DĚJINY DOLOVÁNÍ STŘÍBRNÝCH RUD V OBLASTI RATIBOŘSKÝCH HOR

Staré Ratibořice byly připomínány již v roce 1369. V letech 1391 - 1417 patřila ves Janu Měděncovi, měšťanu ze Sezimova Ústí. Jeho potomci ves prodali roku 1530 Václavu Přehořovskému z Kvasejovic.

O ratibořském dolování pochází první zpráva z roku 1526, kdy král Ludvík propůjčil bratrům Měděncům z Ratibořic a Podolí právo “dobývati, pavovati a propůjčovati” v obvodu půl míle kolem Ratibořic a osvobodil je od placení urbury na 15 let. Král si vyhradil přednostní právo na výkup drahých kovů, a to lot zlata za 2 kopy a hřivnu stříbra za 3,5 kopy.

Další souvislé zprávy o dolování v oblasti následují po roce 1550, kdy se přišlo na bohaté rudní nálomy a kdy se k důlnímu podnikání připojili Rožmberkové. Ti chtěli roku 1561 získat výkup rud a svobodný prodej stříbra, ale král to nepovolil.

Rozmach dolování v revíru vedl k tomu, že již roku 1564 žádal táborský hormistr, aby byl ustanoven samostatný přísežný dozorce pro ratibořské doly. Doly byly zpočátku v majetku měšťanských těžařstev z Tábora, Příbrami, Jindřichova Hradce, Jihlavy, Prahy, Českých Budějovic a Týna nad Vltavou. Později se dolování zúčastnili i zahraniční těžaři. Dolování bylo velmi roztříštěné a neuspořádané. Na úpadek mělo vliv i to, že území revíru spadalo do majetku několika pozemkových vrchností. Tyto důvody vedly k tomu, že král Rudolf přenesl práva regálního pána na Viléma z Rožmberka, který dostal roku 1586 povolení k výkupu rud na 30 let s povinností platit desátek do královské pokladny. Po tomto zásahu došlo k vzestupu těžby.

Po smrti Petra Voka v roce 1611 připadly doly králi. Po roce 1612 se začaly vozit ratibořské rudy k tavení do Kutné Hory.

V roce 1624 koupili panství Eggenbergové za 30 000 kop, kteří nechali roku 1625 prohlédnout doly K.G.Schindlerem z Kremnice, který zjistil, že doly nejsou do větší hloubky vyrubány.

Protože právo na doly si po různých majetkových převodech v 16.století vyhradili čeští králové, byla sjednána roku 1628 mezi Eggenbergy a Ferdinandem II. tato smlouva: Eggenbergům bylo přiznáno podle narovnání z roku 1575 právo na ľ desátku a na 4 kukusy z každého cechu, ale zato byli povinni dodávat zdarma důlní dřevo. Aby byly zužitkovány i chudší rudy, jejichž dovoz do Kutné Hory se nevyplácel, povolil král stavbu huti se 3 pecemi a sháněcí pecí u Ratibořských Hor. Rudu měl vykupovat z poloviny král a z poloviny Eggenbergové, tavení se provádělo na společný náklad. Eggenbergové měli u dolů zřídit obchod potravinami za režijní ceny pro horníky. Tato smlouva byla sjednána na 10 let.

K postavení huti došlo v roce 1630 a ta byla pronajata na 6 let Jiřímu Fischerovi, který měl předem analyzovanou rudu vždy měsíčně vyúčtovat. Za rudu o 10 lotech platil 7,5, o 5 - 10 lotech 6,5, o 4 lotech 4,5 a o 2 lotech 3 tolary za hřivnu. Vyrobené stříbro odváděl do pražské mincovny, kde se z poloviny zmincovalo pro krále, z poloviny pro Eggenbergy. Mincovna mu za hřivnu stříbra platila 9,5 tolarů. Správcem výkupu rud byl Kašpar Hölzer ze Sternsteinu.

Roku 1631 král předal Eggenbergům své právo na výkup poloviny rudy. Oběma stranám zůstalo společné jen mincování.

