DĚJINY DOLOVÁNÍ CÍNOVCE NA PŘEBUZI

O dolování na cínovec u Přebuzi jsou ve starší odborné literatuře vydané do poloviny 19. století jen stručné zmínky. Tamní doly uvádí jako známé již r. 1590 P. Albinus a poznamenává, že se tam doluje také na kamenec. Rovněž Balbín čítá Přebuz ke známým horním místům, Peithner uvádí, že jeho jindřichovické panství a s ním i jeho horní městečko Přebuz koupili Nosticové od královské komory rovněž s falknovským panstvím. Ale v kupních smlouvách z 7.7. 1622 a 7.1. 1625 není o dolech zmínky, protože Nosticové se jich mohli ujmout teprve, když na ně obdrželi královskou výsadu dne 11.3. 1626. Přitom není jisté, zdali se tato výsada týká falknovského panství nebo jen Přebuzi. Sternberg má za to, že v Přebuzi se začalo dolovat za hrabat Šliků na začátku 16. století. Tamní dolování muselo být podle hald a obvalů značně rozsáhlé. Na jedné hornické mapě bez data provedení je tam naznačeno 45 žil, které byly dobývány. Listina z roku 1553, v níž hrabě Viktorín Šlik udělil tomuto městečku hornickou svobodu a výsady na 15 let, nebyla dosud nalezena. Bylo v ní stanoveno, že horníci musí vrchnosti platit z každého centu cínu desátek dva zlatníky. Ale její platnost, potvrzená roku 1670 Janem Hartwigem Nosticem, byla stále prodlužována až do Bedřicha Nostice. V Přebuzi se dolovalo se střídavým úspěchem až do třicetileté války, a jak je z pozemkové knihy patrné, tamnější dolováné upadlo vystěhováním horníků po vydání restitučního ediktu a po zmenšení výtěžků. Později bylo znovu provozováno jen v malém rozsahu.

O dolování u Přebuzi v období 1556 - 1651 jsou velmi stručné záznamy také v horní knize nejdecké. Ze zápisu v této knize se dovídáme, že v letech 1555 - 1564 byl v Přebuzi šichtmistrem Lorenc Hahn a r. 1620 - 1622 Jan Rappold, oba bohatí těžaři. Hormistrem byl r. 1621 Lorencův potomek Jiří Hahn. V témže roce se z dřívějších těžařů uvádí už jen Melchior Zettl, Jiří Weitrich a Jan Rappelt. Ostatní zemřeli nebo zchudli a jejich místa zaujali přistěhovalci, kteří jsou v této knize výslovně označování jako “noví těžaři”.

Po bitvě na Bílé Hoře bylo r. 1627 dáno jindřichovické panství a tím i Přebuz do vlastnictví katolického hraběte Nostice. Stejně jako v jiných našich horních místech, tak i tam byla prováděna usilovně katolizace. Proto hodně protestantských nákladníků a havířů se z Přebuzi vystěhovalo do sousedního Saska a tamní dolování upadalo.

O názvech některých přebuzských cechů propůjčených v letech 1792 až 1812 a o jejich těžařích se dovídáme v horních knihách “Protokoll-, Muth-, Verley- und Kaufbuch” a “Protocolle Exhibitorum”. Tehdy se v Přebuzi dolovalo hlavně na severovýchodním úpatí Hartelsberku v tzv Zechengebirge. Tamní hory se rozdělovaly na přední a zadní. Na předních horách byl tehdy propůjčen cech sv. Bartoloměje a sousední důlní pole zvané Senkerfeld. Na zadních horách se uvádějí tato díla : Schmidgang, Kühstrecke, Maderstrecke, Kiesstrecke, Mader Fröld, sv. Linhart, sv. Jakub, cech sv. Antonína a cech Am Kuttelhof. Mimo to jsou v těchto knihách zaznamenány propůjčky cechu sv. Barbory, sv. Ondřeje, Hojného Božího požehnání, Boží pomoci, Weite Strecke, Schwenkl Strecke, Klein Stercke, Röschelstrecke, Hitzendörfer a Winkel Eisen. Jako těžaři jsou nejčastěji uváděni Baumgartlové, Hüttnerové, Palmové, Pauschové, Lether, Stick, Ott, Kunzmann, Rau, Schreiner, Stohwasser, Zettl, Kohl.

