HISTORIE DOLOVÁNÍ VE STŘÍBŘE

První zprávy o dolování a současně o založení města Stříbra pocházejí ze 12. století. Kronikář Hájek z Libočan píše :”...když vévoda Soběslav uviděl na dobře položeném místě vesnici, která byla pojmenovaná Misa, nechal zde stavět město. Při kopání základů pro městské hradby zde byla nalezena stříbrná ruda a podle toho dáno městu jméno...”. Spadá tedy vznik dolů do stejné doby se založením města, tj. do roku 1131.

Správnost této zprávy přibližně potvrzuje také Sterberk ve svém díle “Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke”, kde cituje G. Dobnera, který uvádí listinu z roku 1186, kterou vévoda Bedřich, syn krále Vladislava, potvrzuje, že bratřím Maltézského řádu má být ročně 12 hřiven stříbra ze stříbrných dolů v náhradu za jisté pozemky odkoupené, aby řád nebyl rušen kutajícími horníky.

Jsou-li tyto zprávy pravdivé, patří tedy stříbrské dolování k nejstarším v Čechách. tyto nejstarší zprávy hovoří o stříbrných dolech, kdežto v pozdějších zprávách se mluví již pouze o dolech na olovo. Dnes však víme, že stříbrské doly byly poměrně na stříbro chudé s vyjímkou výskytu u Kšic asi 5 km na sever od Stříbra, kde v roce 1866 ve starém vyzmáhaném dole činil obsah stříbra ve vytěžené rudě 6 lotů, což odpovídá 1872 g stříbra v tuně galenitu. Poněvadž se ve starých zprávách stále mluví jen o stříbrných dolech, je možné, že totiž olovnatá formace rudných žil byla ve svých svrchních polohách mnohem bohatší na stříbro než dnešní spodnější partie.

Od roku 1185 až do roku 1410 nebyly nalezeny žádné listiny, vztahující se k dolování ve Stříbře, lze však míti za to, že se provozovalo nepřetržitě až do vypuknutí husitských válek, kdy končí první éra stříbrského dolování.

Další věrohodná zpráva o stříbrském dolování pochází z 2. prosince 1410 a je vydaná králem Václavem IV., jíž bylo uděleno právo k dolování a nařízeno zaměření mincmistrovi Zmrzlíkovi z Kutné Hory. Zde však se mluví již jen o olověných dolech.

Vývoj dolování již v první polovině 15. století musel být pro panovníka příznivý, poněvadž Ladislav pohrobek v roce 1454 potvrdil stříbrským horníkům všechna privilegia, udělená jim jeho předchůdci. V dalších letech není zpráv o provozu stříbrských dolů, ačkoliv je nepochybné, že provoz dolů nepřestává, naopak vzkvétá, neboť v příštím století dosahuje značného významu, jak o tom svědčí zachovných 8 knih “Register na příjem a vydání peněz hor olověných u města Stříbra” z let 1501 - 1524. Tato registra obsahují vedle významního dokumentu právního “Řádu jakým se propůjčky na horách olověných Královské Milosti u města Stříbra dávají”, i několik propůjček, udělených a zapsaných perkmistry.

Pouze jedna z propůjček, kterou 27.9.1513 “Jakub z Fulgbausu hoffmistr na horách Guth. propuyczil gest hory leziiczy v miesta Strzibra gmenem w Russperku k dielanie Erbsstoly Kaasparowy s kverky geho --- nez s touto wymienku aby Erbsstolu dielali ffudrovnu tak,aby se mohli tauz Erbsstolu wssemi potrzebami ffudrovati bud na furach neb na wozcnych tak gakoz przi ginych horach takovii ffudrunczy bywagi a na to gest gim G.M. Kralowska raczy dati pomoczy XXIIII gr. czeskych --- “ je důležitým dokladem pro pravděpodobný začátek ražení dědiční štoly na Ranšperku - později královské dědičné štoly prokopské.

V těchto Registrech jsou cenné údaje o obchodních stycích podnikatelů a cenách rudy. Jsou psána česky, ale dle jmen kverků z roku 1503 se též dolování zúčastnili Němci. V roce 1510 se platilo za cent rudy 19 grošů, za kyblík šlichu 14 grošů, za kyblík rudy 16 grošů. V roce 1513 kolísal počet královských havířů mezi 15 - 27.

V roce 1517 nastal rozkvět těžby. Olovo bylo posíláno do Českého Krumlova jako přísada k hutnění stříbra. Celkem tam bylo odvedeno něco přes 191 centů, za něž bylo strženo 191 kop a 27 grošů českých. Cena olova se pohybovala okolo 1 kopy č. gr. za 1 cent. V tomto roce je zmínka o “Německé šachtě” a “České haldě”, čeho se ale tyto názvy týkaly již nelze zjistit.

V roce 1520 bylo odvedeno skoro 170 centů olova do Velhartic. Do Kutné Hory bylo dodáno za rok 1524 174 centů 38 liber olova a 90 centů rudy.

Mimo Register se zachovaly z tohoto století různé listiny, zvláště z doby Ferdinanda I., dokumentující další průbeh těžby.

Vydání samostaného horního pořádku, jako důsledek rozvoje hornických prací, vnesko také pořádek do udělování propůjček, dosud libovolně prováděné purkmistrem a městskou radou, i do odvádění desátku, což nelibě nesli kverkové.

V prvé polovině 16. století se snažil král Ferdinand I., aby stříbrské doly povznesl. Podnítilo ho k tomu, že kutnohorským hutím bylo sice olovo dodáváno, ale zcela nepravidelně a v nedostatečném množství. Byl to důsledek nesystematické těžby malými podnikateli, bez finančních prostředků a za nedostatečného technického vybavení.

Koncem roku 1554 byla do Stříbra vyslána komise jáchymovských odborníků, která měla prohlédnout důlní práce a navrhnout opatření ke zvýšení těžby. Tato komise doporučila soustředit práce na tzv. hlubokou štolu (později prokopskou), která je centrem, s níž jsou spojeny všechny ostatní doly. Dále doporučila pro doly ustanovit štajgra, placeného z králových prostředků a dále upuštění od desátku a naopak kverkům poskytnout podporu 5 - 5 tolarů týdně alespoň na 1 rok, poněvadž se převážně jedná o otvírkové práce, které nebudou ze začátku výnosné. Také stoupnutí cen rudy z 15 - 16 grošů na 48 - 60 grošů vytváří příznivější podmínky pro rozvoj dolů.

Na základě této zprávy se Ferdinand I. skutečně ujal správy dolů vydáním dekretu ze 14.1.1555, jímž povolil obnovu dolů a schválil opatření, navržená komisí včetně finanční podpory z královské komory.

Královský dekret měl příznivý vliv na rozvoj dolů, jimž také prospělo, že listinou z 18.9.1558 udělil král hraběti Mořici Šlikovi, hraběti z Passau a pánu z Weiskirchen a na Plané povolení k volnému prodeji olověných rud, dobytých z ladem ležících dolů ve Stříbře bez placení desátku na dobu 20 let. Odborný dohled si ale ponechal král prostřednictvím perkmistra.

Po vydání této listiny nastal rozmach těžby, a to nejen na starých dolech, ale hledaly se i nové žíly, o čemž svědčí dekret Ferdinanda I. z roku 1560, jínž povolil hr. Šlikovi vyhledávat rudy na všech polích, zahradách a pozemcích.