Během třicetileté války na dolech nastal úpadek, ale provoz úplně zastaven nebyl. K hlavnímu úpadku došlo na přelomu 17. a 18.století. V roce 1709 na dolech zůstali jen směnmistr, důlní dozorce a 4 havíři. Roku 1719 zdědili eggenberský majetek Schwarzenbergové, kteří brzy nato začali s obnovou dolování. Roku 1722 doly prohlédl Capeta z Rudolfova, který označil doly za nadějné. Zprávu o nich vydal Weyr z Kutné Hory. Důlním dozorem v revíru byl pověřen J.F.Miesel. Podle jeho návrhů byly zahájeny zmáhací práce. V roce 1725 byl Miesel odvolán a na jeho místo nastoupil Schindler, který v revíru zavedl střelné práce, nechal vybudovat vodotěžný stroj a úpravnu. Roku 1728 byla zahájena obnova huti. Roku 1729 byla do revíru pozvána komise, složená z mincmistra Waffenberga, uherského komorního rady Herstzera a dvorního rady Pelikána.

Komise prohlédla doly, které uznala za velmi nadějné. Doporučila prozkoumat okolí překopy a sledovat žíly do hloubky. Navrhovala zavedení uherských huntů a účinnějších pump.

Roku 1732 žádal Schwarzenberg o osvobození od desátku na 15 let. Bylo mu povoleno osvobození na 10 let, které bylo později automaticky prodlužováno až do roku 1768.

Od roku 1732 dojížděl na občasné prohlídky dolů a hutí pražský mincmistr Scharf. V revíru byli tou dobou zaměstnáni 3 důlní dozorci, 30 havířů, 40 pomocných důlních dělníků, 13 lidí bylo zaměstnáno v úpravnách a 6 v hutích.

Další zbrždění dolování nastalo vlivem válečných událostí v letech 1741 - 1743, kdy se doly zatopily. Ale hned od roku 1743 byly zahájeny obnovovací práce.

K největšímu rozmachu dolování došlo v 70.letech 18.století, kdy byla zahájena ražba nových důlních děl. Počet osazenstva stoupl na 567 lidí. Došlo i ke změně v báňské administrativě a v organizaci práce. Místo 12 hodinových směn byly zaváděny směny 8 hodinové. Denní mzda byla nahrazena mzdou úkolovou.

Investice, vložené v 70.letech do důlního podnikání, nebyly rentabilní, a proto se v roce 1787 začaly omezovat některé práce. V roce 1788 byla zahájena stavba zařízení na amalgamaci.

Roku 1804 došlo ke generální prohlídce revíru, která vedla k těmto návrhům: Na Dorotě, která byla ztrátovým podnikem, pokračovat ještě půl roku v pokusných pracech, prozkoumat adamovská díla ve větší hloubce, pokračovat na řemíčovském díle, a udržovat Janovu štolu schůdnou. Hlavní rudní nálomy byly ale již většinou vyčerpané. Proto chtěl Schwarzenberg roku 1812 všechny práce zastavit a zanechat dolování. Iniciativu převzal báňský správce Schindler, který chtěl dolování znovu uvést do chodu. Roku 1817 zahájil ražbu hluboké dědičné štoly Josefovy. I přes doporučení báňského rady z Příbrami Maiera na pokračování ražby, byla štola v roce 1832 zastavena.

O dalším osudu dolování měla rozhodnout konference svolaná roku 1844, kde se sešel Schwarzenberg s příbramským báňským radou Heyrowským. Ten doporučoval nový systém vyřizování žil a odvodnění dolů parním strojem o 14 HP. Návrhy přijaty nebyly a na dolování byly vynakládány minimální finance. Od roku 1849 byly doly zastaveny, 1850 byla zastavena amalgamace a 1852 bylo do pražské mincovny odvedeno poslední stříbro.

Od roku 1857 byly na starovožicku překutávány pouze staré haldy. V ratibořickém okrsku bylo od roku 1858 pokračováno v ražbě Josefovy štoly. Od roku 1880 se prováděly jen udržovací práce.

V roce 1892 vyslala anglická těžařská společnost do Ratibořských Hor ing.T.J.Haughtona, který revír prohlédl a na základě Göblova posudku sestavil zprávu pro J.W.Hauldswortha. Anglická firma J.Carrie Struthers Mac Lay v Londýně si pronajala schwarzenberský důlní majetek a krátkou dobu pracovala na Josefově štole v úseku žíly Všech svatých.

