DĚJINY DOLOVÁNÍ MĚDĚNÝCH RUD U MUTĚNÍNA V ČESKÉM LESE

Popis ložiska

Ložisko leží severně od silnice spojující Mutěnín se železniční zastávkou.

Terén mezi Mutěnínem, Hostouní a Horoušany budují slabě injikované dvojslídné pararuly, které mají směr h 2 a jihovýchodní úklon. Asi 225 m východně od kapličky u silnice z Hostouně do Mutěnína jsou v těchto rulách odkryty v úvozu cesty dvě krátké čočkovité žíly biotitického pegmatitu. Směřují podle h 5 a jsou až 2 m mocné. Mimo to 90 m východně od železničního mostu přes silnici do Poběžovic se v těchto rulách vyskytuje také žíla jemnozrnného metamorfivaného dioritu. Má směr podle h 12 a je asi 1 m mocná.

Amfibolity jsou ve východním okolí Mutěnína odkryty ve dvou místech. Západně od kóty 467 na kontaktu s dioritovým pněm tvoří asi 25 m široký výchoz u cesty, která vede z Mutěnína k mědirudným dolům. Tyto amfibolity patří k pruhu, který se jižně odtud opět objevuje u osady Erazima. Na východním obvodu Mutěnína je odkryt u silnice k železniční zastávce proti bývalému mlýnu č.p.16 granátický amfibolit.

Dioritový peň zasahuje do blízkosti starých měděných dolů mírným jihovýchodním svahem Viničného vrchu (kóta 506). Na tento dioritový peň jsou bezprostředně geneticky vázané také křemenokarbonátové žíly s chalkopyritem, které probíhají v rule asi 600 m na východ od okraje pně a představují hlavní měděné ložisko. Ploché okolí měděných dolů pokrývají eluviální hlíny, které dosahují mocnosti až 4 m a jsou zpracovávány v cihelně.

Hlavní ložisko je situováno v dvojslídných pararulách, které v bezprostředním sousedství rudních žil jsou hydrotermálně přeměněné v šedozelené sericiticko-chloritické ruly a v černé mylonity.

Vlastní ložisko představují 3 žíly, které při posledních průzkumných pracech byly označeny jako žíly I - III. Hlavní žilou ložiska je žíla č. III. Má směr h 23 - 24 a upadá 50o k východu. Starci ji vysledovali na délku asi 300 m a do hloubky 60 m. Je průměrně 70 cm mocná a je vyplněná křemenem, dolomitem, vápencem a někdy úlomky chloritizované ruly. Jedinou rudou v žílovině je chalkopyrit, který je nepravidelně vtroušen v zrnech nebo shlucích až 3,5 x 3 cm velkých. Žíla č.II, vlastně nadložní odžilek žíly č.III, upadá také k východu a je 0,3 - 1 m mocná. Na nejhlubším 7.patře byla vysledována na délku 30 m. Žíla č.I, čili nadložní žíla, byla odkryta v 19 m šachty. Na 7.patře byla překřížena ve východním překopu. Je 34 - 40 cm mocná.

Stará šachta, kterou bylo ložisko v letech 1869 - 1873 znovu otevřeno, je situována na parcele 1165. Tato šachta je až k žíle č.III, tj. do hloubky 36,7 m, svislá a pak po úklonu žíly pokračuje ještě asi 30 m. Starci z ní tuto žílu vysledovali na 7 obzorech v těchto hloubkách:

Hlavní dobývky byly u šachty mezi 4.a 7.patrem. Menší dobývky jsou také nad 1.a 6.patrem a na mezipatru pod 1.obzorem. Podle odhadu lze předpokládat, že starci vytěžili asi 37 400 t rudnin.

Důlní provoz v 16. a 18.století

V Mutěníně na statku Jana Widersperka z Widersperku se začalo dolovat roku 1532. Koncem tohoto roku král Ferdinand I. udělil Widersperkovi a jeho potomkům na tamní nově začatý důl výsady a o dva roky později dal převoru Janu ze Schönthalu a jeho těžařům svolení k nerušenému dolování. Nákladníky byli většinou norimberští kupci, kteří s pozemkovým pánem měli časté spory. Pravděpodobně z těchto důvodů byl důl brzy opuštěn a zatopil se. Roku 1570 Widersperkův syn dolování obnovil, ale ani tentokrát ne nadlouho.

Obnovení provozu těchto dolů nastalo až v 18.století. Roku 1711 se uvádí v pozemkové knize důl sv.Daniela a roku 1722 cech sv. Antonína. 26.7.1716 dal hrabě Coloredo-Mannsfeld pražskému hormistru plnou moc k prohlídce jeho měděného dolu v Mutěníně a 14.8.1716 se hormistrovi nařizuje, aby se tam odebral na dva až tři týdny a důl lépe uspořádal. Roku 1732 měděný důl v Mutěníně připadl hraběti Františku Karlu Pöttingovi. tehdy staré dluhy na tomto dole činily 17 325 520 zl. 36 kr. Ale již v příštím roce hrabě Pötting pronajal tento důl Karlu Vilému Kristiánu Heisovi. Podle smlouvy Heis převezmě veškeré dluhy zjištěné na tomto dole do konce března 1732 v částce 5000 zl. a splatí je věřitelům penězi nebo jinými movitostmi. Po tři příští léta bude hradit čtvrtletní horní výdaje a zaplatí veškerý materiál potřebný pro tamní horníky. tím od 1.4.1732 nebude tento důl zatížen žádnými zbytečnými výdaji. Naproti tomu Heis každý týden obdrží zprávy o dolu a bez jeho vědomí mikdo nesmí svévolně nic nařizovat. Hrabě Pötting obstará tomuto dolu dobrého horního úředníka. Všechna měď, která se zde vytaví, bude čtvrtletně zapisována a Heis ji může v Mutěníně proti stvrzení převzít a s ní podle libosti disponovat. Může se mu také vydat všech 100 českých centů (61,6 q) mědi, které jsou deponovány na dole, a to cent po 41 kr. peněžitou částku za převzatou měď je ale nutno vyúčtovat a odpočítat ji od Heisovy zálohy.

