Po stopách uranového hornictví na Příbramsku

Vladimír Valenta

I.

Urychlené ukončení druhé světové války dvěma atomovými výbuchy provedenými Spojenými státy v Tichomoří vyvolalo u politického vedení Sovětského svazu obavu z takto vzniklé nerovnováhy mocenských sil ve světě. Proto byla ze strany SSSR vyvíjena maximální snaha vojensky dostihnout a poté předstihnout Spojené státy s cílem i nadále uskutečňovat svou “mírovou imperiální” politiku. K tomu bylo třeba zapotřebí velkého množství štěpného materiálu nutného při atomovém zbrojení. Průzkum vlastních sovětských nalezišť se nacházel teprve ve stadiu zrodu.

Sovětský svaz proto obrátil pozornost k zemím, které v souvislosti s osvobozením od německého národního socialismu “začlenil” do své sféry zájmů, což byl i případ Československa. K oficiálnímu získání nerostného bohatství měla posloužit mezinárodní československo-sovětská dohoda. Ale ještě před jejím podepsáním, 19. října 1945, připomíná představitel sovětské strany Bakulin, jinak obchodní zástupce sovětské vlády na velvyslanectví v Praze, předsedovi čs vlády Fierlingerovi jeho dřívější příslib ohledně předání 38 516 kg radioaktivního materiálu, který byl umístěn právě v Příbrami. Další informace je ze 13. března 1946 a potvrzuje převzetí 18 tun uranových rud a barev sovětskými orgány. O finančním vypořádání této operace není zmínka. Lze předpokládat, že toto přemístění probíhalo v rámci reparací, neboť české hornictví podléhalo za války německé okupační správě.

Výše zmíněná československo-sovětská dohoda byla podepsána 23. listopadu 1945 v Praze. Naše vláda se zavázala, že vybuduje státní podnik pro výzkum a exploataci nalezišť, obsahujících radium a radioaktivní prvky. Sovětská strana měla vyslat odborníky k výkonu funkce technického ředitele, hlavního inženýra a přednosty technické kontroly. My jsme se zavázali k maximálnímu zvýšení těžby v obvodu města Jáchymova. Naproti tomu Sověti slíbili zabezpečit další odborníky pro organizaci vyhledávání a průmyslový výzkum nalezišť a zároveň nabídli dodávky strojního zařízení.

Součásti dohody bylo zřízení čtyřčlenné mezivládní komise, po dvou zástupcích obou smluvních stran, jmenování vládních zmocněnců. Oficiální název zněl “stálá čs-sovětská komise”. Jejím sídlem byla Praha. Komise ve skutečnosti představovala jediný řídící orgán v rámci horního podnikání při těžbě uranových rud u nás. Úkolem komise bylo především sestavit pětileté plány těžby se zakotvením sovětského požadavku neustálého zvyšování produkce. Obecně byla stanovena cena za rudu a koncentráty na základě tzv.”svéstojných” (provozních) nákladů s připočtením procenta zisku, avšak nevyčísleného. Vzájemné vyúčtování bylo alternativně stanoveno ve výměně zboží, případně ve “valutě”. Délka takto uzavřené dohody byla na dvacet let.

Tentýž den, 23. listopadu 1945, rovněž došlo k podepsání protokolu o dohodě. Zde bylo upřesněno, že v Československu po dobu prvních pěti let platnosti smlouvy zůstane pro jeho potřebu 10% vytěžených rud a koncentrátů. V písemném materiálu bylo zdůrazněno, že uzavřená mezivládní dohoda je přísně důvěrná, a že tomuto ustanovení musí odpovídat i systém a organizační řád nově zřizovaného jáchymovského podniku. Jeho schválení mělo podléhat mezivládní komisi. V roce 1948 se nezapomnělo v utajování ani na nejvyšší vládní činitele. V těchto kruzích pro dvojstranná vládní jednání a jejich přípravu dostal uran a celá problematika s ním spojená konspirativní označení “Chalupa”. Konečně sovětským členům komise se zároveň garantovalo zajištění vhodných pracovních a ubytovacích prostor v Praze a Jáchymově.

