DĚJINY DOLOVÁNÍ Fe a Cu - Zn RUD VE STARÉM RANSKU

Počátky hornické činnosti

Dolování rud ve straroranském masívu má stoletou tradici. První zmínky v literatuře o založení hamru na zpracování železa v katastru obce Ransko pocházejí z roku 1393 a od roku 1470 je uváděn majitel hamru - mistr Jakub. Dále jsou vedeni ostatní majitelé hamru až do konce 16.století. Železnou rudu nejspíše využívali z místních zdrojů.

V roce 1623 zakoupil polenské panství, ke kterému náležela i obec Ransko, rod Dietrichštejnů. Na základě zjištěných výskytů železné rudy u Ranska nechal Ferdinand, kníže z Dietrichštejna, roku 1669 postavit první vysokou pec na železnou rudu. Stála pod hrází Ranského rybníka, dříve zvaného Dlouhý.

Železná ruda se těžila z několika šachet u tzv. Ranské hory. Horníci těžili rudu do zásoby, když pracovali sezónně, převážně v jarních a podzimních měsících. Výše těžby není udávána, vysoká pec produkovala denně jednu “housku” železa o hmotnosti 250 - 300 kg.

V období let 1756 - 1760 byl provoz této pece zastaven, zřejmě v důsledku nedostatku dřeva, z něhož se pálilo pro pec a výhně dřevěné uhlí. Následovalo zastavení hornické činnosti u obce Ransko na více jak 40 let.

Obnovení hornické činnosti si začátkem 19.století vynutil rozmach průmyslu, vyžadující železo k výrobě strojů. Dietrichštejnové se rozhodli znovu otevřít opuštěné doly na železnou rudu a provést jejich průzkum z hlediska výskytu ložisek železných rud v širší oblasti Ranska.

Výsledky výzkumu byly nad očekávání dobré. Byla zjištěna nová velká ložiska železných rud především v centrální části staroranského bazického masívu.

Tím byl dán v roce 1811 podnět ke stavbě vysoké pece a v roce 1813 k vybudování výhně, kovárny a kuplovny. S rozmachem těžby železných rud byly v letech 1837 a 1847 postaveny další dvě vysoké pece, v roce 1820 další výheň, kuplovna a v roce 1822 soustružnické dílny.

Železná ruda, limonit a hematit, s obsahy Fe 20 - 30 %, se těžila ze tří dolů a jedenácti povrchových nalezišť. Mezi nejznámější patřily doly Ranský (založen 1810), Gabriel (založen 1822) a lomy Staro a Novoborovské (1814 - 1884), Josef (1822 - 1872), Prokop (1824 - 1860) a Mikuláš (1838 - 1883). V druhé polovině 19.století nad rybníkem Řeka byl otevřen důl Alfréd. Ruda se do hutí dovážela také z nedalekého Krucemburka (dnes Křížové), z dolu Václav (1820 - 1849).

Lomy a doly byly odvodňovány štolami. K ražení štol, pokud postupovaly nezvětralým horninovým masívem, se používalo starého způsobu “sázení ohněm”. Nejdelší štola byla vyražena v délce 1008 m a odvodňovala Staro a Novoborovské lomy až do údolí Doubravy.

Výše těžby kolísala v průběhu let. Na počátku těžby v roce 1810 jsou údaje o 200 - 250 t vytěžené rudy. Postupně těžba rudy narůstala a to až do roku 1848, kdy bylo dosaženo maxima. V souhrnu bylo ze všech ložisek vytěženo v tomto roce přibližně 9500 t rudy. Za dobu rozkvětu těžby lze považovat období mezi roky 1842 - 1853, kdy se ročně těžilo více než 5000 t rudy. Od roku 1854 nastal v oblasti Starého Ranska postupný pokles těžby. Těžba byla ukončena v druhé polovině roku 1885. K 9.9.1886 je uváděn konec prací ve staroranských železárnách.

V polovině 19.století zaměstnávaly železárny 1150 pracovníků, z toho 120 horníků, 200 dělníků na dobývání rašeliny, 400 vozků a nakladačů, 240 dělníků u vysokých pecí, v kuplovnách a dílnách, dalších 170 zaměstnanců pracovalo v pomocných profesích - tesaři truhláři, zedníci, sedláři atd., v administrativě pracovalo 20 lidí.

Podle množství výroby v době rozkvětu těžby se železárny ve Starém Ransku spolu se svým pobočným závodem v Polničce řadily na třetí místo mezi železárnami v Čechách a na Moravě.

V roce 1885 nastalo v hornické činnosti v širší oblasti Starého Ranska delší období klidu. Teprve v období 2.světové války se soustředila pozornost na možné nové výskyty ložisek železných rud v ranském bazickém masivu. Výsledky průzkumu se nedochovaly.

Novodobý geologicko-ložiskový průzkum

Vybudování těžkého průmyslu po 2.světové válce si vyžadovalo ověření dalších domácích surovinových zdrojů. Průzkum se orientoval do míst a oblastí, které z historie byly známy dolováním rud, nebo na blízké okolí těžených ložisek.

V oblasti staroranského masivu došlo v roce 1957 k zahájení průzkumných prací na zjištění nových ložisek železných rud. Průzkum prováděla organizace Českomoravský rudný průzkum. Vyhloubila několik šachtic v sousedství Borovských dolů a asi 20 mělkých vrtů, ověřujících ložiskové výskyty Fe rud pod křídovými sedimenty západně od rybníka Doubravník. Výsledky průzkumu, který byl ukončen v roce 1959, ukázaly na možnost výskytu rozměrové nevelkých pánviček železných rud. Jejich těžba by byla z ekonomického hlediska značně ztrátová.

O ložiscích barevných kovů ve Starém Ransku nebylo do roku 1958 nic známo. První zmínky v literatuře o výskytu sulfidických minerálů v bazikách ranského masivu jsou uváděny J.Krejčím a R.Holmbackerem v roce 1891. Podrobněji se o těchto výskytech sulfidů zmiňuje J.Weiss, který provedl v letech 1957 - 1958 podrobnější geologické mapování ranského bazického masivu. Podnět k zahájení průzkumných prací na Ni-Cu-Co rudy vyšel od J.Janečky, když v místě ložiska Jezírka objevil bohatěji zrudněné bazické horniny.

V roce 1958 bylo na ložisku Jezírka odvrtáno prvních 5 povrchových vrtů, z nich 3 s pozitivním výsledkem. V roce 1959 byly na průzkum tohoto ložiska nasazeny 3 vrtné soupravy a začátkem roku přikročeno k hloubení šachtice, ze které byl ještě v tomto roce z části vyražen průzkumný horizont v hloubce 30 m pod povrchem. Nad očekávání dobré výsledky prováděných průzkumných prací i geologickým mapováním vymezená perspektivní ložisková oblast na ploše 8 km2 daly základ k vybudování stabilního geologicko-průzkumného úseku, jako odnože závodu Geologický průzkum Velké Meziříčí.