7.12.1734 a znovu 5.1.1735 prosí horníci a noví nákladníci Pöttingova dolu v Mutěníně nejvyššího mincmistra o podporu a rozhodnutí, protože při povodni se důl úplně zatopil a voda odplavila připravenou zásobu rudy a šlichu.

Po úmrtí pozemkového pána Františka Bedřicha Widersperka sdělil 26.3.1735 úřad nejvyššího mincmistra jeho dědicům a nákladníkům právní výměr ve věcech mutěnínského dolu. podle tohoto výměru byla zásoba měděné rudy a šlichu hutněna a čistá měď prodána. Získalo se 2413 norimberských centů (1231,8 q) mědi. Z tohoto množství bylo odvedeno 120,5 centů vrchnosti jako poloviční desátek. Za zbylou měď bylo utrženo 962 zl. 51 kr., které byly po odečtení výdajů rozděleny mezi nákladníky a horníky takto:

Koncem čtvrtletí 1735 činily důlní dluhy 3126 zl. 43 kr., takže důl zůstal pasivní částkou 2163 zl. 52 kr. Špatná finanční bilance tohoto dolu byla jedním z důvodů, že úřad nejvyššího mincmistra 25.5.1736 nařídil adjunktu vrchního horního úřadu v Horním Slavkově Janu Kryštofu Mayerovi, aby vykonal prohlídku tohoto dolu, kontrolu rudních zásob a nálomů a podal mu dobrozdání o skutečném stavu tohoto podniku a huti.

14.9.1736 Mayer posílá nejvyššímu mincmistru o dolu v mutěníně relaci, ve které píše:” Tyto doly leží ladem již skoro celé dva roky bez pokladní hotovosti a pro nedostatek potřebných finančních prostředků. Je tam pět za sebou ležících šachet, které jsou částečně zavalené. Především v hlavní šachtě sv. Daniela vystoupila voda do výšky 4 láter pod ornici. Aby se do podzimu podařilo vyzmáhat nyní již asi zavalené chodby, vyžadovalo by to stálou namáhavou práci, opravy, náklady a čas. Přítoku vod se pravděpodobně nedá zabránit a tím méně lze vyzmáhat nejhlubší patro. Bylo by to možné provést buď vodním strojem nebo štolou, která tam byla již před lety založena na pozemku pod Hostouní, ale pak byla zastavena. Od ústí směřuje k západu podle h 6 a již tehdy byla 113 láter (226 m) dlouhá. Mayer doporučuje ji dál razit, protože kromě jiných rudních žil se v ní určitě překříží norimberská hlavní žíla, která má směr podle h 12. Tato žíla byla rudná, ale v severní chodbě byla buď posunuta na poruše nebo zjalověla a dál se nesledovala. Aby štola tuto žílu překřížila, musila by se prodloužit asi o 200 láter a v tomto úseku by se musilo provést alespoň jedno hloubení do stejné úrovně se dnem šachty, aby se usnadnilo odvodňování a těžba. V budoucnu by se mohlo toto hloubení ještě prohloubit. Protože tato štola je ražena jen v mírně stoupajícím terénu, měla by u hlavní šachty sv. Daniela svislou hloubku jen 15 - 16 láter (kolem 32 m) pod povrchem, tj. asi stejnou hloubku, jakou mají také ostatní tamní cechy - sv. Antonína na hostouňském území, sv. Josefa a sv. Jakuba na mutěnínském panství. Doražením této štoly by oživly nejen tyto cechy, ale především hlavní šachtou sv. Daniela a vedle ní položenou šachtou sv. Michala, které před časem byly v provozu, mohly by se vody spouštět vodním strojem až na nejhlubší patro. Tím by se také zabránilo zatékání povrchové vody do šachty, která nyní ji zatopila do výšky 10 láter pod povrchem. Mimo to vsáklá voda by se mohla také zachycovat ve strouze, která by vyúsťovala do šachty 4 látra pod ohlubní. Z uvedeného vyplývá, že tyto doly by bylo možno udržovat v lepším stavu. K tomu je zapotřebí nejen na ně pravidelně vynakládat, ale také se snažit, aby se splácely staré dluhy a nebyly dělány nové.”

Mayer se domnívá, že by bylo lepší, kdyby si hrabě Pötting tento důl dále podržel, protože jinak by dostal nucenou správu vedenou seriózním nákladníkem, který by se uvolil tyto dluhy zaplatit. Obžaloby hlavně zasluhuje hormistr Dörfler, jenž ještě s jinými páchal různé podvody a nevedl řádně vyúčtování, takže byl odváděn pouze poloviční desátek. Mayer relaci končí přáním, aby při příští prohlídce uviděl tyto doly již v dobrém stavu a aby také byla opravena protržená hráz rybníka pro úpravnu. Podle sdělení tamního hormistra má být voda z dolu vyčerpána asi za 6 týdnů. K této relaci je také připojen výkaz důlních dluhů, které do konce čtvrtletí 1736 činily celkem 2550 zl. 11 kr.

