DĚJINY DOLOVÁNÍ STŘÍBRNÝCH A ZLATÝCH RUD U RUDOLFOVA NA ČESKOBUDĚJOVICKU

První nepřímá zpráva o dolování pochází z roku 1385, kdy král Václav IV. povoluje Václavu Klaricovi a jeho spolutěžařům prodávat po dva roky všechno stříbro a rudy, vytěžené z dolu Monstrance u Vesce nedaleko Rudolfova. Tato zpráva o dolování je jediná, kterou máme do 16.století.

Další zprávy se objevují až na počátku 16.století. Roku 1522 udělil král Ludvík Václavu Metelskému a Petru Doudlebskému z Doudleb právo dolovat na pozemcích vsi Nedabyle, osvobodil je na 15 let od placení desátku a povolil jim svobodně prodávat vytěžené kovy, pokud za ně královská mincovna nabídne méně než jiní zájemci. Oba těžaři založíli u Nedabyle důl sv. Anny. V témže roce se o dolování zajímal i Jan z Rožmberka, který poslal do Českého Krumlova na zkoušku vzorek rudy z oblasi vidovských hor. Roku 1532 se usadili havíři na Hlincově Hoře, kde založili vesnici Hlinsko, kde začali dobývat železnou rudu. V roce 1541 uvádí Klaudi na Srubeckém pohoří cechy Obrácení sv.Pavla a Kozel, na Veseckém pohoří cechy Pomoc Boží, Izák a Kateřina. Roku 1544 žádají dva těžaři o propůjčku dolu sv.Anny na Nedabylském pohoří. Roku 1546 žádali městští konšelé pro těžaře stejné horní svobody, jako měli Václav Metelský a Petr Doudlebský. V roce 1547 uvádí Klaudi v budějovickém revíru přes 20 cechů. V témže roce bylo do Kutné Hory odesláno první vytěžené stříbro.

Budějovická městská rada v jednom přípise Královské komoře z roku 1556 udává rok 1544 jako počátek intenzivnější hornické činnosti na městských pozemcích.

V roce 1548 byl v Českých Budějovicích jmenován hormistr Jan Gramoser. Na tohoto hormistra si ale později stěžovali jak těžaři, tak i nejvyšší mincmistr. V roce 1569 byla v Budějovicích zřízena mincovna. Obyvatelé “Hor u Budějovic”, jak se nově vznikající obec nazývala, muselo nakupovat všechno zboží v Budějovicích. Těžaři a havíři se ale snažili od Budějovic odpoutat. Prvního úspěchu dosáhla nová obec v roce 1554, kdy bylo povoleno usazování řemeslníků na horách, prodej piva, vína, chleba a masa, ale nápoje a potraviny musely být nakupovány od budějovických obchodníků. Čtyři dědičné kukusy, jež původně patřily Budějovicím, a jež zavazovaly město k dodávání důlního dřeva a k péči o kostel, hřbitov a nemocnici pro havíře, chtěl převzít král. Došlo však ke kompromisu a městská rada dala zřídit na Horách hřbitov, ale ne kapli. Jako důvod udávala, že havíři jsou luterání, které nemíní podporovat. Král zakročil a nechal v roce 1556 postavit z výtěžku dvou kukusů kostel a opatřit pastora. Kromě toho ustanovil, že obyvatelé Hor nejsou poddanými města a podléhají jen královskému hormistrovi. Roku 1559 bylo obyvatelům Hor povoleno nakupovat potraviny a nápoje. Roku 1570 byl vydán mandát, který nařizoval všem okolním panstvím svobodný nákup a dovoz obilí pro Hory a roku 1583 byla povolena stavba mlýna a jeden týdenní trh na obilí. Díky zásluze Hölzla ze Šternsteinu byla obec s 250 domy a 5000 obyvateli vyhlášena 30.12.1585 na město Rudolfov se statutem horního města a kam byly z Budějovic přeneseny královské báňské úřady.

Na Budějovicku bylo velmi mnoho těžařstev, ale jen málo z nich mělo delší trvání a hospodářskou váhu. Na tzv. Veseckém pohoří, tj. na území mezi dnešním Adamovem a Rudolfovem, měla své cechy 4 hlavní těžařstva, a to Boží vůle, Abraham, Tři králové a Orel. K nim později přistoupilo těžařstvo cechu Pět bratří, které brzy splynulo s těžařstvem abrahamovským. Méně významné bylo těžařstvo, které začalo razit štolu sv. Jáchyma, která měla odvodnit spolu se štolou abrahamovskou vesecké doly. Stejně méně důležité bylo těžařstvo štoly sv.Václava, ražené na cech Rakouský dům v zlatonosném okrsku dobrovodském. Když bylo dolování přeneseno k Libníči, vznikla tam řada cechů, z nichž prvním byl Adam, patřící stejnojmennému těžařstvu. Nejvýnosnější míry na tamnější adamovské žíle patřily starému těžařstvu tříkrálovskému.

O složení budějovických těžařstev podává zprávu Meier v roce 1581. V abrahamovském těžařstvu měli 60 kukusu budějovičtí měšťané, obyvatelé hornické obce 7 kukusů, o zbytek se dělili měšťané dalších českých měst a cizinci. Těžařstvo štoly Jáchymovy a Václavovy tvořili původně drobní podnikatelé, ale časem převzal většinu kukusů král, protože to byly podniky nevýnosné a těžaři se vzdávali svých podílů. Těžařstvo cechu adamského se ustavilo roku 1571. 46 kukusu v něm měli budějovičtí měšťané, 10 královští báňští a mincovní úředníci, 19 obyvatelé hornické obce, 5 zahraniční těžaři a 5 příslušníci různých českých měst. Na cechu sv. Trojice, ležícím na hlavní adamské žíle, měli 107 podílů obyvatelé horské obce. Vilémovi z Rožmberka patřil cech sv. Merten a Anně Marii Rožmberkové náležely dvě míry Marie Anna v libníčském okrsku. Dolování v libníčském okrsku se účastnil i farář hornické obce 61 kukusy na cechu Vinný sklep a Vinný cech. Po roce 1584 dochází ke slučování těžařstev zásluhou Jana Hölzla a Voka z Rožmberka, kteří se stávají rozhodujícími nákladníky v budějovickém podnikání.