V dubnu 1793 zemské gubernium vydalo výnos formulovaný jako smlouva o výkupu cínu erárem za přesně stanovenou sumu. Všichni těžaři cínové rudy byli vyzváni příslušnými báňskými úřady, aby na tyto smlouvy přistoupili a k ní se vyjádřili. Přebuzští těžaři byli o ní vyrozumněni nostickým horním úřadem v Jindřichovicích a zaujali k ní toto stanovisko : “Vzhledem k tomu, že naše cvitrové žíly jsou slabé a málo kovnaté a jejich boční hornina je tvrdá, je jejich dobývání značně nákladné. Proto nemůžeme 1 vídeňský cent čistého cínu prodávati za cenu stanovenou v prvním článku smlouvy, tj za 43 zl. 30 kr. Sám hrabě Nostic nám platí za 1 víd. cent 47 zl. proto, aby podpořil zdejší dolování. Má-li býti vyráběno více cínu, než kolik jej potřebuje továrna na pocínovaný plech v Rotavě a dá-li nám za něj jáchymovský sklad tolik, jako dostáváme od hraběte Nostice, pak odvedeme tam všechen navíc vyrobený cín. I když nám nebude moci vyhověti, budeme přesto předpokládati, že námi navíc vyrobený cín bude prodáván jen za zdejší cenu a nevyveze se do ciziny.” Podepsali se tito těžaři : Kristián Richter, Karel Baumgartel, Antonín Pah a Antonín Schick.

7.8. 1793 nejdecký horní úřad posílá nadřízenému báňskému úřadu v Jáchymově zprávu o vyjádření těžařů v obvodu jeho působnosti ke smlouvě o výkupu cínu. Praví se v ní toto : “1. Zdejší nostická továrna na pocínovaný plech je po opravě zase způsobilá k provozu. Malé množství cínu ve zdejším důlním revíru vyrobené sotva vystačí cínování plechu. Příčinou této malé produkce cínu jsou nynější osudné poměry v dolování cínovce, hlavně v Rolavě, kde dolování téměř ustalo, ačkoli dříve se tam těžila většina této rudy. Na jaře, po rychlém tání sněhu, se tam zavalila dědičná štola Vraník (Rappen) a nebyla znovu vyzmáhána. 2. Vlastníci a nájemci dolů vytavili jen malé množství cínu proto, že jej nemohou vycezovati ze strusek nemajíce šachtové pece. Jimi vyrobený cín není patřičně čistý a proto je při výkupu považován za brak. To působí beztak již zadluženým těžařům jen škodu, která se projevuje na jejich peněžních příjmech. Proto se někdy stává, že důlní majetek se musí prodat jako volné vlastnictví. 3. Vyrobený cín dobré jakosti nemohou přenechávati vrchnosti za cenu stanovenou ve zmíněné smlouvě a v množství, které vrchnost nutně potřebuje proto, že nyní je po čistém cínu značná poptávka a jeho cena stoupla. Nadto cena cínu byla podle výnosu dvorské komory z 27.4. 1787 zvýšena o 2 zl. za cent a zároveň bylo rozhodnuto, že za již vykoupený cín nesmí být zaplacena zvýšená cena. Také těžaři nedostali slíbenou prémii za nově ujatý cínový cech sv. Aloise, ve kterém by mohlo býti ročně vytěženo 15-16 důlních centů rudy. Na tomto rozhodnutí je podepsán hormistr Martin Hickmann, horní přísežný v Rolavě Josef Renn, důlní na Aloisově cechu František Stick, důlní v Rudném Jan Jiří Zettl, důlní v Rolavě František Baumgartl a František Kunzmann a důlní v Jelení Bohumil Hannawald.

