DĚJINY DOLOVÁNÍ GRAFITU VE STARÉM MĚSTĚ POD SNĚŽNÍKEM

Založení Starého Města pod Sněžníkem spadá do kolonizace severní Moravy v 2.polovině 13.století. Šlo zde zřejmě o kolonizaci hornickou, jejímž nositelem v této oblasti byl cisterciánský klášter v Kladsku. Za pravděpodobný vznik města (tehdy Goldek, antiqua Goldek - zlatý kout) se uvádí rok 1295. První přímá zpráva je z roku 1325. Podle této listiny bylo Staré Město darováno i s okolními vesnicemi zmíněnému klášteru. Staré Město zde bylo nazýváno oppidem.

Zpráva staroměstského kronikáře Freiberka z 2.poloviny 18. století uvádí, že markrabě moravský Václav a pozdější český král Karel IV. navštívil v roce 1306 Staroměstsko a povýšil městečko na svobodné horní město a do znaku mu dal medvěda a horníka. Staré Město bylo také původním sídlem pozdějšího Kolštejnského panství.

V době husitských válek byly doly vypleněny a většina z nich již nebyla obnovena. V polovině 16.století se snaží Václav ze Zvole přeměnit Staroměstsko na obchodní a řemeslnické středisko. Zbytky hornické činnosti zničila třicetiletá válka a Švédové v roce 1645 vyplenili a vypálili polovinu města. Po celé 17. a 18.století zůstalo Staroměstsko zemědělsko-řemeslnou oblastí, v níž převládalo plátenictví.

V průběhu 19.století zde vznikla malá textilní manufaktura, která se rychle rozšiřovala a zpracovávala kromě lnu i bavlnu. Jejím majitelem byla rodina Buhlů, která se stala kapitálově nejsilnější v celé oblasti.

Nový rozkvět dolování nastává kolem roku 1800, kdy se začaly těžit grafitové sloje. V roce 1812 byl novým horním zákonem vyhlášen grafit za vyhrazený nerost. Jako prvnímu bylo uděleno povolení těžit Josefu Korgerovi u Malého Vrbna. V první etapě byla tuha těžena v malých šachtičkách z oxidačních zón. Toto období začíná na konci 18.století a končí v polovině 19.století. Těžaři - většinou majitelé pozemků - zakládali sviské jámy v nadloží tak, aby zastihli ložisko v hloubce do 25 m. V ložisku razili směrné chodby malého profilu, často s prudkým stoupáním. Z těchto chodeb postupovali dovrchními dobývkami s ponecháním ochranného pilíře. Rubaninu uvolňovali ručně a přímo v porubu třídili pomocí sít.

V roce 1828 převzal zdejší doly Franz Buhl, který je přivedl k velkému rozkvětu. Těžbu rozšířil v letech 1835 - 1840, a to nejen v Malém Vrbně, ale i v Branné. Do roku 1869 se vytěžená grafitová surovina zpracovávala pouze přeséváním a přeplavováním v kádích. Sušila se volně na vzduchu. V roce 1869 byly na obou lokalitách postaveny úpravny, které pracovaly tak, že se ručně míchala grafitová surovina ve zvláštních kádích a přepad se jako grafitový rmut usazoval v sedimentačních jímkách, které byly odvodňovány. Grafit byl pak volně na vzduchu dosušován. Ročně se na obou ložiskách vyrobilo 5 - 6 kt grafitu. Získaná surovina byla dopravována formanskými vozy do sléváren.

Ve 40.letech, po smrti F.Buhla, nastává úpadek těžby, nakonec Buhlové ztratili veškerý majetek, který byl rozdělen na Gustava Stohra ze Starého Města a na manželku perkmistra Pistela, zástupce Lichtenštejnské správy.

Ke zlepšení provozu úpraven došlo v roce 1896, kdy byl chemikem Kretschmerem a ing.Langerem navržen způsob mletí na mokro v kolových mlýnech s následným plavením. Jednalo se o velmi pokrokovou technologii - gravitační úpravu, která vlastně založila slávu staroměstského grafitu. Tato technologie s drobnými úpravami byla používána do roku 1961.

V roce 1854 dochází k ustavení těžařstva Alberti, které spojilo majetek Stohrův a Pistelů a dalo základ nové soustavné těžbě. Po 70 letech se všechna horní práva vrátila do rukou Buhlů. Nejintenzivnější dolování s nejlepšími výsledky bylo dosahováno v okolí Malého Vrbna štolami Alois a Vodní na ložisku Badenberg ve Šléglovské kře. Důlní pole v Malém Vrbně a Branné se skládalo z 65 jednoduchých dolových měr o celkové rozloze 2 932 540 m2.