Protože byla na Budějovicku těžba v prvním období poměrně rozsáhlá, projevovali král a Královské komora o důlní podnikání značný zájem. Těžaři byli osvobozováni od placení desátků a král uděloval těžařům i peněžité podpory. Takovou první podporu povolil král na ražení štoly sv. Václava a sv. Jáchyma, a to roku 1555. Jáchymova štola měla odvodňovat vesecké pásmo a byla založena tak, aby se dostala hlouběji do ložiska než původní štola abrahamovská. Brzy se ukázalo, že podpora nestačí, a proto král převzal na obou štolách roku 1563 po 32 kukusech. Roku 1563 byla do Budějovic vyslána komise, která navrhla Komoře, jak řešit financování takových ze začátku nevýnosných podniků, jako byly štoly. Navrhovala, aby podíly byly rozděleny tak, že by jejich jednu čtvrtinu převzal král, o zbytek by se podělila města. Tento způsob financování, který se dobře osvědčil v Sasku, ale přijat nebyl.

Těžaři stále trpěli nedostatkem hotových peněz. Státní správa se jim pokusila vyjít vstříc tím, že podnikatelé měli dostat peníze tehdy, když odevzdali desátníkovi stříbro. Ten ale musel poslat kov do mincovny, která jej zaplatila obyčejně až po zmincování. Kutnohorská a později pražská mincovna, kam bylo až do roku 1569 stříbro zasíláno, byly příliš vzdáleny, a proto těžaři žádali, aby mohli prodávat do linecké nebo vídeňské mincovny. Je zajímavé, že to bylo povoleno, ačkoliv to byla státoprávně cizina, na kterou se vztahoval zákaz vývozu drahých kovů. Dlouhé průtahy při výplatě kovu velmi nepříznivě působily na podnikatele a již roku 1548 zdůrazňoval nejvyšší mincmistr Jan z Vitence při své prohlídce budějovických dolů, že “nemá stříbro čekat na peníze, ale peníze na stříbro”. Tuto otázku rozhodl král ve prospěch těžařů teprve roku 1561, kdy dal pražské mincovně příkaz, aby povolovala zálohy na stříbro ve výši 1200 až 1500 kop a k výkupu stříbra byl oprávněn jedině budějovický desátník.

Při omezených peněžních prostředcích a při snaze o rychlé zbohatnutí se nedalo od měšťanských těžařstev očekávat žádná nákladná technická zařízení. Při otvírce ložiska se postupovalo tak, že byla zaražena šachta, která sledovala úklon ložiska. Překopy a slepé šachtice byly vedeny tak, aby co nejdříve zastihly vydatnější rudní nálomy a mohlo se přistoupit k těžbě. Když byla původní nálezná jáma příliš hluboká a těžba se tak stávala nákladnou, byla zaražena nová těžná šachta, ale ani ta nebyla v celé délce svislá. Na cechu Boží vůle začali hloubit těžnou šachtu již roku 1550 a na cechu Tří králů těžili vodu roku 1567 již třemi šachtami. Štoly byly zakládány v budějovickém revíru jen k účelům odvodňovacím. Podle jáchymovského řádu získala štola právo dědičné, z něhož vyplývalo právo na 1/9 rudy, vytěžené v měrách, jež odvodňovala, když dosáhla ložisko v minimální hloubce 9 ˝ látra. Je přirozené, že těžaři, kteří razili štolu z důvodů ryze výdělečných, zakládali celé dílo tak, aby pouze vyhověli předpisu zákona. Neměli snahu dostat se hlouběji, neboť by to vždy znamenalo delší štolu a větší náklady. Tím se ovšem stávalo, že taková štola neplnila svůj úkol odvodňování, jako tomu bylo s abrahamovskou štolou, raženou směrem vesecké žíly. Nejvyšší mincmistr Jan z Vitence dokonce ve sporu mezi abrahamovskými a tříkrálovskými těžaři, trvajícím dva roky, prohlásil roku 1549, že abrahamovští těžaři nemají právo na 1/9 rudy z tříkrálovských měr, neboť jejich štola spíše škodí, než prospívá cechu Tří králů. Podobně i roku 1558, když se štola dostala do měr Boží vůle, bylo těžařům přiznána pouze 1/14 rudy. Protože tato štola odvodňovala cechy nedostatečně, začalo se s ražení štoly Jáchymovy a od roku 1572 pak dědičné štoly Eliášovy.

Zdejší dolování značně zpomalovalo velké množství důlních vod a nedostatek vody na pohon vodotěžných strojů. Voda byla na povrch vytahována v měchách žentoury na koňský pohon. Pro obsluhu čerpání bylo potřeba velké množství koní a lidí. Na cechu Boží vůle potřebovali roku 1551 k čerpání vody 30 koní a v roce 1555 34 koní a 150 lidí, na Třech králích roku 1557 28 koní a 15 lidí. V roce 1562 se počítá na 4 hlavní cechy 94 koní a 500 lidí.

Náklady spojené s odvodňováním dolů vedly roku 1561 k pokusům o zřízení vodotěžného stroje. Tehdy se nabídl tříkrálovskému těžařstvu mnichovský občan Ulrich Welchem, který sliboval stroj, u něhož by 4 koně nahradila síla dvou lidí. Za návrh dostal 300 kop, ale k jeho uskutečnění nedošlo.

V dolech byla velká spotřeba dřeva. podle původního osvobození měli dolové dřevo dodávat Budějovice, jimž byly přiznány dědičné kukusy. Protože ale město svou povinnost neplnilo, navrhoval nejvyšší mincmistr již roku 1548, aby bylo jednáno o dodávkách dřeva s bratry Ungnády, majiteli panství Hluboká. Souhlas s tímto návrhem projevil král teprve roku 1555 a za dva roky nato byla s Ungnády sjednána smlouva. Byl jim přiznán výnos ze tří dědičných kukusů, ale museli dodávat ze svého panství zdarma nejen dřevo pro účely dolové, ale i pro úpravny rud a hutě všem cechům, nalézajícím se na pozemcích budějovických a hlubockých. Aby mohla být tato povinnost splněna, směli majitelé panství dodávat dřevo jiným zájemcům teprve tehdy, když splnili smluvní závazek. Král si vyhradil dosazovat k dozoru nad lesním hospodářstvím svého lesmistra. Tím se staly hlubocké lesy vyhraženým důlním polesím, neboť smlouva měla platnost i na nástupce Ungnádů.