Tímto způsobem uzavřená dohoda neměla naprosto nic společného se zvyklostmi běžnými v zahraničním obchodě. Obecně bylo totiž smluvně dohodnuto dodávat neznámé množství vytěžených nerostů uranové řady z Jáchymova a případně i z jiných, prozatím neznámých lokalit, přednostně pouze do Sovětského svazu, a to bez ohledu na ocenění tohoto nerostného bohatství ve vztahu k cenové situaci na světových trzích. V té době byla ve světě vysoká poptávka po uranu, nabídka tohoto strategického materiálu nebyla téměř žádná. Na základě takové tržní situace byla výhoda cenové licitace na naší straně. Uzavřená dohoda byla především z naší strany především politickým aktem při uspokojování vojenskopolitických požadavků Sovětů.

V roce 1980, při oslavách pětatřicetiletého jubilea podepsání dohody, připomněl N.I. Česnokov, zástupce ministerstva středního strojírenství, což byl název pro utajovaný vojenskoprůmyslový komplex SSSR, reprezentující odběratele našeho uranu po celou dobu dobývání našich uranových ložisek, že tato dohoda byla vůbec první od podepsání československo-sovětské smlouvy z roku 1943. I z toho je patrné, o co tehdy SSSR šlo.

V souladu se smlouvou byl k 1. lednu 1946 založen národní podnik Jáchymovské doly v Jáchymově (JDJ). V Příbrami již 15. března 1946 jednal zástupce naší vlády Dr. Kovář a nejmenovaný zástupce ÚRO se členy hornické závodní rady na Březových Horách o vyslání 400 horníků z n.p. Rudných dolů Příbram do Jáchymova, protože tamnější doly jsou výnosnější než místní a navíc pro zvýšení těžby nutnější. Jednání pokračovalo i následující den za přítomnosti všech pracovníků, dělníků i úředníků, a byly sděleny pracovní podmínky. Informace o nástupu 150 příbramských horníků ke dni 1. dubnu byla zřejmě nadnesená, protože 12. dubna 1946 je popsán v historických pramenech odjezd dobrovolníků-horníků do Jáchymova se závěrem, že celkový počet Příbramáků tam dosáhne počtu jednoho sta osob. Takovýmto způsobem se dotkla Příbrami, v počáteční fázi, sovětská pozornost o naše strategické nerostné bohatství,

V dalších souvislostech zaujala Příbram pozornost Sovětů díky informacím, které byly prezentovány v dostupných báňských archivních materiálech. Mezi vytipované uranové oblasti, mimo světovou proslulou jáchymovskou, se Příbram dostala právě pro svou rudnou báňskou minulost. V rámci těžby polymetalických, původně železných, později stříbrorudných minerálů, byly v historických Bergbuchách evidovány desítky dalších nerostů, na které horníci narazili a jež poté geologové určovali. Mezi těmito nerosty byly i nerosty uranové řady - nasturan, okr uranový, gummit a eliasit. Tyto nerosty nalezly pro svou tehdy jedinou užitnou hodnotu uplatnění pouze ve sklářském průmyslu.

Tuto vlastnost měl především nasturan, smolinec, který se zde nejvíce vyskytoval. Za zmínku stojí ještě, že výraz “smolka”, často používaný v éře jáchymovské prosperity, je naprosto nevhodný, protože značí střevní obsah novorozence.

Smolinec, jako dalších osmdesát nerostů vyskytujících se na Příbramsku, byl nacházen zejména na Jánské žíle v blízkosti jam Anna a Prokop na Březových Horách, dále na jámě Lill a v Matějské štole na severním okraji Příbrami jakož i v nové jámě v Třebsku.

II.

