem 35o. K ověření spodní části ložiska se založilo ještě mezipatro a z něj se razily průzkumné překopy.

Začátkem roku 1955 se na 10.patře obnovily práce a směrem pod kostelík se razil překop, který měl vyústit pod zastavenou úpadní u kostelíka (ze štoly Magdalena). V lednu roku 1956 byl překop již 250 m dlouhý, v květnu téhož roku 275 m. Práce v letech 1956 až 1958 se velkým dílem koncentrovaly do ražení tohoto překopu. V březnu roku 1957, kdy byl překop již 470 m dlouhý, se ve vrtech z něj vedených narazilo lože asi 6 m mocné, které se později jak do směru, tak i úklonu ověřovalo. Z předku překopu se razil komín za účelem spojení těchto prostorů s úpadnicí na štole Magdalena a za účelem zlepšení větrání na předcích. S pracemi na tomto komíně se začalo koncem roku 1957 asi v 570 m délky překopu. Dlouhý překop byl odvětráván jak tímto komínem, který byl asi 85 m dlouhý, tak i druhým komínem, raženým v 730 m překopu.

Po obou stranách hlavního překopu, který v dubnu roku 1958 dosáhl již délky 930 m, se razily boční překopy a z nich se prováděly vrty.

V protilehlé části dolového pole, v prostoru staré svážné, bylo vydobyto 4. a 5.patro a později další až do 8.patra.

Koncem roku 1958 bylo v provozu jen jedno rubání v prostoru staré svážné, která byla nyní upravena jako škrabákový sýp s lezným oddělením.

Práce pod desátým obzorem

První zmínka o možnostech postupu pod 10.patro se objevuje v polovině roku 1954. Některé skutečnosti ukazovaly na úpadní pokračování ložiska, ale to se neověřovalo a tehdejší práce byly vlastně rabováním přístupných partií. V říjnu roku 1954 se razil ze sledné na 12.patře překop v podloží a v únoru následujícího roku se v tomtéž patře prováděl horizontální vrt 39 m dlouhý, který prošel rudou. V 11 m své délky narazil na asi 70 cm mocné zrudnění, ale větší práce se zde neprováděly.

O možnosti dobývek pod 10.patrem se jednalo nově až v dubnu roku 1959 před zahájením těžby z hlubších horizontů a tehdy bylo rozhodnuto jako základ dalších možných dobývek především řádně upravit nově vyraženou svážnou od štoly Magdalena.

Štola Magdalena

V červnu roku 1941 se krátce po provedených otvírkách a zmáhání na hlavní štole Marie začala na západním svahu Fiolníku razit nová průzkumná štola směrem na východ ke kostelíku. Ještě téhož roku byla ve svých 37 m délky přechodně zastavena, ale v polovině roku 1943 se na ní práce obnovily. Její čelba v 50 m délky narazila na zrudnění a v květnu roku 1944, kdy štola byla již 113 m dlouhá, bylo ve vzdálenosti 62 m od jejího ústí ověřeno další zrudnění, mocné 2 až 4 m. V této době se také upravoval na staré, nyní zmáhané šachtě Anna sýp pro rudu z ložiska Magdalena.

Poslední zpráva z tohoto období prací z října 1944 udala, že štola dosáhla délky 117 m že na ní bylo zjištěno další zrudnění ve 102 m délky. Krátce na to se zde s pracemi skončilo.

Znovu se ve štole začalo se zmáháním až v březnu roku 1949. Štola byla v celé své délce vyčištěna a znovu bylo zkoumáno zrudnění v 60 m délky štoly. Ze starých prací z let 1941 až 1944 bylo toto lože vysledováno na sever chodbou 45 m dlouhou. Na kříži těchto chodeb byla nyní hloubena úpadní pod úhlem 45o z západu. Úpadní procházela zrudněním, mocným asi 1 m, s přibývající hloubkou mocnější. V srpnu roku 1949 byla tato úpadní o profilu 3 x 3 m dlouhá již 10 m, její předek postupoval skarnem a na počvě se ukazovalo zrudnění. V dalším postupu do hloubky se úklon lože značně zvětšil (až na 75o), takže se úpadní dostala do nadloží. V prosinci roku 1949, kdy byla úpadní již 25 m dlouhá, bylo zde vylámáno 1.patro v hloubce 9 m a v něm ve vzdálenosti 12 m od úpadní naražena ruda, prostoupená vložkami amfibolitu s granátovcem. Poloha rudy zde byla slabší, jen 0,5 m mocná.

V květnu roku 1950, kdy předek patra dále postupoval ve skarnu, byla naražena slabá, asi 20 - 30 cm mocná žilka magnetitu, ale práce zde byly zastaveny, protože se na předku neukázaly další rudní indicie.

Další patra byla z úpadní ražena v hloubkách 18 a 27 m.