Mimo dřevo spotřebovaly doly značné množství železa na důlní nářadí a loje ke svícení. Na bezcelný dovoz těchto dvou nezbytných surovin dostávali těžaři čas od času do krále povolení. Šlo zvláště o štyrskou ocel, protože železo z Čech bylo měkké a pro použití v dolech nevhodné.

U starých veseckých dolů se střídalo období nepříznivá s obdobími úspěšnými, kdy těžba vynášela čistý zisk. Toto kolísání postupně vedlo k úpadku a zániku dolů. Počátkem zániku bylo zatopení dolů na podzim 1570. O stavu jednotlivých cechú těsně před zatopením podal zprávu nejvyšší hormistr Neumann roku 1570. V červnu pracovala některá těžařstva ještě s čistým ziskem. Rudní nálomy na dolech ještě nebyly zcela vyčerpány, ale v nejhlubších partiích dolů abrahamovských a tříkrálovských se žíla vyřízla a objevila se jen černá jalová hornina. Těžaři žádali o poskytnutí podpory na zřízení rybníka, aby mohli rozšířit stoupy a zpracovávat větší množství rud, nahromaděných na haldách. Královská komora odkázala důlní podnikatele s jejich požadavkem na Budějovice, které ale jakoukoli půjčku odmítly.

Zatím ale pro špatné finanční podmínky oděšlo z dolů přes 400 havířů. Doly tří hlavních budějovických cechů zatopila voda. Komise, složená z nejvyššího hormistra Jana Neumanna, kutnohorského účetního Kristiána Ditricha a hormistrů Jana Maiera, Kryštofa Gebische a Konráda Paiera, prohlédla v září a říjnu doly a 12.9.1570 podala Komoře své dobrozdání o stavu budějovického důlního revíru. Podle komise dosahovala voda v abrahamovských dolech 30 láter a náklad na odvodnění byl odhadnut na 2000 až 3000 zlatých. Abrahamovské těžařstvo takovými penězi nedisponovalo a ještě k tomu zakládalo nové doly na Vráteckém a Dubičenském pohoří. Orelští těžaři byli zadluženi. Proto komisaři svolali těžaře a jejich zástupce, královské a soukromé úředníky a dohodli se na tom, že vodu budou zmáhat všechna těžařstva společným nákladem novou abrahamovskou těžnou šachtou. Voda z hloubení měla být vytahována do šachetní jímky vrátky a odtud na povrch koňským žentourem. Vodu z vyšších pater dolů mělo odvádět každé těžařstvo na svůj vlastní náklad. Protože šachtu vystrojilo abrahamovské těžařstvo, bylo stanoveno, aby mu zbývající dvě těžařstva přispívala určitou peněžní částkou na její údržbu. Smlouva měla být dodržována, protože hrozilo zatopení větracích chodeb v hlubších patrech.

Podle zprávy komisařů odevzdával tehdy cech Abraham čtvrtletně asi 470 hřiven stříbra a vyplácel na kukus asi 10 až 12 kop čistého zisku. Těžařstvo pracovalo i na cechu Král David v Dubičenském pohoří, ale vlastní těžbu nezahájilo. V jejich starých dolech se ještě těžilo směrem na Děti Izraele. Tříkrálovské těžařstvo odvádělo mincovně čtvrtletně 520 hřiven stříbra a vyplácelo na kukus 3 až 4 kopy. V důlním poli směrem k Bohaté útěše měli ještě dost velké důlní pole připravené k dobývání. Špatně na tom byl cech Orel, jehož těžaři dlužili 2800 zlatých a potřebovali pro pokračování těžby v nevydobytém poli směrem k cechu Král Šalamoun finanční půjčku. Protože důlní podniky vynášely králi 1900 zlatých čtvrtletně, bylo v jeho zájmu, aby se těžařstva nerozpadla. Cech Pěti bratří odevzdal za poslední čtvrtletí 180 hřiven stříbra.

Během roku 1571 se poměry starých cechů dále zhoršovaly. U těžařů tříkrálovských byl denní výdaj 300 zlatých, u cechu Pěti bratří 100 zlatých. V polovině roku měla již obě těžařstva 2600 zlatých dluhů. Nejvyšší mincmistr Neumann se přimlouval za půjčku pro tato těžařstva, neboť měla připraveno ke zpracování zásobu rudy za 20 000 zlatých. Jedině abrahamovské těžařstvo v té době ještě pracovalo se ziskem.

Komise, která prohlédla doly v roce 1572, potvrdila pouze, že doly jsou zatopeny do výšky 60 láter a hlubší patrie byly již vyrubány. O záchranu dolů se ještě pokusilo abrahamovské těžařstvo a těžařstvo Pěti bratří. V červnu 1572 začali čerpat vodu těžnými šachtami, ale protože jedna z nich byla ve špatném stavu, byla hloubena nová šachta na žíle sv. Pavla. Náklady na ražbu byly 20 000 míšenských kop. Tyto náklady byly ale vydány zbytečně, protože nálomy rudy byly velmi malé. Zároveň stouply přítoky vod do dolů. Za 24 hodin vytahovali ze 3 šachet 405 měchů vody, přítok byl 205 měchů za 24 hodin. Báňským úřadem bylo doporučeno, aby těžařstva zastavily zmáhání vody těchto dolech a založily nové doly v úseku mezi starou veseckou šachtou a adamskou náleznou šachtou.

Posledním velkorysým pokusem na odvodnění veseckých dolů bylo ražení štoly od Úsilného, kterou navrhl báňský úřad těžařstvům Abraham a Pěti bratří. Štola měla zastihnout hlavní veseckou žílu v kolmé hloubce 44 láter, úklonné 55 láter a měla být dlouhá 1500 láter. Těžařstva Abraham a Pěti bratří na tento návrh přistoupilo a 20.7.1574, na den sv. Eliáše, začalo 40 dělníků z cechu Pěti bratří razit Eliášovu štolu. Koncem roku na štole pracovalo 56 havířů, 20 učňů a 4 dozorci. Podnikatelé doufali, že štola překříží nové žíly a žádali, aby jim na každou takovou žílu bylo zaručeno propůjčení nálezné jámy s nejbližší horní a dolní mírou, aby byli osvobozeni od placení desátku tak dlouho, dokud budou razit štolovou čelbu, aby jim na každé látro hloubky, do které se štola dostane, bylo vyplaceno 6 kop podpory a konečně, aby s vytěženým kovem mohli zacházet podle svého uznání.

