DĚJINY DOLOVÁNÍ KAOLÍNU V NEVŘENI

O opuštěném ložisku kaolínu v lese severovýchodně od obce Nevřeň se zachovalo jen velmi málo zpráv.

Těžba na ložisku byla zahájena podnikatelem Süsschem v roce 1870, který vlastnil závod do roku 1873. V následujících letech vlastnili ložisko podnikatelé: Vimperger (1873 - 1876), Marcel (1876 - 1879), Pinkas (1879 - 1884). Těžba kaolínu byla prováděna velmi primitivně. Ručně vykopaný pískovec s kaolínem byl v kolečkách vyvážen ze štol a dopravován do drtičů, tzv. ježků, poháněných koněm. Rozdrcená surovina byla dále rozplavena a ručně lisována.

V roce 1884 se stal majitelem ložiska Leo Wedeles, který až dosud velmi primitivní způsob těžby kaolínu podstatně zmechanizoval zavedením parní lokomobily. Zřízením dvojkolejné trati ve štole došlo ke značnému zrychlení těžby, když byl současně tažen plný vůz ven a prázdný do štoly. Surovina byla těžena v chodbách o šířce až 6 m a výšce až 18 m. Vytěžená surovina byla potom povozy odvážena na nádraží do Kozolup, později do Třemošné u Plzně. Denní výroba tehdy činila 2 - 3 vagony.

Ložisko bylo uzavřeno v roce 1897, kdy byly podnikateli nabídnuty důlní míry v Ledcích u Plzně, které měly oproti Nevřeni výhodnější polohu. Celé zařízení z Nevřeně bylo demontováno a odvezeno do Ledců.