V létě roku 1947 se poprvé v Příbrami objevila revisní skupina geologického průzkumu JDJ, vedená sovětským poradcem A.I. Zubovem. Členové skupiny byli věkově mladí kolektoři a radiometristé, vybaveni aparaturami na principu Geiger-Müllerových počítačů pro gama průzkum. Tato Zubovova skupina byla součástí jáchymovské skupiny tisícovky sovětských odborníků vedené V.E. Gribem, která měla posoudit možnosti průmyslového využití radioaktivních surovin na našem území, vytipovaných podle archivních údajů. Potvrdilo se staré geologické “rudu hledej vedle rudy”. Průzkumem zjištěné perspektivní oblasti nebyly v minulosti neznámé. Touto metodou ke zjištění uranu na Příbramsku stačilo umět číst.

Pokračovatelem Zubovovy skupiny byla v roce 1948 první samostatná organizační jednotka n.p. JDJ umístěná do Příbrami, takzvaná “kádvojka”. Byla to oficiální geologická průzkumná jednotka s označením K-2, expedice K-2, kutací práce K-2. Vedoucím této skupiny byl A.G. Stěpanov.

Její speciální geologicko průzkumné zaměření se věnovalo jednak starým stříbrorudným báňským dílům, například zprovoznění jámy Svatá Hora, průzkumu odvalu Lillky a dále Jánské žíle, kde se prováděla dobývací činnost ve zbylých celících a žilných plochách. Průzkumné práce probíhaly též v oblasti Milína na vrchu Vraneč. Rozsah obnovy se uvádí 370 m jam a 5.5 km chodeb.

Průzkum se realizoval také ve “staronových” perspektivních lokalitách, posuzovaný z hlediska provedeného gama průzkumu v terénu, především v oblasti vrchu Vojna.

Ing Jaroslav Máchla vzpomíná, že v prostoru zámeckého parku v Kamenné se uranové nerosty bagrovaly na výchozech žil, podobně jako v Třebsku.

Organizace K-2 pracovala v širokém záběru i mimo Příbramsko. Průzkum se prováděl v ose Horažďovice-Příbram-Mníšek pod Brdy.

Zajímavá byla personální problematika tohoto období. Z archivní dokumentace je zřejmé, že jedinými prokazatelnými jáchymovskými zaměstnanci na Příbramsku byli němečtí zajatci v počtu 65 osob. Zřejmě to byl sovětský “vklad” k plnění mezivládní dohody. Zajatí Němci sem byli přetransportování z Jáchymovska a pracovali na vrchu Vojna, kde vznikaly první šurfy a šachtice. Zde založené jámy š.č.1 a š.č.2 dosáhly již v roce 1948 úrovně prvního patra, zatímco š.č.3 ho dosáhla až další rok.. Němečtí váleční zajatci byli i zakladateli později nechvalně známého tábora Vojna. Počet civilních zaměstnanců K-2 není přesně znám, protože byl zahrnut do evidenčního stavu pracovníků Rudných a tuhových dolů n.p. Příbram (RTD).

Dodnes není jasné, zda toto začlenění do RTD bylo vědomým nebo náhodným rozhodnutí shora, tj. v zájmu utajení, a nebo měla být organizace JDJ takto zahrnuta do metodiky naší hospodářské praxe a působnosti našich zákonů? Začlenění do národního podniku, kde byla řada českých odborníků rudného hornictví, kteří mohli kvalifikovaně posuzovat činnost sovětských odborníků, je při nejmenším zajímavé.

Z geologického hlediska nebyla potvrzena jáchymovská zkušenost, kde výskyt uranové rudy se kryl se stříbrorudným dobývacím prostorem. Na Příbramsku sice výskyt uranové rudy sice kopíroval stříbrorudné žíly, ale v teritoriu rovnoběžně posunutém zhruba pět kilometrů jihovýchodním směrem.

III.

Dobýváním uranu na Příbramsku byla k 1. květnu 1949 pověřena nově zřízená organizace JDJ, tzv., Báňský inspektorát č VII (BI VII). Takto vzniklá organizační jednotka existovala s velmi omezenou pravomocí a navíc bez jakékoliv právní subjektivity. Civilní zaměstnanci K-2 pracující pod hlavičkou RTD se stali zaměstnanci JDJ. Někteří z nich se stali zaměstnanci BI VII, jiní zaměstnanci K-2, kde byla i nadále prováděna průzkumná činnost. Tato organizace byla v roce 1958 základem vznikajícího Geologického průzkumu uranového průmyslu (GPUP) a částečně též závodu Výstavba jam vzniklého v rámci příbramské těžební organizace.