Král souhlasil, aby měli právo na každou, štolou nově nalezenou, žílu, osvobodil je od desátku, pokud budou pracovat bez čistého zisku na 10 let a poskytl jim příspěvek na ražení štoly, a to 3 míšenské kopy na 1 látro. Na ražbě štoly pracovalo trvale 90 havířů. Celková ražba byla finančně velmi náročná, a tak v prosinci roku 1578 oznamuje Královská komora těžařstvu, že jim nemůže být vyplácena podpora slíbená králem Maxmiliánem, protože budějovická pokladna na to nestačí.

Podle názoru nejvyššího mincmistra potřebovala již v lednu 1580 těžařstva okamžitou výpomoc 2000 tolarů, protože pro tuhou zimu menohli zpracovat vytěžené rudniny. Eliášova štola byla opuštěna po 6 letech práce, kdy dosáhla délky přes 1000 láter

Těžařstvo Orel, které mělo 5000 kop dluhů, neprovádělo žádné báňské práce a pouze zpracovávalo rudní haldy u svého dolu. V roce 1581 jim zbývalo splatit pouze 500 kop.

Tříkrálovské těžařstvo přeneslo svoji aktivitu do libníčského okrsku, kde byla novým adamským těžařstvem zastižena roku 1571 adamská žíla, na které byly nalezeny rudní bohaté nálomy již v hloubce 12 láter. Pro silný přítok vody byl důl v letech 1572 až 1579 zastaven, kdy se čekalo, až adamské míry odvodní dědičná štola. Tu začalo razit v roce 1571 staré tříkrálovské těžařstvo, v němž měl většinu podílů Adam Vischer. Po 8 letech se štola dostala k adamské žíle. Těžaři nálezné adamské jámy vytěžili od roku 1579 do roku 1581 skoro 1400 hřiven stříbra, ačkoli byli teprve v hloubce 52 láter.

Na libníčských dolech byla práce velmi složitá pro značný úklon žil a tím i šachet. Lazar Ecker doporučoval těžařům založení kolmé těžné šachty, která by ušetřila polovinu nákladů. Tento návrh byl těžaři přijat. Velké problémy způsobovala důlní voda. Adamské těžařstvo mělo k dispozici 39 koní pro pohon vodotěžného žentouru, protože na úroveň štoly vytahovali z hloubky 50 láter 240 velkých měchů vody denně, z hořejších prostor 144 měchů. Pro usnadnění čerpání vody doporučoval Ecker vybudování vodotěžného stroje na vodní pohon. Na poradu byl přizván i kutnohorský strojník Pebinger. Výstavba vodotěžného stroje ale narazila na finanční problémy.

Ke změně v organizaci dolování došlo po příchodu Jana Hölzla do Rudolfova, který se pokusil řešit otázku budějovického dolování spojením těžařstev do jednoho celku a zdokonalením důlní techniky.

Roku 1584 dal podnět ke smlouvě mezi abrahamovským těžařstvem a společností pánů Viléma z Rožmberka, Petra Voka z Rožmberka, Adama z Hradce, Františka Adama z Prinzenštejna, Jaroslava Libštejnského z Kolovrat, Jana Kinského z Vchynic a Jana Hölzla z Sternsteinu, kteří převzali 61 kukusů abrahamovského těžařstva. Nově vzniklé těžařstvo mělo pokračovat v ražbě Eliášovy štoly a dále mělo obnovit staré cechy abrahamovské, starovesecké, Pěti bratří, Chudého Lazara, Mladou Vesku a jiné cechy, které byly propůjčeny původnímu abrahamovskému těžařstvu.

Vedoucím společnosti se stal Jan Hölzl, který současně podal návrh na obnovení starých dolů a reorganizaci nových. Eliášova štola byla tehdy 1100 láter dlouhá a potřebovala ještě prodloužit o 260 láter. Štola se měla dostat jen do hloubky 37 láter, což je jen o 15 láter níže než stará abrahamovská štola. Staré cechy jsou ale přes 150 láter hluboké a k jejich odvodnění by bylo třeba postavit nové vodotěžné stroje na žentourový pohon. Při tom se ale nedalo počítat s většími rudními nálomy ve starých dolech. Proto Hölzl navrhl nejprve přivést k dolům vodu pro pohon 2 až 4 vodních kol vodotěžných strojů. Na tříkrálovském dole měl být vybudován dvojitý vodotěžný stroj s možností čerpat 400 měchů vody za 4 hodiny. Hölzl navrhoval vybudovat nákladem 6000 zlatých vodní náhon od Nových Hradů, který by zásoboval 6 vodních kol. Návrh dále předpokládal ražení dvou štol v hloubce 60 a 80 láter pro odvod vody ze všech cechů. Tímto způsobem měly být odvodněny doly mezi cechy Adamem a Starou Veskou, tj. území o délce asi 800 láter. Odpadní voda by mohla být použita v úpravně, kde dosud docházelo k velkým ztrátám. Tyto návrhy ale nebyly realizovány.

Ke spojení libníčských cechů došlo v roce 1578. Hlavním podílníkem se 77 kukusy byl Jan Hölzl, který je finančně udržoval.

V roce 1593 došlo při povodni k zatopení libníčských dolů. Tři staré vodotěžné stroje poháněné vodními koly s přenosem síly pomocí míhadel k vyzmáhání zatopených dolů nestačily. K jejich pohonu Hölzl upravil několik rybníků, ale to k odvodnění nestačilo. Roku 1596 budějovický hormistr doporučoval vést vodu z rybníků přímo k vodotěžnému stroji na šachtu náhonem, ale to bylo finančně nákladné, protože libníčské doly dlužily přes 27 000 kop. Roku 1605 Hölzl zemřel a tím skončila sláva libníčských dolů.