Geologické mapování masivu v roce 1959 a 1960 bylo zaměřeno na bohatší výskyty sulfidických minerálů v sutích a byla objevena další dvě ložiska Řeka a Doubravka. Pak následovalo zvýšení objemu technických prací. Na úsek byly převedeny 3 vrtné soupravy s možností vrtání do hloubky 650 m. Rovněž bylo v roce 1960 započato s hloubením šachtic na uvedených nových rudních výskytech. Velmi dobré výsledky vyhledávacího průzkumu umožnily realizovat též těžký báňský průzkum. V prosinci roku 1960 bylo přistoupeno k zahloubení jámy Tereza na ložisku Jezírka.

V roce 1961 byly již k dispozici výsledky použitých geofyzikálních a geochemických metod. Byly vyhodnoceny anomální rudní zóny v masivu a konfrontovány s výsledky geologicko-ložiskového mapování. Následovalo ověřování ložiskově nadějných míst povrchovými vrty. Bylo zjištěno 7 nových ložiskových výskytů: Řeka jih, Obrázek sever, Tůně, Jezírka jih, Synkův kopec, Okrouhlice a Hluboká. Na lokalitě Obrázek koncem roku 1961 zachytil vrt V 91 třímetrovou polohu masivního Zn zrudnění.

Rok 1962 je charakteristický soustředěním vrtných souprav na průzkum ložiska Obrázek. Ze 16 vrtů délky 200 - 250 m bylo 15 ložiskově pozitivních. Z výsledku vrtání bylo možné v hrubých rysech si učinit představu o tvaru a vnitřní stavbě ložiska Cu-Zn rud Obrázek. Menší počet vrtných souprav v roce 1962 byl nasazen na dokončení vyhledávacího průzkumu ložisek Ni-Cu-Co rud - Jezírek, Řeky a Doubravky. Z báňských prací bylo v tomto roce dokončeno hloubení jámy Tereza a v hloubce 150 m pod povrchem bylo vylámáno náraží. Byly dokončeny chodby průzkumného horizontu v hloubce 30 - 40 m na šachticích ložisek Řeka a Doubravka.

Roky 1963 a 1964 se vyznačovaly nejvyšším počtem vrtných souprav na úseku. Bylo to 11 - 12 vrtných souprav nasazených na vyhledávací průzkum obou známých typů rud po celé ploše ranského bazického masivu směru SV - JZ, ve které byla objevena další 3 ložiska Ni-Cu-Co rud (Řeka východ, Tůně jih, Jezírka nadloží) se další pozitivní výsledky nedostavily. Z báňských prací bylo propojeno s jámou mezipatro na ložisku Jezírka, ražené v hloubce 30 m. Rovněž zde byl ražen průzkumný horizont v hloubce 150 m pod povrchem. Překopem vedeným od jámy směrem k ložisku Obrázek se narazilo na zrudněnou zónu Ni-Cu-Co rud a to v místě kontaktu bazických a ultrabazických hornin a odtud nové ložisko dostalo název Příkontakt. Z dalších významnějších báňských prací lze uvést ražení štol kilometrové délky u Hluboké nad rybníkem Řekou a u Doubravky v centrální části masivu. Měly prospekční charakter, ale rudní zóny nezachytily, stejně jako mezipatro šachtice ražené v hloubce 40 m pod povrchem nad ložiskem Obrázek.

V roce 1964 byly průzkumné práce s převahou orientovány na typ Cu-Zn zrudnění. Výsledky vrtného průzkumu v širším okolí ložiska Obrázek byly zanedbatelné, když došlo pouze k ověření indicií Zn zrudnění, jako zón kvarcitizace s přítomností pyritové a pyrhotinové impregnace, nebo zjištění nízkého obsahu Zn v ojedinělých vzorcích. Rovněž 13 povrchových vrtů, odvrtáváající nejbližší okolí ložiska Obrázek, postrádalo zajímavé výsledky z hlediska bilančního zrudnění. V tomto roce v úrovni 1.patra jámy bylo provedeno směrné rozfárání ložiska Obrázek v délce 250 m a ve vzdálenosti 50 m od sebe vyraženy překopy. Získaná ruda z těchto prací byla jako poloprovozní vzorek zpracována v úpravně v Kutné Hoře a to s příznivými výsledky výtěžnosti obou kovů.

Pokles zájmu o Ni-Cu-Co rudy ze strany nadřazeného hospodářského orgánu a další negativní výsledky v průzkumu ložisek Cu-Zn rud ve staroranském masivu si vynutily od roku 1965 značné omezení povrchových vrtných prací.

Proto se v roce 1965 průzkumné práce soustředily na hospodářsky využitelné ložisko Cu-Zn rud Obrázek. Zde byl ukončen předběžný průzkum, když směrné rozfárání v úrovni 1.patra dosáhlo SV okraje ložiska. Byl vyhodnocen maloprofilový vrtný průzkum, zahušťující vrtné linie na vzdálenost 25 m. V 2.polovině roku bylo započato s etapou podrobného průzkumu, a to v místě maximální mocnosti ložiska nad 1.patrem.

Koncem roku 1965, na základě předběžného jednání mezi organizacemi Geologicný průzkum, n.p., Praha a Rudnými doly, n.p., Příbram, byly stanoveny podmínky předání ložiska do těžby v roce 1966 a podmínky spolupráce na realizaci etapy těžebního průzkumu v severovýchodní části ložiska.

V roce 1966 byly vrtné práce z povrchu na lokalitě omezeny jen na některé nedořešené ložiskové problémy a koncem roku byly prakticky zastaveny. Rovněž byl ukončen a vyhodnocen podrobný průzkum v centrální části ložiska.

K 1.12.1966 bylo ložisko Obrázek protokolárně předáno těžební organizaci n.p. Rudné doly Příbram, závod Kutná Hora. Závod převzal 1 265 kt zásob rudy o kovnatosti 3,17 % Zn a 0,7 % Cu.

Geologie rudního revíru

Staroranský bazický masiv vznikl v místech, kde se kříží hlubinný zlom přibyslavský SSV - JJZ se zlomy směru SZ - JV. Jako kónické těleso sahá do hloubky nejméně 4 - 5 km. Rozkládá se na ploše cca 9 km2. Jeho stáří je určeno do období mezi 450 - 600 mil. let. Jde o intruzi hlubinnou, která byla v průběhu mladších geologických útvarů obnažena denudací.