Do čela BI VII, do funkce inspektora, byl jmenován ing. Petr Polák, kterého po roce vystřídal ing. František Liška. Oba patřili ke zkušeným technickohospodářským pracovníkům RTD. Dle organizačního řádu však pro funkci inspektora nebyla výrobní hornická činnost předmětem jeho pracovní náplně. Ta byla zaměřena na mzdovou problematiku včetně pokladní služby, na záležitosti personálního charakteru, činnost provozní účtárny a zásobování. Vlastní výrobu, včetně úpravy rud a odbytu si řídili Sověti sami - přesně v souladu s mezivládní dohodou, ale dovedenou důsledně na všechny organizační stupně řízení této organizace. Z dochovaných telefonních seznamů je patrné, že i na závodech, tedy na třetím stupni řízení, pracovala řada sovětských odborníků na úsecích mzdovém, plánovacím a účetním.

Nastala honba za vozem uranové rudy, uskutečňovaná v převážné míře se zaučenou pracovní silou, tedy bez hornické kvalifikace. Tak například na hloubení ručně prováděném bylo docilováno měsíčního postupu 17 metrů na čelbu. Na horizontálních dílech bylo dosahováno měsíčního postupu 65 m na čelbu, když celostátní průměr rudného hornictví představoval postup 10 m. V červenci 1950 bylo vyraženo za pouhý měsíc 200,4 m chodby, větší to objem než byl výkon úderníků rudného hornictví, jejichž měsíční postup činil 15 m.

Po dobu roku 1955 byli v čele BI VII Sověti V.I. Loginov a V.P. Sotnikov. Od nich převzal funkci inspektora ing. Josef Dřevo, aby se od 1. dubna 1956 stal ředitelem nově vzniklého národního podniku Jáchymovské doly Příbram (JDP). Toto období bylo etapou bouřlivého rozvoje těžby příbramského uranového ložiska a zároveň rozvoje komunální činnosti v samotné Příbrami a blízkém Milíně. Byla to etapa organizačního stmelování příbramského těžebního podniku JDP a rozvoje resortního stavebnictví JD Stavební závody, základu budoucího národního podniku Základny rozvoje uranového průmyslu (ZRUP).

Původní koncepce dobývání příbramského ložiska naplánovaná sovětskými experty vycházela z předpokladu obdoby jáchymovského uranového ložiska. To znamenalo předpokládanou hloubku průmyslového využití uranu zhruba do pěti set metrů. Tomuto předpokladu odpovídala jak účinnost strojního těžního zařízení, tak personální činnost k zajištění těžby uranu pracovní silou. Představy o zajištění pracovní síly pro budovaný uranový průmysl se promítly v následujících alternativních návrzích sovětské strany: přemístit na Příbramsko a do dalších uranových oblastí německé horníky ze sovětského okupačního pásma, či zajistit příchod pracovníků z Rumunska a Bulharska, nebo uskutečnit internacionální pomoc sovětských horníků, s požadavkem účasti i jejich rodinných příslušníků a tuto národnostní menšinu u nás sociálně a kulturně zabezpečit.

Všechny tyto alternativy byly pro naší vládu nepřijatelné. Proto byl vytyčen program zajištění pracovní síly z vlastních zdrojů brigádnickým systémem, a to organizovaným a volným náborem na základě dobrovolného rozhodnutí jednotlivce.. Další zdroje pracovní síly byly určovány a zajišťovány státem. Po roce 1948 se toto uskutečňovalo nejprve nasazováním chovanců Táborů nucených prací (TNP), internovaných osob bez soudního výměru. Od roku 1951 se toto uskutečňovalo formou odsouzených lidově demokratickým soudem, kdy odsouzení v rámci Nápravně výchovného tábora (NVT) byli pracovně nasazováni..