Nevíme, zdali po Mayerově prohlídce nastal v dole obrat k lepšímu, protože v listinném materiálu je mezera po dobu asi 30 let. Avšak 30.5.1767 úřad nejvyššího mincmistra zase posílá Janu Františku Widersperkovi přípis, ve kterém se zmiňuje o stížnosti mutěnínských nákladníků, že jim přes řádné ohlášení nedovolil propůjčku dvou nálezných jam (každou se dvěma horními a čtyřmi spodními měrami) u Mutěnína a naopak, že jim dolování zapověděl a zastavil. Žádá jej, aby svým poddaným v začatém dolování, které provozují podle předpisů horního zákona, nepřekážel nebo aby oznámil důvody svého počínání. 6.4.1770 si mutěnínští těžaři znovu stěžují nejvyššímu mincmistrovi hraběti Pachtovi na pozemkovou vrchnost. Prosí jej, aby Widersperkovi nařídil, že jim nesmí bránit v kutání na stříbro u osady Erazin (jv. od Mutěnína), protože v tamější šachtě jsou již 14 sáhů (26,5 m) hluboko a odkryli v ní ušlechtilou žílu obsahující v 1 centu 4 loty čistého stříbra (1250 g Ag/t).

27.5.1777 mutěnínští těžaři znovu žádají svoji vrchnost Františka Bedřicha Widersperka o propůjčku nové nálezné jámy sv. Antomína Paduánského s jednou spodní a dvěma horními měrami a o novou štolovou zarážku na poplatném pozemku u tzv. Tří domů. Místo očekávaného potvrzení propůjčky obdrželi těžaři od hraběte výměr, že do tří dnů musí tento začatý důl opustit. Proti tomu podali těžaři stížnost 30.6.1777 nejvyššímu mincmistru. Úřad mincmistra se jich zastal a požádal gubernium, aby prostřednictvím klatovské pobočky krajského úřadu v Plzni dalo Widersperkovi přísný příkaz, že těžařům v Mutěníně musí nejen písemně potvrdit a schválit propůjčku, ale také že jim nesmí bránit v řádném provozu jejich dolu a naopak je v tom musí všemožně podporovat. Widersperk namítal, že těžaři vůbec nejsou schopni důl v Mutěníně provozovat, protže jednak jsou zadluženi a sotva by mohli vynaložit 1000 zl. na ražení štoly, jednak že ruinují sami sebe, protže v tomto dolu je jen voda a žádná ruda a provoz se děje bez hornických zkušeností. Ale úřad nejvyššího mincmistra k tomu výstižně připomněl, že Widersperk jen předstírá starostlivost o svoje poddané, protože tím chce zabránit dolování. Proto trvá na tom, aby gubernium donutilo Widersperka akceptovat propůjčku mutěnínských těžařů. Výsledek tohoto jednání se ale nedochoval.

Důlní provoz v letech 1869 - 1873

Roku 1869 nechal otevřít tyto staré doly tehdejší majitel mutěnínského statku hrabě František Coudenhove. Jeho odborným poradcem byl známý montanista J. Grimm. Coudenhove obdržel 6.10.1869 od báňského hejtmanství v Plzni potvrzení o ohláškách kutisek číslo 2081, 2082 a 2226 v katastru obce Mutěnína, 2103 v Hostouni, 2104 v Drahotíně a 877 v Hoře sv. Václava. Na těchto kutiskách dal provést tyto průzkumné práce:

Téhož roku byla na vyhrazeném kutisku 2081 v Mutěníně zahájeno zmáhání staré šachty, situované na pozemku kat.č. 1165. Podle provozní zprávy důlního správce Adolfa Schmitta byl stav tamních důlních prací ve 2.pololetí 1870 tento: Do konce 1.pololetí 1870 byla stará šachta vyzmáhána do hloubky 45,5 m a do 20.8. t.r. o dalších 13,27 m, což je až na dno. Tato šachta je do hloubky 36,03 m svislá, pak se uklání pod úhlem 50o k východu. Její svislá hloubka činí 56,9 m kromě 0,95 m hluboké vodní žumpy. V hloubce 37 - 56 m jsou ze šachty rozraženy na sever a jih 4 chodby ve vzájemné hloubce asi 3,8 m. Dobývky v severním poli jsou dlouhé 18,6 m, v jižním poliasi 38 m. Ve 38 m jižní chodby na 6.patře je hloubení 15,2 m hluboké, ze kterého je rozražena chodba.

Po vyzmáhání šachty pak bylo kromě menších průzkumných prací ve stařinách na 1.patře založeno v hloubce 59 m nové 7.patro. Na něm se vyřizovala na sever a na jih od šachty tzv. podložní žíla, čili žíla č.III. K severu byla tato žíla vysledována 55 m a ve 27 m této sledné byla prozkoumána v mělkém hloubení. Za tímto hloubením se od této žíly odštěpuje ve směru h 24 nadložní odžilek, čili žíla č.II, který byl směrně prozkoumán 30 m. Na jih se žíla č.III vyřizovala od šachty na vzdálenost asi 13 m a odtud z ní byla provedena prorážka do přípravné chodby, kterou starci vyrazili z hloubení. Mimo to se na 7.patře razil k východu překop, ve kterém byla kromě poruchy překřížena ve vzdálenosti 22 - 23 m od šachty žíla č.I.