Ve směru SV - JZ lze masiv rozdělit do 5 horninových celků:

Ultrabazické celky jsou budovány peridority, troktolity, silně olivínickými gabry. Bazické celky tvoří troktolity, silně olivínická gabra, podstatně převažují slabě olivínicka gabra, pyroxenická a amfibolická, méně jsou zastoupeny křemenné diority.

Žilné horniny masivu tvoří 3 výrazné skupiny:

Uvnitř masivu se rovněž vyskytují horniny xenolitových ker - ruly, amfibolity, porfyroidy a rohovce. Kry se různí velikostí od jednoho do několika desítek metrů a jejich nahloučení v prostoru masivu je nepravidelné. Byly pohlceny mobilní bazickou intruzí z nejbližšího okolí masivu.

Sekundární minerály tvoří prosté či krystalizované výplně otevřených puklin. V ultrabazických horninách se nejčastěji nachází serpentin, azbest, Mg silikát, v bazických horninách chlorit, mastek, Mg silikát, ziosit. Ostatní méně zastoupené sekundární minerály jsou kalcit, křemen, saponit, natrolit, prehnit, pektolit, harmotom, plazolit, laumontit, apofylit.

Tektonika masivu je značně komplikovaná. Významnější tektonické linie délek několika km mají směr SV - JZ nebo S - J. Úklony 70 - 85o k JV, respektive k V. Méně četné a sledované na menší vzdálenost jsou tektonické zóny směru SZ - JV. Uvedené směry tektonických linií a zón kopírují pukliny a trhliny rozměrů od 1 dm do několika m. U nich převažují úklony 0 - 30o a 60 - 90o.

Ložiska rudního revíru

Ložiska v ranském masivu, která byla dosud ověřena, jsou vázána pouze na jeho centrální pruh směřující od SZ k JV. Vyskytují se 3 druhy rud:

Zvěralinové Fe rudy jsou produktem dlouhodobého zvětrávání bazických a ultrabazických hornin. Při křídové transgresi mělkého moře byly rozrušovány a splavovány do mělkých pánviček původního předkřídového reliéfu, kde se zachovaly do minulého století, kdy byly částečně odtěženy. Rudu tvoří limonit a hematit s obsahem Fe 20 - 30 %.

Představa o vzniku sulfidických Ni-Cu-Co rud je spojena s hluboce zasazeným magmatickým krbem v zemské kůře, ve kterém tavenina dosahovala teploty 1300 - 1400oC. V tomto magmatickém krbu postupně došlo k oddělení sulfidické taveniny od silikátové a poté ve fázi nejmladší intruze byla sulfidická tavenina vynesena do dnešní pozice.

Průzkumem bylo ověřeno 9 ložisek Ni-Cu-Co rud: Jezírka, Doubravka, Řeka, Tůně, Josef, Obrázek sever, Příkontakt, Jezírka jih, Řeka jih a východ.

Směrná délka uvedených ložisek se pohybuje mezi 200 - 350 m, do hloubky jsou sledována na vzdálenost 300 - 450 m, jejich největší mocnosti zjištěny v přípovrchové části, a to až 40 m. U těchto ložisek převažuje pseudožilný tvar.

Užitkové minerály Ni-Cu-Co ložisek jsou chalkopyrit, cubanit, pentlandit. Četné doprovodné minerály jsou zastoupeny pyrhotinem a pyritem. Zřídka se vyskytují arzenopyrit, bornit, galenit, magnetit, millerit, kobaltin, mackinawit, violarit, zlato.

Obsahy Ni-Cu-Co v rudách jsou nízké, hutní zpracování těchto rud je nedořešeno, a proto se neuvažuje s jejich těžbou.

Vznik sulfidických Zn-Cu rud je spojen s průnikem vysoce teplotních roztoků, působících kvarcitizaci gaber a křemenných dioritů.

Zn-Cu ložisko Obrázek vzniklo v příhodném strukturním, litologickém a geochemickém prostředí hydrotermálně metasomatickou látkovou záměnou původních převážně gabrových hornin křemenem a sulfidickými minerály.

Ložisko Obrázek se nacházelo v hloubce 85 - 225 m pod povrchem. Jeho směrná délka, upřesněná těžebním průzkumem, je 250 m. Maximální šířka byla zaměřena 140 m a mocnost 72 m.

Ložisko je členěno na polohy masivních sfaleritových rud s chalkopyritem, baryt-sfaleritových rud, případně pyrit-pyrhotin-chalkopyritových rud a na impregnační zrudnění, tvořené chalkopyritem, pyrhotinem, pyritem, místy sfaleritem. Polohy masivních rud rozměrů od jednoho do několika desítek metrů se vyskytovaly rovnoměrně v celém rozsahu ložiskového prostoru.

Mezi užitkové minerály patří sfalerit a chalkopyrit. Baryt nebyl získáván. Četné doprovodné minerály na ložisku jsou pyrhotin a pyrit. Řídce se vyskytují molybdenit, galenit a magnetit.

Svými obsahy kovů (Zn 3,17 %, Cu 0,7 %) se ložisko Obrázek řadilo k hospodářsky nejvýznamnějším ložiskům barevných kovů v tehdejším Českoslovesku, což se nedá říci o celkových zásobách, které upřesněny těžebním průzkumem byly spočteny na 1,15 mil. t.

Otvírka ložiska a použité dobývací metody

Úvodní důlní díla

Ložisko Obrázek bylo otevřeno těžní jámou Tereza. Ražba této jámy byla zahájena pracovníky Geologického průzkumu, n.p., Brno v prosinci roku 1960. Nadmořská výška ohlubně jámy 643,3 m. Byla ražena v kruhovém profilu o průměru 3,5 m, vystužena betonovou výstuží do úrovně 1.patra, tj. do hloubky 143,3 (500,0 m n.m.). Úrovně 1.patra bylo dosaženo v prosinci roku 1962. Prohloubení jámy na 2.patro bylo zahájeno v lednu roku 1965 a úrovně 2.patra v hloubce 188 m (455,3 m n.m.) bylo dosaženo v březnu roku 1966. Mezi 1.a 2.patrem byla výstuž pouze svorníková, uchycení rámů bylo provedeno na ocelových konzolách a zabetonovaných svornících. Profil jámy byl rozdělen na dvě těžní oddělení, lezné a strojní. Ohlubeň jámy byla osazena ocelovou těžní věží ČKD, H 11 m. Těžba byla zajišťována těžním strojem ČKD B 2009. Na těžním laně o průměru 20 mm byly zavěšeny jednoetážové těžní klece pro 1 vůz nebo 6 osob. Rychlost dopravy rudnin 4,5 m/sec a dopravy lidí 2,5 m/sec.

