DĚJINY DOLOVÁNÍ ŽELEZNÉ RUDY V MNÍŠKU POD BRDY

Kdy byla na ložisku zahájena těžba, přesně nevíme. V báňském archivu ŽDH v Nučicích jsou uchovány dvě mapy: “Nárys dolu Skalka jejího císařského a královského veličenstva” z roku 1746 a “Důl Skalka s jamou Anton de Padua v Mníšku” rovněž z roku 1746, se zakreslenými povrchovými budovami a rozsáhlými důlními díly, které dokládají, že ložisko bylo známo a otevřeno již mnohem déle.

Po roce 1824 byly na ložisku opět zahájeny těžební práce, a to jak povrchové, tak hlubinné. Štolou Terezií v západní části revíru bylo ložisko zastiženo v hloubce 20 m a Novou štolou (tehdy zvanou Dědičná, později Odvodňovací), dlouhou přes 0,5 km, v hloubce 43 m. Východní část ložiska otevřela Bernardova štola v hloubce přes 30 m. Střed ložiska otvírala šachta Josef, hluboká v roce 1859 asi 42 m. Těžba byla zastavena v roce 1852.

Od Colloredo-Mannsfelda koupila důl v roce 1914 Živnostenská banka. Ta pro správu a provoz svého důlního majetku utvořila “Středočeské těžařstvo na železnou rudu se sídlem v Praze” při Pražské železářské společnosti. Živnostenská banka prováděla na dole Mníšek v letech 1914 - 1917 pouze menší důlní práce a pokuskou těžbu do hloubky 40 m. Na dole Mníšek měla v roce 1935 24 jednoduchých důlních měr a 7 přebytků o celkové rozloze přes 1 139 tis.m2. Ještě v roce 1935 hlásilo Středočeské těžařstvo Báňskému revírnímu úřadu v Praze, že v Mníšku provádí pouze zabezpečování důlních děl, že byla zasypána jáma Bernard, jáma Terezie zakryta a byly vysvahovány dolové propadliny. Ukončení těžby bylo odůvodněno podřadnější jakostí rud a jejich nesouvislým uložením, takže za stávajících poměrů nelze ložisko racionálně dobývat. Pražské železářské společnosti důl prodala v roce 1938. Důl byl dán pod správu báňského ředitelství v Nučicích jako Důl XIV.

V roce 1937 byla Pražská železářská společnost prohlášena podnikem důležitým pro obranu státu. Báňské ředitelství v Nučicích proto připravilo obnovení těžebních prací v Mníšku. V roce 1938 pokračuje v pracech na 6.patře jámy Terezie, na 4.patře zajišťuje důlní díla na východ i západ a přikračuje k intenzivnějším průzkumným pracem za ůčelem prosledování ložiska do hloubky a jeho směrného vyřízení. V roce dosahuje nové úklonné hloubení úrovně 18.patra. Z něho bylo raženo 14. a 16.patro na východ i západ a 18.patro na západ. V té době měl Důl XIV 1 vedoucího, 7 dozorců, 1 úředníka, 34 dělníků v dole, 10 dělníků na povrchu.

Vytěžená ruda z Mníšku byla v letech 1940 - 1942 přepravována nákladními auty na rampu železniční stanice Řevnice a odtud do železáren v Králově Dvoře. Později byla ukládána na rudní haldu.

Hlavní vchod do dolu byl hloubením č.I (mezi starými šachtami Josef a Terezie), raženým pod úklonem 41o až na 17. patro v rudě, pak v podloží. Jeho pokračováním do hloubky je odsazené hloubení č.II, sledující ložisko ze 16. na 26.patro. Dosahuje i s vodní žumpou do hloubky 136 m pod povrchem. Hlubší partie ložiska otevírá III.hloubení na 32.patro a ve východní části dolu svislé hloubení IV na 36.patro.

Ze starších otvírkových prací je možno ještě uvést (od východu k západu): staré štoly Bartolomějskou, Zaházenou a Červenou, Bartolomějskou šachtu, šachtu a štolu Rudolf, Terezii, Novou štolu, šachty Josef, Bernardi, Denní a konečně ještě v roce 1960 přístupné štoly a komíny Kristinka, Lojzička, Cyrilka a komín u Sequence.

V roce 1953 byla zahájena ražba dopravní štoly na úrovni 16.patra. Do provozu byla dána v roce 1956. Tato štola o délce 1270 m vyúsťuje v prostoru bývalých hrudkoven. U ústí je v délce 70 m vystužena litým betonem, dále betonovými tvárnicemi. Součástí štoly je i remíza pro trolejové důlní lokomotivy.

Po roce 1954 následovaly do roku 1960 už jen doplňkové hornické práce pro přípravu dobývání. Ložisko bylo na hlavních patrech (6., 12., 16. a 26.) směrně rozfáráno v délce 1600 m.

Z dalších důležitých děl na ložisku lze jmenovat:

Těžba v dole byla ukončena v roce 1966.