Političtí vězni nebyli souzeni jen za rozvracení lidově demokratické či socialistické republiky, ale i jako hospodářští delikventi. Podíl politických vězňů byl i mezi odsouzenými retribučními soudy. Samozřejmě byli na Příbramsku i vězni kriminální.

Většina vězňů byla nasazena v odvětvích těžkého průmyslu, v dolech a hutích. Zpočátku ministerstvo vnitra a později ministerstvo spravedlnosti rozhodovaly o umístění jednotlivých odsouzených do příslušných vězeňských pracovních táborů na základě smluv o pracovním nasazení odsouzených a jednotlivými národními podniky v republice.

V uranovém průmyslu tito odsouzení byli označeni jako nekmenoví zaměstnanci a do podzemí fárali pracovat. O jejich pracovní způsobilosti a zdravotní schopnosti rozhodovala vězeňská správa. Navíc byli stráženi zvláštním oddílem Sboru národní bezpečnosti s krycím názvem “Jeřáb”, a to jak v rámci tábora, tak při cestě na pracoviště a zpět a nakonec i v podzemí dolů. Tato zesílená ochrana měla na 2500 příslušníků, z nichž v Příbrami byl umístěn IV. prapor se dvěma rotami, po jedné na každém táboře. Uvedený počet příslušníků zvláštního útvaru Jeřáb zajišťoval smlouvou dohodnutých 10 000 vězňů v celém uranovém průmyslu.

Na vlastním příbramském ložisku byli vězni soustředěni v již zmiňovaném táboře Vojna a po roce 1953 v táboře Bytíz.

V nich byla v rozmezí 1953 až 1959 společná kapacita 3500 vězňů, kteří jednak pracovali v podzemí JDP a jednak na povrchu při výstavbě sídliště v rámci JD Stavební závody. Tábor Vojna končí činnost začátkem roku 1960.

Způsob zaškolení, pracovní zařazení, odměňování a vybavení ochrannými pomůckami byl u nekmenových zaměstnanců stejný jako u ostatních zaměstnanců.

Při takové koncepci zajištění pracovní síly pro budovaný uranový průmysl se nevyplatilo budovat komunální bytová zařízení pro stabilní pracovní sílu. Sovětští experti na základě zkušeností z Jáchymova totiž nepředpokládali, že zde v Příbrami bude nalezeno jedno z největších žilných ložisek uranu na světě, a to co do kvality i množství, tak i do hloubky uložení. Při absenci podkladů z let 1947 až 1949 bylo do Sovětského svazu v letech 1950 až 1955 jen z Příbrami evidováno vyvezení 1297 t uranové rudy. Proto 2. srpna 1956 se schází v Jáchymově v kanceláři ústředního ředitele osmnáct odborníků, mezi nimi i s. Růžička za ÚV KSČ spolu s pěti dalšími českými inženýry, aby vyslechli návrh moskevské skupiny na řešení rozvoje dolů “Příbramského regionu” do hloubky 1000 m a níže. Současně bylo operativně rozhodnuto, že ražení jam š.č.11A a š.č.15 se budou dále razit v kruhovém profilu a uskuteční se výměna stávající dřevěné výstuže za betonovou. Obdobná opatření byla přijata i pro jámu š.č.16 a výstavbu slepých jam. Předpokládané zásoby měly zajistit životnost na dalších deset let.

Nesmírný rozsah prací lze dokumentovat na množství hloubených jam, například v roce 1959 bylo raženo 26 jam z povrchu a 7 slepých jam z 10 patra. V tomto období byla dostavěna a zkolaudována většina “AB budov”, definitivních správních a sociálních zařízení, včetně lékařských stanic. Jejich rozmístění v Příbrami vytyčovalo schválené dobývací prostory: Kamenná, Lešetice, Brod, Bytíz a Daleké Dušníky.

IV.