Z těžní jámy v úrovni 1.patra byly vyraženy překopy P I a P II. K ložisku Obrázek je překop P II dlouhý 360 m. Na 2.patře byly vyraženy překopy P III a P IV, když překop P IV k ložisku Obrázek byl přibližně stejně dlouhý jako P II. Z překopu P I byly raženy rozrážky ve vzdálenosti cca 100 m a tyto byly využity zčásti jako sklad výbušnin a zčásti jako jímka důlních vod pro výplach a důlní požární vodovod.

Dalším otvírkovým důlním dílem je větrací a útěková cesta. Do roku 1978 takto sloužila šachtice č.7 (hloubka 50 m) a komín K 50 (výška 92 m). Celá tato útěková a větrací cesta byla vystrojena pouze lezním oddělením a oddělením pro dopravu materiálu vrátkem. Po závale v roce 1978 byla vyražena nová větrací a útěková cesta (popsáno v kapitole Zával a jeho likvidace), která byla vystrojena obdobně jako předcházející.

Způsob dobývání ložiska

Z hlediska základního rozfárání ložiska a jeho tvarů v prostoru byla zvolena jako základní dobývací metoda “otevřená komora”.

Dobývání jednotlivých bloků tímto způsobem představovalo přípravu těžených bloků sestávající z následujících báňských prací:

Vyražení přístupového komína bylo prováděno klasickým způsobem, tj. vrtáním vzduchovými vrtačkami VK-21, 22 nebo teleskopickými vzduchovými vrtačkami PT-29 a trhacími pracemi. Komín byl vyztužen dřevěnou výztuží.

Vrtné chodby se razily z přístupového komína taktéž vzduchovými vrtačkami a trhacími pracemi. Odkliz nastřílené rubaniny se prováděl vzduchovým nakladačem NL-12-V či jiným typem nakladače. Ražba byla prováděna pokud možno bez výztuže. Pokud mocnost ložiska přesáhla 20 m, byly vyraženy dvě, případně tři vrtné chodby nad sebou. Tyto chodby ústily do odřezů, kterými se vytvářel otevřený prostor pro rozpojování vrtných vějířů.

Odřezy se budovaly jak při okrajích ložiska, tak také uprostřed ložiska. Pro založení odřezů byla brána v úvahu morfologie horní části ložiskové polohy a její mocnost. Pro maximální výrubnost byla snaha založit odřezy vždy v místě, ve které ložisková poloha dosahovala nejvyšší nadmořské výšky.

Způsob ražení odřezů v průběhu těžby ložiska doznal změny. Začínalo se s klasickým ražením odřezů skládkovým dobýváním, přičemž se hraniční komíny vytvářely v předstihu 2 - 3 m před rozpojováním plástu odřezu. Šířka odřezů se pohybovala v rozmezí 2 - 3 m. Vypouštění rubaniny bylo zajištěno přes výpustný systém nálevek. Od roku 1975, poprvé na bloku 21, se přešlo na vrtání odřezu soupravou Simba-Junior. Tento způsob si vyžadoval předrazit pouze jeden hraniční komín a vrtnou mezipatrovou chodbu, ze které byly jednotlivé vějíře se záběrem cca 1,2 - 2 m rozpojovány na komín. Šířka odřezu se pohybovala od 2 - 3 m.

Výpustný systém tvořily krátké bagrovací překůpky ústící na dopravní chodby a v konci těchto překůpků byly vytvořeny nálevky.

Technologie výlomu nálevek prodělala svůj vývoj. Nejdříve byly nálevky raženy klasickým způsobem, přibírkou z předraženého komína na výšku nálevky. Komín byl buď svislý, nebo šikmý, kopírující jednu ze stran nálevky. Z komína pak byla prováděna přibírka boků s postupným rozšiřováním od průměru 3 m ve spodní části nálevky k průměru 6 m v její horní částí. Později se přešlo při budování nálevek na využití vrtné techniky, v našem případě s použitím vrtných souprav PK-29 a Simba-Junior. Komín v budoucí nálevce byl předražen a odstrojen. Sloužil jako dilatační prostor pro vznik nálevky, která byla odvrtána vějíři vrtů z plochého dna na danou výšku a vrty rozpojeny jednorázově trhací prací.

V blocích, ve kterých průběh ložiskové výplně nedovolil vytvořit výpustný nálevkový systém v jejím podloží, bylo přistoupeno k vyražení několika paralelních chodeb, ze kterých byla ložisková poloha navrtávána a odtěžována v pruzích 6 - 8 m šířky.

Vlastní dobývání bylo prováděno rozpojováním vějířů vrtů, které byly odvrtány na výšku plástu nebo mocnost ložiska a na šířku bloku z vrtných chodeb profilu 3 x 3 m. Vějíře byly vrtány ve vertikální rovině rovnoběžně s odřezem bloku. Jednotlivé vývrty se se nejčastěji vrtaly od horizontu dovrchně, buď do obou boků vrtné chodby nebo jen jednostranně. Maximální délka vývrtů dosáhla až 30 m. V koncové části byla jejich rozteč cca 2 m. Při otevřených komorách se používal průměr vrtů 50 - 60 mm.

Vzdálenost mezi jednotlivými vějíři se pohybovala od 1,2 do 2 m. Vějíř se skládal ze 30 vývrtů, s celkovou metráží až 650 m. Z jednoho vějíře tedy bylo rozpojeno až 1000 m3.

Po závale v roce 1978 došlo ke změně dobývací metody, respektive byla dobývací metoda upravena dle nové vzniklých báňsko-technických podmínek na komorové dobývání se zavaleným prostorem. Základní změnou bylo to, že vydobyté prostory se okamžitě zavalovaly hlušinou z nadloží.

Změna dobývací metody si vynutila změnu výpustného systému. Přešlo se na systém štěrbin vznikajících v řadě za sebou vrtanými vějíři z patrové chodby. Na rozdíl od nálevkového výpustného systému, který byl připraven vždy před zahájením těžby bloku, se štěrbiny vytvářely následně po rozpojení komorových vějířů z mezipatrové chodby.

Vějíře byly vrtány jako před závalem. Horninový masiv doznal změn vlivem tlaku závalového materiálu, proto se používalo častěji vývrtů o průměru 80 mm. Bylo ale nutné vrtat a rozpojovat jednotlivé vějíře. Tok materiálu do vrtných chodeb, které v mnoha případech byly též odtěžovacími chodbami, již nedovolil původní optimální záběr z hlediska výrubnosti, ale nutil přejít na záběry vyjímečně až čtyřmetrové.