K dalšímu pokusu o prodej důlního majetku došlo v roce 1905, kdy o něj měli zájem Wehrham - Vogelhuber, kteří nabídli 2000 liber. Z obchodu ale sešlo.

Od roku 1919 bylo pokračováno s pracemi na Josefově štole a byla otevřena šachta Hloubení. Roku 1927 byly doly nabídnuty státu, který je ale nepřijal. Ratibořský revír byl opuštěn.

Popis jednotlivých důlních prací

Nanebevstoupení Páně

Toto dílo bylo založeno na stejnojmenné žíle směru zhruba h 5. Otevřeno bylo nejprve starou štolou, založenou pod Starou Vožicí, v 18.století novou štolou, která byla ve stejné úrovni, ale byla kratší. později bylo zpřístupněno i odbočkou z Leopoldovy štoly. Na žílu byly hloubeny 3 šachty, Bedřichova, Stará trejbská a Hruška. Stará trejbská šachta šla do úrovně 1.patra, další dvě šachty šly do úrovně Leopoldovy štoly. Hloubením pokračovalo dílo ještě 90 m pod Leopoldovu štolu, do celkové hloubky 140 m.

Na díle se začalo pracovat již v 16.století, štola byla založena roku 1612. Do roku 1628 se dostala do vzdálenosti 440 m a hloubky 27 m. Pracovalo se tu do roku 1642 a za období 1618 - 1642 se vytěžilo přibližně 440 kg Ag.

K obnovovacím pracem došlo až roku 1754. Obnovovaly se stará štola a nová Jáchymova štola. Byla ražena odbočka z Leopoldovy štoly k šachtě Hruška. V 18.století se pracovalo na hlavní žíle do úrovně 3.patra, pokusně na 4.patře. Protože se žíla směrem do hloubky vykliňovala, byly práce na ni roku 1791 zastaveny a doly opuštěny.

Žíla Nanebevstoupení Páně měla mocnost 5 - 25 cm, v křemenné výplni byl převážně sfalerit s vtroušeným galenitem, na některých místech byl přimíšen i tetraedrit. Směrem do hloubky galenitu ubývalo. Rudy obsahovaly průměrně 1025 g Ag/t.

V úrovni Leopoldovy štoly byly dobývky hlavně v oblasti šachty Hrušky a rubalo se tu na žíle 2,5 - 20 cm mocné se sfaleritem a galenitem. Ze šachty Bedřich byl ražen v úrovni štoly překop na žílu do nadloží, nakutanou v šachtě Nenadálé štěstí (26 m úklonné hloubky), ale ve vzdálenosti 76 m byl zastaven, neboť žíla překřížena nebyla. Z Leopoldovy štoly byla také sledována rozsedlina Ruka Páně vzdálená 50 m od šachty Hrušky. K severu byla sledována asi 120 m a do hloubky 20 m. Byla zjištěna jen slabá kovnatost.

Důl Dobré naděje

Na dobronadějské žíle se pracovalo již v 16.století, kdy tu byl důl Boží dar. Podle Teplého byla božídarská štola roku 1557 již 475 m dlouhá. Roku 1571 se uvádí ještě důl Rakouský cech.

Podle zprávy z roku 1580 byla šachta ke štole 21 m hluboká a pod ní šly ještě 2 hašply, 17 a 21 m hluboké. Žíla nebyla příliš mocná, často vykliňovala, ale obsahovala nejen stříbronosný galenit, ale i ušlechtilé stříbrné rudy a ryzí stříbro. Místy byly obsahy rud až 20 500 g Ag/t. Dobývky šly do hloubek 48 a 61 m.

Roku 1607 bylo dílo opuštěno, ale již ve 20.letech se začalo s obnovou štoly pod jménem Boží požehnání. Roku 1628 byla 230 m dlouhá, roku 1630 se dostala do vzdálenosti 320 m. Na cechu bylo zaměstnáno 14 lidí. Šachta šla 11 m pod úroveň štoly. Z této štoly pokračovalo 22 m hluboké hloubení, ze kterého pokračovala 24 m dlouchá chodbice, která sledovala slabou žilku.