Z té doby se zachovalo mnoho zpráv, které by mohly sloužit jako podklad pro lokalizaci a montanistické zhodnocení tehdejších prací. Poněkud blíže specifikuje montanistické údaje zpráva královských komisařů H. Assmuse a V.Relingha, kteří navštívili Stříbro v roce 1565 a píší : “... sami kverkové nás žádali, abychom zjistili, na kterých místech jde štola nejblíže k povrchu, jaké vzdálenosti vlastně dosahuje a jak daleko by mohla být v budoucnu ještě ražena. Zjistili jsme, že čelbou této štoly, která je zhruba 6 - 28 sáhů (12 - 50 m) pod povrchem, má být podsednut důl Mokhra, z něhož podle zpráv markšajdra se vytěžilo již dříve mnoho rud. Štola je u ústí i na jiných místech zabořena a má špatné větrání, takže bez vyhloubení světlíků je nepřístupná. Kverkové již vynaložili mnoho peněz na její zmáhání a jsou nyní bez prostředků. Je nutná pomoc královské komory. Komora by měla hradit alespoň třetinu nákladů, už vzhedem k potřebě olova v stříbrných hutích. K podsednutí dolu Mokhra je nutno štolou postoupit ještě asi o 40 sáhů (78 m) ...”

Z těchto údajů lze usuzovat, že důl Mokhra je totožný s dolem později nazývaným Reiche Seegen Gottes nebo Jan Baptista. Další zprávy nám to ale nepotvzují, neboť v archívech je mezera v údajích asi 150 let.

Povšechné údaje o historii města nasvědčují tomu, že rozvoj hornictví, započatý v době Ferdinanda I., trval až do Bílé Hory, respektive do třicetileté války, kdy bylo zničeno téměř celé město a s ním i doly.

Z těchto ran se město těžko vzpamatovávalo a doly zůstaly zapomenuty. Teprve na přelomu 17. a 18. století se započalo s rekonstrukcí opuštěných a zničených dolů. Jako první otevíraný důl je uváděn důl Reiche Seegen Gottes. V knihách důlních propůjček jsou tyto záznamy :

V důsledku obnovy dolování vydává v roce 1717 úřad nejvyššího mincmistra nařízení, kterým usměrňuje otvírkové práce a podřizuje celý stříbrský rudní okrsek hornímu úřadu slavkovskému. Ve zmíněném nařízení se mluví o nadějných vzorcích a je tedy zřejmé, že otvírkové práce na dole Reiche Seegen Gottes přinesly již v prvých 20 letech dobré výsledky a byly tak impulzem k dalším pracem, jak na starých štolách a šachtách, tak i na místech nových. Objevily se však závažné rozpory, které narušovaly obnovu zdejších dolů. Referuje o nich slavkovský perkmistr J.A.Fröhlich ve své zprávě z 10.7.1717 : “Odebral jsem se do Stříbra nejen prohlédnout tamnější hory, velmi nadějné a bohatými žílami obdařené, ale i projednat způsob obnovy starých dolů a zřízení nových s několika zájemci, kteří byli ochotni přiložit ruku k dílu, ale dosud váhají, poněvadž nevědí, jak budou chráněni a jim budou jejich práva zaručena. Městská obec si totiž přisvojila právo potvzovat propůjčky a rozhodovat vůbec v horních záležitostech, čímž vznikla tato nejistota. Dosud zde také převládá mínění, že propůjčky budou udělovány nejen domácím, ale i cizím kverkům, případně i cizozemcům, aby otvírek bylo co nejvíce a město dosáhlo opět bývalé slávy a tím i stouply příjmy královského majestátu z desátků a jiných dávek ...”. Perkmistr dále doporučoval na obnovu dolů na Rosperku příplatek královské komory a osvobození od desátku.

Aby se královská komora mohla k tomuto návrhu vyjádřit, nechala si přezkoušet vzorky stříbrských rud prubířem C.J.Gottfridtem a kontrolně F.G.Putzelem ve Slavkově a B. Drechslerem v Jáchymově.

V této době se uvažuje již o stavbě huti, i když rudy byl nedostatek. Svědčí o tom komentář B. Drechslera z Jáchymova, v němž píše :”... doporučuji se stavbou huti počkat do příštího roku, poněvadž letos nejsou ještě k dispozici dostatečné zásoby rud a poněvadž je nutno řádně uvážit skutečnost, že při zkouškách se ukázaly rudy s větším obsahem stříbra chudší na olovo a opačně ...” Přesto však huť byla stavěna a ve zpráve ze 17.9.1720 hlásí perkmistr Fröhlich její dokončení. V roce 1721 bylo provedeno několik zkušebních taveb s těmito výsledky :

Tyto obsahy odpovídají asi 1100 g/t Ag a 30% Pb. Obsahem stříbra se jedná o rudy chudé, za to však olovem velmi bohaté. Tento fakt je potvrzen i tím, že provoz na dole Benedikt, kde byla žíla podle zkoušek pouze stříbronosná, bez podstatného obsahu olova, byl zastaven. V provozu se ve zprávě z roku 1720 uvádějí pouze doly Jan Nepomucký, Reiche Seegen Gottes, Čtyři bratři a Všech Svatých, které byly v držení asi 100 podílníků.

Záhy se však ukázalo, že stříbrští nestačí udržet provoz, jak pro nedostatečné finanční prostředky, tak pro nedostatečnou kvalifikaci a tak dochází v roce 1720 ke krizi. V roce 1725 dochází k zásahu z nejvyšších míst a nejvyšším mincmistrem byl ustanoven Josef Pezolt “Erz-,Kauf und Schmolzfaktor” pro Stříbro. Instrukcí mejvyššího mincmistra z 25.3.1725 byly Pezoltovi vydány tyto směrnice pro jeho činnost :

Pezolt skutečně zavedl ve Stříbře pořádek a přivedl doly k dalšímu rozvoji. Leč ještě v roce 1725 Pezolt zemřel a po jeho smrti upadly doly zase do předchozího stavu. Vážnost situace je zachycena ve zprávě horního písaře Meyera ze Slavkova ze začátku roku 1726 :” ...zmizela naděje na dokončení otvírky dolu Reiche Seegen Gottes a vůbec není chuť pokračovat v práci na dalších dolech pro jejich velké zadlužení, důl Čtyři bratři je úplně zatopen a vody nelze čerpati, pomohlo by jedině založení dědičné štoly, Jan Nepomucký se ještě udržuje v provozu a je ho nutno v provozu držet, protože bez něho by se neudržel ani puchverk, také důl Všech Svatých by měl být udržen v provozu ...”

Ovdovělá manželka Pezoltova byla dokonce uvržena do vězení pro domněle Pezoltem zaviněné zadlužení dolů. O špatných poměrech ve Stříbře svědčí i to, že havíři pracovali po dlouhé období bez jakékoli mzdy a zadlužení dolů stále stoupalo. Za těchto okolností se samozřejmě nenašel nikdo, kdo by uvedl poměry do pořádku a dal tedy nejvyšší mincmistr v roce 1726 příkaz k úplnému zastavení dolů.

Tento úplná úpadek trval jen krátký čas. Již v roce 1730 byla slavkovským perkmistrem propůjčena Václavu Ebertbovi “auf den Reichen Seegen Gottes ob der K.Stadt Mies so genauten Rohnspekk eine Fundgrube und Zwey massen”. Tímto rokem začíná znovu ožívat hornický provoz. V následujících letech značně stoupl počet propůjček hlavně na Ronsperku na žíle Reiche Seegen Gottes. Avšak nepříznivé poměry ve Stříbře trvaly, hlavně ze strany obce, která si sice na jedné straně přála prosperitu dolů, což by znamenalo přínos městského důchodu, na druhé straně však obec nepodporovoala nákladníky finančně, spíše jin ještě různými způsoby znepříjemňovala jejich těžkou úlohu.