Pro operativní řízení uranu byl vytvořen systém důlních závodů, který zajišťoval neustále se zvyšující dodávky rudy v kontextu s růstem objemu hornických prací. S tím souvisely i požadavky na růst pracovní síly a zajištění jejich potřeb. Proto, vedle důlních závodů, vznikl i velký závod sociálních služeb zajišťující ubytování a stravování, materiálně technické zásobování a zpočátku i dopravní hospodářství.

Rovněž je nutné upozornit na skutečnost, že v systému důlních závodů nepotvrdily svou opodstatněnost závod Svatá Hora, který těžil na jámě téhož jména, označené jako š.č.6A, jakož i dvě jámy ve Vrančicích, které byly předány RTD. Z nově vybudovaných závodů nepotvrdil představy závod Východ, těžící na š.č.8 a š.č.14 v Nové Vsi pod Pleší, ani závod Jih, vybudovaný na úpadní štole a š.č.12 v Heřmaničkách. Tyto závody byly uzavřeny v roce 1956.

Základen průmyslové využitelnosti uranových nerostů na Příbramsku se stal závod Vojna a závod Kamenná, někdy též značený jako závod Jih. Závod Kamenná těžil na jámách š.č.: 3, 3A, 3C, 7 a 18 (Třebsko). Součástí závodu byla i slepá jáma š.č.3P z 10 na 14 patro. Po urychleném vydobytí využitelných zásob uranových rud se stal závod Kamenná roku 1959 součástí závodu Střed jako likvidační úsek.

Závod Střed těžil na jámách š.č.: 1, 2, 4 a 15. Součástí závodu byla i slepá jáma š.č.2P z 9 na 20 patro, slepá jáma š.č.4S z 11. na 25. patro, jakož i větrací jámy Palec I, II, III. Území jeho dobývacího pole se nacházelo v katastru Lešetic a Konětop. V pozdějších organizačních strukturách příbramského podniku figuroval pod označením Důl č.1. Jeho činnost končí v polovině roku 1984, když se ještě před tím stal jeho částí Důl č. II. Likvidační práce se uskutečnily pod hlavičkou Důl č. IV.

Závod Sever těžil na jámách š.č.: 5, 6 a 9, na které navazovaly slepé jámy š.č. 6P a 6S, obě z 10. na 20. patro. V různých údobích byla součástí závodu Sever, později známého jako Důl č. II, i jáma š.č.21. Závodem Sever byly v počáteční etapě budovány i jámy š.č. 10, 11 a 15, které však nikdy nebyly součástí tohoto závodu. Tento organizační celek působil na katastrálním území Brod, Jeruzalém a Háje.

Závod Bytíz těžil na jámách š.č.: 10, 11 a 11A, později i na 17, 19, 20 a 22. Spodní horizonty byly dobývány pomocí slepých jam š.č.11P z 9. na 22. patro, š.č.11S z 9. na 24. patro a š.č.17S z 22. na 32. patro, které se nacházelo 1190 m pod hladinou Jaderského moře. Původním sídlem závodu byl areál jam š.č. 10 a 11, aby po vybudování š.č.19 se sem přemístilo vedení závodu, ale již jako vedení Dolu č. IV. Jeho působnost byla na katastru obcí Bytíz, Dubenec, Skalka a Háje. Závod budoval jámu š.č.16, největší a nejhlubší jámu na Příbramsku, která se stala základem Dolu č. III.

V katastrálním území Ostrova, Libice a Dalekých Dušnílů těžily po omezenou dobu š.č. 23, 24 a 25 jako Důl č. V, ale již v roce 1967 splynuly s Dolem č. IV.

Nemovitý majetek závodu Bytíz převzal Důl č. III, který od roku 1965 těžil na jámách š.č. 10, 11, 11A, 16 a 21.

Jako poslední ukončil na Příbramsku provoz Důl č. IV. Poslední hunt rudy byl vytěžen na š.č.19 dne 30. září 1991.