Starci vyrubali obě zmíněné žíly do hloubky přes 57 m, a to do vzdálenosti 114 m na sever od šachty a neznámo, jak daleko na jih. Nechali stát jen slabě rudné, nedobyvatelné a jalové partie žil. Protože v dole nebylo odkryto žádné nadějné místo, nešlo předpokládat lepší charakter žil a zušlechtění výplně ve větší hloubce, tj. pod dobývkami starců. Rudní vzorky, které Grimm odebral v mutěnínském dole a dal vyzkoušet v příbramské báňské akademii. Čistý, dobře vybraný chalkopyrit obsahoval přibližně 34,5 % Cu. Rudní žíly v Mutěníně tedy mohou být dobyvatelné pouze tehdy, pokud bude zrudnění trvalé. Ale takové rudní partie nebyly v dole zjištěny a naopak byly pozorovány jen žilné výplně s ojedinělými vrostlicemi rudy nebo zcela jalové. Protože není známo, jaké rudniny starci dobývali, navrhoval Grimm žíly prozkoumat v hlubších patrech.

21.7.1871 správa Coudenhovových statků poslala k prozkoumání do muldské huti ve Freiberku dvě průby rudnin z Mutěnína. První vzorek obsahoval 7 % Cu, 0,002 % Ag, stopy Au, druhý 20 % Cu, 0,013 % Ag a stopy Au. Na podkladě těchto rozborů bylo v roce 1872 zasláno do huti ve Freiberku na prodej 235 kg rudy. Většinou to byly velké kusy žíloviny, určené k rozdrcení ve stoupách. Celkově obsahovaly 3 % Cu, zlato a stříbro žádné. Po odečtení všech výloh huť tuto rudu koupila za 1 tolar 1 fenik. Proti nízké kovnatosti těchto rudnin se ohradil důlní správce v Mutěníně Schmitt a tvrdil, že obsahují přes 10 % Cu. Ale kontrolním stanovením v nich byl znovu určen stejný obsah mědi (3 %), a proto Schmittova reklamace byla odmítnuta jako bezpředmětná. Poté již z dolu nebyla žádná ruda do Freiberku dodávána.

O výsledcích dolování do poloviny března 1872 se dovídáme ze zprávy hraběte Coudenhova báňskému ředitelství v Plzni. na vyhrazeném kutisku č. 2081 byla po instalování parního těžního a vodotěžného stroje zmáhána stará šachta. při této práci činila potíže voda, přestože od sacího čerpadla byly použity dvě 8° (21 cm) roury. Ve svislé hloubce 36 m prochází šachtou 1,0 - 1,6 m mocná rudní žíla č.III. Pak šachta pokračuje po jejím úklonu a žíla si zachovává původní mocnost. Ve 22,76 m úklonné šachty jde na jih po této žíle směrná chodba, ve které je žíla do vzdálenosti 47,4 m od šachty zachovává plnou mocnost 1,0 - 1,6 m. Je vyplněna hlavně vápencem a z rud se v ní vyskytuje chalkopyrit a vzácně pyrit. U čelby této sledné je 15,2 m hluboké hloubení. V něm je žíla 0,95 m mocná a bohatě zrudněná. Má směr h 10 a úklon 50o k východu.

Na podkladě tohoto slibného odkryvu požádala dědička dolu, hraběnka Marie Coudenhovová-Calergi z Ottenheimu, báňské hejtmanství v Plzni o propůjčku důlního pole, které jí bylo uděleno báňským hejtmanstvím v Praze 12.7.1873 listy č. 2419 a 2420. Toto dolové pole nazvané “Matka Boží” (Mutter Maria) mělo plošnou rozlohu 50 176 čtverečních sáhů (78 ha) a skládalo se z 8 jednoduchých dolových měr. Míry I - IV byly situovány ve směru h 1 od šachty na sever, míry V - VIII v protilehlém směru h 11 na jih od ní.

29.3. Schmitt oznamuje hraběti, že na 7.patře nadložní žíla severně od šachty směřuje na h 12, upadá 60o k východu a průměrně je asi 63 cm mocná. Staré dobývky jižně od nynější šachty jsou ve svislé hloubce 19 - 57 m a rozkládají se v délce 47 - 57 m. Až na jediný pilíř, který starci zanechali u šachty, je všechno vydobyto s minimální zakládkou, takže velké vyrubané prostory spočívají jen na srubové výdřevě. nad stropem chodby je většinou jen málo zakládky. Žíla tam má mocnost 1,2 - 1,6 m. Před jižní čelbou sledné chodby po žíle č.III na 6.patře se žíla rychle zúžuje. Starci toto sevření nepřefárali a místo toho založili ve vzdálenosti 47,4 m jižně od šachty hloubení, které má 12,3 m svislou a 15,2 m úklonnou hloubku. Žíla v něm upadá pod úhlem 52o, je 93 cm mocná a směrem vzhůru je na hranici dobyvatelnosti, kdežto do hloubky bohatne. Uprostřed tohoto hloubení starci rozrazili tři chodby. Jižní chodbu razili až po ztenčení žíly a v tomto 7,6 m dlouhém úseku ji dovrchně vydobyli. severní chodba z tohoto hloubení, která měla být spojena se šachtou, je vyražena do vzdálenosti 22,8 m. 5,7 m od hloubení žíla v této chodbě vyhluchla, ale zůstala v čelbě. Tato čelba je od šachty vzdálena ještě 24,65 m. Ze dna hloubení je na sever směrem k šachtě vyražena další sledná. Nálomy na spodku hloubení jsou bohaté a starci pravděpodobně museli toto dílo opustit pro nemožnost čerpání vody.