Avšak otvírkové a zmáhací práce přes to úspěšně pokračovaly i za této nepříjemné situace a těžkých finančních obětí, poněvadž rudní úložné poměry byly velmi příznivé a nadějné. Svědčí o tom dvě zprávy z těchto let.

První je zpráva faktora Föschla a přísežného Dietla z června 1744 “ ...důl Reiche Seegen Gottes, nejblíže k městu ležící, sestává z jedné tzv. hořejší staré štoly, vyzmáhané a vyčištěné od šachty asi do vzdálenosti 50 m a ze šachty hloubené cca 40 m na tuto štolu. V této hloubce byla vyřizována 15 - 50 m v úklonu, jednak hloubeními, jednak dovrchními pracemi, žíla, na níž jsou krásné jadrné rudy a galenit. Značné množství těchto rud bylo odkryto nejen na spodku štoly, ale i na čelbách jednotlivých sestupků a ve stropě. Pokud by se šachtou postoupilo ještě o 3 m a v této hloubce byla ražena chodbice k podsednutí této žíly, mohlo by 5 - 6 havířů čtvrtletně vytěžit 40 - 50 centýřů čistého galenitu. Lepší by bylo však narazit tyto nálony novou šachtou a z ní hnanými chodbicemi a vyřizovat je ve směru, tak by se mohlo vytěžit daleko více a ušetřily by se náklady na dopravu rud.

Pod hořejší štolou je ještě tzv. hluboká stará štola, která se však před časem u ústí zabořila. tato hlavní hluboká štola je ražena také po žíle Reiche seegen Gottes proti stejnojmennému dolu, v kterých místech je ale její čelba nikdo neví. Známo je, že její zmáhání je poměrně snadné, poněvadž je ražena v pevné hornině. Na této štole a nad ní je Teichertovo dolové pole. Jmenovaný zde svého času těžil dobré rudy, měl však značné dopravní potíže, ruda musela být vynášena v pytlích na zádech. Příčinou těchto potíží bylo zatarasení chodbic jalovinou, která zde byla zaskládána z nedostatku větších finančních prostředků.

Odtud směrem dolů jsou výchozy hlavního rudného pruhu, na němž jsou doly Čtyři bratři a Michael, známé velmi dobrými rudami. Tento rudní pruh křižuje žílu Reiche Seegen Gottes, jaké rudy jsou však na tomto průstupu není známo.

Dále jsme prohlédli důl Jan, ražený na stejnojmennou žílu, a Antonín, situovaný na protilehlém odžilku. Jan je osazen dvěma havíři, kteří dobývají nedaleko od ústí štoly řílu velké mocnosti, ale pouze s vtroušenými rudami. Jaká bude povaha žíly do hloubky je zřejmé z toho, že ze štoly byla ražena dvě hloubení, v nichž prý byly jadrné rudy.”

Druhá zpráva je od Dietla z roku 1748 :” ...na dole Reiche Seegen Gottes jsem prošel především horní štolu a na ní hloubenou šachtu a zjistil jsem, že se nejen v obou těchto dílech velmi dobře pokračuje, ale i že všechna perkovina byla dopravena na povrch a štolní chodbice, čelby a komíny jsou udržovány v čistém stavu, pročež také mohou být dobývány rudy ve velkých kvantech. dále jsem zjistil, že je narubáno již jistě 50 centýřů surových rud, které jsou připraveny v chodbicích k dopravě na povrch a vůbec lze říci, že zvláště až bude vyzmáhána, vyčištěna tzv. hluboká štola pod těnto důl, stane se tento důl velmi výnosným podnikem, který přinese mnoho užitku.

Potom jsem navštívil Teichertův důl, zvaný “mit guthen Fug”, který je ve velmi špatném stavu a připomíná mnohem spíše “Fuchs oder Tachsloch” než důlní dílo. Tento Teichert těží z rudy, jak již dlouho známo, vlastně z hluboké štoly a nejen, že tak tuto okrádá, ale dokonce neplatí ani desátek a rabuje stále dál. Příkazů slavkovského horního úřadu nedbá a vymlouvá se, že propůjčka mu byla udělena stříbrským magistrátem a ten že mu těžbu povolil ...”

Tyto příznivé zprávy o Reiche Seegen Gottes měly za následek, že došlo k dalším propůjčkám dolových měr na této žíle.

Poněkud jinak je tomu však s hlubokou dědičnou štolou Prokopskou, jejíž otvírku kladou mnozí autoři do roku 1743, což je v rozporu se zprávou Meyerovou z roku 1748, která praví “ ...pokud se týče vyčištění hluboké dědičné štoly, mohlo by se sehnat nákladnictvo, které by se tohoto podniku odvážilo, zvláště přihlédne-li se k tomu, že při zmáhání by mohly být odkryty nějaké žíly, které tuto štolu křižují. Je však nutno předem rozhodnout, zda královský majestát nemá sám zájem o propůjčku této štoly a přenechá-li ji vůbec nějakým nákladníkům ...”

Dále vznik štoly v roce 1743 popírá i žádost kverků dolu Reiche Seegen Gottes z roku 1761, kterou se domáhají povolení k vyzmáhání této dědičné štoly a posudek, vypracovaný slavkovským horním úřadem k této žádosti, v němž se praví :” ...je nepochybné, že tato štola je klíčem k mnoha dolům, na nichž bude těžba váznout, dokud nebudou touto štolou podsednuty, její vyzmáhání je tedy nezbytně nutné k zahájení porubných prací na těchto dolech. Stejným způsebem musela být tato štola nepostradatelná již v dřívějších letech ...”.

Podle popisu, předloženého nejvyššímu mincmistrovi 19.11.1770 jáchymovským perkmistrem Felixem von Neslingor a dle map, zachovaných z tohoto období, je vidět, že hornické práce se během 18. století koncentrovaly na královské Prokopské štole a dolech Jan Baptista a Reiche Seegen Gottes.

Že stříbrské doly, hlavně skupina Prokopské dědičné štoly, ke konci 18. století daleko překročily svým významem otvírkové stadium, a že se staly podnikem, jehož produkce byla významnou složkou olověné produkce státu, dokazuje příkaz vídeňské dvorské komory nejvyššímu mincmistrovi z 26.1.1779 v němž se nařizuje : ...urychleně provést zkušební tavení 300 centýřů stříbrských okověných rud v jáchymovských hutích, poněvadž je nutno zajistit v co nejkratším čase maximální množství olova pro vojenské potřeby, specielně z českých dolů. Těžba ve Stříbře nesmí být omezována, naopak je nutno těžbu zintenzivnit, stejně jako v jiných českých dolech ...”.

Splnění tohoto příkazu hlásil nejvyšší mincmistr dvorské komoře zprávou z 15.2.1779, kde se zmiňuje také o tom, že nákladníci Reichen Seegen Gottes a Jan Baptista spolu s Prokopskou štolou mohou produkovati ročně 4000 centýřů (224 t) olověných rud, ačkoli dosavadní těžba byla asi poloviční pro slabý odbyt rudy.

Těžba činila v roce 1776 - 1778 na dole :

------------

Poslední čtvrtina 18. století přináší vyvrcholení snah o obnovu dolování, vyvolané zdárnými výsledky na Prokopské štole, ale i úspěšnými novými otvírkami, jako Flachentrumm, Langenzug, Nový Prokop a Frischglück.

Tak byl v roce 1774 otevřen důl Langenzug, roku 1780 Nový Prokop a v roce 1781 Frischgück. Tyto doly pak byly nejvýznamnější v novém stříbrském dolování. Ke zdokonalení úpravnictví byl v roce 1783 zakoupen Kaupkův mlýn, v roce 1796 potom přestavěn na úpravnu rud.