Postup dobývání ložiska Obrázek

Dobývání do roku 1977

V roce 1966 byly k těžbě nejlépe připraveny bloky 3 a 4 v severní části ložiska nad 1.patrem. U bloku 3 šlo pokusný způsob těžby rudnin zvolenou dobývací metodou - otevřenou komorou. Na bloku 4 se těžilo z klasicky prováděného odřezu v jeho SV části.

Rok 1967 byl ve znamení příprav k těžbě bloků 7 a 10 a menší objem přípravných prací byl proveden v odřezových částech bloků 6 a 8. Na těžbě rudnin se nejvíce podílely bloky 4, 7 a 10. Zatímco u bloků 4 a 10 byla ruda odtěžována přes výpustný systém nálevek, v bloku 7, kde rudní poloha byla vyvinuta až po úroveň patra, byl zvolen způsob odtěžování z plochého dna komory buď nakladačem nebo škrabákem.

Přípravné práce v roce 1968 byly prováděny především v blocích 9 a 11. Blok 9, podobně jako blok 7, byl připravován k těžbě v úrovni 1.patra. Blok 11 pak v JV nadpatrové části, kde bylo započato s klasicky raženým odřezem. V tomto roce bylo pokračováno k těžbě rudy z bloku 4, kde v průběhu těžby rudnin nastala komplikace se závalem otevřené komory v severní okrajové části bloku. Vlivem složité tektoniky došlo k uvolnění nadložních hornin a k ztrátě cca 3 kt kvalitní rudy, ke které byl i v místech bagrování znemožněn přístup. Další vějíře pak byly rozpojovány na zával a byly odtěžovány s vyšším znečištěním.

Hlavní těžební bloky v roce 1968 byly bloky 8 a 10. Byly téměř odtěženy až k linii mezikomorového pilíře ponechaného na hranici těchto bloků a bloků 7 a 9. V druhé polovině roku se zahájila těžba rud též v bloku 6, v jeho JV nadpatrové části. Chodbicováním a rozšířením chodeb do komory nevelkého rozsahu byla zahájena těžba rud v nadpatrové části bloku 1.

Podstatná část přípravných prací se v roce 1969 prováděla v bloku 11, kde byl v jeho JV části vyražen výpustný nálevkový systém a v SV části vyraženy dopravní chodby a z nich bagrovací překůpky. V tomto roce byly dokončeny přípravné práce v blocích 4,6 a 9 a zahájeno základní rozfárání bloku 12.

Mimo ponechané mezikomorové pilíře byly dotěženy bloky 4, 6, 8 a 10. Rovněž byl dotěžen blok 1 v jeho nadpatrové části. podstatná část těžby rudnin byla vázána na bloky 9 a především na blok 11.

Rok 1970 je charakteristický přesunem metrážních prací do JZ části ložiska, která se vyznačovala značnou mocností. Přípravné práce byly zahájeny v patrové dopravní chodbě pod blokem 13. Z ní byly vyraženy 3 bagrovací překůpky do odřezu, který byl v průběhu roku vyražen klasickým způsobem. Za ložiskem byl ražen komín a z něho v úrovni 14 m nad patrem první vrtný horizont. Menší část metrážních prací, především výlom nálevek, byl prováděn v JV části bloku 12.

V tomto roce byla vyražena na druhém patře čerpací stanice. Těžba rudnin byla soustředěna především na bloky 11 a 12 a s poněkud menší výrubností byla odtěžena větší část rudního mezikomorového pilíře, který byl ponechán mezi bloky 8, 10 a 7, 9.

V roce 1971 byly soustředěny přípravné práce v blocích 13, 14 a 15 na prvním patře a vyražena podstatná část překopu se zarážkami sledných chodeb před ložiskem na 2.patře. V blocích 13 a 14 byly dokončeny pro odtěžování nálevky kruhového tvaru, vyraženy či prodlouženy komíny a z nich provedeny mezipatrové chodby pro vrtání vějířů. V bloku 15 byly dokončeny patrové dopravní chodby a vyražena část komínů sloužících k vytvoření nálevek výpustného systému. Těžba rud v průběhu roku 1971 byla zajišťována především z bloků 2 a 13. Byla doplněna bloky 8, 9 a 11, ve kterých se odtěžovaly zásoby ponechaných mezikomorových pilířů, případně zásoby v sousedství těchto pilířů.

V roce 1972 byl proveden výpustný systém v bloku 15 a to poprvé způsobem vyražení velkoprostorových nálevek, které ve své horní části zaujímaly podstatnou část plochy podloží ložiskové polohy. Nad výpustným systémem byly z komína za ložiskem vyraženy dvě mezipatrové vrtní chodby ve dvou úrovních vzdálených od sebe 16 m. Rovněž dvě velkorozměrové nálevky byly provedeny v bloku 14.

V těžbě byly dva bloky, 5 a 13, část rudnin byla evidována z přípravných prací v bloku 15, především z provedeného odřezu skládkovým způsobem v JZ části bloku.

Na vyhodnocené průzkumné práce provedené v úrovni 2.patra v roce 1973 bez prodlení navázaly práce přípravné. Byly lokalizovány jednak v bloku 20, kde bylo vyraženo 9 bagrovacích překůpků, jednak byla vyražena ochozová chodba spojující paralelně vedené překopy ložiskem. V bloku 15 byly v malém objemu dokončeny přípravné práce v jeho JV části.

Těžba rudnin v tomto roce byla vázána na blok 15, kde se dotěžoval 12 m široký pruh při odřezu. Menší těžby rudnin byly v průběhu roku zaznamenány z bloku 13 a z ponechaného mezikomorového pilíře na hranici bloků 4, 7 a 3, 9.

V roce 1974 se připravoval k těžbě blok 20, když byly vyraženy vekloprostorové nálevky, jimiž byl ze dvou třetin blok připraven k odtěžování. Dále byl v JZ části bloku vyražen klasickým způsobem odřez a z komína za ložiskem nad horní úrovní nálevek vyražena středem bloku vrtná chodba.

Další přípravné práce se přeskupily do bloku 21, kde bylo provedeno 8 bagrovacích překůpků a vyraženy první dva komíny pro ražbu nálevek.

V těžbě byly bloky 13 a 15 na 1.patře, z nichž byla odtěžena ruda tak, že zůstal pouze mezikomorový pilíř mezi oběma uvedenými bloky. Tuto těžbu rudnin doplňoval blok 20, kde byl v těžbě ražený odřez.