6.5.1873 Grimm oznamuje hraběti, že jistý vídeňský dům požádal ředitele Mantovského těžařstva v Chotěšově Floriána, aby mu podal o měděném ložisku v Mutěníně posudek. Florián se vyjádřil o tomto ložisku obezřetně a prohlásil, že je prozatím nemůže ocenit, dokud nebude otevřeno ve větší hloubce.

Ve zmíněném měsíci byla žíla č.III v severní čelbě na 7.patře 52 - 63 cm mocná s jemně vtroušeným chalkopyritem. V 2,8 m hlubokém hloubení, které bylo v této chodbě založeno, má žíla stejnou mocnost a chalkopyrit je v ní hrubě vtroušen. 6.11.1873 Grimm referuje hraběti:”Podložní žíla je 63 cm mocná a lepší než začátkem října. Má jemně vtroušený chalopyrit. Nadložní odžilek (žíla č.II) v severní čelbě se téměř sevřel a je vyplněný jen mylonitem. Pro jeho trvale nepříznivou povahu přestal se sledovat a lidi odtud jsem přeložil na podložní odžilek (žíla č.III), dokud tam parní stroj dovolí pracovat”. 18.12.1873 Grimm píše:”Podložní žíla v severní čelbě na 7.patře je stále stejně mocná (66 - 68 cm) a má jemně až hrubě vtroušený chalkopyrit. Její nadložní odžilek, který je 16 cm mocný, zesílil počátkem prosince o 6 cm a do hloubky se nejspíš rozevírá. Ve výplni má jemně až hrubě vtroušenou rudu”.

Dne 10.1.1874 byl provoz dolu natrvalo zastaven, protože prasklo táhlo pumpy a spodní patro dolu se zatopilo. Mimo to hrabě Coudenhove finančně zkrachoval a přestal vynakládat peníze na provoz.

Důlní provoz v letech 1874 - 1914

V tomto období se nepodnikají v Mutěníně žádné kutací práce a naopak se od roku 1912 snaží hraběnka Coudenhovová tamní důl výhodně prodat. z tohoto období se zachovalo jen málo zpráv.

Podle aktu báňského revírního úřadu ve Stříbře z 2.7.1882 o povolení lhůty k dolování již tehdy byla bývalá šachta zavalená a zatopená. Proto revírní úřad doporučuje hraběnce nechat hloubit novou jámu. 11.1.1887 žádají hrabě František Coudenhove a hrabě Ludvík Waldburg jménem zesnulé hraběnky Marie Coudenhovové revírní úřad ve Stříbře o výmaz 4 vyhrazených kutisek položených na parcelách 1185, 1141, 1253 a 286 v mutěnínském a hostoňském katastru.

Podle Micka nechala vrchnost v roce 1909 založit u osady Erazima šachtici o světlosti 2 x 2 m. Tato šachtice byla vyhloubena do 6 m a v roce 1920 byla zasypána. Také se prý kopalo jv. od Mutěnína, ale jen pro udržení kutacího oprávnění. V protokolu o udržování 24 vyhrazených kutisek hraběnky Thekly Coudenhovové-Calergi z 24.10.1910 se podává úplně nepravdivý popis geologických a ložiskových poměrů. Uvádí se, že rudní žíly v Mutěníně jsou vyvinuty na kontaktu amfibolitu s rulami a že chalkopyrit je zpravidla vtroušen v živci nebo amfibolitu. z toho se chybně usuzuje, že hlavní dílo je nutno založit buď severně od bývalého dolu na území mimo propůjčené míry, nebo poblíž Mutěnína, kde na styku ruly s amfibolitem je vyvinuto živcové lože. Revírní úřad také hraběnce předepisuje, že za každého půl roku musí nechat provést alespoň 4 běžné metry kutacích prací.

Od roku 1912 se opět snaží hraběnka Coudenhovová svůj majetek prodat. Zprostředkovatelem v této záležitosti byl ředitel cechu sv. Pankráce v Nýřanech Richard Švestka, jenž již roku 1906 jako znalec krajského soudu v Plzni prováděl odhad tohoto důlního majetku v pozůstalosti po hraběnce Marii Coudenhovové. Tehdy z vlastnického práva na důlní míry Marie I - VIII připadl podíl 89/100 Marii Thekle, 5/100 Františkovi a 6/100 Janu Coudenhovovi. Jan Coudenhove postoupil v roce 1910 své švagrové, hraběnce Mitsu Coudenhovové. Ředitel Švestka navázal spojení s těžařstvem “Alwine” v Homburku, které tehdy také těžilo na šachtě Austria v Chodově Plané. Hlavním zástupcem této firmy byl Louis Butschbach. Po informacích, které dostal o mutěnínském dole od vrchního hutního úřadu ve Freiberku, neměl sám o tendo důl zájem. Byl ale hraběnkou Coudenhovovou pověřen, aby získal úvěr solventních společností nebo aby se sám pokusil tento důl prodat. Marie Thekla Coudenhovová požadovala za 8 důlních měr a 26 vyhrazených kutisek 100 000 K v hotovosti a kromě toho podíl na každoročním zisku nového důlního podniku. Přes to, že se Butschbachovi podařilo zájemce najít, byla další jednání s ním neúspěšná. Tak se roku 1912 zajímal o důl C.Vonderlinden z Homburku, pak byl nabídnut firmám ve Frankfurtu n.M., Mannheimu, Berlíně a jistému curyšskému konsorciu, jehož reprezentantem byl von Claparede-Crola. Podle hlášení báňskému revírnímu úřadu byl v letech 1913 - 15 splněn předepsaný minimální kutací výkon 8 běžných metrů na kutisku č.3323, ale ruda tam zjištěna nebyla. Roku 1914 ředitel Švestka postoupil hraběnce Marii Thekle veškerá svoje kutiska v Mutěníně, Horoušanech, Hostouni a Bílovicích, která byla zaregistrována roku 1913 pod čísly 1394, 1395, 1292 - 97, 1301, 1303 a 1304 s platností od 1.7.tr. Hraběnčiným zplnomocněncem v záležitostech mutěnínského dolu byl do roku 1918 nadlesní Bedřich Till, po něm do roku 1932 stavitel Tomáš Thurner z Plané u Mar. Lázní a potom panský správce Alois Stringl.