Od roku 1590 začíná převládat zájem o staré cechy. Původní stará těžařstva Abraham, Tři králové a Orel se spojila v jedno těžařstvo s hlavním podílníkem Vokem z Rožmberka, kterému patřilo 59 kukusů. Město Budějovice mělo 25 kukusů. Těžaři začali ihned zpracovávat staré haldy a za tři čtvrtletí v letech 1593 - 94 odevzdali přes 1600 hřiven stříbra a vykázali přes 1500 kop míšenských grošů čistého zisku. Mimo staré cechy jim byly propůjčeny i některé míry na Hůreckém pohoří, jako Říšské jablko, Divoký muž, sv.Jiří, Praděd a Král Šalamoun. Protože se Eliášova štola nedostala ani do dolu Boží vůle, bylo nutno čerpat vodu vodotěžným strojem do úrovně abrahamovské štoly. Roku 1600 byly na starých dolech dva vodotěžné stroje a těžařstvu patřily dvě rudní stoupy, 6 rybníků, rudní úpravna, dvě huti a haldy, v nichž bylo podle odhadu 12 000 hřiven stříbra. W. Hölzl, který se stal účetním komory, navrhoval k obnovení starých dolů vybudovat na šachtě Španělská kápě vodotěžný stroj poháněný vodním kolem o průměru 5 m, na které by se přiváděla voda z královského rybníka. Důlní voda se měla shromažďovat v šachetní jímce v hloubce 40 až 50 láter a stroj ji měl čerpat k na úroveň abrahamovské štoly. Na tento projekt žádali těžaři krále o půjčku 3000 tolarů. Roku 1601 uzavřel Vok z Rožmberka s králem Rudolfem smlouvu, podle které povede rudolfovské a ratibořské doly do své smrti a pak je převezme král jako svůj majetek. Poté, co těžaři dostali půjčku 2000 tolarů, byly zahájeny práce na stavbě nových rybníků, úpravám vodních náhonů a vybudování nového žentouru. Roku 1605 byly doly do hloubky 38 láter odvodněny. Vok z Rožmberka chtěl pokračovat i v ražbě Eliášovy štoly, na které zastavilo abrahamovské těžařstvo práci v roce 1589. Na tuto ražbu žádal o podporu 3 tolarů na 1 látro. Tento plán ale uskutečněn nebyl a štola dlouhá 1300 láter byla opuštěna.

Pro nedostatek vody pro pohon vodotěžných strojů bylo v roce 1606 zastaveno zmáhání hlubokých partií. Roku 1611 Vok z Rožmberka zemřel a tím také skončil pokus o obnovu starých dolů. Tím také skončilo dolování u Rudolfova. Třicetiletá válka už na úpadek dolů neměla vliv.

Roku 1619 byl Rudolfov vypálen císařským vojskem. Trosky Rudolfova daroval král Ferdinand majestátem z 10.12.1620 městu Budějovicím, které současně povýšil na horní město.

S obnovou dolů začalo město roku 1624, kdy se ustavilo těžařstvo, které chtělo pokračovat v pracech na cechu sv.Šebestiána v dobrovodském zlatonosném okrsku. Na stejnojmennou žílu začali již roku 1610 razit štolu Palerovští těžaři z Augšpurku, ale podnik byl přerušen válkou. Podle zprávy nejvyššího mincmistra Štěpána Beinga z roku 1628 vyzmáhali těžaři starou štolu za 4 roky v délce 138 láter až k prvnímu světlíku, hlubokému 20 láter. Štola byla původně vyražena do vzdálenosti 200 láter. Těžařstvo těžilo chudé zlatonosné křemeny (kovnatost asi 2 g/t). Na tomto díle pracovalo 18 havířů. Being pokládal podnik za beznadějný a navrhoval pokračovat v ražbě Eliášovy štoly.

Práce na štole byly skutečně obnoveny a do roku 1630 byla vyzmáhána až k 11 světlíku v délce 484 láter.

Roku 1635 navštívil rudolfovský revír nejvyšší hormistr Z. Vogelhaubt a prohlédl Eliášovu a Šebestiánovu štolu. Odhadl, že k zastižení vesecké žíly Eliášovou štolou je třeba ji prodloužit ještě o 353 láter, což by mělo trvat přes 25 let s nákladem 100 000 zlatých. Budějovice ale na těžbu přispívat nechtěly a dolům odváděly pouze komorní a nápojou daň.

V druhém desetiletí 18.století došlo k prvnímu zásahu do budějovického důlního podnikání. Komora nařídila nejvyššímu mincmistrovi hraběti Pötingovi, aby provedl pořádnou prohlídku dolů a podrobil revizi celé českobudějovické podnikání. Do Budějovic byl vyslán jílovský hormistr Filip Miesel. Ten městské dolování podrobil ve zprávě z roku 1720 zdrcující kritice, na jejímž základě podal svůj posudek Komoře roku 1722 správce úřadu nejvyššího mincmistra Lauer. Podle této zprávy byla Eliášova štola v letech 1628 až 1718 prodloužena o 200 láter nákladem 109 030 zlatých. Štola byla vydřevována zcela neodborně a na mnoha místech se zavalila, takže ani nešlo zjistit, v jaké délce je schůdná.

Po této prohlídce byl na místo přísežného jmenován Josef Capeta, který pocházel z Kutné Hory. Ten se pokusil obnovit dolování, což ale nevyhovovalo městské radě ani rudolfovskému faráři. Městská rada nechtěla na doly vynakládat žádné peníze a aby si udržela statut svobodného horního města udržovala práce pouze na Eliášově štole.

Capeta zahájil zmáhání Eliášovy štoly a zároveň pokračoval v její ražbě směrem na šachtu Florián. 9 dělníků zmáhalo Eliášovu štolu a 5 dělníků zmáhalo Floriánovu šachtu. Za rok byla štola vyčištěna a byla zahájena výměna poškozené výdřevy. Při zmáhání Florianovy šachty se ukázalo, že hladina důlních vod je ve výšce 26 láter nad plánovanou úrovní prorážky štoly. Soudilo se, že Floriánova šachta je hluboká 115 láter a je spojena s ostatními šachtami revíru. Ve skutečnosti byla jen 21 láter hluboká a na štolu jí bylo třeba ještě prohloubit o 18 láter. Spojení šachty se štolou bylo dosaženo koncem roku 1725.

Za šachtou Florian se Eliášova štola rozvětvila. Capeta pokračoval jednak v původním směru do pohoří, jednak pokračoval na šachtu Boží vůle. Tato odbočka byla později nazvaná tříkrálovská.

Waldsteinský báňský odborník T.A.Pochman, který navštívil revír roku 1729, považoval pokračování štoly v původním směru za zbytečné, neboť se tam již nenalézají žádné žíly. Capeta v tomto prostoru předpokládal ještě 5 žil, které chtěl zastihnout. V srpnu 1730 se dostal 108 láter od Floriánovy šachty do dolového pole v původním směru a odbočka k šachtě Boží vůle byla již 94 láter dlouhá. Rudolfovský farář Achard začal jako těžař roku 1730 razit z Floriánovy šachty severovýchodním směrem odbočku Panny Marie Vítězné.