Větrání dolu

Větrání dolu bylo v zanedbaném stavu, neboť se původně předpokládal systém dobývání ložiska pomocí komor a větrací systém byl přizpůsoben tomuto dobývání. Komorování se ale neosvědčilo a proto se přešlo na nučický způsob dobývání. Větrání přizpůsobeno ale nebylo. Proto se později přešlo k postupnému budování větrních cest. Byly vyraženy sýpy č.100 a č.105 v západní části pole, jejichž lezné oddělení sloužilo jako větrní cesta. Dále bylo využito komína pro kabely a potrubí ze 16. na 3.patro pro vedení výdušných větrů z východní části pole. Největším nedostatkem větracího systému byla regulace průchodu větrů všemi pracovišti. Úplně scházely regulační větrní dveře a některá pracoviště byla větrána pouze výfukem vrtaček a nakladače, případně přirozeným tlakem stařiny - povrch.

Důl měl 3 úvodní díla: štolu Kristinku, Lojzičku a dopravní štolu, a 2 díla výdušná: Větrní jámu s ventilátorem na 600 m3/min. a paralelní přirozený tah I.hloubení. Větrání mělo ráz úhlopříčného systému.

V roce 1960 navrhl Rudný projekt Praha v rámci “Studie těžební kapacity dolu Mníšek” upravený systém větrání.

Ovětrání vlastních porubů bylo řešeno separátním větráním. Bylo použito luten o průměru 400 mm a přenosných důlních ventilátorů. Systém spočíval v tom, že lutnový ventilátor nasával patrovou chodbou od sypného komína z lezného oddělení čerstvé větry do porubů a lutnou jako výduchem ho vedl patrovou chodbou až za sypný komín, odkud byl v dostatečné vzdálenosti výduch z lutny odsáván výdušným proudem patrovou chodbou přes výdušnou úpadní k ventilátoru.

K ovětrávání celého dolu byl použit stávající ventilátor u komína ze 3.patra na povrch. Ventilátor měl tyto parametry:

Větrání křemencového pole bylo řešeno vrtem o průměru 20 cm, který byl situován do přístupového komína ke křemencovým komorám. Na shlaví tohoto vrtu byl umístěn ventilátor s výkonem 12 000 m3/hod.

Odvodnění dolu

V době provozu dolu byly naměřeny následující přítoky, které byly měřeny v prostoru čerpacích stanic na 18. a 26.patře.

Na 18.patro činil přítok během roku průměrně 100 l/min. a zvyšoval se při trvalejších deštích až na hodnotu 1000 l/min. Dalším zdrojem přítoku byl prostor v blízkosti skladu trhavin, který činil v průměru 300 l/min. a v době zvýšených srážek dosahoval hodnoty až 500 l/min. Voda z tohoto zdroje sloužila jako zdroj pitné vody pro OVHS Příbram. Čerpací stanice na 18.patře byla vybavena dvěma čerpadly o výkonu 500 a 1000 l/min. Vody byly z této čerpací stanice čerpány na povrch do závodu Skalka, kde sloužily k chlazení kompresorů. Přebytečná voda odtékala do Bojovského potoka.

Na 26.patro byl zjištěn průměrný přítok kolem 500 l/min. Čerpací stanice byla vybavena dvěma čerpadly o výkonu 500 l/min. Vody byly čerpány na 16.patro a odtud odtékaly dopravní štolou na povrch.

Doprava v dole

S vyjímkou několika dobývek na štole Kristinka, kde dopravu obstarávali vozači a kde byla ruda naložená v porubu ručně dopravována na zásobu na rudním odvalu, byly v ostatních dobývaných blocích zřízeny rudné sýpy. V každém bloku byl jeden sýp vybaven navíc lezným oddělením. K těmto sýpům byla ruda dopravována ve vozících lamači ručně, vzhledem ke krátkým dopravním vzdálenostem. Zvláštní sýpy na hlušinu nebyly v blocích budovány. Doprava materiálu v komínech byla prováděna pomocí malých vrátků prázdným sypným oddělením.

Od sýpů se dopravovaly vozy na hlavní seřadiště dvěma akumulátorovými lokomotivami Metallist a ze seřadiště štolou na povrch pomocí trolejové lokomotivy. Kapacita dopravní štoly byla cca 700 vozů za směnu při 70 % využití dopravního zařízení štoly. Z tohoto důvodu se těžba štolou prováděla pouze v ranní směně.

Doprava materiálu a hlušin se prováděla v I.hloubení na Skalce rovněž v ranní směně.

Dobývání

S dobýváním mníšeckého ložiska bylo započato od hranice od 3.patra směrem k patru 16. K plánovanému dni likvidace dolu bylo ložisko vytěženo na západě od 3.patra k 15.patru. Ve východní části bylo ložisko vyrubáno částečně mezi 3. a 14.patrem. Dobývání pod 16.patrem nebylo zahájeno.

Dobývací metody pro těžbu železných rud byly: nučické dobývání mezipatrovým závalem, dobývání dovrchním zátinkováním a dobývání mezipatrovým závalem s použitím nakladače NL 12 V. Dobývání křemenců bylo prováděno otevřenou komorou s nálevkovým výpustným systémem.

Tabulka 1. Hlavní ukazatele provozu dolu

Tabulka 2. Evidované stavy zaměstnanců