Od roku 1975 se prováděly přípravné práce v blocích pouze na 2.patře. V bloku 20 se vyrazila druhá mezipatrová vrtná chodba z komína, který byl ražen z mezipatra spodního horizontu. Rovněž v bloku 21 byla vyražena nad výpustným systémem mezipatrová vrtná chodba a pro menší mocnost ložiska z ní byly odvrtány vějíře v celém rozsahu délky bloku. Ústila do odřezu, který byl vytvořen podél JZ hranice bloku.

Hlavní těžební bloky v roce 1975 byly blok 14 a 20. K nim přistoupily menší objemy těžeb z bloků 13 a 15, které se v tomto roce dotěžovaly

V roce 1976 se přípravné práce postupně přenesky z bloku 21 na 22. V bloku 21 došlo ke komplikacím při vrtání a rozpojování vějířů z vrtné chodby. Poměrně dlouhé vývrty do stran od vrtné chodby se zavalovaly a stříhaly vlivem komplikované tektoniky v této části ložiska. Proto muselo být přikročeno k vyražení nových vrtných mezipatrových chodeb po celé délce bloku při SV hranici a k orientaci vějířů vrtaných z těchto chodeb na šířku bloku.

V bloku 22 byla připravována jeho SZ část v úrovni 10 m nad 2.patrem. Těžba v tomto roce se soustředila především na blok 20, menší těžby jsou zaznamenány z bloků 13, 15 a 21. U bloků 13 a 15 byla část těžby rudnin odebírána z likvidovaného mezikomorového pilíře.

Přípravné práce se v roce 1977 přesunuly z bloku 22 do bloku 24, jehož SZ část byla koncem roku připravena k těžbě rudnin. To předpokládalo vyražení odřezové mezipatrové chodby s krajními komíny a vrtanými vějíři odřezu. Dále byla z komína za JV okrajem ložiska vedena mezipatrová vrtná chodba, připraven výpustný systém vznikající z průběžně odvrtávaných štěrbin s postupující porubní frontou v jejich nadloží. Rovněž se připravila k těžbě JZ okrajová část bloku 20.

Těžba rudnin pokračovala v úrovni 1.patra na mezikomorovém pilíři. Na 2.patře se převážně těžily bloky 20, 21 a plánovaný objem těžby byl doplňován rudninami z přípravných prací na bloku 24.

Zával a jeho likvidace

Dne 17.1.1978 došlo na ložisku Obrázek k zavalení vydobytých prostor s projevem na povrch. V těsné blízkosti útěkové a větrací cesty a jejím vyústěním do původní větrací stanice se na povrchu vytvořila propadlina o velikosti 45 x 60 m a hloubce 30 - 35 m. Tím byla zničena větrací a útěková cesta a musela být vybudována nová. Do vzniklé propadliny se zřítily stromy, které v okolí větrací stanice tvořily souvislý les.

Zavalení vydobytých prostor s projevem na povrch probíhalo postupně již od druhé poloviny prosince roku 1977. Počátkem závalu bylo opadávání stropu nad komorou bloku 20, které pokračovalo v sousedním bloku 21, postupovalo až k úrovni 1.patra, a tak došlo k propojení bloku 21 na 2.patře s blokem 12 na 1.patře. Postupným opadáváním stropů bloků 20 a 21 s širokým propojením s vydobytými komorami na 1.patře došlo k vytvoření nové klenby nad bloky 13, 14, 15 a druhé nad bloky 11 a 12. Vrchol první klenby byl vzdálen od povrchu cca 80 m. Další opadávání stropů komor mělo za následek propadnutí povrchu do nezaplněných prostor. V průběhu celého mechanismu závalu nedošlo v dole k ohrožení pracovníků. Byl ale vyřazen celý důl z normální těžební činnosti.

Vybudování nové útěkové cesty představovalo vyražení nového komína (K 78) o délce 122,8 m a jeho propojení se současně raženou šachticí (H 78) hlubokou 22,5 m. Tato dvě důlní díla byla propojena spojovacím překůpkem dlouhým 9,0 m. Při ražbě komína bylo využito stávajícího vrtu V 105, který přestože měl průměr pouze 160 mm, umožňoval účinné ovětrávání čelby komína. Ražba přístupového překopu k vrtu V 105 délky 11,0 m byla zahájena 6.2.1978 a k propojení vyražených děl došlo 21.6.1978. Tím byla otevřena nová cesta z 1.patra, to je z hloubky 150 m, na povrch. Na vyústění šachtice H 78 byla okamžitě po propojení větrací cesty budována ventilátorová stanice. Druhou nezbytnou podmínkou pro uvedení dolu do normálního těžebního provozu bylo vyražení ochozové chodby Ch 171 na úrovni 1.patra celkové délky 309,6 m. Ražba byla započata 7.2.1978 a ukončena dnem 28.7.1978. Dne 1.8.1978 byla uvedena do provozu nová ventilátorová stanice a důl připraven k těžbě.

Dobývání ložiska po závale

Po ukončení likvidace havárie v roce 1978 bylo pokračováno s přípravou bloku 24 SV. Na tomto bloku bylo poprvé použito výpustné štěrbiny místo velkoobjemových nálevek. Zde se tento způsob osvědčil. Blok byl dobýván otevřenou komorou. Odřez byl proveden výlomem vrtaným soupravou Simba-Junior. Blok byl dobýván v letech 1978 - 1988.

Nově otevíraný a připravovaný blok byl blok 25, který byl uložen pod 1.patrem a měl mocnost 8 m. Jeho otvírka byla poměrně náročná a sestávala z ražby dvou komínů délky 35 m a z ražby mezipatrových chodeb. Uvedené dva komíny byly propojeny s 2.patrem. Napojení mezipatrové chodby vyražené v délce 73 m na 1.patro bylo zajištěno komínem o výšce 8 m. Při dobývání bloku 25 byly zároveň odtěžovány zbytkové zásoby 1.patra z bloků 7, 8, 9, 11 o poměrně vysoké kovnatosti Zn. Toto dodatečné vypouštění ztracených zásob se podařilo. Blok byl těžen komorovým dobýváním se zaplněným prostorem v letech 1982 - 1989. Odřez byl proveden výlomem, výpustný systém odtěžováním z vrtných chodeb.

Blok 22 byl zčásti vytěžen před likvidací havárie. Zbylá část byla připravena a vytěžena ve třech etapách. V první etapě se jednalo o vyražení komína délky 20 m a mezipatrových chodeb celkové délky 40 m. Zde bylo k přetěžování rubaniny použito kombinace nakladače NL-12-V a elektrického škarákového vrátku ŠV-20-E. Druhá etapa dobývání tohoto bloku sestávala z vyražení komína délky 25 m a 90 m chodeb ražených ve dvou úrovních. Z těchto chodeb byly vrtány vějíře a rovněž prováděno odtěžování do vyraženého komína. Třetí etapa sestávala z vyražení dvou komínů o celkové délce 50 m a 50 m chodeb ražených taktéž ve dvou úrovních. Dobývání bylo prováděno stejným způsobem jako v předcházejících etapách, komorovým dobýváním se zaplněným prostorem. Výpustný systém byla kombinace nálevek a štěrbiny podle podmínek dobývání části bloku. Odřez byl proveden výlomem. Celý blok 22 byl dobýván v letech 1978 - 1987.