V roce 1796 byla ve Stříbře zřízena Bratrská pokladna, která vznikla v důsledku stoupajícího počtu dělnictva. Také vrchní dozor na stříbrských dolech prodělával mnoho změn. Po zrušení slavkovského horního úřadu v roce 1772 podléhaly doly jáchymovskému úřadu, po reorganizaci za Josefa II v roce 1785 Příbrami. V roce 1801 byl ve Stříbře zřízen samostatný horní úřad a v roce 1804 dokonce horní soud pro kraj plzeňský a klatovský.

Na hornické práce 18. století nepříznivě působily pouze záporný postoj městského magistrátu a jiné politické vlivy, takře se opakují prudké vzestupy a zase období vážných stagnací v celkem krátkých intervalech.

Leč historie dolování ve stříbře však tím nekončí, ale k největšímu rozkvětu dochází v následujícím století.

Historie pravidelné těžby na Dlouhé žíle v 19. a 20. století

Žilný komplex Langenzug - Frischglück představuje nejdelší a nejmohutnější vyvinutou soustavu rudných žil ve Stříbře, vyřízenou asi na délku 2600 m. Byly na něm, kromě řady menších a větracích jam, 3 hlavní doly : Unterlangenzug Leo (Jáma III), Oberlangenzug (Jáma I) a Frischglück (Jáma II).

Langenzug musel být prastarým dolem, o čemž svědčí celá řada pinek. Na staré mapě z roku 1779 je podél dolního i horního Langenzugu zakreslena celá řada pinek a odvalů, které do dnešní doby již z větší části zmizely. Se znovuotevřením a výstavbou tohoto starého dolu bylo započato 6.5.1774 a byla prováděna stříbrským magistrátem.

Postupovalo se štolou Unterlangenzug a současně Prokopskou dědičnou štolou 2.Kluftschlagem proti Oberlangenzugu. Štola Oberlangenzug pronikla v roce 1810 až na výši jámy Friedlichenschacht. Hloubení byla prováděna teprve později. Tehdy se pracovalo nejvýše do hloubky 4.patra, tj. 88 m pod úrovní štoly. Všechny hlubší otvírky byly udělány až po roce 1925. Pouze na Oberlangenzugu se šlo hlouběji, a to 127 m pod úrovní dědičné štoly jižním směrem k jámě Frischglück. Tyto práce byly provedeny teprve asi kolem roku 1870. Jako zvláštnost se zde uvádí, že ražení 7.p. jámy Oberlangenzug bylo prováděno vrtací společností a bylo zde poprvé ve stříbrském revíru použito vrtacích kladiv. Od té doby byla pak zde na jednotlivých čelbách vrtací kladiva používána, k hromadnému zavedení však došlo až v roce 1925. Koncem 19. století dolovala ve Stříbře jen dvě těžařstva, a to Langenzug a Frischglück. V roce 1908 byl i zde provoz zastaven a to dle jedněch zpráv pro velký vodní přítok, dle jiné zprávy pro tehdejší nizké ceny rudy a nedostatek investičního kapitálu. Pravděpodobně tento údaj je správný.

Počet dělnictva v roce 1837 obnášel 472 lidí. Koncem roku 1850 vypadal stav osazenstva dle jednotlivých těžařstev takto :

V roce 1871 klesl již tento počet na 395 zaměstnanců.

Celková těžba stříbrského revíru v roce 1873 obnášela 13 510 q olověných rud. Z tohoto množství bylo 90 % vytěženo těžařstvy Frischglück, Langenzug a Kšice. Podle Schaunsteina vydal v roce 1873 čtvereční sáh ve Stříbře průměrně 11 q rudy, tj. asi 3 q na m2.

O pohonné síle předchůdců jsou jen skromné zprávy. U ústí štoly Unterlangenzug bylo vodní kolo o výkonu asi 15 KS, energie byla přenášena zvláštní štolou soutyčím až do vodní jámy. Turbíny u Puchverku u Floriana dodávaly v roce 1865 26 KS. Na Oberlangenzugu byly již v roce 1883 postaveny dva parní stroje o výkonu 25 a 8 KS pro pohon těžních strojů. Později bylo také páry použito pro pohon čerpadel. V roce 1905 byly zde celkem 4 parní kotle, 2 parní těžní stroje o celkové síle 54 KS, kompresor, 2 parní pumpy o celkovém výkonu 55 KS.

Na dole Frischglück, který neměl vodní energii k dispozici, byl parní těžní stroj o síle 15 KS postaven již roku 1859. Poháněl těžní stroj, drtič a sazečku. Později byl tento stroj pro pohon závodu slabý, a proto byla část energie dodávána šlapacím kolem. Teprve v 80. letech minulého století byl postaven vysokotlaký stroj se 3 kotly. Z jedné zprávy z roku 1894 vysvítá, že pro čerpání bylo na 8. p. parní čerpadlo o síle 45 KS. Válec čerpadla měl průměr 6", zdvih 36 ", 9 zdvihů za minutu, takže výkon čerpadla byl 55,7 l/min. Pro pohon úpravny sloužily 2 parní stroje o výkonu 8 a 15 KS.

Na přechodu z 19. do 20. století byl důl Frischglück spojen vzduchovým potrubím s dolem Reichen-seegen. Dle ústního podání zde tlak vzduchu poklesl z 5 na 2,5 atm.

Kromě dolů vlastnila společnost Frischglück také olověnou huť z roku 1871, ležící u Waffenhammer a drtírnu v Isabelině údolí.

Důl Frischglück patřil mezi nejlepší doly revíru. Tento důl také nejvíce proslul výskytem velikých dutin. O nich máme zachováno několik zpráv. Tak J. Smuck ve svém díle “Die Frischglückbleierzeche v Oesterr.Zeitschr.Berg. und Hüttenw. 1874” píše :” Důležité jsou nadložní odžilky hlavní žíly, které zpravidla častější, celistvější a hojnější rudy obsahují, než hlavní žíla sama. Rozpoznání a sledování těchto nadložních odžilků jest nutno věnovati největší pozornost. Na styku s hlavní žílou jsou obyčejně nenápadné, malé mocnosti několika centimetrů a obsahují málo rudy. Jejich rudnatost však se náhle zvyšuje v poměrně nepatrné vzdálenosti od hlavní žíly. Takovým zdánlivým nepatrným odžilkům je pak nutno věnovat bedlivou pozornost, neboť často v krásné rudní výplni probíhají těsně vedle žíly hlavní a mohou býti společně dobývány. Tyto odžilky se někdy dále rozvětvují, tvoříce síť rudních žil.”

Jako příklad uvádí autor vyřízení takového odžilku na 3.p. dolu Frischglück, tj. v hloubce 80 m. Zde byl zjištěn odžilek vysledovaný na délku 4 m, ale založený. Po provedeném zmáhání bylo zjištěno, že odžilek je svržen rozsedlinou 5 cm širokou. Poněvadž 4 m vzdálená hlavní žíla byla již vyrubána, aniž by na této bylo pozorována nějaká nepravidelnost, byla porucha pomocí 0,6 m dlouhého překopu vyřízena a odžilek otevřen v bohaté výplni 0,3 - 0,6 m galenitu. Odžilek pak byl směrně vysledován v délce 120 m, dobýván 40 m nad 3. patrem a bylo z něj získáno mnoho tisíc q rudy.