15.11. 1793 vrchní báňský úřad v Jáchymově referuje zemskému guberniu o prohlášení horních úřadů v Nejdku a Rotavě, která se týkají přistoupení na výměnu cínu a přimlouvá se za příznivé vyřízení.

Posléze o cínovcových ložiskách v Přebuzi jsem měl k dispozici posudek asi z poloviny minulého století od neznámého autora, snad fürstenberského hormistra Maiera. Původně byla k posudku připojena geologická mapa a revírní důlní mapa, která se ztratila. V tomto dobrozdání autor pojednává jednak o geologických poměrech území, které zmapoval se zřetelem na tamní cínovcová ložiska, jednak se zmiňuje o historii dolování u Přebuzi a ostatních opuštěných hornických dílech. Zdůrazňuje, že v místech, kde se dolovalo na cínovec je žula prostoupena žílami mladší turmalinické žuly, na níž je cínovec výhradně vázán. Tato žula je hruboznná a slída je v ní proměněna v mastek. Jako přídatná součást se v ní vyskytuje černý turmalín a místy žilky nebo povlaky mléčně bílého opálu. Na oblast jejího výskytu, ohraničenou Břidlovou, Rolavou a Chaloupkami jsou vázána čtyři cínovcová ložiska, a to v lesním revíru Schmelzhau, na Kronesbergu, v Přebuzi a u Rolavy, která patří k témuž typu formace. U nich největší praktický výzman má ložisko v Přebuzi na tzv Schiesshausberku (u nynější Ritterovy šachty), které má být znovu otevřeno. Ostatní jsou bezvýznamná, nebo jsou provozována soukromníky.

Cínovec je v těchto mladších žulových žílách vtroušen buď jemně, takže takové rudniny, zvané cvitry, musí být napřed drceny ve stoupách, nebo se vyskytuje ve větším množství s křemenem při bocích žil jako tzv. cínový kámen (“Zinnstein”, “Stein”).

Cínovcové žíly v Přebuzi mají konstantní jihozápadní směr hory 3-4 a proměnlivě upadají na severozápad nebo jihovýchod. Pouze jediná žíla probíhá podle 22 h 5° a je vyplněná bílým rozloženým živcem, v němž jsou vtroušeny kulovité shluky cínovce. Tato žíla neporušuje ostatní. Kde cínovcové žíly mají větší mocnost, jsou v nich patrné praskliny, které jsou povlečeny červeným kysličníkem železitým a krystaly cínovce.

V Přebuzi bylo dolováno už od 16. století, ale písemné zprávy z té doby se nedochovaly. Jen z toho, že v letech 1698 - 1760 tam bylo v provozu 16 - 20 stoupoven a že se jejich počet stále zmenšoval, takže na sklonku 18. století jich bylo už jen 7, lze usuzovat, že ve zmíněném období dosáhla těžba maxima. Podle několika účetních písemností z r. 1781 bylo od tohoto roku do roku 1810 včetně, tj za 29 let vytaveno 2056 víd. centů (6.7 - 11.2 q). Úpadek těchto důlních děl, provozovanými chudými nákladníky, nevězel pouze v nedostatku dobyvatelných cvitrů, ale spíše v tom, že s přibývající hloubkou šachet se zvýšily náklady na čerpání vody a na jejich výdřevu, čímž byl znemožněn aktivní provoz těchto dolů. Kromě toho z každého centu vyrobeného cínu musil být odveden vrchnosti, zastupující horní regál, poplatek. Vrchnost však dolování nepodporovata tak, aby zabránila jeho zániku. Proto od roku 1810, po případě 1811, tamní dolování skomírá a veškeré důlní podnikání vázne pro chudobu obyvatel.