Blok 24 JZ nebyl náročný na přípravu. Byl umístěn na konci překopu P IV a navazoval na již vydobytý blok 24 SV. Dobývání bylo řešeno otevřenou komorou, odřez byl proveden výlomem. Výpustný systém s plochým dnem s odtěžováním z vrtné a přilehlých chodeb.

Současně s přípravou a těžbou z uvedených bloků byla těžba zajišťována vypouštěním zásob z bloku 20. Zde bylo největším problémem udržet bagrovací překůpky v bezpečném provozuschopném stavu. Byla zde vyzkoušena dřevěná i ocelová výztuž a nakonec železobetonová, opancéřovaná výztuž. Poslední z uvedených výztuží, ač velmi nákladná, zajišťovala bezpečnost pracovníků při bagrování rudnin v bagrovacích překůpcích. Součástí bloku 20 byl ponechaný ochranný pilíř nad hlavním překopem P IV, mezi dvěma řadami nálevek výpustného systému bloků 20 a 21. Tento byl v závěru těžby na ložisku dobýván. Blok 20 jako celek byl dobýván v letech 1972 - 1988. Protože se jednalo o blok velký, těžený jak před závalem, tak po něm, byly zde použity oba způsoby dobývání, a to jak otevřená komora, tak komorové dobývání se zaplněným prostorem. Odřez byl ražen klasickým způsobem. Výpustný systém, zprvu nálevky, po závale ploché dno s odtěžením z vrtné chodby.

Otvírka bloku 26 představovala vyražení přístupové a větrací chodby délky 140 m. Z této chodby byla zaražena úpadní chodba Ú VI, v délce 65 m pod úklonem 20o. Ražba byla prováděna klasickým způsobem, vrtačkami VK 22 na pneumatických podpěrách a odtěžení bylo prováděno škrabákem. Po dosažení vzdálenosti 30 m byla vybudována přesýpací stanice, která byla naplňována odtěžovanou rubaninou škrabákem. Zde se rubanina sypala do důlních vozíků a odtud byly vozíky odtěžovány jednočinně elektrickým vrátkem H-800. Po dosažení délky a hloubky pokračovala ražba překopu P VI ve vodorovném směru v hloubce 22 m pod úrovní 2.patra, o délce 50 m. Zde bylo nutné vybudovat čerpací stanici. Tato byla vyražena úpadní chodbou pod úroveň právě vyraženého překopu P VI. Otvírka bloku 26 pokračovala ražbou chodeb vpravo a vlevo od překopu P VI o celkové délce 330 m a ražbou dvou komínů, které zajišťovaly ovětrávání bloku a taktéž možnost ústupu pracovníků v případě havárie v úpadní Ú VI. Příprava těžby sestávala z vyražení dvou odřezových komínů o celkové délce 40 m a odvrtání odřezu. Výpustný systém tvořilo ploché dno s odtěžováním z vrtných chodeb. Dobývalo se komorou se zaplněným prostorem.

Jednou z posledních těžebních činností na ložisku Obrázek byla likvidace ponechaného ochranného mezikomorového pilíře mezi bloky 21 a 24. Příprava tohoto pilíře k těžbě sestávala z ražby vrtných chodeb na úrovni 2.patra, o celkové délce 60 m, dále z ražby komína za ložiskem, o délce 20 m, a ražby mezikomorové vrtné chodby z tohoto komína, dlouhé 50 m. Výpustný systém obnášel vyražení komína 8 m dlouhého a 160 m chodeb napojených na úpadnici Ú VI. Touto úpadnicí byla rudnina z větší části odtěžena. Mezikomorový pilíř bloků 21 - 24 byl těžen v letech 1981 - 1989 s několikaletou přestávkou. Dobývání bylo komorové se zaplněným prostorem, odřez byl proveden vrtací soupravou Simba-Junior, výpustný systém štěrbina postupně ražená.

Úplně posledním blokem těženým na ložisku Obrázek byl okrajový blok 23. Jeho příprava k těžbě znamenala vyražení 20 m chodeb. Výpustný systém ploché dno s odtěžováním z vrtných chodeb. Jako odřezu bylo použito vydobytého zavaleného prostoru bloku 20. Odtěžením bloku 23 byl zlikvidován hlavní kříž před ložiskem a tím byl uzavřen přístup do ložiska.

Větrání, odvodňování a strojní vybavení dolu

Větrání bylo první důležitou podmínkou umožňující jakoukoli činnost v dole. Větrání dolu Tereza bylo zajišťováno nuceným průchozím větrním proudem. Větrní proud byl veden jámou Tereza jako vtažnou a útěkovým komínem jako výdušným. Větrací a útěková cesta byla před závalem šachtice č.7, propojená komínem K 50 s 1.patrem. Protože závalem v roce 1978 byla tato cesta ohrožena, byla vyražena větrací a útěková cesta nová. Tato cesta sestává z ochozové chodby Ch 171 a komína K 78 napojeného na hloubení H 78. Na vyústění H 78 na povrch byla vybudována ventilátorová stanice osazená dvěma ventilátory, sacím, o průměru 900 mm a výkonu 16 m3/sec a foukacím, o průměru 1000 mm. Osazení ventilátorové stanice dvěma ventilátory umožňovalo téměř okamžité otočení větrního proudu opačným směrem. Tímto opatřením byla zajištěna zvýšená bezpečnost pracovníků v podzemí v případě požáru v dole.

Všechna obsazovaná pracoviště v dole byla napojena na hlavní větrní proud. Větrání neprůchodných důlních děl bylo zajištěno separátním lutnovým větráním. V převážné většině bylo v dole používáno luten o průměru 400 mm, v několika málo případech o průměru 500 mm. Používány byly elektrické ventilátory. V zimním období byl za účelem zajistit nenamrzání ledu v těžní jámě instalován na překopu P IV dvoustupňový ventilátor o průměru 630 mm. Nasával teplý vzduch z vydobytých prostor přes závaly a bývalou větrní cestu a vháněl jej do těžní jámy, která byla tímto větrním proudem zahřívána. Tohoto způsobu ohřívání jámy bylo možno ale používat jen tehdy, nebyl-li důl v provozu.