Dále popisuje Schmuck dutinu na jižní vyřizovací čelbě obzoru dědičné štoly Prokop (4. patro), tj. 96,6 m pod ohlubní jámy a 225 m jižně od jámy. Píše :

“Čelba se pohybovala v místech, kde žíla na 2. a 3. p. byla hluboká v důsledku styku s útvarem zvaným “Sandstrich”. Poněvadž rudnatost před tím bývala zpravidla bohatá a čelba se v takové výplni nalézala, byl očekáván brzký konec takové výplně, zvláště, když se dostavily známky, provázející dle zkušenosti vyhluchnutí žíly, tj. její zúžení a zpevnění průvodních břidlic, prosycených křemenem a pyritem. Ve výplni převážně zastoupený křemen byl promíchám s úlomky břidlic a jeho barva přešla do šedé, při čemž ruda úplně zmizela. Po odfárání necelého 1 m byla dne 16.10.1872 otevřena dutina zcela mimořádná. Měřena na počvě měla délku 15 m, šířku 2,2 - 2,5 m a výšku 4 m. Hloubka dutiny pod úrovní chodby nemohla být pro napadanou forotu a přitékající vodu změřena. Stěny dutiny byly pokryty 15 - 20 cm velikými rudními hroudami a nerostnými krychlemi leštěnce 0,7 - 1 dm3 velikými. vyklizení této dutiny trvalo 3 týdny, při čemž bylo získáno 250 q čisté rudy. Za dutinou pokračovala žíla v mocnosti 1 m s obsahem krásného, celistvého leštěnce.

V měsíci říjnu 1874, tedy o 2 roky později, byla v hloubce 2 m pod obzorem zmíněné dědičné štoly, a to severně od jámy Frischglück otevřena jiná, ještě velkolepější dutina. Stalo se tak při vyřizování nadložního odžilku hlavní žíly Frischglück z hloubení 12 m hlubokého směrem na sever. Tento odžilek v důsledku odchýlení změnil svůj severojižní směr na východozápadní, v kterémžto směru křižoval další odžilek směru severojižního. Na křižovatce obou odžilků byla otevřena dutina o takové velikosti, že se v ní 8 lidí mohlo pohybovati. U podloží byla obnažena žíla krystalovaného leštěnce o mocnosti 1,5 m s krychlovými krystaly mimořádné velikosti. Zvláštností byly skupiny stalaktitů z barytu. Hloubka dutiny nemohla býti zjištěna z obdobných důvodů, jako u dutiny z roku 1872. Při vyklízení dutiny bylo získáno 250 q čisté rudy, napadané z boků a stropu. V dutině zbylo po vyprázdnění ještě cca 1000 q nedotčené rudy. Rozměry dutiny činily na obzoru hloubení : délka 9 m, šířka 2 - 6 m, výška 5 m”.

Existence této dutiny je také potvrzena zprávou závodu z října 1874, v níž se praví, že pod 5. patrem byla nafárána drůza o rozměrech 5 ˝ délky, 2 ˝ výšky a 1 - 1 ˝ šířky (víd. sáhy), tj. asi 10,4 x 4,7 x 1,9 x 2,27 m. Výplň čistého leštěnce byla o celkové mocnosti 4 sáhy, tj. asi 1,2 m, při čemž ještě není započtena v nadloží se táhnoucí žíla galenitu 7 - 10 cm mocná.

Jiný velký nález byl na tomto dole učiněn v roce 1879 mezi 6. a 7. patrem na demarkaci s Langenzugem. Dle ústního podání šlo o rudní hnízdo 50 - 60 m dlouhé, 35 m vysoké a s 3 žílami, každá o mocnosti 25 - 30 cm, z nichž se dobývala 40 % ruda, takže přepočtená čistá rudní mocnost činila 30 - 36 cm.

Dle údají naddůlního Bečváře počátkem 70. let byl vykázán společností Frischglück zisk 72 000 zlatých.

Produkce za červenec 1874 činila :

Zajímavá jsou rovněž Schmuckova sdělení, týkající se hloubkových změn ve výplni žíly Frischglück. Dlouholetým pozorovýním rudních žil po všech stránkách dospěl k těmto zjištěním :

Žilná výplň vychudne zčásti nebo úplně, když :

Při těchto známkách ubývá ve výplni křemen při jeho současném ztvrdnutí a změně bílé barvy na hnědou, červenou nebo špinavě šedou, při čemž obsah galenitu rychle mizí.

Z roku 1884 máme také několik přesnějších zpráv o výkonech :

Těžba z jednotlivých pater obnášela :

Ke konci 19. století byly ve stříbrském revíru v činnosti dle Hrabáka jen dvě těžařstva : Langenzug a Frischglück-Reichenseegen. To znamená, že během doby došlo opět k rozdělení v šedesátých letech již sloučených těžařstev Langenzug-Frischglück. Tato sousedící těžařstva měla v provozu dvě těžné jámy a těžily dohromady ročně asi 25 000 q rudy .Dohromady měla těžařstva 460 dělníků. Důl Langenzug měl ještě pomocný důl Unterlangenzug.

Obě tato těžařstva zastavila již v roce 1908 provoz, zřejmě v důsledku poklesu cen olova v souvislosti se zvýšením zahraniční produkce tohoto kovu.

Celkem překvapující je úplná stagnace báňského provozu ve Stříbře během I. světové války, kdy byla zvýšená poptávka po olovu. Ve výročním statistickém výkaze báňského hejtmanství v Praze za rok 1915 o dolech v provozu se nalézajících není uveden ani jediný důl ve Stříbře. Přes to je však jisto, že pravděpodobně až po roce 1915 byl v provozu pod vojenskou správou důl na žíle Vojtěch v revíru Všech svatých.

Teprve po I. světové válce nastává oživení těžby ve stříbrském revíru. Některé drobnější provozy zahájily dolování již v roce 1918. Ale byl to zejména rok 1924, kdy několik větších těžařstev zahájilo provoz. Byla to tato těžařstva : těžařstvo ve Kšici, Neu Prokopi, Allerheiligen ve Vrbici a Mieser Reichenseegen und Frischglück-Bleierzzeche ve Stříbře. Zejména posledně jmenovaná společnost začala velkoryseji pracovat s moderními prostředky.

 

Těžařstvo “Mieser Reichenseegen und Frischgluck Bleierzzecher Gewerkschaft”

Toto těžařstvo se rozhodlo v roce 1924 vyhloubit novou těžní šachtu v severní části Dlouhé žíly, tj. v úseku Unterlangenzug na pozemku obce Svinná. Jáma byla hloubena asi 30 m západně od staré “Friedlicher Schacht” a v přímé vzdálenosti cca 500 m od ústí štoly Unterlangenzug. Pojmenována byla jako jáma Leo a byla během dvou let vyhloubena na 165 m. V těchto místech, ač zde nebylo známo nic o bohatosti žil, byl důl založen asi proto, že známé úložky z Unterlangenzugu ve výši 23 995 m2 s obsahem 3550 t a pravděpodobných úložků 30 610 m2 s obsahem 3060 t olova měly poskytnout finanční zajištění k hlavnímu úkolu dolu Leo, tj. k průzkumu a otevření hlavního žilného svazku v území severně od řeky Mže.

Důl byl opatřen elektrickou energií pomocí transformátorů, postavených přímo na dole a připojených na vlastní tři malé vodní elektrárny na řece Mži o celkovém výkonu 96 kW a na Tachovský elektrárenský svaz (kalorická elektrárna na Masarykově jubilejním dole ve Zbůchu).

Na povrchu dolu Leo byly postaveny dva elektrické kompresory o výkonu 10 a 5 m3/min. V severní části dolového pole byla 120 m dlouhá úklonná slepá jáma z úrovně štoly, čímž bylo dosaženo 110 m svislé hloubky, tj. cca 170 m pod povrchem. K těžbě se používaly dřevěné vozy o vlastní váze 250 kg a užitečném zatížení 550 kg. V úklonné jámě bylo zřízeno elektrické skipové těžení.