V minulosti tam byly nejdůležitější doly na tzv. Schiesshausberku, přímo u městečka. Tyto doly byly opuštěny roku 1811. Z cínovcových žil se v posudku uvádějí jmenovitě žíla sv. Bartoloměje, Jánská a Wölfl, které směřují mezi h 15 - 16. Vyjímku činí jediná žíla, která směřuje podle 22 h 5° a o níž už byla zmínka. Asi nejstarším důlním dílem v Přebuzi byla štola, která probíhá pod obecními pozemky ve východní části revíru. Na žílách z ní vysledovaných jsou značné dobývky, po nichž na povrchu zůstaly nerovnosti. Protože dolování se stále rozšířovalo, bylo nezbytné založit druhou hlubší (dědičnou) štolu sv. Alžběty, která podsedá tamní pohoří ve 20 - 24 freiberských sázích (38.8 - 46.6 m). Na tuto štolu byl napojen : 1. cech Dobré jitro, Volský a Malý jánský několika šachticemi, z nichž žádná nesahala pod úroveň této štoly. 2. cech sv. Alžběty 18 sáhů (35 m) hlubokou šachtou proraženou na povrch, která sahá 6 sáhů (11.6 m) pod úroveň dědičné štoly. 3. cech sv. Bartoloměje a Wölfl, které jsou bohaté na pěknou rudu. 4. patrně nejdůležitější cechy Jánský, Medvědí a Panský, které komunikují s dědičnou štolou šachtami ve hloubce 24 - 25 sáhů (46.6 - 48.6 m). Tyto šachty jsou vyhloubené ještě 9 sáhů (17.5 m) pod úroveň štoly. Pumpami instalovanými na těchto šachtách byla voda zdvíhána na úroveň štoly a jí odváděna.

Méně důležité cínovcové žíly se vyskytují u Přebuzi v tzv. Schmelzhau a na Kronesberku. Byly tam otevřeny štolami na směrnou délku 20 - 60 sáhů (38.8 - 116.5 m). Tato díla jsou již dávno mimo provoz. Jen na jihozápadním svahu Hartelsberku byla teprve nedávno opuštěna štola, kterou podnikatelé nechali razit ve fylitech ve snaze najít stříbrné žíly.

Zmíněná hornická díla v Přebuzi dávala ročně 70 - 140 víd. centů (39.2 - 78.4 q) cínu. Množství vytěžené rudy se počítalo na povozy (fůry). Každý povoz obsahoval 30 šachetních beček. Cín vykupovala hlavně vrchnost, která z prodejní ceny za 1 cent srážela poplatek 2 zl 3 kr. Za to zase podle privilegia obnoveného 1670 hrabětem Hartwigem Nosticem přenechávala nákladníkům ze svých lesů dříví pro důlní a stavební účely. počítala jim kmen za 7 kr. Avšak od roku 1808 přestala vrchnost tuto slevu těžařům poskytovat, takže byli nuceni kupovat dřevo za místní ceny. To mělo nepříznivý dopad na dolování.

V druhé polovině 19. století těžba cínovce u Přebuzi nejspíše ustala .Pouze v roce 1875 tam byly propůjčeny 4 důlní míry na hnědel, avšak už v roce 1895 byly zase odhlášeny.