Protože si budějovická městská rada stěžovala na velké důlní náklady, převzal král roku 1733 20 kukusů. Capeta zatím připravoval spojení štoly se šachtou Boží vůle, jež byla vyzmáhána do hloubky 31 láter. Štola se do ní dostala roku 1734 a hned bylo pokračováno ve směru na těžnou šachtu staroveseckého cechu, zvanou Třešně. Capeta soudil, že proražením štoly do šachty Třešně se mu podaří odvést všechny povrchové vody, spadající do stařin veseckého pásma a tím získá možnost proniknout do hlubších pásem starých dolů. Zmáhání šachty Třešně bylo velmi namáhavé a nebezpečné, neboť v dole se vyskytovaly “sirné páry”.

Roku 1735 znovu prohlásila městská rada, že již nebude vynakládat peníze na zmáhání starých šachet a že chce jen udržovat Eliášovu štolu. Capeta ale pokračoval ve zmáhání šachty Třešně s tím, že bez příkazu nejvyššího mincmistra nemůže nic dělat. V srpnu roku 1736 se dostal do hloubky 60 láter a stále ještě nebyl na dně. Práce ztěžovalo špatné větrání, které by zlepšilo spojení s dolem Boží vůle. Lauer nařídil zastavení prací, dokud důlní díla sám neprohlédne.

Když byla práce na šachtách zastavena, rozhodla obec o pokračování ražby odbočky Panny Marie Vítězné. Koncem října 1738 se tato odbočka dostala do vzdálenosti 73 ˝ látra od Floriánovy šachty, tehdy již zase zařícené. V Eliášově štole nebyla obnovována výdřeva a hrozilo nebezpečí zavalení.

Od roku 1738, kdy byly zastaveny práce na obnově starých dolů, nastalo období klidu, kdy byly skoro všechny hornické práce zastaveny.

V době, kdy se ujal technického vedení městského důlního podniku Capeta, začali se o revír zajímat i různí soukromníci. Roku 1722 vznikla 3 těžařstva, z nichž jedno žádalo o propůjčení cechu sv. Trojice na Hůreském pohoří, druhé o cech sv. Jana Mepomuckého na Veseckém pohoří a třetí o cech sv. Karla Boromejského na Krakovickém pohoří nedaleko Jelma. Ve všech těchto těžařstvech figuroval rudolfovský farář Achard. Všechny tři podniky ale brzy zanikly.

Koncem roku 1751 se Capeta vzdal svého místa. Městské důlní podnikání bylo v takovém stavu, že havířům nebyla pořádně vyplácena mzda. Stav revíru hodnotí zpráva vrchního báňského správce z Příbrami de Addy z ledna 1752. 14 havířů, kteří byli zaměstnáni v podniku, sotva stačilo na udržování štol a výměnu výdřevy. Velká část Eliášovy štoly byla zabahněna a z 19 světlíků byly v pořádku pouze 2. Tříkrálovská odbočka, dlouhá tehdy 223 láter, měla nedostatečnou výdřevu a odbočka Panny Marie Vítězné byla v délce 20 sáhů zavalena. Silně poškozené byly i šachty Boží vůle a Třešně. Havíři pracovali v týdnu jen 5 směn. De Adda navrhoval zvýšit počet směn na 6 týdně, zvýšit mzdu a místo těžkopádných německých důlních vozíků zavést uherské hunty.

Do roku 1766 nenastaly žádné podstatné změny. Udržovala se jen štola, šachta Boží vůle a Třešně a od roku 1756 se pokračovalo v ražení tříkrálovské odbočky a později i v práci na odbočce Panny Marie Vítězné. O výdřevu se staralo 5 havířů s jedním dozorcem. Dvě staré stoupy byly upraveny a v roce 1756 byla postavena stoupa nová.

V roce 1756 vypracoval rozsáhlý posudek o rudolfovském dolování báňský rada Lemberger. Ve zprávě podal návrh na otevření dolů na Veseckém pohoří a jejich odvodnění vodotěžným strojem na abrahamovské šachtě. Na šachtě Třešni navrhoval vybudovat velkovrátek s vratným kolem pro těžbu rudy, jaloviny a čerpání vody. Pohonná voda měla být přiváděna z rybníků Mrhal a Bendík, jejichž úprava by stála 28 500 zlatých, vodní strouhy by stály 4000 zlatých. Voda z těchto rybníků by vystačila na dobu 17 týdnů. Další vodu měly dodávat po dobu asi 34 dní rybníky Letní, Kyselý a Nový. Královský rybník v Rudolfově měl nadále sloužit k pohonu stoup. Lamberger doporučoval na vodní systém připojit ještě rybníky Kneiserův a Kyselý mezi Vráteckým a Dubičenským pohořím, které by dodávaly vodu na 17 týdnů provozu dolů.

Obnovení libníčských dolů pokládal Lemberger za obtížné pro nedostatek pohonné vody. Proto navrhoval vybudování vodního náhonu od Nových Hradů a současně použít náhon k plavení důlního dřeva. Pro financování obnovení těžby navrhoval založit těžařstvo, o jehož podíly by se podělil stát, kníže Schwarzenberg a město Budějovice. Tyto návrhy ale přijaty nebyly a doly byly pouze udržovány.

V roce 1765 doly prohlédl hrabě Berchtold společně s Karlem Höllem a o stavu dolování vydali zprávu, kterou později doplnil poznámkami T.Peithner.

Berchtold navrhoval vybudování vodotěžného stroje na dole Třešni, který by byl poháněn odpadní vodou od stoup. Tu by k němu přiváděla Jáchymova štola a odpadní voda by odtékala Eliášovou štolou.

Karel Höll navrhoval obnovit poškozené rybníky, jejichž voda by sloužila k pohonu vodosloupcového vodotěžného stroje, který by odvodnil doly do hloubky 100 láter pod úroveň Eliášovy štoly.