Na 2. patře jámy Leo bylo osmistupňové elektrické odstředivé čerpadlo o výtlačné výšce 200 m a výkonu 1000 l/min. Přítok činil cca 260 - 300 l/min. Byla také vyhloubena 40 m hluboká větrní jáma “Nordschacht”.

Na povrchu dolu byla zbudována mokrá úpravna, zápisna, svobodárna a kanceláře.

Úpravna vypadala takto: Vytěžená ruda byla nejdříve tříděna na roštu (120 mm), větší kusy byly drceny v hrubém čelisťovém drtiči (120 mm) a pak přicházely k třídění na bubnové síto (45, 20 mm). Hrubší velikostní třídy nad 20 mm byly vedeny na přebírací pásy, na kterých se oddělovala čistá ruda od jaloviny, kdežto prorostlé kusy byly dále drceny v jemném čelisťovém drtiči, případně na prvních krušících válcích (20 mm). Přes tři bubnová třídící síta (20, 10, 6, 4, 2.5, 1.25 mm) byla drť vedena do pěti čtyřdílných sazeček. Nejmenší velikostní třída (pod 1,25 mm) se třídila v nálevce na hrubší písky, které se spojovaly s prorostlinou ze sazeček, a na přepad přes proudové přístroje, z nichž se písky rozdružovaly na třech nátřasných žlabech. Kaly šly přes zahušťovací nálevky na šest rychlořazených splavů a jeden okrouhlý splav, kde se získával čistý rudní koncentrát a meziprodukt, vedený k rozemletí do kulového mlýna (0,5 mm) a zpět přes kontrolní síto (0,5 mm) a proudové přístroje na splavy, jalovina se odváděla na odkaliště.

Dolem Leo byl zbudován do roku 1926 moderním požadavkům odpovídající rudný závod na sloučeném důlním majetku. Poprvé v dějinách stříbrského dolování zde byly vytvořeny předpoklady pro racionální těžbu a rentabilní výrobu. A přece koncem roku 1930 zde byl provoz zastaven, osazenstvo propuštěno a objekty rozmontovány a sneseny. Příčin k zastavení dolu bylo několik. V první řadě to byla světová hospodářská krize, ačkoliv ani ta sama o sobě nebyla hlavní příčinou. Nesplnily se především důlní předpoklady na výtěžnost. Vyřizovací a porubní předky vykazovaly dle zprávy Revírního báňského úřadu v Plzni redukovanou mocnost 2 - 3 cm galenitu, pokud nebyly vůbec hluché. Pouze v ojedinělých případech byla redukovaná mocnost 4 - 5 cm. Tak se ukázaly výpočty Dr Neumanna i ředitele Henkera jako klamné. Henker počítal s předpokládanou kovnatostí 100 kg olova na 1 m2, což zdaleka neodpovídalo skutečnosti. V prvé době provozu jámy Leo se prováděly pouze otvírkové a vyřizovací práce, které vyžadují mnoho času. Ale právě tato trpělivost scházela finančně vyčerpanému těžařstvu, které chtělo co nejdříve získat zpět vynaložené níklady.

Vyřizovací práce ale dodávaly tak málo rudy, že předimenzovaná úpravna byla řadu měsíců odstavena. Provoz dolu byl také dvakrát na několik měsíců zastaven pro nedostatek finančních prostředků. Proto se rozhodl řed. Henker, že si vypomůže rudou z dolu Frischglück. Tak na tomto dole byl po 19.leté přestávce znovu zahájen provoz dne 1. srpna 1927. Ale zahájení provozu si vyžádalo nové investice, jako těžní věž, těžní vrátek, elektrický generátor, kompresor atd. Dobývaly se pouze zbytkové pilíře nad obzorem dědičné štoly Prokop. Přes to byla kovnatost ve srovnání s dolem Leo značně příznivější. Rudnina byla nákladními auty dopravována na důl Leo, zde narážena do huntů na ohlubni jámy a vytahována na výjezdní horizont do úpravny. Tyto dopravní potíže byly zřejmě příčinou zastavení provozu na dole Frischglück od konce roku 1928 do konce listopadu 1929. Proto si Henker opatřil již v polovině roku 1928 úřední schválení projektu visuté lanovky z dolu Frischglück na důl Leo. Současně si vyžádal úřední povolení k podzemnímu překřížení trati Plzeň - Stříbro, aby mohl začít vyřizovat žilný komplex Unterlangenzug také severně za řekou Mží.

K uskutečnění těchto projektů již nedošlo. Pozice ředitele Henkera byla dosavadními neúspěchy tak otřesena, že začátkem roku 1929 opustil služby těžařstva. Začátkem prosince 1929 byly Henkerovým nástupcem ing Walterem Volghuberem zastaveny všechny vyřizovací práce a obloženy všechny poruby včetně ochranných pilířů.

V prosinci 1930 byl provoz na dole Leo i Frischglück zcela zastaven.

V této poslední éře stříbrského dolování zaměstnávalo těžařstvo nejvíce 205 lidí, z toho na dole Leo 160 a na dole Frischglück 45. Měsíční těžba činila na dole Leo 1800 t rubaniny s obsahem 4,5 - 6 % olova, na dole Frischglück 600 t s průměrným obsahem 7,7 - 8,4 % olova. V úpravně dolu Leo se zpracovávalo v jedné osmihodinové směně 100 t rudniny.

V roce 1930 ustala veškerá hornická činnost ve stříbrském revíru. Došlo k rozchodu zbývajících těžařstev a v roce 1933 k výmazu všech dolových měr.

V roce 1937 ohlásila firma Baťa v místech bývalého dolování u Stříbra větší počet výhradních kutisek. Projektováno bylo znovuotevření dolu Frischglück a odvodnění dolu Langenzug a Leo pomocí dědičné Prokopské štoly.

Podrobný popis projektovaných prací s příslušnými plány předložila firma Baťa v roce 1938 ministerstvu národní obrany. V důsledku politických událostí a II. světové války nedošlo k realizaci těchto projektů a spisy se ztratily.

 

Obnova hornických prací na Stříbrsku po 2.světové válce

Ve snaze postavit základ rozvoje našeho státu na vlastní surovinové základně, bylo po II. světové válce a hlavně pak po roce 1948 pátráno po nalezištích surovin v celém státě. Poněvadž o stříbrském revíru se vědělo již z dřívějších dob hornické slávy, bylo znovu přihlíženo k možnostem znovuotevření tohoto revíru.

Na výzvu Ústředního ředitelství čsl. dolů provedl šetření a vypracoval posudek o možnostech znovuotevření stříbrských dolů ing. Bohuslav Špachmann v roce 1949 v elaborátu “Dolování ve Stříbře”.

Jako další důležitý pramen zpráv je významná diplomová práce PhDr Karla Schmidta “Das westbömische Erzgebierbesonders die Bleierzvorkommen von Mies, Czarlwitz und Merklin” z roku 1929.

Na základě těchto obou zpráv bylo v roce 1949 ministerstvem dolů rozhodnuto stříbrské doly znovu otevřít. Tento úkol byl svěřen podnikovému ředitelství Středočeských rudných dolů v Příbrami. Prvé práce se měly soustředit na znovuotevření Dlouhé žíly (jámy Langenzug, Frischglück, Leo) a vyzmáhání Prokopské štoly.

Z rozhodnutí podnikového ředitele SRD ing. Svrčiny, bylo s pracemi ve Stříbře započato 1.1.1950. Vedením prací byl pověřen ing. Josef Oktábec a naddůlní Jaroslav Škůta, kterým bylo k zapracování místních dělníků přiděleno pro začátek 6 dřevičů z příbramských dolů. V dubnu téhož roku byl ing. Oktábec předisponován na Roudný a vedením prací ve Stříbře byl pověřen ing. Karel Vorálek.

