DĚJINY DOLOVÁNÍ POLYMETALICKÝCH RUD V NOVÉ VSI U RÝMAŘOVA

Ložisko Nová Ves se nachází na východním svahu hory Soukenné. Zřejmě již před rokem 1200 zde bylo dobýváno pásmo směrné délky 500 m a šířky 50 m. Dobývky v některých místech dosahovaly hloubky přes 50 m. Uvádí se, že zde bylo vydobyto 15 - 20 t stříbra.

Jedna z prvních zmínek o ložisku Pb-Zn rud u Nové Vsi u Rýmařova pochází z roku 1241, kdy byly za mongolských vpádů zdejší doly zničeny. Také husitské války měly nepříznivý vliv na provoz dolů. Roku 1542 vydal král Ferdinand Horní řád pro město Hankštejn a přilehlé novoveské doly.

Dědičná štola, dlouhá 650 m, byla ražena po několik století a v roce 1586 dosáhla okolí jámy Boží Dar. Důl se však nepodařilo odvodnit, dobývání bylo zastaveno a doly opuštěny. Byly obnoveny teprve v letech 1661 - 1670. O obnovu dolů se zasloužil hlavně Zehendetner. V roce 1693 byla na posouzení stavu dolů vyslána z Vídně komise odborníků, která vydala příznivý posudek. Přesto však v roce 1707 byl provoz dolu pro velký přítok vody zastaven. V letech 1709, 1714, 1720 a 1745-1748 se několikrát těžaři pokoušeli doly otevřít. Vždy ale neúspěšně pro nemožné čerpání. Roku 1756 za sedmileté války byl důl poškozen. Zásluhou hraběnky Růženy Harrachové byly doly v provozu v letech 1764 - 1773. V těchto letech byly činěny pokusy o proražení šachty Boží Dar až na úroveň Dědičné štoly, což se nepodařilo.

V období 1852 - 1858 obnovila provoz dolů firma Brobosch z Karlova. Důl se podařilo odvodnit proražením svážné jámy od šachty Boží Dar na úroveň Dědičné štoly. V důsledku špatné kvality těžené rudy a vysokých nákladů na čerpání vody byly práce znovu zastaveny. V roce 1862 bylo vytěženo 1100 t rudy.

V letech 1885 - 1904 byly doly majetkem firmy Königs und Laurahütte. V roce 1904 byl provoz znovu zastaven a doly odkoupila firma Šebek z Plzně. V roce 1916 byly doly opět otevřeny vojenskou správou. V té době byly rabovány všechny pilíře, bohaté na olovo. Po válce v roce 1920 koupil doly velkoobchodník František Theml z Ústí nad Labem. Nechal doly jen udržovat, protože je chtěl za příznivé situace výhodně prodat. Prodej se uskutečnil roku 1927 a doly odkoupila firma Dudek z Řetenic, která vlastnila zinkovou huť. V té době byl závodním dolu ing.Plamínek, který v roce 1919 sestavil plán dolu se zakreslením povrchových jam a odvalů. Z roku 1928 pochází údaj o tom, že se zde provádějí pouze nejnutnější práce, nařízené báňským úřadem. Práce prováděné do 2.světové války byly poměrně malého rozsahu. Od roku 1930 řídil těžbu ing. Zimmermann, od něhož pochází další plán dolu v měřítku 1:1000. Poslední větší hornická činnost se datuje do roku 1934.

V letech 1940 - 1944 převzala technické vedení dolu firma Reichsstelle für Bodenforschung v Berlíně. V té době se jednalo o zastavení důlních prací. Zásluhou vrchního inspektora Müllera k tomu nedošlo. Majitel dolu Dudek, který si uvědomoval nemožnost udržení Říše, byl proti pokračování těžby a snažil se zachránit ložisko na pozdější dobu. Dal proto zazdít všechny chodby, které vedly do bohatých partií a zničil všechny mapy a dokumenty. Müller mu však zabránil v úplném přerušení prací. Byly těženy rudní partie nad a pod úrovní štolového patra. Byl postaven parní těžní stroj ve slepé jámě.

Po 2.světové válce nastala na této lokalitě kratší přestávka prací. Z roku 1947 pochází zpráva ing.Mayera, která se zabývá stavem dolu, kvalitou rudy a provedenými pracemi. Práce byly prováděny hlavně na štolovém patře.

V roce 1952 převzal důl Českomoravský rudný průzkum, který provedl ve větší míře geologický průzkum. V této době byly otevřeny mezipatra 16 m a 32 m pod štolovým patrem.

V roce 1954 převzaly důl Kutnohorské rudné doly a byla zahájena těžba. Později přešel důl pod správu RD Jeseník.

V roce 1959 byl důl likvidován. Nebyl prováděn žádný doplňující geologická průzkum a ložisko bylo vytěženo včetně ochranných pilířů.