Výzmanější kutací práce byly u Přebuzi podniknuty teprve roku 1909. Tehdy tam začal kutat Karel Häusler, báňský podnikatel z Teplic. Protože hlavní ložisko na Hartelsberku v tzv. Zechegebirge měl obloženo hrabě Nostic, Häuslerovi přicházelo v úvahu pro kutací práce hlavně nedaleké návrší Schmidtenberk, které je v místě nynější Ritterovy šachty. Tam Häusler nechal ve vzdálenosti 22 m na severozápad od řady starých obvalů zahloubit do 28 m šachtici, která byla pojmenována Nové štěstí nebo též Karlova šachta. Z ní pak byl pod zmíněnou řadu obvalů ražen překop. Vzorek greisenu, který odtud Häusler zaslal říšskému geologickému ústavu ve Vídni k prozkoumání, obsahoval 8.42 % cínu. V roce 1912 prováděl pro Häuslera odborný posudek o tomto ložisku vrchní báňský rada Dr. Friedrich Beck z Freibergu. Beck v posudku píše : “V překopu raženém z Karlovy šachty na jihovýchod bylo přefáráno hodně cínovcových žilek severovýchodního směru, které však představují předchůdce hlavního greisenového pásma. Tento překop právě dospěl pod řadu obvalů, kde bylo odkryto 0.3 - 0.4 m mocné a bohaté zrudnělé pásmo. Ale od dalšího ražení tohoto překopu se muselo upustit z obavy, aby nenastal průval vod ze stařin. V jiném jeho místě byla odkryta jen 0.2 - 0.3 m mocná žilka, z niž jsem odebral průby. Vykazovala neobyčejně vysoký obsah cínu, až 5.3 %. Druhá mimořádně bohatá žilka byla odkryta západně od šachty. Je také jen 0.2 - 0.3 m mocná a je vyplněna úplně rozloženou, hematitem červeně zbarvenou žulou, v níž jsou hustě vtroušeny krystaly cínovce. Přes nepatrný rozsah dosavadních otvírek byly odkryty hodnotné žíly. Proto lze předpokládat, že dalšími pracemi bude v Přebuzi umožněno dolování z finančního hlediska aktivní.” Na podkladě těchto nadějných otvírek Häusler požádal báňské hejtmanství v Praze o propůjčení cvitrového důlního pole nazvaného Nové odkryté štestí, které mu bylo uděleno listem z 26.11. 1914. Toto důlní pole tvoří obdélník o rozměrech 851.44 x 106.00 m. Ale Häusler v kutacích pracích nemohl pokračovat, protože vypukla I. světová válka a on byl povolán k vojenské službě.

Zatím přešel tento důlní majetek do vlastnictví berlínského bankovního domu Laupenmühlen. Ale nový majetník neprováděl v Přebuzi žádné kutací práce, ba naopak vypověděl vyhrazená kutací oprávnění v Přebuzi a Jelení a přeložil podnikání do Horního Slavkova, kde z hald těžil wolframit. Pak důlní majetek v Přebuzi a Jelení koupila firma Ignác Schmieger, přádelna vlny ve Svatavě u Sokolova. Také tato firma jen udržovala dosavadní otvírky v přístupném stavu.

Mezitím hrabě Ervin Nostic-Rhienek opustil svoje kutiska na vrchu Hartelsberku. Toho využil horní ředitel E. Keil z Plzně, jenž předtím byl zaměstnán v dolech ve Stříbře a v Černovicích, a tento terén ihned obložil. Protože také firmě Schmieger báňské hejtmanství odňalo její kutiska u Přebuzi, Rolavy a Jelení pro neplacení poplatků, zajistil si Keil také tyto terény. Tak celá cínovcová oblast se dostala do jedněch rukou, což bylo nezbytným předpokladem pro rentabilitu důlního provozu. Keil se pak snažil nalézt finančně silnou společnost, která by chtěla tamní dolování převzít. Našel ji v německých šlechticích, kteří se po I. světové válce vrátili domů z baltských států. Tak se ustavila společnost s názvem Zinngewerkschaft Karlsbad, jejímž hlavním podílníkem byl hrabě Osten-Zacken. V červnu 1930 se začalo s přípravnými otvírkovými pracemi. Na VSV svahu Hartelsberku asi 600 m na jih od Karlovy šachty byla u konce pruhu starých obvalů založena nová jáma Otto, která byla vyhloubena do 60 m. V této hloubce z ní byl ražen jednak překop k západu na greisenové pásmo, jednak 20 m dlouhý jihovýchodní překop ke dvěma greisenovým žílám, které jsou na povrchu vyznačeny propadlinami. V jihovýchodním překopu byly skutečně tyto dvě žíly nafárány. První z nich byla asi 20 cm mocná, kdežto druhá 1.0 - 1.2 m a její boky byly poseté krystalky cínovce. Proto tato žíla byla směrně vyřizována. Ale v této chodbě bylo hodně vody, protože byla založena jen 25 m pod počvou starého štolového obzoru. Z toho důvodu tato žíla nebyla dále směrně vyřizována a otvírkové práce byly soustředěny na ražení západního překopu. Když však tento překop byl už jen několik metrů před prvními žílami greisenu, musela být práce zastavena, protože se společnost ocitla v konkurzním řízení.