Kutací práce v letech 1915 - 1916

V těchto válečných letech se zvětšovala v bývalém Rakousku spotřeba barevných kovů a tím se vytvářely vyhodné podmínky pro znovuotevření četných rudních ložisek. Také hraběnka Mitsu Coudenhovová se pokoušela zpeněžit svůj důlní objekt v Mutěníně a nabízela jej státu a soukromým zájemcům. s tím úmyslem tam nechala založit novou šachtu, ale přesto se prodej tohoto dolu nepodařilo uskutečnit.

V březnu 1915 na žádost vídeňské správy Coudenhovových statků nařídilo ministerstvo veřejných prací báňskému ředitelství v Příbrami, aby provedlo prohlídku starého měděného cechu v Mutěníně za účelem vypracování plánu na jeho odvodnění. Vykonáním prohlídky byl pověřen báňský komisař Vilém Broul, který o ni podal stručnou zprávu. Uvádí se v ní, že na tomto cechu jsou jen dvě zchátralé boudy, a to šachetní a po bývalé úpravně. Dřívější těžná šachta, která se má vyzmáhat, je až po zakryvný poval zavalená a projevuje se jako 3 m hluboká a 6 m široká propadlina. Broul s použitím Grimmova údaje, že přítok vody v šachtě činil 0,13 m3/min., vypočetl množství vody v celém cechu na 3530 m3. Předpokládá, že toto množství vody by se dalo vyčerpat za dva měsíce a vyžádalo by náklad asi 15 000 K. Ze starých hald odebral vzorky žíloviny a strusek ke zjištění obsahu mědi, které provedla příbramská zkušebna s těmito výsledky: vzorky s vtroušeným chalkopyritem a povlaky malachitu měly 2,00 % Cu, žílovina s chalkopyritem 0,52 % Cu, jiný vzorek žíloviny 0,30 % Cu, lehká porézní struska 0,21 % Cu a deskovitá struska 0,22 % Cu.

V témže roce se stal hraběnčiným poradcem ve věci mutěnínského dolu báňský rada ing. Josef Lodl z Příbrami. Vypracoval pro ni o tomto ložisku dobrozdání, ve kterém je oceňuje optimisticky z obchodních důvodů. Ale o vyhlídkách na rentabilitu obnoveného důlního podnikání se odmítl definitivně vyjádřit, protože považuje rozsah dřívějších otvírek za příliš maly a nedostačující. Navrhuje tam založit asi 100 m od staré šachty v nadloží hlavní žíly č.III novou svislou šachtu a vyhloubit jí do 100 - 120 m. Z ní pak z překopů v úrovni 60 a 110 m se mají vyřídit žíly č.II a č.III celkem na délku asi 1200 m. Podle jeho kalkulace by tyto otvírkové práce včetně elektrického strojního vybavení dolu a stavebních investic stály asi 610 000 K. rudní zásoby vypočetl Lodl podle Grimmových údajů a podle výsledků chemických rozborů rudních vzorků, které Broul odebral na starých haldách. Lodl předpokládal, že žílovina obsahuje průměrně asi 2 % Cu a že při 4,5-letém provozu by bylo možno vytěžit asi 135 t kovu. Na 2 - 2,5 m2 žilné plochy podle něho připadá 0,2 - 0,3 m3 rudy. Důvody, proč Lodl toto ložisko podoudil tak kladně, vyplývá z textu jeho další korespondence s hraběnkou. 14.10.1915 jí píše:”Ani v 70.letech minulého století a také ani nyní nelze v Mutěníně počátat s aktivním dolováním. Když tehdy prasklo táhlo pumpy a důl se zatopil, jistě by jej bývali znovu odvodnili, kdyby v dolu byly bohaté rudní nálomy”. Proto Lodl hraběnce s plnou odpovědností radí, aby důl prodala a nechala si jen kutiska a dolové míry. Za tím účelem jí doporučuje, aby podala báňskému revírnímu úřadu žádost o komasaci všech svých kutisek s novou šachtou jako hlavním dílem. Přestože ví, že hraběnka nechce do tohoto podnikání mnoho investovat, doufá, že podpoří jeho plán na otevření ložiska na parcele kat.č. 1035 novou svislou šachtou. Přípravné práce tam byly již zahájeny ve druhé polovině prosince. Vedení kutacích prací bylo svěřeno Aloisu Hudečkovi, závodnímu uhelného dolu sv.Konráda v Horní Bříze. Ten se měl vždy jednou měsíčně dostavit dostavit do Mutěnína a nařídit další potřebné věci. Již v březnu byla postavena šachetní budova a přikročilo se k hloubení šachty o světlosti 5 x 2 m. Avšak podle obsahu Lodlova dopisu správě poběžovického panství z 18.4. mělo založení této šachty jen zastřít pravý úmysl hraběnky - příznivě zapůsobit na zájemce a důl výhodně prodat. Podle hlášení podaného 11.7.1915 báňskému revírnímu úřadu ve Stříbře byla nová kutací šachta za 1.pololetí 1916 vyhloubena do 10,25 m a tím byl splněn úředně předepsaný minimální výkon 10 m hloubení za půl roku. Ale v protokolu z 18.11. o místním šetření revírního báňského úřadu ve Stříbře za účelem prodloužení všeobecného kutacího oprávnění se uvádí, že šachta je 13 m hluboká, ale voda v ní stojí 8 m pod ohlubní. Nelze opatřit čerpadla, parní stroj ani dynamit a osm tam zaměstnaných dělníků bylo pováno do vojenské služby. Za těchto okolností bylo nutné povolit změnu kutacích prací. Místo hloubení šachty bylo schváleno provádět průzkum žilných výchozů kutacími příkopy. V nastávajícím pololetí má být proveden 10 m dlouhý příkop na mutěnínském pozemku kat.č. 1388. To bylo také podle zprávy o kutání za 2.pololetí roku 1916 provedeno, ale na rudu se nepřišlo.