Bylo začato s prvou úpravou povrchu, vykácením prostorů okolo jam a zřízení nejnutnějších přístřešků. Otevřením zakryvných povalů na jámě Langenzug bylo olovnicí zjištěno, že je tato jáma zatopena až k úrovni dědičné Prokopské štoly. Byli ihned do práce přijímáni místní dělníci, rekrutující se z nejrůznějších povolání, vesměs noví osídlenci pohraničí. Byla zmáhána jáma Langenzug, která byla přejmenována na Jámu I, jáma Frischglück, přejmenovanou na Jámu II. Hned počátkem roku se začala zmáhat od Červené lávky dědiční Prokopská štola, ačkoliv o ní tvrdil Schmidt ve své disertační práci, že její zmáhání bude obtížné, ne-li zcela nemožné, a že snad bude lepší místy razit novou paralelní štolu. V průběhu prací se ukázalo, že její zmáhání až na Göppelschacht, přejmenovanou na jámu Brokárna, bylo celkem snadné. teprve za touto jamou začalo zmáhání v závalech, při kterém bylo nutno používat hnanou výdřevu.

Současně se začalo se zmáháním Jámy I (Langenzug) a během 1. čtvrtletí se dosáhlo úrovně Prokopské štoly, odkud byla jáma již zatopena. po vybudování trafostanice bylo dáno do provozu ponorné čerpadlo a pokračovalo se ve zmáhání jámy a současně štolového patra z této jámy směrem na sever jako protipředek zmáhání Prokopské štoly.

V dubnu 1950 se začala také zmáhat Jáma II (Frischglück) jejíž zmáhání bylo obtížnější, poněvadž byla zaplněna materiálem. Zprvu převládala myšlenka, že jáma byla z neznámých důvodů zavezena. Později se však ukázalo, že materiál v jámě byl zachycen na zborcené a vzpříčené těžní kleci. Po překonání této překážky šlo zmáhání rychleji kupředu až na vodní hladinu. Po zřízení pobočné trafostanice z Jámy I bylo započato rovněž s čerpáním ponorným čerpadlem a dalším zmáháním této jámy.

V červenci 1950 byl otevřen betonový poklop jámy Leo, přejmenované na Jámu III, a započalo se se zmáháním této jámy, která byla rovněž do úrovně štolového patra zatopena.

Za rok 1950 byla vyzmáhána Prokopská štola v celé délce 1823 a docíleno spojení s Jámou I.

Celkem bylo v roce 1950 vyzmáháno :

Stav osazenstva se zvyšoval, takže z původních 8 zaměstnanců stoupl počet osazenstva na 81 lidí.

Na povrchu byla v roce 1950 na Jámě I vystavěna strojovna s 2-bubnovým těžním strojem ČKD Slaný s motorem 380 V - 55 kW - 960 ot/min a budova těžní jámy. Byla rozestavěna budova dílen a převlékárny, která byla dokončena v roce 1951. Na Jámě II byla postavena strojovna, vybavená těžním vrátkem 2 H 900 - Buzuluk s motorem 25 kW. Na Jámě I byla započata adaptace staré budovy na kanceláře, které byly dokončeny v roce 1951.

V roce 1951 bylo pokračováno ve zmáhání všech tří jam, které byly všechny vyzmáhány až na dno. Zmáhání jam ve spodních úsecích bylo značně obtížné, protože byly zaneseny bahnem, dřevem a dalšími materiály. Ve zbahněných úsecích se postupovalo se dvěma horizontálními odstředivými čerpadly, montovanými na povalech nad sebou. Spodní čerpadlo bylo v činnosti, odčerpávalo vodu ze zatopeného dolu za současného vybírání bahna a materiálu. Hořejší čerpadlo se rozebralo, vyčistilo a po vyzmáhání asi 5 m úseku pod spodním čerpadlem se přeneslo na nově zřízený spodní poval a převzalo čerpání, zatím co původně čerpající bylo čištěno. Čerpadla byla firmy Sigma, 500 l/min a 300 m výtlačné výšky.

Na Jámě III byly práce značně zdrženy elektrickou instalací těžního stroje, která byla dokončena až v prosinci 1951. Zmáhání jámy bylo prováděno malým elektrickým vrátkem Buzuluk.

V tomto roce bylo již započato s ražením na Jámě I, kde byla ražena žumpovna na 7.patře (pojmenovaném na 1. nové patro, protože má být již společné pro všechny doly), skladiště trhavin na 5. patře a sledných chodeb na 5. patře a 1. novém patře.

Jáma II byla hloubena a koncem roku 1951 se vystřelovalo náraží 1.n.p.

Na povrchu byla dokončena výstavba budov jak na Jámě I, tak na Jámě III.

Kromě ražení se zpřístupňovaly staré chodby částečně v závalech a částečně čištěním od bahenních usazenin a popadaných hornin.

Celkem bylo v roce 1951 provedeno :

Počet osazenstva činil koncem roku 1951 123 lidí.

V roce 1952 bylo na Jámě I pokračováno v ražení sledných chodeb na 5.p. a 1.n.p. sever. Směrem na žílu Antonín byl ražen překop v prodloužení hlavního překopu na 1.n.p. Žumpovna 1.n.p. byla dokončena. Započalo se také s hloubením jámy. Na povrchu byla postavena budova garáží.

Na Jámě II bylo dokončeno náraží 1.n.p. a ražen hlavní pořad. Jáma byla prohloubena až na úroveň 2.n.p. a začalo se s ražením náraží. V ražení sledné na 1.n.p. se pokračovalo.

Na Jámě III byla dokončena žumpovna na 3. patře a začalo se s hloubením jámy.

V revíru Všech svatých bylo zahájeno zmáhání štoly Vojtěch.

V září roku 1952 byl závod Stříbro převeden pod správu Západočeského rudného průzkumu, delimitace byla provedena až k 1.1.1953.

SRD Příbram bylo v roce 1952 do konce září provedeno:

Do konce září 1952 byly od začátku prací ve Stříbře v roce 1950 pod vedením SRD Příbram provedeny tyto práce :

Za celý rok 1952 byly vykonány tyto práce :

Od září 1952 do konce tohoto roku bylo ZRP provedeno :

V roce 1953 se pokračovalo v hloubení všech tří jam. Na Jámě I bylo vystříleno náraží 2.n.p., na Jámě II náraží 3.n.p. a na Jámě III náraží 1.n.p.. Hloubení jam bylo ztěžováno značnými přítoky vod, zejména v jarních a podzimních měsících. Vody z hloubení byly čerpány pomocí čerpadel Nora. Na všech jámách byly z náraží raženy hlavní překopy. Žíly byly sledovány slednými chodbami a výškově prozkoumávány komíny na všech jamách. V tomto roce bylo rovněž započato se zmáháním jámy Göppelschacht, přejmenované na Brokárnu, ležící na žíle Reichenseegen Gottes.

Byly dokončeny zmáhací práce na všech jamách.

K ověřování žil byla použita podzemní vrtná souprava Chicago pneumatic, jejíž použití se velmi osvědčilo. Koncem roku 1953 byla na hloubkové ověřování žil použita vrtací souprava GP 1 s vidiovými korunkami.

K ověřování žilných poměrůna povrchu byly prováděny kutací rýhy

Celkem bylo v roce 1953 provedeno :

V roce 1954 se pokračovalo v hloubení Jámy I a III. Na Jámě I se přenášelo hloubící zařízení z 1.n.p. na 2.n.p. Bylo zde vystříleno náraží 3.n.p. a jámová tůň, čímž bylo v tomto roce definitivně ukončeno hloubení této jámy. Celková hloubka Jámy I je 340 m.