Avšak Keilovi se znovu podařilo prostřednictvím báňského asesora Otty Spinziga z Berlína vzbuditi další zájem o tento důl u švýcarské společnosti Düscher-Cerri v Dornach-Solothurnu, jejímž reprezentantem byl komerční rada Ritter z Basileje. Tato společnost přikoupila ještě důlní míry v Rolavě a roku 1933 obnovila v Přebuzi provoz pod firmou Těžařstvo cínovcového cechu Tří králů. Šachta Otto byla zase zpřístupněna a pokračovalo se v ražení západního překopu. V něm bylo přefáráno celé greisenové pásmo, na kterém býval Nosticův Panský cech. Toto pásmo se ukázalo i v této hloubce bohaté na cínovec a proto některé jeho proužky byly z překopu směrně sledovány. Protože překop byl ražen těsně pod stařinami Panského cechu, navrhoval ředitel Keil, aby tyto staré dobývky byly nejprve z povrchu provrtány na úroveň štoly sv. Tomáše, jíž by bylo možné je lacino odvodnit. Ale jeho návrh byl odmítnut a místo toho čelba překopu byla proti průvalu vod zajištěna betonovou hrází. Mimo to bylo rozhodnuto na první mocnější žíle provést hloubení 30 m, v této úrovni (90 m) prozkoumat greisenové pásmo Panského cechu a pak na nejbohatší žíle tohoto pásma zase založit další takové hloubení. To bylo také provedeno a zjistilo se, že greisenové pásmo Panského cechu je i v hloubce bohaté. Naproti tomu se tím zdražil provoz, neboť ruda musela být na den dopravována dvěma , případně třemi šachtami. K tomu se přiřadil ještě další nevítaný činitel, totiž zvětšení obsahu arsenopyritu v žilách na tomto novém obzoru. Při vyřizování žíly na nejhlubšám patře (90 m) se zjistilo, že její kovnatost se směrem na jihozápad nemění, ale na severovýchod se rapidně zmenšuje. Na povrchu byla u dolu postavena malá úpravna. Ale přesto švýcarští těžaři nehodlali do přebuzského závodu investovat větší peněžité částky a považovali jej jen za objekt nahodilého výhodného obchodu. Proto jej roku 1938 prodali společnosti British and Continental Mining Syndicate Ltd v Londýně.

O důlních pracech, které tato společnost v Přebuzi podnikala, referuje O. Michler takto :”Britská společnost, které patří dolové míry v Jelení, Rolavě, Hřebečné a Horním Slavkově, provádí západně od Přebuzi větší průzkumné práce v oblasti někdejšího Panského cechu. Za vedení horního rady Spitziga tam byla do 60 m vyhloubena šachta, z které byl rozražen překop, v němž byla odkryta bohatá greisenová pásma. Aby se podfáraly staré dobývky, bylo slepou šachtou (nynější Hlavní) otevřeno ještě o 30 m hlubší patro, z něhož byla hloubena úpadní chodba ve 4 m mocném couku. Mělo se jí získat spojení s druhou, rovněž nově hloubenou, Ritterovou šachtou. Pomýšlí se založit ještě jedno hlubší (120 m) patro a pak se má začít s hlavním dobýváním. Nová úpravna je téměř hotová a problém přívodu proudu je také dořešen. .Greiseny podle výsledků četných zásekových zkoušek průměrně obsahují asi 1 % cínovce.”