Roku 1652 bylo zastiženo křížení žíly Boží požehnání s černou rozsedlinou, kde byl bohatý nálom s rudou o obsahu 16 424 g Ag/t.. Byla tu založena nová šachta, 40 m hluboká.

S obnovou díla se započalo roku 1745, a to zmáháním šachty Nálezná jáma. Práce postupovaly velmi rychle. K dílu se razila štola Dobré naděje po tzv. žluté rozsedlině. Roku 1772 převzali Leopoldovu štolu Schwarzenberkové a prodloužili ji k dobronadějským šachtám a dílu Nanebevstoupení Páně. Hlavní žíla byla sledována do hloubky 380 m (1806). Roku 1849 byly doly opuštěny.

Hlavní těžnou šachtou byla Dobrá naděje, 190 m hluboká. Od ní k východu byly stará šachta Boží dar, Nálezná jáma, Bohatá útěcha, Nová šachta a stará šachta Dobré naděje. Na západ od hlavní těžné šachty to byly šachty Kateřina, Jan Nepomucký a Antonín I, II a III.

Adamovo dílo

Adamovské práce jsou velmi staré, s jejich obnovou se začalo v 50.letech 18.století, kdy byly zpřístupněny štolou Schwarzenberský dům. Roku 1756 byla založena hlubší štola Josef s ústím u Rašovic. Roku 1786 byla znovu zmáhána šachta Adam do hloubky 21 m. V jižním poli bylo založeno hloubení a v něm zjištěná žíla s chudým zrudněním.

Na začátku 19.století bylo doporučeno prozkoumat hloubkově vývoj žil a za tím účelem k nim byla prodlužována Leopoldova štola. Šachta Adam byla 41 m hluboká, ale dobývky šly do hloubky 54 m.

Na dílech se pracovalo do roku 1823.

Václavská žíla

S obnovou štoly Dobré naděje došlo i k otevření dolu Václav na nadložní žíle k Dobré naději. Šachta Václav šla do hloubky 63 m. Zrudnění bylo ale nepravidelné a chudé.

Dolování bylo zastaveno roku 1785. Roku 1844 navrhoval Heyrowský ražbu překopu ze 6.patra šachty Dobrá naděje, který měl otevřít Václavovu žílu ve větší hloubce.

Řemíčovské dílo

Řemíčovským dílem byly nazývány doly, založené na dobronadějských podložních žilách, a to na žíle Terezie a Marie. Žíly byly otevřeny štolami Trojice a Leopold a šachtami Marie, Krumlovská, Trejbová a Zatmění slunce. Roku 1751 se uvádí také štola František. V roce 1832 dosahovaly dobývky do hloubky 234 m.

Podle Büttnerova a Alisova popisu z let 1776 a 1782 vypadaly řemíčovské doly takto: Trojická štola, dlouhá 217 m, zastihla asi ve 135 m žílu Terezie. Ta směrem k severu, kam byla sledována na vzdálenost 128 m, zjalověla, k jihu, kam byla sledována do vzdálenosti 165 m, byla místně zrudněna. V jižním úseku byly překříženy dvě jílové rozsedliny, které posunuly žílu do podloží, ve 140 m se odštěpila zrudnělá rozsedlina, na které bylo založeno hloubení Egidi. Ve 165 m odbočila sledná do podloží a po 57 m se dostala do šachty Marie, kde byla žíla Terezie znovu zastižena. Leopoldova štola šla směrem h 3 - 5, druhý světlík byl ve vzdálenosti 154 m, třetí ve 211 m, čtvrtý ve 410 m. Ve 288 m byla překřížena Walburgina žíla, vyřízená 67 m k severu a v 760 m Tereziina žíla. Ta byla sledována k jihu do vzdálenosti 44 m k Arnoštovu hloubení, kde byla zrudněná,a odtud dále 136 m v nezrudněném úseku. Na sever byla sledována na vzdálenost 200 m až k šachtě Marii, ve 36 m bylo hloubení Zikmund. Za šachtou Marie šla štola po podložní jalové žíle Marie do 135 m, kde byla 6 m překopem do podloží zastižena žíla Terezie. Ze Zikmundova hloubení, 19 m hlubokého, bylo založeno 1.patro, kde byla sledována k severu žíla Terezie a byl z něj založen 57 m dlouhý překop. O 16 m hlouběji bylo v hloubení založeno 2.patro, kde byla žíla Terezie velmi chudě zrudněná.