V roce 1927 se oba podniky spojily v akciovou společnost Graphitwerke Buhl-Alberti se sídlem ve Starém Městě. Již tehdy byla těžba v této oblasti největší těžbou grafitu v tehdejším Československu. Produkční možnosti společnosti byly okolo 1000 vagonů ročně, firma ale stále zápasila s odbytovými problémy.

Od poloviny 19.století přechází těžební režim na ražení štol z nejnižších míst výchozů ložiska. Bylo tak otevřeno 1500 m dlouhé dolové pole Alois v Malém Vrbně a 1500 m dlouhé dolové pole Badenberg v Branné, dále ložisko Vohrwerk u Šléglova, ložisko Konstantin a Gustav u Velkého Vrbna a řada dalších lokalit.

Krátkou dobu (před rokem 1927) zde byl otevřen důl Maria na antimonovou rudu. Jeho majitelem byl ing. Heřman Buhl.

Tuhové závody důlní společnosti Graphitbergbau Gesellschaft A+M Buhl, v majetku Alexandra Buhla, těžily štolou Franciscus ve Vikanticích a štolou Carolus v Branné. Štola Franciscus byla dlouhá 500 m, mocnost grafitové sloje se pohybovala od 0,3 do 4,2 m o obsahu uhlíku 40 - 45 %. Společnost zde v letech 1913 - 1923 vytěžila 41 662 t grafitu.

Tuhové závody Staroměstského těžařstva Alberti v majetku ing. H.Buhla těžily na ložiscích otevřených štolami Hubertus a Caroli u Branné, ve Starém Městě štolami Alois, Františka a Bedřich. Plavírna byla v Malém Vrbně blízko štoly Alois. Štola Hubertus byla dlouhá 450 m, štola Alois 1200 m. Obsah uhlíku byl 40 - 45 %. Mocnost slojí se pohybovalaod 0,2 do 2 m. Čtyři plavírny měly výkon 48 t grafitu za směnu. V letech 1913 - 1926 zde bylo vytěženo 38 618 t grafitu.

Během 2.světové války doly nebyly v provozu.

Historii závodu po 2.světové válce je možno charakterizovat několika organizačními změnami. Po krátkém období národní správy se stává ložisko součástí Příbramských rudných dolů, od roku 1950 patřilo 5 let pod Tuhové závody Netolice, od roku 1955 je provoz řízen Moravskými tuhovými a rudnými doly Šumperk. Od 1.4.1958 závod definitivně přechází k n.p. Rudné doly Jeseník.

Po znárodnění zůstala v těžbě ložiska Badenberg se štolou Caroli, do roku 1950 se štolou Hubert, kde byla těžba ukončena v roce 1962. Na úseku Malé Vrbno probíhala těžba na historických štolách Vodní, Alois a Nová jáma až do roku 1967, kdy byla provedena likvidace dolu.

Původní osvědčená metoda úpravy grafitové suroviny, která spočívala v mletí za mokra v kolových mlýnech a v plavení v přečišťovacích kádích, kdy se grafitový kal po usazení v sedimentačních jímkách přečerpával do ručních kalolisů a výlisek pak byl sušen volně na vzduchu, byla nahrazena v 50.letech novou technologií, která se realizovala v nově postavené úpravně v Branné a úpravna v Malém Vrbně byla zrušena. Kolové mlýny byly demontovány a nahrazeny kulovými mlýny. V nové úpravně v Branné byl postaven kulový mlýn GM-15, třídič Dorr a 4 nátřasné splavy.

Nová technologie se ale neosvědčila a proto se rychle obnovil provoz úpravny v Malém Vrbně. Znovu se instalovaly kolové mlýny a závod se vrátil zpět ke staré technologii. Úpravna v Branné byla v roce 1958 zrušena a všechna vytěžená surovina byla převážena do Malého Vrbna.

V polovině 70.let probíhala na závodě rozsáhlá rekonstrukce. Stavělo se nové odkaliště, provozně administrativní budova, nová mlýnice, flotační úpravna a zásobníky. Původní úprava grafitové suroviny byla v roce 1962 nahrazena flotační úpravou s dvoustupňovým mletím v tyčovém a kulovém mlýně. Odvodňování flotačních produktů bylo v hydraulických kalolisech a sušení v rotační sušárně.

Těžba na ložisku Branná byla ukončena v roce 1965, na ložisku Kronfelzov 1977 s plánovaným dotěžením ložiska povrchovým lomem, na ložisku Velké Vrbno-Milíře 1970, ložisko Staré Město 1967. Ložisko Konstantin je stále v těžbě.