Ale po vypuknutí 2. světové války připadlo vlastnické právo opět švýcarské společnosti, byť jen na krátkou dobu. Německá říše totiž nutně potřebovala cín k průmyslovým účelům a proto na tuto firmu byl vykonáván nátlak, aby důlní závod v Přebuzi prodala. Od začátku roku 1939 se rozvíjí korespondence mezi dipl. ing. Wollakem z bývalého říškého úřadu pro výzkum půdy v Berlíně a O. Spinzigem. Z příkazu německé vlády se zajímaly o přebuzský důlní závod dvě společnosti, a to Gewerkschaft Zinnwalder Bergbau se sídlem v Altenbergu, která patřila ke koncernu Sachsenerz Bergverks A. G. Freiberg, a berlínská Otavi Minen- und Eisenbahngesellschaft. Posléze koncem roku 1939 převzala důlní závod v Přebuzi prvně jmenovaná společnost. Odkoupila jej s veškerým zařízením a budovami za 380 000 říš. marek s podmínkou, že v těchto dolech bude předpokládaná zásoba rudnin 150 000 t s obsahem 0.5 % cínu. Jestliže bude tato zásoba menší, měla být po deseti letech sražena z kupní ceny 1 RM za každou chybějící tunu rudniny. Úměrná srážka byla také stanovena na nižší obsah cínu. Zjištěná zásoba rudnin v jámě tehdy činila 4 500 t. Stávající závod byl pak touto společností postupně rozšířen a vybaven novým strojním zařízením. Mimo jiné byl uskutečněn projekt nové těžní jámy, tzv. Hlavní šachty, stará gravitační úpravna byla nahrazena novou a v ní bylo instalováno v roce 1944 flotační zařízení k rozdružování cínovce od arsenopyritu. Kromě toho byly vybudovány dvě odkalovací nádrže, zahájena stavba dělnické kolonie a j.

Ložisko bylo otevřeno třemi šachtami, a to šachtou Otto, Hlavní šachtou a Ritterovou šachtou. První dvě jsou situovány na nádvoří závodu, kdežto Ritterova šachta leží asi 600 m severně odtud. Šachta Otto je 60 m hluboká. Byla znovu vystrojena a používalo se jí jako pomocné vodní jámy. Hlavní šachta je 120 m hluboká. Vznikla proražením dřívější slepé šachty z obzoru 60 m až na povrch a jejím vyhloubením až na 120 m. Je výdušnou a hlavní těžní šachtou. Ritterova šachta byla založena již Häuslerem. tehdy však byla jen 28 m hluboká. Nově byla prohloubena na 120 m a na tomto obzoru je chodbou spojena s Hlavní šachtou. Je založena na tzv. Schmidtenberku a slouží jako vtažná jáma.

Toto cínovcové ložisko představuje 6 hlavních greisenových pásem, označených I-VI, která jsou vyvinuta v narůžovělé hruboznné žule ve směru hory 3-4 a která velmi příkře upadají k sz. nebo jv. Tato zrudnělá pásma jsou až 2 m mocná a skládají se z greisenových proužků, které jsou proloženy proužky žuly. Cínovec je v greisenových proužcích vtroušen zcela nepravidelně, od mikroskopických zrnek až po centimetrové krystaly. Protože zmíněmá rudonosná pásma byla dřívějšími důlními pracemi vyřízena jen poměrně na krátkou vzdálenost a do hloubky kolem 60 - 90 m, bylo v letech 1940 - 1945 přikročeno k jejich důkladnému prosledování na délku až 1 km a do hloubky 120, místy až 170 m. Tyto průzkumné práce byly prováděny jednak z Hlavní, jednak z Ritterovy šachty.

Z Hlavní šachty byly vyřizovány greisenové zóny IV, V, VI, kdežto z Ritterovy šachty pásma VII a VIII. Pásma I, II, III probíhají u šachty Otto, z níž jsou sledována jen po obzor 60 m. Nejvíce byla vyřízena pásma IV - VI, která jsou nejbohatší a odpovídají cínovcovým žíláma bývalého Panského cechu. Dobývkové pole na nich je u Hlavní šachty až 400 m dlouhé, přičemž je tato jáma situována skoro v jeho polovině. Dobývací pole Ritterovy šachty leží v její bezprostřední blízkosti, ale ruda musela být odtud odvážena k Hlavní šachtě. Nejvíce bylo vytěženo greisenové pásmo VI mezi obzory 90 - 120 m. Tam obsahovalo místy až 8.5 % cínu. Arsenu obsahují tyto greiseny místy jen sledy, jinde až přes 4 %. Pod obzor 120 m byly greisenové zóny IV - VI vyřízeny zcela nepatrně, maximálně na délku 45 m. Z patra 120 m byla totiž v pásmu V vyhloubena do 50 m slepá šachtice, která zjistila na obzoru 170 jen malou kovnatost. Avšak při nepatrném rozsahu vyřizovacích prací na tomto patře může jít o lokální vyhluchnutí. Proto problém kovnatosti rudnin v hloubce by mohl být rotřešen jen důkladným prosledováním těchto pásem na obzoru 170 m a hlubším. Koncem roku 1943 společnost odhadla skutečnou zásobu rud v těchto dolech na 103 000 t a pravděpodobné zásoby na 134 000 t.