Lhotecké dílo

U Lhotky začali pracovat Kuenburgové koncem 18.století na Rupertově žíle 5 - 25 cm mocné. Žíla, která se často štěpila, byla křemenná, místy s vápencem, rudní výplní byl chalkopyrit, pyrit, galenit a sfalerit. Dílo bylo nejprve otevřeno štolou Všech svatých. Roku 1802 se začala razit štola Karel, která po 200 m přišla na rozsedlinu, kterou sledovala až k žíle. Další otvírka byla šachtami Anna, Josef a Hlavní. V úrovni štoly Karel v západním úseku byla zastižena černá severojižní rozsedlina, známá ze šachty Zatmění slunce.

Kuenburská báňská správa pracovala ve Lhotce do roku 1832 a dostala se do úrovně 2.patra pod Karlovu štolu. Pak převzal důl stát, ale za 20 let jej zastavil. Bylo ještě založeno 3.patro a projektováno 4.patro. Dobývky šly do hloubky 156 m v blízkosti Hlavní šachty. Těžba byla velmi slabá.

Práce u Rašovic

U Rašovic se připomíná nálezná jáma se štolou již roku 1588. V Büttnerově zprávě z roku 1776 se uvádí šachta Dismas, hluboká 19 m, z níž vedl překop k západu, který zastihl v 6 m žílu, která ale nebyla zrudněna.

Roku 1787 byla propůjčena v lese Beránek štola a 8 měr a nad lesem roku 1797 štola Myslivec a nálezná jáma Karel s 8 mírami, v lese Levý byla roku 1787 také propůjčena štola.

Bukovské dílo

U Bukové se pracovalo od 2.poloviny 18.století. Štola Prozřetelnost Boží pod Bukovou, propůjčená roku 1781, sledovala žílu směru h 9 se slabým obsahem galenitu. Roku 1782 byla štola 115 m dlouhá a ve vzdálenosti 40 m od ústí bylo hloubení, z něhož vedla sledná k severu.

Kuenburgové opustili doly roku 1789. K roku 1793 se uvádí nálezná jáma a štola na žíle František. Na Hartově mapě z roku 1804 jsou zakresleny v údolí pod Bukovou štoly Prozřetelnost Boží, František a Marie Utěšitelka.

Štoly Jan a Josef

Štola Jan, jež patřila k nejvýznamnějím důlním dílům ratibořského okrsku, měla ústí na sv. okraji Vřesců a šla nejdříve zhruba směrem h 3, v úseku mezi Jílovou šachtou a Janem Antonínem překřížila jílovou rozsedlinu a směřovala pak zhruba rovnoběžně s ní až k Trejbskému rybníku. Byla přes 3 km dlouhá.

Štola Josef, která měla ústí na podolském potoku asi 650 m jižněji a o 11,26 m níže než štola Jan, podsedla Janovu štolu u šachty Vilém a pokračovala dále k Matyáši a 220 m za něj. Dosáhla délky 1512 m. Ve 108 m od čelby byl komín 15 m vysoký, kterým byla spojena se štolou Jan. Počítalo se s vodotěžným zařízením na vodní pohon v šachtě Matyáš, Adam, Eleonora a Karel. Zdrojem pohonné vody měl být Trejbský rybník.

Janova štola se začala razit již v 16.století, a to na díle, jež bylo v pozdějších mírách cechu Matyáš. Urychlení prací na ražbě bylo od roku 1606, kdy ji razil král, aby byla usnadněna práce v cechu Matyáš. Od roku 1632 se jako spolutěžaři účastnili ražby Eggenbergové, kteří ji později razili na vlastní náklad. Od šachty Matyáš postupovala práce na štole pomaleji, takže do nálezné jámy Jana Antonína se dostala až roku 1642. Od roku 1646 se začalo razit protičelbou spojení Trojice s Janem Antonínem, dokončené roku 1648. Pak byly práce přerušeny.