Hraběnka Mitsu Coudenhovová chtěla důl v Mutěníně buď prodat, nebo jej pronajmout za těchto podmínek: Zájemce by měl právo 1 rok důl provozovat podle svého uvážení ve vlastní režii. Po uplynutí této doby by se musel vyjádřit, zda chce důl koupit nebo ne. V prvním případě by musel hraběnce předem zaplatit v hotovosti 100 000 K nebo by jí každoročně odevzdával 20 - 25 % z čistého výnosu dolu. Nejdříve hraběnka nabídla důl ke koupi ministerstvu války, ale to o něj nemělo zájem. Další nabídka byla učiněna firmě Chaudoir Metallwerke A.G ve Vídni. Tehdejší její zástupce Gustav Chaudoir požádal profesora geologie na bývalé německé technice v Praze K.A.Redlicha o dobrozdání o tomto rudním ložisku, které ale nakonec vyznělo negativně. Chaudoir tuto nabídku odmítl. Redlich se v posudku z 28.9. vyjádřil o ložisku takto:”Podle Grimmovy důlní mapy bylo toto ložisko otevřeno ze šachty v délce cca 100 m a do hloubky asi 50 m. Žíla byla podle něho jen asi z Ľ rudná a asi 1 m mocná, takže v nejpříznivějším případě bylo vytěženo 2000 m3, tj. asi 6000 t žíloviny. Toto množství rubaniny i při nezvykle vysokém obsahu 10 % Cu by dalo jen 50 vagonů (500 t) kovu. Grimm bohužel neuvádí průměrný obsah mědi v žílovině, ačkoliv mu musil být jako poradci znám. Z toho důvodu lze se domnívat, že průměrná kovnatost žíloviny byla nepříznivá, protože jinak si nelze vysvětlit opuštění dolu roku 1873. Kdybychom se chtěli přesvědčit o výsledcích minulých otvírkových prací, bylo by především nutné bývalou šachtu odvodnit, prohloubit ji nejméně do 100 m a z ní žílu vysledovat o dalších 400 m. Připočítáme-li k tomu výdaje na technické vybavení závodu, bylo by nutné do tohoto pochybného podniku vložit přes 300 000 K. Proto vzhledem k malé směrné délce žil nemohu znovuotevření tohoto ložiska měděné rudy doporučit”.

Lodl v dopisu hraběnce z 24.10. zkritizoval Redlichovo dobrozdání. Podle jeho názoru je rozhodně lepší hloubit novou šachtu, jak se to již ostatně provádí, než vyzmáhávat starou jámu, což by stále nejméně jednou tolik, tj. asi 20 000 K. Ložisko v Mutěníně není dlouhé jen 100 m, ale asi 400 m a ani starými pracemi nebylo ve směru úplně vyřízeno. Kdyby tam byla průměrná kovnatost 10 %, pak by to muselo být nejbohatší ložisko mědi na světě. Lodl pak sděluje výsledky chemického rozboru zvlášť bohatého vzorku, který obsahoval 21 % Cu, 42,72 % Fe, 22,8 % S a 13,48 % SiO2. Vzorky, které kdysi odebral na haldách v Mutěníně a vzorky uložené na správě panství ale obsahovaly jen 0,3 - 4,76 % Cu. Také v tomto dopise se zmiňuje o výsledcích pokusů s elektromagnetickou separací rudnin z Mutěnína, které roku 1903 provedla jistá společnost z Frankfurtu n.M. Ve dvou vzorcích z úplně nemagnetické žíloviny byly zjištěny jen stopy mědi, v ostatních 13 s většinou magnetickými produkty kolísal obsah mědi od 0,4 do 20,17 % Cu.

Hraběnčino očekávání zklamala také opakovaná nabídka prodeje dolu Butschbachovi, kterou opakovala po 4 letech. Mimo to projevil o tento důl zájem vídeňský továrník H.Wetzel. O písemné posouzení ložiska požádala hraběnka Coudenhovová také ing. Augusta Brože, ředitele Pražské železářské společnosti. Ten ve zprávě z 23.12.1915 sděluje, že nemůže o hodnotě tohoto ložiska provést konečný úsudek, protože je opuštěné a nelze si tedy učinit představu o zrudnění a možnostech těžby. Z těchto důvodů je odmítl ocenit i Grimm a jiní znalci. Po tamním dolování zůstala jen rozlehlá halda a polorozbořená šachetní a úpravárenská budova. V místě zatopené šachty je patrná propadlina. Za takového stavu je tento důlní majetek pro majitele pouze břemenem a jeho hodnotu lze rozřešit pouze důlními pracemi. Dalo se ale předpokládat, že po ukončení války cena mědi hodně klesne a trh bude zásobován levnou mědí z dovozu.