Metodika číslování jednotlivých jam svým způsobem vystihuje i časovou posloupnost jejich zakládání. V roce 1948 to byly š.č. 1, 2 a 3, v roce 1950 4, 5, 6, 7, 8, v roce 1951 9, 10, 11, 12 a 14, v roce 1954 3A, v roce 1955 11A a 15, v roce 1956 3C, 20 a 21, v roce 1957 16, 17, 18, v roce 1958 22, v roce 1959 23 a 24, v roce 1961 25 a v roce 1965 13 a 19.

V.

V druhé polovině padesátých let dochází ke změnám v personální politice, do nižších funkcí na úsecích a závodech přicházejí tzv. umístěnkáři, absolventi středních a vysokých škol, absolventů dělnických kurzů. Ti byli projevem strany a vlády o získání nové inteligence, oddané proklamovaným ideám socialismu. Vybraní mladí dělníci získali v průběhu jednoho roku středoškolskou kvalifikaci s maturitou a byli přijati k řádnému studiu na vysokých školách bez přijímacích zkoušek. Po svém nástupu k JDP jejich úkolem bylo připravit se na úsecích a závodech pro funkci vyšší, za odcházející sovětské vedení výroby, případně nahradili na podniku a závodech pracovníky, kteří neměli odpovídající vzdělání k zastávání vysokých funkcí.

Koncem padesátých let bylo vydobyto ložisko uranu v Jáchymově, když zde do roku 1957 byly proinvestovány dvě třetiny z 2.7 miliard Kčs, které již nikdy nebyly výnosy z těžby v této oblasti odepsány. Řada jáchymovských horníků i technickohospodářských pracovníků proto hledala uplatnění na Příbramsku.

K 1. lednu 1960 mění stávající ředitel Ústřední správy výzkumu a těžby radioaktivních surovin (ÚSVTRS) ing. Arnošt Schindler, současně ve funkci vládního zmocněnce v čs-sovětské komisi, své působiště. Celá ÚSVTRS odchází z likvidovaného Jáchymova do Příbrami, kde obsazuje budovu nově postaveného ředitelství příbramského podniku na sídlišti. Pro podporu takového rozhodnutí provádí organizační změny příbramského podniku. V Příbrami jsou ustaveny dva těžební podniky:

JD Bytíz v Dubenci s jámami š.č. 10, 11, 11A, 16, 17, 20 a 22 a JD 9. květen v Konětopech s jámami š.č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 9, 15, 18 a 21 a účelová organizace JD Závod pomocných provozů (ZPP) s organizacemi Dopravní hospodářství, Ústřední dílny, Silnoproud a slaboproud-telefonní ústředny, Aritma-výpočetní stanice, Ubytovací a stravovací služby a Materiálně technické zásobování v Milíně.

Výsledkem těchto vnitroresortních změn byly přesuny řady vysokoškolských umístěnkářů z Příbrami na Moravu do JD Dolní Rožínka a do severních Čech na UD Hamr.

V rámci likvidace Jáchymova a pro zlepšení zdravotní služby se přemísťuje v roce 1961 do Příbrami ředitelství ZÚNZ UP. Zdravotní stav pracovníků z podzemí vyžaduje v roce 1962 zřízení ordinariátu nemocí z povolání v rámci interního oddělení, aby od roku 1965 byly nemoci z povolání samostatným oddělením s lůžkovou kapacitou.

Od roku 1965 se Příbram stává také sídlem Ústavu hygieny práce v UP (ÚHPUP), který zavedl od roku 1969 povinnou hygienickou evidenci všech fárajících - osobní dozimetrické listy. Systematické měření radioaktivních škodlivin se provádělo v příbramské fyzikální laboratoři již od roku 1954.

K 1. dubnu 1965 došlo k další změně v řízení příbramské organizace. Rozhodnutím ÚSVTRS je příbramský podnik sloučen do původní podoby. Ovšem jeho potřebám neslouží správní budova na sídlišti, ale AB budova u jámy š.č.15 se sídlem v Konětopech a desítky dalších objektů v Příbrami a okolí.

VI.