V této době se o doly začali zajímat noví soukromí těžaři. Roku 1762 žádal o propůjčení nálezné jámy sv.Adama se dvěma hořejšími a dolejšími mírami a haldami hrabě Michal Čejka z Olbramovic. V téže době se ustavilo těžařstvo hraběte Berchtolda, které začalo s dolováním na Libníčském a Jelmském pohoří. Toto těžařstvo razilo od roku 1762 na Jelmském pohoří štolu sv.Jana a u Libníče zmáhalo šachtu sv.Prospera a starou štolu Tří králů. Na Suchovrbenském pohoří začal téhož roku na cechu sv.Anny budějovický měšťan Antonín Tregl, který zmáhal štolu sv.Václava. Do tohoto těžařstva přistoupil hejtman Büttner, který zahájil ražbu štoly sv. Ondřeje. Antonín Nosberger dostal propůjčku na starou štolu na Dubičenském pohoří, nazvanou štolou sv. Terezie, a bývalou štolu sv.Barbory na Pohůreckém pohoří. Barborskou štolu později převzal hrabě Berchtold, který také razil štolu sv.Mauricius na Srubeckém pohoří. V roce 1767 začal na Vidovském pohoří razit štolu sv.Bernarda komisař Kessler a na Vidovském pohoří začalo pracovat na cechu Zlatý jelen se štolami Věrný psovod a Věrný čeledín rudolfovské těžařstvo v čele s Berchtoldem.

Koncem roku 1766 došlo k reorganizaci státního těžařstva, které pracovalo na Eliášově štole. Nově ustanovené těžařstvo mělo toto složení: hrabě Schwarzenberg se 4 dědičnými kukusy, město Rudolfov se 2 kukusy a o zbývajících 122 se podělil stát, Schwarzenberg, město Budějovice, Rudolfov a Adamov. Bylo také ustanoveno, že důlní dříví bude nakupováno z hlubockého panství. Schwarzenberg později pro spory z tohoto těžařstva vystoupil.

Roku 1767 prohlédl doly správce vrchního báňského úřadu de Adda společně se zástupci těžařstva. Bylo rozhodnuto na dole Třešeň postavit koňský žentour. Začalo se pracovat na odbočce Panny Marie Vítězné a zmáhání šachty Nové Boží požehnání, která měla této odbočce sloužit jako světlík.

Téhož roku byl v Rudolfově zřízen úřad královského hormistra. Hormistrem se stal F.P.Tippmann z Jáchymova. Rozhodující význam pro budoucnost revíru měla komise, vyslaná do Budějovic roku 1769, kterou vedl hrabě J.Colloredo. Zprávu pro tuto komisi vypracoval správce vrchního příbramského báňského úřadu D.Martinic.

Roku 1772 byla zahájena rekonstrukce šachty Třešně. Byla přeražena z původního profilu 126 x 228 cm na 155 x 410 cm, aby mohly být odděleny části lezná, těžná a vodotěžná. U šachty byl postaven vodní velkovrátek a pomocný koňský žentour. Souběžně probíhala úprava rybníků Mrhal, u Jivna a Královského, budování vodních náhonů. Vodní velkovrátek byl dostavěn koncem roku 1773. V letních měsících 1773 bylo zmáhání šachty Třešně ztěžováno nedostatečným větráním, práce se mohly provádět pouze na 1. a 2.patře. Ke zlepšení větrání došlo až po snížení hladiny vody v šachtě. V listopadu byla šachta vyzmáhána již do hloubky 100 láter, kde nastaly problémy s odvodňováním. Šachta zde byla spojena s dalšími zatopenými prostorami. Proto bylo navrženo vybudování nové kolmé šachty císaře Josefa, která v hloubce 110 láter vyústí do Třešně. V této šachtě měly být dva vodotěžné stroje nad sebou. Ražba byla zahájena v roce 1779, později byla zahájena i ražba štoly pro odvod vody od vodotěžných strojů na stoupy. Šachta Třešně byla zatím odvodňována pumpami na 10 patře. Pro zlepšení větrání byla zmáhána šachta Filipa Jakuba.

Roku 1783, rok po Martinicově smrti, byly veškeré práce zastaveny. Šachta Třešně byla vyhloubena na 13.patro, josefská šachta dosáhla hloubky 56 láter a pomocná vodní štola dosáhla délky 236 láter. Jediné práce zůstaly na Eliášově štole. Byl ražen překop za šachtu Boží požehnání k šachtě Lazar a vyřizovala se Lazarova žíla. Tyto práce byly zastaveny v roce 1807.

V letech 1812 až 1827 pracovalo na Lazarově žíle Josefské těžařstvo, ale bez úspěchu. V období 1813 až 1814 probíhaly pokusné práce na cechu Zlatý jelen.

Železárny v Chlumu u Třeboně těžily železnou rudu u Pohůrky a Hlincovy Hory, Schwarzenberg kutal na uhlí u Lhotice. Nejvýznamnějším soukromým těžařstvem, složeným z budějovických měšťanů, bylo těžařstvo sv.Jana Nepomuckého, které začalo pracovat od roku 1822 na cechu Zlatý jelen a cechu Boží prozřetelnosti v Rozpouti. Těžařstvo se pokoušelo i o průzkum žil, ležících na východ od severní odbočky Eliášovy štoly a pátralo i po uhlí. Těžařstvo obnovilo Eliášovu štolu, odbočku Panny Marie Vítězné k cechu Lazar, Lazarovu a Floriánovu šachtu. V roce 1843 po reorganizaci byla společnost přejmenována na St.Elias° Silberbergbau Gewerkschaft. Další práce těžařstva probíhaly na hůreckém okrsku. Roku 1844 bylo rozhodnuto razit šachtu knížete Schwarzenberga, která měla zpřístupnit křížení Richardovy a Lazarovy žíly. V 60.letech byl na šachtě instalován parní těžní stroj o výkonu 15 HP. Pro omezené dodávky dřeva a vyčerpané finanční prostředky musely být doly odstaveny. Na přelomu století bylo na dole ustavena společnost zvaná Rudolfstädter Erzbergbaugewerkschaft, jejímž vedoucím byl Kluse, ředitelem Miksch. Prozkoumání revíru bylo svěřeno docentovi charlotenburské techniky A.Brandovi a vrchnímu báňskému radovi Gröglerovi. V letech 1908 až 1909 se těžařstvo dostalo do velkých dluhů 200 000 marek a podílníci začali vymáhat svoje peníze. Po přistoupení E.Rosta, který se stal obchodním vedoucím a který vyrovnal dluh těžařstva, byly zahájeny pokusy o odvodnění cechu sv. Jana Nepomuckého. K tomu účelu byla zakoupena lokomobila. Pro opakovaný nedostatek financí tyto práce zahájeny nebyly. V roce 1912 se k vedení společnosti dostali pánové z Ludwingshafenu. V roce 1914 v důsledku válečných událostí se těžařstvo rozpustilo.