Při dobývání se používalo rubání “na skládku”, přičemž šířka skládky dosahovala 4 - 6 m. Na povrch vytěžené rudniny byly hned u Hlavní jámy předdrcovány a pak dopravovány do úpravny. Od roku 1942 do konce března 1945 bylo celkem zpracováno 46 078 t rudnin. Z nich byly gravitační a flotační metodou získávány jednak cínovcové, jednak arsenové koncentráty. Cínovcové koncentráty obsahovaly 44.5 - 51 % Sn,arsenové až 63 % As. Cínovcové koncentráty se odesílaly v dřevěných soudcích o váze 250 kg do huti ve Freibergu, arsenové se prodávaly firmě Gebrüder Borchers A. G. v Goslaru na Haarzu.

Po skončení okupace přešel přebuzský závod do správy n.p. Rudné a tuhové doly v Příbrami. Prováděly se v něm jen běžné udržovací práce a roku 1948 byly tyto doly opuštěny.

Nakonec ještě zbývá se zmínit o terénních zbytcích po starých hornických pracech u Přebuzi.

Především v okolí výše uvedeného závodu v lese probíhá podle hory 1 - 2 asi 20 řad obvalů, z nichž některé jsou krátké,ale jiné je možno sledovat na délku až 350 m až k cestě odbočující na kótě 880 k jihozápadu. To je někdejší Zechengebirge, v němž býval Nosticův Panský cech.

Asi 240 m vsv. od kóty 880 vyúsťuje stará štola, nyní nazvaná Sprengstoffstrecke. Na Hellbrandtově důlní mapě je označena jako štola Dobré jitro. Padesát metrů od jejího ústí se vytvořila propadlina v místě šachtice, vyražené z této štoly na povrch. Štolu nechal razit 1870 - 1880 syn kraslického továrníka Jan Rölz. Häusler jí jen znovu vyzmáhal, ale žádné práce v ní nepodnikal. Roku 1931 v ní byl zřízen sklad trhavin. Roku 1947 byla znovu zpřístupněna, ale za rok již byla opuštěna. Štola je bez vody, má úzký profil a je ražena v žule podle h 2 2/3 na vzdálenost 45 m, kde končí výlomem pro skladiště důlních trhavin. Z ní odbočuje k severozápadu v generelním směru h 9 jiná chodba, překop 80 m dlouhý, v jehož 50. metru je na povrch vyražena šachtice. V 72. metru je překop založen. V této štole jsou odkryty jednak žilky greisenové, jednak železité.

Ve vzdálenosti 210 m na jihovýchod od této štoly vyúsťuje štola sv. Tomáše. Tato stará štola podfáraka greisenové pásmo na Zechengebirge v hloubce 36 - 40 m. Vedla k Panskému cechu, na němž starci vyrubali greisenové pásmo VI až na nynější patro 60 m. Na tyto dobývky se narazilo teprve v roce 1936 ze znovuotevřené šachty Otto, a protože byly zcela zaplněné vodou, byl jim dán název Wassersack. Štola sv. Tomáše probíhá ve směru h 20 pod nynější odkaliště, kde je založena. V přístupném úseku štola komunikuje s povrchem třemi světlíky, které byly proti zasutí zajištěny betonovými skružemi. První světlík je od portálu vzdálen 23 m, druhý 108 a třetí 198 m.

Po bývalém důlním závodu zůstaly do dnešní doby zachovány pozůstatky těžní budovy a věže Hlavní šachty, komplexu úpraven se zbytky strojního zařízení a mohutné odvaly.