Druhou důležitou podmínkou bylo odvodňování. Vody byly sváděny do jímek a odtud odčerpávány. Jímky byly vybudovány u náraziště 1.a 2.patra. Jímka u náraziště 2.patra byla propojena s jámovou tůní. Všechna voda ze 2.patra byla svedena do této jímky a odtud odčerpávána stacionárním čerpadlem o výkonu 1000 l/min na povrch.

V roce 1982, kdy byla na důl dodána nová čerpadla Sgur, byla v úrovni 2.patra vybudována nová jímka na vodu o objemu 380 m3 a nová čerpací stanice osazena těmito čerpadly. Do této jímky byly svedeny všechny vody ze 2.patra čerpadlem Nautila o výkonu 400 l/min a výtlaku 50 m z jámové tůně. Voda z jímky pod úrovní úpadnice U VI byla čerpána čerpadlem Nautila o výkonu 200 l/min a výtlaku 50 m rovněž do jímky na 2.patře. Čerpadly Sgur, o výkonu 63 m3/hod a výtlaku 260 m, byla důlní voda čerpána potrubím o průměru 100 mm až na povrch. Ovládání čerpadel v hlavní čerpací stanici a v jámové tůni bylo automatizováno. Na 1.patře byla z opuštěných chodeb vybudována jímka na vodu a používána pro výplach při vrtání a zkrápění rubaniny. Čerpadlo na výplach mělo výtlak 55 m a výkon 500 l/min. Dále byla tato jímka osazena stacionárním čerpadlem o výkonu 1000 l/min pro důlní požární vodovod.

Ražby chodeb byly prováděny vrtáním vrtacími kladivy VK 21, VK 22 s vodním výplachem na pneumatických podpěrách. K vrtání komínů byly používány sovětské teleskopické vrtačky PT 29 s vodním výplachem. K vrtání dlouhých vrtů byly používány pneumatické vrtací soupravy PK 29, které umožňovaly vrtání vývrtů o průměru až 45 mm do maximální délky 20 m. V roce 1971 byla na úsek Staré Ransko dodána švédská vrtací souprava Simba-Junior firmy Atlas Corpo. Tato vrtačka umožňovala vrtání vývrtů do 50 m o průměru až 80 mm.

K nakládání rubaniny byly používány nakladače NL-12-V. Byly zde krátkodobě zkoušeny rumunské přepravníkové nakladače MIS 1 P, polské nakladače LZK-6 a české NLP-12. K dopravě důlních vozů JDV 0.63-1 sloužily naftové důlní lokomotivy BND 30.

Rubanina z úpadnice Ú VI byla odtěžována elektrickým těžním vrátkem H-800. K odtěžování rubaniny v mezipatrech byly mimo nakladače NL-12-V používány elektrické škrabákové vrátky ŠV-20-E a vzduchové škrabákové vrátky VVS-206, které ale měly menší výkony. K dopravě materiálu do mezipater a důlních vozů na krátké vzdálenosti bylo používáno vzduchových vlečných vrátků VVS-103 a VVS-103 B. Celý důl byl osvětlen elektrickými lampami. Jako osobní svítidla byly používány karbidové lampy a od roku 1969 akumulátorová svítidla typu 16623 G.

Drcení rudniny a technické vybavení na povrchu

V průběhu těžby rudnin na dole Staré Ransko došlo v přípravě rudnin k odvozu na úpravnu v Kutné Hoře k několika změnám. Zpočátku se vozíky s obsahem rudniny vytěžené z dolu vyklápěly čelním výklopníkem na haldu. Odtud se rudnina nakládala autobagrem na nákladní vozidla a odvážela do Kutné Hory.

Na přelomu let 1967 - 1968 byla za účelem zajištění prvního stupně drcení uvedena do provozu drtící linka. Vyklápění důlních vozíků bylo prováděno bočním výklopníkem 2000 x 1600 mm na pancéřový podavač typu 2844. Ten dávkoval rudninu do čelisťového drtiče V 72 N. Nadrcená rubanina byla pásovým dopravníkem dopravována do zásobníků. Pokud tyto nebyly včas vyváženy, byla rubanina vynášena na rudní haldu. Těžené hlušiny byly nákladním autem P-V3S vyváženy ze zásobníku na haldu.

V roce 1978 byla uvedena do provozu nová drtící linka. Od těžní jámy byly důlní vozíky s rubaninou spádem kolejiště dopravovány k bočnímu výklopníku 2000 x 1600 mm. Ten vyklápěl důlní vozíky přímo do drtiče V 82 N. Pod drtičem byl malý zásobník na rubaninu a odtud byla rubanina dávkována vibračním podavačem na vynášecí pás. Vynášecími pásy byla rudnina dopravována do dvou zásobníků o objemu 150 t. Nakládání rudniny z těchto zásobníků na nákladní auta bylo prováděno vibračními podavači menšího typu.

Výroba stlačeného vzduchu byla zajištěna jedním kompresorem 3 DSK 350 a třemi kompresory Atmos 170.

Údržbářské dílny byly vybaveny dvěma soustruhy, stojanovými vrtačkami, kovářskou výhní, bucharem a dalším zařízením. Brusírna vrtacích korunek, umístěná na 2.patře dolu, byla vybavena na broušení korunek jak jednobřitých, tak i křížových.

Dále měl důl k dispozici traktory Super 50 a později Z 4718 a Z 8245, nákladní auto P-V3S, buldozer S 100 a nakladač UN 053.1.

Sociální a hygienické vybavení

Budova sociálního vybavení pro důl byla umístěna v těsné blízkosti jámy Tereza. Šatna měla tři místnosti, řetízkovou pro pracovní oděv pracovníků v podzemí, a dvě skříňové pro pracovníky na povrchu a jako čistá šatna pro pracovníky z podzemí. Dále pak převlékárnu pro ženy, pro revírníky a pro hosty. Šatny a umývárny se sprchami byly vytápěny parní kotelnou.

Z budov horního komplexu byly vytápěny z menší kotelny od roku 1980 pouze administrativní budova a budova kantýny. Tyto objekty byly původně vytápěny naftovými kamny. Ostatní budovy byly vytápěny kamny na pevná paliva. Postupně přešly na vytápění akumulačními ekektrickými kamny.

Likvidace provozu

Ložisko Obrázek bylo dotěženo 1.7.1989. Likvidační práce se realizovaly do 1.7.1990.

V dole bylo demontováno veškeré strojní zařízení a elektroinstalace. Častečně bylo demontováno potrubí, lutny a kolejiště. Výstroj mezipater byla zanechána v dole.

Jáma Tereza byla zabetonována v hloubce 12 m a srovnána zásypem, ostatní šachtice byly zasypány. Většina budov byla stržena.