Po válce roku 1921 ing. Hausler navrhoval otevření dolu sv. Jana Nepomuckého v Hodějovicích, prohloubení šachty knížete Schwarzenberga na cechu Eliáš, ražení překopu na ověření žil předpokládaných Capetou a vyhledání vhodného místa pro ústřední těžní šachtu revíru mezi Rudolfovem a Adamovem. Roku 1922 navštívil Rudolfov F.Ondra, který přejal Hauslerovy předpoklady o zásobách rudy. Ondra předpokládal těžbu 216 t denně v Hodějovicích, 334 t na Eliáši a 685 t v Libníči. To byl poslední plán na obnovení dolování v rudolfovském revíru.

Tabulka 1. Výkaz o nákladech a těžbě za 1 čtvrtletí 1582 (kopy, groše)

Tabulka 2. Pracovní výkaz cechu Boží vůle z roku 1554

Tabulka 3. Přehled těžby stříbra na rudolfovských dolech

Tabulka 4. Přehled těžby stříbra na rudolfovských dolech (kg)

Tabulka 5. Přehled těžby stříbra na rudolfovských dolech

Tabulka 6. Přehled těžby zlata na rudolfovských dolech

Tabulka 7. Rozdělení rudolfovského revíru

pásmo Velechvín - Nedabyle

• pohoří vidovské
• srubecké
• pohůrecké
• suchovrbenské
• hůrecké
• libníčské
• jelmské
• velechvínské
• krakovické
• úsilenské

Tabulka 8. Přehled jednotlivých dolů

Vidovské pohoří

• Svatá Anna u Nedabyle
• Svatá Barbora u Nedabyle
• Zlatý Jelen
• Svatý Jáchym

Srubecké pohoří

• Obrácení svatého Pavla
• U Starého Kozla
• Dědičná štola Divoký muž
• Na Pradědu
• Chudá rada
• Dědičná štola Boží pomoc
• Léno A.Steinstocka
• Nepojmenovaný cech
• Léno Jorga Wernera
• štola svatého Mikuláše

Pohůrecké pohoří

• Svatá Trojice
• Léno Petra Parfusse
• s právem na dědičnou štolu
• Pokora
• Osmá a devátá míra Pauknertova léna
• Měsíční svit
• Zlaté Slunce

Suchovrbenské pohoří

• Svatý Jiří
• Rakouský dům
• Slavík
• Svatý Martin
• Bezejmenné míry
• Pauknertovo léno
• Svatý Tomáš
• Bezejmenné míry
• Svatý Jiří
• Bezejmenné staré míry se štolou
• Růženec
• Bezejmenná míra na přebytek
• mezi Rakouským domem, svatým
• Tomášem a Třešní
• Bezejmenná míra na novou
• žílu nad Rakouským domem
• Svatý Prokop
• Svatý Matyáš
• Kristus v Jordáně
• Vinař
• Svatý Wolfgang

Hlinské pohoří

• štola svatého Václava
• Třešně
• Na Boží půdě
• Nálezná jáma svatého Jindřicha

Hlincohorské pohoří

• Summererův cech
• Nanebevzetí panny Marie
• Cech na “Gillgang” s dědičnou štolou
• Z Boží vůle rubeme rudu
• Bezejmenný cech
• Archanděl Michael

Velechvínské pohoří

• Bílý koníček

Krakovické pohoří

• Svatý Ludvík
• Boží požehnání

Dubičenské pohoří

• Česká koruna
• Protiodžilek od Pěti bratří
• Všech svatých
• Prorok Nathan
• Král David
• Svatý Štěpán
• Cech W.Pockla s právem štoly
• Cech Sinerův
• Bezejmenný cech
• Bezejmenný cech
• Bezejmenný cech s dědičnou
• štolou na Karlsberku
• Jordán
• Archanděl Gabriel
• Černá nálezná jáma a Černá štola
• Lukrecie
• Bezejmenný cech na nové žíle
• Bezejmenný cech s právem štoly
• Starklův cech
• Cech na Kozlí žíle
• Svatý Jakub
• Pomoc Boží

Jelmské pohoří

• Bezejmenný cech s právem štoly
• Cech H.Sumra
• Nanebevstoupení Krista
• Boží vůle
• Císař Jindřich
• Naše milá paní
• Svatý Michael
• Boží požehnání
• Svatý Jan na Closmanových měrách
• Bezejmenný cech
• štola svatého Jiljí
• Nový křik

Úsilenské pohoří

• štola svatého Eliáše

Hůrecké pohoří

• Divoký muž
• Jednota
• Říšské jablko
• 8 bezejmenných cechů
• Mladá Veska s Mladoveseckou štolou
• Léno A.Steinstocka
• Léno Z.Salingera
• Léno Hofmanovo

Vesecké pohoří

• Pomoc Boží
• Izák
• Kateřina
• Nebespán
• Orel
• Abraham
• Svatí Tři králové
• Boží vůle
• Svatý Jan
• Milost Boží
• Španělská kápě
• Zuzana
• Svatá Anna
• Filip a Jakub
• Svatý Duch
• Svatý Michael
• Svatý Martin
• Svatý Jiří
• Ezau
• Král Šalamoun
• Svatý Daniel
• Svatý Mikuláš
• Svatý Ondřej
• Svatá Barbora
• Svatý Jáchym
• Patriarcha Jakub
• Sýrová polévka
• Kazatel
• Bezejmenný cech
• Lopucha
• Sklep
• Pramen Boží
• Ezechiel
• Nuzný život
• Vilém
• Nový zpěv

Vrátecké pohoří

• Planckeův cech
• 12000 rytířů
• Boží dar
• Zlaté tele
• Svatý Eliáš
• Cech A.Lindnera
• Zlatý Lev
• Svatá Anna na Zwirlingu
• Svatý Jáchym na Zwirlingu
• Bohatá útěcha
• Věštec Bilian
• Pět bratří
• Svatý Pavel
• Svatý Adam
• Zelený dub
• Svatý Jiří
• Děti Izraele
• Protiodžilek z Orla
• Cech W.Pockla
• Protiodžilek na Španělskou kápi
• Štola jdoucí na Zlaté tele
• Nové štěstí
• Darované štěstí
• Bezejmenný cech s právem štoly
• Bezejmenný cech
• Bezejmenný cech