Na Jámě III bylo vystříleno náraží 3.n.p. a jáma se dále prohlubuje.

Západní překop na 1.n.p. Jámy I byl zastaven asi 50 m před dosažením žíly Antonín a bude ražen až po vyčerpání a vyzmáhání jámy Antonín. jinak byly dále raženy hlavní překopy jednotlivých pater a jam k překřížení hlavní žíly. K ověřování žilných poměrů byla ražena celá řada menších překůpků. Na 1.n.p. Jámy I byl ražen nový žumpovní překop za účelem rozšíření dosavadní kapacity žumpu.

Sledné chodby byly běžně raženy dále. Západním překopem 1.n.p. na Jámě I byla překřížena žíla Bohaté požehnání (Reichen Seegen Gottes) ve 320 m západně od Jámy I. Tato žíla byla severním směrem sledována na vzdálenost 101,4 m ve vyhluchlé partii. Z jižní čelby byl značný přítok, proto tímto směrem nebyla sledována. Komíny byla v úrovni štolového patra nafárána velmi pěkně zrudnělá nová žíla, jejímž sledování se pokračuje. Na 5.p. Jámy I v žíle X nebylo pro nezrudnění pracováno. Na Jámě II se sledné pohybovaly ve střídavě zrudnělých úsecích, zrudnění je však více sfaleritové. Na Jámě III byly místy velmi pěkně zrudnělé partie.

V roce 1954 byla ražena celá řada komínů, které jsou zakládány většinou ve zrudnělých partiích. Sledují žílu dovrchně a po ukončení prorážek teprve dávají přehled o spletitosti žil a úložků ve Stříbře.

Na jámě Brokárna bylo pokračováno ve zmáhání jámy. Zde se objevila komplikace zjištěním, že původně svislá jáma přechází v hloubce 123 m v úklonnou. Bylo rozhodnuto, že se bude svislá jáma dále prohlubovat.

Na jámě Vojtěch u Milíkova bylo započato se zmáháním jámy, které bylo do konce roku 1954 dokončeno.

K ověření žilných poměrů byly v roce 1954 kopány na povrchu kutací rýhy a geologické sondy.

Celkem bylo v roce 1954 provedeno :

Počet osazenstva činil koncem roku 1954 307 lidí.

V roce 1955 bylo pokračováno v hloubení Jámy III. Hloubící zařízení bylo přeneseno na 3.n.p. a těžba klecemi zavedena rovněž na 3.n.p.. Bylo vyraženo náraží 4.n.p. a koncem listopadu 1955 bylo další hloubení z rozhodnutí hlavní správy geologického průzkumu zastaveno. Jáma III dosáhla celkové hloubky 377,9 m.

Na všech jámách byly raženy doposud nedokončené hlavní překopy a po nafárání žíly bylo pokračování ve sledování.

Komíny byly zakládány převážně ve zrudnělých partiích, mimo několika krátkých komínků pro vrtačku GP 1.

Ověřování žíly bylo u kratších vrtů prováděno vrtačkou Chicago Pneumatic, pod nejhlubšími patry vrtačkou GP 1.

Na jámě Brokárna bylo v hloubce 123 m zřízeno pomocné náraží a strojovna a začalo se s hloubením v pokračování původní sviské jámy. Do konce roku 1955 byla jáma prohloubena o 59,3 m.

Na jámě Vojtěch v Milíkově bylo dokončeno zmáhání chodeb na nejhlubším 3. patře. Jáma byla uvedena do mokré konzervace do roku 1956, kdy se bude s pracemi pokračovat.

Ve druhé polovině roku 1955 bylo přikročeno k přípravným pracem pro zmáhání jámy Antonín I. Velké potíže byly způsobeny tím, že se o této lokalitě nedochovaly žádné mapové podklady, takže nebylo známé pravé místo jámy. Po delším hledání se narazilo na svislou šachtici, která se začala zmáhát, nelze ale s určitostí potvrdit, že je to zmíněná jáma Antonín I.

V srpnu 1955 se začalo se zmáháním štoly Michael od řeky Mže. Do konce roku 1955 bylo vyzmáháno 193,6 m a v práci se pokračuje.

Celkem bylo v roce 1955 provedeno :

Počet osazenstva činil koncem roku 1955 318 lidí.

Středočeskými rudnými doly bylo ve Stříbře od roku 1950 do září 1952 provedeno :

Západočeským rudním průzkumem bylo od září 1952 do konce roku 1955 provedeno :

Od začátku obnovovacích prací ve Stříbře v roce 1950 do konce roku 1955 bylo celkem provedeno :

V roce 1956 byly provedeny Západočeským rudným průzkumem v revíru Stříbro tyto práce :

Z těchto prací bylo na Dlouhé žíle provedeno :

Ostatní práce byly prováděny v lokalitách Brokárna, Milíkov, Kšice, Antonín I.

Od roku 1950 do roku 1956 bylo ve Stříbře provedeno :

Na Dlouhé žíle byly prováděny práce, které měly ověřit rudní bloky tak, aby koncem roku 1956 byly v nejhrubších rysech ukončeny.

Na jámě Brokárna bylo v roce 1956 vystříleno náraží 6. patra v hloubce 252,5 m.

Na jámě Vojtěch bylo zaraženo nové 6.patro v hloubce 151 m. Pod tímto patrem je ještě jámová tůň 12 m.

Na jámě Antonín bylo pokračováno v hloubení slepé šachty, která koncem roku dosáhla hloubky 49 m.

Na jámě Prokop ve Kšicích se započalo se zmáháním jámy a koncem roku 1956 bylo dosaženo svislé hloubky 107 m.

----------

Dnem 31.12.1956 ukončil Západočeský rudní průzkum své práce na Dlouhé žíle na Jámách I, II, III a všechny tyto jmenované doly byly předány těžebnímu závodu Středočeské rudné doly Příbram.

Výpočet zásob na Dlouhé žíle ke dni 1.1.1957 činil 382 kt, z toho 124 kt bilančních, které v přepočtu představovaly 509 kt rubaniny. Těžební organizace provedla na ložisku dokončení průzkumných prací a tak bylo na ložisku v letech 1957 - 1974 vytěženo celkem 614,5 kt rubaniny. Nejvyšší těžby 63 150 t bylo dosaženo v roce 1965.

Ruda se zpracovávala v úpravně v Březových Horách, kam se dovážela po železnici a později auty.

Kovnatost rudy :

S ohledem na úklon žíly 60 - 75o bylo používáno výstupkové dobývání se zakládkou a dobývání na skládku. Úvahy o předúpravě rudy selektivním předdrcením uskutečněny nebyly, i když zkoušky byly pozitivní.

Ke dni likvidace bylo odepsáno v kat. B+C1+1/2C2 52,9 kt zásob.

Na lokalitě Antonín bylo ověřeno cca 5 kt rudy o kvalitě 4,58 % olova a 12 % zinku. V roce 1959 byly práce zastaveny.

Na lokalitě Brokárna byly zjištěny vysoké obsahy germania vázaního na sfalerit. Bylo tu ověřeno 15 408 t rudnin s obsahem 2,8 % olova a 0,15 % zinku. V letech 1960 - 1965 se vytěžilo 41,5 kt rudy.

Těžba na lokalitě Milíkov byla zahájena v roce 1961 a po vytěžení 189 kt v roce 1972 zastavena.

Na lokalitě Kšice bylo ověřeno 90 kt rudnin. Od roku 1963 je ložisko v mokré konzervaci s tím, že mělo být vytěženo po vydobytí lokality Milíkov a uvolnění potřebného zařízení. Ke znovuotevření lokality však nedošlo.