2.patro zde bylo založeno v únoru roku 1950, ale téměř se na něm až do listopadu téhož roku nepracovalo. V tomto měsíci se zde razila chodba, jejíž čelba postupovala skarnem, a z ní byly vyraženy do stran krátké překopy na ověření lože. Chodba dosáhla délky 40 m.

Také předek 3.patra, na kterém se s pracemi začínalo v květnu roku 1950, postupoval skarnem, nesoucím zrudnění. Ve 30 m délky této chodby ložisko sice zmohutnělo, bylo ještě na krátkou vzdálenost sledováno, ale v listopadu roku 1950 se zde již také nepracovalo. Průzkum zde byl znovu zahájen v prvním pololetí roku 1954, kdy se zde razila sledná, postupující dále skarnem. Hlavní chodba dosáhla na tomto patře délky asi 60 m.

4.patro bylo založeno o dalších 9 m hlouběji a dosáhlo konečné délky 70 m. Tímto horizontem se mělo sledovat ložisko za předpokladu, že zde budou již poměry pravidelnější. V červnu roku 1954 z něj byly provedeny dva vrty. Jeden negativní a druhým bylo zjištěno zrudnění mocné 2 m v hloubce 39 až 41 m. V hloubce 75 m bylo tímto vrtem zastiženo rulové podloží.

Práce na tomto horizontu se v omezeném rozsahu udržovaly ještě před koncem roku 1954.

Možnost prací pod tímto horizontem byla komentována ještě plánem otvírky z dubna roku 1959. Tehdy se rozhodlo, že se bude dobývat pomocí menších komor přizpůsobených mocnosti jednotlivých čoček bez závalu, postupně od poslední čočky v severním uzávěru skarnové kry směrem k ústí.

Na štole Magdalena byly práce zastaveny koncem března roku 1951, když úpadnice se 4.patry dosáhla délky 40 m. Spodek úpadní narazil na příčnou poruchu, tvořenou amfibolity. Od styku amfibolitů se skarnem nastoupila v žíle vápencová výplň s kyzovou rudou, která se plošně rozšířila na celý předek hloubení. V dalším postupu úpadní rudní ložisko nezasáhla.

Průzkum na štole v roce 1951 nepřinesl pozitivní výsledky a nový vrtný průzkum se zde zahájil až o čtyři roky později. Tehdy se ve 20 m od ústí štoly prováděl vrt na ověření lože, ale proti tomuto způsobu průzkumu se také navrhovalo v polovině roku 1954, aby se rudní lože u Magdaleny podsedlo překopem z 10.patra, štoly Marie.

Štola pod Fiolníkem

Koncem roku 1949 byla zaražena štola, která měla svým postupem prozkoumat terén na východ od Fiolníku pod svahem, na němž byly zbytky po starém dolování. Podle projektu měla tato štola o profilu 2 x 2 m v délce 145 m končit na dně starého lezného komína. Štola byla vydřevena jen krátce za ústím, jinak šla pevnou rulou do délky 45 m. V této délce se objevila na předku štoly křemenná žíla a za ní žíla pegmatitu s vložkami rudy.

V únoru roku 1950, kdy štola postoupila do délky 95 m, postupovala skarnem, v květnu téhož roku byla již 136 m dlouhá a v této vzdálenosti narazila na staré otevřené jámy, rozfárané do stran průzkumnými překopy. Směrem dalšího postupu byl nyní na čelbě štoly amfibolit a protože se štolou nezastihlo očekávané lože rudy, byly zde práce v srpnu roku 1950 zastaveny.

Magdalenské ložisko

V roce 1958 byla stará magdalenská úpadní spojena s překopem ze štoly Marie od Vlastějovic. Na místo spojení ukazuje asi 2 m vysoký stupeň na svážné, která sloužila jako lezná a sypná. Celkem bylo magdalenské ložisko otevřeno ze svážné na 14.patrech (4 stará patra, 10 na nově vyraženém úseku). V prostoru pod magdalenskou svážnou byly vydobyty rudní čočky metodou komorování otevřenou komorou. V 1.polovině 60.let se na magdalenské části ložiska prováděl výzkum pod úrovní 10.patra nově otevřené části (pod obzorem štoly Marie). V letech 1961 až 1963 se dobývalo po levé straně hlavního překopu, ve vzdálenosti 120 - 150 m od jámy Rudolf. Byla zde vyrubána ukloněná čočka o délce 140 m, šířce až 50 m a celkové denivelaci 25 m.

Vlastějovický důl byl uzavřen 1.4.1967. V roce 1977 byl v prostoru Holého vrchu otevřen podnikem RD Příbram závod Mořina povrchový kamenolom. Tento lom kompletně zlikvidoval “Holovršskou komoru” a postupuje i do oblasti magdalenské části ložiska.