K obnovení prací došlo až po roce 1719, kdy doly převzal Schwarzenberg. Podle Mieslova návrhu se začala štola zmáhat v úseku Žluté šachty v mírách Jana Antonína, zmáhala se Pevná šachta a provádělo se spojení s Trojicí. Koncem března 1725 byl vyzmáhán 564 m dlouhý úsek. Miesl navrhl i vyzdění štoly od portálu do vzdálenosti 52 m.

V dubnu 1725 se ujal vedení práce v revíru Schindler, který za nejdůležitější považoval rychlé ražení štoly. Současně pokračoval ve sledování odžilků u Žluté šachty. V roce 1732 byla štolová čelba před Kozí šachtou, která byla vyčištěna, a sledovaly se žíly mezi šachtou Adam a Jan. Z Adama se razil překop k západu, z Kozí šachty k východu. Roku 1735 byla štola před šachtou Eleonora. Ražením protičeleb bylo roku 1740 dosaženo spojení se šachtami Martin, Ferdinand, Prokop a Vavřivec. Mezi Martinem a Prokopem se začal razit barborský překop.

Roku 1743 štola dosáhla do šachet Michal a Jan Nepomucký, odkud se razila v letech 1743 - 1748 odbočka ke Třem králům.

Práce na ražbě byly ukončeny v 50.letech 18.století a štola se jen udržovala ve schůdním stavu.

Roku 1817 byla zahájena ražba štoly Josef. Podnět k jejímu založení dal Schindler. Roku 1824 byla již přes 150 m dlouhá. Roku 1832 Schwarzenberkové rozhodli o zastavení prací na štole, tehdy již přes 300 m dlouhé, a o pokračování obnovovacích prací na štole Jan. Tyto práce ale nepřinesly žádnou změnu a těžba obnovena nebyla.

Josefova štola byla později znovu obnovena a ražením protičeleb dosáhla v roce 1872 délky 1126 m. Roku 1871 byla spojena s Janovou štolou. Koncem 80.let byly práce na štole zastaveny a byly prováděny pouze udržovací práce. Krátce byly práce na Josefově štole obnoveny po 1.světové válce.

Cech Tří králů

Na tomto cechu, známém od roku 1552, pracovali mimo Rožmberky i jiní těžaři. Patřila k němu štola Anna. V období 1561 - 1568 se tu vytěžilo 130,5 kg stříbra.

V 90.letech 16.století pracovali mimo Rožmberků na tříkrálovských mírách těžaři Truckenbrot, Müller, Glasberg, Straus a Knoll. V 1. desetiletí 17.století dosáhla těžba na Třech králích vrcholu. Cech byl opuštěn roku 1624, pracovalo se jen na překopu Reussig, který měl prozkoumat podloží a otevřít nové žíly.

Štola Jiří

Štola Jiří sledovala žílu směru h 3 na cech 14 pomocníků, původně zvaný Petra Voka, vzdálený přes 1600 m od ústí. Na štole byly šachty Kryštof, Hromada kamení, Smrk, Jiří, Kříž, Bohuslav, Isidor a 14 pomocníků. Od šachty Jiří odbočovala směrem h 9 žíla Dorota, sledovaná na vzdálenost 900 m.

Štola Jiří je uváděna roku 1587. Roku 1628 byla již 860 m dlouhá. Když se v 50.letech 18.století razila z Janovy štoly odbočka ke Třem králům a odtud k jiřské štole, začalo se i s její obnovou a roku 1770 se dostala do šachty Bohuslav.

Podolské dílo

Jednou z nejstarších prací v revíru byly doly nad Podolským potokem. Stařiny jdou směrem h 9 a sledovala je štola Markéta. Pracovalo se tu patrně do roku 1625. Roku 1770 se uvažovalo o obnovení starého díla štolou Markéta. Tehdy se také začalo s ražbou Ferdinandovy štoly, ta byla ale roku 1781 zastavena. Nové práce byly podniknuty v roce 1793, ale byly brzy zastaveny.

Kutací práce v lese Doubí

Stařiny v lese Doubí jsou starého původu. V 18.století byly prováděny kutací práce, kterými byla zjištěna křemenná žíla s vtroušeným sfaleritem. Práce byly zastaveny pro potíže s vodou.