V letech 1965 až 1970 se začíná projevovat katastrofální nedostatek pracovníků v důsledku přijatých zdravotních opatření. Na základě výnosu odcházejí nejzkušenější lamači. Uvolnění pracovníci z podzemí uranových dolů nacházejí uplatnění na pracovištích, kde nejsou vystaveni ionizujícímu záření. V rámci strojírenství vzniká Vývojový závod uranového průmyslu (VZUP) a v rámci stavebnictví ze závodu Želivka vzniká n.p. Podzemní inženýrské stavby (PIS), později Výstavba dolů uranového průmyslu (VDUP), dnes Subterra a.s.

Bezvýchodnost organizovaného i volného náboru při zajišťování pracovní síly vede ke zřízení náboru v armádě, a to jak branců, tak i sloužících vojáků po prvém roce základní služby. Podnik postavil bytové jednotky na Dobříši, Čimelicích a Lochovicích. Finanční hmotnou zainteresovaností jsou přesvědčování lamači, kteří měli ukončit pracovní poměr v podzemí na základě zdravotních opatření, na prodloužení stávající pracovní smlouvy o jeden až tři roky.

V roce 1974 je dosaženo druhé největší zaměstnanosti v historii ložiska, 9335 zaměstnanců, avšak již při dobývání polovičního množství uranové rudy a za pětinásobných nákladů proti prvnímu zaměstnaneckému optimu. to bylo v roce 1956 s 9415 zaměstnanci. V období 1959 až 1965 bylo průměrně ročně těženo téměř 2000 t uranu při nákladech 185 Kčs/kg, zatímco na konci životnosti ložiska činila roční těžba méně než 300 tun při nákladech více jak jeden tisíc korun na kg uranu.

Usnesení Štrougalovy vlády z 19. července 1988 - “O upřesnění úkolů čs. uranového průmyslu v 8. pětiletce a zaměření na 9. a 10. pětiletku” již výslovně mluví o útlumu celého uranového průmyslu. Byla připravena restrukturalizace uranového průmyslu formou podnikání v neuranové činnosti. Součástí takových opatření byla již v roce 1981 výstavba Závodu důlní mechanizace (ZDM), dnes Ortas a.s.

Obdobným závěrem končí i jednání premiéra Adamce se sovětským premiérem Ryžkovem. Výsledek je v usnesení vlády č. 94 ze dne 19. října 1989, kde stojí:”Při přípravě nové koncepce bude účelné rovněž prozkoumat možnost umístění části těženého uranu místo v SSSR na nesocialistických trzích v zájmu získání volných měn pro národní hospodářství.” V rámci své “perestrojky” nám Sověti poprvé, po uplynulé bratrské spolupráci, dali možnost volně obchodovat s již nestrategickým uranem. To však už bylo příbramské ložisko prázdné.

VII.

Lze konstatovat, že ve své historické době veškerá pracovní činnost související s dobýváním příbramského uranového ložiska vytvářela pracovní příležitost pro více jak 15 000 lidí. Vlastním těžebním podnikem v průběhu jeho existence prošlo na 100 000 pracovníků, ať už dobrovolně či nedobrovolně. Výsledkem je provrtání podzemí 23 km jam, 2188 km chodeb a překopů, přes 300 km komínů a opracování více jak 19 mil. m2 žilné plochy. Výsledkem této činnosti bylo získání 41 746 t uranu k odbytu bez znalosti množství vyvezené produkce před rokem 1950 .Současně s uranovou rudou byla neperiodicky těžena polymetalická rudnina, z níž bylo upraveno 6196 t olova, 2417 t zinku a téměř 18 t stříbra. Ze stříbrných rud na jámě š.č.21 bylo vyrobeno 11 t stříbra.

Zákonitě s touto uranovou slávou je spojeno i utrpení. Mimo problematiku politických vězňů je třeba vzpomenout, že v období 1959 až 1991 bylo zaznamenáno 2210 případů nemoci z povolání, z nichž třetinu tvořila rakovina plic. Od roku 1949 do roku 1991 bylo zaznamenáno 227 smrtelných úrazů.