Důlní provoz v letech 1917 - 1934

Také v tomto období vyvíjel hraběnčin plnomocník Thurner veškeré úsilí, aby byl dolový majetek prodán. Ale po skončení 1.světové války se projevila vlivem změny politických poměrů hospodářská stagnace a nikdo nechtěl investovat kapitál do pochybného podniku. Proto hraběnka Coudenhovová, aby nepřišla o kutací oprávnění a propůjčku dolových měr, nechala občas v Mutěníně poblíž šachty provést hornicky úplně bezvýznamné kutací práce.

Roku 1917 odmítly nabídku ke koupi nebo provozování dolu v Mutěníně firmy Rudolf Stabenow v Čelákovicích, Alwine v Homburku v.d.Höhe, Erzbergbau A.G. ve Vídni, Arthur Krupp A.G. v Berndorfu a Olszewski & Cie v Berlíně-Wilmersdorfu. Také se vyjednávalo s majiteli dolu ve Výškově u Chodové Plané a s firmou Johanni v Braubachu na Rýně.

Roku 1918 musely být kutací práce zastaveny pro nedostatek dělníků, kterým nebylo možné zajistit naturálie. O koupi dolu se zajímal velkoprůmyslník a majitel dolů Oskar Berl z Vídně a byla učiněna nabídka firmě M.Kahler a spol v Praze. Ve 2.pololetí 1919 byly kromě předepsaného minimálního kutacího výkonu provedeny ještě četné ruční mělké vrty nebo až 2 m hluboké kutací příkopy na kutiskách č. 3323, 3329 a 2849 v mutěnínském katastru a na kutiskách č. 1194 a 1195 v horoušanském katastru. Tyto práce samozřejmě nebyly úspěšné.

Roku 1920 se zajímal o ložisko majitel vernéřovických měděných dolů Hugo Mauthner z Teplic-Šanova. V 1.pololetí roku 1920 byla nová šachta prohloubena do 15 m, ale pro potíže s čerpáním vody musely být další práce přechodně zastaveny. V druhém pololetí byly na kutiskách č. 2844, 2845 a 2848 z roku 1904 v mutěnínském katastru vykopány 10 - 12 m dlouhé a 2 - 3 m hluboké kutací příkopy a na kutiskách č. 3304, 3306 a 3308 byly ručním vrtákem provedeny vrty do hloubky 3 - 5 m. Při těchto pracích byla odkryta pouze suť, jalové horniny a křemen, který byl místy impregnován pyritem. Na kutisku č. 3188 z roku 1904 v hostouňském katastru byla vyhloubena kutací šachtice do 12 m. Hloubení šachtice bylo zastaveno, když se v ní narazilo na břidlice.

V 1.pololetí 1921 předepsal báňský revírní úřad v Plzni Marii Thekle Coudenhovové jako minimální kutací výkon prohloubit novou šachtu v Mutěníně o 5 m: Podle zprávy o kutání byla ale tato šachta prohloubena jen o 1 m, prý “pro dlouho trvající zimu”.

V roce 1922 bylo jednáno o koupi dolu s Janem Zahradníkem, školním radou z Příbrami, a jeho společníky. Ale jednání bylo brzy ukončeno pro nastávající hospodářskou krizi.

V 1.pololetí 1924 byla nová šachta prohloubena o další 4 m. O ložisko se zajímal v zastoupení svého těžařstva ředitel Emil Keil z Černovic a komanditní společnost Mineralia-Lederer v Praze-Karlíně. Požadovaná kupní cena důlního majetku byla 150 000 K.

V 1.pololetí 1925 byla šachta prohloubena o další 2 m, takže dosáhla konečné hloubky 22 m.

Roku 1926 prodala Marie Thekla Coudenhovová Janu Coudenhovovi všech 31 kutisek za pouhých 15 000 K. V letech 1928 - 30 a v 1.pololetí 1931 nebyly v Mutěníně prováděny žádné kutací práce, což bylo báňskému revírnímu úřadu v Plzni odůvodněno tím, že hraběnka pobývá v zahraničí a že místo jejího pobytu není známo. Podle nařízení tohoto úřadu mělo být ve 2.pololetí t.r. provedeno na parcele č. 1055/2 a 1035 (kutisko č.3579) alespoň 20 m kutacích příkopů. To bylo splněno jen částečně, “pro nepřízeň počasí”, a teprve v příštím roce byla předepsaná metráž provedena, ale s negativním výsledkem. Z těchto let pochází také koncept smlouvy, která měla být uzavřena s ing. Antonínem Helvertem z Prahy. Ten měl dostat právo kutat v Mutěníně po dobu 1 roku. Kdyby měly tyto práce příznivý výsledek, mohl dolové míry odkoupit. Roku 1934 se ale v Mutěníně již vůbec nekutá a báňský revírní úřad v Plzni povoluje vlastníku tohoto dolu Janu Coudenhovovi lhůtu k dolování do konce téhož roku vzhledem k nepříznivým poměrům a s obvyklou podmínkou, že hlavní dílo v propůjčených dolových mírách bude udržováno ve schůdném stavu a bude zabezpečeno.