Kutací práce u Malenína

Kutacími pracemi byla zjištěna křemenná žíla 5 cm mocná se závalky sfaleritu. V letech 1779 - 1781 zde byla ražena průzkumná štola, která zastihla křemennou žílu 7 cm mocnou.

Dobronický okrsek

V oblasti se pracovalo již v 16.století. Na pravém břehu potoka byly (od severu k jihu) štola Matylda, Měděný cech, Kateřina a cech Jiří. Na levém břehu bylo dílo Lopeček se šachtou Barbora, Michal, Gabriel a Jan Nepomucký.

Měděný cech se podle Přibyla nazýval také Trojice. Vztahují se na nej záznamy z let 1606 a 1610, podle nichž byl hlavním těžařem Matighofer, jemuž patřilo i dílo Lopeček. K Měděnému cechu patřily dvě šachty 45 m hluboké a štola, na níž byly tři světlíky. Podle zprávy z roku 1628 byla štola k vodotěžné šachtě 57 m dlouhá a o 17 m dále byla druhá šachta, jež šla 23 m pod úroveň štoly. Ze dna šachty vycházela chodba k severu přes 60 m dlouhá, která byla ale špatně větrána. Proto byla ražena třetí šachta.

Na levém břehu potoka byl nejdůležitějším dílem Lopeček, který dostal své jméno po těžaři Jindřichu Lopeczkem, připomínaném v revíru již v roce 1581. Prameny připomínají Lopeček prvně roku 1579. Tehdy tam byla štola 38 m dlouhá se dvěma hloubeními.

Při průzkumu v roce 1784 bylo zjištěno, že v hloubce je jen hluchý křemen. K obnovení prací došlo v období 1819 - 1829, kdy se přišlo na bohaté odžilky s nálomem sfaleritu, chalkopyritu, pyritu a argentitu. Důl byl tehdy otevřen štolou a šachtou Barbora na 2.patro. Odtud bylo hloubení Antonín na 3.patro. Největší hloubka byla 87 m.

Druhým starým cechem byl archanděl Gabriel, odvodňovaný vídeňskou štolou. O tomto dole je první zpráva z roku 1580. Dobývky šly v 16.století do hloubky 38 m. Práce byly ukončeny roku 1624.

K pokusu o obnovení dolu došlo v roce 1755, kdy byla založena jižně od starého díla nová štola Jana Nepomuckého. Roku 1759 byly práce zastaveny. Ke konci 18.století zde byly provedeny ještě další průzkumy, ale práce byly roku 1791 definitivně ukončeny.

Doly na Dubském pohoří

Nejstarším dílem na Dubském pohoří byla Bohatá útěcha, připomínaná již k roku 1580 a pak v období 1599 - 1618. Podle Lackherovy mapy z roku 1660 byly na tomto území tři staré opuštěné štoly: Leopoldova, dlouhá 144 m, se šachtou 15 m hlubokou. Ondřejova, dlouhá 160 m. Na ní byla šachta sv.Ducha hluboká 22 m. Třetí štola se nazývala Bílé haldy a byly na ní dvě šachty, jedna v 83 m, druhá ve 262 m. K Novoroční šachtě, kterou měla štola zastihnout v hloubce 59 m, bylo ještě 395 m daleko.

Tato díla se pokoušel obnovit Eggenberg a vytěžil tu v období 1662 - 1692 118 kg Ag. S novým pokusem o podsednutí štoly Leopold se začalo roku 1745, a to odbočkou ze šachty Vavřinec po rozsedlině se stopami rudy. Roku 1752 byla vyčištěna také štola Bohatá útěcha v délce 173 m. Začala se obnovovat stará štola Ondřej, přejmenovaná na Barboru. Po roce 1766 se na dolech přestalo pracovat.

Roku 1801 bylo navrženo jejich obnovení. odbočka ze štoly Jan, zvaná vavřinecký překop, byla ještě 100 m od čelby štoly Leopold. Poslední pokusné práce byly prováděny v 50.letech 19.století. Na Leopoldově štole bylo celkem 5 šachet, a to Větrací, Bílé haldy, Těžná, Žlutá a Nová.

Tabulka 1. Přehled těžby v Ratibořském revíru (v kopách)

Tabulka 2. Přehled těžby v Ratibořském revíru